S láskou až navěky

Anotace: Toto je část románu, který jsem začala psát před rokem, ale ještě jsem se nějak nedokopala k tomu ho dokončit. Je to docela kýčovité, ale snad se to dá číst.

Schylovalo se k večeru, obloha zešeřela, slunce už dávno nebylo vidět. Oproti předchozím dnům, kdy ještě bylo možno kochat se překrásným západem slunce, doprovázeném červánky, jejichž barvy by ani nejlepší malíř nebyl sto vykreslit, se značně ochladilo a vzduch byl prosycen vlhkem a přicházejícím podzimem. Listí na stoletých dubech v hrabství Harving pomalu žloutlo a tvořilo tak podzimní scenérii, která za příznivých dnů láká panstvo k procházkám. Teď však již bylo přítmí a chladno nepříjemně zalézalo pod kabát mladého hraběte Matěje, který se na svém černém koni vracel z vyjížďky domů. Miloval vyjížďky na koni, rád si jimi pročišťoval hlavu od starostí, kterých se mu za poslední týdny nakupilo až dost. Dosáhl do věku, kdy měl převzít hrabství a panovat na něm jako pokračovatel rodu Harvingů. Jeho rodiče, matka Adéla a otec František, na něho naléhali čím dál, tím víc s výběrem životní partnerky. Navíc se musel naučit znát chod domácnosti a také vše, co se týkalo úředních věcí, poznat všechny obchodní a důležité partnery, vědět, na koho a s jakým problémem se obrátit, jak se chovat ke služebnictvu, jak veřejně vystupovat a jak se chovat ve vysoké společnosti, aby zachoval dobré jméno Harvingů. To vše ho velice vyčerpávalo a byl rád, když se mu občas podařilo vytratit se do přírody, která ho uklidňovala a neustále něčím novým překvapovala. Byl rád, že otec to cítil stejně jako on a snažil se příliš nezasahovat do té nádhery, že nestavěl, stejně jako ostatní sousedé, okázalá sídla a zbytečné zástavby, jež tolik rozbíjely jedinečný ráz okolní krajiny. Teď však, při pohledu na zámek, jeho domov, jenž se objevil, když vyjel z lesa na louku, se mu do mysli opět začaly vkrádat ty nepříjemné myšlenky, týkající se jeho budoucnosti. Věděl, že rodiče potřebují odpočinek, že už má věk na to, aby se oženil a měl potřebnou odpovědnost, ale něco uvnitř mu říkalo, že se na to ještě zcela necítí. Pokusil se odehnat ty myšlenky pryč, pobídl koně a pospíchal do tepla, kde ho již čekala večeře s rodiči a nějakými důležitými pány.
„Jak jsem řekl, pro takovéhle panství by se nejlépe hodila silná a rázná žena, která rozumí přírodě a koním. Odjakživa se zde pořádaly vyjížďky a panství je rozlehlé na to, aby se dalo obcházet pěšky. Samozřejmě, od údržby jsou tu správci, ale já jsem vždycky rád, když si můžu vše zkontrolovat sám.“ František Harving ukončil svůj proslov a napil se z číše červeného vína. Při tom neopomněl věnovat pohled svému synovi, který na chvíli ustál v krájení masa a střetl se s otcovýma očima. Krátkou chvíli na sebe hleděli, ale František Harving se poté obrátil na hraběte Huberta Nevora, svého nejlepšího přítele. „Kristýnka je již krásná mladá dáma,“ pronesl obdivně a pozdvihl sklenku směrem k Hubertově dceři. Ta ihned pozvedla svoji a rozpačitě se usmála. Vrhla rychlý pohled směrem k Matějovi, ale ten byl právě zaměstnán svojí porcí jehněčího. Kristýna Nevorová Matěje obdivovala už od svých patnácti let, kdy poprvé začala vnímat svět očima ženy. Často spolu jezdívali na vyjížďky na koních, v létě se koupali v jezeře a hráli si v zahradě. Byli jako bratr se sestrou, znali jeden druhého tak dobře, že před sebou neskrývali téměř žádné tajemství. Pro jejich rodiče by to byl ideální manželský pár. Kristýna byla vlastně už od dětství vychovávána k tomu, že si Matěje vezme. Nedalo se přitom říct, že by k němu hořela bůhvíjakou láskou, ale obdivovala ho jako staršího a moudřejšího, vzhlížela k němu tak, jak by žena k muži vzhlížet měla.
„Matěji…“ sykla Adéla a zmáčkla synovo předloktí, aby se zúčastnil konverzace.
„Ovšem, ano…“ řekl spíše ze setrvačnosti a také pozvedl sklenku. Celý rozhovor vnímal jen tak na půl ucha, jeho myšlenky bloudily někde jinde.
„Omluvte syna, ale je ze všeho takový nesvůj, přeci jen ho čeká obrovská zodpovědnost,“ vysvětloval František a všichni přítomní mu dali zapravdu pokýváním hlavy.
„Ale Matěj strach mít nemusí, budu mu dobrou a ve všem nápomocnou manželkou,“ pronesla zničehonic Kristýna svým jemným, ale rozhodným hlasem a znovu pozvedla svoji sklenku. Všem přítomným tímto prohlášením téměř vyrazila dech, ale když se vzpamatovali, se širokým úsměvem také pozvedli své číše. Pouze Matěj zůstal sedět jako opařený. Jako zajíc lapený do oka se rozhlížel po všech přísedících. Ticho, jež nastalo, bylo téměř slyšitelné. Všichni upírali zrak na Matěje.
„Promiňte, já… omluvte mě, prosím,“ vykoktal ze sebe a pak zbrkle vyběhl z jídelny. Adéla vstala, aby ho zastavila, ale František ji chytil za ruku.
„Nech ho, je jen rozrušený. Asi toho na něho bylo najednou moc…“ snažil se vysvětlit své ženě a všem přítomným. Kristýnina barva tváře v tu chvíli přešla z něžně bledé na sytě růžovou. Snažila se vykoktat omluvu, ale František ji galantně zastavil. Nebyl důvod se omlouvat.
„Zapomeň na to. Nic se nestalo,“ ujistil ji a pobídl ostatní k večeři.
„Aby nám to výborné jehněčí nevychladlo, to by bylo věčná škoda,“ dodal s úsměvem a zpozoroval, jak se všem ulevilo. Poté se pustili do jídla a téma svatby již neotvírali.

Matěj stál na terase, jejíž schodiště vedlo do rozlehlé květinové zahrady, klepal se zimou a také následkem situace, která právě proběhla v jídelně. Rukama si promnul obličej a se sepjatými prsty chvíli setrval v téměř nehybné pozici. Jeho oči směřovaly k fontánce v zahradě, ovšem ve skutečnosti vůbec nevnímal, že tam nějaká je. Věděl, nebo alespoň předpokládal, že k něčemu podobnému dojde, jen si to moc nepřipouštěl. Mělo být mu přece už dávno jasné, že se ho pokusí zasnoubit s Kristýnou, nebyl tak hloupý, aby si nevšiml potutelných úsměvů a posunků, kdykoli k nim přijela na návštěvu a na chvíli spolu osaměli. Věděl, že je rodiče nenápadně pozorují, ale v tu chvíli tomu nepřikládal žádný význam. Až teď, zpětně, si uvědomil, oč vlastně celou dobu kráčelo. Ty časté návštěvy a plánované výlety, to nebylo jen tak. Konaly se v rámci sblížení.
Matěj se zhluboka nadechl a vydechl. Téměř mrazivý vzduch ho trochu probral. Prohrábl si prsty vlasy a pak se vrátil do jídelny. Hosté se snažili nezabloudit k němu pohledem, aby ho neuvedli do rozpaků. Kristýna seděla na své židli jako přikovaná a pohledem propalovala svůj talíř. Cítila se velice trapně a poníženě, neměla odvahu se na Matěje ani podívat. Matěj se zastavil na prahu, chvilku pozoroval přítomné a pak pronesl: „Omlouvám se za to náhlé opuštění večerní tabule, musel jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu. Přeji dobrou chuť.“ Posadil se na své místo a beze slova dojedl svoji porci již vychladlého jehněčího s bylinkovými brambory.
Po večeři a desertu se hosté rozjeli domů. Matěj je se svými rodiči vyprovodil a pak se hodlal odebrat do své komnaty. Matka ho však ještě zadržela. Pobídla ho, aby s ní šel do obývací místnosti, kde se posadila na honosné čalouněné křeslo. Matěj zůstal stát u dveří. Seděla zády k němu a prsty nervózně přejížděla hrany malého stolku z třešňového dřeva.
„Víš, Matěji, Kristýna bude to nejlepší, co tě ve tvém životě potkalo. Měl bys být vděčný, že si tě chce vzít, protože je krásná a o nápadníky rozhodně nemá nouzi. Ne, nech mě domluvit, protože je důležité, co ti chci říct! Nečeká tě jednoduchý život, spravovat panství takové velikosti není nic lehkého. Musí to dělat člověk, který tomu nejen dobře rozumí, ale který má uspokojivý partnerský život a stabilní rodinu, jež mu je ve všem ku pomoci. Kristýna Nevorová vyrůstala celý život na venkově stejně jako ty a těžko bys hledal ženu, která lépe rozumí přírodě, koním a nestará se pouze o krásu a cingrlátka,“ dořekla Adéla a poté se s vážným výrazem otočila na syna.
„Chci pro tebe jen to nejlepší, Matěji. Víš, že tě s otcem milujeme.“
Matěj přistoupil k matce a chytil ji za ruku. Věděl to moc dobře, jen si nebyl jistý, zda ví ona, co on potřebuje. Po čem touží. Byl příliš zmatený.
„Nechci vás zklamat. Na Harvingu mi moc záleží, víš, jak to tady mám rád, ale prosím, dejte mi ještě trochu času.“
„Ale synu, nad čím se ještě rozmýšlíš? Myslela jsem, že si s Kristýnou rozumíte. Vždycky vám spolu bylo dobře…“
„To jistě mami, ale…
„Ale co? Matěji, jsi jako tajemná komnata, vůbec se v tobě nevyznám.“
„Mami, Kristýna je pro mě jako sestra. Mám ji rád, ale neumím si ji představit jako svoji ženu…“
„Ach, synu. Kdo jiný, než ona? Nesmíš do toho tahat ještě city, ty nejsou vůbec podstatné…“
„Nejsou podstatné? Jak jinak bych mohl být šťastný a mít uspokojivý partnerský život, který, jak říkáš, je tolik důležitý k tomu, abych vedl dobře své panství, než se ženou, kterou miluji?“
„Nemůžeš takhle uvažovat…“
„Miluješ otce?“
„Matěji!“
„Miluješ otce, mami?“
„Samozřejmě, že miluji, ale na tom teď nesejde!“
„Pleteš se, matko! To je to, na čem záleží! Jestliže vy jste se vzali z lásky, pak mi také dopřejte to štěstí oženit se s ženou, kterou budu milovat, s ženou, z níž se mi bude zatajovat dech, s ženou, která bude milovat mě! Prosím, nenuťte mne vzít si Kristýnu Nevorovou…“ Matějova slova byla tak naléhavá a jeho oči prosebně vyhledávaly Adéliny, ale Adéla ty své zavřela a odvrátila se od syna. Chvíli na ni ještě hleděl, ale pak pustil její ruku a urychleně odešel z místnosti. Jeho srdce svírala křivda a lítost, kterou by nejraději vykřičel do celého světa, aby si ulevil od bolesti.
Několikrát se ve své široké posteli s nebesy převalil ze strany na stranu, než konečně usnul. Matěj musel přemýšlet o tom, co mu matka kladla na srdce, ale ať to bral, z jakého konce chtěl, nemohl jí dát za pravdu. Stál si za tím, co jí řekl, tedy že plnohodnotný život může mít pouze se ženou, kterou bude opravdu milovat. Jistě, ještě takovou nepotkal, a to ani mezi ostatními kráskami, dcerami hrabat, ani mezi již plnohodnotnými hraběnkami. Vždycky měl pocit, že jsou jiné než on, že mají jiné zájmy, že je nezajímá příroda a smysl života vidí pouze v hrách a módě. Kristýna byla jiná, milovala koně i přírodu, avšak znal ji odmalička, bral ji pouze jako kamarádku, jako sestru, nikdy ani na chvilku nepomyslel na to, že by ji mohl vnímat jako ženu, do níž by se mohl zamilovat.


