Foukej mi do vlasů, 2. kapitola

Anotace: ...

Strčím klíč do zámku a pokusím se otevřít, ale mamčin klíč už vězí v zámku, tudíž tím svým chvíli točím, načež rezignuji a zaklepu.
„No ahoj! Kdes byla? Za chvíli musím do práce.“ peskuje mě, sotva strčím dovnitř prst nohy.
„Byla jsem venku s Brettem. Musí se venčit 6x denně, tak na to nezapomínej.“ odvětím a odepnu psovi vodítko i koš. Ten se spokojeně rozběhne k misce s vodou a chlemtavě pije. Chudák se málem uběhal k smrti, jak jsem ho nutila nosit mi větev v parku.
„Nebuď drzá! Je to tvůj pes, tak si trp. Kde máš vlastně vysvědčení?“ táže se a nachystá mi oběd. Máme špagety. Moje oblíbené. Vrhnu se na ně jak hladový vlk a na vysvědčení zapomenu. Hltám, jako kdybych měsíc nejedla.
„Notak, kde ho máš?“ připomene se mamina a začne se líčit do práce.
„Jo aha.“ uvědomím si a s pusou celou od kečupu vletím do pokoje, abych mamině ukázala své, ne zrovna výstavní vysvědčení. Tři trojky jsou dost hrozné, ale dělala jsem, co jsem mohla. Ekonomické předměty jako demografie a účetnictví prostě nejsou moje parketa a stejně chci studovat psychoterapii.
„No, viděla už jsem i lepší! Taková Pavla ode mě z práce má jen tři dvojky.“ konstatuje mamina a vysvědčení zase odloží na stůl. Je mi jasné, že by chtěla víc, ale já se kvůli škole nepřetrhnu.
„Jo, já vím. Všichni měli lepší než já.“ posmutním, strčím talíř od oběda do myčky a jdu do pokoje. Brettíka po cestě vezmu s sebou a svalím se s ním do pelíšku. Na Qipu samozřejmě nikdo není, takže si pustím svoje oblíbené písničky od Tynishi Keli a zahloubám se do trudomyslného přemýšlení.
„Did you know, that everyday are so much amazing. Waking up right next to you it feels like a daydream.“ zpívám si s Tynishou tak nahlas, že neslyším, že mamina klepe, tudíž mě vyděsí, když otevře dveře.
„Mohla bys přestat vřeštět? Matýsek spinká, já jdu, taťka se vrátí kolem osmi. Vezmi Matýska odpoledne na chvíli ven. Zajdi na nákup a nezapomeň vyvenčit to tele, co se ti válí v posteli.“ nařídí a zase odejde. Ztiším hudbu a počkám, až klapnou dveře. Konečně zase sama. Přepnu na další písničku a zavrtám se do peřin jako do kukly. Jen tak hladím Bretta na hlavě a přemýšlím. Najednou se mi začnou koulet slzy. Text další písničky je o lásce. Jako ostatně všechny, ale zrovna tenhle mě vždy dostane. Je z Tarzana. Někdy sním, že bych chtěla být, jako Jane. Možná dětinské, ale jsem ještě prostě dítě. Je mi sice za pár týdnů 18, ale to nic nemění na tom, že miluju plyšáky, neumím se odpoutat od ošklivých zážitků z minulosti a kluky jsem měla všehovšudy dva, z čehož jeden byl mým přítelem necelý měsíc a druhý pouhý týden. Neumím se prostě odpoutat od lásky k Matymu. Ten má sice spoustu dalších ctitelek, o kterých se dovídám denně na serveru líbimseti.cz, ale mě nikdo nezakáže doufat. Pokaždé, když vidím, jak si domlouvá schůzky s další novou slečnou, píchá mě to u srdce a brečím i několik hodin. Sice jsem už zjistila, že většinou to skončí jen u domlouvání, ale i tak mě mrzí, když vidím, jak jim posílá pusinkující smajlíky a píše, jak je má rád. Mě nikdy nic takového neřekl. Možná jednou, na začátku, kdy to vypadalo, že my dva budem spolu. Jenže to ztroskotalo. Z přemýšlení o Matym mě vyruší Matýskův pláč z ložnice rodičů. Utřu si slzy a běžím se podívat, copak se bráškovi stalo. Jsou mu necelé čtyři měsíce a je celý po mamince. Modrá očka mu září z roztomilého obličejíku. Celá maminka, jak se každý vyjadřuje. Bude to stoprocentně hezčí dítě našich rodičů. Já jsem spíš do tátovy rodiny. Trošku buclatější, hnědé kudrnaté vlasy, za které bych vraždila, hnědé oči. Bohužel většinu krásy zdědil Matýsek, ale nemám mu to za zlé.
„Copak je zlatíčko moje?“ usměju se na něj a on na mě zamává maličkou ručkou. Je naprosto úžasný, jsem hrdá, že je to můj bráška. Někdy si venku lidi myslí, že je to moje dítě a já je při tom nechávám. Strašně bych chtěla svoje miminko. Už pro ten pocit, že mě někdo potřebuje, že nejsem zbytečná. Ale zatím mi musí stačit bráška.
