Boy Band

Anotace: O začátcích jedné kapely.

DANNYHO NÁPAD

Danny Stone pochodoval sem a tam, občas se zatahal za kravatu, která mu v rozžhaveném L. A. připadala spíš jako oprátka. Nebyl nervózní jen kvůli vedru, ale hlavně proto, že ředitel nahrávacího studia si ho nechal zavolat na kobereček. Polstrované dveře se rozletěly a ven vykoukla brunátná buldočí hlava ředitele studia Tonyho Goldsteina, což nebylo jeho pravé jméno, ale Goldstein měl pocit, že to ve světě showbusinessu lépe zní. „Pojď, Stone,“ vybafl podrážděně. Danny Stone se neklidně zatahal za kravatu a šoural se za svým šéfem.

Kancelář Tonyho Goldsteina byla směsí přepychu a naprostého nedostatku vkusu. Goldstein sebou plácl do masivního koženého křesla a zafuněl. Danny před ním stál jako školák. „Tak Stone, jistě víš, proč jsi tady,“ zaskřípal Goldsteinův hlas. „Ano, … totiž ne,“ koktal Stone a přemýšlel, co mohl zvorat tentokrát. Godstein spráskl ruce : „On neví! Poslouchej, Stone, vždycky jsi byl můj nejlepší manažer. Měls’ čuch na talenty jako nikdo. Jenže poslední tvý projekty nejsou nic jinýho než propadák na druhou! Ty tři sestry z Bronxu měly úspěch pár týdnů a pak po nich neštěk ani pes. Disk tools – už to jméno mě vždycky mátlo, ale ty jsi tvrdil, že je to tutovka – pchá, jejich basák je dřevo a to nemluvím o takzvaným frontmanovi. A pokud jde o tu holku Cyntii, tak ta umí akorát tak kroutit zadkem, to nikoho nebude bavit dýl jak deset minut. Jednim slovem katastrofa,“ říkal Goldstein a přitom si pohrával se sklenkou whisky. Danny Stone se pod každým jeho slovem zmenšoval. „Poslední tvůj úspěch byla Annie Fisherová. Ta je fakt třída.“ Goldstein s bouchnutím postavil sklenku na naleštěný stůl. „Jinými slovy, Danny, vzpamatuj se a koukej přijít s nějakou peckou, nejen pecku, ale opravdovou bombou. Tohle vydavatelství potřebuje něco opravdu extra a ty to víš. Jestli s něčím rychle nepřijdeš, půjdeš dělat manažera maximálně tučňákům do zoo,“ zakončil Goldstein.

Danny Stone se vypotácel z místnosti zbrocený potem, jako by sem běžel přes celou Beverly Hills.

Celou noc sebou neklidně házel ze strany na stranu. Až krátce před čtvrtou ranní nadskočil na posteli a výkřikem : „Mám to!“ vzbudil a vyděsil svou přítelkyni. Chytil jí za ramena a s pusou od ucha k uchu jí oznámil, že na to přišel. Vyletěl z bytu a do rána chodil po ulicích Los Angeles, aby si svůj geniální nápad dobře promyslel.

Hned, jak studio otevřelo, vběhl dovnitř a o okamžik později bušil na dveře Tonyho Goldsteina. Ředitel studia se zálibou v křiklavých oblecích otevřel dveře a zíral na něj jako by mu přeskočilo. Ne, že by tak nevypadal, hnědé neučesané vlasy mu trčely na všechny strany, modré oči měl začervenalé a brýle zastrčené za košili, která jasně nesla známky toho, že jí nosí už druhý den. Goldstein nakonec manažerovi ustoupil a nechal ho projít do kanceláře. Usadil se do křesla vedle palmičky a čekal, co z neklidného Dannyho vypadne. „Mám nápad, šéfe! Chcete bombu? Opravdovou bombu?“ Goldstein přikývl : „Neříkej, žes’někoho našel tak rychle, Danny,“ říkal nevěřícně. „To ne,“ zavrtěl Stone hlavou : „ale mám nápad jak objevit ty nejlepší talenty. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Co tohle studio potřebuje?“ Danny udělal dramatickou řečnickou pauzu a pak vítězoslavně vykřikl : „Boyband!“ Goldstein zaúpěl a složil hlavu do dlaní : „Stone, ty jsi se opravdu pomátnul. Tyhle chlapecký skupiny rostou jako houby po dešti, jsou jich mraky a většinou nepřežijou ani jednu sezonu. Jestli má tohle být ta bomba …“ dodal výhružně. Stone zavrtěl hlavou : „Kdepak, šéfe. Vyslechněte mě do konce. Říkám, že chci najít ty nejlepší a to taky udělám, ale proč to nespojit s kampaní, která by tohle studio jaksepatří zviditelnila a vrátila do starých časů?“ Goldstein se v křesle narovnal : „Poslouchám.“ „No, představuju si to asi takhle – vyhlásíme soutěž pro kluky od 16 do 25 …,“ „Pop Idol už všichni znají,“ přerušil ho Goldstein znuděně. „Kdepak šéfe, to jsem nemyslel. Uděláme konkurz. Přímo tady v L. A. Když to všechno klapne, budete mít za čtvrt roku novou multinacionální skupinu připravenou na první singl!“ „Multinacionální?“ opakoval Goldstein, stále více přesvědčený, že Stone se zbláznil. „V tom je právě ten vtip, šéfe. Tohle studio je obrovské, dokonce tak obrovské, že má pobočky po celé Evropě …“ „Já vím, sám jsem ho založil,“ řekl Goldstein skromně. Stone přikývl : „Přesně tak. Vyhlásíme konkurz tady i v Evropě. Musí se to dostat do televize, rádií, na internet … atd. Až budeme mít dost uchazečů, uděláme konkurz a když budeme mít trochu štěstí, dáme dohromady kapelu, řekněme pětičlenou. Po tom, jakou pozornost vzbudí samotný konkurz, nebudeme muset dělat žádnou reklamu. Lidi se budou o první singl prát,“ vychrlil Stone v bleskové rychlosti svůj nápad. Goldstein chvíli jen tak seděl, přemýšlel, až se nakonec rozesmál : „Danny, ty jsi vážně geniální!“

Tím to začalo. Do měsíce se to rozjelo přesně tak, jak Danny Stone předvídal. Telefonní linky praskaly ve švech a mailová schránka vyhrazená jen pro účely konkurzu denně přijímala stovky mailů z celých Států a Evropy. Přitom podmínky a požadavky byly docela jednoduché – věk mezi šestnácti a pětadvaceti a znalost angličtiny alespoň na konverzační úrovni.

Švédsko
Kimi Larsson šel ze školy, pouzdro s kytarou přes rameno. Měl dvacet let, byl to štíhlý blonďák s průzračně modrýma očima, jak se na seveřana slušelo. I když byl velmi hezký, společnosti dívek se spíše vyhýbal i přes to, že ony by zájem měly. Měl totiž jiné zájmy. Kromě hokeje, což pro Švéda byla prakticky povinnost, byla jeho hlavní vášní hudba. Svou první španělku si vyprosil v šesti letech a k překvapení otce, hokejového trenéra, měl talent. Umělecky založená matka ho ráda podporovala. Ovšem Kimi brzy přišel na to, že prosté přehrávání skladeb z hudebky mu nestačí. Zhruba od čtrnácti si začal hudbu skládat sám. Když ho napadla nějaká melodie, neměl klid dokud si jí nezapsal, bez ohledu na to, kde právě je a co dělá. Zvláště učitelé měli jen mizivé pochopení. Ne, že by nebyl chytrý, možná byl chytrý až moc na to, aby ho školní stereotyp dokázal svázat.

