Kapitán Husťák (27. - druhá část)

Anotace: ták, myslela jsem, že to nestlihnu, asi tak.. no.. před půl hodinou odjíždim :D, takže jsem měla trochu hoňky, vysloužila jsem si pár opravdu ošklivých pohledů od zbytku posádky, ale myslim, že to zvládnou, tákže čtěte děti, pokráčko bude po návratu. :)

Sbírka: Kapitán Husťák

„Tak nevim, je to kulturák, nebo privát nevalné pověsti?“ ozval se za námi povědomý hlas a já se jen s velkým sebezapřením od Petra odtáhla. Kluci z kapely stáli vedle sebe jako tři sudičky a rozpustile na mě pomrkávali. „No tak, čekám odpověď.“ Zazubil se Marek.
„Vítejte ve Slavii, nočním podniku plném barových tanečnic, bezuzdného pití a nespoutaného sexu.“ Uklonila jsem se jako vilný principál a zasmála jsem se nad Petrovým zděšeným výrazem. Další poznámky už jsme si odpustili, protože se kolem nás vyrojil hlouček plesově naladěných jedinců a s každým okamžikem narůstal.
Když jsme se dostali do sálu, byla už polovina stolů obsazená, barmani svištěli za barem jako by měli víc než dvě nohy a z repráků se linuly songy z osmdesátých let. Přejela jsem sál hodnotícím pohledem. Musela jsem uznat, že se výzdoba povedla. Na pódiu stála obří kartónová zřícenina Draculova hradu a od ní se k první dvojici kruhových lustrů táhly těžko viditelné nitky, na kterých se pohupoval bezpočet miniaturních netopýrků. Od stropu visely mléčně bílé balónky, což podle všeho mělo představovat zmenšeniny úplňků, na většině stolů plápolaly červené svíčky a z balkónu dolů se na bílých vláknech spouštěli ohromní papíroví pavouci. S pobaveným úsměvem jsem naposled přejela ten výřad temňáckých symbolů a zamžourala jsem znovu k pódiu. Po třech schůdcích na ně vydusal Dan v černém fraku a s límcem, který ze všeho nejvíc připomínal veterinářskou pomůcku, zabraňující psům v kousání vlastních stehů. Z koutků úst se mu k bradě táhly klikaté rudé čáry, tvářící se takhle z dálky jako, že je majitel extra dlouhých špičáků po důkladné večeři. Sledovala jsem, jak se Dan dohaduje s hloučkem slečen v červených šatech, a neodolala jsem smíchu, když ukončil jejich debatu oplzlým vyceněním zubů a natažením paží nad hlavu v zlověstné póze. S pochechtáváním jsem popadla Petra za ruku a dotáhla jsem ho k té oživlé stvůře, abych jí mohla pochválit obleček.
„Odstup Satane!“ vyhrkla jsem na něj, a zatahala jsem ho za nohavici, aby si nás všiml.
„Odhoď stud a ukaž tepnu!“ zamrkal na mě perverzně a vytáhnul z kapsy umělé upíři zuby. Pobaveně jsem vyprskla. „Ty toho naděláš.“ Zamlaskal se na mě. „po šesti stoletích nezřízeného nočního života a chlemtání různých červených tekutin po litrech, už holt není chrup, co býval.“
„Chceš říct, že upírům padají zuby kvůli špatný životosprávě?“
„Krev je sice prestižní mok, ale není to nic zdravýho, jenže na druhou stranu, nemůžeš se živit dietní colou, když seš vampýr. Za prví na tebe ostatní krvesajové budou koukat jako na lůzu a za druhý přijdeš o všechny krky, které ti pomatený příznivkyně upířích ság budou nabízet po stovkách…“ pokrčil rameny a komediantsky na mě zamrkal, když jsem si přikryla pusu dlaní, abych se maniakálně neřehtala na celý sál.
„Jak je, kámo?“ zeptal se Husťáka, když nabyl dojmu, že jsem zabavená představou dentálních problémů upíří populace a napřáhl k němu ruku.
„Nestačim žasnout.“ Zavrtěl Petr nevěřícně hlavou. „A jen mezi náma, i když vypadáš jako sešitej pes, ten límec ti závidím.“
„Poradim ti fígl,“ mrknul Dan potutelně a předklonil se, aby navodil důvěrnou atmosféru, „ta kravata se dá povolit.“ S dalším poprskáním okolí v nečekaném smíchu jsem se s Petrem v zádech odpotácela co nejdál od pódia a zapátrala jsem v davu po rodičích.
„Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se, když toužebně zamžoural k baru. „Jestli si tě mám vyzvednout, až budeš nalitej a povolnej, budeme spokojený oba.“ Mrkla jsem a natulila jsem se k němu.
„To beru, ale vzhledem k faktu, že až se uvidíme příště, nebudu s největší pravděpodobností schopnej rozumný konverzace, měl bych ti s předstihem říct, abys byla něžná.“ Zatvářil se jako hodně stydlivá školačka a se smíchem mě postrčil do davu lidí.
--------------

Petr sledoval, jak se Nina proplétá k rodičům a byl rád, že netrvala na tom, aby šel s ní. Už takhle nebylo snadné dávat pozor na vlastní pusu i na Báru, která poletovala sálem a spolu se svými spolužáky dolaďovala poslední detaily. Nečekal, že se všechno urovná bez jediného slova. Vlastně nečekal, že se všechno urovná, i kdyby vysypal Nině na hlavu kýbl omluvných vět. Stalo se a Petr byl za to vcelku rád. Bylo to snazší, než jí povyprávět veselou historku o jeho dalším výmyslu. Ne, že by neměl v plánu jednoho krásného dne jít s pravdou ven, ale nechtěl nějaká přehnaná odhalení tahat na světlo zrovna dneska. Stačí dávat pozor, aby ho Nina neviděla s Bárou, a hlavně, aby ho nenačapala při setkání s Kubou. Dvě důležité věci. Jen dvě. Propletl se mezi stoly a vyškrábal se na poslední volnou barovou stoličku. Poručil si tonik a otočil se čelem do sálu. Jeho babička se spřáhla s tlupou hrdých stařenek, které podle znechucených pohledů těžce nesly zálibu svých vnoučat v morbidnostech. Petr si s pobavením představil, jak se asi budou tvářit, až dojde na půlnoční překvapení, ve kterém maturanti přivláčí pravou nefalšovanou rakev.
„Nedělej, že se nudíš.“ Zařval mu někdo u ucha a vytrhnul mu skleničku z prstů. „Díky.“ Vydechla Bára, když mu jí vrátila prázdnou. V obličeji byla mírně zarudlá a vlasy jí i přes lokýnky trčely do všech stran. Petr se zavrtěním hlavou postavil skleničku na bar a upravil Báře neposlušné prameny, aby zase trochu připomínala člověka, který zabil celé odpoledne v koupelně.
„Kde ses válela?“ zeptal se jí se smíchem, když si smetla z šatů několik smítek a postavila se před ním do pozoru.
„Byla jsem za pódiem, Dan tam šašil něco s mikrofonama, protože to nějakej pošuk špatně zapojil, takže si mě vzal jako osobní asistentku.“
„Je ti jasný, že spojení „osobní asistentka“ zavání dost necudnýma věcma?“
„Možná pro tebe, ty nemravo,“ Zaksichtila se, „ale je fakt, že babičce bys o tom říkat nemusel...“
----------------

„Tak jak se tu máte, staříci?“ zahlaholila jsem na rodiče a práskla jsem sebou na volnou židli. Vyjeveně na mě zírali a nechápali, proč se snažím vykouzlit úsměv ala Julia Roberts. Ukradla jsem tátovi hlt kofoly a nadskočila jsem, když se ke mně Kuba zezadu připlížil a popadnul mě za krk.
„Jestli chcete něco vidět, běžte se nastartovat k pódiu, za pár minut to vypukne.“ Pousmál se, podnikatelským gestem si utáhnul kravat, projel rukou vlasy a s mrknutím lva salónů zmizel. Poslechli jsme jeho radu a nenápadně jsme se všichni tři nalepili na hranu pódia. Dan k nám narychlo naběhl, aby se vyptal na pár další detailů ohledně svojí dokonalosti, a když jsem ho ujistila, že vypadá jako krvelačná bestie, a pokud vyndá zuby a přestane efektně šišlat, bude bezkonkurenčně nejlepší řečník v místnosti, spokojeně se postavil k mikrofonu a s úsměvem celou tu šarádu spustil.

Na pódiu se střídal jeden pošuk za druhým. Klasický scénář. Třesení pravicí, šerpa, kytka, sklenička s dost prapodivnou tekutinou, fotka pod pódiem a zpátky do řady. Dan četl ze svých poznámek všechno, o čem se maturanti domnívali, že by o nich mělo zaznít, takže to podle toho místy i vypadalo.