Kola obchodního vozu, jenž vezl tři pytle mouky, několik sudů piva, pytle s rozličným kořením a bednu ovoce všeho druhu, se bořila do změklého bahna, rozbředlého vytrvalým deštěm, zkrápějícím půdu panství Harving již několik dní. Kupec Hošek a jeho dcera Rozálie vezli zásoby pro blížící se ples pořádaný na Harvingu. Koně byli unavení po dlouhé cestě z města, jejich kopyta bojovala s obtížným terénem a těžkým nákladem a hrozilo, že se každou chvíli zastaví a nehnou se z místa.
„No tak, hyjéé, jedem!“ pobízel své spřežení Hošek, nervózní z toho, že nedorazí včas a rozhněvá si tak svého nejlepšího zákazníka. Měl své lidi, kteří mu rozváželi zboží, avšak na Harving si vždy rád zajel sám. Měl rád zdejší krajinu a František s Adélou se k němu vždy chovali přívětivě. Teď už byli na cestě dobré tři hodiny, unavení byli nejen koně, ale také on i jeho dcera. Snažila se však nedat na sobě nic znát a pomáhala otci, jak se dalo.
„Měli bychom si na chvíli odpočinout,“ navrhla, a pobídla otce k zastavení.
„Přijedeme možná pozdě, ale je to lepší, než kdybychom nedorazili vůbec.“
„Stmívá se…“ řekl starostlivě Hošek a rozhlédl se po obloze. Objevily se první hvězdy. Rozálie mezitím přehodila přes koně deky, aby se zahřáli.
„Víš, mladému Harvingovi právě hledají nevěstu. Ples musí být jaksepatří,“ prozradil dceři Hošek. Pousmála se a vzala jeho ruce do svých, aby mu nebyla zima. Chvíli tiše stáli a pak se zase zachumlali do houní, aby se vydali na cestu.
„Tak jedem, hyjéé!“ křikl Hošek na koně a ti zabrali, ale s povozem to ani nehnulo. Urputně se snažili vyrazit, ale kopyta se jim klouzala v bahně, a jak se zdálo, s povozem také nebylo něco v pořádku. Hošek seskočil z pryčny a šel se podívat, co se stalo. Obě zadní kola byla zabořena v bahně, nebylo divu, že se koně nemohli hnout.
„Safra, jsme takříkajíc v háji!“ zaklel Hošek. Rozálie mu přispěchala na pomoc. Oba se snažili tlačit ze všech sil, leč náklad na povoze byl příliš těžký, než aby ho dva lidé zvládli. Vyčerpaně se opřeli o vlek a přemýšleli, co dál.
„Nedá se nic dělat. Budu muset vypřáhnout koně a zajet na zámek pro pomoc. Je to ještě kus, nechci tě tu nechat samotnou.“
„Nedělej si starosti, já tu počkám,“ ukonejšila otce Rozálie.
„Jsi hodná,“ poděkoval jí otec a pohladil ji studenou dlaní po tváři. Do ticha se ozval dusot koňských kopyt. Rozálie se otočila, aby spatřila černého arabského plnokrevníka, jenž ve svém sedle vezl jezdce v černém kabátu, s kloboukem hluboko do čela. Vběhla mu do cesty, že jen taktak stačil zastavit. Zpěněný hřebec zaržal, postavil se na zadní a málem jezdce shodil ze sedla. Ten se však udržel a koně uklidnil. Potom seskočil na zem. Sejmul z hlavy klobouk a jeho temně hnědé oči se setkaly s Rozáliinými, jež měly též barvu hořké čokolády. I v té tmě se leskly. Matějovi se na okamžik zatajil dech. Vzpamatoval se ve chvíli, kdy ho oslovil Hošek. Samozřejmě se navzájem poznali.
„Uvízli jsme v bahně, náklad je příliš těžký,“ seznámil ho s problémem. Matěj na nic nečekal, sundal si kabát a přehodil ho přes ramena zimou se třesoucí Rozálii. Vyhrnul si rukávy a začal z povozu sundávat těžké pytle a sudy. Hošek chvíli ochromeně zíral, pak Matějovi přispěchal na pomoc. Rozálie stála opodál, překvapená tou ochotou mladého hraběte. Vždycky měla za to, že panstvo má ručičky dozadu a nikdy by se nesnížilo k práci. Popravdě, čekala, že syn Harvingů bude něco podobného. Jeho chování ji však velmi potěšilo. A jeho kabát příjemně hřál. Než se nadála, povoz byl z bahna venku.
„Zajedu pro pomoc, není dobré riskovat, že zase někde zapadnete, za okamžik jsem zpátky,“ řekl Matěj, nasedl na koně a tryskem uháněl lesní cestou k zámku.
„Matěj byl vždycky jiný, než ostatní hrabata. Má dobré srdce,“ prozradil Rozálii Hošek, avšak zbytečně. Ona to poznala. Už pohled do jeho očí jí řekl, že je to dobrý člověk. Jeho oči hřály daleko víc, než kabátec. Stále je měla na mysli. Netrvalo dlouho a mladý pán byl zpátky i se čtyřmi muži a povozem taženým šesti koni. Během chvilky byl náklad naložen a mohlo se jet. Jak se ukázalo, zámek už nebyl tak daleko, jak se zdálo. Cestu zvládli za slabou čtvrthodinku. Matěj jel na svém koni neustále krokem vedle obchodního povozu, na němž seděla Rozálie, stále zabalená v jeho kabátu.
„Není vám zima?“ zeptala se nesměle. Přišlo jí hloupé, že má na sobě jeho kabát a on kvůli ní mrzne.
„Já jsem zvyklý. Jen si ho nechte, mohla byste se nastydnout!“
„Nastydnete se vy,“ oponovala mu.
„Jsem otužilý,“ odvětil.
„Vážně? Potom tedy nechápu, proč jezdíte v kabátu a klobouku,“ odvážila se ho provokovat. Jen se usmál. Dostala ho. A nebylo to poprvé. Získala si ho už v lese, hned jak k němu prosebně vzhlédla. Ten její pohled v něm probudil city, jaké doposud ještě nepoznal. Vzbudil v něm ochranitelské pudy, v tu chvíli cítil, že tu dívku musí ochraňovat před celým světem, že nesmí dovolit, aby jí někdo ublížil.
Na Harvingu už na ně čekalo služebnictvo s pohoštěním a horkým čajem. Čeledínové vyložili náklad do skladu a odvedli koně do stáje. Služebné připravily hostům pokoje s čistě povlečenými postelemi a horké koupele. Po vydatné večeři se všichni odebrali ke spánku. Jediní, kdo nemohli zamhouřit oko, byli Rozálie a Matěj, kteří mysleli jeden na druhého. Matěj měl v hlavě zmatek, ale v srdci ho hřálo něco tak vroucného, že mu to až bralo dech. Neustále si musel představovat Rozáliinu nádhernou něžnou tvář, její hluboké oči a její křehké ruce, které se ho dotýkaly, když ho žádala o pomoc. Byl přesvědčený, že přesně ona jediná by měla být tou, která bude stát po jeho boku v jeho životě.
Rozálie se snažila zapudit myšlenky na Matěje, proklínala se za ně a přesvědčovala sebe samu, že on není nic pro ni. Nemá právo na něho takhle myslet, vždyť on je šlechtic. Jistě má již dávno vybranou nevěstu, s níž bude šťastný. Rvalo jí to srdce, ale pevně se rozhodla, že ho hlouběji do své mysli nepustí. S tímto přesvědčením konečně usnula.


