Bonjour, Dita!

Bonjour, Dita!

Anotace: bylo to předvídatelné, bylo to očekávané, tak tady to máte :-)

Sbírka: Bonjour, Dita!

Vánoce se kvapem blížily. Zatímco den před Štědrým večerem dvojčata a Rowan zdobili jedli v hale, Madeilene a já studovala recepty na le reveillon, tedy menu na štědrovečerní večeři. Simon byl u koní.
,,Proč je každý recept jiný?‘‘ vztekala jsem se nad výstřižky z novin.
,,Našla jsem jeden s ústřicemi,‘‘ hlásila Madeilene od notebooku.
,,Dito, Rowan rozbil baňku!‘‘
Něco na té Etienově averzi k Vánocím bylo. ,,S ústřicemi nepotřebujeme, nemáme ústřice,‘‘ odbyla jsem Madeilene. ,,Doufám, že se Rowan nepořezal.‘‘
,,To ne, ale byla to mámina baňka.‘‘
Rowan klečel nad tmavě modrými střepy a brečel.
,,No tak, neplač,‘‘ zvedla jsem ho a utřela mu malíčkem slzy. ,,Víš, co se u nás v Česku říká? Střepy přinášejí štěstí.‘‘
,,Když to byla mámina baňka…‘‘
Zametla jsem střepy na lopatku a vysypala je do koše. ,,Našla jsi něco dalšího?‘‘
,,Máma musí mít někde schovaný recept,‘‘ odsunula Madeilene notebook a přitáhla si židli ke skříňkám nad linkou. Zatímco procházela všechny hrníčky, obrátila jsem notebook k sobě a po krátkém, leč urputném boji odeslala domů přání k Vánocům.
,,Etien!‘‘
,,Bonjour, kiddo,‘‘ ozvalo se z haly. ,,Bonjour, mademoiselles. Máte pěknej stromek.‘‘
Dvojčata se určitě zapýřila.
,,Bonjour. Jak to, že ještě nevaříte?‘‘ divil se Etien při nahlédnutí do kuchyně.
,,A co?‘‘ divila jsem se, zatímco Madeilene okamžitě pochopila. ,,Lněné semínko! My bychom zapomněli na lněné semínko!‘‘
,,Co to?‘‘
Madeilene zatím pouštěla vodu do hrnce připomínajícího malý kotel.
,,Táta ho pro mě už poslal.‘‘
,,Zapomněly jsme,‘‘ omlouvala se Madeilene mě i sebe.
,,Vy mě ignorujete,‘‘ ozvala jsem se po třetí a už dotčeně.
,,Ty jsi typická zvědavá ženská,‘‘ utahoval si ze mě Etien. ,,To je takový zvyk už, vařit koním před Štědrým dnem lněné semínko, aby se jednou za rok taky měli dobře.‘‘
,,Jdu do sklepa,‘‘ zahoupala Madeilene klíčemi na prstu, ,,pomůžeš mi s pytlem?‘‘
Šla jsem se zatím podívat na jedli. Některé ozdoby tam byly pověšené bez ladu a skladu, ale nekazila jsem jim radost, byla to jejich práce.
,,Zkoušeli jste, jestli ta světla svítí, než jste je tam upíchli?‘‘
Podle obličejů jsem ani nemusela doříct otázku, a světla samozřejmě nesvítila.
,,Já se na to mrknu,‘‘ zachránil je Etien a táhl za sebou pytel.
,,Jsi taky elektrikář?‘‘ neodpustila jsem si.
,,Budu ideální manžel,‘‘ liboval si a já si neodpustila úsměv. Madeilene stojící za mnou se usmívala úplně stejně a já ten svůj rychle zamaskovala.