„Barbora Milotová.“ Vyslovil Dan jasným hlasem a usmál se na mojí potencionální švagrovou, která si přizvedla sukni šatů a opatrně vystoupala na pódium.
„Jak říkal, že se jmenuje příjmením?“ špitla jsem tátovi, když mi došlo, co jsem slyšela.
„Milotová. Ty jí znáš?“
„Spíš ne.“ Zavrtěla jsem neurčitě hlavou a skousla jsem si ret, abych se neoddala bláznivému smíchu. Jestli na světě existoval zákon schválnosti, nebo alespoň něco jako ironie osudu, opřelo se to do naší rodiny řádnou silou. Milotová…
„To je ta, co s ní Kuba randí?“ drbla do mě máma a se zájmem pozorovala, jak se Bára usmívá do fotografova objektivu.
„Jo je.“ Přikývla jsem. „Netušila jsem, že se jmenuje Milotová.“
„A co je na tom tak zvláštního?“
„No… zatímco Kuba randí s Milotovou, já randím s Milotou.“ Zazubila jsem se a obrátila jsem pohled zpátky k Báře, která už byla nastoupená zpátky v řadě.
Následovalo několik dalších slečen, jeden dredatý maník v bílém obleku a kostkované košili a jedna slečna, která podle všeho měla každým okamžikem porodit. Pak přišel konečně na řadu Kuba. Se šviháckým úsměvem vyskákal schůdky na pódium, posbíral, co mu dali, a komickou poklonou ukončil svou minutu slávy.
----------------

Petr stál vedle babičky a sledoval šerpování s jakýmsi tupým úsměvem. Když se konečně celá třicetičlenná banda různých postaviček vystřídala na pódiu, a když se konečně obzvlášť rozklepaný mladík s obzvlášť zmalovanou slečnou prokousali proslovem, ozval se z Danových úst zapomenutý verdikt: „A teď prosím, rodiče maturantů a jejich ratolesti na parket!“
„Doprdele.“ Zaklel Husťák, čímž si vysloužil nesouhlasný pohled od babičky i skupinky jejích nových přítelkyň. „Omlouvám se.“ Zamumlal a stoupnul si na špičky, aby viděl, kde je Nina. Opřená o pódium se bavila s Danem. Stoprocentně si ho všimne. Zatímco tiše panikařil, ozvalo se pár nejistých tónů, ale pak se přece jen kapele postarších chlapíků podařilo vyloudit povědomou melodii. Parket se začal plnit páry, které se nerozhodně rozkomíhaly. Uprostřed pohupujících se dvojic stála Bára a zoufale se rozhlížela. Petr se ještě jednou vytáhl na špičky. Nina byla pořád zabraná do hovoru s Danem. Potřeboval zmizet. Zároveň potřeboval dodržet, co Báře slíbil. Vystresovaně se několikrát zhluboka nadechl a vyrazil k Báře. Dřív než k ní přes parket došel, vzal Dan Ninu za paži a odvedl jí ze sálu. Petr vydechl. Nebezpečí bylo pro tuhle chvíli zažehnané. I když ho uvnitř šlehl malý plamínek žárlivosti a touhy rozběhnout se za nimi a vyšilovat tak dlouho, dokud nevyklopí, kam se chystali, byl rád, že jsou oba pryč. Rychle došel až k Bárě a nabídl jí ruku.
„Kde se flákáš?“ vyhrkla na něj s úsměvem.
„Rozvázala se mi tkanička.“ Pokrčil rameny, jako by to byla přece jasná věc. „Víš, jak by se ti všichni řehtali, kdybych se tu skácel?“ vykulil na ní oči v předstíraném zděšení a dal jí ruku kolem pasu, aby už konečně mohli začít tančit.
----------------

„Jak to myslíš, že nejsou komba?!“ vyštěkla jsem na Dana a ignorovala jsem, jak se po mně několik lidí v předsálí podívalo.
„Ty maníci, co hrajou teď, je sice mají, ale ani omylem je tu nenechají, protože jsou odněkud z Plzně a hodlají vypadnout úderem jedenáctý.
