PC school

Anotace: 12.- Nakonec, možná (Díky za povzbuzující komentáře. :)

12) NAKONEC, MOŽNÁ

Utíkala jsem tak rychle jak jsem jen mohla. Nevnímala jsem směr, nic. Na chvíli jsem si uvědomila, že běžím parkem, kolem toho starého dubu. Pak mi, ale vrhkly slzy do očí a já už nedokázala znovu myslet.
V nohách mě bodala ukrutná bolest. Na to, že nejsem příliš fyzicky zdatná jsem zapomínala. Bylo mi to absolutně fuk. Možná mi bylo i dobře, jedna bolest přehlušovala druhou. Nebo jsem cítila obě naráz, já doopravdy nevím.
Byla jsem plná zármutku i vzteku. Všecko se ve mě hromadilo a čím víc jsem si nevěděla rady, tím rychleji jsem běžela. Cestou do mě narazilo několik lidí, spíš já do nich. Věděla jsem, že budu mít modřiny.
Najednou jsem se zastavila. Kam to vlastně utíkám? Kam chci jít? Pokud by šlo o kohokoliv jiného, asi bych se rozběhla za Laurou. Dřív jsem mívala více kamarádek, ale žádné mě nyní nenapadali. Vlastně...

Doběhla jsem před osamocený dům. Zazvonila jsem.
"Haló?" ozvalo se ospale ve sluchátku.
"Eriku? To, to jsem já." vzlykla jsem do sluchátka a dodala, pro jistotu, že by si netušil: "Anitta."
Chvíli bylo ticho, pak se rozrazily domovní dveře. Erik na mě vyjeveně koukal, no nemohla jsem se divit, rozvířené vlasy větrem snad všude, ošlehané tváře od větru a rudé oči od pláče...
"Anit? Co se děje?" zahučel starostlivě, vysokým hlasem.
"Můžu, můžu dál?" popotáhla jsem několikrát a připadala si jak malá.
"Jasně, promiň, pojď." přikývl a pustil mě dál, na nic se neptal, chytl mě za loket, snad se bál, že upadnu a vedl mě do svého a bratrového pokoje. S Tomáše si byli hodně blízcí a společný pokoj měli nejspíš od mala... Byl prostorný a všude se válely časopisy, cédéčka, plakáty a oblečení. Tomáš seděl na posteli a něco ťukal do notebooku.
"A-ahoj." usmála jsem se na něj, ne příliš zdařile. Asi se mě lekl, na tváři se mu ukázal trochu vyděšený výraz.
"Ahoj?" odpověděl, ale podíval se na bratra.
"Ehm, doufám, že Vám tu chvíli nebudu na obtíž? Jen, jen si oddychnu a zas, zase jdu." vymýšlela jsem z placu a popadala dech.
"Jasný, v klidu. Sedni si, já jen zamknu, naši jsou dost, no...prostě by asi nebyli nadšený co tady děláš." zahučel a šel ke dveřím.
"Och, promiňte, já jen. Fakt jsem nevěděla kam jinam jít." vyhrkly mi další slzy a svezla jsem se na postel. Tomáš zaklapl notebook a hodil po mě kapesníky.
"Utři si oči, vysmrkej se, uklidni se a povídej." rozkázal a uvolnil vedle sebe místo bratrovi. Poslušně jsem se vysmrkala (dost hlasitě) a utřela si oči, i když to bylo na nic. Jen co jsem si utřela slzu, hned vykoukla další.
"Tak co se stalo?" začal pomalu, uklidnujícím a opatrným hlasem Erik.
"Já - to je jedno." špitla jsem a podívala se bokem. Tomáš se na mě zamračil, ale v očích měl starostlivý výraz.
"Jasně a já jsem Dalajláma." pohodil hlavou nesouhlasně.
Chvíli jsem se rozmýšlela. Možná, že vypovídat se mi pomůže... A tak jsem jim všechno stručně povyprávěla.

"Ou." zahučeli společně kluci.
"Díky, kluci, pomohli jste mi. Ale měla bych jít, taťka s mamkou se stejně asi budou schánět." zašeptala jsem roztřeseným hlasem.
"Tak jim zavolej a řekni, že přespíš u kamarádů." navrhl Erik, ale Tomáš ho zkušeně opravil: "Kamarádek."
"A nevadilo by vám, kdybych tu přespala?" zeptala jsem se.
"Ne, jasný, že ne." mávl rukou Tom.
"A co vaši?"
"Ty nějak obejdeme, děláme to tak vždycky." uchechtl se Erik a podal mi svůj mobilní telefon. Roztřesenými prsty jsem zavolala domů.

"Haló? Anittko? Kde jsi?! Měli jsme o tebe strach!" zahučela do telefonu strachy maminka. Vysvětlila jsem jí, že jsem se s někým pohádala a potřebovala si pročistit hlavu a že přespím u Laury.
"A jsi v pořádku, zlatíčko? Nějaký kluk se ti furt snažil dovolat na mobil."
"Ne, mami, všechno je v pořádku. Pa." zakoktala jsem.
"Počk-" začala máma, ale já ji típla uprostřed slova.
"Tak. Vážně vám nevadí, když tu přespím?" ujistila jsem se ještě jednou, ale kluci mě ujistili, že je všechno v pořádku. Později Erik mi přenechal svoji postel a sám si lehl na zem. Otočila jsem se ke svým zachráncům zády a po několika tiše prolitých litrech slz konečně usnula.