PC school

Anotace: 10.- Vyznání v parku (Díky za tipy a komentáře! Dnešní díl je dle mého názoru trochu zvláštní a jiný, ale tak už to bývá. A rozhodně tímhle dílem nic nekončí...)

10)VYZNÁNÍ V PARKU

Došla jsem domů a svezla se na pohovku. Unaveně jsem se koukala po mámě, která právě žehlila nějaké prádlo. Mile se na mě usmála.
"Copak je?" zeptala se svým starostlivým, mateřským hlasem.
"Ale... mami, měla jsi někdy problém s kluky?" zašeptala jsem a zvědavě se na ni podívala. Zkoumavě si mě prohlížela a pak s klidem odpověděla: "Samozřejmě, to má někdy, každá holka. Mě dal nejvíc práce tvůj táta. Ježiš jak já se s ním ze začátku hádala a nemohla ho vystát!" Maminka se smála a v očích se jí objevil ten známý, stále zamilovaný lesk.
"Víš líbí se mi jeden kluk. Alexandr. Jenže jemu zemřela holka a já jsem jí dost podobná. Někdy se chová přívětivě a mile a je s ním zábava. Jenže někdy je chladný jako led... A pak nevím jestli se mu vůbec líbím. Bylo tam pár náznaků, ale moc neznamenaly." zamračila jsem se a rozhodla se o Adamovi a Danovi raději pomlčet. Máma se na mě chápavě podívala, ale v očích spíše soucit.
"Víš já nikdy ve vztazích nevynikala, ale jedno jsem se naučila. Někdy rada pomůže, jindy vztah zničí. Tohle je naprosto osobité. Musíš se řídit sama sebou, svým uvážením, svými city. Vím, je to někdy těžké, ale věř mi, že ty si s ním porozumíš pak daleko lépe, když začneš mluvit sama, než když ti já dám radu a pak se něco stane. Chápeš?" povzdechla si. Neurčitě jsem kývla a zvedla se ze sedačky.
"Můžu se jít projít? Asi půjdu do parku." zeptala jsem se jí a hypnotizovala pohledem ještě nedožehlené prádlo. Šibalsky na mě mrkla, zasmála se, ale pak kývla a začala si pobrukovat nějakou písničku. Oblékla jsem si rychle bundu, vzala si sluchátka a vydala se do parku. Od našeho domu to byla celkem krátká cesta, deset minut? A od Alexandrova... asi tatáž.