„Půjdeme papa? Půjdeme Maty?“ ptám se ho, jako by mohl odpovědět. Ráda si s ním takhle povídám. Sice mi moc nerozumí, ale sem tam na mě vycení ty svoje dva maličké zoubky. Brett se přijde podívat, proč jsem tak vyletěla z postele a shodila ho.
„No co? Musela jsem se jít podívat, copak se Matulkovi stalo Brettíku. Půjdeme na procházku?“ zeptám se i psa a položím brášku na přebalovací pultík. Plínku má plnou, tudíž ji vyměním, zapudruju mu zadeček a zabalím ho do čisté Pampersky. Začne spokojeně žvatlat. V pokoji si natáhnu pohodlné šortky s velkými puntíky, tílko na ramínka a Kristě napíšu, že za deset minut se sejdeme na našem oblíbeném místě v parku. Pak už popadnu malého, natáhnu mu dupačky, klobouček, sbalím sunar v láhvi a jsme připravení na každodenní procházku v parku. Brett už čeká u dveří, zapnu mu vodítko a s oběma svýma drobečkami vyrazím.
„Á Sabinka. Dobrý den. Matýsku jakpak se máš?“ huhňá na mě a na Matyho sousedka Vokounová z třetího patra. Zastaví nás před každou procházkou. Dokonce si začínám myslet, že to dělá schválně. Vždycky vystrčí hlavu ve chvíli, kdy procházím kolem jejího bytu s Matym v náručí a Brettem na vodítku v ruce.
„Dobrý den paní Vokounová.“ pozdravím způsobně a rychle kolem ní proplachtím, protože vím, že jakmile se rozjede, není k zastavení. Mluví a mluví. Naštěstí to dnes nestihne, proběhnu kolem ní jako torpédo a schody bych brala po pěti, nemít Matýska v náručí. Rychle vytáhnu kočárek ze sušárny na prádlo a vyjdu do slunečného dne. Přidělám ke kočárku malý slunečník, aby měl Matýsek pohodlí, nasadím sluchátka na uši a vyjdu směrem k parku, kde máme s Kristou sraz. Brett běhá kolem mě a spokojeně chvílemi ňafne. Najdu mu klacek a hodím mu ho. Matýsek se směje a já se musím smát s ním. Pak ale zjistím, že u vchodu do parku stojí parta náctiletých kluků a žaludek mám až v krku. Znám je z dob, kdy jsem byla potřeštěná puberťačka a dělala jim naschvály, tudíž mě nemají moc rádi. Nebo aspoň trpím tím pocitem, protože pravdou je, že ti kluci na to zapomněli a jsem jim volná jako trenýrky po dědečkovi. Dokonce mě někteří už ani nepoznají, protože jsem si vlasy přebarvila na fialovo-černou a nechala si je řádně zkrátit. I tak ale mám problém projít kolem nich, aniž bych byla rudá jako rajče až na zadku. Chci zavolat Bretta, abych ho připnula na vodítko, ale nestihnu to a to třeštidlo přiběhne přímo k jednomu z těch frajerů a chce si s ním hrát. Málem se o mě pokusí mrtvice, protože vím, že budu muset Bretta volat a na to se opravdu necítím. S knedlíkem v krku se nadechnu a co nejsebevědoměji chci zavolat, ale zadrhne se mi hlas, takže spíš zaskřehotám. Naštěstí je Brett perfektně vychovaný a i na skřehotání poslechne. Způsobně ke mně přiběhne a posadí se přede mě. Oddechnu si, připnu ho na vodítko a chci jít. Naneštěstí se mi napůl cesty k bráně do parku vybije MP3ka, takže jsem nucena sundat sluchátka a schovat ji. Nemá cenu mít sluchátka v uších, když stejně nic nehraje. Potím se jako před zkouškou, ruka s vodítkem se mi klepe a navíc zrovna když procházím kolem těch kluků, se Matýsek rozhodne vyhodit svoje chrastítko přímo ven z kočárku. V duchu si nadávám do blbců, že jsem se neotočila a nešla domů, ale co naplat, musím zastavit a chrastítko zvednout. Klukům samozřejmě poskytnu pohled přímo na můj velrybí zadek, takže se snažím co nejdřív zmizet.
„Wau krásko kam ten spěch?“ zavolá za mnou jeden z nich a v tu chvíli se o mě pokouší mrákoty. Přesně poznám, který to je. Kdysi jsem byla ochotna pro jeho hnědé oči vraždit, ale dneska bych mu horkotěžko řekla hloupé ahoj. Přitáhnu si Bretta blíž k sobě, kdyby se chtěl ten kluk přiblížit, ale ten se o to bohudík nepokusí, tudíž prosvištím celý park jako střela a uklidním se, až sedím na lavičce u východu.