Příští ráno na Harvingu bylo slunečné a jiskřivé. Dalo se to předpovídat, uplynulá noc byla svěží, s oblohou posetou hvězdami. Služebnictvo už od sedmi hodin připravovalo snídani. Matěj, ač nevyspalý, vstal časně, jako každý den, opláchl se a vyšel na balkon. Vystavil svoji tvář slunečním paprskům, které, ač slabě, laskaly jeho líce. O patro níž se také otevřely dveře na balkon. Vyšla z nich Rozálie a stejně jako on si užívala sluníčka. S něžným úsměvem na tváři ji pozoroval a snažil se nepohnout, aby ji nevyplašil. Byla po ránu tak nádherná, její tváře měly barvu rozkvetlé růže a rty byly rudé jako krev. Zatoužil je políbit. Ještě nikdy dívku nepolíbil, nevěděl, jak polibek chutná, ale přestavoval si chuť a vůni lesních jahod nebo malin.
„Snídaně je na stole, slečno,“ odvolal hlas služebné Rozálii z balkonu. Matěj tedy také sešel do jídelny. Rozálie už seděla u stolu, vedle svého otce. Na Matěje zbylo místo naproti ní. Posadil se a věnoval jí nesmělý, avšak velmi něžný úsměv, jež s ostychem opětovala. Anna si toho všimla a zacinkala vidličkou o talíř. Byl to pokyn, že mají začít jíst. Snídaně probíhala mlčky, byla vydatná a všem chutnala. Pouze Matěj pomalu ani nevnímal, co jí. Pohledem neustále bloudil k Rozálii, avšak kdykoli se jejich oči střetly, ona své nesměle sklopila. Byla nervózní a v duchu se nabádala k uklidnění, aby se jí ruce tolik netřásly. Když její otec vstal od stolu a poděkoval za pohoštění, bylo to pro ni vysvobození.
„Váš povoz je připraven, pane,“ oznámil mu čeledín. Rozloučili se s panstvem a vyšli ven. Matěj vyběhl za nimi. Cítil, že musí něco podniknout, že nesmí nechat Rozálii takhle odejít.
„Počkejte, pane Hošku. Já jen… rád bych vás a vaši dceru pozval na ples. Přijdete?“
Hošek si vyměnil užaslý pohled s Rozálií a pak také s panem a paní Harvingovými.
„Bude nám velikou ctí,“ řekl a poklonil se. Rozálie se rozpustile usmála na Matěje a nastoupila. Hošek práskl bičem a za malý okamžik se ztratili z dohledu. Matěj nevěnoval pozornost ohromeným pohledům rodičů a vešel do domu. Vzal si své jezdecké oblečení a chystal se na vyjížďku.
„Nemohl jsi to myslet vážně!“ Adéla vpadla do jeho pokoje jako divoká voda. Stále nemohla uvěřit tomu, co její syn před chvílí vypustil z úst.
„A proč ne, matko?! Je to přece můj ples, můžu si na něj zvát, koho chci!“ ohradil se.
„Proč zrovna je?“
„A proč ne? Myslel jsem, že je uvítáte s radostí! Vždy tu přece byli vítanými hosty…“
„To ano, ale… Na ten ples se nehodí, aby…“
„Nemají šlechtickou krev, viď? Matko, odpusť, ale já takhle lidi neposuzuji. Pan Hošek je milý a jeho dcera…“
„Matěji, já tě varuji. Jeho dcera není nic pro tebe!“
„O své štěstí se postarám sám, mami. Neříkej mi, co je pro mě dobré a co ne. Pokud nedovolíš, aby přišli na ples, pak tam nepůjdu ani já!“
„Matěji, to nemůžeš myslet vážně?!“
„To je mé slovo. A teď mě omluv, prosím,“ řekl rozhodně Matěj, popadl kabát a vyšel z pokoje, nechaje matku tak, jak tam stála. Nebude jako ostatní, nenechá si diktovat, s kým se má a nemá stýkat. Chtěl být v životě šťastný a to by jako něčí loutka nedokázal.
Adéla byla chováním svého syna velmi znepokojená. Nikdy nebyl tak vzdorovitý a tvrdohlavý. Měla jasnou představu o tom, jakým směrem se bude ubírat jeho život a on jí plány takhle překazí. To nesmí dopustit. Celá zkroušená se šla poradit se svým mužem.
„On se uklidní, neboj. Přejde ho to,“ konejšil ji, ale Adéla se nenechala uchlácholit. Musí něco podniknout, jinak se její syn zřítí do záhuby. Ještě týž den se posadila ke stolu a napsala krátký dopis, který ihned poslala do města kupci Hoškovi.

,,Je nám velice líto, ale syn se s pozváním velmi unáhlil. Rádi bychom Vás na plese uvítali, avšak již Vás nemáme kam usadit. Tímto dopisem se Vám velmi omlouváme, především náš syn. Děkujeme za pochopení a věříme, že na nás kvůli tomu nezanevřete. S vřelými pozdravy, Adéla Harvingová.“

„Nikde se s tím psaním nezdržuj, Tome, je to naléhavé,“ přikázala Adéla poslovi a ten ihned nasedl na koně a uháněl do města. Zkrátil si cestu přes les, kde se střetl s Matějem, který se tudy vracel na zámek. Vyzvěděl od Toma, kam jede a nabídl se, že psaní doručí sám. Neměl v úmyslu psaní číst, ani v nejmenším ho nenapadlo, že matka kuje nějakou intriku, pouze chtěl ještě vidět Rozálii. Do plesu zbývá necelý týden, ale on ji touží spatřit ještě dnes. Příliš hluboko se mu vryla do paměti a do srdce. Ještě nikdy nebyl tak rychle ve městě jako nyní. Touha ho hnala takovou silou, že ani neměl čas si to uvědomit a už se před ním objevily věže radnice. Byl ochoten prohledat celé město, aby našel dům, který potřeboval. Avšak stačilo se pozeptat pár lidí a měl přesnou adresu. Kupce Hoška znal ve městě kdekdo.


Tři muži v kápích se sešli v temném chladném sklepení panství Harving. Jediné zahřátí představoval džbánek svařeného vína, jež si přinesli s sebou. Nejstarší z nich zapálil tlustou bílou svíci. Usadili se na těžké židle kolem kamenného stolu. Když konečně jeden z nich promluvil, bylo možno zpozorovat, jak se jeho dech změnil v páru a stoupá ke stropu. Mluvil hlubokým, tichým hlasem, jako by hrozilo, že je každou chvilku někdo najde a odhalí.
„Zbývá sedm dní. Pak náš plán budeme moci uskutečnit.“
„Proč to neudělat hned?“ zeptal se druhý muž.
„Nechceme přece propásnout ples. Počkáme si, až si mladý pán vybere nevěstu.“
„Vždyť je to jasné. Hraběnka Nevorová…“
„Nic není jisté! Musíme být obezřetní! Pokud to nebude hraběnka Nevorová, situace se tím značně zhorší.“
„Pánové, jsem si skoro jistý, že nám náš plán vyjde. Až se zbavíme mladého hraběte, nebude nám už nic stát v cestě. Starý hrabě mi dokonale důvěřuje. A jeho žena je hloupoučká a naivní…“
„Takhle o Adéle nemluv!“ rozčílil se nejmenší muž.
„Ale no tak, měl bys na ni konečně už zapomenout.“
„Nikdy. Bude to moje trofej, jen co dosáhneme všeho, čeho potřebujeme.“
„Nezapomínej, že ona také musí z cesty!“
„A proto radím nic neuspěchat! Máme času dost. Připijme si nyní na náš plán. Je do detailu promyšlený!“
Všichni tři muži pozvedli číše a připili si. Ohavnost jejich podlého plánu jenom pozvedla jejich sebevědomí a kuráž.

Matěj našel dům obchodníka Hoška bez větších obtíží. Mimo jiné mu pomohla také vývěska s nápisem Obchod potravinami, Bedřich Hošek. Nenápadně nahlédl dovnitř okny vedoucími do dvora. Hošek a Rozálie právě večeřeli. Usmál se a pak zabouchal na mohutné vchodové dveře. Přišla jim otevřít služebná.
„Nesu psaní pro vašeho pána,“ oznámil jí, ale když chtěla dopis převzít, nepodal jí ho.
„Mohl bych jim ho předat osobně?“
„Koho mám ohlásit?“ zeptala se rázně žena.
„Jmenuji se Matěj Harving,“ představil se hrabě.
„Oh, pane… Jistě, pojďte dál, račte…“ uvolnila mu cestu služka a spěchala do jídelny upozornit pána a slečnu, že mají návštěvu. Oba se zvedli od stolu, jakmile spatřili vzácného hosta. Ten jim pokynul, aby zůstali sedět.
„Dobrou chuť vám přeji. Přinesl jsem vám dopis, který posílá má matka. Nemám tušení, oč kráčí…“ oznámil jim a předal dopis Hoškovi.
„Děkujeme,“ řekl Hošek překvapeně a při otvírání psaní se zeptal:„Myslel jsem, že máte posla…“
„To ano, jistě…“ odvětil Matěj a přešlápl z nohy na nohu.
„Pán byl zvědavý, jak si žije rodina obchodníka?“ zeptala se Rozálie a šibalsky se na Matěje usmála.
„Rozálie, takhle se s pánem nemluví!“ okřikl ji otec. „Velice se omlouvám, pane, dcera má trochu prořízlá ústa!“
„Aspoň se ve světě neztratí,“ zastal se Rozálie Matěj a obdařil ji také úsměvem. Mírně zčervenala a sklopila oči.
„No, nedá se nic dělat…“ pokrčil rameny Hošek a předal psaní Rozálii. Ta se po jeho přečtení zasmušila.
„Mladý pán mohl tušit, kolik lidí bude na plese…“ řekla zklamaně a pohlédla na Matěje. Ten se na ni užasle zahleděl, netušíc, o čem mluví.
„Mohl jste vědět, že už nemáte volná místa, než jste nás pozval na ples…“ obvinila ho a podala mu psaní. Po jeho přečtení se Matěje zmocnil opravdový hněv.
„Matka, to ona… Nebojte se! Rád vás na svém plese přivítám, neostýchejte se přijít.“
„Jestliže nás tam vaše matka nechce, nemůžeme se vnucovat,“ řekla vzdorovitě Rozálie.
„Prosím, přijďte,“ řekl Matěj a mimoděk vzal její ruce do svých. Jeho pohled mluvil za vše. Nedokázala odmítnout.
„Dobře… My přijdeme. Avšak pokud tím vaše rodiče rozhněváme, ihned odjedeme…“
„Ples začíná v osm hodin. Budu čekat. Musíte přijít!“ řekl již s úsměvem Matěj a poté se s nimi rozloučil. Venku se mezitím setmělo. To mu však vůbec nevadilo. Nasedl na koně a uháněl domů. Uvnitř se cítil jako malý rozpustilý chlapec, jemuž právě oznámili, že zdědil celý hrad plný hraček. Jedna část jeho srdce byla však velice rozhněvaná. Tohle matce nikdy neodpustí.

