Zloděj snů XV.

Anotace: Mam pocit, že píšu čím dál tim větší nesmysly. :) No co, nějak se odreagovat musim. :D Až budu chtít stvořit něco pořádnýho, nechám si to projít hlavou - u tohohle je lepší mozek vynechat.

„Tak co, vyhodili tě?“ zeptala jsem se hned, co dorazil ke skříňce. Všichni ostatní byli dávno pryč. Díky tomu, že se celá tahle kauza omílala pořád dokola, tam strávili i celé odpolední vyučování a škola teď zela prázdnotou. Po chodbě se rozléhali jen naše kroky.
„Máš starost?“ zeptal se a z profilu jsem zahlédla jeho pokřivený, škodolibý úsměv.
„Ne,“ odmítla jsem radikálně jeho domněnku a znechuceně nakrčila nos, „jenom by mě máma zabila, kdyby to tak bylo.“
„Proč tebe?“ zeptal se nechápavě.
„Proč asi. Budu po ruce. Co by na to asi řekli tvoji rodiče, že se hned musí vyřizovat další papírování a tak dál. No, bude naštvaná, a kdo to pravděpodobně odnese…“
„Pochybuju, že bys to odnesla.“
„Takže ti to prošlo,“ pronesla jsem jedovatě a předběhla ho na schodech z budovy. Neměla jsem chuť na to, aby viděl můj úlevný škleb.
„Ha, tady se mě někdo chce zbavit,“ konstatoval bez většího zájmu a zase mě dohnal. Šli jsme vedle sebe a ani jeden z nás nemířil na zastávku. Bus nám ujeli asi před pěti minutami, takže jsme museli šlapat po svých. Čekat kvůli tomu kousku cesty by byla otrava.
„Já? Nikdy,“ oponovala jsem mu s ironickým tónem a protáhla se za chůze. Napadlo mě, že v poslední době jsem vůbec neměla čas běhat.
„Ani se mě nezeptáš, proč sme se rvali?“ zeptal se s povytaženým obočím a mrknul na mě koutkem oka. Žádné úžasné reakce se však nedočkal.
„Hmm, proč ste se rvali?“ zeptala jsem se na jeho žádost tím nejznuděnějším tónem. Víc bych ho asi mučila, kdybych se ho nezeptala, ale pravdou bylo, že mi to vrtalo hlavou. Ať šlo o cokoliv a kohokoliv, ta malá naděje, že se jedná o mě, byla znervózňující. Dávalo by to smysl… možná. Netýkat se ta záležitost Debila, se kterým se z duše nenávidíme. Nebo ho nenávidím aspoň já a on nevynechá jedinou příležitost k tomu si mě zavázat, aby mě mohl používat jako osobního poskoka. Copak by využíval člověka, na kterém mu záleží? Těžko.
Rychle mi zastoupil cestu a než mi došlo, co dělá, naklonil se ke mně.
„Hádej,“ zaznělo mi u ucha. Pak se zas otočil a vyrazil napřed. Co tohle zas má znamenat?! Těchhle podobných šoků využíval v poslední době až moc na to, aby to moje srdce sneslo. Jeho impulzivní jednání mi vždycky vyžene tepovou frekvenci podezřele vysoko. Otázkou zůstává proč. Možná díky tomu, že mě rozčiluje jako nikdo jiný. "Debile... jak bych to asi mohla vědět," zabručela jsem si pro sebe a přidala do kroku.

Zbytek cesty jsme došli v tichosti. Já ignorovala jeho, on mě – oba dva jsme se v myšlenkách prodírali vlastními záležitostmi. Doma na stole ležel jednoduchý vzkaz. Dneska večer budeme doma samy a o víkendu se jede na slavnosti. No bezva. Cesta k příbuzným na společenskou akci, to je pro mě jako použití středověkého mučidla. Odhodila jsem papír zpátky na stůl a vydupala schody.
Zbytek odpoledne jsem strávila u počítače. Už jsem se dlouho neozvala všem kamarádům a známým. Momentálně jsem stejně nic lepšího na práci neměla. Ozvala jsem se i lidem z kapely a promluvila s nimi o blížícím se školním festivalu.
Skoro jsem si myslela, že jsem doma sama. V domě byl klid a ticho, a zatímco jsem se vydala s ručníkem do koupelny, v uších jsem měla sluchátka. Na maximum jsem poslouchala Oasis a za prozpěvování vtrhla do koupelny, abych vzápětí prudce zabouchla dveře. Mé vyjeknuté promiň, se v té ráně docela ztratilo. Chvíli jsem na ně tupě zírala a v hlavě měla nesmysly, pak mi došlo, nad čím to přemýšlím. Stála jsem na chodbě lehce mimo, když vyšel v ručníku kolem pasu a oznámil mi, že tam mám volno. Jen tak. Ten fakt, že jsem ho ještě před okamžikem zahlédla naprosto bez oblečení mu zjevně přišel úplně normální. Mně teda ne.
Možná jsem vždycky byla mírně uťáputá, v porovnání s ostatními spolužačkami. Prostě mě ten pohled vyvedl z míry. Totálně. A i když jen velice neochotně, musela jsem uznat, že už možná trochu chápu, co na něm ty holky vidí. Při té myšlence jsem zrudla až za ušima, a tak jsem radši zapadla dovnitř, tak rychle, jak to jenom šlo.
Mít v domě prakticky cizího kluka má jasně i svoje úskalí, což mi na začátku jaksi nedocházelo. Ať je se mnou jakkoli příbuzný, pořád je pouze vzdálený. A tak jsme se najednou ocitla v situaci, kdy se ve mně svářilo zlo a dobro. Anděl našeptával, že tohle by bylo lepší nikdy nevidět a malý ďáblík… ten by si to s chutí zkouknul ještě jednou. Mám pocit, že z toho všeho začínám šílet. Jenom pomyslet na to, že by se mi líbil Debil – byť pouze fyzicky, to je jako zločin. Měli toho kluka vyhodit, aby si jel hezky zpátky domů.