Smrt (11.)

Anotace: Po docela dlouhé době a posledních záchvěvech prázdnin...

Sbírka: Smrt

Venku se rozednívalo, hladovějící kůň mířil známou cestou domů a mé služebnictvo pomalu připravovalo dům na další den. Na nádvoří tvořeném štěrkovým placem jsem koni přitáhla otěže a donutila ho zastavit.
Čekala jsem až přijde někdo kdo se o něj postará a mezi tím z něj lehce seskočila. Z koně, který nemá sedlo se slézá daleko pohodlněji.
"Ach, dobré ráno, baronko! Obával jsem se jestli se vám něco nestalo!" uvítal mě ještě vysoko postaveným, neobvyklým hlasem Kyly.
"Zaveď ho do stáje, děkuju." usmála jsem se na něj a on se lehce začervenal. Byl to vlastně docela roztomilý kluk, ale stále se nechoval a nevypadal příliš dospěle.
Prohrábla jsem si zpocené vlasy a unaveně zamířila ke vchodu. Viděla jsem před sebou krátký odpočinek, možná spánek a pak se uvidí.
"Madam, brzo k ránu přijel posel. Očekává Vás v loveckém salonku." uklonil se mi vrátný zatímco mi přidržoval dveře. Bez poděkování jsem kývla a rázným krokem se vydala k přehlídce loveckého umění mého otce a Richarda. Nechtělo se mi, byla jsem vyčerpaná a skoro apatická jenže jsem musela. Nechat čekat posla může být považováno za urážku pána a navíc, tušila jsem kdo to je.
Vystoupala jsem schody, přidržovala se zábradlí a pak už jen sekundu zaváhala před mosaznou klikou dřevěných, vyřezávaných dveří pobitými místy kovovými kvítky.