Seděla jsem na lavičce schované ve stínu a koukala se na děti houpající se na různých sítích a houpačkách. Smály se a štěbetaly. Bylo to hezké vyjádření nevinnosti a upřímnosti.
Najednou vedle mě někdo s lapaním dechu usedl. Překvapeně jsem se podívala na Alexandra sedícího vedle mě. Snažil se popadnout dech, ale i přes to se na mě zubil. Sundala jsem si z uší sluchátka a vypla písničku co mi právě hrála.
"To je mi, ale náhodička." zazubil se znovu.
"Co tu děláš?" podívala jsem se na něj šokovaně. Zasmál se mému výrazu a chvíli se na mě jenom díval.
"Chodím tu pravidelně běhat, viděl jsem tě, tak jsem si sem zaběhnull." pokrčil rameny v naprosto jednoduchém a přirozeném gestu. Co mě zarazilo byl jeho pohled. Byl živý, usměvavý a - chtivý.
"Uhm." začervenala jsem se ani nevím proč. Mírně se zasmál a prstem přejel mou rudou, horkou tvář a podotkl:
"Červená ti sluší." V tu chvíli se mi zdálo, že jsem zkrvavěla ještě více. Zkoumavě si mě prohlížel a pak se v jeho očích zalesklo odhodlání a jistá hravost.
"Rád bych s tebou někam šel." zašeptal tajemně. Vykuleně jsem se na něj podívala. Možná až trošku ustrašeně.
"Ehm, kam?" snažila jsem se zakrýt svou udivenost i žádost.
"To ti neřeknu, nebylo by to překvapení." zasmál se a pohodil hlavou. Všimla jsem si, že to je u jeho smíchu častý znak.
"No, dobrá?" mrkla jsem spíš v otázce. Zase se zasmál (asi mému výrazu) a žertovně mě pohladil po tváři. Prala jsem se s nutkáním buď ho po té ruce praštit nebo si ji k tváři přitisknout. Sevřela jsem ruce v pěsti, složila jsem si je do klína a natočila se na něj tělem.
V tom na něj hodil nějaký malý klučina míč. Přiběhla za náma jeho máma a horlivě klučinu peskovala. Alexandr k ní natáhl ruku s míčkem a usmál se.
"Je mi to líto, je to strašný nezbeda. Bůh ví co s ním jednou bude!" povzdechla si nešťastně a utahaně maminka, ale stejně tak u ní byla i v plné míře vidět láska.
"To je v pořádku." usmál se na ní Alexandr znovu a maminka s díky odešla.
"No, nic, asi půjdu." podíval se někam do boku Alexandr a pak se zvedl a rychlostí blesku začal utíkat.
"Počkej!" zavolala jsem, ale asi mě neslyšel.
Bodlo mě u srdce. A co to místo kam se mnou chtěl jít? Zničeně jsem si dala do uší sluchátka a notnou chvíli se dívala směrem, kterým zmizel. Nakonec jsem se zvedla a šla domů.
Cestu parkem jsem si neužívala jako předtím. Loudala jsem se, zahleděná do země. Najednou kolem mě někdo prosvištěl a prudce zabrzdil. Vzhlédla jsem a uviděla Lauru ve sportovním oblečením, se sluchátky v uších. Rychle je vytrhla a snažila se nadechnout. Ruce si položila na kolena a předklonila se. Její krásné vlasy jí létaly podél obličeje.
"Ahoj!" zafuněla na mě s velkou námahou. Vyjeveně jsem na ni hleděla.
"Kde je brácha?!" zahučela na mě uraženě, aniž by čekala, že jí nějak pozdravím.
"Alexandr?" opakovala jsem nechápavě a stále se na ni koukala.
"No, šli jsme si společně zaběhat a pak jsme tě viděli. Říkal, že si s tebou chce promluvit, ať na něj počkám, ale když se dlouho nevracel, došla mi trpělivost. Tak kde je?!" zahučela na mě a trošku to vypadalo, že pokud se rychle nevzpamatuju, asi mi vrazí pár facek na probuzení.
"Jo, on před nějakou dobou běžel dál." šeptla jsem.
"Běžel dál?" vykulila na mě oči Laura.
"Ano." přikývla jsem. Nechápavě se na mě podívala.
"Stalo se něco?" optala se bez jakýchkoli zdvořilostních frází.
"Já nevim. Začal mluvit, že by mě někam rád vzal, pak na nás jeden klučina hodil míček, vrátil ho jeho mamce, pak se na mě podíval a najednou se rozloučil, že poběží už dál." pokrčila jsem rameny a snažila se hrozně moc, aby to neznělo zklamaně. Proč bych měla být zklamaná? NO, dobře, Laura stejně věděla proč a ty důvody byly až nepřehlédnutelné... Laura se na mě soucitně podívala.
"POČKEJ - TADY - HNED - SE - VRÁTÍM!" diktovala pomalu a důrazně, že jsem si za chvíli připadala jak postižená. Pak kousek poodešla a vytáhla mobil. Zůstala jsem stát v naprostém zmatku i lhostejnosti. Nevnímala jsem hudbu, šumění hovorů okolo, ani samotnou přírodu. Hleděla jsem na stahující se mraky na nebi a nevnímala prostě nic. Říká se: lidé nedokážu nemyslet. Ale v některých chvílích se vám hlava vyprázdní a ve vás zbyde jen absolutní prázdnota.

"Ok. Jsem zpět." zahučela na mě Laura. Stála vedle mě, jenže mi to přišlo z obrovské dálky.
"Anitt, vnímáš mě?" začala mi mávat rukou před obličejem. Mírně jsem se vrátila do reality a lehce kývla na souhlas.
"Počkáš tady, jasný? Já půjdu, ale ty tu zůstaneš a počkáš tu, ok?" opakovala stále dokola až jsem to nevydržela a sykla na ni:
"Jsem v pořádku, jo, počkám tu, běž."
Starostlivě se na mě usmála a odběhla stejnou cestou, kterou předtím zmizel Alexandr. Neodvažovala jsem se jít ani k té lavičce vzdálené několik set metrů. Prostě jsem čekala přímo tam. Ale na koho nebo na co?

