Zloděj snů VII.

Anotace: Musim vás nějak nalákat na další části. :D Trošku kratší díl...

Ráno mě probral zpěv a štěbetání ptáků. Zdálo se mi, že je ještě pod mrakem, ale místy pronikaly sluneční paprsky skrz tu jednolitou šedivou plochu a oznamovaly tak, že deště by měly skončit. Sáhla jsem Matyášovi na čelo, jestli má ještě horečku a ukázalo se, že je v pořádku. Jelikož ten den byla sobota, nemusela jsem dělat vůbec nic a rozhodla se svalit ještě na pár minut do křesla. Záda mě vytrvale bolely a pocit, jako když mě někdo sežvýká a pak vyplivne, nemizel ani s opakovaným protahováním.
Když mi mobil oznámil, že je deset, vstala jsem a rozhodla se udělat přinejmenším čaj a něco k zakousnutí. Marná sláva, čaj by se sice našel, ale se stavem jídla to rozhodně nevypadalo tak nadějně. Nakonec se mi podařilo vyštrachat pár věci a stvořit z nich lehce improvizovanou snídani, kterou jsem donesla Matyášovi do pokoje. Mezitím se už stihnul probrat. Usmála jsme se na něj.
„Kde si přespala?“ zeptal se překvapeně, a když jsem ukázala na křeslo, rukou si zakryl obličej. „Měla sis lehnout do postele,“ zaúpěl už trochu opožděně a já se nahlas zasmála.
„Kde spíš ty? Mam pocit, že se mnou bys to v jedný posteli nevydržel, strašně se rozvaluju,“ informovala jsem ho a v duchu dodala, že bych si navíc připadala děsně blbě a pravděpodobně neusnula. Zlatý křeslo.
„Tak sem to nemyslel,“ začal radši zkoumat, co jsem mu donesla. „Je tu ještě ložnice.“
„Nechtěla sem se ti tu moc roztahovat, jenže jak vidíš, moc se nezadařilo.“
Jen zavrtěl hlavou. „Díky,“ kývnul bradou směrem k tácku a pak pokračoval, „a děkuju, že si tu zůstala.“
„Nemáš za co,“ odpověděla jsem v rozpacích z jeho pohledu a sedla si vedle něj. Nadzvednul se na lokti a chvilku se na mě jen tak díval, nakonec se však svalil zpátky, hlavu položil na mojí nohu a pusu otevřel dokořán. Vypadal jako děcko, co nepokrytě touží po rozmazlování. A já neměla to srdce mu ho upřít, ne když se na mě takhle díval.
„Si pako,“neodpustila jsem si a začala se řehnit, zatímco jsem se mu snažila dopravit alespoň trochu jídla do pusy. Nedařilo se.
Naoko pobouřeně se po mně podíval a prohlásil: „Teda ty úplně kazíš náladu.“ Radši jsem nezjišťovala jakou přesně a zamířila se lžičkou k sobě, než to všechno skončí na posteli. Jenže než ve mně mohlo to jídlo vůbec skončit, zhltnul mi ho před očima. To by nebyla až taková hrůza, až na to, že zkrátil vzdálenost mezi našimi tvářemi na minimum a už tak zůstal. Díval se na mě tak zblízka, až jsem cítila, jak z toho rudnu. Probralo mě až cosi v jeho pohledu, nebo jsem měla ten dojem. Na sucho jsem polkla a odvrátila hlavu. Proč jsem z něj tak nervózní? Sama jsem to nechápala, a aby to vypadalo ještě blbějc, radši jsem se zvedla celá.
„ Zdá se, že už je ti dobře,“ zachraplala jsem s úsměvem a sáhla po bundě. Neprotestoval a jen přikývnul. „Tak já radši pudu, rodiče si myslí, že sem u kamarádky. Ahoj,“ rozloučila jsem se s mávnutím a připadalo mi to jako útěk. Nejenom připadalo, on to BYL útěk. Donutila jsem se v klidu vyjít z pokoje, sejít schody, ale jakmile se za mnou zavřely domovní dveře, dala jsem se do běhu. Zastavila jsem se až o několik ulic dál a rukama se opřela v předklonu o nohy. Tenhle sprint mě stál dost sil - nejenom fyzicky, hlavně psychicky. To proto, že mi něco došlo. Zjevně mě rozchod s Tomášem nevzal tak, jak se zprvu zdálo. Prsty jsem si nevěřícně přejela přes pusu. Když se na mě Matyáš díval a já málem cítila na obličeji jeho dech, chtěla jsem jenom jednu věc: cítit jeho rty na těch svých.