Překroč svůj stín - 55.část

Anotace: Boj se svědomím...:)

Avinash se zhluboka nadechl a snažil se nevnímat vnitřní chvění, kterému se bezúspěšně bránil a které najednou pohltilo celé jeho nitro.
Náhle se rozfoukal silný vítr a divoce si pohrával s Neetinou skořicovou hřívou, bílá blůzka těsně obepínala její štíhlé a pružné tělo a ostře zářila do tmy. Jen stěží od ní odtrhl svůj pohled a zadíval se raději stranou. Pak se ale přece jen otočil a zeptal se jí.
„Copak tady děláš, proč nejsi s ostatními?“
Zůstala stát jen kousek od něj a odpověděla s patrným dojetím v hlase.
„Musela jsem vás najít, ani za námi nepřijdete. Chci se omluvit za to, co vám řekla moje máma, ale hlavně hrozně moc poděkovat, protože své narozeniny jsem dosud takto nikdy neslavila a ani nedostala tolik dárků. Jsem dnes velmi šťastná, tak jako ještě nikdy ve svém životě. Ale co vy, to jste pořád tak smutný? Všimla jsem si toho už tenkrát na Annině oslavě. Pročpak?“
Zdálo se mu, že její otázka je až příliš indiskrétní. Nervózně se zavrtěl v křesle a odpověděl.
„Je toho poslední dobou na mne moc, hodně starostí ve firmě, ale to by tě asi nezajímalo.“
„Opravdu je to jen tímhle?“ zeptala se opět a upřeně jej pozorovala. Takhle hloupě se už dlouho necítil. Připadal si jako studentík, zoufale pátrající před tabulí ve své prázdné hlavě po ztracených vědomostech. Neodpověděl jí a jen ledabyle pokývl rameny.
„Mohu se vás na něco zeptat?“ Pokračovala ve svých otázkách, které jej poněkud vyváděly z míry, stejně jako její přítomnost, doplňovaná jemnou vůní parfému, ze kterého se mu mírně točila hlava. Udiveně se na ni zadíval a pak přikývl.
„Nepřipadáte si sám? Takhle opuštěný a bez ženy? Jste vdovec již tolik let, zdá se mi to dost neobvyklé, při vaší popularitě, postavení a vzhledem k tomu, jak velmi dobře a mladistvě vypadáte.“
Skvělé, zřejmě se rozhodla mne nadále mučit…pomyslel si Avi zoufale. Držel se ale při zemi, protože neměla ani tušení o slibu, který kdysi dal Shanti a který byl pro něj zavazující. Rozhodl se pro neutrální odpověď nebo spíše obranu útokem.
„Uvádíš mne do rozpaků, Neeto, takhle přece v naší zemi dívka s mužem nemluví.“ Pokáral ji přísně a nervózně si začal zapalovat cigaretu.
„Ani když ho miluje?“ vyhrkla vzápětí. Tahle slova jej zasáhla jako blesk z čistého nebe.
„Co…cože?“ hlesnul a pak téměř se zatajeným dechem pozoroval, jak smyslně pootevřela ústa, ladným pohybem si rukama pročísla vlasy a začala se k němu pomaličku přibližovat. Nedokázal určit zda jej to těší nebo děsí, vnímal jen její okouzlující přítomnost. Pocítil silné vzrušení, ale také zároveň jakousi podivnou nejistotu, jako by snad byli sledováni tisíci neviditelných očí. Ovládl se a zarazil ji přísným gestem.
„To stačí, nemyslíš? Měla by ses raději vrátit k ostatním!“ Řekl úsečně a s patrnou obavou se rozhlédl kolem sebe. Uhasil cigaretu, lehce si protřel oči a pak se na Neetu opět zadíval.

V její tváři se zobrazilo veliké zklamání a on pak s tíživým pocitem sledoval slzy, které se náhle objevily v jejích temně zelených očích. Tohle přece nechtěl. Pokusil se o úsměv, ale to už ona prudce pohodila hlavou a obrátila se k odchodu. Aniž by se rozmýšlel, rychle se zvedl z křesla, položil víno na stolek, přiskočil k ní a chytil ji za paži. Možná by nepochopila pravý důvod jeho zdráhání a proto se k ní pokusil promluvit smířlivým tónem.
„Počkej přece, Neeto, nechci ti nijak ublížit, ale pochop, je mi třicet šest let a tobě pouze dvacet. Musíš být rozumná, tohle opravdu nejde…ve tvém okolí je jistě spousta chlapců tvého věku a…“
Položila jemně prst na jeho ústa, pak na svoje a tichounce šeptla.
„Já vím, ale žádný z nich není, jako vy…já vás miluji, zbožňuji už od patnácti váš hlas, všechny skladby, obdivuji vaše odhodlání, se kterým jste obětoval své dceři Annu celý svůj život, i bezmeznou rodičovskou lásku, kterou ji zahrnujete a kterou já jsem nikdy nepoznala. Copak to nechápete? Chcete mne snad za tohle soudit?“

…Kterou já jsem nikdy nepoznala…jako by to už někdy slyšel, už hodně dávno, ale z jiných úst…tenkrát…v Mysore…

Nezmohl se ani na slovo a opatrně se opět rozhlédl kolem sebe, jako by se snad chtěl ujistit, že jsou zde opravdu sami, i když jistý si tím moc nebyl. Neeta mu pak svůdně ovinula paže kolem krku, poté jemně zajela prsty do jeho hustých černých vlasů a on smířeně ucítil, jak ho jeho tělo neodpustitelně zrazuje. Vzápětí se k němu žádostivě přitiskla a tuhle skutečnost přivítala se spokojeným úsměvem. Na okamžik zavřel oči a představil si, jak takhle kdysi objímal Shanti, v kratičkém záblesku se mu myslí mihla její tvář a hlas, šeptající miluji tě… Ale pak je otevřel, vše náhle jako mávnutím kouzelného proutku pominulo a on musel přijmout tuhle novou skutečnost, která sice byla velmi podobná vzpomínkám, ale hlavně reálná, sladce hypnotizující a lákavá. Uvědomil si, že silný vítr náhle utichl, stejně jako zlověstné praskání větviček v křoví…
Sakra, co to dělám?...pomyslel si nejdříve, ale pak se přerývaně nadechl a zašeptal vzrušeně.
„Asi jsem zešílel, ale nemohu si pomoci…také na tebe neustále myslím, když usínám, i ráno, když se probouzím…“
Pak poprvé ochutnal voňavé teplo Neetiných rtů a poznal, že je docela ztracený. Žádostivě do nich hluboce vniknul, bloudíc nedočkavě rukama po jejím štíhlém těle. Svědky všeho, co se pak událo v hebké trávě ve stínu keřů vedle bazénu, byla nad očekávání už jen stříbrná tvář měsíce a vlnky, tiše šplouchající do nočního ticha…