Lunojasné noci - 17. díl

Anotace: *Prameny duší

Sbírka: II. Lunojasné noci

Pátek. Den zaslouženého odpočinku, na který se každý po náročném pracovním týdnu upřímně těší. Když však máte prázdniny, nijak zvlášť se tento den neliší od těch ostatních. Tedy pouze v případě, že neodlétáte na nějaké kouzelné místo, řekněme třeba do Ticina.

Vzala jsem poslední ruličku ponožek a položila ji do kufru k ostatním věcem. Poté jsem se zhluboka nadechla a rozhlédla se po ložničce, která mi po celé tři týdny poskytovala takové malé útočiště. Trochu se podobala té, kterou jsem měla v Ticinu. Oba pokoje totiž byly poněkud prázdné. Snad do mého života nepřicházely nové věci nebo jsem je jen neuměla kolem sebe shromažďovat. Přála jsem si, aby to byla spíše ta druhá možnost, neboť s tou by se – na rozdíl od té první – přece jen dalo něco dělat…
Z přemýšlení mě vytrhl klakson, který se ozval před domem. Vykoukla jsem z okna a spatřila paní Donelovou jak vystupuje z auta, u kterého stál Bernard a bedlivě dával na svou paní pozor. Zvláštní – pomyslela jsem si. Teprve v této chvíli jsem si uvědomila, jak moc ji měl rád. Ale není divu. Pracoval u ní už tolik let, že by se z nich daly poskládat dva mé životy.
Pousmála jsem se. Přišlo mi milé, jakým uctivým způsobem se k sobě ti dva lidé chovali. Přesto mezi nimi ale bylo cosi cizího, co jim nedovolovalo se přátelit běžným způsobem. Snad za to mohla skutečnost, že Bernard byl pro paní Donelovou pouhým zaměstnancem. Přišlo mi to líto, ale neměla jsem čas nad tím déle přemýšlet, neboť v zápětí z domu vyběhla Erika a nadšeně skočila mamince do náručí.
Usmála jsem se. Při pohledu na ně jsem se domů začala těšit ještě o něco víc. Měla jsem pocit jako bych svou mámu neviděla déle než rok. Ta doba odloučení mi připadala neuvěřitelně dlouhá. Nejdřív ta její nemoc, poté já, když jsem se schovávala před životem.
Nadechla jsem se a setřásla ze sebe nepříjemné vzpomínky. Nemělo žádný smysl se k nim stále navracet.
Otevřela jsem okno a s širokým úsměvem paní Donelové zamávala.
„Jolanko!“ zavolala radostně a pospíchala ke mně.
„Jakpak ses měla?“ zajímala se a hned mě objala.
„Nikde jinde by mi nebylo líp,“ odpověděla jsem tiše a oči se mi zalily slzami. Cítila jsem toho najednou tolik a přesně jsem nevěděla, co si s tím počít. Snad to bylo tím objetím nebo mi jen bylo líto, že už odjíždím a pokud si pečlivě neuchovám vzpomínky, vše zmizí, jako by se to ani nikdy nestalo.
„Opravdu?“ Nevěřila mi.
Přikývla jsem. „Copak bych se mohla mít jinak, když je Erika tak zlaté dítě?“ Naklonila jsem se z okna a pohladila tmavovlasou dívenku po růžové tváři. „A když mám vedle sebe tak úžasnou kuchařku, která nás všechny opatruje, jako své vlastní.“ dodala jsem a podívala se na Heldu, která stála u dveří, ruce měla od mouky a mezi vlasy jí průsvítaly paprsky zapadajícího slunce.
Paní Donelová se usmála a ve tváři se jí zračilo pochopení. Naprosto přesně věděla o čem mluvím. Milovala svoji dcerku a Helda s Bernardem, po kterém nyni letmo pokoukla, jí za ta léta nenávratně přirostli k srdci. Společně tvořili malou rodinu, do níž se vešlo neuvěřitelné množství lásky a kterou by jim kdekdo záviděl.
A na mně teď bylo, abych se vrátila do té své.
„Tak pojďte, knedlíčky už budou hotové.“ Řekla dojatá Helda a lákala své blízké do kuchyně. Když už byli všichni v domě, otočila se na mě a usmála se.