,,No sláva,‘‘ přivítal nás Simon, když jsme každý s kýblem v ruce vešli do stáje. ,,To nebude stačit.‘‘
,,Madeilene dělá druhou dávku,‘‘ řekla jsem rychle.
Simon nic neřekl, vzal Etienovi jeden kbelík z ruky a šel k peršeronů.
,,Můžu to dát Rossovi já?‘‘
Etien svolil, ale šel za mnou. Odsunula jsem dveře ryzákova boxu a ten už nedočkavě přešlapoval u žlabu. Odlila jsem jeho dávku a on se do toho pustil s takovou vervou, že měl semínka brzy až na čele.
,,Čuně jedno!‘‘ drcnula jsem jej do zadku. ,,Co jim na tom tak chutná?‘‘
,,Vždyť je to dobrý,‘‘ bránil ,,pokrm‘‘ Etien a nabral kousek patlanice na ukazováček. S odporem jsem sledovala, jak gurmánsky vychutnával sousto.
,,Zkus to, fakt to není špatné.‘‘
,,Že to chutná tobě a koni, nic nedokazuje,‘‘ utahovala jsem si z něj, ale nakonec se nechala vyhecovat a kousíček ochutnala.
,,Tak co?‘‘
,,Jde to,‘‘ nechtěla jsem chválit, aby se Etien nemohl cítit navrchu.
Zbytek kýble zbyl ještě na dva koně.
,,Odnesu to Madeilene,‘‘ nabídla jsem se, ale Etien mě chytil za ruku. ,,Spěcháš. Když jsme odcházeli, ještě nezačala vařit voda.‘‘
Vyhoupla jsem se na bednu s ovsem vedle sedlárny. Ze šatny naproti ní vyšel Francois oblečený v džínách a v ruce nesl helmu. ,,Bonjour, Dita.‘‘
Etiena nepozdravil.
,,Bonjour, Francois.‘‘
,,Hezké Vánoce.‘‘
,,Tobě taky.‘‘
Za Francoisem zapadly dveře.
,,Proč nepozdravil i tebe?‘‘
Etien se opřel lokty o bednu a díval se ke mně nahoru. ,,Od určité doby mě přestal zdravit. Myslím, že s tím máš něco společného.‘‘
Ušklíbla jsem se. ,,Omlouvám se ti.‘‘
Jeden z peršeronů kopl kopytem do dřevěného pažení mezi boxy. Simon odešel pryč.
,,Už máš vánoční náladu?‘‘
,,Jdete zítra na mši?‘‘
,,Nemám ráda, když mi někdo na otázku odpoví otázkou,‘‘ vyčinila jsem mu. ,,A nevím. Ono se chodí na mši?‘‘
S úsměvem přikývl.
,,Já nechodím do kostela. Nikdy.‘‘
,,To je zvyk.‘‘
,,Připadám si tam nepatřičně a napadají mě jenom hříšný myšlenky.‘‘
,,Tak to půjdu s tebou,‘‘ rozesmál se. ,,S vámi.‘‘
,,Nechodíš s rodiči?‘‘ zajímalo mě.
Etien se přestal smát. ,,Neslavím Vánoce s rodiči.‘‘
Byla jsem zvědavá proč, ale nechtěla jsem to z Etiena tahat, sama nemám ráda všetečné dotazy. Najednou mi ho bylo líto.
,,Určitě zítra půjdeme na mši, i kdybych měla všechny Simony ven vykopat,‘‘ slíbila jsem mu vážně a Etien odhalil bílé zuby v úsměvu.
,,Hej, tak kde jste s těmi kýbly?‘‘
Seskočila jsem z bedny ve chvíli, kdy Madeilene přidupala a přelétla nás pohledem, ze kterého sršely blesky. ,,Čekám na ně, a vy nikde!‘‘
,,Snad není tak zle.‘‘
,,No to teda je!‘‘ obořila se na mě, hrajíc divadlo před Etienem. ,,Já nevím jak ty, ale já to ztuhlý z hrnce škrábat nebudu!‘‘
,,Tak to vyškrabu já,‘‘ odsekla jsem jí a vytrhla kýbl z ruky.

