Pozdní příchod

Anotace: Pozdní příchod je příběh sedmnáctileté dívky Julie, která právě studuje střední školu. Jejím velkým snem je studovat historii a snaží se pro to dělat co nejvíc. Jenže přesně v den jejích sedmnáctých narozenin se stane neštěstí, jenž změní její život.

Zvoní budík, ten nepříjemný zvuk drásá Julii uši. Celá znechucená jej zaklapne a pomalu se vhrabává z postele. Začíná jí další nudný všední den, který po většinu času stráví ve škole. Jejím snem je studovat historii, a proto se velmi pilně učí. Moc dobře totiž ví, že bez práce nejsou koláče a bez dobrého prospěchu, by se nikdy na vysněnou školu nedostala. Její rodiče na ni mohou být hrdí, protože se nechová jako většina dívek v jejím věku. Nikdy neodmlouvá, nechodí po nocích venku ani se moc nezajímá o chlapce. Je zkrátka odlišná, ale rozhodně není divná, jak o ní lidé říkají. Jen ještě nepotkala toho pravého. Ne že by byla vybíravá, ale nestojí o povrchní vztahy bez lásky. Potřebuje někoho, ,kdo by dokázal porozumět její duši a hlavně srdci´ jak sama říká. Přeto je na ní něco zvláštního, možná je to její uhrančivý pohled, nebo tajuplný úsměv, kdo ví.
Julie vešla do kuchyně, kde na ni čekala voňavá snídaně. Sedla si ke stolu a popřála matce dobré ráno.
Julie vešla do kuchyně, kde na ni čekala voňavá snídaně. Sedla si ke stolu a popřála matce dobré ráno. ,,Dobré ráno, to je dost, že jsi taky vylezla z postele.":usmála se matka. Julie jí úsměv oplatila a mazala si rohlík máslem. Kolem půl osmé už vycházela z domu a mířila ke škole. Po cestě potkala svou kamarádku Sáru. ,,Ahoj, jak se máš?":zeptala se Sára. Julie se jen pousmála a pípla:,,Jde to. A ty?" ,,Ale jo, já se mám dobře. Jako vždy.": odpověděla rozesmátá Sára. Ještě se zašklebila a Julie vyprskla smíchy. Když konečně dorazily do školy, zrovna zvonilo. Rychle běžely do třídy a vyčkávaly na příchod učitele. První hodinu měli češtinu.
Den uběhl jako voda a holky s úlevou, že už končí škola, vyrazlily na oběd.
Jakmile vyběhly ze školy ulehčeně si oddychly, a protože si chtěly odpočinout, rozhodly se, že půjdou do jejich oblíbené čajovny. Když věšly a objednaly si, začaly probírat dnešní den. ,,Ty písemky to byl děs, co?":odfrkla si Julie. ,,Jo, to teda jo!":přitakala Sára. Tak tam seděly a povídaly si ještě dobré dvě hodiny, než se rozhodly, že by už měli jít domů. Rozloučiliy se na křižovatce. ,,Tak ahoj zítra.":křikla na kamarádku Sára a odešla. Julie jí jen zamávala a už si to šinula po chodníku na zastávku. Jakmile dorazila domů, odložila tašku a přečetla si vzkaz od mámy, co má všechno udělat. Otráveně odložila papír a pustila se do umývání nádobí. Když konečně dokončila všechny úkoly, které jí matka uložila, šla si odpočinout do svého pokoje. Ó, jak milovala ty chvíle, kdy mohla být sama. Lehla si na postel, vzala si svůj starý blok a začala skládat básničky. Tohle byla jedna z jejích zvláštních vlastností, nebo možná schopností. Vždy, když se cítila špatně nebo naopak skvěle, vzala si svůj sešit a zapisovala do něj své myšlenky a pocity formou básniček. Julie se zamyslela a začala psát. Julie si to sice ještě sama moc neuvědomovala ale byla zamilovaná. Byla zamilovaná do svého velmi dobrého, možná dokonce nejlepšího kamaráda Vojty. Moc dobře věděla, že k němu něco cítí, ale myslela si, že je to jen dobré přátelství. První slova její básně zněla:,Tvůj pohled mě pálí, jsem v beznaději, má láska je v dáli, nic zlého ti nepřeji.´ Několikrát po sobě si verš zopakovala a pokračovala:,Svůj pocit odmítám, chyby si vyčítám. Chci ti to konečně říct, nic nepřeji si víc. Chci to konečně vykřičet do světa, bojím se, že budeš zase chtít odlétat. Miluji Tě a srdce mi krvácí, ta vzpomínka z mysli mé stále se neztrácí. Ve snech jsi pro mne jediný bod, jen slzy však jsou mé lásky plod.´ Pousmála se a zjistila, že jí po tvářích stékají slzy. Zaklapla sešit a rozplakala se do polštáře na posteli.