Z myšlenek ho na zem vrátilo zavolání : „Ahoj, hudebníku!“ Zvedl hlavu ke své sousedce, která se s kamarádkou povalovala po lavičce před domem, kde oba bydleli. „Ahoj,“ řekl s lehkým úsměvem. „Tak co, kdy ti vydaj první písničku?“ rýpla si sousedka a obě se rozhihňaly. „Už brzo,“ řekl Kimi trošku naštvaně, zatímco po kapsách hledal klíče. „Jo tak to jo. Já myslela, jestli bys neměl zájem o tohle,“ řekla sousedka a podala mu časopis otevřený na stránce s inzerátem jednoho veleslavného hudebního vydavatelství. Kimi přelétl stránku očima. Trvalo to jen pár sekund, než se mu v hlavě zrodil nápad. „Díky,“ vyhrkl, vrátil sousedce časopis a běžel po schodech do šestého patra tak rychle, že když doběhl do bytu, sotva popadal dech. Nikdo nebyl doma. Kimi si toho pomalu ani nevšiml. Shodil věci na jednu hromadu a letěl k počítači. Za deset minut měl napsanou přihlášku na konkurz onoho vydavatelství. Zbytek odpoledne strávil ponořený v učebnicích angličtiny.

Los Angeles
Chris Matumba byl obyčejný černý americký kluk hrdý na své africké jméno. Jeho postava odpovídala tomu, čím byl – hráč amerického fotbalu. Byl oblíbený pro svou otevřenou přátelskou povahu. Nikdy si nic z ničeho nedělal. Nevadilo mu, že si po škole a fotbalovém tréninku musí přivydělávat v místní hospodě jako barman. Ovšem málokdo z jeho okolí věděl, že stejně jako fotbal miloval svoje bicí. Dlužno dodat, že sousedi už je zdaleka tolik nemilovali. Vyrůstal na kraji Los Angeles, kde měl skoro každý sen o tom, že se z něj stane herec, modelka, zpěvák, nebo hudebník. Chris, který si narozdíl od svých bohatších vrstevníků od patnácti přivydělával, stál ve svých 23 letech nohama na zemi. Rodiče měli za to, že starosti o to, co bude dělat by měl nechat až dostuduje. Chris si ale nebyl jistý, jestli pak nebude pozdě. Neuměl si představit, že za pár let vyjde ze školy a sedne si v nudném šedém obleku do kanceláře. To už by radši roznášel drinky jako doposud.

Zrovna se věnoval utírání sklenic, takže v pozadí hrající rádio skoro nevnímal. Přesto tomu náhoda chtěla, aby mu právě v tu chvíli vypadla utěrka z ruky, takže se pro ni musel shýbnout a přitom se zaposlouchal do vemlouvavého hlasu z rádia. Říkal něco o soutěži a konkurzu tady v L.A. „Hele Chrisi, to je něco pro tebe,“ ozval se vedoucí směny. „To víš že jo. Akorát na mě čekaj,“ zasmál se Chris. Zatvářil se, že ho to vůbec nezajímá a dál se věnoval práci. Přesto na to pořád musel myslet. Když šel v půl jedenácté domů, říkal si, že by to snad přece jen mohl zkusit. Když půjde na konkurz, nic za to nedá. Ne, že by si myslel, že ho vemou, ale rozhodl se to zkusit. Hned příští ráno se vydal do toho studia a přímo na recepci podal přihlášku.

Chicago
Dvaadvacetiletý Jack Reilly si spokojeně hvízdal. Jak by taky ne. Konečně se mu podařilo opravit si motorku, která ho už týden zlobila. Jack byl zvláštní povaha plná protikladů. Byl sice dost kliďas, ale dokázal pěkně vyletět. Život pro něj byl jedna velká výzva a když si něco usmyslel, nic ho nemohlo zastavit. A hlavně, nikdy nedělal nic, co sám nechtěl. Dělal to, o čem si myslel, že je správné a když se spálil a nevyšlo to, prostě začal znovu. Když se zamiloval do motorek, všechno šlo stranou. Našel si byt, koupil si první motorku, která nebyla nic moc, ale svému účelu posloužila. Po roce ji prodal a koupil si jinou. Proto si taky našel práci mechanika v jednom klubu. Bavilo ho to a navíc si vydělal dost na to, aby se uživil a mohl sponzorovat svou motorku a účastnit se motokrosových závodů. A byl vážně dobrý. Měl talent, rychlost, cit pro terén a hlavně, neznal strach. Do čeho by jiní nešli, to on rád vyzkoušel. Příležitostně se mu to taky nevyplatilo a pěkně se naboural. Kromě motokrosu měl ještě dvě záliby a to hudbu a holky. O holky neměl nikdy nouzi. Byl typ rebela, kterého mají rády, byl vysoký, štíhlý, měl tmavohnědé oči, perfektní rysy, světle hnědé vlasy, které mu co chvíli padaly do očí. Zatímco holky bral jako zpříjemnění života, jeho kytara pro něj znamenala mnohem víc. A taky skvěle zpíval. Už dříve zkoušel založit kapelu. Na střední škole se mu to dokonce podařilo a docela jim to šlo. Jenže po čase se ukázalo, že Jack byl jediný, kdo to chtěl dotáhnout někam dál. Od té doby nic nezkoušel a hrál si jen tak pro sebe.

Odhodil hadr ušpiněný od oleje a protáhl si záda. „Dneska už jdu, šéfe,“ zakřičel dozadu. Navlékl si černo-bílo-červenou koženou bundu, která byl jeho neodmyslitelnou součástí a vyrazil domů. Cestou si koupil pizzu a větší část snědl ještě před tím, než přišel ke svým dveřím. Položil na stůl krabici, zapnul televizi a vydal se směrem ke sprše, aby ze sebe smyl zápach benzínu. Ještě předtím si všiml kytaristy na obrazovce. V domnění, že jde o nějaký klip zapnul zvuk a klesl na gauč. Klip to nebyl, ale to, co říkal chlápek na obrazovce ho zaujalo. „Takže soutěž,“ řekl si polohlasně. To bylo něco pro jeho soutěživého ducha. Vzal telefon a vytočil číslo blikající na obrazovce. Že by konečně dostal šanci?

Velká Británie
Sammy Prescott se na matku zazubil. Málokdy dostával tak dobré zprávy. „Myslíš to vážně?“ zeptal se pro jistotu a zašilhal modrozelenýma očima. „Jistě. Maturitu jsi udělal krásně, zasloužíš si prázdniny. Tak jsme si s tátou říkali, že by bylo fajn, kdybys navštívil svou tetu v Americe. Ráda tě uvidí a ty aspoň vyrazíš někam do světa.“ Sammy se zamyslel. Po tom všem, co si prožil, by rád někam vypadl, i kdyby jen na pár měsíců. A důvěra rodičů ho až překvapila. „Jdu si balit,“ oznámil. Jen co za sympatickým pihovatým blonďákem zapadly dveře jeho pokoje, rodiče si vyměnili pohled.

Sammy, jinak celým jménem Samuel, ale tak mu nikdo od malička neřekl, sice nedal najevo zvláštní radost, ale jen co za sebou zavřel, vyskočil do vzduchu a pak na postel, která odmítavě zasténala. „Já se asi zcvoknu!“ povykoval Sammy, jak tak skákal po posteli a zvedal mračna prachu. Když se trochu uklidnil, plácl sebou na postel a prohrábl si rozježenou ofinu. Hned potom sáhl pod postel pro ošoupané pouzdro s kytarou kolem dokola obšité všelijakými nášivkami. Hned jak ho otevřel, vysypala se hromádka papírů. Shrábnul je do svazečku a rychle prolistoval. Jeho texty bylo to jediné, na co si nikdy nenechal sáhnout. Ne, že by si myslel, že s nimi udělá díru do světa, ale byly tak nějak jeho součástí a pořád přibývaly. Občas si k nim zkoušel vymyslet nějakou melodii. Ty ovšem, narozdíl od textů nebyly nic moc. Uměl skvěle hrát na klasickou i basovou kytaru, měl mozek básníka, ale vždycky, když se pokoušel dát dohromady hudbu, nedokázal svůj nápad zrealizovat. Odložil papíry stranou. Právě teď nebyly to, co hledal. Až úplně ze dna vylovil stránku vytrženou z časopisu. Ještě předtím si v kuchyni vypůjčil telefon. Když vyťukal číslo, pomyslel si, že rodiče ten mezikontinentální hovor nepotěší, jenže až onen účet přijde, bude už on sám dávno v Americe.

