Smrt (9.)

Anotace: Část druhá. Ze tří. Po delší době... Jsem na dovolené. :)

Sbírka: Smrt

Hudba něžně utichala, ale my jsme se stále držely za ruce. Až teprve co se ozval potlesk jsem mu přestala hledět do očí, odtáhla se a s lehce zarudlými tvářemi námahou i rozpaky a radostí jsem začala tleskat spolu s ostatními.
Henry se na mě usmál naprosto nádherným úsměvem. Přívětivým, radostným. Sklonil se ke mě a podal poklonu mému tanci.
"Děkuji. S dobrým tanečníkem to jde vždy." oplatila jsem mu a pak mě už vedl k společnosti dam, kde jsme se setkali.
"Z povinnosti se půjdu věnovat i ostatním dámám tohoto večera. Zatančíte si se mnou ještě dnes večer?" zašeptal ke mě tiše zatímco mi líbal ruku a dámy se hihňaly. Uklonila jsem se a špitem mu odpověděla:
"Kdykoli si budete přát, lorde."
S vítězným výrazem odkráčel a já po něm pobaveně i potěšeně koukala.
"Brzy bude ruka v rukávu, viďte, děvenko!" napila se poháru s vínem postarší paní v žlutavých šatech. Zasmála jsem se a neoodpověděla. Zrakem jsem propalovala sál a hledala Annu.
Naštěstí, když zahlédla můj pohled, odstoupila z tmavého koutu místnosti kde se smála s důstojníkem a s poklonou vyšla směrem ke mě.
Najednou mi její směr zatarasila postava. Příliš z blízka na mé oči takže z ostření na dálku můj zrak musel vypadat trochu hloupě. Jakmile jsem spatřila rudé šaty a blonďatou hřívu nasadila jsem chladný výraz a co nejnebezpečenější masku.
"Slečno O´delová." zklonila jsem hlavu.
"Slečno de Garriguete." zahuhlala posměšně.
"Chcete se připojit do mé společnosti, madam?"
"Jistě."
Na hloupou otázku... Udělala jsem krok směrem k ní a ona se do mě zavěsila jak do muže.
"Sečkejme ještě madam, prosím. Támhle ke mě jde má společnice." pokynula jsem směrem do sálu, který ještě stále přecházela Anna.
"Ach, ano! Ta vaše služebná!" na to, že jsme spolu mluvili celkem tiše, abychom nerušili společnost - řvala.
Řvala tak hlasitě. Všichni to museli slyšet. Šlechta, důstojníci, vojáci. I má služebná. Zastavila se a vytřeštěně hleděla. Rozhlédla se a viděla to. Jak na nás všichni hledí. Vysmekla jsem se té "odvážné dámě" a odtažitě se vydala k Anně. Slečna O´delová způsobila v mé mysli jedinou věc. ODPOR.

Natáhla jsem se po roztřesené Anně a chytla ji za ruku. Po sálu se rozlehlo štěbetání a já to chápala. Bylo nehorázné mezi šlechtu vzít obyčejnou služebnou. Komorníka, důstojníka, vojáka. To společnost trpěla. Služebnou, komornou - ne.
"Ba-baronko?" zakoktala roztřeseně služebná.
"Asi to bude zlé. Nebreč. Prosím. Drž se. Udrž si důstojnost. Já se nestydím ani nezlobím." odvětila jsem jen pro její uši a rozhlédla se.
Hudba nehrála. Šlo slyšet jen šumění šatů a davu. Věděla jsem, že musím něco udělat. Že je to nutnost. Stále s rukou své služebné jsem přešla až k hudebníkům a normálním hlasem je poprosila, aby zahrály valčík. Krom jednoho muže, který mě s zadostiučiněním pozoroval všichni začali hrát. Nevím co jsem mu udělala, ale nechala jsem to být.
Sedli jsme si s Annou na židle vedle balkónku. Pár lidí začalo tančit a já je vděčností div nezlíbala.
A pak jsem si oživila další vzpomínku.

* Byl to spíše rodinný ples. Maminka měla na sobě rudohnědé šaty. Naprosto krásně ladily k jejím rudohnědým vlasům. Otec ji objímal kolem pasu a láskyplně se na ní koukal. Nikdy jsem neviděla nic nádhernějšího. Ta naprostá zbožnost v jeho očích. Otec bez pohledu na kroužek hudebníků mávl rukou a začal valčík. Přitáhl si matku ještě pevněji k sobě a začal tančit. Matka na něj koukala s tím nejlaskavějším úsměvem na světě a čokoládovýma očima ho hladila.
Spolu s těhotnou Juliettou jsme je sledovaly. Svoje hnědé vlasy měla spletené, ležela natažená v pohodlí u krbu, deku na vzdouvajícím se břichu velikosti slona. To právě čekala dvojčátka. Vedle nás si četl Richard a ruku měl položenou na jejím lýtku, které skoro bezmyšlenkovitě mnul.
"A-au." zaskučela Julietta a její ruce vzlétly k břichu. Richard otrhl oči v tom samém momentu a starostlivě se k ní naklonil.
"Lásko?" zašeptal jí přesladce a upřímně do vlasů. Políbil jí a opatrně jí zase třel paže. Juliett ten večer porodila. Richard se na ni pak díval stejně zbožným pohledem zamilovaného. Ale tak se koukal i po svatbě. Jenže ten večer se něco změnilo. Jakoby ji miloval ještě víc. Jakoby jeho srdce pukalo tím nepřeberným množstvím lásky. Nikdy se netočil za pěknými, vyvinutými služkami jako jiní ženatí muži. Když byla v místnosti, díval jen na ni nebo na nikoho. Většinou ani nešel tam kam ona nebyla. Na lovu většinou ženy nejsou. Málokdy však měl chuť s otcem a jinými odjet. *

Vrátila jsem se do přítomnosti a vzhlédla. Nade mnou stál Henry. Koukal na mě šokovanýma očima. Nechtěla jsem, aby viděl ten bolestný výraz mé tváře. Uhnula jsem hlavou a teprve po chvíli znovu vzhlédla.
"Baronko?" zašeptal sametovým hlasem. Tím hlubokým a hřejivým. Mrkala jsem. Nechtěla jsem, aby všichni viděli mé slzy. Nevěděla jsem proč jsem si vzpoměla na ten večer Juliettina porodu. Proč jsem si ho spojila s tímto. A proč mě bolí ten jeho hlas.
"Henry?" odpověděla jsem roztřeseným hlasem. Nevzpomínala jsem si na jiná oslovení.
"Co je Vám?" vytřeštil oči.
"Nic. Promiňte." zavrtěla jsem hlavou a začala se vzpamatovávat z toho jeho strachovitého výrazu.
"Zatančíte si se mnou?" zašeptal a bez odpovědi mě vedl k tanci. Hrála hudba, on si mě přitáhl k sobě a pevně objal. Majetnicky. Ochranitelsky. Starostlivě. Jemně. Opatrně.
Nebyl to valčík a ani nic u čeho se tančí na vzdálenost a přibližujete se jen někdy jako při prvním tanci. Bylo to rychlé, divoké a tak nějak - šel z toho strach neb něco podobnému jemu. Nedokázala jsem to určit. Asi něco jako, když máte poslední večer. Pevně mě k sobě tiskl a ruce měl přibité kus nad mou suknicí. Nehýbal jimi. Zuřivě se mnou pohyboval jen sevřením paží.
"Henry?" popadla jsem dech.
"Mlčte."