Závod bez konce

Anotace: Tak jsem začala psát něco, abych si oddechla od Smrti ani nevim jak se to bude vyvíjet, bůh ví co to bude zač.

"Dělej!" zakřičel na mě trenér Holý, kterému já osobně přezdívám Holohlavec. Samozřejmě pouze soukromně.
"No, jo." zavrčela jsem tiše pro sebe a postavila se na start šedesátky.
"Pamatuješ si co jsem ti říkal? Začni petat jak raketa a ke konci už si jen poklusávej. Jasný?!" zakřičel mi do ucha, když jsem si svlékla bundu a klekla si na koleno. Naštvaně jsem se postavila a zavrtala do něj pohled. Jistě, nic jsem neřekla, ale měla jsem sto chutí!
"KLEKNI-SI-NA-START!" zakřičel na mě a jeho lysá hlavička jenž tak krásně sedí k jeho jménu zbrunátněla vzteky.
"Jistě-pane!" zasalutovala jsem trochu posměšně a pár lidí v publiku se uchichtlo. Startér se na mě vyčítavě podíval a já si s povzdechem sedla do startovní polohy.
"Připravit." zahučel malý mužík v modrém sportovním kombiné pro zasměstnance dráhy:
"Pozor."
"START!"
Vyběhli jsme. Já a další dvě holky z vedlejších škol. Docela dost rychlé. Adrenalin se mi vlil do žil a já zrychlila co nejvíc mohla. Nevnímala jsem fanoušky ze škol na tribunách ani trenéra pokřikujícího nějakou nesrozumitelnou hatmatilku ani cílovou čáru. Vnímala jsem jen tu trať a rychlost, kterou jsem běžela. Dokonce i soupeřky mi byly ukradené. Nezpomalila jsem ani na konci jak po mě žádal Holohlavec. Běžela jsem stále stejnou rychlostí. Vždycky jsem byla spíš na vytrvalost než na sprint a tak jsem v určité rychlosti dokázala nějaký čas vydržet dokonce i když to byla vysoká rychlost.
Mou soukromou bublinou pronikl vítězný hluk a křik. Udýchaně jsem dopadla na zem, dívala se na strop haly a snažila se zpomalovat dech, abych neomdlela. Můžete omdlít bez dechu, ale také když dýcháte příliš rychle a krátce delší dobu. S uvolněním pomalu odcházel tlak na prsou, který mě vždy po každém závodu zavalil.
K cíli doklusal stále zrudlý obličej Holohlavce.
"Zbláznila ses?! Řekl jsem, aby si zpomalila! Mohla ses zabít!" křičel na mě trenér a skláněl se nad mou ležící postavou.
"Jen jsem chtěla vyhrát." pokrčila jsem rameny a s úsměvem sem se vyšvihla do sedu a potom vstala.
"Ježíš Marjá, vstávej aspoň pomalu když už! Mělas je v kapse a ty to dobře víš. Klidně si mohla zpomalit!" vrčel na mě. Dál jsem se na něj usmívala jakoby se nechumelilo.
"Jakej mám čas?" zazubila jsem se na něj. Jen si mě hněvitě měřil.
"Osm celých." oznámil mi ten chlapík co nás startoval a podával mi vodu.
"Děkuju." usmála jsem se na něj vděčně a on jen s kývnutím odešel k ostatním závodníkům. V rukách měl ještě spoustu flašek. Otočila jsem se zpátky na Holohlavce, otevřela si pití a hlatavě pila. Už se na mě díval mírněji, věděla jsem, že se nebude zas tak moc zlobit. Vždycky děsně řve a před startem mi to dost vadí jenže u cíle to dělá v dobrém.
"Osm celých. To je dobrý, ne? Na to, že nejsem sprinter..." zazubila jsem se opět a málem se nadšením polila vodou.
"Jolano, tohle tě může zabít. Uvědomuješ si to, k sakru?" zavrčel na mě.
"Ale trenére. Vydýchala jsem to. Vidíte? Žiju, piju, raduju se." snažila jsem se zmírnit jeho hněv. V očích už měl i jiskřičku radosti. Jak by ne, když jsem mu vyhrála zlato v kraji!
"Mám tě na starost, chápeš co to znamená? Až ti jednou kyksnou plíce tak to budu mít za vinnu já. Můžeš být vůbec ráda, že tě nechávám závodit!"
"Necháváte mě závodit, protože jsem dobrá." Pokrčila jsem rameny v protestu. Veselost mě neopouštěla, ale jeho proslov mě začínal pomalinku vytáčet. Dobro je dobro jen se nesmí přehánět.
"Seš. Seš dobrá. Jenže nejsi sama dobrá. Ve škole je dost dobrejch holek, aby tohle dokázaly uběhnout a když překročíš hranici klidně tě můžu nechat vyhodit z družstva. Můžem si to dovolit."
