Zloděj snů X

Anotace: Jo a děkuju všem moc za tipy. ;) Snad vás to bude bavit. :)

Až do sobotního dopoledne jsem byla bez nálady a ani pak se to nezlepšilo. Rodiče mi nakázali, že u příjezdu toho pitomce musím nutně být, a tak jsem na Matesovu sms odepsala jen, že je mi to líto, ale něco mi do toho vlezlo. Ve skutečnosti jsem ale jednou jedinkrát mohla být vděčná, že se s ním nemusím nutně vidět. Nikdy jsem se neuměla přetvářet a hlavně jsem to nesnášela, takže dělat před ním, že jsem úplně v pořádku nepřicházelo v úvahu. Ne v ten den, ne po tom, co se v pátek stalo.
Vydala jsem se ráno s rodiči na letiště do Prahy a už kolem dvanácté jsme přijeli zpět. U přijetí naší návštěvy jsem se nijak nesnažila usmívat nebo jakkoli projevovat, takže mě ve výsledku akorát bolela levá ruka, jak mi do ní máma pořád šťouchala, nebo mě přes ní plácala. Hned po příjezdu mi to taky vytkla. „Co to mělo znamenat?! Nemohla ses tvářit trochu mile?“ Otráveně jsem zavrtěla hlavou. „Bež za ním aspoň nahoru, jestli něco nepotřebuje,“ pobídla mě a napomínala mě za mé nesouhlasné mručení. „Neprotestuj, běž a pokus se netvářit, aspoň na chvíli, jako bys právě snědla citrón.“
Zaklepala jsem na dveře pokoje a čekala, než mě vyzve, abych šla dál. Přišel rovnou otevřít. „Nepotřebuješ s něčim pomoct?“ zeptala sem se bezvýrazně, a sledovala jak se vrací zpátky k taškám.
„Jo, to by bodlo,“ hodil po mě jeden bágl a jednoduše prohlásil: „Pomoc mi vybalit.“
Chvíli jsme tam jen tak stála v domnění, že jsem snad špatně slyšela, nebo si dělá srandu, ale nic takového se nekonalo. Ten jeho arogantní tón a nechápavý pohled mi prozradily, že tenhle fracek neumí říct ani prosím a sám si ani nevybalí. Jakmile mě neviděl, kysele jsem se zaxichtila a bez nějaké snahy začala jeho věci házet do šuplíků.
Když jsme konečně vypakovali všechny jeho zbytečnosti, donutila jsem se zeptat, jestli má hlad nebo žízeň. Odpověď zněla ne. Zastavila sem se ve dveřích a chystala se říct poslední sbohem s nadějí, že je to navěky, když přišel až ke mně. „Jako doma,“ poznamenala jsem ironickým hlasem protože už jsem na něj neměla nervy.
„Neboj, já se podle toho zařídim,“ souhlasně přikývnul a nasadil tak provokativní škleb, že jsem měla sto chutí mu ho z tváře sundat ručně. Tohle je vážně takovej kretén! To jak se mnou mluví… ani tak nejde o slova, i když už podle nich zjevně moc slušnosti nepobral – a to se před rodiči choval jak beránek – ale o ten jeho výraz a tón. Vztekle jsem se otočila, když mě chytil za rameno. „Poď ven,“ řekl mi bez nějakého čekání na souhlas a táhl za sebou po schodech dolů.
„Zdá se, že spolu dobře vycházíte, to sem ráda,“ usmála se na něj máma v předsíni a on její úsměv opětoval.
„To jo,“ procedila jsem skrz zuby a sarkasmus z těch slov jenom čišel.
„Říkala si něco?“ zeptala se máma a nechápavě se na mě dívala. Se zavrtěním hlavy jsem vypadla z domu a počkala venku na Idiota. Jelikož jsem se ani nenamáhala si zapamatovat jeho jméno, oslovovala jsem ho v myšlenkách prostě jmény jako Debil a Idiot, byť bych radši použila peprnější výrazy. Mojí averzi vůči němu to sice stále nijak nezmenšovalo, ale přece jen mi to připadalo snazší, že se ptát znovu na jméno. S ním bylo určitě lepší nemluvit.
Neušli jsme snad ani dvě stě metrů a před námi se objevil Matyáš. Překvapeně se po nás podíval a zamířil přímo k nám. Došlo mi, že v tuhle dobu jsem s ním měla být ještě na obědě. Že po mém boku je Debil. A jak se Matyáš tváří. Úplně jsem ztuhla. Snad si nemyslí, že jsem to odvolala jenom kvůli tomu pitomci a šla si s někým na rande v době, kdy už jsem měla něco domluvené. Na okamžik se tak tvářil, snad i troch zklamaně, ale když promluvil, přišel mi normální. Muselo se mi zase něco zdát. Občas asi mám bujnou fantazii.
„Ahoj,“ pozdravil a do ruky mi dával desky. „Promiň, myslel sem, že ti aspoň donesu ty noty a text od tý nový písničky. V pátek si tak rychle zmizela, že sem to nestihnul a já ti je chtěl nechat ve schránce.“
„Díky,“ odpověděla jsem ještě lehce v šoku a sotva se vzpamatovala, pustila se do představování.
„Matyáš, Will,“ vyrazila jsem ze sebe a došlo mi, že najednou je najednou znám Idiotovo jméno. Na jeho přezdívce to ale nic neměnilo, tím víc, že díky němu jsem se dostala do téhle situace. Přišla jsem si bezradná a nevěděla co dělat. Chtěla jsem vysvětlit, kdo to je. „To…“
„Mates!“ přerušil mě kdosi a až teď jsem si všimla hloučku opodál. Pár kluků a asi dvě holky.
„Promiň, budu muset,“ loučil se, když k němu přiběhla jedna z těch holek a za předloktí ho začala s koketním smíchem tahat pryč. „Tak poď už,“ pobízela ho vysokým, otravným hlasem. Mávnul rukou na pozdrav, a pak se otočil a odcházel.
Ani jsem se nehnula. Dívala jsem se za nimi, pozorovala tu blonďatou, vyhublou holku a uvědomovala si, že jí nesnáším, aniž bych chtěla, nebo k tomu měla důvodu. Že na ni žárlím a závidím jí, i kdyby nebylo co. Že ona je s ním a mě zůstal na krku tak maximálně Idiot, zatímco bych se nedivila, kdyby na mě Matyáš byl naštvaný. Že se proti mně snad něco spiklo. Nechápala jsem proč, ale do očí se mi draly slzy, a tak jsem je rychle zahnala pryč. Vedle Debila bych si koledovala tak nanejvýš o průšvih, kdybych ukázala nějakou slabost.
„Si zabouchlá, co?“ konstatoval nezúčastněně a hodil po mě ignorantský pohled.
„Já netušila, že si odborník na holčičí pocity,“ odpálkovala jsem ho navenek klidně, abych jeho slova ještě nepotvrdila.
Pokrčil rameny a vydal se za mnou.