Překroč svůj stín - 42.část

Anotace: Nesmíš odejít...:)

O pět dní později…

Maria Naasheb se již nemohla dočkat, až se její syn vrátí domů, což mělo být naštěstí každou chvíli. Po svém právě ukončeném telefonickém rozhovoru se Shanti se jí zmocnil tíživý pocit a maličko se v ní ozvalo svědomí, skoro se obviňovala, že na jejich odloučení má také svůj podíl, ale ještě snad není pozdě…uklidňovala se. Velmi ji bolelo, jak se Avinash trápí, zejména po jeho posledním náhlém návratu z Dillí. Dosud se jí s tím, co se tam stalo, sám nesvěřil, až teprve Shanti jí otevřela oči. Uzavřel se ve svém nitru a viditelně mu nepomáhal ani jeho úspěch v hudební kariéře. Konečně zašramotily klíče v zámku. Vyšla mu vstříc a on se na ni udiveně zadíval. Krátce povzdechla, stále byl velmi bledý, s hlubokými stíny pod očima a propadlými tvářemi. Takhle sklíčeného jej ještě nikdy neviděla.
„Děje se něco, mami?“ zeptal se jí bezbarvým hlasem a ledabyle odhodil klíče na stůl.
„Ano, pojď a posaď se na chvíli, potřebuji si s tebou nutně mluvit.“
Nerozhodně pokývl rameny a sednul si vedle ní na pohovku. Malou chvilku ještě znepokojeně pozorovala, jak nervózně proplétá své prsty, a pak se odhodlala promluvit.
„Volala mi dnes Shanti a…“ Ani ji nenechal domluvit a zlostně vykřiknul.
„Tohle jméno už přede mnou nikdy nevyslovuj!“
„Tak dost, vzpamatuj se přece! Nikdy jsem tě neuhodila, a nyní mám sto chutí to udělat!“ odpověděla mu velmi ostrým tónem. Tohle od ní nečekal a zarazil se.
„Omlouvám se, mami, ale nemůžu se s tím vším smířit! Ponížila mne, odmítla, přede všemi zostudila, a to jí mám odpustit, po tom, co jsme spolu prožili a co jsem pro ni udělal? Myslel jsem, že právě ty to pochopíš!“

Déle už nevydržela být shovívavá, a i když jí ho bylo líto, zhluboka se nadechla a odpověděla mu dost pohoršeně.
„Aha, a to je jistě velmi těžké, ovládnout aspoň jednou svoji hrdost, viď? Chceš být jako tvůj otec? To je tvůj cíl? Tak jen do toho, zanechej za sebou ničivou spoušť a slzavou zeď, tak jako on! Ale Shanti ubližovat nebudeš, rozumíš? Byla jsem to já, kdo jí poradil, aby váš sňatek zatím odložila. A víš proč? Protože ty se stále chováš, jako rozmazlené dítě, kterému sebrali hračku a nedovolili mu dívat se na zakázaný film. Jsi velmi netolerantní, nenecháš si vůbec nic vysvětlit, a když není po tvém, pliveš kolem sebe oheň a nepočítáš následky. Nebyla by s tebou možná při své kariéře šťastná, ale nikdy by tě sama nezradila, tomu můžeš věřit, a věz, že úspěch v hudební branži je jen tvůj, a ne díky něčí pomoci, to si pamatuj! Máš vyjímečný talent a ten se nedá uplatit, zašlapat do země ani smazat ze světa! To jen ten mizera Prashad chtěl použít svého vlivu, a vše svou lží zničit. A Shanti mu v tom pouze zabránila, nic víc, protože tě velmi miluje, celým svým srdcem, tak jako já kdysi milovala tvého otce a nebrání jí v tom ani její tajemný původ, zatížený nejistou budoucností. Tak se konečně seber a zachraň co se dá! Dnes odlétá na půl roku do Paříže, a to vše jen kvůli tobě! Tak běž, a pokus se ji přivést zpátky, protože jinak budete oba nešťastní a navždy pro vás přestane svítit slunce…“ dopověděla se slzami v očích. Nejdříve zalapal po dechu, pak se rychle zvednul a úzkostlivě vyhrknul.
„Cože? Do Paříže? Ale to přece…kolik mám ještě času? Kdy ti volala?“
„Asi před dvěma hodinami, právě čekala na strýčkovu limuzínu, která ji měla odvézt na letiště. Jsou tři hodiny a letadlo do Francie odlétá odtud z Bombaje, ale nevím přesně kdy, snad za hodinu, tak si pospěš!“

Na nic nečekal, spěšně políbil mámu na čelo a vyběhl ven. Bleskurychle nastartoval svůj vůz a vzápětí už ujížděl přeplněnými ulicemi směrem k letišti. V půli cesty ale uvízl v koloně, protože někde před ním zřejmě došlo k nehodě. Rozčileně praštil dlaní do volantu a hlasitě zaklel, ale čas neúprosně běžel dál. Vystoupil tedy z vozu, krátce zhodnotil situaci a rozběhl se mezi stojícími auty. Po necelých deseti minutách doběhl k místu nehody, propletl se davem kolem postávajících lidí a oddechl si, protože vpředu uviděl stát taxík, který měl již před sebou volnou cestu.
„Rychle, odvezte mne na letiště!“ křiknul udýchaně na řidiče a prudce zabouchl dveře vozu.
V následujících chvílích už spěšně ujížděli bombajskými ulicemi.

Na letiště Avinash dorazil pár minut před čtvrtou a rychle běžel dopředu k přepážce, nedbajíc pohoršených pohledů čekajících lidí.
„Prosím vás, řeknete mi kdy odlétá letadlo do Paříže? Je to velmi naléhavé!“
Mladá žena se na něj udiveně zadívala a když uviděla jeho sklíčený výraz, řekla s účastí v hlase.
„Je mi to velmi líto, ale bohužel jste přišel pozdě, právě najíždí na runway…“
Avi se zhluboka nadechnul a otočil se zvolna k prosklenému výhledu. Zničeně pak pozoroval, jak se letadlo pomalu zvedlo z šedivé plochy a postupně se zmenšovalo, až z něj zůstal pouhý třpytivý bod, který zakrátko docela zmizel v oblacích…
Na okamžik si zakryl rukama tvář. Na prsou cítil nesmírnou bolestnou tíhu, rozrušením mu šumělo v uších a ze všech sil zadržoval pláč. V hlavě mu najednou jako ozvěna zazněla slova a melodie jedné z jeho skladeb…

…jako kapky rosy
se třpytí slzy mé,
proč musíme se loučit
když srdce křičí „ne“?
Jaanam, jaane, jaanam…

Pak vysíleně povzdechl, nervózně si prohrábl vlasy a jako omámený se loudavým krokem vydal směrem ven z letištní haly, občas nechtěně vrážejíc do kolemjdoucích lidí…