Adéla a František se procházeli po panství. Svítilo slunce, ačkoli slabě, ale počasí bylo krásné, nebe bez jediného mráčku a čerstvý chladný vzduch je nabíjel energií. Procházeli se mlčky, oba zahloubáni do myšlenek ohledně synovy budoucnosti. Měli to tak krásně naplánováno. Byli si téměř jisti, že se Matěj ožení s Kristýnou Nevorovou, avšak synova vzpurnost jim pěkně zamíchala kartami. Od toho večera, kdy poznal kupcovu dceru, byl jako vyměněný. Mnoho nejedl, neustále chodil s hlavou v oblacích a počet jeho toulek se značně zvýšil. Dokonce si začal psát jakýsi deník. Adéla si byla skoro jistá, že píše básně. Měla nutkání nahlédnout do té kožené vazby, která se tak provokativně neustále povalovala na jeho lůžku, ale její hrdost a čest jí to nedovolily. Odjakživa byla vedena k respektování cizího soukromí. Františkovi se o deníku nezmínila, věděla, že by nad tím mávl rukou. Jeho tyhle věci nezajímaly. Byl to sice přívětivý, ale velice racionální muž. Důležitější než srdce pro něho byl rozum. Adélu si sice vzal z lásky, ale kdyby nebyla šlechtična, neudělal by to. Byl příliš zásadový a ctil požadavky svých rodičů. Proto ho mrzelo, že jeho jediný syn nerespektuje ty jeho. Na druhou stranu nechtěl Matěje do ničeho nutit, věděl, že by tím nic nezískal. Na Matěje nikdy neplatily výhrůžky, zákazy a příkazy. Muselo se s ním jednat laskavě, dát mu najevo city a lásku, jinak se vzpříčil a neudělal, co se po něm chtělo. A to ne proto, že by byl neposlušný nebo líný, naopak, vždy rád pomohl se vším, práce mu nevadila, rád občas pomáhal čeledínům ve stáji, avšak násilí se mu protivilo. Sám nikdy na služebnictvo nekřičel, a vždy, když něco požadoval, dokázal použít slov poprošení a poděkování. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval, rád se přátelil se služebnictvem a to ho za jeho dobrotivost a milou povahu zbožňovalo. Byl za to často rodiči kárán, ale nevšímal si toho. Řekl matce, že by byl zahanben sám před sebou, kdyby se měl chovat k poddaným lhostejně a nadřízeně. Často a rád se občas vytratil z domu do vsi, kde navštěvoval prostý lid a rád obdarovával malé děti cukrovím nebo hračkami. Občas také leckde s něčím pomohl. Lidé ho měli rádi a nedali na něho dopustit. Mladé dívky si pro něho mohly oči vyplakat, jak ho milovaly. Jen jeho rodičům jeho povaha často lezla na nervy. Špatně se smiřovali s tím, že jejich syn, místo aby si získával autoritu poddaných, si ji spíše podkopává a přátelí se s lidmi, kteří pro ně nic neznamenají. A teď tohle. Ještě ke všemu se zamiluje do dívky obchodníka.

„Zítra zajedeme k Nevorovým. A nechci slyšet žádné řeči! Magdaléna ti už přichystala oblečení. Chci, abys na plese požádal Kristýnu o ruku!“ oznámila rázně Adéla odpoledne Matějovi, a aniž by čekala na jeho odpověď, odešla z jeho pokoje. Na chodbě se musela opřít o velkou skříň a rozdýchat to, co právě zjistila. Syn si nepsal deník ani básně. On si kreslil. A nejhorší na tom bylo, že si kreslil tu zpropadenou Hoškovu dceru. Měl ji vymalovanou snad stokrát, ze všech možných stran, barevně i pomocí tuhy. Adéle se zatmělo před očima a musela požádat služebnou Magdalénu o vodu. Pak se uklidnila a s pevným rozhodnutím, že mu tu dívku vyžene z hlavy, se usadila do křesla s knihou. Čtení ve filosofických knihách od Platóna nebo Sokrata ji uklidňovalo a naplňovalo. Stejně tak jako zahradničení, v němž si přímo libovala.


Matěj seděl ve svém pokoji v křesle a zasněně hleděl na jeden ze svých nejpovedenějších obrazů Rozálie. Byl v koncích. Matka mu nadále ubližovala a to i přesto, že se jí všemožně snažil přesvědčit, že s Kristýnou nebude šťastný. Jemně přejel malíčkem po Rozáliině tváři. Opřel se a zavřel oči. Neustále ji viděl, kamkoliv se podíval, kdykoliv zavřel oči, neustále ji měl před sebou. Jeho srdce se vždy prudce rozbušilo, kdykoli se k zámku blížil nějaký kočár, nebo když zaslechl dusot koňských kopyt. Vždy s nadějí vyběhl na balkon, avšak nikdy se nestalo, že by to byl kupec se svojí dcerou. Konečně, nebyl důvod, aby jezdili, zásoby byly složeny ve skladu a nic víc nebylo potřeba. Jezdili sem jiní obchodníci, s látkami, hajní sem přiváželi rozličné druhy masa, byl zde také prodejce kosmetiky a parukář. Ti všichni přiváželi věci potřebné pro bezproblémový průběh plesu. Jeden celý den se na zámek sjížděli kapelníci. Mohlo to být okolo dvaceti kapel, z nichž Adéla vybírala tu pravou. Co se hudby týkalo, byla velice náročná - jednou se jí nelíbil houslista, podruhé cembalista. Sama se věnovala muzice odmala, hrála na violu a na loutnu a byla vůbec všestranně nadaná. Matěje rozbolela hlava už po poslechu třetí kapely a musel se jet uklidnit do přírody. Jeho nejoblíbenějším místem byl potok s malým, ale nádherným vodopádem, jež bylo možno pozorovat z dřevěného můstku. Ten tam nechal vybudovat jeho dědeček. Matěj si pamatoval, jak z něho spolu házeli do vody kamínky. Teď stál opřen o zábradlí a zamyšleně se díval do padající vody. Nechtěl Kristýně ublížit, nechtěl ublížit nikomu, ale také nechtěl učinit neuvážený krok. Svatby z rozumu se mu vždy příčily. Bude to muset vysvětlit zítra všem. Nebude to nic lehkého, ale pro lásku k Rozálii udělá cokoliv. Jen jestli to nebude zbytečné… Je možné, že ona po něm netouží! To pomyšlení mu sevřelo srdce a myšlenku hned odehnal. Bude za ni bojovat, stůj co stůj! Byl si naprosto jistý, že ona je ta pravá. Už od první chvíle, co ji spatřil, věděl, že tahle dívka mu nikdy nedá spát. Vzal křemínek a hodil ho do průzračné vody. Pak si vzpomněl, jak mu kdysi otec kladl na srdce, že házením kamenů do vody potoku přitěžuje. Měl pocit, že teď je sám takovým potokem, a že rodiče do něho házejí balvany jeden za druhým.

Rozálie stála bezradně před šatní skříní s prstem v puse. Měla spoustu krásných šatů, jež jí otec přivezl z různých obchodních cest, její přítelkyně jí je záviděly, avšak v tuto chvíli se jí ani jedny nezdály dost dobré. Možná to bylo tím, že všechny už několikrát nosila a proto jí připadaly příliš všední. Chtělo by to něco neokoukaného. Napadlo ji, že její kmotra kdysi šila pro panstvo, ale nechala toho, když zjistila, jak s oděvy marnivé hraběnky nakládají. Většinou takové šaty skončily potrhané, popálené nebo tak znečištěné, že se nedaly žádným způsobem vyprat. Ale talent kmotra měla a šít ji bavilo stále, proto se Rozálie rozhodla, že za ní ihned zaběhne. Bydlela v jedné zapadlejší uličce kousek od náměstí. Jako malá se Rozálie vždycky bála tam chodit, protože kmotra ráda vyprávěla strašidelné příběhy a jejich děj nejčastěji zasazovala právě do téhle uličky. Prý se tam scházejí prapodivné existence a kují ty nejohavnější plány, dost možná také pomocí černé magie. Tvářila se u toho vždy tajuplně a záhadně a Rozálie si vzpomněla, jak se vždy při návratu domů pevně držela otcova kabátu a neustále se rozhlížela, nespatří-li náhodou nějakou postavu zahalenou až po špičku nosu v černém hávu a s havranem na rameni. Její bratr, který se později stal vojákem rakouské armády, ji za to škádlil a nazýval ji „strašpytlice“. Tenkrát kvůli tomu často plakala, ale dnes se musela při vzpomínce na ty časy smát. Oblékla si pláštěnku a spěchala za kmotrou.