Itálie
Gino Montebello se vždycky probouzel brzo, tedy, pokud zrovna neměl kocovinu. Jednadvacetiletý Ital se vyplížil z postele a jen v červených trenýrkách sedl ke svým klávesám. Pohlednou tvář, nyní skrytou pod neučesanými černými vlasy si opřel o levačku a druhou rukou si začal líně hrát naprosto jednoduchou melodii. Dělával to, když potřeboval přemýšlet. V tu chvíli z postele vstala blondýna, kterou poznal včera večer. Jmenovala se Monica a byla studentka, to bylo všechno, co o ní věděl. Tiše k němu přišla a políbila ho. Gino se na ní podíval zvláštníma očima, které nebyly ani hnědé, ani modré, dokonce ani zelené, v zásadě záleželo na mnoha věcech, jaká barva převažovala. Dnes to nebyla ani jedna. Měla na sobě jeho košili. To bylo to první, co ho napadlo. „Kde máš koupelnu?“ zeptala se. Ukázal ke dveřím : „Vpravo pod schodama.“

Když odešla, napadlo ho, co by tomu řekla máma, kdyby na ní narazila. Ne, že by se to mámě nestalo už dřív. Většinou neříkala nic, ale poslední dobou to mezi nimi nebylo nejlepší. Gino ani nevěděl proč. Pokaždé, když se pohádali, říkal, že se odstěhuje. Nikdy to neudělal, taky proto, že neměl kam jít. A taky, kdyby odešel, nechal by tu mámu úplně samotnou. Přesto už několik dní přemýšlel o jedné věci. Před třemi dny se zatoulal do obchodu s hudebními nástroji a jako vždycky jen tak okouněl a dělal oči na prodavačku. Když už jí měl skoro zlomenou, všiml si plakátu za pultem, na kterém stálo, že známé hudební vydavatelství pomocí soutěže hledá talenty. Nebyl sice typ, co se žene do každé debilní soutěže, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jel by tam hned, mělo to jen jeden háček. Konkurz se pořádal v Los Angeles a on neměl na letenku. Vstal od kláves a vylezl oknem do zahrady. Dělal to tak od tří let. „Kdo je to tentokrát?“ zeptala se máma, která tu po ránu zalévala záhony. Gino se mnohoznačně pousmál a sedl si do houpací lavičky. „Toho si nevšímej, mami. Nejspíš jí už nikdy neuvidíš.“ „Jako vždycky,“ podotkla máma. „Děje se něco?“ zeptala se po chvíli. Gino zaváhal, ale protože věděl, že před mámou nic dlouho neutají, řekl jí tedy o tom, nad čím přemýšlí. „Takže mám smůlu, protože mám jen na půl letenky,“ zakončil. Máma zalila další záhonek a pak řekla : „Mohla bych ti tu druhou půlku přidat.“ Gino na ní zíral, jako by tam právě vyrostla. Pak se zazubil, vlepil mámě pusu a letěl ke svému oknu.


KONKURZ

Danny Stone se vydal na další okruh po kanceláři svého šéfa. „Jinými slovy, měli jsme s tou kampaní obrovský úspěch,“ říkal právě. Tony Goldstein se zaklonil v křesle a zeptal se : „Kolik se jich přihlásilo?“ „Sedm a půl tisíce,“ řekl Stone. Goldsteinovi málem zaskočilo : „E-hm, Tolik? Musíš se ale připravit na to, že půlka z nich budou rádoby zpěváci a …“ Danny zavrtěl hlavou : „Chci, aby zpívali všichni, včetně bubeníka.“ „Hm. Tak to to dost zredukuje.“

Pravdou bylo, že Dannymu došlo až příliš pozdě, co si na sebe vzal. Když se prodíral davy mladíků do VIP prostor části studia, kde měl konkurz probíhat, zalitoval toho poprvé. Zamával na ochranku kartičkou a dva hromotluci mu přišli na pomoc a z davu ho vytáhli. „Dávejte bacha, pane Stone, tady je to o hubu,“ varoval jeden z nich. „Všiml jsem si,“ přikývl Danny a konečně za ním zapadly dveře sálu, který vypadal jako zmenšené divadlo. Tady už na něj čekala nejužší skupina jeho lidí, což byl zvukař Nick Novak, fotografka Connie Smithová a asistent Bill Taylor. „Dneska to bude zabíračka,“ zašklebil se Bill. „Tak si udělejte pohodlí, protože to nebude jen dnešek, ale dlouhých několik dní,“ vybídl je Danny a jako první zaujal své místo.

„Šou začíná,“ s těmito slovy vpustil Bill dovnitř prvního roztřeseného kandidáta. Výkon mladého Němce byl mírně řečeno nic moc. Zbytek toho dne se nesl v podobném duchu. Občas se sice objevil někdo, u koho si Danny udělal poznámku, ale většinu vyhodil skoro hned. Jen tak tak se držel, když mu jeden nagelovaný šampón tvrdil, že jeho kytara je naladěná (nebyla to pravda), další se hádali o to, že umějí zpívat (taky to nebyla pravda), někteří se rovnou rozbrečeli a když zjistili, že to nezabírá, uraženě vypochodovali. U dalšího Danny s Nickem těžko tajili záchvat smíchu. U posledního kandidáta toho dne se už Nick neudržel a rovnou odešel. Danny z titulu své funkce vydržel až do konce, ale když ze studia toho dne odcházel, měl pocit, že to s tím konkurzem nebyl až tak dobrý nápad.

Druhý den nezačal o moc lépe. Po dvou hodinách se ale stal zázrak a do místnosti vešel kandidát s číslem 873. Danny zvedl oči, aby uviděl mladého muže v maskáčových kalhotách, motorkářské kožené bundě a kytarou přes rameno. „Ahoj,“ řekl mladík bez vyzvání. Namířil si to přímo ke stolu. „Jsem Jack Reilly.“ Dannyho napadlo, že tenhle je první, kdo se nesesypal hned za dveřmi. „Tak prosím,“ ukázal k imrovizovanému pódiu. Jack si klidně nastavil mikrofon na svojí výšku. Danny se na židli předklonil a poprvé za ty dva dny se nejen vyloženě nenudil, ale dokonce se bavil. Zalétl pohledem k papírům. Tomu klukovi bylo sice teprve dvaadvacet, ale už to byl zpěvák, na kterém nenacházel chybičku a o tom, co dokázal s tou kytarou bylo škoda mluvit. Navíc vypadal přirozeně. Jack skončil a zlehka se usmál do „hlediště“. Sundal kytaru a prohrábl si čerstvě ostříhané vlasy. Danny Stone vstal ze židle a řekl jen : „Beru tě,“ „No potěš koště, to jsem nečekal,“ překvapil Jack svou upřímností. Danny se rozesmál. Měl dokonce takovou radost, že Jacka požádal, aby si sedl k nim. Měl za to, že by měl vidět svou budoucí kapelu. Jack nedal najevo, jak do to zaskočilo a židli přijal.

