Já anděl 5

Anotace: Sama. Santin zůstala poněkud bez prostředků. Pomůže jí Jerome z bryndy a nebo to bude úplně jinak? Nechte se překvapit. Hezké počtení přeji.

Sbírka: Já anděl

„A to mám jít jako bosky?“
„Tak to sorry, výsosti. Ale nejsem žádná tvoje chůva. Můžeš být vůbec ráda, že jsem obětoval svrchník. Teď kvůli tobě bude zima mně.“
Stiskla jsem zuby. Né že bych byla nějaká dáma, ale od země teplo rozhodně nesálalo. Ono na konci podzimu obvykle vedro nebývá.
*Vybrala jsem si k rebélii špatnou roční dobu.* proběhlo mi hlavou.
„To bych řek.“ Podotkl Jerome, čímž si vysloužil můj smrtící pohled.
Protočil panenky a útrpně si povzdech.
„No jo tak se hned nečerti. Jsem na to prostě zvyklej. Nedělám to naschvál.“
Dlouze se na mě zahleděl. Zamyšleně. Teda vypadalo to trochu směšně. Když opravdu přemýšlí, nejspíš bych umřela smíchy. Skrabatilo se mu čelo a celý obličej dostal výrazu Sherlocka Holmese. Tak jsem čekala, co z něj asi tak vypadne za moudro.
„Cos vlastně provedla?“
Tázavě jsem zdvihla obočí.
„Nad tímhle jsi tak usilovně bádal?“ docela mě tím pobavil. Myslela jsem si, že řeší minimálně světový hladomor.
Trochu mu ztuhly rysy, což mě nejspíš mělo varovat. Jenomže jsem to důsledně ignorovala. Ještě jsem smíchy vyprskla.
„Normálně bych se nenamáhal ptát a přečet bych si to. To mi věř, že se pro příště opravdu nebudu obtěžovat. A jen tak mezi námi. Přemýšlel jsem spíš než o tom, na co se zeptat, jakým způsobem to udělat. Vy andělé býváte občas poněkud ...“ odmlčel se a já jsem čekala, co z něj vypadne. Každopádně smích mě přešel. „přecitlivělí. Nejvíce pak ti bývalí.“ Na poslední slovo dal obzvláštní důraz. Nejspíš aby mi to došlo.
Polkla jsem naprázdno.
„Do toho ti nic není.“
„Jooooooo to mi mělo být hned jasný.“ Řekl posměšně a přivřel oči.
Usilovně jsem se snažila myslet na nějakou blbost, abych mu to co nejvíc ztížila.
„Přestaň s tím. Ihned!“ štěkla jsem po něm. „Hajzle.“
*S takovýmdle kreténem se nemusim zahazovat.*
Otočila jsem se k němu zády a vydala jsem se směrem dál po louce, kde jsem tušila nějakou silnici. Civilizace by totiž celkem přišla vhod.
Byl u mě náhle rychleji, že bych dokázala postřehnout a strhl mi kabát z ramen, takže jsem zůstala jak mě Nejvyšší stvořil. Opět.
„Není moc chytrý urážet někoho, kdo ti pomáhá.“ Vytvořil na obličeji prapodivný škleb, otočil se k lesu a v jediném okamžiku byl na jeho okraji.
Došlo mi, že moc času nemám. Takhle nikam nemůžu. Zvlášť né mezi lidi.
„Počkej přeci!“ zvolala jsem nešťastně. Jenomže marně. Ztratil se mi mezi stromy.
„A pak kdo je přecitlivělej, co?“ zamumlala jsem si hořce jen tak sama pro sebe.
*Tak tohle je pěkně v loji.* doteklo mi. Však mi taky Gabriel né nadarmo tvrdil, že na tu svou drzou prořízlou pusinu jednou parádně dojedu. Tak je to tady.
Chce to zvážit možnosti. Rozhlédla jsem se a široko daleko nebylo nic krom posečeného obilí, které kdovíproč ještě nikdo nezoral. Jo a taky posed u lesa, který vypadal trochu chatrně. Nejspíš tu stál už dlouho.
Moc jsem se nerozmýšlela a rozběhla se k němu. Už se do mě dávala zima. Jenomže jak jsem tak došlapovala na ta stébla obilí, tak mě to bodalo do nohou, takže jsem po chvilce zastavila a už jen opatrně našlapovala. Naštěstí to nebylo daleko.
Když jsem vylézala po dřevěném žebříku, který měl nejlepší roky dávno za sebou, zasekla jsem si ještě do chodidla třísku.
Bolest a zase bolest. Z očí se mi řinuly slzy jako hrachy, když jsem dosedala na lavičku v posedu. O moc tepleji tam nebylo, ale aspoň na mě nefoukal vítr a nebyla jsem toliko na ráně. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila tu třísku dostat z nohy. Nakonec to nebylo tak zlé. Byla celkem velká a tak se ani nepřelomila, když jsem ji vytahovala. Jenomže to bylo poprvé, co jsem viděla vlastní krev. Řinula se ze mě sice malým, ale zato vytrvalým čůrkem. Ohromeně jsem to sledovala a netušila, co mám dělat. Každopádně se mi dělalo nějak divně.
V posledním momentu jsem se stihla naklonit přes okraj posedu a začala jsem dávit. I když nebylo moc co. Příšernej pocit.
Utřela jsem si pusu do pravého předloktí a zhroutila se na podlahu posedu. Nějak mi začínala být spousta věcí značně ukradená, když jsem uslyšela nějaký zvuk. Dunivý. Přibližoval se, ale jak jsem nebyla úplně při smyslech, nebyla jsem schopná ho dostatečně rozeznat. Pomohly mi až drobné otřesy. To se totiž někdo snažil dostat do posedu.
*Ach ne, takhle mě nesmí nikdo vidět!* Zděsila jsem se. Zaplavila mě zoufalá vlna studu. Proběhlo mi hlavou, že Bůh se nejspíš musí báječně bavit. Jeho potrestání neslo první ovoce.
Přikrčila jsem se a semkla nohy k tělu tak, aby nebylo nic vidět. Modlila jsem se, aby si to ten dotyčný rozmyslel. Ale jelikož se kroky dál blížily a zase tak vysoký ten posed nebyl, bylo nad slunce jasnější, že takovou kliku já mít nebudu.
Zaskřípaly dvířka a ve mně byla malá dušička. Třásla jsem se částečně zimou a částečně strachem.
„Tebe nechat chvíli o samotě, tak si ublížíš.“ Zaslechla jsem to opovržení v hlase, ale přiznám se, že jsem nikoho neviděla radši.
„Ty jsi se vrátil?!“ vykřikla jsem radostí. Nikoho bych v tuhle chvíli neviděla raději.