Adéla upravila Matějovi fiží a oprášila neviditelné smítko z jeho kabátce. Potřebovala ho mít jako ze škatulky, návštěvu Nevorových považovala za jakési zásnuby nanečisto. Měla to pěkně vymyšlené. Půjdou se s celou rodinou projít do zahrady a nechají je potom o samotě v růžovém altánku. Tam si konečně Matěj uvědomí, že Kristýna je pro něho tou pravou. Dokonce již předem nechala Kristýně poslat nádhernou látku na šaty, které si má obléci, aby se mu líbila. Hraběnka Nevorová zase povolala nejlepší kosmetiky a mistry účesů, kteří se vyznali ve francouzské módě a věděli, co právě nosí Marie Antoinetta, jež byla vzorem mnohým ženám, především těm, které si mohly dovolit nejdražší parfémy a líčidla. V módě byly různé příčesky a ozdoby vlasů a co se týkalo oblečení, posledním trendem byly šaty splývavé, jednodušší, v nichž vynikaly ženské křivky.
„Maminko, prosím, nenuť mě… Nemá to smysl!“ přemlouval Matěj matku, než nastoupili do kočáru. Vrhla na něho přísný pohled, jenž mluvil za vše. Matěj poslušně nastoupil. Během cesty k Nevorovým se na matku ani jednou nepodíval, hleděl pouze z okna. Adéla byla nervózní, chtěla ještě promluvit synovi do duše, ale ten se tvářil netečně a jistě by pouze odporoval. Pevně doufala v to, že až přijedou, změní názor.
Služebnictvo Nevorových přichystalo pro hosty občerstvení v prosklené terase, jež byla součástí zimní zahrady. Teď sem svítilo slunce a místnost působila přívětivým dojmem. Hubert a Kristýna hosty přivítali s úsměvem. Kristýna sice s rozpačitým, avšak snažila se působit mile a uvolněně. Usadili se k tabuli a lokaj jim nalil bílé víno. Konverzace se zpočátku točila kolem počasí, ale během chvilky se přešlo na téma ples. Pánové rozebírali pokrmy a Adéla s Kristýnou šaty a pozvané hosty. Švitořili jeden přes druhého, pouze Matěj seděl zticha a zamyšleně se díval skrz pečlivě vyleštěná okna ven do zahrady. Adéla si toho všimla a po chvíli navrhla procházku zahradou. Vymluvila se na to, že si ji chce ještě prohlédnout, než ji definitivně zničí podzim. Pánové neměli nic proti, a proto se vydali ven. Hubert s Františkem se drželi vzadu, Adéla šla vpředu s Matějem a Kristýnou, ale v příhodné chvilce se od nich oddělila a přidala se k mužům. Mladí šli vedle sebe mlčky. Matěj dobře věděl, že je matka záměrně opustila. Kristýna si nervózně pohrávala s prstýnkem, bylo to snad poprvé, co se v jeho přítomnosti cítila tak nesvá. Čekala, až učiní první krok. Byla ovšem připravena i na možnost, že ji Matěj odmítne a rozhodla se, že se s tím smíří a nebude mu nic vyčítat. Bude ji to mrzet, ale přemlouvat ho nebude. Na to byla příliš hrdá. A také málo zamilovaná.
„Kristýnko, já ti nebudu lhát,“ promluvil konečně Matěj a upřeně se jí zahleděl do očí. Spatřil v nich výraz smíření. Vzala ho za ruce a usmála se.
„Já tě nechci do ničeho nutit, Matěji. Jsme jako bratr se sestrou, známe se už od dětství a naši rodiče si myslí, že budeme skutečně vynikající pár. Ale rodiče nám nerozumí…“
„Jsem rád, že to takhle přijímáš. Zamiloval jsem se do jedné dívky z města a chtěl bych si ji vzít. Snad se nezlobíš…“ řekl omluvně.
„Jak bych mohla? Miluji tě jako bratra, jako přítele, nikoliv jako muže. To pouze naši rodiče nám vtloukali do hlavy, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Buď šťastný, to ti přeji z celého srdce,“ oznámila mu a stiskla jeho dlaně. Vděčně políbil kotníky jejích prstů. Potom se pomalu vydali vyhledat své rodiče. Čekali na ně s napjatými výrazy ve tvářích u fontánky. Voda už z ní netekla, jelikož by v noci mohla zamrzat. Kristýna s odhodláním předstoupila přes všechny tři a oznámila jim, že se s Matějem nevezmou. Řekla to věcně a přitom takovým způsobem, že tu skutečnost museli přijmout, ať chtěli nebo ne. Adéla se rozplakala a František rozhněval, ale Hubert se je snažil uklidnit. Pobídl je, aby to vzali jako hotové rozhodnutí, s nímž už nic nenadělají. Dodal, že mladí mají právo na štěstí, a pokud si myslí, že ho spolu nenajdou, pak je k tomu nemůžou nutit. Adéla s Františkem smířlivě přikývli, avšak poté se ihned rozloučili a cestou domů ani jeden s Matějem nepromluvili. Když přijeli domů a chystali se každý rozejít do svého pokoje, řekla ještě Adéla rozhodně (a nedívala se přitom ani na Matěje, ani na manžela), že ples se konat bude a že Matěj si na něm najde nevěstu. Pak se odporoučela. Matěj se sám pro sebe usmál a s hlavou o něco lehčí se šel převléct do jezdeckého, aby si mohl na chvíli zase užít volné přírody.








