Zloděj snů XVI.

Anotace: Hmmmm. Já k tomu víc dodávat radši nebudu. :D Speciálně pro Kes, tak doufám, že se bude líbit. :D Mozek úspěšně vynechán, nebo si to aspoň "myslim". :D

Sprcha mě trochu zklidnila. Přinejmenším se mi tep vrátil do normálu. Rukou jsem si unaveně přejela po obličeji… co se to se mnou děje? Bylo to snad moje zdání, nebo se v poslední době všechno okolo zbláznilo a z mého poklidného života s přáteli se stal lehce osamělý(přece jen přátel dost ubylo) a především šílený maraton nesmyslných událostí? Štípla jsem se, jestli se mi to nezdá. Bohužel, probuzení nepřicházelo. Dostavila se jenom lehká, za to ale pořád nepříjemná bolest. Zbývá mi jenom se s tím nějak potýkat – s Matyášem, s Debilem, i se svým vlastním myšlením a jednáním.
Příjemně osvěžená jsem se vydala hledat něco na zub. Z obýváku vycházela jen slabá záře televize. Otevřela jsem lednici a chvíli se v ní přehrabovala.
„To jíš teď večer?“ zeptal se Debil a na lednici se objevila další ruka, jen kousek od té mé. „To se pak nedivim, že si tak tlustá,“ poznamenal jako by nic a já už zase pocítila silnou touhu mu vyškrábat oči. Je to v pořádku, lepší vztek než jakýkoli jiné pocity. A přešla mě chuť cokoliv jíst.
Otočila jsem se k němu čelem a napadlo mě něco bláznivého. Chtěla jsem vidět ten jeho věčně sebejistý obličej tak, aby prozrazoval jeho překvapení. Aby byl nejistý, nechápal, o co jde, aby se probudilo něco v jeho očích, co člověk vidí jen ve chvílích, kdy je upřímný. Kdy nestíhá reagovat tak, jak by chtěl a nedokáže se schovat za tu svojí neprostupnou zeď arogance a lhostejnosti. Sice to byly jen záblesky, ale už jsem ho takového zažila. Takže ten výraz nakonec není věčný… Už jsem viděla ten záblesk v jeho očích, jaký tam pak měl. Díky kterému vypadal jako jiný člověk.
„Vážně, vždyť si moje tělo ani pořádně neviděl, abys to mohl posoudit,“ poznamenala jsem trochu jedovatě a zasmála se. A pak, aniž by mi došlo, co to vlastně dělám, jsem si pomalu přetáhla tričko přes hlavu. Po tričku, pod kterým jsem už nic neměla, šly dolů i kraťasy. A takhle, jak jsem tam stála téměř nahá, jsem mu zírala do očí. Vůbec jsem nepoznávala tu normální, trochu upjatou holku, kterou jsem obvykle byla. Měla jsem chuť udělat něco šíleného – tedy na mě šíleného - a vyrazit mu tak pro jednou dech. Tak jak jsem ho vždycky ztrácela já, když se mnou jednal, jako by měl navrch.
Připadalo mi to jako vteřina, ale on se, byť na tu malou chvilku, úplně zarazil. Nečekal to a díval se na mě tak odzbrojeně, až jsem musela v duchu radovat. Vypadal skoro roztomile. A pak se ten maličký okamžik přerušil jeho ironickým šklebem, jakým se proti tomu překvapení obrnil. Chystal se něco říct, když jsem se konečně trochu sebrala a aniž bych ho vnímala, jsem posbírala věci z podlahy.
Prošla jsem kolem něj, jako by tam snad ani nebyl a všechno tím skončilo, ale místo toho mě prudce strhl zpátky k sobě.
„To si myslíš, že uděláš takovýho a jen tak si odkráčíš?“ zeptal se mě šeptem. Cítila jsem jeho dech na krku i to jak mi prudce bije srdce. Mohla jsem si snad ještě pořád nalhávat, že je to z jiného důvodu, než že mě přitahuje? Na to bylo pozdě, i když moje tělo a mysl spolu stále pořádaly soutěž a s vítězem to vypadalo dost nejistě. Myšlenka je jistě rychlá věc, rychlejší než pohyb, ale co když má člověk v hlavě úplně prázdno?
Navlékla jsem si zpátky tričko, aniž bych reagovala na to, co řekl. Ještě pořád jsem si v sobě ponechala dost duchapřítomnosti na to, aby mi došlo, co všechno by se jinak stalo. Kdybych ho nechala cokoliv udělat, naprosto by mě ovládnul. A on pořád byl jen arogantní hajzl a sukničkář, co se chopí každé příležitosti, která se mu nabízí. Ohledně těchhle věcí nezná svědomí. A to jsem nehodlala riskovat, jakkoli mě to k němu táhlo.
Otočil mě, lehce políbil a usmál se.
„Tvůj trest,“ oznámil mi s tím jeho typickým šklebem, vzal ze stolu pivo a odešel.
Já se vlastně nejvíc vytrestala sama, za to jak dlouho jsem byla blbá a snažila se potlačit něco zjevného. A teď najednou ze mě ty pocity vyšly naráz. Být jich jen o trochu víc, dopadlo by to hodně zle. Už takhle jsem vlastně měla ten dojem, že z téhle bitvy vyšel vítězně a tentokrát ve mně zanechal pocit hořkosti – hořkosti a bolesti tak nesnesitelné, že mě trhala zevnitř. Začínalo mi totiž docházet, že se plní moje noční můra. Něco, co se nikdy nemělo stát...