„Ještě chvíli zůstanu venku, chci si užít té trošky slunka, než se úplně vytratí,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným do dálky.
Povzdechla si. „Stále máš trápení, viď?“
Sklopila jsem tvář a zavřela oči.
Chvíli bylo ticho a pak řekla: „Myslím, že se vše v dobré obrátí dřív než si myslíš.“
Nechápavě jsem k ní vzhlédla. S úsměvem se zadívala kamsi do dálky a pak zašla dovnitř.
Ohlédla jsem se a teprve pak pochopila, co tím myslela.
„Přišla by ses vůbec rozloučit?“ zeptal se Matt zkřehlým hlasem.
Provinile jsem si skousla spodní ret a přimhouřila oko, do nějž mi ostře svítilo slunce.
Matt ke mně přistoupil a obličej mi zastínil. Teď už jsem se mu musela dívat zpříma do očí.
„Nevím, Matte!“ přiznala jsem.
Ticho. Tak hluboké a zvláštní. I příroda zmlkla, jako by se chtěla zaposlouchat do našeho hovru.
„Je mi to líto,“ řekl po dlouhé době. Pocity se v něm tloukly. Cítila jsem to. Ale neřekl víc, neboť věděl, jak jsem se rozhodla.
„Já vím!“ Přikývla jsem a v tu chvíli mnou projelo něco nepříjemně chladného, až ledového. Otřásla jsem se.
Tak takhle bolí první láska… První zklamaná láska – napadlo mě.
Nejistým pohybem ruky jsem naznačila, že bych ho chtěla obejmout, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to chtěl i on, a tak jsem se neodhodlala to udělat. Když jsem pak viděla, že stojí nepohnutě, aniž by se na mě ještě podíval, uvědomila jsem si, že tohle je konec.
Helda neměla pravdu – pomyslela jsem si zklamně – nic nebude dobré.
Sladká vůně jahodových knedlíků, která se linula domem, by mi ještě před chvílí zcela určitě dokázala vytvořit úsměv na rtech, ale teď to nebylo možné.
Stála jsem uprostřed pokoje a dívala se, jak v dálce mizí člověk, který mi byl vždycky nejblíže.
„Necháš ho odejít?“ zeptala se mě klidným hlasem paní Donelová, která ke mně přistoupila z levé strany.
Z očí mi začaly kanout slzy. „Musím. Ublížila jsem mu.“
„Ale kdepak.“ Usmála se. „Tvůj domov je teď sice někde jinde, ale v srdci pro něj máš stále ještě místo. Věř, že na to jednou přijde a bude si toho vážit.“
„Kdy?“ zeptala jsem se a ucítila slanou chuť slzy, která mi stekla po tváři až na rty.
„Tím se teď netrap,“ poradila mi a něžně mě pohladila po vlasech. „Až budeš připravená, přijď za námi do kuchyně. Bernard už nachystal auto a ty se před cestou ještě najíš.“
„Nemám hlad,“ řekla jsem s pohledem stále upřeným na chodník za oknem. I když jsem věděla, že je marné doufat, že se vrátí…
Paní Donelová spustila dlaň, jíž mě hladila na mé levé rameno a druhou rukou chytila mé pravé rameno. Povzbudivě mnou zatřásla, tak jako to dělávají rodiče, když jejich dítě upadne a odře si koleno, a pak mě nechala o samotě.
Jak je možné, že mi tolik rozuměla? Jak mohla vědět, co mě trápí? A jak to mohla vědět Helda? Bylo to jejich ženskou citlivostí nebo instinktem? Kdo ví…
Hřbetem ruky jsem si utřela tváře a sklonila se pro zavazadla. Donesla jsem je ke dveřím a počkala na Bernarda, který mi je pomohl naskládat do kufru. Pak už jsem se jen rozloučila s Heldou a Erikou, a nechala se odvézt na letiště, kde mi paní Donelová společně s Bernardem zamávali ještě dřív než jsem opustila Vídeň, neboť byl chladný večer a já nechtěla, aby zbytečně čekali než letadlo vzlétne.
Když sem se pak ocitla sama a mohla si opřít hlavu palubní opěrku, ucítila jsem jak se mi uvolněná únava rozlila po celém těle a po chvíli se rozprchla do ztracena. Bylo to příjemné a pomohlo mi to usnout.