Taneční sál zámku Harving se naplňoval hosty ve skvostných róbách, vypadalo to spíš jako přehlídka módních kreací nebo soutěž o nejnádhernější šaty. Hraběnky si měřily jedna druhou a před muži se naparovaly jako pávice. Matky se vzájemně chlubily se svými dcerami a žaludky se jim svíraly trémou, neboť každá z nich doufala, že právě tu jejich si mladý hrabě Matěj Harving vybere za ženu. Vynaložily na to spoustu úsilí. Nešlo jen o nákladné róby, účesy, parfémy a líčidla, ale také o kurzy společenského chování, mnohé z nich si dokonce povolaly učitele úsměvů. Ti měli mladé dívky naučit, jak se na koho správně usmát, jak klopit oči, červenat se a jak správně špulit rty. Konkurence ostatně byla veliká, mnohé, ne příliš pohledné dívky, podlehly pláči nebo dokonce omdlely, když spatřily ty sličnější krasavice, vedle nichž si připadaly jako ušmudlaná kuřátka. Byly tu ovšem také konkurentky na život a na smrt. Některé slečny se dokonce neštítily tajně plivat druhým do účesů, ba co víc, našly se i takové, které si přinesly z domu mour a v nestřežené chvíli ho mazaly ostatním kráskám na šaty. Bylo až neuvěřitelné, čeho všeho byly schopny, jen aby získaly mladého hraběte pro sebe. Při tom všem hemžení se samozřejmě stíhaly rozhlížet na všechny strany, aby jim nic neuniklo. Ale Matěj Harving nebyl nikde k zahlédnutí, kapela už pomalu začala hrát, byli zde zatím pouze jeho rodiče. Dívky byly stále nervóznější a napjatější.
František s Adélou se vítali se svými hosty, tu a tam si s některými připili a Adéla při té příležitosti okukovala potenciální snachy. Byla ráda, že je z čeho vybírat, ale nezajímala ji pouze krása. S těmi, které ji nejvíce zaujaly, zavedla krátký hovor, aby alespoň trochu odhalila jejich duši. Některé nestály ani za povšimnutí, jiné, ač krásné, odepsala již po tom, co promluvily. Pár si jich zapamatovala a hodlala je ukázat Matějovi, až se dostaví. Také ji už pomalu začalo znervózňovat, že se ještě neukázal a vyslala jednoho z lokajů, aby nenápadně zjistil, zda už není někde na cestě. Do oficiálního začátku plesu zbývalo pár minut a byla by ostuda, kdyby hostitel přišel pozdě.
Matěj klečel pod krucifixem a modlil se. Oči měl zavřené a své modlitby šeptal do sepjatých rukou. Zbývaly mu poslední dva korálky na růženci. Modlil se a přitom myslel na Rozálii, jeho prosby k Bohu se týkaly především jí. Věřil, že ho Bůh vyslyší. Že je ochráncem lidí, kteří milují. Když odříkal poslední otčenáš, uložil růženec zpět do sametem vykládané truhličky po babičce, upravil si krajkový límec a vyšel na chodbu.
„Jste již očekáván, pane,“ oznámil mu lokaj s mírnou úklonou. Matěj pouze pokývl hlavou a sešel po širokém mramorovém schodišti do haly. Prošel kolem obrazu svého dědečka a dva lokajové, kteří vpouštěli do sálu hosty, mu otevřeli dvoukřídlé dveře. Hosté si příchozího všimli a uvolnili mu cestu, přičemž matky štípaly dcery do loktů, aby se zeširoka usmívaly a co možná nejelegantněji ukláněly. Odpovídal jim kývnutím hlavy a úsměvem, ale u žádné z nich se nezastavil, čímž budil značné zklamání. Vypadal spíš jako princ, který si razí cestu k trůnu, než hrabě, který by se měl u hostů zastavit a prohodit s nimi pár vět. Matěj však byl sám nervózní a spadl mu kámen ze srdce, když se konečně posadil ke stolu ke svým rodičům. Adéle také spadl kámen ze srdce. Nenechala však Matěje vysedávat a pobídla ho, aby zahájil ples. Matěj se postavil a zacinkal příborem o skleničku. Všichni přítomní ihned obrátili zraky k němu.
„Milí hosté, je mi velkou ctí přivítat vás na Harvingu na plese, jenž se pořádá každý rok. Plně doufám, že se zde budete bavit a že vás opět nezklamu. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí, zvu vás všechny. Přeji kouzelný večer!“ prohlásil svým plným zvučným hlasem a všichni mu poté zatleskali. Tím byl ples oficiálně zahájen a hudba začala hrát. Úvodní tanec musel Matěj absolvovat se svojí matkou a ta ho během tancování upozorňovala na dívky, které si předtím vybrala a přikázala mu, aby je vyzval k tanci. Matěj však její švitoření vnímal jen napůl ucha. Po očku se totiž rozhlížel, zda někde nespatří Rozálii, leč ani ona, ani její otec zde ještě nebyli. Byl trochu nervózní, ale věřil, že se dostaví. Však byl ještě čas. Mezitím si odbude povinné tanečky, aby si matku nerozhněval, a pak se bude moct věnovat pouze jí.
Rozálie se choulila pod ovčí houní a dýchala si na zkřehlé ruce, když je kočár tažený čtyřmi koni vezl na zámek Harving. Mrzelo ji, že jedou pozdě, bála se, že tím rozhněvá hostitele, ale nešlo to jinak. Otec se vrátil později z jedné obchodní cesty, a proto se zdrželi. Přesto jeli raději pomalu, aby se nezopakovala příhoda s koly uvízlými v blátě.
„Celá se třeseš, nechceš půjčit ještě moji houni?“ otázal se dcery Hošek.
„Ta by mi nepomohla, tatínku. Jsem nervózní, to je všechno,“ vysvětlila mu důvod Rozálie.
„Chtěl bych ti něco říct, dcero. Jsem vnímavý a všiml jsem si, že se ti mladý hrabě líbí. Ale dávej si pozor. Raději se mu vyhýbej, aby sis nerozhněvala jeho rodiče. Hledají pro něho dívku s šlechtickou krví. Slib mi, že se od něho budeš držet dál!“
„Ale tatínku…“
„Rozálie, slib mi to!“ naléhal Hošek, avšak dcera neodpověděla. Pouze sklopila oči. Věděla, že mu to slíbit nemůže. I přesto, že samu sebe přesvědčovala a zakazovala si na Matěje myslet, city byly silnější. Věděla, že až ho spatří, bude stejně tak ztracená, jako byla v den, kdy ho poznala. Věděla také, že na něho nemá nárok a že on jí nikdy patřit nebude, ale nedokázala si odepřít možnost být v jeho přítomnosti. Věděla tohle všechno, a přesto jela na ples. Cítila, jak ji v očích pálí slzy, ale ihned je potlačila. Nepřála si, aby otec něco zpozoroval. Také se už blížili k zámku. Při pohledu na rozsvícená okna se jí sevřel žaludek. Zhluboka se nadechla a v duchu počítala do deseti. Trochu ji to uklidnilo. Když vystoupili, zavěsila se do svého otce a vstoupili dovnitř. Služebnictvo jim odebralo kabáty.
„Běž napřed, tati,“ pobídla Rozálie otce. „Přijdu za chvilku.“
Hošek se na nic nevyptával a vešel. Rozálie se nenápadně vytratila do chodby, kde našla obrovské zrcadlo. Věděla o něm od minulé návštěvy. Prsty si upravila vlasy a prohlédla se od hlavy k patě. Aniž si to uvědomovala, byla nádherná. Nádherná a přesto docela jiná než dívky v sále. Její kaštanově hnědé vlasy, které upravila jen do jednoduchého účesu, se jí vlnily kolem obličeje a ještě více podtrhávaly jeho něžnou krásu. Šaty byly překrásné. Kmotřička je upravila ze svatebních šatů její matky. Měla je schované doma ve své truhle a připravené pro Rozálii jako překvapení. Její matka jí je odkázala, aby je jednou oblékla ve významný den. A ten nastal dnes. Samozřejmě, nebyl to den svatební, ale pro Rozálii měl velký význam. Naposledy se na sebe usmála, protože někde slyšela, že úsměv dodává sebevědomí, a pak se odhodlaně vydala vstříc svému osudu. Srdce jí prudce tlouklo, když se před ní otevíraly velké zdobené dveře do sálu…
Matěj již začínal být mnohem víc nervózní, ale uklidnilo ho, když spatřil pana Hoška. Byl už předtím rozhodnutý, že jim vyjede naproti, pokud se co nejdříve nedostaví. Bál se, že se jim po cestě něco stalo. Proto za Hoškem běžel hned, jakmile ho spatřil. Ten ho uklidnil oznámením, že Rozálie se dostaví za malou chvilku. Už provedl po parketu Terezu Neuschlovou, hraběnku z Bohumína, Veroniku Karaftovou ze Štěpnic a Alžbětu Tremínskou z Vítkovic, ale žádná z nich ho neoslnila. Možná to bylo tím, že je pořádně nevnímal, na jejich otázky odpovídal pouze krátce a byl velmi roztěkaný. Dívky si pak stěžovaly u matek, že je mladý hrabě duchem nepřítomen, některé jeho chování naivně připisovaly stydlivosti. Právě tančil s baronkou Herbertovou, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Rozálie. Okamžitě ustal v tanci a jen užasle hleděl na její krásu. Jako by dovnitř vplulo slunce s červánky a zahalilo celý sál svým svitem a teplem. Konečně se vzpamatoval, uklonil se baronce a vydal se vstříc své vyvolené. Hosté si všimli, že se mladý hrabě zarazil a zvědavě se ohlíželi, aby spatřili, co ho tak zaujalo. Spousta z nich při pohledu na krásnou dívku obdivně vzdychlo, ale povětšinou to byli muži. Dívky ji pozorovaly s nenávistí v oku. Žádná ji neznala, v první chvíli si myslely, že je to cizinka. Nejvíc je však rozčilovalo, že ji šel hrabě osobně přivítat, jim se takové pocty nedostalo. Co je to za dívku, že má takovou výsadu?
Matěj přišel k Rozálii a s úsměvem ji přivítal. Vzal její ruku a lehce na ni přitiskl své rty. Voněla po levandulích. Potom ji přede všemi požádal o tanec. Kapelníci, kteří na chvíli ustáli v hraní, aby se podívali, co všechny přítomné tak rozrušilo, vzali opět do rukou své nástroje. Rozálie tančila jako víla, Matějovi přišlo, jako by se vznášela, jako by se nohama ani nedotýkala podlahy. Upřeně jí hleděl do očí, jako by v nich hledal odpověď na své nevyřčené otázky. Vyzařovaly vřelost a touhu. Rozálie měla pocit, že se jí z jeho pohledu každou chvíli zatočí hlava. Ta něha v jeho očích ji naprosto paralyzovala a ochromovala, divila se, že se vůbec udrží na nohou. Celý svět okolo nich zmizel, z hostů zbyly pouze rozmazané šmouhy a i ty se po chvíli vytratily a zbyli pouze oni dva. Ještě chvíli po tom, co hudba přestala hrát, zůstali stát proti sobě a dívali se jeden na druhého.
„Je to ode mne neslušné, jen tak si přijít, navíc pozdě, a odloudit všem krásným dívkám tanečníka,“ zašeptala Rozálie.
„Vy jste krásná. Nechci tančit s nikým jiným, než s vámi…“ odpověděl jí Matěj. Jejich rozhovor nemohl nikdo slyšet, tak blízko u sebe byly jejich tváře.
„Pokud je to vaše přání, musím ho splnit…“ řekla a opět se do něho zavěsila. A opravdu potom tancoval pouze s ní. Všichni se tomu divili a některé matky se svými dcerami uraženě opouštěly ples. Adéla seděla u stolu a naštvaně cupovala na kousíčky bavlněný ubrousek. Nejenže ta holka i přes její žádost drze přijela na ples, ona se dokonce nalepila na jejího syna a drží se ho jako klíště. Takhle to v žádném případě nenechá! Jakmile dohráli další skladbu, zvedla se a nasupeně zamířila k mladé dvojici.
„Dovolíš, synu?“ řekla a jemně Matěje odstrčila. Pak se obrátila k Rozálii.
„Doufala jsem, že budete natolik rozumná, abyste pochopila dopis, který jsem vám poslala. Nejste zde vítána. Byla bych ráda, kdybyste se vrátila domů!“ oznámila jí chladně.
Rozálie si v tu chvíli připadala, jako by na ni někdo vychrstl hrnec horké vody. Cítila, jak se jí zmocňuje křivda a lítost, ale dokázala se ovládnout. Podívala se Adéle zpříma do očí.
„Věděla jsem, že bude chyba sem jezdit. Váš syn si to možná neuvědomil, protože i přesto mě sem sám osobně pozval, ale pokud si nepřejete, abych tu dále zůstávala, vyhovím vám. Nejsem-li zde vítána, jak říkáte, jedu domů. Omlouvám se, pokud jsem vám způsobila nepříjemnosti. Sbohem…“ řekla, otočila se a se vší hrdostí odkráčela. Teprve venku se rozplakala. Otce nikde neviděla, přes slzy ani nemohla. Cítila se tak poníženě…
„Rozálie, počkej!“ volal za ní Matěj, ale matka ho okamžitě popadla za rukáv.
„Jak jsi mohla?!“ osopil se na ni, vytrhl se jí a běžel za Rozálií. Musel si prorážet cestu mezi hosty, aby se dostal ven. Zastihl ji venku na schodišti.
„Rozárko…“ Doběhl ji a chytil za ruku.
„Ne, Matěji, tvoje matka má pravdu, nepatřím sem. Pusť mě, prosím!“ řekla roztřeseným hlasem a vymanila se z jeho sevření. On ji ale otočil k sobě a vzal její obličej do dlaní. Přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Měla je celé uplakané a to mu trhalo srdce.
„Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, věděl jsem, že už nebude dne, který bych mohl prožít, aniž bych na tebe pomyslel. Vešla jsi do mého života jako slunce na oblohu a ukradla mi srdce. Patřím ti celou svou bytostí…“ Něžně setřel bříšky palců slzy z jejích tváří.
„Miluji tě, Rozárko. Miluji tě a nikdo a nic mi v tom nedokáže zabránit. Prosím, zůstaň…“ šeptal naléhavě.
„Kéž by bylo štěstím, že já cítím to samé k tobě, Matěji. Ale bojím se, že nás naše láska zažene do záhuby. Nejsem tě hodna, nech mě teď odejít, prosím…“
Díval se na ni s bolestí v srdci, ale pak se rozhodl.
„Nechám tě teď odejít, ale přijedu si pro tebe. Nechci žádnou jinou, moje srdce patří celé tobě. Nashledanou, Rozálie, já se tě nevzdám,“ zašeptal Matěj a potom ji něžně políbil na rty. To už k nim mířil její otec. Vrhl na Matěje pohled plný zloby a pak popadl dceru za ruku a odvedl ji ke kočáru. Když odjížděli, Matěj je vyprovázel pohledem. Dívali se na sebe, dokud jeden druhému nezmizeli z dohledu.





,,Rty jako něžný vánek,
po malinách příchuť.
Však líbat je neradno jest,
seč stihne tě krutý trest!“