Tak se stal svědkem dalších příšerných, méně příšerných, dojímavých, za uši tahajících, nudných a zoufalých výkonů. „To je to tady takhle celej den?“ naklonil se těsně před koncem k Dannymu. Danny se zatvářil zmučeně : „Už druhý den.“ „Tak ještě posledního,“ požádal Jack. „Eh?“ udělal Danny s pocitem, že frontmana už hledat nemusí. Dovnitř vešel menší pihovatý blonďák v ošoupaných džínech a bundě. Když se usmál, jeho chlapecká tvář působila vyloženě roztomile. Danny se jako pokaždé zeptal na jméno. „Sammy Prescott,“ odpověděl blonďák. Jack, jako Američan samozřejmě okamžitě identifikoval jeho přízvuk. „Londýn?“ zeptal se. „Původem,“ kývl Sammy : „Ale žiju v Oxfordu.“ „Tak prosím,“ dal mu Danny prostor. Podle jeho papírů bylo tomu kloučkovi čerstvých devatenáct, čímž se řadil mezi nejmladší účastníky, už jen proto byl zvědavý. Sammy se ještě před pódiem zastavil a vrátil se. „Tady mám pár textů, kdyby …“ „Píšeš?“ ožil Jack. „Tak trochu,“ pokrčil Sammy skromně rameny. Vrátil se k pódiu a spustil tak, že ihned smazal veškeré pochybnosti kolem jeho věku. Jack nastaražil uši. Podupával si do rytmu a přitom si prohlížel Sammyho texty. Líbily se mu. Dokázal by si docela dobře představit, že by zpíval něco takového. Jeho pohled se střetl s Dannyho, který mu koukal přes rameno. Oba mysleli na totéž – Sammy měl hezký hlas, výborně hrál na kytaru a psal skvělé texty. Takového potřebuje každá kapela, ale jen málokterá získá. Jen co Sammy dozpíval, uslyšel dvě slova : „Jsi náš.“

Na třetí den konkurzu už Jack se Sammym přijeli společně. Danny jim našel klidný hotel nedaleko studia. Teď, na začátku třetího dne zjistil, že si ti dva padli do oka. Když si sedali ke stolku, vtipkovali a měli energie na rozdávání. To se po pár hodinách změnilo. Zatímco Danny se snažil tvářit profesionálně, Jack a Sammy si vyměňovali posměšné ksichtíky na adresu svých „konkurentů“, nebo rovnou usínali. Sammy se to alespoň snažil maskovat přátelským úsměvem, Jack si se zdvořilostmi nedělal hlavu.

„Tak hroznej zas nebyl,“ řekl Sammy smířlivě. „Houby. Bylo to děsný a ty to víš. Potíž je v tom, že seš moc velkej dobrák,“ opáčil Jack. „No, taky nejsem drsnej motorkář,“ vrátil mu to Sammy s mírným úsměvem. Než Jack stačil ještě něco dodat, Danny honem zavolal dalšího.

Museli přetrpět dalších pět adeptů, když dovnitř s nesmrtelnou sebejistotou vplul černej kluk s krásným upřímným úsměvem. Upoutal už tím, že sebou neměl vůbec nic. „Ahoj, Chris Matumba,“ prohlásil temperamentně a se všemi přítomnými si potřásl rukou. Ukázalo se, že sympaťák ve skejťáckých kalhotách a modré mikině je nejen místní, ale že jako jeden z mála hraje na bicí. To Dannyho zvedlo ze židle. Bubeníků nebylo mezi přítomnými tak moc a jemu to už začínalo dělat starosti. Chris do toho šel s klidem. Výsledek byl takový, že všichni přítomní se nechali unést rytmem a jejich nadšené pohledy říkaly jediné : „máme bubeníka“.

Po obědě zasedli v dobré náladě už i s Chrisem. Odpoledne se ale nekonečně vleklo a každý další byl horší než předešlý. „Už jen pět,“ signalizoval Bill s téměř maniakálním výrazem člověka, který toho má až po krk. Otevřely se dveře a před nimi stál štíhlý nápadně hezký černovlasý kluk v světlých tříčtvrtečních kalhotách, bílém tričku a sundával si sluneční brýle. „Gino Montebello,“ ohlásil s italským přízvukem. „A jéje, další šampón,“ řekl potichu Jack klukům. Gino se ani neotočil jen řekl : „Já to slyšel,“ a věnoval Jackovi neslušné gesto. Jack pohledem zpražil smějícího se Sammyho, ale na Chrise nestačil. „Malej stěr, hošku,“ poznamenal Chris.

Gino to měl trochu složitější, protože si nejdřív musel nainstalovat klávesy. Naštěstí zezadu přiběhl Nick a pomohl mu. Gino překvapil. Jack se přestal pošklebovat. Došlo mu, že právě našel hlas, se kterým se bude výborně doplňovat. Gino skončil a uklonil se : „Tak co?“ Chris vyprskl : „Další kašpar do party, toho berem!“ „Hele, mluv za sebe,“ ohradil se Sammy. Nebylo co dodat, shodli se všichni. Gino se k nim tedy připojil. Jack vstal a podal mu ruku : „Hele, sorry za toho šampóna, kámo.

Gino se vmáčkl mezi kluky a hned spustil : „Můžu poradit? Tady venku sem narazil na fajn kluka. Akorát má být až poslední …“ „Stojí za to?“ zamrkal Danny. „Podle mě …, rozhodně,“ prohlásil Gino. Danny už byl unavený a tak klidně svolil. V budoucnu si za to měl děkovat.

Bill to šel zařídit. Přivedl blonďáka, jehož šedá bunda se skvěle doplňovala s jeho očima. „Kimi Larsson,“ představil se tichým hlasem. Na všechny tenhle sympatický skromný Švéd zapůsobil dojmem sice málomluvného seveřana, který si ale když skončil, vysloužil téměř bouřlivý potlesk. Kimi se začervenal a zamlouval to, že to nestálo za řeč.

Jack se vítězně zazubil na Dannyho : „Můžem jít na hotel?“ Danny se ošil. Venku byli ještě čtyři. Dobře si uvědomoval, že kdyby je poslal pryč, aniž by je vyslechl, říkal by si o problémy. Někteří z nich přijeli až z Evropy a určitě měli právo, aby je vyslechnul. Nakonec je nechal všechny odejít a zůstal sám. A to, že si poslechl všechny až do konce ho jen utvrdilo v tom, že vybral dobře. Jen co skončili, zvedl telefon a zavolal Goldsteinovi. Bylo sice už skoro osm, ale Danny věděl, že Tony Goldstein mívá ve zvyku zdržet se přesčas. „Šéfe, to jsem já – Danny.“ „Á, Danny! Tak co tvůj konkurz?“ vyptával se Goldstein. I přes telefon bylo znát, jak má Danny pusu od ucha k uchu : „Hotovo šéfe. Byla to hrozná šichta, ale stálo to za to. Mám tu nejlepší partičku, jakou si umíte představit!“ Goldstein na svém konci povytáhl obočí, ne, že by od Dannyho Stona taková slova už neslyšel. Přesto se nechal nakazit jeho nadšením a řekl jen : „Zítra si je přijdu poslechnout.“ „Už zítra?“ vyjevil se Danny.

Jen co položil, vyřítil se ze studia, aby klukům oznámil, co se na ně zítra chystá. Vzali to překvapivě dobře, tvářili se, že o nic nejde. Dokonce se zdálo, že jediný, kdo má z zítřka opravdu vítr je sám Danny Stone.