Oči jsem znovu otevřela až po přistání, kdy mnou zatřásla letuška a popoháněla mě k výstupním dveřím. Připadala jsem si jako omráčená. Spánek způsobil, že jsem na všechno docela zapomněla a při každém kroku jsem lehce vrávorala. Byla jsem ale ráda, že se mi tolika probděných nocích podařilo zase usnout. Jak se mi to podařilo jsem ale netušila. Bylo to snad tím, že jsem opustila Vídeň? Možná…

Pohledem jsem kontrolovala svoji nohu, našlapávající na poslední schůdek a když jsem konečně oběma nohama stála na pevné asfaltové zemi, vydechla jsem úlevou a rozhlédla se kolem. Nebylo tu moc lidí, jen pár unavených cestujících, kteří letěli stejným letadlem jako já. Tmavá noc pohlcovala jejich tváře a něžně zahalovala siluety jejich postav do černého hábitu noci. Marně jsem se snažila najít mámu a sestry. Vydala jsem se tedy do letištní haly sama. Zavazadlo, které jsem vláčela za sebou, mi připadalo neskutečně těžké, ale touha zmizet odsud mě hnala dál. Nakonec jsem se opravdu ocitla před skleněnými dveřmi, za kterými na mě čekalo teplo a světlo. Nějaký postarší muž dveře otevřel ještě dříve, než jsem to stačila udělat já, a trpělivě vyčkal až vstoupím. Ani na okamžik jsem neváhala.
„Děkuji!“ Usmála jsem se. Pán pokýval hlavou a zmizel někde venku. Dívala jsem se za ním, dokud ho tma úplně nepohltila.
„Támhle je!“ vykřikl někdo z druhého konce chodby a já v tom hlase poznala Alex. Rychle jsem se otočila a snažila se ji vyhledat mezi nepřeberným množstvím lidí. Pomohla mi, když zamávala. „Alex!“ Usmála jsem se a rozběhla se k ní.
„Ahoj!“ vítala mě nadšeně a při tom mě objala. V nose mě zašimrala její vůně, byla jiná, než na jakou jsem byla zvyklá, ale líbila se mi. Mezitím k nám došly i ostatní.
„Zlato, tobě to tak sluší, pojď a ukaž se mi.“ Maminka mě chytla za ruku a začala si mě prohlížet.
„Ale mami, to se ti zdá…“ Usmála jsem se a objala ji.
„A co já, nevezmete mě mezi sebe?“ ozvala se Melisa a obtočila ruce kolem mě i mámy. Alex mezitím stála opodál a po první radosti si začala znuděně okusovat nehty. Stále stejná – pomyslela jsem a usmála se. Přesto mi ale moc chyběla, stejně jako ostatní.
Bylo příjemné vidět Melisinu milou tvář, cítit maminčinu hebkou dlaň na ramenou a slyšet Alexiin bezstarostný smích.
Povzdychla jsem si. „Tolik jste mi chyběly!“ řekla jsem upřímně a do očí se mi draly slzy. Bez nich bylo všechno složitější. Potřebovala jsem je.
Maminku má slova dojala a po chvilce si z tváří také začala stírat slzy. „Broučku, ty jsi nám taky moc chyběla.“ Její hlas se třásl, ale byla v něm radost z toho, že už jsem zpátky.
„Tak už půjdeme nebo vyplavíte letiště slzami.“ utahovala si z nás Alex a postrkovala nás k východu.
„A ty nám ho pomůžeš vysušit, viď?“ řekla Melisa mile a Alex se ušklíbla.
Zasmála jsem se a sehnula se pro kufr, abychom mohly odejít. Alex šla před námi a Melisa s mámou mě obklopily z obou stran, jakoby se bály, že mě cestou někde ztratí.
Ačkoli jsem prospala celý let, jakmile jsem se usadila na svém zadním sedadle našeho auta, opět jsem téměř okamžitě usnula.
„Zlato, už jsme doma, probuď se.“ slyšela jsem tichý maminčin hlas.
Otevřela jsem oči a přes její rameno vykoukla z auta. Byla tma, přesto jsem však rozpoznala naši dřevěnou verandu, kterou osvětlovala malá žárovečka nad vstupními dveřmi. Usmála jsem se a s maminčinou pomocí vylezla z auta.