Štědrý den se neskutečně táhl. Už s lépe naladěnou Madeilene jsme nakonec nějak splácaly le reveillon a Rowan si dokonce přidal. Po obědě mě přemluvili, abych si také vyčistila boty a postavila je k nepoužívanému krbu do obýváku, protože mi do nich Pere Noël něco určitě nadělí. Nesdílela jsem jejich optimismus, ale přece jen jsem si pro ukrácení času nekonečně dlouho leštila botasky, až se blýskaly jako nové. Potom přišel Simon od koní a až do devíti večer se všichni dívali na nekonečné a hlavně nekonečně stupidní vánoční pořady v televizi, než nadešel čas se nachystat do kostela, k čemuž se každý postavil osobitě. Rowan si nageloval vlasy zhruba půl kilem Madeilenina gelu na vlasy. Madeilene se pro změnu navlékla do kožené sukně těsně pod zadek, protože, jak mi vysvětlila, na vánoční mši chodí hlavně kluci. Jen dvojčata si oblékla tmavé džíny, Estelle k tomu přidala slušivou čelenku do vlasů.
Ke kostelu jsme dorazili jako spořádaná, slušná rodinka. Etien stál s rukama v kapsách džínů stranou od ostatních a dvěma z nás se už z dálky při pohledu na něj rozbušilo srdce.
,,Bonjour, Dita. Bonjour, Madeilene.‘‘
Madeilene se ho okamžitě zmocnila a táhla ho dovnitř, takže řeč o cizích klucích byla rozhodně jen zastírací manévr. Kostel se pomalu, ale jistě začínal naplňovat do své kapacity a Simon si dal Rowana za krk, aby kiddo viděl na chór a varhany. Když do kazatelny vyšel kněz, celý kostel ztichl a začala mše. Po prvních pár větách jsem okamžitě vypnula pozornost, tohle nebylo nic pro mě. Prohlížela jsem si lidi kolem nás. Všichni se upřeně dívali dopředu nebo na kazatelnu, nikdy bych neřekla, že jsou Francouzi tak nábožensky založení. Zvedla jsem hlavu k balkónům s gotickým sloupovím. Kluk zhruba patnáctiletý upoutal moji pozornost, někde jsem jej už viděla. Měl černé vlasy a v prstech žmoulal pletenou ušanku, nejnápadnější však na něm byly jeho velké tmavé oči. Pak jsem si vzpomněla. Estellin Pierre!
Estelle si byla dobře vědoma toho, že na ni Pierre zírá. Stála o krok za svým otcem s Rowanem a sem tam si s Pierrem vyměnila pohled. Madeilene byla mnohem šťastnější než její sestra, celým tělem se opírala o Etiena a celou dobu k němu pořád tiše mluvila.
Měla jsem toho právě dost, jak Madeilene, tak i vydýchaného vzduchu kostela. Začalo mi být horko a chtěla jsem jít ven. Dotkla jsem se Estellina ramene a ta se mnou ochotně prošla davem ven do zimy.
Rozepnula jsem si bundu až do pasu.
,,Už je ti líp?‘‘ starala se Estelle.
,,Ještě chvilku,‘‘ požádala jsem ji. ,,Anebo běž, já neomdlím.‘‘
,,To je v pohodě, já tam nemusím být. Taky mě to nebaví.‘‘
Pousmála jsem se. Venku nebyla kromě nás živá duše. ,,U nás doma je taky zvykem, že se chodí večer na Štědrý den do kostela. Ale nechodí tam všichni. Já tam nebyla ani jednou.‘‘
Estelle se podívala někam za moje rameno. Na prahu kostela stál Pierre a mít jen o něco horší zrak, ve stínu bych ho neviděla.
,,Myslím, že se půjdu podívat na auto, jestli tam ještě je,‘‘ hodila jsem bradou k parkovišti. ,,Každopádně si myslím, že bys nás mohla seznámit, já ho neukousnu.‘‘
Estelle se tiše zasmála a na její zavolání Pierre přišel. Zblízka bych mu už nehádala těch patnáct nebo kolik tenkrát před obchodním centrem a to nebylo jen tím, že byl zhruba stejně vysoký jako Etien.
,,Dita,‘‘ strčila jsem mu ruku a on ji stiskl. Svoje ruce měl studené.