NA NIČEM JINÉM NEZÁLEŽÍ

Danny se dostavil do studia krátce před jedenáctou na kterou měl dorazit sám Tony Goldstein. Už při vstupu dovnitř se mu potily ruce, jako by se před šéfem měl předvést on sám. Jaké bylo jeho překvapení, když vešel do místnosti, ve které se odehrával už konkurz a zjistil, že kluci sice mají rozestavenou aparaturu, ale že se jen tak poflakují kolem. Chris chodil po podiu s rukama v kapsách a pískal si. Kimi seděl v hledišti a něco si čmáral do bloku, zatímco jeho kytara na něj osaměle čekala. Gino se Sammym dokonce hráli karty. A k dovršení všeho, hlavní zpěvák „možná vznikající kapely“ Jack si jen tak ležel na zádech uprostřed podia. Danny zůstal zírat. „Jejich nervy jim závidím,“ poznamenal, když kolem něj prošel zvukař Nick. „Nenech se mýlit. Jsou tady už od šesti od rána. Doslova mě vytáhli z postele,“ informoval ho Nick.

Chvíli na to dveře rozrazil Tony Goldstein se svou suitou. „Tak, můžeme začít?“ zeptal se hned jak se představili a netrpělivě se podíval na hodinky. Danny nervózně polkl, bylo to horší, než si myslel. Tony měl mizernou náladu a očividně někam spěchal. V takovém rozpoložení by byl schopen celý projekt zatrhnout. Goldstein se usadil a mrzutým pohledem spočinul na klucích. Hezounek Gino si ho všiml a zazubil se na něj. Chris to neřešil a rovnou se usadil za bicí, ve žluté mikině s obrázkem zářícího smajlíka, ze kterého Goldstein sotva mohl spustit oči. Ovšem, nakonec Goldsteinův zrak upoutal Jack v maskáčových kapsáčích, okovaných punkerských botách a černém triku, na kterém se skvěl nápis z potrhaných maskáčových písmen : KISS ME MY ASS! …if you dare

A tak kluci na Nickův pokyn spustili. Tony se zatvářil zaujatě. Vlastně ho překvapilo, jak jsou schopni takového souzvuku za jediný den. Chris byl asi ten nejpřirozenější bubeník jakého kdy viděl, Kimiho kreace s elektrickou kytarou byly neuvěřitelné, Sammy s basovkou působil na svůj věk velice vyrovnaně a vyspěle, Gino na klávesách dokázal výborně vystihnout skladbu jako celek a ještě zdatně sekundovat Jackovi ve zpěvu a Jack nejen, že se ukázal s kytarou, ale hlavně Tonyho i všechny omráčil svým jedinečným hlasem. To všechno dohromady způsobilo, že Tony požádal, aby něco přihodili. Jejich energie byla neuvěřitelná a nebylo proto divu, že Goldstein pořád neměl dost. Nakonec z toho byl téměř hodinový koncert složený z různých, samozřejmě převzatých skladeb. Tony Goldstein i Danny Stone znali jen málo takových, kteří by to dokázali za tak krátkou dobu. Tony se zvedl a ještě než se svými lidmi odešel, řekl : „Skvělá práce, Danny. Takhle jsem si to představoval. Řeknu svým právníkům, ať uchystají smlouvu.“


GARRINGTON ROAD 9

Následující týdny po tom, co Tony Goldstein řekl své ano se odehrál celý řetězec událostí. Kimi, Sammy a Gino se rozjeli do Evropy, aby svým rodinám objasnili situaci, sbalili si věci a odstěhovali se do Států. V tom to Jack a Chris měli jednodušší. Hlavně Chris, který se stěhoval v podstatě z jednoho konce města na druhý, což bylo nic proti ostatním. Tony Goldstein totiž trval na tom, že jim nechá najmout dům a studio bude hradit jejich výdaje, dokud nevydají první album.

Dům, který jim Tony najal nebyl ani tak dům, jako spíš velký byt umístěný ve dvou patrech nad sebou. Byla to cihlová stavba v anglickém stylu, což potěšilo Sammyho. Před předním vchodem bylo pár metrů trávníku a za zadním vchodem chráněným plotem rovněž. V přízemí se nacházela kuchyň a prostorný obývák oddělené úzkou chodbičkou se schodištěm vedoucím do prvního patra, ve kterém se nacházely dva pokoje, které si vybrali Sammy a Chris a koupelna. Jack, Gino a Kimi si rozdělili pokoje ve druhém patře, ve kterém byla další koupelna.

Kluci si pro svoje soužití v bytě i kapele stanovili pouze tři pravidla : 1. žádný ženský do baráku natož do kapely, 2. playback nepoužíváme, 3. ve vaření a podobně se budem spravedlivě střídat všichni. To stálo na žlutém papíře přidělaném na lednici. Ukázalo se, že Sammy je z domova zvyklý vařit pro celou rodinu. U domu byla také garáž, ve které však zatím osamoceně stála jen Jackova motorka. Na konci prvního týdne jim nechal Goldstein k dispozici auto, aby se mohli pohybovat ve městě. Na to zíral Danny Stone, protože to bylo poprvé, co byl Goldstein takhle štědrý. Jediný úkol, který zatím dostali bylo vymyslet si název. Což se ukázalo jako nadpozemsky těžký úkol, pokud se hned na začátku nechtěli do krve pohádat.

Chris vešel do obýváku, kde se Jack, Gino a Kimi váleli u televize. „No chlapi, co je to za flákárnu?“ řekl a rozhodil rukama. „Dej nám svátek,“ odbyl ho Gino a sesul se na gauči tak, že spíš ležel, než seděl. Na to dovnitř vplul Sammy s večeří na podnosu, který umístil na stůl, aby se na něj ostatní sesypali jako smečka hlavových vlků. „Že se necháš takhle zneužívat,“ zavrtěl hlavou Chris a přisedl si, dokud na něj ještě něco zbylo.
Když už nebylo, co by snědli, natáhli se na gauč tak jako byli předtím.

„Hele,“ ozval se Jack : „Chris má pravdu. Chtělo by to něco dělat.“ „Co?“ zeptal se Kimi. „Například bychom si měli vymyslet název,“ řekl Jack s nezdravým nadšením. „Tak to není nic pro mě. Moje poetický myšlení skončilo ve školce, když jsem složil básničku o káčátku,“ řekl Chris zcela vážně. Na to se Gino začal tak smát, až z toho dostal škytavku. „Zarecituj nám jí,“ naléhal Sammy a nenápadně si vytíral slzy z očí. „To víte že jo,“ Chris ohrnul ret. „No tak, nenapínej nás,“ přidal se Jack. „Tak dobře. Ale jestli se mi budete smát, nebudu se s váma bavit,“ prohlásil Chris, vstal, zaujal řečnickou pózu a spustil. V tu chvíli všichni do jednoho zařvali smíchy. Chris se zašklebil : „Jen se smějte chytráci. Bylo mi pět let, no.“ „Správně,“ prohlásil Gino : „Tys byl už v pěti letech někdo, zato my jsme nuly pořád.“ „Mluv za sebe, jo,“ ohradil se Kimi. Jen co se trochu uklidnili, Jack zavrtěl hlavou. „Na srandičky vás užije, ale zase jsme prchli od tématu,“ poklepal na zatím stále čistý list papíru. „To je jednoduchý, budem si říkat Ošklivá káčátka,“ poznamenal suše Kimi. Chris s Ginem se při té představě opět prohýbali smíchy. „Dobře, vidím, že se na to tváříš nějak fajnově, tak co takhle : „Jack, krásnej labuťák a čtyři ošklivý kačátka,“ reagoval Gino na Jackův výraz. „To je moc dlouhý,“ zavrtěl Jack vážně hlavou. Pak se zazubil : „Nechte káčátka kačátkama. To chce něco drsnějšího. Co takhle Dog Eaters?“ To zas nešlo pod nos Sammymu : „Copak žerem psy?“ „Hele a co my víme, cos nám to předhodil k večeři,“ opáčil Jack. „Bóbika!“ vyrazil Chris. Gino s Kimim se svíjeli smíchy. „Příště si vař sám,“ naoko se urazil Sammy. „Chlapi, takhle by to nešlo. Jste samá legrace a nic z toho,“ přerušil je Jack. Kimimu se na tváři rozestřel zvláštní výraz : „Co třeba Heroes Without Consequences.“ „Hrdinové bez následků,“ opakoval Jack. Dokonce i Gino se konečně přestal řehtat. Chris se zatvářil uznale : „Jacku, to zapiš. Švéd je dobrej!“ Jack přikývl a zapsal. „Fajn, zkuste ještě něco …“ dodal málem prosebně. Gino pokrčil rameny : „Mě se hrdinové líbí, já bych to nechal.“ „Já bych nás nazval … Cosa Nostra!“ přisadil si Chris. Jack se zatvářil pochybovačně. „No co, Taliána už máme,“ rozvíjel to Chris. „Haha, vtipný. Vždyť ani nejsem Sicilián,“ nedal se Gino. „To máš fuk.“

