Ange gardien (26.)

Anotace: Trochu se mi to zvrhává =D doufám, že se bude líbit ;)

Horko těžko jsem našla pizzerii, ze které jsem tak narychlo utekla, ale Pája s Ondrou už vevnitř nebyli. Nechtěla jsem si to moc připouštět, ale byla jsem ráda. Měla jsem Mariána jen sama pro sebe a on se mi věnoval bez toho, aby si všímal těch dvou. Byl to hezký pocit jen tak sedět, dívat se na něj a povídat si s ním.
Když jsme byli tak v polovině jídla, začal být nějaký vážný. Už se nesmál tolik jako na začátku a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.
„Co ti je?“
Jeho zelené oči se mi na chviličku zadívaly do tváře, než se zase sklopily k talíři.
„Kam chceš jít na školu? Říkala jsi, že už budeš maturovat.“
„Ještě nevim. Něco humanitně zaměřenýho,“ pokrčila jsem rameny.
„Co ty?“
„Já už měl maturovat před rokem, ale v prváku jsem propadl,“zasmál se a trochu nervózně si zajel rukou do vlasů.
„Nechci jít na školu. Já…dostal zajímavou nabídku.“
Zamračila jsem se a trochu poposedla.
„Jakou?“
„Jet do Států. Mámy přítel tam má jednoho známýho, co dělá do hudby. Mohl bych tam hrát, učit se…dělal bych to, co mě baví, ale…“
Cítila jsem, jak mi srdce prudce buší. Do Států?!
„Kdy? A na jak dlouho?“
Smutně pokrčil rameny.
„Na jak dlouho nevim. Rok, dva? Podle toho jak se mnou bude spokojený a jak se mi tam bude líbit. Odjezd by byl po maturitě, ale ještě jsem se nerozmyslel. “
Zhluboka jsem se nadechla, chvilku zadržela dech a teprve pak všechno vydechla.
„Je to šance,“ zamumlala jsem a pokusila se na tváři vyloudit úsměv.
„Jo…velká, ale…nechce se mi vůbec odjet.“
Cítila jsem, jak mi ruce lehce vybrují. Vidlička se mi v ruce nebezpečně třásla. Rychle jsem ji odložila na talíř a položila dlaně na chladnou desku stolu. Ta představa, že by tu nebyl, mě rozhodila víc, než by měla. Rok nebo dva. Vztahy na dálku sice fungovaly, ale pokud ta dálka byla několik tisíc kilometrů a měla trvat nejmíň rok…
Snažila jsem se uklidnit tím, že než odjede, bude to trvat víc, jak půl roku. Do té doby se můžeme rozejít, může se stát cokoliv! Jenže nijak to nepomáhalo!
„Člověk by se měl rozhodovat podle sebe. Je to tvůj život a tvoje budoucnost. Na nikom jiným nezáleží.“
Horko těžko jsem na tvář vytlačila úsměv a pokoušela se ho tam udržet i přes jeho zkoumavý a trochu smutný pohled. Po chvilce sklopil oči a zamračil se.
„Já nejsem sobec,“ hlesla jsem omluvně. „V tuhle chvíli bych asi ráda byla, ale nejsem.“
Zůstal zticha. Mlčky jsme dojedli, Marián stejně mlčenlivě zaplatil útratu za oba a vyšli jsme na čerstvý vzduch.
Najednou mě přepadla šílená touha zalomcovat mu hystericky rameny a začít škemrat, aby nejezdil. Jenže copak bych dokázala žít s tim, že jsem ho připravila o takovou šanci? Trochu křečovitě jsem sevřela jeho ruku a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Další milovaný člověk, o kterého přijdu!
Milovaný…Nevěděla jsem jistě, jestli toho pitomce miluju. Naprosto jistě jsem ale věděla, že až odjede, bude ze mě, zase na dlouhou dobu, malá, nešťastná nicka!
Pomalu jsme procházeli Krumlovskými uličkami a já marně dumala nad tím, co mu říct. Trochu jsem se bála, že začnu brečet, nebo budu hysterická, což nebyla moc hezká vyhlídka.
Propletli jsme se až k řece a zůstali stát uprostřed mostu opřeni o zábradlí. Naproti nám se tyčily osvětlené zdi zámku a světlo obrovských reflektorů osvěcovalo i část řeky.
„Co když tam zůstaneš?“ hlesla jsem po chvilce.
Překvapeně trhl hlavou a zhluboka se nadechl.
„Nechci tam zůstat.“
„To říkáš teď.“
„Tak jinak. Nechci o tebe přijít.“
Pobaveně jsem se usmála a odtrhla pohled od osvětlené věže.
„Nevim, jestli za to může ta romantická vyhlídka, ale máš moje slovo, že na tebe počkám. Přesně dva roky. Pokud se nevrátíš, najdu si punkovýho bubeníka s pearcinkgem, tetováním a flaškou teplýho rumu.“
Chvíli na mě zíral, jako bych snad mluvila dávno vymřelým jazykem, než propukl v šílený výbuch smíchu a zmáčkl mě v náručí tak prudce, až mi prasklo v zádech.
„Ty blbečku, vždyť mě udusíš,“ vyhekala jsem pobaveně a praštila ho pěstí do lopatky.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů tak potichu, že jsem na malou chvíli zapochybovala, že to vůbec řekl.
