Pc school

Anotace: 15.- Obětování Anitta stále pokračuje v uzdravování v Lauřině domě. ;] (Díky, díky, díky! A velké díky patří jammes, jako vždy... No a jinak i těm co to tu stále čtou. :) + dvě slova: Michelle Branch - http://www.youtube.com/watch?v=hc9k3-fwwYM&NR=1 )

15) OBĚTOVÁNÍ

O dva dny později...

Trochu roztřeseně jsem se natáhla pro hrneček s výborným, meduňkovým čajem. Už jsem byla schopná rozpoznávat jeho chuť. Nikdy jsem nebývala příliš dlouho nemocná. Ne, že by mi bylo zrovna happy super extra dobře, měla jsem ještě slabou teplotu a bolela mě hlava a v krku, ale už to bylo daleko lepší. Navíc jedna důležitá věc se stala. Dokázala jsem mu odpustit. Nějak mi to s tím jeho opatrováním přešlo. Skutečně mě má rád, uvědomila jsem si. To mému uzdravování zásadně pomohlo. Spokojeně jsem se zachumlala do teplé peřiny, kterou překrývala ještě hnědá deka. Sedla jsem si a opřela se o pelest postele.
Bylo odpoledne. Laura byla pryč, malí caparti ve školce. Alexandr zůstal doma, aby se o mě staral. To bylo neuvěřitelně milý. Měl o mě vážně starost. Jeho táta, který byl zase na dlouhou dobu pryč (jak jsem se dozvěděla, to je furt...) ho s klidem a pochopením omluvil. Pan Tommy ke mě také choval přízeň, což mě těšilo.

Trochu roztřeseně jsem poprvé za svoji nemoc zvedla z postele. (Krom cest na záchod kdy mě i tak musela podpírat Laura nebo A.) Na sobě jsem měla propocené, dlouhé tričko. Vlastně jsem furt spala, takže se nebylo co divit. S menším ostýcháním jsem se vydala k Lauřiné skříni. Ale přeci jen říkala, že když budu něco potřebovat, ať si to klidně vezmu...
Vybrala jsem věci co se mi zdáli co nejvíc staré. Nevýrazné šedé tepláky, béžové triko s dlouhým rukávem a ještě tlustější, hnědou mikinu, aby se neřeklo.
Pokusila jsem se ještě najít ručník. Chtěla jsem se osprchovat. Nakonec jsem usoudila, že budou nejspíš někde v koupelně. Trochu malátně a s otlapáváním zdi jsem se vydala ke dveřím koupelny. Bez váhání jsem otevřela.

"Áááá!" zaječela jsem a srdce mi spadlo přímo do kalhot (že jsem je na sobě neměla je detail).
Prudce jsem se otočila a do tváří se mi nalila červeň.
"Ehm," začala jsem a mírně zakašlala, ale ne z nemoci: "já, já omlouvám se - netušila jsem, že..." Zase jsem zrudla. Ticho za mými zády mě trochu znervózňovalo. Po chvíli jsem si uvědomila - stále tam stojím, zaražená, ve dveřích a ani mu nedopřeju soukromí!
Rychle jsem uděla dva kroky v před, zavřela oči, otočila se a začala hmatat po klice. Když už jsem byla v půli zavírání, Alexandr dveře prudce zarazil. Klopýtla jsem do zadu a začala padat. Chytil mě.
"Proč zavíráš?" zašeptal mi do vlasů. Po zádech mi přeběhl mráz, ale ze zimy to rozhodně nebylo.
"No, já-" začala jsem koktat se stále zavřenými dveřmi. Povolil sevření, zvedl pravou ruku a opatrně se dotkl mého čela.
"Už nehoříš." vydechl s úlevou, radostně. Nehořím? To sotva. Teda jak se to vezme. Jeden oheň zmizel, druhý nastoupil.
Něžně mi vtiskl pusu na čelo. Trochu jsem sebou cukla. Kdy jsem ho líbala naposledy? Skutečně líbala? Před pěti, šesti dny? Zdálo se to tak strašně dávno. S nejistotou jsem otevřela, pomalinku oči a několikrát zamrkala. Jeho tvář byla asi deset centimetrů od té mojí. Z jeho těla sálalo ještě teplo po horké sprše. Z vlasů mu padaly kapičky vody a dopadaly na jeho hrudník. Prohlédla jsem si ho. Sice jsem se neuvěřitelně začervenala (jestli to ještě víc šlo), když jsem zjistila, že se na mě neustále dívá a mého pohledu si jednoduše MUSEL všimnout..., ale stálo to za to. Měl okolo sebe omotaný bílý ručník a jeden přehozený přes ramena.
"Víš, že ti to sluší, i když jsi nemocná? Až nehorázně moc." povzdechl chtivě a zadíval se mi do očí. To myslí vážně?
"Tobě to taky sluší." podotkla jsem a na mých rtech pohrával mírně pobavený úsměv. I on se usmál. Zářivě a smrtelně nebezpečně. Pak se natáhl a pomaličku zkracoval vzdálenost mezi námi až se jeho rty konečně dostaly na ty mé.
Dlouho jsme tam jen tak stály a líbali se. Kupodivu mi věci na oblečení z rukou nevypadli. Tím jsem si uvědomila, že tam stále stojím jen v dlouhém, vytahaném triku, zpocená z horečkového spaní. Určitě jsem na tom se vzhledem nebyla nejlíp.
"Měla bych-" zahučela jsem, když mi na okamžik dovolil popadnout dech: "Měla bych si dát sprchu, proto tu jsem." připomněla jsem mu.
"Oh, jasně. Skoro bych zapomněl." zazubil se uličnicky a ještě jednou se rychle natáhl a lehce mě líbnul na tvář.
"Tak se hezky umyj, princezničko moje. Budu dole." a pak se otočil a začal mizet chodbou do stínu.