Honda RCV zcela nečekaně stála na svém místě. Loudavým krokem jsem prošla řadou a pomalu se vracela zpátky ke kostelu, z jehož útrob se linula tlumená melodie. Zpěv.
Zamířila jsem na druhou stranu, než byla Estelle s Pierrem ve snaze dopřát jim trochu soukromí, za což jsme zaplatila společností hřbitova. Zeď kolem něj byla vysoká a tepanou bránou bylo vidět, že na hrobech sem tam svítí světýlko. Před bránou bylo pár laviček, nechtělo se mi sedat na studené dřevo, a tak jsem se opřela o kovové ručky.
Zaklonila jsem hlavu. Nebe mělo indigově modrou barvu, čistou a bez jediné hvězdy. Vzpomněla jsem si na nebe na letním táboře, kde byla vidět i Mléčná dráha, o jednotlivých souhvězdích ani nemluvě. Zastýsklo se mi po tom.
Zdálky někdo přicházel ke mně. Nechtělo se mi zvedat hlavu zpátky, nechtělo se mi koukat na lidi. Poznala jsem Etiena podle jeho vůně, když se opřel o kov vedle mě.
,,Chtěla bych vidět hvězdy.‘‘
Etien také zaklonil hlavu. ,,Je zataženo. Hvězdy jdou vidět od vás, tady by na ně bylo moc světla.‘‘
Položil mi ruku kolem ramen, ačkoliv to pro něj muselo být nepohodlné. Spokojeně jsem si opřela hlavu o jeho paži.
,,Už to bude končit?‘‘
,,Proč? Spěcháš domů?‘‘
,,Ani ne.‘‘
Poslouchali jsme zpěv z kostela za doprovodu varhan. Znala jsem tu melodii, jen jsem ji nemohla zařadit.
,,Co je to?‘‘
Etien se zaposlouchal. ,,Douce nuit.‘‘
,,No jo...‘‘
,,Znáš ji?‘‘
,,My ji zpíváme taky, akorát že samozřejmě česky. A ve škole jsme ji zpívali francouzsky.‘‘
,,Zkus to česky.‘‘
,,To ne.‘‘
,,Ale ano. Pro mě. Prosím.‘‘
Nechala jsem se přemluvit a počkala na vhodný okamžik. Zatímco kostel zpíval francouzsky, já venku česky a velmi tiše, aby to slyšel jen Etien.
Tichá noc,
přesvatá noc,
v spánku svém
dýchá zem,
půlnoc odbila,
město šlo spát,
zdřímli dávno
i pastýři stád,
jen boží láska
ta bdí,
jen boží láska
ta bdí.
Zatímco kostel nasadil jinou koledu, my mlčeli. Etien sundal ruku z mých ramen a já ji na pár chvil bolestně postrádala.
,,Mám pro tebe dárek k Vánocům.‘‘
Trapně jsem si uvědomila, že pro něj nic nemám. Etien se natáhl a na krku mi zapnul černou koženou šňůrku.
,,Co je to za přívěšek?‘‘ Neviděla jsem na něj a tak jsem jeho obrys zkoumala prsty. ,,Pes?‘‘
Etien zavrtěl hlavou. Zřetelně jsem pod bříšky prstů cítila malou hlavu, tělo a štíhlé nohy. A rozevlátý ocas. ,,Kůň!‘‘
,,Můžeš mu říkat Rosso.‘‘
Pohladila jsem dárek. ,,Děkuju. Ale já pro tebe nic nemám.‘‘
Etien se usmál ,,To přece nevadí.‘‘
Mně to však vadilo. Přemýšlela jsem, jak tu trapnou situaci vyžehlit. Etien seděl vedle mě, ruce v kapsách a díval se na špičky svých bot. Začínalo sněžit.
Mám, nemám?
,,Etiene,‘‘ oslovila jsem ho tiše.
Zvedl oči, ty božsky tmavé oči se na mě dívaly bez jediného mrknutí. Dlaní položenou na jeho tváři jsem cítila dvoudenní strnisko. Naklonila jsem se k němu blíž a se zavřenýma očima ho lehounce políbila.
Etien se usmál ,,To se mi líbilo.‘‘
Oplatila jsem mu úsměv. ,,V to jsem doufala.‘‘
Zvedl se vítr a vehnal padající sněhové vločky mezi nás. Etien mi nekonečně pomalým gestem vytáhl kapuci na hlavu.
,,Dík.‘‘
Neřekl nic, jen byl zase tak dráždivě blízko, až jsem neodolala a políbila ho podruhé.
,,Mám dneska svůj šťastný den?‘‘
,,O tom nepochybuj,‘‘ ujistila jsem ho vážně, tváře a rty rozpálené. ,,Měli bychom se vrátit dovnitř.‘‘
,,Ale doopravdy se ti nechce.‘‘
,,Nechce,‘‘ potvrdila jsem jeho slova. ,,Ale taky nechci Madeilene zkazit Vánoce, až vyleze ven.‘‘
Etien udělal netrpělivý obličej. ,,Přeháníš to.‘‘
,,Ne, to teda nepřeháním. Ty s ní nebydlíš v jednom domě. Je to patnáctka, ty kvůli nešťastné lásce skáčí pod auta.‘‘
Etien se tiše smál.
,,Vyhazuju tě,‘‘ odstrčila jsem ho. ,,Nechci tě vidět do konce mše.‘‘
Etien se narovnal a setřásl sněhové vločky z vlasů. ,,Všimla sis, že jsme měli za zády hřbitov?‘‘
Přikývla jsem a on s pobaveným výrazem odcházel.
Autor Alex Foster, 14.08.2010
Přečteno 527x
Tipy 30
Poslední tipující: Koskenkorva, Grafomanická MIA, Mademoiselle Drea, Bíša, Adéla Jamie Gontier, Darwin, jammes, jjaannee, Kes, Tempaire
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