„Určitě máš hlad. Nachystala jsem ti před odjezdem nějakou dobrotu, holky už ti ji ohřívají.“
„To jsi hodná.“ řekla jsem ospale a promnula si oči.
„Tak běž, ať ti to nesní. Já ti mezitím odnesu kufr do pokoje.“
„Dobře, děkuju.“ Usmála jsem se na ni a pomalu vcházela do domu. Vyzula jsem si nepohodlné boty a bosky se vydala do kuchyně, odkud ke mně doléhaly hlasy holek a příjemná vůně.
„Á tady je náš ospalec.“ zvolala Alex s úsměvem, když mě uviděla.
„Omlouvám se, jsem po cestě hrozně unavená.“
„To vůbec nevadí. Až se najíš, můžeš jít hned spát.“ řekla Melisa a přistrčila ke mně talíř s lasgnemi.
„Raději bych šla na procházku s Pokladem, byl celý den doma sám. Kde je vůbec teď?“ ptala jsem se a do pusy si strčila první sousto.
Melisa se nejistě otočila na Alex a ta se hned poté podívala na mě.
„Víš, Poklad tu už není.“ řekla a pohledem se znovu vrátila k Melise.
„Není?“ nerozuměla jsem.
Melisa si za mnou přisedla a snažila se mi to vysvětlit.
„Když jsi byla pryč, objevil se tu jeden starý pán a ptal se nás, jestli jsme v okolí neviděli šedého ohaře. Neumíš si představit, jak byl šťastný, když jsme mu ho dovedly. Ztratil se mu před třemi měsíci a po celou tu dobu ho marně hledal…“
Přestala jsem jíst a podívala se na levou stranu, kde pod oknem míval svou misku. Nebyla tam. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Jak dlouho už je pryč?“
„Tři dny,“ odpověděla Melisa.
„To ne,“ řekla jsem nešťastně. „Kdybych nebyla ve Vídni, mohla jsem se s ním alespoň rozloučit. Měla jsem ho přece takovou chvíli. To není fér.“
Holky byly ticho, čekaly co budu dělat, ale já sama jsem to nevěděla. Po chvíli jsem se otočila a odcházela z kuchyně.
„Nebudeš už jíst?“ ptala se mě Melisa zmateně.
Namísto odpovědi jsem jen záporně zakroutila hlavou a vyběhla k sobě do pokoje. S každým schodem jsem jakoby přitom narůstala bolest, kterou jsem náhle cítila. V takových chvílích jsem si vždy kladla otázku, zda-li je vůbec možné, aby byl člověk tak dlouze nešťastný. Neuměla jsem si na ni logicky odpovědět, byla jsem si však jistá, že pokud člověk přijde o někoho, ke komu cítí to, co já k Tedovi, tak to zcela jistě možné je. Neuměla jsem se ale smířit s tím, že to znamená, že budu nešťastná už napořád, protože Ted už se nevrátí. Vlastně jsem se s tím ani smířit nechtěla…
Z posledních sil jsem za sebou zavřela dveře a zády se po nich sesunula k zemi. Měla jsem zavřené oči, zhluboka jsem dýchala a neslyšela nic, než ubíjející ticho. Teprve po pár minutách ke mně začaly doléhat hlasy z kuchyně.
Maminka chtěla jít za mnou, ale holky ji přiměly, aby mě nechala samotnou. Byla jsem jim za to vděčná.
Pomalu jsem otevřela oči a spatřila osvětlenou cestičku v šeru pokoje, jež vytvářel svit měsíce za oknem. Zvláštní, že byla luna pořád stejná, jako na začátku prázdnin, kdy jsem odjížděla do Vídně. Bláhově jsem se domnívala, že se tam vše změní, ale ne vždy se děje to, co bychom si přáli.
Povzdychla jsem si a sedla si na parapet, tak jako jsem to dělávala už od doby, co jsme se sem nastěhovaly.
Cítila jsem se najednou tak sama, ale nebylo to pouze tím, že tu se mnou nebyl Poklad. Chyběl mi taky táta a mrzelo mě, co se mezi námi stalo. Stýskalo se mi po Mattovi. Nejvíc ze všeho jsem ale toužila mít vedle sebe Teda.
Při pomyšlení na něj, mnou projížděl takový nepříjemný mráz, za který mohl strach, že už ho opravdu nikdy neuvidím.