„Matěji, vrať se zpátky na zem!“ pokřikoval Sebastián Goldenberg, syn hraběte z Višnova, Matějův přítel. Skákal při tom jako opička kolem něho a smál se na celé kolo. Byl odjakživa bezstarostný a naprosto opačný od Matěje. Miloval všechno honosné a krásné, vášnivě zbožňoval nádherné dívky a s láskou si nikdy hlavu nelámal. Hlavu měl vždy lehkou jak svěží vánek, nezatíženou depresivními ani jinými myšlenkami. Byl to vcelku prosťáček, Adéla s oblibou říkala, že je jednoduchý jako návod na použití zahradní konve. Na druhou stranu nezkazil žádnou legraci a byl dokonalým lékem na bolavé srdce. Dnes však Matěj neměl náladu na jeho žerty.
„Přestaň se mi vysmívat, Sebastiáne. A začni se sebou něco dělat, tvoje verše už nejsou, co bývaly,“ provokoval ho. Procházeli se umírající zahradou, která jako by zrcadlila stav Matějovy mysli. Chtěl jet co nejdříve za Rozálií, ale matka ho hlídala jako oko v hlavě. Nechala zamknout stáje a klíč pečlivě uschovala. Chovala se naprosto nesnesitelně, ale byla rozhodnutá, že ve svém konání zajde ještě dál, pokud to bude nutné. Například si vyhradila právo kontrolovat Matějovu došlou poštu. Pomalu se z ní stávala tyranka, která vězní vlastního syna v jeho vlastním domě. Ba dokonce v jeho pokoji! Matěj několikrát přistihl lokaje, kterak se motá kolem jeho dveří, jednou jimi do něho dokonce vrazil, když nakukoval dovnitř klíčovou dírkou. Když však zašel za matkou, aby si s ní vážně promluvil, dělala, že ho neslyší a odmítala s ním vést jakýkoli rozhovor.
„Takže krásná mladá měšťanka bez postavení ti ukradla srdce? Velice poetické…“ neustal v pitvoření se Sebastián.
„Neříkej jí tak,“ okřikl ho Matěj. Přemýšlel, jak by se mohl dostat do města, aniž by si toho matka všimla. Otec byl na honu.
„Radši mi poraď, jak se odtud nepozorovaně vytratit.“
„Od čeho máš mě, starý brachu?“
„Ty mi tak pomůžeš. Možná do blázince…“
„Jsi nevděčný. Kdybys ke mně byl jen o trochu vstřícnější, možná bych ti poradil.“
„Dobrá. Když jsi tak chytrý, tak mi dej radu.“
„Jsem tvoje nejlepší volba! Nejdřív musíme uspat mého kočího.“
„Sebastiáne, já věděl, že to zas bude další nesmysl. Nemáš něco chytřejšího?“
„Je to naprosto bezpečné a při troše šikovnosti plán vyjde. Ale musíš chtít.“
„Tak ano. A co dál?“
„Pak ho musíme svléknout…“
„Začínám o tobě dost pochybovat, Sebe!“
„Jsi tak zaslepený láskou, že nedokážeš uvažovat?“
„Pokračuj.“
„Jeho šaty a paruku si oblékneš ty a pak spolu odjedeme. Je to prosté. Tyhle fígle si ale vymýšlejí malí kluci.“
„Nechci nikomu ublížit. Co s tím lokajem?“
„Dáme mu pouze čichnout ke čpavku. Jednoduché.“
„Ale co s ním?“
„Hodíme ho do kočáru, co jiného? Až se vzbudí, něco si vymyslím. Nebuď bábovka!“
„To nejsem. Udělám cokoliv, abych ji viděl. Samozřejmě kromě věcí, které by mohly někomu uškodit.“
„Ach, jak jsi čestný! Ale žádné obavy, je to naprosto neškodné, drahoušku…“ pitvořil se Sebastián a našpulil rty jako nějaká slečinka.
„Jsi blázen… Jdeme na to.“
„Jistě, můj vzácný pane…“

Rozálie byla každým dnem napjatější a také zklamanější, ale naděje, že si pro ni Matěj přijede, ji neopouštěla. Jeho polibky byly tak přesvědčivé, cítila jeho lásku, když ji něžně líbal. Věřila, že myslel upřímně ta krásná slova, která jí tu noc řekl. Ještě teď se celá rozechvěla, když si na tu chvíli vzpomněla. Nepřestávala neustále vyhlížet z okna a raději se moc nevzdalovalo od domu, pokud to nebylo opravdu nutné. Mrzelo ji však, že otec nemá pro její city pochopení. Ale jemu záleželo na tom, aby byla šťastná a nevěřil, že by mohla být s mladým hrabětem. Nešlo o jeho povahu, měl Matěje rád, ale šlo o postavení a především jeho rodiče. Znal panské intriky a věděl, že veškerá ta paráda a nádhera, kterou kolem sebe panstvo šíří, je jen pozlátko, že uvnitř toho všeho se dějí úplně jiné věci.
„Nedělej si naděje, Rozálie. Budeš potom zklamaná,“ radil jí.
„Ale tatínku, proč tohle říkáš. Kdybys viděl jeho oči…“ vzdechla.
„Je to pouze zaslepenost, obyčejná zamilovanost, která ovšem z celé skutečnosti ještě nedělá lásku!“
„Jak můžeš takhle mluvit? Miluji ho a vím, že on mě také!“
„Jsi příliš naivní. Nečekej, nedočkáš se ho!“
„Já ho nezklamu. Budu čekat. Prosím, nerozmlouvej mi ho, otče. Snažně tě prosím…“ naléhala Rozálie se slzami v očích. Hošek rezignovaně mávl rukou a musel odejít z místnosti. Znal svoji dceru a její paličatost, když si něco vzala do hlavy, nikdo s ní nehnul. Ale na její trápení se dívat nemohl. Také se však rozhodl, že už jí nic rozmlouvat nebude, však sama zjistí, že měl pravdu.

Matěj se rozhodl, že si naposledy promluví s matkou, než svůj plán uskuteční. Šel ji hledat do salonku, kde také byla, ale právě hovořila s otcem. Jelikož zaslechl své jméno, zůstal stát skrytý za dveřmi a poslouchal, o čem se ti dva baví. Znělo to jako hádka.
„Františku, to je naprosto nepřípustné. Jak budeme přede všemi vypadat?“
„Musíme se pořád snažit se všem zalíbit? Adélko, pochop ho. Pokud si myslí, že s ní bude šťastný, pak bychom mu ji neměli zakazovat.“
„Františku…“
„Sama víš, jak je láska důležitá. Neříkala jsi mi kdysi sama, že moje láska k tobě je to jediné, co tě dělá v životě šťastnou? To bylo ještě před tím, než jsme měli Matěje, pamatuješ?“
„Jistěže pamatuji,“ řekla Adéla o poznání mírněji. „Pokud ji tedy opravdu miluje, jak říká, pak…“
„Miluji ji celým srdcem,“ ujistil ji Matěj, vstoupiv do místnosti. Své oči při tom prosebně upnul k otci a ten ho podpořil:
„No tak, lásko…“
Adéla se dívala z jednoho na druhého a pak smířeně řekla:
„Ať je tedy po tvém. Následky si poneseš sám…“
Matěj k ní poklekl a políbil její ruku. Byl nesmírně šťastný, že se nemusí uchylovat k potměšilým plánům, aby se mohl setkat se svojí láskou. Adéla se však zvedla a odkráčela. Už opět podlehla, opět ji muži přechytračili. Jen se obávala, že toto její rozhodnutí bude mít neblahé následky.

„Mám špatné zprávy,“ vyhrkl muž v kápi udýchaně, když se opět sešli oni tři ve sklepě. Právě přiběhl, ostatní už na něho čekali.
„Ven s tím!“ přikázal nedočkavě další z nich.
„Obávám se, že hrabě se neožení s Kristýnou Nevorovou.“
„Jsou tvé zprávy zaručené?“
„Jsou pravdivé, dám za to ruku do ohně!“
„Potom tedy nezbývá, než se smířit s tím, co zbylo. Tedy s mladým hrabětem Harvingem,“ konstatoval mírně zkroušeně nejtlustší muž. Zhluboka se napil z korbelu vína.
„Nedá se nic dělat,“ přikyvovali zbylí dva.
„Musíme doufat, že si brzo najde jinou ženu.“
„To je druhá zpráva…“ řekl tiše udýchaný muž. Oba ostatní se na něho zvědavě podívali.
„Jedná se o dceru toho kupce, co sem vozí potraviny.“
„O tu měšťanku?“ zeptal se nevěřícně nejmladší.
„Ty ji znáš?“ zeptal se zadýchaný.
„Něco málo o ní vím. Možná bych mohl zjistit víc.“
„Nevěřím, že by si ji mohl vzít!“ protestoval tlustý.
„Jsou to zaručené zprávy. Přímo od zdroje,“ ujistil je zadýchaný.
„Pánové, musíme jednat. Plán uskutečníme, jakmile se hrabě ožení. Mám plán…“ řekl tajuplně nejmladší. Dali hlavy dohromady a on jim tiše vysvětlil, co bude třeba podniknout. V jejich očích zpozoroval, že jeho nápad se jim líbí. A nebude ani složité ho uskutečnit.

