PC school

Anotace: 20.- Pravda? Díky všem kdo to ještě vůbec čtou. :)

20) PRAVDA?

Před posledním schodem jsem se na chvilku zastavila. Nakonec jsem se ale natáhla a zazvonila. Nečekala jsem dlouho.
"Dojdu otevřít!" zasmála se nějaká dívka pobaveně. Nebyla to Laura. Na to měla příliš ¨vysoký hlas. Ne pištivý jen prostě vysoký.
A pak se zjevila ve dveřích. VZhlédla jsem a to co jsem uviděla mě málem položilo.
"Přejete si?" usmála se na mě mile ta dívka, ale v očích se jí zračilo stejný kratičký záblesk překvapení jako musela vyjadřovat celá má tvář. Stála jsem a nedokázala promluvit. Hleděla jsem na dívku před sebou a najednou si byla plně jistá kdo to je.
"Um, a-ano. Je doma Laura?" zakoktala jsem po dost dlouhé době, když už té dívce docházela trpělivost a chtěla zabouchnout. Schválně jsem vyslovila Lauřino jméno. Jakobych to Alexandrovo do pusy nemohla dostat.
"Ach, jasně! Ty budeš nějaká její kamarádka, viď? Ráda tě poznávám. Pojď dál, Lauru určitě někde najdem." usmála se na mě přívětivě a uvedla mě.
"Lásko? Je tu kamarádka tvé sestry. Nevíš kde je Laura?" rozběhla se do obývacího pokoje dívka. Dívala jsem se na ni. Na tu ne příliš vysokou, hezkou postavu v šedé teplákové soupravě. Nešla jsem dál jen stála a koukala na její záda. Na vlasy spadající na ramena, na jejich odstín barvy, které byly tak podobné těm mým. Které mohly být ty mé.
"Jo, někde tu bude. Pojď, najdem ji." zvedl se ze země Alexandr a objal láskyplně dívku. Teprve pak jsem na něj upřela pohled. Předtím asi nastavoval přehrávač, na zemi ležely spousty dvd. On se na mě nekoukal, samozřejmě. Měl tvář zabouřenou do těch tak podobných vlasů. Koukala jsem na ně jak se objímají. Jak on, ten, kterého miluju tře svou tvář o její vlasy a něco šeptá. Jak ona, ta, kterou jsem si najednou dovolila nenávidět stojí, směje se klokotavým smíchem a tváře se jí naplňují červení.
"Nech toho. Je tu ta holka. Potom." zasmála se celkem hlasitě tím vysokým hláskem.
"A co, vždyť jí to nic neudělá, chvíli počkat." zamručel taky hlasitě Alexandr.
Jasně. Proč ne. Mě to neublíží. Ale proč jsem si tím nebyla tak docela jistá? Stála jsem a dívala se. Ani jsem si nevšimla kdy mi slzy přetekly z očí a začaly téct po tvářích, krku, kapat na zem, na oblečení.
"No, tak! Je to neslušné." zachichotala se o něco slaběji dívka a políbila Alexandra. Hezké. Jak neslušné je tohle?
"Ještě chvíli." zamručel v polibku a ruce si jí zamotal do vlasů. Těch zatracených vlasů.

"Anitto?" vyjekl něčí nevěřícný hlas. Obrátila jsem mokrou tvář k té postavě. Přes clonu slz jsem neviděla kdo to přesně je. Jen slabé rysy postavy. Podle výšky to nemohli být ti malý šikulové kluci ani pan Tommy. Uvědomila jsem si, že je to pravděpodobně Laura. Pokusila jsem se usmát. Vyšel z toho jen nepovedený škleb.
Otočila jsem se zpátky k Alexadrovi. Stál a zíral na mě. Možná si představoval, že jsem pouze výplod fantazie. Nějaký nepovedený kanadský žert nebo duch. Jeho výraz vypadal přesně tak. Jako kanadský žert.
Otřela jsem si oči rukávem a párkrát zamrkala.
Otevřel a zavčel ústa. Pak tiše vydechl:
"Anito."
Usmála jsem se i na něj. Usmívala jsem se furt. Nic jiného než slzy a úsměvy mi totiž nezbývalo.
"Zaveď mě pryč, načekala jsem se už dost." usmála jsem se na Laura a vydala se ke dveřím.
"Co je?" zahučela pravděpodobně na Alexandra dívka za mými zády.
"On se zpamatuje. Pokračujte tam, kde jste skončily." zasmála jsem se hystericky a i když mě Laura popadla za loket a chtěla otočit zakroutila jsem hlavou a vyvlékla se jí.
"Ne, ne. Jde se ven. Üděláme si hezké odpoledne." a pak se mi do očí znovu nahrnuly slzy.