A já budu brečééét:(

02.12.2010 11:21:00 | Grafomanická MIA

No, ono to napínání má taky svý kouzlo, píšeš krásně...:)

17.08.2010 16:40:00 | jammes

No, trochu jsem doufala v odvážnější akci než jsou dvě pusy, ale budiž. Pro začátek dobrý. Na další si ráda počkám ;)

16.08.2010 20:15:00 | Kes

:D:D s těma vánocema v itálii jsi mě dostala :) jsem ráda, že se ti to líbí. co se týče těch ,,drobných gest'' - mně přijde, že jsou všude kolem nás, jen si toho nevšimneš, nechceš je vidět, nebo jim přikládáš jiný význam :-)

15.08.2010 11:36:00 | Alex Foster

Teď seomlouvám, ale budu citovat mamčinu kamarádku: Ježkovy voči, já se poseru :D Jak je možné, abych v Italii v třiceti stupňových vedrech cítila Vánoce??? No slečno teda to se Vám povedlo :) Jinak mě se hrozně líbí ty Etienovy drobné gesta, třeba to ěma žarovičkama a nebo když Ditě vytáhnul kapuci....prostě krása...už už jsem čekala, kdy mi tady začne sněžit :D Díky za krásný dílek :)

15.08.2010 10:55:00 | KORKI

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí