PC school

Anotace: 23.- Nejsem tvá Jak se Anitta vyrovnává s tím vším?

23) NEJSEM TVÁ

"Ale dcero má, snad to nebude tak zlé." usmál se na mě táta po všem co jsem povyprávěla. I přes ten úsměv jsem však viděla strach, šok a hlavně vztek v jeho očích. Jeho tón však byl dokonale kontrolovaným tónem pracujícího člověka.
Máma mi na to nic neřekla. Se slzami v očích mě dlouho objímala až nám nakonec všem uvařila horké kakao. Seděli jsme všichni pospolu u stolu a do noci si povídali. To je na rodičích príma, aspoň na těch mých. Milují mě za každé okolnosti a pomáhají mi kdykoli potřebuji. Oni jsou opravdu štěstí mého života.
"Půjdu do hajan." usmála jsem se na ně a v duši už měla větší mír. Ano, stále to bolelo. Nezmizlo to jako kouzelnou hůlkou pryč kamsi na Bahamy. Zůstalo to, ale nehlásilo se to o první místo.
První místo měli rodiče, chuť kakaa a teplá postel. Peřina, která vás hřeje i v tu nejchladnější dobu a tlumené světlo lampičky, které nepřekoná ani ta nejhorší noční můra.

Rozespale jsem roztáhla záclony stejně jako ten první den, když jsem šla do školy. Tentokrát však venku nebyla ulice zalidněná a plná podzimního slunce.
Dnes byl chodník pokryt několika centimetrovou vrstvou sněhu. Pár lidí se jí vztekle prodíralo, ale většina se prostě vydala do práce a do školy městskou dopravou a nebo auty solenou a protáhnutou silnicí.
I v tu chvíli padal sníh.
Bílý, čistý, nevinný. Jednoduše krásný. Pro tyhle probuzení jsem byla ochotná vstávat i v šest hodin ráno. Což normálně je pro většinu lidí hrozivá hodina. No, může být i hůř...
Na nočním stolku mi zapípal telefon. S povzdechem jsem odtrhla oči od té nádhery venku a otevřela ho.
JSI V PORADKU, SRDICKO? L.
V tu chvíli mou vlastní maličkou pohádku narušil divný pocit.
Ach, to je ono! AHA!
JSEM.
Jednoduchá nevrlá odpověď. Laura za ten menší omyl v mém životě - opravdu "menší"! - nemohla. Jenže takhle jsem si probuzení nepředstavovala. Takové jsem nechtěla. A nechtěla jsem delší dobu vidět ani ji.
ANI...ME JE TO FAKT LITO. PROSIM TE, NESEJDEME SE ODPOLEDNE? JA VIM, ZE ME ASI NECHCES VIDET, ALE... PROSIM! L.
Další zablikání.
PROMIN. NE.
Uvědomila jsem si, že Alexandr ve škole pravděpodobně bude. A zároveň tu jednu drobnost: žádná změna nenastane. Nemluvil se mnou předtím už několik dní, ne? Takže co je to za rozdíl, že spolu nebudeme mluvit ani nyní?
Pro některé asi nepochopitelné - mě se ulevilo. Ulevilo se mi dost. Neřešila jsem to. Celou tu situaci už jsem neřešila. Po tom večeru skončila celá ta kapitola s Alexandrem a i s tou DÍV- ne, Sárou.
Přestala jsem nad tím přemýšlet, vypnula jsem mobil v obraně před dalším Lauřiným útokem a šla se nasnídat.

"Nechceš hodit do školy? Dnes mám práci pozdějc tak ať nemusíš jet autobusem..." táta se na mě zazubil.
"Ne. Půjdu pěšky." zakřenila jsem se na něj na oplátku.
"Anittko neblbni, vždyť tam mrzne a vidělas ten sníh?!" zavrčela na mě máma.
"To je mi fuk." začala jsem a dodala: "Maminko."
Po tom jejím pohledu, kterým mě pronásledovala jsem vybuchla smíchy.
"Budeš nemocná jako předtím. Anitto, nezahrávej si s tím. Je tam zima!"
"Mám zimu ráda, mami. Navíc se pořádně obleču. Vážně. Víš jak dlouho už nebyl sníh? Já postrádám sníh. Já mám absťák od sněhu. JÁ POTŘEBUJU SNÍH!" přemlouvala jsem ji s úsměvem a tentokrát ze mě měl táta křeče smíchu.
"No, dobrá. Ale teple se obleč." zabručela máma a s mračením se vydala kamsi do ložnice.
S úsměvem jsem se zakousla do chleba se sýrem.

Se smíchem jsem si doletěla mezi kluky a začala prudce točit hlavou. Sníh, který mi napadal na vlasy jim skončil na tvářích.
Hihňala jsem se jak malá.
"Rááááda váááás vidím, sněhuláci!" smála jsem se a odmotávala si šálu od krku.
"Tyyy!" vrčelo na mě ze všech stran.
"Ale, ale copak, pánové? Je vám zima?!" vykulila jsem na ně oči v provokativním hraně nevinném úsměvu.
"Jen počkej po škole, Grangerová." zahučel vražedným tónem Adam a svým výrazem dokonale napodobil Malfoye z Harryho Pottera. Všichni jsme vybuchli smíchy.
"Takže naše ledová princezna má ráda sníh?" zabublal na mě Dan.
"Ledová? Proč ledová?" podivila jsem se.
"Od tý doby co chodíš s Alexandrem Velikým si náás vůbec, ale vůbec nevšímáš. Proto ledová princezna. Nebo královna? Teď fakt nevim." zaškrábal se na hlavě Tomáš až jsem ho musela se smíchem praštit.
"Princezna je mrtvá. Nechť žije královna Anitta!" prohlásila jsem a načepýřila se. Když kluci nic neudělali a jen se úšklíbali, vrhla jsem na ně svůj nejledovatější pohled.
"No, tak! Pokloňte se před svou novou královnou!" zavrčela jsem na ně a oni se uctivě složili k nohám hlava nehlava s pokřiky:
"Slunce naše jasné! Sultááán Solimáán, vlááádce náš! Slunce naše jasné!" a tím do té směsi čehosi ještě připlácli Lotranda a Zubejdu. S nevydržitelným smíchem jsem se svalila na ně a smála se zatímco někdo se mě pokusil ulechtat k smrti.
"Už - dost! Už dost! Pro - sííím!" zaječela jsem v zoufalém pokusu popadnout dech. Kluci ze mě slezli s potutelnými vítěznými úsměvy na tvářích.

A pak zazvonilo. Ten zvuk se mi nechutně vryl do uší. Nesklonila jsem hlavu a nenasadila trpitelský výraz. LÁKALO MNE TO. Nutilo mne to.
Ale neudělala jsem to. Jsem dobrá.
Alexandr seděl na místě. Nepodívala jsem se na něj nějak blíže ani mu nekývla na pozdrav. Vždyť to ani nebyla má povinnost.
On taky nic neudělal.
Cítila jsem se dost trapně jen bolest jsem zvládla odsunout do příjemnější dálky než minulý den. Jo, jsem dobrá. Dost dobrá.
Po tom co přišel učitel bylo snažší sedět vedle něj. Soustředila jsem se na poslední lekci přednášek, která nás ještě měla provázet před týdnem v počítačové firmě.
Hodiny ubíhaly a díky stěhování tříd jsem chvílemi s A. nemusela být. Přečkala jsem šest hodin než nastala pauza na oběd. Ještě jsem seděla na svém místě v hlavní třídě, když k nám došel Dan.
Usmála jsem se na něj.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se pohotově než se stihl nadechnout. Dobrá, asi jsem ho měla nechat mluvit...
"Jen se chci zeptat," začal a pak se podíval nejistě směrem k Alexandrovi a znovu: "zeptat jestli bys dneska někam nešla."
Podíval se na mě a už se tvářil jistěji, ale hlavně jako obvykle mile a přátelsky. Mírně jsem svráštila obočí. Tohle už udělal tolikrát. A já mu řekla tolikrát NE. Proč se o mě ještě vůbec pokouší? Nesmírně mi to lichotilo, ale...
"No, já..."
"Samozřejmě můžeš odmítnout. Jenže tohle jsou dvě slova: Iron Maiden."
Vykulila jsem oči. Tu skupinu jsem zbožňovala a on to jako můj kamarád věděl.
"Ty máš lístky na Iron Maiden?!" vyhrkla jsem a vykulila oči ještě víc. Než však stačil odpovědět trhla jsem hlavou:
"Ne. To nejde. Měl bys ty lístky dát někomu. Někomu kdo si je opravdu zaslouží, Dane. Já to nejsem."
Vzhlédla jsem a věděla, že mám pravdu. Ale v jeho očích to nebylo. Byl tam jen cit. Cit, který jsem tušila co znamená, ale nechtěla, aby mi ho vylíčil. Znovu.
"Ať zasloužíš nebo ne, já-" nedokončil.
"ODPAL." zavrčel tiše Alexandr. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.
"Co prosím?" zeptal se slušně Dan. I přesto měl v tváři nově nabitý tvrdý výraz. Ten výraz jsem neznala. Nebylo těžké ho uhodnout. Nechtěla jsem, aby ho měl můj kamarád proti mému klu-, bývalému.
"Padej."
"Co si-"
"Ona je moje. Padej." zavrčel nenávistě Alexandr. Neřval. Tiše šeptal. Mrazivě klidně ledovým tónem.
"To teda nejsem!" vykřila jsem prudce konečně.
"Nejsem tvoje a už se do nás laskavě nepleť!" zakřičela jsem na něj znovu a stále třeštila v oči v bezmocném vzteku a šoku. Staronové bolesti.
"Anitto-"
"MLČ! Už to nikdy nedělej. Nemáš na mě právo. NEJSEM TVÁ. A ani, ani jsem nebyla." vyhrkla jsem a v očích se mi nahromadily slzy. Vztekle a potupně jsem si je otřela. Nechápala jsem proč jsem najednou tak vystartovala, ale než jsem stihla pochopit něčí ruka mě strhla stranou a druhá zasvištěla vzduchem.
Podívala jsem se a uviděla Danovu ruku svírající mi paži a jeho pěst jak dopadla na Alexandrovu tvář.
"Dane?" ještě víc šokovaně a roztřeseně jsem se na něj nechápavě podívala.
"Ublížil ti. Nevim jak, ale zasloužil si to." pokrčil rameny a opatrně mi pustil paži, aby mě pak chytl za ruku.
"Pojď ledová princezno." usmál se na mě a pokusil se mě odtáhnout pryč.
Jenže tentokrát mě strhl na stranu Alexandr a pokusil se praštit Dana on. Nevěděla jsem proč mu trvalo se tak dlouho vzpamatovat, ale vysvětlovalo to ty porozházené židličky. Pár kluků co ještě bylo ve třídě se kolem nás sběhlo a sázelo se kdo z koho. Proč bylo jasné.
Stále nevěřícně jsem se dívala jak se Alexandr a Danem perou.
A asi jako jedinná jsem nechápala důvod.