Čekat na lásku? 3. kapitola

Anotace: Pokračování..

Slyším jen rány, jak někdo mlátí Martina. Já sedím kousek dál schoulená a nemám na nic sílu. Potom slyším, jak Martin odchází a ke mně se blíží ten, kdo mě zachránil. Pořád mám skloněnou hlavu a nemám odvahu ji zvednout. On se přiblíží a skloní se naproti mně.
„Simí? Jsi v pořádku?“ zeptá se a já teprve teď poznám, že je to Michal.
Pomalu zvednu hlavu a zašeptám údivem : „Michale!“
„Jsi v pořádku?“ přesune se a sedne si vedle mě.
„Jo, jen spíš trošku v šoku.“ nevím, co se to se mnou děje, ale hlava mi spadne na jeho rameno. Potom zašeptám: „ Michale, děkuju za všechno.“
„Nemáš zač. Udělal by to kdokoliv na mém místě.“
„Ne, každý ne.“ zašeptám.
Chvíli tam jen sedíme v tichosti,pak uslyšíme písničku, která řve z domu.
„Pojď, snad tady nebude sedět celý večer. Vím, že ráda tancuješ.“ řekl a vytáhl mě na nohy. Chytne mě za ruku, otočí a pak už tancujeme salsu.
„Kde jsi se takhle naučil tancovat?“ ptám se ho.
„Talent od přírody.“ zažertuje, naposledy mě otočí a potom přijde záklon, ve kterém se na chvíli ztratím v jeho očích. On se taky zarazí, ale pak se vzpamatuje, doprovodíme mě do pokoje a jde se opět věnovat kamarádům. Teda myslela jsem si, že to tak bylo, ale potom se vrátil, protože když jsem se ráno vzbudila, uviděla jsem, jak spí v sedě vedle mé postele.

„Michale?“ zašeptám.
„Michale!“ řeknu už hlasitěji. „Vstávej!“
Michal sebou cukne a probudí se.
„Pane bože, co tu dělám? Neudělal jsem ti nic, že ne?“ zděsí se.
Vážně na něj koukám, ale pak už to nevydržím a začnu se smát.
„Co je? Co jsem udělal?“ ptá se.
„Abych pravdu řekla, tak nevím. Zachránil si mě od Martina, doprovodil se a odešel.“
„Aha, takže jsem odešel. Potom ale nechápu, co dělám tady.“
„Mě se neptej. Já spala jako zabitá. Když jsem se vzbudila, byl jsi tady.
„No super. Tak jsem sem prostě zabloudil.“ Začneme se oba smát a jak se tu objevil už neřešíme.
„Asi už půjdu.“ vstane ze země a jde ke dveřím.
„Počkej!“ vyskočím z postele. Michal na mě začne zírat a mě dojde, že je něco špatně. Kouknu na sebe.
„Sakra!“ zhrozím se. Večer jsem byla tak mimo, že jsem šla spát jen ve spodním prádle. A co je nejhorší? Michal stále stojí, zírá a nic neříká. Pak se ale usměje a konečně promluví, jako kdybych tam před ním nestála skoro nahá : „Cože jsi to chtěla říct?“
Já na sebe konečně něco hodím, pak jen dodám: „ Už nic...vlastně ještě jednou děkuju za všechno.“Celá nervózní ho vyprovodím, ale na schodech se potká s bráchou, který ho pozve na snídani ve čtyřech, což znamená Michal, já, brácha a Naty.

Naty si mě hned po snídani odtáhne stranou a začne vyzvídat, protože jí včera neunikl tanec na zahradě ani to, jak se Michal vrací ke mně do pokoje.
„Tak povídej! Co se dělo? „ vyzvídá.
„Prosím tě, buď v klidu. Ono se zas tak nic úžasného nestalo.“
„Tak mě nenapínej!“
„Zkráceně mě zachránil od Martina, utěšoval, tancoval se mnou, doprovodil mě do pokoje a odešel.“
„Odešel?“ ptá se udiveně Naty.
„No, to je největší záhada, protože ani jeden nevíme, jak se dostal zpátky do mého pokoje.“ dodám.

Je mi jasný, že Naty zkrácená verze nestačí a tak vyprávění pokračuje ještě hodinu.
„Líbíš se mu.“ řekne nakonec Naty.
„Nemyslím si...prostě mě jen chtěl utěšit. To je vše.“
I když kdo ví? A co když se mu opravdu líbím? Rozhodně vím, že hlavu mi teda zamotal perfektně.