PC school

Anotace: 11.- Šok Snad jste nezapomněli :) a zde v textu zmíněná písnička. http://www.youtube.com/watch?v=t0IRjEHWGhE

11)ŠOK

S tichým, opatrným našlapováním jsem se plížila domem. Alexandr mi byl v závěsu a sem tam jsem tušila, že měl co dělat, aby se nerozesmál. Zakopla jsem a on pobaveně zaprskal.
"Tiše!" okřikla jsem ho přísně, i když má opatrnost byla asi zbytečná, doma nikdo nebyl.
"Klid, Sherlocku." zasmál se Alexandr a uvolněně se narovnal. Nechápala jsem co mám za dočinění se slavným, anglickým detektivem, ale nechala jsem to být.
"Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se s dobře zřetelným otazníkem v hlase. Zamyšleně se porozhlédl a pak se zazubil: "Kde je tu ložnice?"
Se smíchem jsem ho praštila do hrudníku. Bolestivě zahekal a mírně ustoupil.
"Tyjo, ty máš ránu. A jaký svaly." vzal mi ruku a zapumpoval v typickém gestu Pepka Námořníka.
"To čumíš co? To nemáš." vyplázla jsem na něj jazyk a on si mě s další salvou smíchu přitáhl k sobě a políbil.
"Takže na obhlídku tvého pokoje, má paní." zavelel a nechal se pokojně dovést až do mého království.

Ukázala jsem mu snad všechno od šatníku po neexistující pavučinu v rohu. Nakonec jsem se natáhla na postel a on zahučel vedle mě. Pustila jsem rádio, v kterém zrovna hrála písnička Modrá. (Jana Kirschner)
"Chcem takého ako ty si, so mňa celkom opitý... Mááám, stááále ťa máááám." zpívala jsem tiše a on se na mě po chvilce zkoumavě zakoukal. Zrudla jsem.
"Sry, vždycky když slyším nějakou písničku tak si začnu pobrukovat, je to nevyhnutelný zlozvyk." pokrčila jsem rameny a nervózně se zasmála.
"V pohodě." kývl a dál jsme poslouchaly. Jela ještě spousta písniček, u kterých jsme jen leželi vedle sebe, držely se za ruce a sem tam si společně zazpívali nějakou sloku a hlasitě se rozesmály.

"Já..." začala jsem pomalu a tiše.
"Hm?" zvedl obočí, měl zavřené oči a klidně oddechoval, ale nespal. Já ležela na břiše, opřená o lokty, nohama jsem ve vzduchu klimbala.
"Celkem hodně pro mě znamenáš." oznámila jsem mu chystanou větu, prostě a jednoduše. Jen tak periferním viděním jsem si všimla, že v té příjemné kanceláři, z které by mohla být psychologická poradna se zhasnulo.
Otevřel oči.
Naklonila jsem hlavu na stranu a koukala se na něj, vlasy mi přepadly přes obličej, ale ani mi to nijak nevadilo, stále jsem ho dobře viděla.
Z ničeho nic se natáhl a políbil mě. Ale necítila jsem z toho letmou radost, ale něco jiného. Něco co se mi líbilo daleko víc. Hlubokou zamilovanost. Jeho sevření bylo pevné, abych neuhnula, ale taky nesmírně něžné, aby mi neublížil. Vychutnávala jsem si tu celkem dlouho, ale také nesmírně krátkou...chvíli.
"Sáro." vydechl pak něžně. To jméno přišlo do mé mysli jako ničící dýka. Naklonil se, aby mě znovu, políbil, asi si neuvědomoval co udělal. Ne, ještě mu to nedošla. Nebránila jsem se, ale ani mu nijak nepomáhala. Jakobych najednou nedokázala nic udělat. Absolutně nic.
Sáro. Sáro. Sáro. Sáro. Sáro. Ozvěna jeho hlasu se mi rozléhala hlavou snad tisíckrát za vteřinu. Ano, až tak rychle se dokáže mihnout myšlenka, která bolí víc než cokoliv si umíte představit.
Sára. Jeho holka. Jeho mrtvá holka. Jeho láska. Jeho... Jeho... Jeho co?
Co jsem já?
Hleděla jsem mu šokovaně do obličeje a ani nevnímala, že už mě nelíbá. Možná ještě něco říkal, ale já už to neslyšela.
Po tváři mi sjela slza.
Jedna jediná, pak jsem se zvedla a rozběhla.