Závod bez konce (4.)

Anotace: ... o něco kratší díl, ale nějak mi to nedalo díky za tipy i komentáře :)

Trošku jsem tušila, že jsem to přehnala. Hrdinství - ne, pýcha je někdy dost blbá věc. Ale hlavně ti co se na tu dráhu nadměrné pýchy dávají jsou s dovolením pitomci. Uvědomovala jsem si, že já se na ten krátký čas pitomcem stala. S povzdechem jsem a ve své černé pánské košili velikosti XXL, která mi dosahovala až lehce nad kolena si sedla na lavičku na tribunách.
Sledovala jsem své kamarády jak se snaží a zachytila i pár kradmej starostlivejch pohledů.
Áňa se rozbíhala už potřetí na trati, aby se neustále nemusela vracet na start šedesátky a tím ztrácet čas. Kamča s Patrikem se zase dělili o doskočiště alias pískovišťátko. Pete prostříhával vzduch nad laťkou. Trenér lítal mezi nimi a opravoval.
Jakuba jsem nikde neviděla. Uvolněně jsem si oddechla a trochu se natáhla, opřela se lokty o lavičku nade mnou.
"Mohla bys dát lidem trochu prostoru nebo jsi tak vztahovačná, že neznáš mezí?" zavrčel hlas kdesi nade mnou. Šokovaně jsem vyletěla a když už jsem stála, obrátila jsem se na toho největšího provokatéra na světě.
"Teď mi zase bráníš výhledu. Opravdu člověka nedovedeš nechat napokoji, že?" sklonil ke mě pohled, který upíral kamsi do dáli a já se opět střetla s jeho skoro černými oky.
"Promiň, na odporné jedince této planety si pozor nedávám." povzdechla jsem naoko kajícně a na vteřinku sklopila oči na zem a vzápětí ty jeho opět provrtala.
"Například na sebe, že?" ušklíbl se.
"Co tím myslíš?!"
"Se na sebe podívej. Vypadáš jak špatná verze lehké holky."
Klidně a spokojeně se na mě díval a nejspíš si užíval můj vytřeštěný a naštvaný výraz.
"Jak lehká holka rozhodně nevypadám. Spíš si všímej sebe, vypadáš jak-" vztekle jsem vybuchla a chvilku lapala po dechu. Zlostně jsem ho prohlížela a poprvé si ho pořádně prohlédla. Měl na sobě džíny s úmyslným potrháním, černé triko bez rukávů a přes to rozepnutou volnou rudou košily. Vypadal doopravdy dobře. Delší černé vlasy akorát podporovaly barvu trika a očí. Byla jsem naštvaná. Po vzhledové stránce mu nešlo nic vytknout!
"Tak co? Vypadám jak co?" zubil se. Dobře vnímal mou neschopnost jakkoli se vyjádřit.
"Vypadáš jak," začala jsem a pak jedním dechem (což je na mě výkon) odpověděla:
"vypadáš jak namyšlenej fracek co se tak i chová. Takže tvůj vzhled odpovídá tvé osobnosti. Gratuluju. Sladils to dokonale. Můžeš bejt spokojenej."
Byla jsem na sebe hrdá i na svou řeč.
"Já nevím kdo z nás se chová jak namyšlenej fracek, kterej si pro svou namyšlenost ani nenechá pomoct." pokrčil rameny a jeho obličej ztvrdl v skoro kamenný výraz. Uvědomovala jsem si, že jsem předtím udělala chybu. Uvědomovala! Ale zároveň jsem se prostě nemohla nechat porazit. Bylo to daleko horší než soupeření na dráze. Tam jsem si porážku tolik nebrala. Existují lepší než jsem já. Tak proč se vztekat, když to dokáží? Ale on nebyl lepší než já. Ne, nebyl!
"Hrdost není namyšlenost." odpověděla jsem tiše.
Dlouho jsem mlčela a jen ho sledovala a pak dodala:
"Navíc já to udělala z pýchy. Ne z namyšlenosti. To je trochu rozdíl. Ne velkej, ale je."
Vykulila jsem oči nad tím, že jsem mu to skutečně přiznala. Já to udělala. No, možná mám v sobě kus něčeho dobrýho. Sama pro sebe jsem se nad tou myšlenkou zazubila.
"Čemu se směješ?" zavrčel.
"Tobě. Komu jinýmu." odpověděla jsem s úsměvem a sedla si zpátky. Nechala jsem ho ať si ten svůj šokovanej výraz užije sám.