„Takže když jsi říkal, že nemusíme tahat aparaturu, myslel jsi to tak, že nám jí půjčí oni?!“
„Doufal jsem v to.“
„No doprčic. Takže prostě máme jedno jediný kombo na tři kytary?“
„Asi tak.“ Přikývl a i přes krvelačný převlek vypadal jako někdo, kdo se mě v tuhle chvíli hodně bojí. Taky měl proč. Sice se mi líbilo stát za mikrofonem, přehazovat prsty a řvát jako na lesy, ale veškeré tahání o aparaturu, žadonění o prkotiny a spoléhání jen na sebe, mi pekelně lezlo na nervy.
„Kolik máme času?“ zeptala jsem se s relativně klidnou grimasou, i když jsem cítila to napětí, které mi bublá pod tvářemi a snaží se mi je zkřivit do podoby panenky Chucky.
„Je půl devátý, kolem půl jedenáctý máte nastoupit vy. Času je dost.“
„Tak fajn, ještě pár minut si tu někde zakřepčím, a pak pro ty srandy dojedu, ale jestli se podobná kravina stane i sedmnáctého na tom náměstí, stáhnu tě z kůže dřív, než stihneš vyblekotat: „Prosím, ne!““
„Právě jsi vyhrožovala Draculovi, uvědomuješ si to?“
„Právě jsi jen o vlásek unikl dost šeredný smrti, protože mám strašnou chuť rozlousknout ti hlavu jako vlašskej ořech, a tebe trápí uražená upíří pícha?“ zvedla jsem obočí a ignorovala jsem, že se začal smát. „Budu tě sledovat, Draculo. Žádný další podrazy.“ Zavrčela jsem na něj a vpadla jsem zpátky do sálu.
O rodičovský tanec jsem přišla. Máma už zase seděla u stolu a Kuba na druhém konci sálu zíral Báře do výstřihu a něco jí šeptal. Zamířila jsem najisto k baru, přitočila jsem se k Husťákovi a zezadu jsem ho objala.
„Ženská nechte měěě!“ protáhnul napůl zděšeně a sevřel mi dlaně, které jsem si složila na jeho břiše.
„Nudíš se moc?“ zeptala jsem se, aniž bych ho pustila.
„Na nudu jsem zatím ani nepomyslel. Mám tu práce nad hlavu.“ Zasmál se a přehodil mi jednu ruku přes hlavu, abych se konečně dostala před něj.
„Musím na chvíli zmizet.“ Zamumlala jsem. „Nemáme aparaturu. Chceš jet semnou? Maximálně do hodiny budu zpátky.“ Vypadalo to, že mojí nabídku zvažuje, ale pak se k nám přikradli kluci z kapely, a tak jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „Stejně bych se vám do auta nevešel. Nehledě na to, že by mi mohla nějaká mašinka spadnout. Až se budu chtít nechat roztrhat na malý kousky, pojedu radši do Rumunska a skočím mezi vlky. Pořád z toho setkání asi vyváznu snáz, než kdybych vám něco rozmlátil.“
---------------

Petrovi se naprosto ukrutně hodilo, že Nina zmizela. Po deseti minutách se mu povedlo vsugerovat babičce, že je vlastně strašně ospalá. Naložil jí do auta, odvezl jí domů a vrátil se během necelé půlhodiny. Někdo nahoře ho měl dnešního večera děsivě rád.
„Nebezpečí morální újmy zažehnáno, jde se chlastat!“ zavelela Bára a vydrápala se na vedlejší stoličku. „Dej mi klíčky, pro případ, že by ses propil do stavu, kdy máš pocit, že jsi kosmonaut.“
Petr jí s úsměvem položil klíč od auta do dlaně a houknul na barmana, aby někde vykouzlil dvě tequilly.
Než si stihli objednat další, přiklusal k nim Dan a bez přemýšlení se s jakousi automatickou samozřejmostí svalil Báře na záda. „Teda, ty hicuješ, čertice.“ Zazubil se a ukradl jí ze skleničky citron. „Co bys řekla na malý ryze neškodný taneček s těmi nejlepšími sexuálně uspokojivými úmysly?“
„Beru.“ Zazubila se na něj.
„Já taky, ale jestli jí sáhneš níž než pod lopatky, zatancuju si s tebou já.“ Zahuhlal Petr v pobavené výhružce a sledoval, jak Dan popadl hihňající se Báru za ruku a odvlekl ji na parket.