Holý se na mě díval dost přesvědčivě akorát si asi neuvědomoval s kým mluví. Věděla jsem jak na tom naše družstvo je. Máme opravdu talentované atlety. Máme talentované běžce, skokaře na výšku i dálku a dokonce i pár lidí na hod koulí. Jenže všichni naši nejlepší na sobě dřou roky. A nikomu neuděláte špičkovou formu za dva týdny. Což je další termín pokud postoupíme.
"Nehrajte to na mě, trenére. Kdo za mě bude běhat, hm? Áňa? Umí běhat. To jo jenže vytrvalost nedá. Neuběhne to. Na sprint existují špičky. Na vytrvalost máte holt jenom mě."
Začínala jsem být unavená. Anastasia neboli Áňa normálně sprintovala. Jenže někdy se nakupilo víc závodů než jsme stačili stíhat a tak jsem běhala i sprinty. Zatímco já dávala šedesátku za osmičky, Áňa je dávala pod sedm. Jak ta holka umí petat!
Chápala jsem jak mě chce trenér odstrašit. Upřímně. Chápala jsem to. Už od narození jsem měla špatný plíce. Prostě čas od času vynechávaly. Lidi by si mohli myslet, že člověk jako já nemůže běhat. Jenže já to miluju. Miluju rozběhnout se, nechat všechny starosti za sebou a prostě jen cítit nápor větru, když ho rozrážíte v parádní rychlosti kterou tvoříte sami ne auta či motorky. Jenže běhat s mýma plícema je dost složitý. Ne nemožný. Ale složitý. Musela jsem si dávat pozor celej běh a nemohla jsem se přepínat. A i když se to zdá divné, sprint jsem snášela hůř než vytrvalost. Vytrvalost je hlavně o dýchání. Prostě běžíte furt stejně a vaše plíce si na ten rytmus zvyknou. U sprintu běžíte nevyrovnaně a také dýcháte nevyrovnaně. Proto je to pro mě těžší a zaskakuju Áňu jen výjmečně.
"A co kdybych nasadil Patrika?" zavrčel na mě zkusmo. Tentokrát jsem na něj nevěřícně hleděla.
"Do dívčího závodu?"
"Když si nasadí paruku možná..."
Rozesmála jsem se. Představila jsem si Patrika, našeho skoro dvoumetrového dlouhána s nějakou blonďatou parukou na hlavě, umělejma prsama a sportovní podprsenkou. Akorát nevím co by chudák dělal s běžeckýma kalhotama, které jsou celkem upnuté...
Chechtala jsem se a za chvíli se přidal i Holohlavec. Pochopila jsem, že naše obvyklá hádka skončila.
"Na - obleč se, ať ti nestuhnou svaly. Počkáme až doskáče Pete a půjdem." podal mi šedou teplákovku trenér.
Přímo na závodišti, na kterém se už dál neběhalo jsem se oblékla a potom vyšla na tribuny za zbytkem našeho týmu. Vlastně tam byl pouze Patrik. Áňa běžela v Olomouci šedesátku, já tady (vytrvalost se dnes neběžela z nějakejch nesrozumitelnejch důvodů) Patrik doskočil na stříbro do písku a Pete neboli náš krasavec Petr ještě skákal výšku.
"Tak jak si vede?" zahučela jsem vedle Patrika a náležitě se u toho ušklíbala. Trenér odešel koukat na svého svěřence z blízka.
Patrik a ta jeho chumdelatá blonďatá hlava se na mě otočil:
"No, jak by." Zamručel to tak nabručeně, že jsem se znova rozesmála.
"Taks dal stříbrnou, bóže. Víš co by za to ten bronzovej černoch dal?" zasmála jsem se. Tím černochem jsem nemyslela barvu kůže ani národnost závodníka jako spíš černé vlasy. Prostě jsem si nemohla vzpomenout jak se to řekne jinak.
Patrik se na mě trochu uraženě a vyčítavě podíval. Často se totiž s Petrem dohadovaly kdo skočí líp. Nezajímalo je, že skáčou odlišné disciplíny prostě chtěli jedno a to tvrdou placku barvy zlata.
"Vsadil ses s ním?" zdvihla jsem obočí zvědavě. Ti dva to dělali pořád. A pořád si navzájem vypláceli peníze znova a znova. Jeden den vyhrál Patrik a druhý den mu to na závodech vyfoukl Pete. Prostě kluci.
"O pětikilo." povzdechl.
"Myslela jsem, že možný vklad je jenom stovka po tom co vyhrával moc často." smála jsem se mu.
"Zkusil jsem štěstí a ono se na mě vybodlo." pokrčil rameny.
"Jste roztomilý." utahovala jsem si z něj a zachumlala se do bundy od teplákovky. Při běhu se mi to nezdálo, ale v hale byla docela zima.
"Kolik je vlastně hodin?" natáhla jsem se po Patrikově ruce s hodinkama. Ukazovali 14:42.