"Ahoj." zašeptal mi za zády až příliš známý hlas. Prudce jsem se otočila. Jádro mého já se najednou absolutně změnilo. Nechápala jsem jak je možné, aby když máte v sobě prázdnotu, stačí jediný pohled na milovanou osobu a všechno je pryč. Stále jsem nevnímala okolí. Ne, to ne. Vnímala jsem Alexandra.
"Ahoj?" zeptala jsem se s zdviženým obočím.
"Laura mi volala." odpověděl na mou nevyřčenou otázku.
"Aha?" zeptala jsem se znovu.
"Jednoduše se musí plést do všeho do čeho jí nic není." pokrčil rameny. Zachmuřeně jsem se na něj dívala.
"Pojď." povzdychnul, přistoupil blíž a chytl mě za ruku. Nečekaně jsem se napjala. Co to proboha dělá? Smutně se na mě usmál a vedl mě na opačnou stranu cesty než jsem měla původně namířeno. Mlčel, nedíval se na mě, ani na cestu, jen rovně před sebe. Kolem nás byla alej, nic než stromy. Čím dál jsme šli, tím míň lidí jsme po cestě potkávali, až skončil park a objevila se zídka parku. Naproti ní, pod velkým, starým dubem byla lavička z tmavého dřeva. Sedl si na ní a mě přitáhl těsně k sobě.
"Proč jsme si nesedli na nějakou lavici po cestě?" zeptala jsem se udiveně, už plně na příjmu. Dobrá, deprese u mě nikdy moc dlouho nevydržely, ale emoční vypětí poslední dnů na mě dost silně doléhalo. Dokážu být zlá, vzteklá, ale vždy jen po určitou dobu. Ve své podstatě jsem spíš klidný a něžný člověk...
"Tady je klid a hezky." odpověděl. Na tváři se mu zračili city, které jsem nedokázala rozpoznat.
"Co je?" zeptala jsem se přímo.
"Jsem z tebe zmatený." zašeptal zase tiše a klidně. Došlo mi, že nyní vidím jeho skutečnou stránku, kterou tak často zkrývá za chladem. Tu smutnou a trpitelskou. Něco ho velmi zraňovalo, ale on sám to nechtěl ukazovat ostatním. Pocítila jsem, že chci, že moc chci, abych tu stránku dokázala vyléčit.
"Proč jsi ze mě zmatený?" špitla jsem.
"Abych byl upřímný ani sám nevím. Nevím, co chci. Jsi hodně podobná Martině a to samo mě k tobě přitahuje. Přitom vím, že není fér milovat někoho jen díky podobě, jako náhražku za někoho jiného. Ale ty máš vlastnosti, kterých jsem si za poslední dny všimnul a které mě dost lákají. Ta veselost, s kterou jednáš s ostatními. Zamyšlenost, s kterou se koukáš. Ohleduplnost, s kterou se snažíš neublížit nikomu okolo tebe. Prostě se mi celkově líbíš. Jenže nevím jak překonat bolest, kterou cítím z tvé společnosti." snažil se mi horlivě vysvětlovat, díval se mi do očí a silně se snažil, abych ho pochopila. Celý planul vnitřním rozpolcením. Chtěla jsem mluvit. Říct mu cokoliv, ale on mi položil prst na rty a zakroutil hlavou. Pokračoval dál.
"Chtěl jsem ti to říct už předtím a zavést tě někam jinam. Ale pak, ten tvůj živý výraz a jasnost tvé pleti, očí... Prostě jsem si potřeboval jít utřídit myšlenky." pousmál se.
"Laura je hrozně šťouravej člověk. Ale zná mě moc dobře, věděla už od začátku co tě poznala jak na tom jsem. Jak zjistila, že jsem jí utekl a utekl od tebe, v telefonu mě strašně seřvala." zasmál se. Smál se a i trochu usmíval, ale nedokázala jsem z něj necítit tu nejistotu, kterou vyzařoval.
Ani ve svých nejbláznivějších snech jsem si nemyslela, že někdy budu vést takovéhle rozhovory s klukem svých snů. S mračny nad hlavou, ve stínu stoletého dubu. I když mě to uvnitř tak nějak naprosto ničilo, zároveň mi to dělalo až nesnesitelnou radost.
V jedné písničce se zpívá: "Zranit je též milovat...!"
Nikdy jsem tomu nevěřila, ano, láskou zraňovat jde. Ale, aby to byl důkaz nehynoucího citu? Blbost.
Jenže, každý se nakonec zmýlí.