„Ahoj,“ usmála se na něj jakýsi dívka a okamžitě zaujala Bářino místo. Jenom kývl na pozdrav. „Co tu děláš tak sám? Snažíš se zpít do němoty?“
„Čekám na přítelkyni.“ Odpověděl s extra důrazem na podstatné jméno. Slečna se jen potutelně usmála. „To snad nevadí, ne? Stejně to bude asi plnohodnotnej vztah, když tě odložila na baru.“
„Teda, chvilku tě tu nechám samotného a už tě nabalujou patnáctky.“ Ozvalo se Petrovi za zády. On i jeho nová společnice se rázem otočili a zůstali zírat na Ninu, která s rukama v bok a s vražedně širokým úsměvem čekala, až se slečna dovtípí, že je nejvyšší čas vypadnout. Netrvalo to dlouho. „Měj séééé.“ Zapěla Nina škodolibě a usadila se na baru. „Kolik jsi jich stihnul?“ zeptala se a vyžoudala si od barmana tequillu, aby s Petrem držela krok.
„Asi čtyři. Škoda, žes přišla tak brzo. Ještě jedna a mohl jsem založit soukromý Space Girls.“
„Ty zvrhlíku, ani mi nevadí, že nabaluješ holky po pěti, ale zálibu v disko srandách ti nikdy neodpustim!“ Petr se jen pousmál. „Naštěstí znám způsob, kterej veškerý naše rozdíly smaže.“ Zajel jí rukou do vlasů a políbil jí.
-----------------

„Nino, sorry, že ruším, ale neviděla jsi Báru?“ drbnul do mě do zad prst s Kubovým hlasem a donutil mě překonat touhu po muchlování a uchýlit se k praktickému a hlavně doslovnému pořekadlu držet jazyk za zuby. Vražedně jsem se na brášku podívala, ale dlouho mi to nevydrželo. Přímo uprostřed mého zorného pole se na parketu vlnila Bára tak divoce, že bych se nedivila, kdyby jela na tryskový pohon. Jenže co bylo nejhorší, vlnila se v dokonalé synchronizaci s Danem. Po chvilce váhání jsem zvedla prst a zabodla ho směrem ke křepčící dvojici, ale Kuba pořád ještě zíral na mě a na Husťáka.
„Co tu děláš s nim?!“ vyplivl Kuba a kývl na Husťoše, který si z neznámého důvodu namotával na prst jednu z mých modrých loken.
„Snažím se ho opít a zneužít, ale ty mi to zrovna teď moc neulehčuješ?“ zvedla jsem nechápavě obočí. „Ale jo, v rámci zachování tradic, bych vás asi měla představit, takže Kubo, tohle je můj kámotýpek Petr, Petře, tohle je můj brácha Kuba a Nino, tohle je tequilla, která čeká, až jí vypiješ.“ Zaculila jsem se na skleničku, kterou mi barman poslal po dřevěné desce a na ex jsem jí do sebe otočila.
„S tímhle týpkem chodíš?“ zavrčel Kuba, a když jsem přikývla, vydechl: „No to se mi snad zdá.“
„Co je, vy dva se znáte?“ nechápavě jsem mezi nimi pendlovala pohledem a podle Petrova výrazu jsem tušila, že něco není v pořádku.
„Ty nevíš, co je zač? Proč je tady?“
„No… je tu se mnou.“ Odpověděla jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Ne, je tu s ní!“ Kuba ukázal na Báru, a na vysvětlenou dodal. „To je její brácha. TOHLE je ten psychopat!“
„Cože?“ vydechla jsem a otočila jsem se k Petrovi. „Milotová…“ zašeptala jsem v nenadálém záchvatu pochopení. Pustil moje vlasy a s ublíženou, ale mnohem víc provinilou grimasou sklopil oči.
„Takže pablb, idiot, kretén… Mluvil jsi o mým bráchovi? Kvůli němu si vymejšlel tisíc krvavých způsobů jak zabít? Plánoval jsi, jak to zařídit, aby se na něj Bára vykašlala?!“
„Nino…“
„Panebože, jak dlouho víš, kdo je kdo?!“ zeptala jsem se a sklouzla jsem ze stoličky, aby se mě nemohl dotknout.
„Od začátku.“
„A to jsi mi nic neřekl?! Děláš si srandu?!“ cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Copak je normální lhát takhle mistrně a ještě se při odhalení tvářit jako chudinka?! Musela jsem na vzduch. Beze slova jsem obešla Kubu a vypálila jsem ze sálu, jako by se mi do zad opírala vichřice.