,,Dobré ráno, to je dost, že jsi taky vylezla z postele.":usmála se maminka. Julie jí úsměv oplatila a mazala si rohlík marmeládou. Kolem půl osmé už vycházela z domu a mířila ke škole. Po cestě potkala svou kamarádku Lucku. ,,Ahoj, jak se máš?":zeptala se Lucka. Julie se jen pousmála a pípla:,,Jde to. A ty?" ,,Ale jo, já se mám dobře. Jako vždy":odpověděla rozesmátá Lucka. Ještě se zašklebila a Julie vyprskla smíchy. Když konečně dorazily do školy, zrovna zvonilo. Rychle se tedy přesunuly do třídy a vyčkávaly na příchod učitele. První hodinu měli češtinu.
Den uběhl jako voda a holky se s úlevou přesunuly na oběd. Protože si chtěly odpočinout, rozhodly se, že půjdou do jejich oblíbené čajovny. Když vešly a objednaly si, začaly probírat dnešní den. ,,Ty písemky, to byl děs co?":odfrkla si Julie. ,,Jo, to jteda jo.":přitakala Lucka. Tak tam seděly a povídaly si ještě dobré dvě hodiny, než se rozhodly, že už by měly jít domů. rozloučily se na křižovatce. ,,Tak ahoj zítra.":křikla na kamarádku Lucka a odešla. Julie na ni jen zamávala a už si to šinula po chodníku na zastávku.
Jakmile dorazila domů, odložila tašku a přečtla si vzkaz od mámy, co má všechno udělat. Otráveně dočetla papír a začala umývat nádobí. Když konečně dokončila všechny úkoly, které jí matka uložila, šla si odpočinout do svého pokoje. Ó, jak milovala ty chvíle, kdy mohla být sama. Lehla si na postel, vzala si svůj starý blok a začala skládat básničky. Tohle byla jedna z jejích zvláštních vlastností, nebo možná schopností. Vždy, když se cítila špatně nebo naopak skvěle, vzala si svůj sešit a zapisovala do něj své myšlenky a pocity formou básniček.
Jana se zamyslela a začala psát. Ještě si to sice sama moc neuvědomovala, ale byla zamilovaná. Byla zamilovaná do svého velmi dobrého, možná dokonce nejlepšího kamaráda Vojty. Moc dobře věděla, že k němu něco cítí, ale myslela si, že je to jen velmi dobré přátelství. První slova její básně zněla:,,tvůj pohled mě pálí, jsem v beznaději. Má láska je v dáli, nic zlého ti nepřeji." Několikrát po sobě si verš zopakovala a pokračovala. ,,Svůj pocit odmítám, chyby si vyčítám. Chci ti to konečně říct, nic nepřeji si víc. Chci to konečně vykřičet do světa, bojím se, že budeš zase chtít odlétat. miluji Tě a srdce mi krvácí, ta vzpomínka z mysli mé stále se neztrácí. Ve snech jsi pro mne jediný bod, jen slzy však jsou mé lásky plod." Pousmála se a zjistila, že jí po tvářích stékají slzy. Zaklapla sešita rozplakala se do polštáře na posteli.
Vojta byl velmi zvláštní člověk. Takového Julie ještě v životě nepotkala. Když byla s ním, cítila záchvěv radosti. cítila, že mu dokáže všechno říct, prostě úplně všechno. Ani nevěděla proč, ale zkrátka na ni tak působil. Najednou jí to začalo všechno docházet. Postupně si začala vybavovat, co všechno už spolu prožili a co při tom cítila. V duchu si kladla otázky, proč na něj stále tak myslí a proč je šťastná, když je s ním. ,,Já ho miluju!":vyhrkla najednou a napřímila se na posteli. ,,Já jsem zamilovaná do Vojty!":opakoval stále dokola. Jenže v tu chvíli si uvědomila, že on její city neopětuje. Vzpomněla si na to, jak jí povídal o dívce, do které je zamilovaný. Znovu jí stouply slzy do očí a myšlenky se jí opět zatoulaly k Vojtovi. Plakala dlouho do noci, až celá rozechvělá usnula. Co se jí v tu chvíli honilo hlavou? Jaké sny se jí zdály? to nikdo neví, jen její srdce a ona sama.