Přitáhla jsem si nohy k tělu a o kolena si opřela bradu, když v tom někdo pomalinku otevřel dveře mého pokoje a vešel.
Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to Melisa. Posadila se naproti mně a pohladila mě po vlasech. Zvedla jsem hlavu, abych jí viděla do tváře. Usmála se.
„Chyběla jsi nám tu, víš to?“ řekla od srdce.
Němě jsem přikývla a opět si opřela hlavu o nohy.
Seděly jsme mlčky a Melisa jako by se mezitím snažila přijít na co myslím. Pak se zeptala: „Viděla ses s tátou?“
Když se o něm zmínila, hrklo ve mně. Teprve nyní jsem si totiž uvědomila, že to není jen můj táta a že na to všechno nemusím být sama.
„Viděla,“ přisvědčila jsem. „Škoda, že jsi při tom nemohla být se mnou, určitě by sis s ním věděla rady líp něž já. Jsi rozumná, nepohádala by ses s ním…“ Hlas se mi zlomil. Nechtěla jsem plakat, ale mluvit o tom nešlo.
Melisa byla klidná. Jako by ji ani nepřekvapilo, že jsme se s tátou zase nepohodli. Znala mě a znala i jeho a to možná stačilo k tomu, aby věděla, co se mezi námi bude dít.
„Možná máš pravdu,“ řekla s pohledem upřeným k měsíci, jehož svit tlačil na okenici mého okna a osvětloval její tvář. „Možná bych se s ním nepohádala, ale kdo tvrdí, že je to dobře? Snad je lepší, že jsi k němu upřímná. To bych zase nedovedla já…“
„Ale dovedla!“ nesouhlasila jsem s ní.
„Myslíš? Tak proč jsem za ním už dávno nejela?“ položila mi otázku a trochu mě jí zaskočila.
„Víš Jol, on mě zklamal a já si nevím rady s city k němu. Není přece vyloučené, že kdybych se s ním viděla, nekřičela bych na něj. Docela jistě vím, že by mi to pomohlo a snad bych to i udělala, ale příležitost k tomu není…“ Smutně se uchichtla. Cítila jsem v tom jakousi ironii, ale bylo vidět jak ji celá ta věc trápí.
„Díky!“ řekla náhle.
Nechápavě jsem na ni pohlédla. Teď už se nedívala z okna. Upřela své oči na mně a řekla: „Jsem hrozně ráda, že tě mám, Jol. Ty jediná nepředstíráš, že táta nikdy neexistoval a tebe jedinou to trápí stejně jako mně. Rozdíl mezi námi je ale ten, že ty pro to dokážeš něco udělat – třeba se s ním pohádat. Já nejsem tak silná a dokonce ani on ne.“ Na chvíli se odmlčela. „Býval vždycky takový a je pořád stejný. Vždycky se bude snažit vyhýbat se nepříjemným věcem. Důkazem je i to, že za námi přijel jen jednou.“
Bylo zvláštní vidět, jak na věc nahlíží má mladší sestra, kterou jsem napříč její věkové nevyspělosti vždycky pokládala za takovou moudrou studánku s kouzelným pramenem, kterým nás všechny dokáže léčit. Tím pramenem byly povětšinou její rady a pochopení. Najednou jsem si ale uvědomila, že vody v něm není nekonečno a pokud chceme, aby studánka nevyschla, musíme se o ni starat.
Melisa naposledy vzhlédla k obloze a pak vstala.
„Počkej!“ zadržela jsem ji.
Zastavila se a čekala, co udělám. Vstala jsem také, abych jí viděla do tváře.
„Také jsem moc ráda, že tě mám. A nejen já, všichni si tě moc vážíme. I táta…“
„Děkuju!“ řekla rozněžněle a se slzami v očích se mnou nechala obejmout. Pak odešla a já zůstala sama. Znovu jsem se posadila k onu a nechala se měsícem šimrat po hřbetu pravé ruky.

Ten večer jsem přemýšlela o pramenech duší i ostatních lidí, které jsem doposud znala. Některé byly dobré a srdečné, jiné sobecké a zlé. Některé si byly podobné a jiné zase ne. Ale ani jeden z nich se nepodobal tomu, jež protékal duší Melisinou. Ten jediný byl výjimečný.