----------------

„Měl jsem pravdu, seš kretén!“ zavrčel Petr na Kubu a rozběhl se za Ninou. Neměl tušení, co by jí asi tak měl říkat, ale to nebylo důležité, musel jí najít a… a co? Zase jí něco nalhat? Trochu zvolnil, aby se urovnal myšlenky. Jak si mohl včera večer ověřit, Nina nesnášela jednu jedinou věc, a tou bylo lhaní.
V předsálí jí nenašel, a tak proběhl ven. Okamžitě ho rozklepala zima. Brzy muselo začít sněžit. Rozhlédl se na obě strany, ale nikde jí neviděl. Vlastně měla na výběr jen dva směry, první cesta vedla na náměstí a druhá tmavým parkem, který se táhl podél řeky. Petr automaticky vyrazil k náměstí. Nina byla trochu moc rozumná na to, aby se v noci poflakovala v tmavých stínech. Rozběhl se plnou rychlostí, u divadla zahnul vpravo a konečně ji uviděl. Rázovala středem ulice s hlavou svěšenou a se sukní vykasanou ke kolenům, aby se nepřizabila. Petr si s trochou nepatřičného estetického cítění uvědomil, že by to byla perfektní fotka. Dřív než si stačil v duchu vynadat za naprosto zbytečné myšlenky, zahnula Nina doleva a zmizela mu z očí. Znovu se rozběhl a po několika desítkách metrů vpadl na náměstí. Zastavil se v podloubí a pozoroval, jak rychle došla ke kašně a vyhoupla se na její okraj. Chvilku váhal, ale nakonec vyrazil k ní.
-----------------

Seděla jsem na kašně a snažila jsem se nevnímat, jak mě z ní pekelně studí zadek. Vlastně mi ani moc nedocházelo, proč vyšiluju. Byl to spíš hodně afektovaný zvyk. No a co, tak je to její brácha. No a co, tak nemůže Kubu vystát. No a co, ti dva se stejně za chvilku rozejdou, soudě podle toho, jak se Bára otírala o Dana. No a co, tak mi lhal?! Ne! Najednou jsem moc dobře věděla, proč se tak vztekám. Zatímco já káča se k němu tulila s provinilým pocitem, že jsem ječela až moc, on se královsky bavil a vytrvale se snažil zapřít další boudu, kterou na mě ušil! Kretén jeden!
„Nino…“ ozvalo se vedle mě zašeptání. Ani jsem si nevšimla, jak se ke mně připlížil. Z očí mi tekly slzy vzteku, takže jsem byla dost ráda, že jsem před chvilkou vůbec dokázala trefit ke kašně.
„Nechci to vědět.“ Odpověděla jsem na nevyřčenou otázku a ponořila jsem ruku do ledové vody. Nechápala jsem, proč ji město ještě nevypustilo. Na zimu se to přece vždycky dělalo.
„Nino, poslouchej mě, já…“ V kabelce se mi rozječel telefon. Byla jsem za to neuvěřitelně ráda. Zvednutou dlaní jsem Petra umlčela a vzala jsem to. Volal Dan.
„Já vim, že za chvilku hrajem, jsem na náměstí, něco si tu dořešim a hned přijdu. Dej mi pět minut.“ Vychrlila jsem do mobilu a zase jsem ho schovala do kabelky. Petr se mezitím odhodlal udělat dva kroky blíž a usadit se vedle mě nad nevábnou hladinou.
„Nemám čas.“ Špitla jsem.
„Já vím. Máš vztek, viď?“ zamumlal a já musela žasnout nad chlapskou blbostí. Ne, vůbec, jsem absolutně v pohodě z faktu, že mi nalháváš spoustu kravin a nepřemýšlíš nad tím, že bych tě taky mohla vykuchat pomocí nůžtiček na nehty! Nějak jsem neměla sílu mu na tak pitomou otázku odpovědět. Jestli neznal odpověď sám, neměl tu co dělat.
„Já jsem napřed nevěděl, že jste sourozenci, když jsem ho pak s Bárou potkal, ani za mák se mi nelíbil, což víš a prostě jsem si nedokázal pomoct… já…“
„Vynechej tohle zájmeno, jestli mě nechceš vytočit ještě víc.“ Zavrčela jsem a dál jsem tupě zírala na vlastní rozkomíhané nohy.
