PC school

Anotace: 8.- Překvapení 1. část (protože jaksi nyní nestíhám napsat vše co chci, tak taková kratší polovina kapitoly)

8)PŘEKVAPENÍ
I. ČÁST

Další den ve škole pro mě znamenal peklo a že pořádné. Jela jsem normálně do školy, šla pak do centrální třídy.
"Ahoj, ve spolek." usmála jsem se na kluky a sedla si na lavici vedle Erika. Jen se na mě ušklíbl. Rychle jsem je všechny přejela očima. Tomáš se na mě pousmál, Adam se podíval mimo, Dan taky.
"Ehm, udělala jsem něco?" zeptala jsem se trochu zmateně.
"Ne, nic, to je dobrý." zahihňal se Tomáš. Adam i Dan se po něm vražedně podívali.
"Dobře, takže co se jinak stalo?"
"Nic." zamručel Adam a zahuhlal, že se musí jít učit. Hm, dost blbá výmluva vzhledem k tomu, že všechno dobře chápal a nic jsme psát neměli.
"Ok, tak u oběda." pokrčila jsem rameny a lhostejně od nich udělala. Pokud si chtějí tajemství uchovat, ať ho mají. Každý nemá vždy náladu na mluvení. A pokud se říká, že kluci jsou přímější a upřímější řeknu vám jedno: JE TO KEC.
Sedla jsem si vedle Alexandra, ale výjmečně jsem nad ním nepřemýšlela. Sice mi v hlavě zanechal dost zmatek, ale hrdinsky jsem se minulý večer ve sprše rozhodla, že nechám věci plynout volným pádem... Netlačit na pilu.
"Ahoj." zamumlal a vytáhl si z ucha sluchátko. Jeden se mnou nemluví, druhý začne? No, aspoň něco...
"Ahoj." usmála jsem se.
"Včera jsi se prý s Laurou koukala na filmy." zašeptal trochu zamyšleně.
"Jo a vy jste prý hrály venku fotbal. V tom dešti?! Šílenost!" kývla jsem na souhlas a zasmála se. Trochu uličnicky se ušklíbl.
"Náhodou je to nejlepší. Blbě se utíká, ale nepotíš se, není ti vedro a s upravenými pravidly je to sranda." zakroutil nesouhlasně hlavou. Zase jsem se usmála. Podíval se za mě a trochu udiveně se na mě podíval.
"Udělala jsi někomu něco?" zeptal se náhle.
"Ne, proč?" vykulila jsem oči a otočila se za sebe. Dan seděl na lavici a mrzutě na nás hleděl. Překvapeně jsem se na něj zadívala.
"I když, jak se to vezme..." zašeptala jsem.
"Jak se to vezme?"
"No, počítá se, když někoho asi naštvu, ale nevím jak jsem to dokázala a kdy?" zahučela jsem svou zamotanou otázku. Rozesmál se.
"Ne, to se fakticky nepočítá." uklidnil mě.
"Ok, tak jsem nikomu nic neudělala." oddechla jsem naoko. Ale uvnitř jsem věděla, že jsem něco způsobila, ale nevěděla jsem co a kdy. Jen komu. Adamovi. Danovi. Ale proč?