Zloděj snů V.

Anotace: Tak se mi začíná zdát, že z Matyáše dělám moc velkýho klaďase... Sakra. :D

Neuplynul ani týden a našla jsem ve skřínce zastrčený vzkaz. Stálo na něm: „Přijď prosím dneska ve čtyři do hudebky. Matyáš…“
Chvíli jsem si ho nedůvěřivě prohlížela a otáčela s ním mezi prsty. Od chvíle, kdy jsme se setkali u rybníka, se moje nálada o trošku zlepšila. Rozhodně jsem se už nebála postavit čelem Tereze a přišlo mi to snazší i u Tomáše. Začala jsem to všechno totiž vnímat trochu jinak a ten večer u rybníka tomu zvláštním způsobem pomohl, nebo jsem alespoň měla ten dojem. Přesto, že mě někdo viděl brečet, o což jsem zrovna dvakrát nestála, bylo tak znát, jak se doopravdy cítím. A hlavně to mi asi tak ulevilo.
I tak mě ale napadlo, co po mně může chtít – zrovna po mně? Zastrčila jsem lístek do kapsy a vydala se na další hodinu. Nebýt toho, že jsem hledala peníze na autobus, úplně bych na něj zapomněla. Takhle jsem nejistě přešlapovala na chodbě a rozmýšlela, co udělat. Nakonec jsem si řekla, proč tam nejít, ať jde o cokoliv. Už trochu klidnější jsem se vydala chodbou pryč od skříňky a přesvědčovala se, že o nic nejde.
Sotva jsem otevřela dveře hudebny, nečekal tam jen on, ale vybafla na mě celá čtveřice lidí. Jedna holka a tři kluci. Na Matyášovo pousmání jsem se odhodlala vejít a zhluboka se nadechla. Jeden z těch cizích kluků seděl roztažený na lavici, dredy, piercing a příjemný úsměv na tváři. Celkově byl docela pohledný, takový typ pohodáře. Druhý zrovna stál s baskytarou opodál, v tváři zamračený výraz a něco zkoumal. Zdál se mi i na tu dálku snad tak o dvě hlavy vyšší, a že nejsem zrovna prcek. Zaregistroval mě teprve až po chvíli, kdy jsem před nimi nejistě postávala a házela po Matesovi tázavé pohledy.
„Tohle je naše kapela,“ oznámil mi stručně a rukou mávnul po přítomných. „Katka, Marek, Michal a já.“
Stále jsem jenom přešlapovala na místě a nechápala, o co tu jde. „Ahoj, já jsem Alice,“ vypadlo ze mě nakonec s jakýmsi pozdravem. To by bylo. Jak ze sebe stihne člověk udělat během několika minut debila, když je nervózní.
Teprve teď jsem si pořádně prohlédla holku z jejich kapely. Přistoupila ke mně, mile se usmála a podala mi ruku. Připomínala mi skřítka – malá, drobná, vlasy po uši rozházené na všechny strany, střapaté a trčící. Oblečená se mi zdála trochu výstředně, ale rozhodně to nepůsobilo špatným dojmem. Punčocháče, černo-červená kostkovaná sukně, rudý korzet a černá košile. Na krku pentagram a spousty přívěsků.
„Těší mě. Hraju na bicí,“ oznámila mi věcně a já musela v duchu obdivně hvízdnout. Tenhle skřítek se nezdá a to není vůbec špatně myšlené. Ruce si se mnou kupodivu podali i kluci, dredař Marek se mezitím dal do kouření.
„Proč jsem vlastně tady?“ zeptala jsem se Matyáše nechápavě a sledovala jeho potutelný úsměv poněkud obezřetně.
„Chtěli bysme tě o něco poprosit,“ spustil neutrálně a do ruky mi vrazil papír se stejnou písničkou, jakou už jsem jednou viděla. „Určitě víš, že tu bude studentská akce a my jako třeťáci máme připravit program. A tak sme se rozhodli, nebo nás spíš ukecali, že taky zahrajem. Jenže tuhle písničku nemůžu zpívat sám, to už si určitě pochopila, když si jí prvně viděla.“
Hmm, tak třeťáci. To znamená, že je o rok mladší… Je fakt, že je to duet. Ale i tak mi pořád nedocházelo, co tam dělám. Zjevně narážel na to, že bych jí zpívala s ním, jenže mi nešlo na mozek, proč bych to speciálně měla být já. Holek je na škole spousta a těch co umí zpívat je taky určitě nespočet.
„Takže bych to měla bejt já?“
Přikývnul.
„Proč já?“ opáčila jsem udiveně.
„Máš dobrej hlas a hodí se k tý písničce. Navíc sme se na tom prostě shodli,“ odpověděl s pokrčením ramen.
Vždyť mě ostatní ještě ani neslyšeli zpívat…
„Co říkáš, zkusíme to?“ podíval se mě s neodolatelným úsměvem a já v tu chvíli matně tušila, že je v přesile. Hodně velký. To očekávání mojí odpovědi, entusiasmus, co z něj vyzařoval a zároveň prosebný tón, jakým to řekl… nemyslela jsem si, že by tomu kdo dokázal odolat a říct: Ne, já to dělat nebudu. Na sucho jsem polkla a přikývla. Vlastně – proč to nezkusit. Stejně tak budu dělat něco, co mám ráda. V tu chvíli mi věnoval asi ten nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděla, až mě trochu zamrazilo. Z tohohle člověka vážně bylo cítit něco jako charisma.