„Fajn. Prostě Kubu nemám rád a prostě jsem si nedokázal pomoct, ale to ještě neznamená, že to něco mění mezi náma, nebo jo?“
„Nebo jo?“ zopakovala jsem po něm a skousla jsem si ret, abych nezačala nadávat ve všech světových jazycích. „Takže ty žiješ v domnění, že na mě vybalíš takovouhle podpásovku, lež jako kráva, a já řeknu, že se nás to vlastně netýká a rozdám si to s tebou?!“
„Ty to překrucuješ.“
„Já že něco překrucuju? Ty si ze mě snad děláš srandu…“ seskočila jsem z ledového kamene a stoupla jsem si k němu čelem. „Nepřijde ti rozhovor o lži už trochu ohranej?“ zeptala jsem se a zašvidrala jsem na něj. Jak pořád ještě seděl na kašně, musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Oči měl stejně nečitelné jako v těch chvílích, kdy se dokonale kontroloval. Měla jsem vztek na tu jeho zásadovou klaďáckou schránku, když jsem teď věděla, že je uvnitř slušně nablito!
„Ohranej? Sakra Nino, copak ty jsi nikdy nezalhala?! Já jsem nelhal tobě, chtěl jsem ti všechno říct, ale s tebou je všechno přirozený hrozivě složitý. S tebou se prostě nedá normálně mluvit!“ Jeho oči se začínaly lesknout vztekem, aniž by na něj jejich vlastník měl nějaký nárok.
„Nino?!“ ozval se za mnou Danův hlas, ale jakmile jsme s Husťákem zařvali sborové: „Sklapni!“ poslechl.
„Tak ty lžeš v jednom kuse jenom proto, že se mi nedá nelhat?!“
„To jsem neřekl!“
„Tak to koukej vysvětlit dřív, než tě probodnu jako jednohubku!“
„Tohle je přesně to, o čem mluvim, s tebou se nedá mluvit normálně, protože si všechno přebereš po svým. Slyšíš jen to, co chceš slyšet, nikdy to, co opravdu říkám a v konečný fázi, jakmile se ti něco jen trošku nelíbíš, uděláš tenhleten ksicht,“ ukázal na můj obličej, v tu chvíli hooodně znechucený, „a začneš mi vyhrožovat. To je pak jasný, že ti nikdy neřeknu pravdu!“
„Dobře,“ vydechla jsem a na okamžik jsem zavřela oči, abych se dokázala zbavit touhy chytit ho za hlavu a začít mu s ní třískat o dláždění, „jestli máš co říct, poslouchám.“
„Já… promiň, já to nechtěl říct takhle.“ Zamumlal a sklopil oči.
„Ale řekl jsi to.“ Nechtěla jsem se na něj dívat, a tak jsem popošla zpátky k okraji kašny a opřela jsem se o něj. „Asi je ti jasný, co bude dál.“ Řekla jsem a v tu chvíli jsem necítila kromě chladu absolutně nic. Ani vztek, ani lítost, ani soucit kvůli tomu, jak vyděšeně se tváří. Nevěděla jsem, co chci. Ne, že bych si nedokázala vybrat, spíš jsem si uvědomovala, že neexistuje nic, co bych právě v tenhle okamžik chtěla. V mém světě na moment zavládlo absolutní prázdno. „Měj se.“ Utrousila jsem a odlepila jsem zadek od kašny. V tu chvíli mě Petr drapnul za ruku a přitáhl si mě k sobě. Přistála jsem mu mezi koleny a nechala jsem ho, aby mě objal. Pořád ještě seděl na té stupidní kašně, když mě jednou rukou chytil za bradu, zvedl mi hlavu výš a v posledním pokusu všechno srovnat, mě políbil.
Tělem mi projely všechny emoce, které se před okamžikem automaticky vypnuly. Vztek se mi rozhučel v uších, jako obrovská turbína. Od konečků prstů se začal rozlézat naprosto nový pocit a nutil mě rychle se odtáhnout. Po chvilce zmateného očekávání jsem si uvědomila, že je to odpor. Petr si mě k sobě tiskl a nepřestával útočit na mé rty. Ruka, kterou mě objímal, se pomaličku posunovala níž. Když jsem jí ucítila milimetr nad lemem kalhotek, vztek i odpor se slily v jednu odpornou šmouhu a bez ptaní přinutily moje tělo k činu. Vší silou jsem se zapřela Petrovi do hrudníku a srazila jsem ho do mrazivé páchnoucí vody.