Já anděl 11

Anotace: Pláč. Tak rozjíždím další desítku kapitol tohoto románku. Jestli si myslíte, že víte jak to skončí, můžu vás ubezpečit, že to nevim ještě ani já. A koketuju hned s několika verzemi konce. Tak se nenechte zmást :)

Sbírka: Já anděl

Nikdy jsem neměla moc ráda, když někdo na někoho křičel. Tím méně, pokud to bylo na mě. No a světe div se, neustála jsem to. Začala se mi třást brada.
„Hlavně nebreč. S váma andělama je to fakt složitý. Zvláště pak s bývalýma, co z nich pak jsou ženský.“
Protočil panenky a vstal.
To od něj bylo kruté. Kdybych měla kam jít, nejspíš bych se už zvedla a šla. Jenomže venku zuřila bouřka a byla tma. Navíc jsem neměla ani pořádné oblečení ani boty. Byla jsem jednoduše v úzkých.
Položila jsem hrneček na stolek, otočila jsem se na druhý bok a nechala slzy, aby si našly cestu přes zavřená víčka. Plakala jsem tiše. Na nic jiného jsem v tuhle chvíli prostě neměla.
„Proboha.“ Slyšela jsem ho zaúpět. „Notak nech toho. Nemám rád, když ženský bulej. Ten čaj pít nemusíš, jestli nechceš. A zůstaň do rána. Ale pak tě tu nechci, jasné? Nejsem žádnej samaritán a urážet se taky nenechám, to snad chápeš.“
Snažil o přátelštější tón, ale moc to nepomáhalo. Měla jsem toho za ten jediný den už prostě nějak plný zuby. Potřebovala jsem pochopení víc než co jiného, ale to bylo přesně to, co mi odmítal dát. Divit jsem se mu nemohla. Přeci jen jsem se mu pověsila na krk a zřejmě v tom měl trochu prsty i Gab a Nejvyšší, jinak bych ho asi ani nepoznala.
„Chápu.“ Zamumlala jsem. Nebylo mi líp.
Povzdechnul si. Nejspíš už přišel na to, že toho se mnou mnoho nezmůže.
„Jestli chceš, můžeš spát na mé posteli a na gauči budu spát já.“
Záchvěv galantnosti v této chvíli zněl až podivuhodně směšně.
„Není třeba, nebudu spát. Díky za nabídku.“
„Nebudeš spát? Ale to ti ani moc nedoporučuju. Lidé potřebují spánek. Je to jedna ze základních potřeb.“ Pronesl pochybovačně a díky šouravému kroku jsem postřehla, že se ke mně kousek přiblížil.
„Bůh mi byl milostiv a poskytl mi možnost získávat energii z vesmíru. Nemusím tudíž spát.“ Vysvětlila jsem a otočila se zpátky tak, abych na něj viděla. Dokud ještě svítila lampa. Seděl naproti mně na křesílku a ruce měl spojené na kolenou. Opíral se o předloktí.
„Jak chceš. Každopádně malé bezvědomí by ti značně pomohlo. Uklidňuje to mysl. Beztak bys tu jenom koukala do zdi a poslouchala zvuky, kterých tu je bezpočet a všechny jsou děsivé.“
Chvíli jsem o tom přemýšlela. Pravda. Co můžu ztratit? Asi nic. Možná by bylo fajn chvíli přestat přemýšlet a odpočinout si. Neměla jsem spánek několik tisíc let a pořád jsem si říkala, co na tom asi ty lidi maj. Dost možná bych mohla začít Jeromovi aspoň malinko věřit. Třeba nakonec nebude tak zle.
Automaticky jsem sáhla po hrníčku, co stál na stolku a už se z něj přestalo kouřit. Ačkoli to nebylo úplně lákavé, přesto jsem se zhluboka napila. Zahřálo mě to do bříška a v ústech mi z toho zbyla zvláštní chuť, kterou jsem zaboha nemohla pojmenovat.
Pousmál se. Zřejmě ho moje gesto potěšilo.
„Z čeho je ten čaj?“
„Heřmánek. Je dobrý proti nachlazení.“ Odvětil suše.
„Docela dobré. A že jsem tak smělá, co je nachlazení?“ Upřela jsem na něj svůj zrak v bezelstném úsměvu. Už se mi nechtělo brečet.
Zvednul obočí v němém údivu. Asi mu to přišlo jako základní znalost. Zjevně jsem ho tím zaskočila.
„No nemoc. Když venku prochladneš, tak potom začneš kašlat, protože ti to oslabí imunitu. Pak taky začneš mít rýmu a nejspíš i horečku. To jsou příznaky té nemoci. Hele já asi nejsem nejvhodnější adept k vysvětlování. Navíc nejsem ani prototyp normálního člověka, jakých potkáš stovky denně. Zkus se radši ptát lidí venku, dobře?“
„Hm.“ Nebyla jsem z toho moudrá.
„Tak chceš do mojí postele?“ zeptal se poněkud netrpělivě a bylo na něm vidět, že je rád, že může změnit téma.
„No kdyby ti to nevadilo, tak bych asi byla ráda.“
Připadala jsem si najednou hrozně trapně. Že ho otravuju a ještě mu beru jeho postýlku. Ale nedokázala jsem si představit, že strávím noc na té hrůze, na které jsem zrovna v tuhle chvíli ležela. To bylo nemyslitelné, nepředstavitelné.
„Dobře.“
Vstal a šel do další místnosti, která ale nebyla osvětlená a v té tmě se totálně ztrácela. Když tam rozsvítil, docela mě to překvapilo. Pruh světla osvítil postel, na které jsem měla strávit příští noc. Nebylo to tak zlé, jak jsem si představovala. Vlastně právě naopak. Byla obrovská. Američani podobné velikosti říkají Queen size, ale hádám, že tohle bylo ještě daleko větší. Zabíralo to většinu místnosti a vyloženě lákalo tam složit hlavu.
Skoro mi bylo Jeroma líto, že on bude spát na gauči, zatímco já si budu hovět v jeho pelechu. Ale co, pro jednu noc to přeci přežije.
Neviděla jsem do té ložnice pořádně, a proto mě tak překvapilo, když Jerom vyšel ven v trenkách a delším tričku.
„Neříkal jsi náhodou, že tohle je jediný suchý triko široko daleko?“ neodpustila jsem si to rejpnutí a zatahala jsem za svůj současný svršek, aby věděl, o čem mluvím.
Podíval se tak na sebe a s nevinností štěněte mi odpověděl:
„Tohle není ledajaký tričko. To je pyžamo, víš.“
„Cože?“ koukala jsem na něho poněkud nevěřícně. To si ze mě dělá srandu. „Máš tu víc podobných pyžam? Taky by mi jedno na spaní bodlo.“ Zapředla jsem jako kočka. Když něco potřebuju, měla bych možná být milejší.
„Vlastně něco po matce bych tu mohl mít. Ale v kdovíjakou kvalitu moc nedoufej. Je to v kufru, co jsem ho od její smrti ještě neotevřel. Ani dost dobře nevim, co v něm je.“
Dívala jsem se na něj nejspíš dost vyjeveně, protože nechápavě zamrkal.
„Ty máš matku?“ vypadlo ze mě konečně.