"No, supr." zavrčela jsem.
"Do kdy bude skákat?"
"Asi tak do tří. Pak ještě než nás vyhlásej a všechno se zdokumentuje. O půl pátý nám jede autobus." oznámil mi a dál sledoval místo pro skoky kde už netrpělivě Pete přecházel.
"Počkat - mi jedeme veřejnou?" zavrčela jsem na něj.
"Jo. Trenér má džípa v opravně."
Oddychla jsem si. Nesnášela jsem Holavcův džíp. Bylo to hezký auto jenže malý a stěsnaný. Vždycky jsme měli problém se tam vejít a navíc děsně blbě drncal. Jednoduše naprosto nepohodlný autíčko. Zlatá veřejná doprava...
Pak už jsme nemluvili jen se koukali na Peteho v akci. Vždycky jsem obdivovala skokany do výšky. To jak se v jejich krátkém běhu odráželo napětí, soustředění, dřina a potom ten elegantní skok kdy se ladně nadnášeli ve vzduchu naprosto volně jakoby gravitace neexistovala. Pete skákal vždycky moc hezky, ale ne příliš noblesně jako někteří jiní. Nikdo není dokonalý. Já při běhu taky nevypadám jako královna krásy. Vlastně asi ani nikdy moc nevypadám jako nějaká sexy kočka. Jsem příliš hubená, většina oblečení na mě visí a to nedělám schválně. Nejsem anorektička, bulimička ani nemám žádnou poruchu příjmu potravy či prostě cokoli. Jednoduše mám takovou stavbu těla. Přibrat mi jde obtížně i když jím co se do mě vejde. Někteří chtějí zhubnout, já přibrat. Vadí mi to, ale má to i své výhody. No, jen jednu výhodu. Můžu se cpát jak chci a čím chci.
Zato mám celkem pěkné, dlouhé a pevné nohy takže na mě vyniknou minisukně, když k nim najdu tričko, které na mě neplandá. A k tomu všemu mám vlasy do půl pasu. To by do mě taky člověk neřekl, že? Běžec s dlouhejma vlasama. Dyť je to blbost...
Jenže to tak je a neměním to. Je to docela sranda vidět holky s krátkejma vlasama nebo s důkladnýma drdolama při startu a já si tam nakráčím s culíkem a když si kleknu tak se mi cop houpe kus nad zemí.

Konečně skoky skončili a pořadatelé šli nachystat diplomy, poháry a medaile. Unaveně jsem se protáhla. Ten den mě docela dost unavil. Ráno jsem musela dopisovat tři písemky, z matiky, češtiny a zeměpisu a pak ta cesta na stadion a šedesátka. Prostě mi to dalo zabrat. Zalechtalo mě v krku a já se rozkašlala. Dost těžce. To už prostě ty plíce dělají. Ať mě cokoli polechtá, ať mám obyčejný kašel, ať mám chřipku kašlu jak starej tuberák.
"Není ti nic?" otočil se na mě starostlivě Patrik. On i zbytek našeho týmu věděli co se mnou je. Jinak lidi ze třídy ani tak ne, nechtěla jsem, aby mě nějak litovali, že mám prostě blbý plíce. No a co.
"Ne, v pohodě. Jen mě něco polechtalo v krku." ušklíbla jsem se a mírně se otřásla zimou. Svlékl si svou bundu a přehodil ji přeze mě.
"Co blbneš?" zabručela jsem nevrle. Nesnášela jsem, když tohle dělali. Starali se o mě jak o malý děcko. Booože, vždyť neumírám ani nemám rakovinu!
"Mrzneš." pokrčil rameny.
"Ty teď taky." zavrčela jsem.
"Si holka. Je to slušnost. Udělal bych to tak jako tak." sykl na mě a dál se snažil sledovat závodiště, i když se tam prakticky nic nedělo.
"Tak jako tak? O čem to mluvíš? Já jen řekla, že ti je teď taky zima? Tys měl nějaký postranní úmysly?" snažila jsem se ho nachytat.
"Jasný. Dám ti svou bundu, ty mi budeš vděčná a zlíbáš mě k smrti. Pusinku!" našpulil pusu a já vychrchlala smíchy. Dostal mě. Šikovnej kluk. Zachumlala jsem se do mikiny a odvrátila se. Když prohra, tak s hrdostí.

Konečně všechno přichystali, vyvolali mé jméno a já dokráčela k stupínku vítězů. S zdvořilým úsměvem jsem vše přijala a zapózovala pro školní noviny. Všechno bylo v pořádku. Postupně vyvolali Patrika i Peteho, kteří se zubili a předváděli před zástupem dívčích fanoušků. Na mě kluci nepískali. Na ně holky jo. No, když už...
Pamatuju si, že jsem nastupovala do auta, začala se mi točit hlava, dveře mi proklouzli mezi prsty a já padala do černočerné tmy.