Jack se díval někam před sebe a hádku Gina a Chrise přestal poslouchat. Pohledem zavadil o Sammyho a povytáhl obočí : „Na co myslíš?“ „Ále, že z těchhle dvou nebudu moct spát,“ usmál se Sammy. Jack na něj chvíli zíral, pak doširoka otevřel oči i pusu. „Je ti něco?“ zeptal se nejistě Sammy. Jackův strnulý výraz zmizel a nahradil ho široký úsměv. Vzápětí se nahlas zasmál. „Ty kluku, tys na to přišel.“ „Cože?“ divil se Sammy. Ostatní se mezitím uklidnili a začali vyzvídat na co, že to přišel. Jack vyskočil, popadl Sammyho a vlepil mu pusu na tvář. „Co to …?“ Sammy už nechápal vůbec nic. „A je to. Přeskočilo mu,“ konstatoval Chris na adresu Jacka, který začal skákat po pokoji, jako by se opravdu zbláznil. „Ale houby, vy vymaštěný palice. Kdybyste se nechlámali, tak byste věděli, že Sammy na to přišel.“ „Na co?“ zeptal se Kimi opatrně. „Vymyslel nám název!“ „Eh?“ udělal Sammy, který si ničeho takového nebyl vědom. Jack si vzdychl, nohu si položil na stolek, o koleno si opřel loket a bradu složil do dlaně. Okamžik si je všechny prohlížel, aby se ujistil, že má jejich plnou pozornost. Pak jim to klidně vysvětlil : „Sammy řekl, že nemůže spát. A to je přece ono. Tak si budeme říkat.“ „Ještě jednou, aby tomu všichni rozuměli,“ žádal Chris. „Insomnia – nespavost!“ vyhrkl Jack nadšeně. Kluci se po sobě podívali. „On má pravdu. To je přesně ono,“ zamumlal Kimi. Okamžik na to propuklo hlasité veselí a za chvíli už po pokoji skákali všichni.

„Pánové, jdeme,“ oznámil Chris věcně. „Co? Kam?“ Sammy ještě popadal dech. „Přece to oslavit, ne? Znám tady v okolí pár dobrých barů. Tak pohyb, pohyb.“ „To se nenechám dlouho pobízet,“ zazubil se Jack.
Chris je zavedl do baru jménem Blue River. Název nelhal, protože celý interiér byl vyveden v různých odstínech modré. „Co to bude?“ zeptala se barmanka. „Pivo pro všechny,“ zahrnul Jack do svého gesta celou partu. „Abys věděla, jednou nás budeš ještě prosit, aby jsi nás mohla obsloužit,“ dodal s kouzelným úsměvem. „Neříkej,“ povytáhla obočí. „Nevěříš?“ „Tady jsi v L. A., tohle tu říká každej druhej. No, uvidíme,“ opáčila barmanka. „Jsem Jack Reilly, to si zapamatuj,“ zavolal za ní ještě. „Fajn, Jacku,“ řekla a cestou pryč se ještě párkrát otočila. „Já zírám,“ poznamenal Gino. „Na co?“ zeptal se Jack bezelstně. „Že budu mít konkurenci.“ „Konkurenci v čem?“ nechápal Kimi. „Sleduj mistra a uč se,“ řekl Gino vychloubačně. „Tak pozor, pánové. Já tu mám v okolí dobrou pověst. Jestli tu budete nahánět holky, tak …“ začal Chris s obavami. „Klid, bratře,“ usadil ho Jack sebevědomě. Povytáhl se na židli a přimhouřenýma očima přejel bar. Na druhé straně místnosti si už předtím všiml osamělé brunetky. „Asi vás opustím, hošci,“ řekl. Taky tak udělal. Sammy s údivem sledoval, jak se Jack přesunul k jejímu stolu a o minutu později si přisedl. „No sledujete to?“ zavrtěl hlavou. „Tak to ne. Přece se nenechám překonat,“ řekl Gino s pevným přesvědčením. Hned na to se zvedl a vydal se k blondýnce, která si právě sedla.

„Vypadá to, že jsme zůstali sami. No, povídejte, co u vás doma,“ navázal Chris jako by nic. Trojice se pohroužila do debaty a když někdy po půlnoci odcházeli, všimli si, že ani Jack, ani Gino už nejsou v dohledu. Neřešili to a zamířili domů.

Zhruba o půl sedmé ráno bouchly přední dveře a do kuchyně se jako velká voda nahrnul Jack s úmyslem vyplenit lednici. „Mám něco udělat?“ zeptal se Sammy opatrně. „Nech to na mě a uvidíš,“ oznámil mu Jack. „Hlavně dělej, mám hlad jako pes,“ řekl Gino povalující se na kuchyňské pohovce. Jack vykoukl zpoza lednice : „Ty už seš tady?“ „Jo, přišel jsem asi deset minut před tebou.“ „Nechtěli byste si ty postelový historky nechat na pozdějc? Kimi tady tvoří,“ zarazil je Sammy v rozletu. Gino už se nadechoval, že se začne hádat, ale Jack do toho vstoupil dřív. Po pravdě si Kimiho klidně sedícího u stolu všiml až teď. „Copak tvoříš?“ zeptal se. „Ále, jen mě tak napadá jedna melodie, tak jí tak trošku dávám dohromady,“ prohodil Kimi skromně. Jacka to tak zaujalo, že vrátil zpátky krabici džusu, ze které se právě chystal napít a šel se podívat. Zvědavě nakoukl Kimimu přes rameno. „Ty kluku jeden. Kam se na tebe všichni hrabem,“ řekl a obdivně hvízdl. „Je to jen taková čmáranice,“ zamlouval to červenající se Kimi. „Ne, jen pokračuj, pokračuj,“ pobídl ho Jack.

Když o hodinu později přišel do kuchyně Chris, zjistil, že kluci jsou už po snídani. „Neboj, něco jsme ti nechali,“ uklidňoval ho Sammy. Chris si oddechl a pustil se do toho. Zahleděl se na Jacka a Kimiho, kteří si v koutě něco zaujatě smolili. „Co ty dva dělaj?“ zeptal se s plnou pusou. „Počkej a uvidíš,“ řekl Gino, aniž by zvedl oči od svého časopisu. „Hej, vy dva. Co to tam děláte?“ Chris se s Ginovou odpovědí evidentně nespokojil. „Počkej a uvidíš,“ houkl Jack. „Neříkal jsem to?“ mrkl na Chrise Gino.