„Ani bys nevěřila, jak strašně moc.“
Po těle mi přeběhla husí kůže, když se jeho rty dotkly mého krku a ještě o trochu zesílil obětí.
Bylo tak zvláštní slyšet to. Jedna moje část mu chtěla odpovědět úplně stejně, ale ještě nebyl ten správný čas.
Vibrace, které mi rozechvěly kapsu, mě donutili se od něho odtáhnout.
„Někdo mi volá,“ zachraplala jsem. S širokým úsměvem se opřel zády o zábradlí a pozorně sledoval každý můj pohyb.
„Ano?“
„Kde se flákáte opičáci?“ zařval Páji hlas, až jsem musela odtáhnout telefon od ucha. Za ní byl strašný řev. Ani jsem nepoznala, kterou zpívají písničku.
Tázavě jsem se podívala na Mariána.
„Půjdeme tam?“ šeptla jsem, i když mi bylo víc než jasný, že mě Pája stejně neuslyší, dokud pořádně nezařvu.
„Neprojdeme se radši?“ usmál se a udělal krok vpřed, aby mě chytil okolo pasu.
„My nepřijdeme!“
„No dobřé. Soukromničte si!“ zasmála se a zavěsila. Trochu nevěřícně jsem povytáhla obočí.
„Ani mě nepřemlouvala. To je divný.“
„Očividně si s Ondrou dost rozumí,“ rozesmál se a bez dalších řečí mě políbil.
Ruku v ruce jsme brouzdali po Krumlově a mě připadalo, že se Marián musel něčim nadopovat. Tahal mě z jedný uličky do druhý. Vyprávěl takový historky, že jsem se občas musela opřít o zeď některého z domů a pořádně se vysmát a do kopce, co vedl k zámku, mě táhl na zádech.
Ta jeho nálada byla nakažlivá a mě se nechtělo myslet ani trochu na to, že i když jsem mu slíbila, že na něj počkám a on slíbil, že se co nejdřív vrátí, přeci jen budeme na dlouhou dobu odloučeni.
Do kempu jsme se dostali až po půlnoci. Nohy mě neuvěřitelně bolely a nemohla jsem se dočkat, až si zalezu do spacáku.
Marián mě před naším stanem z ničeho nic stáhl za ruku o krok dozadu a přiložil si prst přes rty.
Zmateně jsem se na něj zadívala a pak to uslyšela taky. Vyjeveně jsem zamrkala a nekontrolovatelně vyprskla smíchy. Prudce mi přiložil dlaň přes pusu a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Oni tam…“ nadechla jsem se, ale znovu mě přidusil dlaní a potichu táhl pryč.
„Tvými slovy, slušně obcujou,“ rozřehtal se potichu a rychle mě zašoupl do svého stanu.
„Ta Fixa byla asi nářez.“
„Teď mě trochu mrzí, že jsme tam nešli. Očividně to lidi dost nažhavilo,“ zazubil se.
Pohoršeně jsem ho svalila do spacáků a znovu nevěřícně zakroutila hlavou.
„Moje nejlepší kamarádka a muj brácha. Možná jsem staromódní, ale připadá mi to trochu zvrhlý. Prasáci!“
Oba jsme se rozřehtali, a když k nám ze sousedního stanu dolehlo dost obscéní zahekání, znovu jsme byli mrtví smíchy.
„Myslíš si, že jsou střízliví?“
„Pochybuju. Tvuj drahej bratříček dejchá jak DarkVader a Pája je hlučná tak, jak by za střízliva nebyla. Jen doufám, že v okruhu sta metrů nespí nějaký děti.“
Pobaveně jsem se přetočila na břicho a najednou dostala geniální nápad.
„Máš tužku a papír?“
Nejspíš mu došlo, o co mi jde, protože okamžitě vzal krosnu a vytáhl z ní poznámkový bloček a propisku.
„Tak co jim napíšeme?“
„Mě napadaji samý čuňárny,“ zahyhňal se a nasvítil na bloček mobilem.
„Jestli tam dáme něco jako Natáčení porna, tak jim tam ráno ještě někdo vleze.“
„No právě.“
V záchvatech smíchu jsme vymýšleli vhodný slogan nejmíň půl hodiny, než jsme konečně byli spokojení. Potichu jsme se vyplížili ven. Marián odepnul ze svého batohu jeden spínací špendlík, kterým jsme prošpikovali papírek a opatrně jím propíchli i stanovou celtu.
V záchvatu smíchu jsme se vrátili zpátky do stanu a spadli těsně vedle sebe na Mariánův spacák.
„Pane bože. Nevim jestli jsem víc mrtvá smíchy, nebo znechucená.“
„Ber to z tý lepší stránky. Do konce života se jim můžeme slušně smát. Teda…jejich života.“
„Fajn. Začneme hned zítra.“
Pobaveně se zasmál a přetáhl si přes hlavu mikinu.
„Budeš spát u mě ve spacáku, nebo u Ondry?“
Nerozhodně jsem si skousla ret a rázně si stáhla i svojí mikinu, aby mi nebylo horko.
„Ondrův spacák si dáme pod sebe a tvuj na sebe.“
Tiše zabručel smíchy a stejně jako já se vysoukal z džínů. Když mě pod rozepnutým spacákem pevně sevřel do náruče, připadalo mi, že jeho odjezd určitě nepřežiju.