Matěj uháněl na svém koni rychlostí blesku, plášť za ním vlál jako velká plachta. Ani se nestačil rozloučit se Sebastiánem, jak měl naspěch. Ten se beztak někam vytratil, nejspíš si šel zašpásovat s mladičkými služkami, které z něho byly celé pryč. Vždy jim napovídal spousty nesmyslů a ony mu zobaly z ruky jako slepičky. Adéla se často rozčilovala, že kazí pracovní morálku a služky se pak nedokážou pořádně soustředit na to, co mají dělat. Matěj se ještě zastavil v zimní zahradě, kde utrhl nádhernou rudou růži, která právě rozkvetla. Adéla si na ně potrpěla, byly skoro všude. Venku kvetly v zahradách, planoucí byly také různě po panství k vidění a již začátkem podzimu je pěstovala v zimních zahradách. Matěj si ji zasunul pod vestu, aby cestou neomrzla. Čím blíž byl městu, tím větší v něm narůstala touha. Musí se za svoji matku omluvit, nezachovala se pěkně ani k Rozálii, ani k panu Hoškovi.
Konečně pod kopyty koně zacinkala městská dlažba. Cestu znal už dobře, prohnal se náměstím, až se za ním zvědaví měšťané otáčeli a nestačili se vyhýbat z cesty, minul kostel a radnici a dal se do úzké uličky, na jejímž konci stál dům Hoškových. Přivázal koně k háku ve zdi a pak zabušil na dveře. Srdce mu divoce tlouklo, když uvnitř zaslechl kroky. Věděl, že je to jenom služebná, ale přece jenom cítil, jak v něm narůstá nervozita.
„Pane Harvingu? Zase jste k nám zavítal? To je od vás velmi pěkné!“
„Dobrý den, Markétko, mohu dál? Je pan Hošek s Rozárkou doma?“
„Jistě, samozřejmě, hned vás ohlásím,“ řekla a odběhla. Za chvíli byla zpět a pobídla ho, aby šel dovnitř. Vstoupil do síně. Pan Hošek si četl a Rozálie vyšívala. Oba se hned postavili, jakmile vešel. Chvíli na sebe všichni hleděli. Matěj smekl klobouk a přistoupil k Rozálii, aby políbil její ruku. Současně jí věnoval dlouhý něžný pohled. Její oči zjihly a zaleskly se tím nenadálým štěstím z jeho přítomnosti. Matěj se pak otočil také na Hoška.
„Asi se zlobíte kvůli té nepříjemnosti, která se stala na plese…“ řekl a omluvně sklopil oči.
„Chci se za matku omluvit, vím, že to přehnala a ona sama se vám omlouvá. Moc nás mrzí, že jste se kvůli tomu trápili…“
„S tím si nedělejte starosti, můj pane,“ ozval se Hošek. Matějovi nic nezazlíval.
„Už jsme vám odpustili. Děkujeme, že jste vážil tak dlouhou cestu, abyste se omluvil. Je to od vás šlechetné.“
„Vlastně…je ještě jeden důvod proč jsem tu,“ zašeptal Matěj a pohlédl na Rozálii. Ta se celá zachvěla napětím.
„Pane?“ řekl nechápavě Hošek.
„Chtěl bych vás požádat o ruku Rozárky…“ řekl Matěj a pohlédl Hoškovi zpříma do očí. Ten se musel rukou opřít o stůl, jak ho ta slova vyvedla z rovnováhy. Teprve když se vzpamatoval, řekl:
„Pane, pokud víte, co děláte…“
„Jdu za hlasem svého srdce,“ odvětil Matěj upřímně a pak s pohledem na Rozálii řekl:
„Tedy, ještě se musím zeptat jí, zdali mě vůbec bude chtít?“
Rozálii se po tváři rozlil šťastný úsměv a okamžitě přikývla. Přistoupila k Matějovi a ten vzal její ruce do svých.
„Slíbil jsem ti, že si pro tebe přijedu…“ řekl něžně a dlouze jí pohlédl do očí. Pak se společně obrátili na pana Hoška.
„Nu, pokud si myslíte, že spolu budete šťastní, já vám bránit nebudu. Bůh vám žehnej,“ řekl a spojil jejich ruce. Potom Matěje pozval na večeři a společně pojedli. Mladý hrabě se nikdy necítil tak krásně jako ten večer. Nikdy mu jídlo tolik nechutnalo, jako v téhle útulné jídelně při svitu svíček, jež se leskly v nádherných očích jeho milované. Nejraději by se do nich díval navěky. Cítil, jak ho objímají svým teplem a láskou. Stejně tak Rozálie byla šťastná, jako nikdy dříve. Když jí Matěj předal růžičku a ona k ní přivoněla, cítila se tak, jako by létala v oblacích.
Po večeři se šli s Matějem projít večerním městem. Ulice byly prázdné, osvícené tlumeným světlem luceren. Došli ke kostelu. Tam vzal Matěj Rozáliin obličej do dlaní a dlouze jí pohlédl do očí.
„Udělám vše pro to, abys svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Doufám, že se mnou budeš šťastná, má lásko…“
„Cítím, že budu nejšťastnější ženou na světě, Matěji. Jsem si tím jistá.“
„Pozítří si pro tebe přijedu a stvrdíme naši lásku před Bohem, v tomto kostele,“ řekl ještě, pak se k ní sklonil a dlouze a neskutečně něžně ji políbil na rty. Bylo to jako dotek vánku a přece cítila, jak ten polibek prostoupil celým jejím tělem. Chvíli tam stáli v nehybném sousoší, jež vyjadřovalo lásku, štěstí a touhu. Potom Matěj Rozálii doprovodil domů. Rozloučil se s ní před domem polibkem a pak nasedl na svého koně.
„Nezapomeň, pozítří…“ řekl ještě a pak vyrazil tryskem na Harving. Rozálie mu poslala vzdušný polibek.
„Ať tě doprovází cestou domů,“ zašeptala a vešla do domu.
V kostele se sešlo velké množství hrabat a knížat, vévodů a baronů. Bití zvonů se rozléhalo po celém městě, dokonce bylo slyšet i v okolních vesnicích a každý honem spěchal, aby se podíval, jak se žení syn hraběte z Harvingu s dcerou obchodníka. Lidé, kteří nebyli pozvaní, se tlačili v ulicích a okolo kostela a nedočkavě vyhlíželi, kdy se mladí manželé objeví. Ti si právě před knězem slibovali věčnou a věrnou lásku.
„…a slibuji, že tě budu milovat a ctít a stát při tobě v dobrém i zlém až do smrti…“ říkal Matěj Rozálii a přitom jí na její prsteníček navlékal prsten s diamantem. Potom jim kněz požehnal a prohlásil je mužem a ženou.
„Nyní můžete políbit nevěstu,“ pokynul. Matěj jemně odhrnul Rozálii závoj a pohladil ji po tváři.
„S láskou až na věky…“ zašeptal a potom ji dlouze políbil. V tu chvíli se rozezněl chór a zvony bily mnohem intenzivněji. A srdce novomanželů tloukla láskou a oddaností. Nejedna hraběnka v kostele omdlela dojetím, dokonce i pánům se v očích leskly slzy. Některé hraběnky a baronky omdlévaly spíše ze vzteku a zklamání, některé propukaly v hysterický pláč. Adéla po celou dobu obřadu křečovitě svírala v rukou vějíř, až jí zbělely klouby. Se sňatkem se už smířila, ale nebylo pro ni moc příjemné dívat se na to, jak Matěj dává manželský slib obyčejné dívce z města. František ji povzbudivě hladil po ramenou, když si Rozálie s Matějem dali první manželský polibek.
Před kostelem novomanžele zasypal jásající dav svatebčanů záplavou květin. Šťastný ženich si odvedl nevěstu do kočáru a ten je odvezl na zámek. Za nimi jela celá kolona dalších kočárů, překrásně vyzdobených bílými liliemi. Hošek jel v kočáře společně s Harvingovými, ale celou cestu mlčeli. Hošek cítil, že rodiče Matěje nejsou s nevěstou moc spokojeni, proto se snažil vyhýbat se pohledem jak Adéle, tak Františkovi. Bylo mu z toho smutno, protože sám Rozálii Matěje přál. Přestože věděl, že to nebude mít jako hraběnka lehké, věřil, že mladý hrabě je čestný člověk a že má dobré srdce a s Rozálií to myslí upřímně. Jeho dcera bude určitě v dobrých rukou.
Svatební hostina byla velkolepá. Stoly se prohýbaly pod nánosy všelijakých druhů jídel, nikdo netrpěl hlady. Každý z hostů si mohl dopřát, co hrdlo ráčilo, samozřejmě spousta z nich na to doplatila zvracením po příkopech nebo příšernými křečemi v břiše. Bylo připraveno několik sloužících, kteří měli za úkol usměrňovat hosty, jež to přehnali s pitím a vyváděli různé výtržnosti a neplechy. Přesto se nepodařilo zabránit mladým nezvedeným synkům vyzvracet se do fontánky nebo rozbít drahocenné vázy. Důležité bylo, aby se ty nechutné pohledy nenaskytly novomanželům, ti si měli svatbu užít a vnímat jen krásu. A také že si ji užili. Snažili se připít si s co nejvíce hosty, tančili a veselili se a účastnili se také některých zábavných her. Když už byli tím bujarým veselím vyčerpáni, šli se projít do zahrady, osvětlené pouze loučemi, jež byly zapíchány do země podél cestiček. Žádný z hostů zde nebyl, všichni se bavili v centru všeho dění a Adéla zařídila, aby sem žádný z nich nezabloudil. Nechtěla, aby jí ještě někdo poničil její celoživotní dílo.
„Jsem ten nejšťastnější muž na světě, lásko,“ vyznal se Matěj ze svých citů a chytil Rozálii za ruku.
„Přeji si, abys byl se mnou šťastný až do konce života, Matěji…“ řekla Rozálie a pohlédla na něho. Usmál se a políbil její prsty.
„Pojď,“ zašeptala a vedla ho s sebou k zámku.
„Kam mě vedeš?“ ptal se se smíchem a běžel za ní. Smála se a utíkala po schodech k jejich komnatě. Hořelo v ní snad sto svící. Postel byla již připravená. Rozálie se posadila a rozpustila si vlasy. Potom se Matějovi zahleděla dlouze do očí. Ten jen polkl a přistoupil k posteli. Klekl si k Rozálii a začal něžně líbat její hebké prsty, jeden po druhém, potom se nadzvedl a políbil ji na rty. Byl to horký a velmi vzrušující polibek. Rozálie vzala jeho dlaň a přiložila si ji na levé ňadro. Matěj cítil zrychlené bušení jejího srdce. Odhrnul její vlasy a líbal ji na tváře, na krk a postupoval níže k dekoltu. Vnímal její rozpálenou pokožku a zrychlený dech, její prsty se mu zarývaly do vlasů. Položila se a přitáhla si ho k sobě. Pohlédli si do očí. V těch jeho spatřila napětí, touhu a lásku, ale zároveň také strach. Usmála se na něho.
„Neboj se. Já tě povedu,“ zašeptala a přitáhla si jeho obličej k hrudi. Zabořil se do něho jako do polštáře. Pomalu ji svlékal a s každým kouskem oblečení se zvyšovala jeho nervozita. Ona jeho také svlékala, takže za chvilku vedle sebe leželi zcela nazí. Vzájemně si jeden druhého prohlíželi.
„Jsi nádherná…“ zašeptal Matěj a přejel něžně prsty po křivce jejího těla. Přitulila se k němu. Vzájemně se hladili, líbali, a když už jejich touha byla k nevydržení, Rozálie si přitáhla Matěje na sebe a on do ní jemně vnikl. Pocit spojení byl pro oba nádherný a naplňující. Milovali se vášnivě i něžně, oba dosáhli vrcholu téměř současně. Krásně unavení a zpocení pak leželi vedle sebe a drželi se za ruku.
„Miluji tě…“ zašeptal po chvíli Matěj a stiskl něžně Rozáliiny prsty.
„Taky tě miluji,“ odpověděla a šťastně se usmála.
„Chci takhle usínat až do konce svého života,“ vyznal se Matěj a pohladil Rozálii po tváři. Zavřel oči a jemně ji svými rty políbil na víčka, na špičku nosu a na rty. Láska k ní ho celého naplňovala, cítil, jak mu tepe v každé buňce jeho těla. Věděl, že je to láska, která nikdy nezemře, která překoná veškeré zlo a která ho bude držet při životě. Ať se bude dít cokoliv.
Usnuli v objetí. Lehký vánek, který proudil dovnitř otevřeným oknem, si pohrával s jejich vlasy a hladil je po nahých tělech. Mladí novomanželé spali hlubokým spánkem a ze snů se šťastně usmívali. Jako by neexistoval jiný svět, než ten jejich. Jako by neexistovala zloba, zášť a nenávist, chamtivost ani závist. Pouze hluboká a věrná láska, čistá jak čerstvě padlý sníh…