Do zkoušení jsme se vrhli hned po hlavě. Jo, byla to taková rocková balada, moc hezká a příjemná na poslech. A taky hodně chytlavá. Zpívala jsem si jí ještě po cestě domů.
„To se ti tak líbí?“ zajímal se se smíchem. Nadšeně jsem přikývla. Ruce schovával v kapsách, jak tak šel vedle mě a co chvíli nakopával kamínky na cestě. Po chvilce váhání jsme se rozhodli jít domů pěšky. Když jsme končily, hodiny na chodbě už ukazovali půl sedmé. Docela jsem se divila, že je škola otevřená tak dlouho.
„Normálně zkoušíme v jednom starym skladu, ale protože je to na školní akci, můžeme okupovat učebnu,“ sdělil mi po tom, co se krátce zamyslel.
„Máš vlastně v kapele ještě nějakou funkci, kromě frontmana?“ neodpustila jsem si zvídavou otázku a ještě hned dodala: „Mimochodem, neříkal si, že nejsi zrovna zpěvák?“
„Taky že nejsem,“ ohradil se se smíchem. Smál se snad neustále, tedy alespoň pokaždé, když jsem ho viděla. „Neni to moje parketa. Ještě radši se totiž věnuju hře na klavír. Jinak sem po ruce, když je třeba. Příčka, housle, kytara… co se nám zrovna hodí.“
„Vau,“ vydechla jsem lehce obdivně. Já se učila stěží na zobcovou flétnu a pak trochu na příčnou, ale nikdy mě to nijak zvlášť nechytlo. Ať šlo o cokoliv - byť mě to bavilo - vedoucí roli měl vždycky zpěv. „Zvládáš toho vážně dost.“
Jen zavrtěl hlavou a podíval se na mě. Trochu mě zaráželo, že tenhle kluk ještě nepatří do sorty frajírků, co by zasloužili přes hubu. Holkám se určitě líbil – navíc se věnoval muzice, to je objekt holčičího zájmu jako stvořený. Jenže jeden rozdíl tu vážně byl – ty kluci krom vzhledu neměli nic a taky nic neuměli. Tenhle toho uměl zřejmě dost.
„Tak sme tu… Kde bydlíš ty?“ zeptala jsem se se zájmem, když jsme došli až k našemu domu. Za námi už se dalo najít jen pár domů a pak polní cesta a les, nic víc.
„Nebydlim tady, ale ve městě,“ zase se zakřenil.
„Tak proč si šel se mnou?“ vyrazila jsem ze sebe zmateně. Ten den bylo počasí na dvě věci, jako by každou chvílí mělo pršet, zataženo a už v tuhle dobu mi přišlo, že je relativně tma.
„Doprovodit tě,“ mávnul mi rukou na pozdrav, otočil se a vydal se zpátky.
…Blázen jeden…