Seděl v zeleném, prachem pokrytém křesle a hleděl přímo na mě. Jeho černé oči se s chladným leskem propíjely do mých bez žádných emocí. Na sobě měl jen jezdecké kalhoty, kožené holínky po kolena a černou košili pečlivě zavázanou až ke krku. Krátce střižené, bílé vlasy jen podtrhovaly jeho vražedný zjev.
"Baronko."
Nevstal. Ruce rozložené na opěradlech. Ani ne tak pohodlně spíš formálně a neurčitě. Byl dokonalou nic neříkající maskou.
"Posle." kývla jsem a šla se usadit do křesla naproti němu. Jen jsem dosedla, vznesla se mezi nás clona prachu.
Nikdy mi neprozradil své jméno a já ho znát nechtěla. Když znáte jméno, znamená to, že znáte aspoň trochu důvěrně dotyčného. Já ho nechtěla poznat nikdy. Znamenalo by to, že se něco pokazilo.
"Mám tu pro Vás list, baronko. Mí páni se obávají jistých nepříjemností z Vašich známostí." mluvil až nechutně stroze.
"Uhm." zamumlala jsem stejně neurčitě a byla jsem si jistá. Sleduje každičkou mou reakci a podá svůj názor na tuto věc. Udělat opatření pro mou osobu, neudělat?
Nemusela jsem ho o ten list ani požádat. Věděla jsem o co jde. Jeho "páni" byli i "pány" mého otce a nyní vlastně i mne. Po tom co se otec vzepřel zaběhnutým tradicím a narodila se má sestra a já, ženě, která měla zemřít... si "mí páni" dávali detailný pozor, aby se situace neopakovala.
"Určitě se stalo jisté nedorozumnění baronko. Jistě víte o co se jedná." usmál se na mě, ale úsměv mu nepřišel až k očím. Jen další maska nasazená pro část hry.
"Ano, to vím." usmála jsem se na něj stejně chladně a bez radosti. Zatím jsem nenechala vypuknout to co jsem. Mohl by to vnímat jako hrozbu a to jsem nechtěla.
"Takže jistě uznáte, že to co jste provedla byla chyba. Lord Bram mladší měl zemřít baronko, bylo to jeho osudem stejně jako to bylo osudem Vaší matky. A VY jste mu jeho osud upřela,baronko. Stejně jako VÁŠ otec upřel osud VAŠÍ matce." jeho hlas nabíral na nebezpečnosti a přesto stále mluvil ve stejné výšce i hlasitosti. Jen slova a podbarvení se stávalo více nebezpečné.
"Můj otec byl můj otec. Má matka má matka. Rodiče si nezvolíme, to jistě uznají i VAŠI páni. Já nejsem mí rodiče. A s lordem Bramem mladším jsem měla jen nedořešenou záležitost, která se včerejší nocí vyřešila. Neobávejte se prodlení. Vše bude zařízeno jak má." usmála jsem se a nechala do svých očí prostoupit samotnou Smrt.
Prohlédl si mne a jen jeho oči ztvrdly ještě více.
"Samozřejmě očekáváme Vaši loajalitu a vůbec o ní nepochybujeme, jen-"
"Kdybyste nepochybovaly o mé loajalitě nebyl by jste tu, že Posle? Avšak jak jsem řekla, nemusíte se obávat dalších zmatků. Slečna Olivie už je také na druhém břehu a dostala se tam bez prodlení. Proto se nemusíte ničeho obávat. Nyní bych byla ráda, aby jste odešel, mám ještě práci."
Nevstal, neuklonil se. Zase. Seděl dál a hleděl.
"Jenže slečna Olivie neměla jisté předpoklady. Neupíráme Vám možnost sňatku s člověkem, který má ještě nějakou dobu žít a má mu vzít život někdo jiný. Avšak lord Bram mladší, madam, do této kategorie nepatří. Pamatujte na to. Ani jiný člověk, kterému máte vzít život." radil mi.
"Co ještě chcete? Myslím, že Vaše dotazy a znepokojení jsem zodpověděla už dostatečně."
"Slibte nám věrnost."
Řekl to daleko tišším hlasem. Jakoby se toho sám obával. Nemohla jsem si představit méně nebojácného a chladného muže jako je Posel. A přesto i on se před tou větou vnitřně třásl strachy. Obvyklou prázdnotu naplnit strach. Já to cítila.
Věděla jsem stejně tak jako on co to věta znamená. Tu hrůznou skutečnost a past. Pokud neslíbím, budu stejně tak v problému jako když ji slíbím. Ale co je z těch dvou možností ta lepší? Která bude bolet méně a která mě méně ohrozí?

Vstala jsem a začala se procházet po pokoji. On mi poprvé za šest let dopřál soukromí a nedíval se na mne. V rukou si pohrával s prstenem s černým diamantem. Aby takový diamant vznikl musel jeho nositel roznášet smrt v naprosto nepředstavitelném množství. Neubránila jsem se a otřásla se strachy i znechucením nad tím mužem.

Trvalo mi to asi ještě hodinu, tisíc pohledů do zahrad a tisíc pohledů na něj než jsem se rozhodla. V mysli mi hrál varující hlásek a srdce bublavě protestovalo. Za zavřenými víčky se mi zobrazilo hned několik tváří, když jsem to vyslovovala. Ne jen jedna.
"Slibuji Vám a Vašim pánům věrnost."
Matka. Otec. Juliett. Richard. Pater Svimus. Dvojčátka. Anna. Lord Bram starší. Jane. Georgianna.
A pak ta poslední a nejvíce bolestná tvář. Tvář, mého pokušitele i včerejšího nepřítele.
Lorda Henryho Ludvíka Brama mladšího.
Nechápala jsem proč se mi objevují i tváře mých nepřátel. Chápala jsem tváře mé rodiny. Ale ze všeho nejvíc jsem chápala právě tu poslední tvář a tu bolest, která mnou při té větě prostoupila. Cítila jsem, že nezrazuji jen všechny ty, které jsem viděla.
Cítila jsem jak zrazuji sama sebe.
Posel beze slova vstal a odcházel. A já věděla co jde sdělit svým pánům. Pánům samotné SMRTI.