Po pár minutách se Jack natáhl za sebe pro kytaru a s pohledem na počmáraný kus papíru před sebou začal zkusmo hrát. Ostatní po chvíli přestali s tím co dělali a zaposlouchali se. Byla to rychlá, neotřelá temperamentní melodie. „Hele, to je dobrý. Jen si nějak nedovedu vybavit, jestli jsem to někde slyšel,“ řekl Chris uznale, když Jack skončil. Jack s Kimim se po sobě podívali a rozchechtali se. Chris vyslal pohled k zbylým dvěma. „Tos’ nemoh‘ slyšet, protože si to Kimi právě vymyslel. Dávají to tu dohromady už celý ráno,“ informoval zmateného Chrise Gino. „Fakt?“ nadchl se Chris. „S trochou štěstí náš první singl,“ řekl Jack. „Eh, ještě to potřebuje trochu doladit,“ červenal se Kimi. „A chce to text,“ přisadil Gino a významně se podíval na Sammyho. Sammy se postavil do pozoru a zasalutoval : „Podle rozkazu! Navařím, uklidím, texty složím,“ vyhrkl rázně.

O hodinu později u dveří zazvonil Danny Stone. Měl radost, když mu řekli, že už pracují na první písničce. Danny je opustil se širokým úsměvem, prý aby měli klid na práci. To ovšem nevěděl, jak to u nich chodí. Tady bylo možné všechno, ale klid rozhodně ne. Nakonec Kimimu došla trpělivost a všechny z kuchyně nekompromisně vykázal. Sammymu to přišlo vhod, zavřel se do pokoje a začal přemýšlet o textu. Gino se šel vyspat a Chris odešel do práce. Jack s Kimim měli klid a taky ho hodlali využít.




FIRST STRIKE


Netrvalo dlouho a první singl jak tu věc hrdě nazvali byl na světě. Nazvali ji First Strike, což jim přišlo jako ten nejlepší začátek. Danny si jí přišel poslechnout a byl spokojený. Okamžitě začal plánovat, jak to nahrajou a předhodí Goldsteinovi.

Stalo se. Po deseti dnech zkoušení a nahrávání ve studiu byli konečně všichni spokojeni. Danny Stone se vydal za ředitelem studia. Vložil disk do přehrávače v jeho kanceláři a čekal co ředitel na to. Goldstein si sedl a vyslechl rychlou rytmickou skladbu až do konce, což jak Danny věděl bylo dobré znamení. „Stone,“ řekl pak : „zdá se mi, že tentokrát jsi udělal skutečný terno.“ Danny vyšel z kanceláře a k údivu Goldsteinovy sekretářky začal skákat po přijímací místnosti jako střelený. „Zavolám si,“ vybafl na překvapenou ženu a popadl telefon.

Vzal to Jack. Chvíli poslouchal a pak s kamennou tváří položil. Všichni se dívali jen na něj. Po jeho úvodních slovech : „Ahoj, Danny,“ jim bylo jasné, s kým mluví a taky proč. „Tak co?“ zvolal Sammy. „No,“ protáhl Jack a podíval se na zem. „Nelíbilo se mu to, že jo?“ zeptal se Gino s obavami. Jack přikývl, načež se rozesmál : „Ne, kecám. Podle Dannyho je Goldstein nadšenej a prej se máme co nejdřív pustit do celýho alba!“ „Ty idiote, takhle nás strašit!“ naoko se rozčílil Kimi, hodil po něm polštář a pak se taky začal smát.

Následující týdny se odehrávaly podle stejného scénáře – Sammy a Kimi psali až se z nich kouřilo. Společně zkoušeli od rána do noci. Danny ukázal, že je manažer na svém místě a proháněl je jak se patřilo. Nick ve studiu stále zkoušel nové kombinace a variace. S tak hektickým programem byli rádi, když si našli čas na své koníčky.

A pak jednoho listopadového dne – skoro dva a půl měsíce po tom, co se dali dohromady bylo album na světě. Tou dobou singl First Strike okupoval hitparády. Album nazvané jednoduše Insomnia mohlo skoro jít do prodeje.

Danny se s prvním albem stavil u Goldsteina, který práci na něm samozřejmě s odstupem sledoval. Goldstein u sebe zrovna nebyl, tak mu ho Danny nechal na stole. Když Tony Goldstein odpoledne přišel do kanceláře, na stole ho čekal lístek s nezaměnitelným Dannyho rukopisem. Ještě to nemělo, přebal, ale jinak bylo po všech stránkách hotovo.

First Strike už znal.

Pak přišla pomalá romantická záležitost Innocence. Zpíval jí Jack (jako ostatně většinu ostatních). Začínala Ginovými klávesami, pak se přidal Chris s bicími a v refrénech se objevily i kytary.

Třetí kousek se jmenoval Broken Silence. Ta byla zajímavá hlavně velkým Kimiho sólem.

Čtvrtá, Fly Away, velmi optimistická, hravá. Zde se jako zpěvák poprvé ukázal Sammy. Ostatní ho podpořili až v refrénech.

Číslo pět – I Can’t Be Yours – Začalo rychlým Chrisovým sólem, ke kterému se v ostrém rytmu připojil Kimi. Do toho začal Jack rychle, úsečně zpívat. Po první minutě se k němu na chvíli připojil i Gino ( původně to měl být dvojhlas, ale ukázalo se, že Gino Jackovu tempu nestačí) Ke konci se hudba postupně vytratí a zůstane jen Jackův hlas.

Šestá skladba, Dream Of my Pain, začala pomalu, skoro ponuře. Díky skvěle napsané hudbě a Nickově citlivé práci se zdálo jako by Jackův hlas v pozadí doplněný o ostatní čtyři přicházel z jiného světa. Pak se nálada náhle zlomila a skladba zrychlila.

It’s Over zařazená jako sedmá byla jedinou skladbou, ke které napsal hudbu pouze a jedině Jack. Začíná Jackovou kytarou, ke které se přidají ostatní a poprvé tu zazpívá Gino úplně sám.

Jako osmou vybrali Here, končící Ginovým sólem, kterou opět zpíval Jack.

Na deváté pozici opět poněkud zpomalili. Něžnou pomalou With Your Grace zazpíval Kimi jen s úplně malou Jackovou podporou.

Desítka byla naopak odlehčená, zábavná My World, ve které dostal svou příležitost ke zpěvu Chris, což se ukázalo jako dobrá volba.

Jedenáctka byla bezkonkurenčně nejostřejší skladbou celého alba. Drsnou elektronickou Only One Thing Jack zazpíval prakticky na hranici možností svých hlasivek.

Dvanáctá Zeal se byla zajímavá tím, že tady kluci zpívali všichni jako jeden muž. V refrénech dostal Jack prostor pro svou kytaru.

Opravdovým překvapení byla závěrečná Going To Somewhere. Vyznačovala se střídáním rytmů, což se projevilo nejvíc v refrénech, který byl každý jiný, protože ho vždycky zpíval jen jeden z kluků. Vystřídali se tu všichni. Kimi a Gino svoje refrény zazpívali ve svých řečech – švédštině a italštině. Ve slokách opět zpívali všichni dohromady.

Danny ještě nikdy neslyšel, že by jeho šéf použil tolik superlativů za sebou. Hned, jak s ním domluvil, zavolal klukům. Tentokrát byl pro ostatní poslem dobrých zpráv Gino. „Fakt?“ vykulil Kimi modré oči. „Jo, je to hotovka. Do měsíce jdem do prodeje,“ opakoval Gino už po několikáté. Teprve po chvíli si uvědomili, že mezi nimi není Jack. „Kde je Speed boy?“ nazval Sammy Jacka jeho novou přezdívkou. „Určitě někde pulíruje tu svou milovanou motorku,“ poznamenal Gino. „Jdu mu to říct,“ rozhodl se Chris.

Jacka skutečně našel za domem, celého špinavého od oleje, jak leští kožené sedlo svého miláčka. „Čau brácho,“ upozornil na sebe. Jack vzhledl a neznatelně se usmál : „Co se děje?“ „To budeš čubrnět. Právě volal Danny. Goldstein je prej úplně na větvi a hodlá zařídit, abychom šli do prodeje už za měsíc,“ vykládal Chris tu senzační zprávu. „To je skvělý,“ odtušil Jack. Chris svraštil obočí. Tohle nebyla zrovna reakce, kterou by čekal. „Kde je nadšení? Nemáš z toho radost?“ „Ale to víš, že mám,“ řekl Jack. „Aha, jen se ujišťuju, protože to tak moc nezní, víš. Možná je to místem, na kterým stojím. Asi tu musí být nějaký rušení ve vzduchu, nebo co … Hele na rovinu, co je s tebou? My všichni se můžeme radostí zbláznit, jen ty se tváříš jako by ti ulítly včely,“ Chris si sedl na nízkou zídku a čekal. Jack si pomalu utíral ruce do hadru. Věnoval té činnosti velkou pozornost, pak si konečně sedl. „Víš, Chrisi, ty mě ještě dobře neznáš. Asi to vypadá, že nevím, co chci a třeba je to i pravda … Už od čtrnácti sem chtěl vlastní kapelu. Právě takovou, jako je ta naše …“ „A teď ji máš. Tak v čem je problém?“ přerušil ho Chris. „Já nevím, představoval jsem si to jinak. Chtěl jsem hrát v dobrých klubech, kde jsou normální lidi jako my, ne být atrakcí pro puberťačky, který si stejně za půl roku najdou někoho jinýho. Jen se na to podívej, vydali jsme první singl a Danny celej den pomalu nedělá nic jinýho, než že odmítá žádosti o naší adresu.“ „No páni. Neřek bych, že zrovna ty budeš mít problém s popularitou. Sebevědomí máš na rozdávání, přece tě pár praštěných puberťaček neporazí,“ Chrisův hlas postupně přešel do povzbudivého tónu. Jack se usmál o něco víc, než předtím. Chris ho poplácal po rameni : „Klid kámo, vím, co myslíš. Neboj, Danny z nás nenechá udělat cvičený opice do přiblblejch televizních šou.“ Jack o tom chvíli přemýšlel. Pak se zvedl, ale ještě, než se vrátil k motorce řekl : „Jasně, já vím, že Danny je dobrej. Jen mám nějak špatnej den, nebo co. Trochu se projedu a budu zas OK, jo.“ „Tak se mi to líbí,“ kývl Chris. Otočil se zpět k domu a ještě, než za ním zapadly dveře, zaslechl zavití motoru, rychle se vzdalujícího směrem k předměstí.

Později téhož dne se Kimi, na kterém dnes byla večeře, podíval do lednice, ve které ale objevil jen pár plátků salámu, postarší sýr a opuštěný jogurt. Nahnul se do chodby a zapískal na prsty. Jak předpokládal, v domě se nic nepohnulo. Opakoval zahvízdání, jak nejhlasitěji uměl. Podruhé už měl větší úspěch, protože přišel Sammy. „Co se děje?“ ptal se už ve dveřích. „Podívej se sám,“ nabídl mu Kimi neutěšený pohled do lednice. „Teď mi řekni, jak mám z tohohle udělat večeři.“ „To napravíme. Skočíme nakoupit … ehm, já skočím nakoupit.“ „Kde jsou vlastně všichni?“ zajímal se Kimi. „Jack odsvištěl na svým žihadle, Chris šel do práce a Gino se zavřel u sebe a pouští si tam šíleně nahlas něco italskýho,“ vypočítával Sammy. Kimi se ušklíbl. Ale to už Sammy popadl bundu : „Neboj, za dvacet minut jsem zpátky.“

Sammy seběhl na ulici a s úsměvem se vydal do obchodu. Zrovna, když přemýšlel, jakou má vzít zeleninu, ozval se za ním hlas. „Vzala bych ten salát, vypadá dobře.“ Zamyšlený Sammy sebou trhl. Blondýnky ze sebou si vůbec nevšiml. „Ah, to jo. Jen nevím, co vlastně Kimi hodlá vařit.“ „Kimi?“ podivila se blondýna nezvyklému jménu. „Spolubydlící. Je to Švéd,“ říkal Sammy a v duchu se divil, proč jí to vlastně říká. „Spolubydlící? Takže vysokoškoláci, předpokládám“ usoudila dívka. „Ne tak docela,“ vyhnul se Sammy zdlouhavému výkladu. Chápavě kývla : „Hned jsem si říkala, že na vejšku si moc mladej a malej.“ „Děkuju,“ řekl Sammy vzdorně a odjel s vozíkem co nejrychleji pryč. Nikdo mu nemusel připomínat, že nebyl zrovna nejvyšší, jako by na tom záleželo. Popadl nákup a nabručeně se vrátil domů. „Co je zas s tebou?“ divil se Kimi. „Ale, co by bylo …“ Kimi se zašklebil : „Jestli ti někdo hnul žlučí, zapomeň na to a pojď mi pomoct. Za chvíli přijede Danny, prý nám chce něco říct.“





PRÁCE ZAČÍNÁ

Danny opravdu přijel, aby jim vyložil svojí vizi. „Tak pánové, album máme na světě, ale než půjde do prodeje a hlavně než se někde ukážete, musíme toho ještě spoustu udělat. Protože ta pravá šichta teprve začíná. Teď vám nedopřeju oddychu,“ řečnil Danny. „Ó, to zní hrůzostrašně,“ řekl Chris dramaticky. Danny na něj ukázal prstem jako by v ruce držel kord : „Hrůzostrašné to teprve bude, i když asi víc pro mě, než pro vás.“

Následujícího rána jim předvedl co tím myslel. Vzal je k fotografce Connie Smithové. „Co na mě tak koukáte,“ řekl : „Potřebujeme fotku na přebal.“ „Jako naši fotku?“ řekl Jack pomalu. „A jakou jinou? Chcete se přeci lidem dostat pod kůži, aby si vás zapamatovali. A proto potřebujete v prvé řadě vaší hudbu a pak vaše obličeje.“ „Jo tak, já jen že nejsem moc fotogenickej,“ zamlouval to Jack. „Toho si nevšímej, Danny, Jack ještě není tak docela vzhůru,“ Chris poklepal Jackovi po rameni.
„To vidím. Connie, co s nima můžeš udělat?“ Danny už věnoval pozornost fotografce. Connie si je pečlivě prohlédla : „No, jsou to všichni moc hezký kluci, bude stačit trochu oblíknout, možná učesat, nalakovat …“ Energická Connie se svým týmem si je vzala do parády.

Jako první přišel na řadu Kimi. „Hmmm, severskej typ, modrý oči. Na tobě nebude třeba nic měnit. Určitě ti bude slušet červená. Bleskově ho učesaly, přelakovaly a navrch mu Connie vybrala tmavé džíny a červené tričko. Connie pokývala hlavou : „Máš hezkej úsměv, budu ho chtít vidět. Další!“

„Tady jsem,“ Kimiho vystřídal Chris. Connie naklonila hlavu na stranu : „Ostříhat, co možná nejvíc. Takovej optimistickej obličej si zaslouží pozornost.“ Chris neprotestoval. Nakonec ještě zálibně přejížděl rukou po kratičkém porostu co mu nechali. Sotva se odtrhl od zrcadla, Connie mu předala béžové tričko a světlé kapsáče. Neremcal a převlékl se.

Jack, který Chrise střídal se usmál na Connie a řekl : „Jestli mě uděláte tak hezkýho jako jeho, tak se snad nechám i vyfotit.“ „Beru tě za slovo,“ řekla Connie. Posadila ho před zrcadlo a po chvíli přemýšlení měla jasno : „Taky ostříhat. Věř mi, jsi ten typ, se kterým se dělá dobře. Ne, že bys nevypadal fajn, ale kratší to bude lepší.“ Jackovi na délce vlasů nijak nezáleželo. Jen pokrčil rameny : „Tak do mě.“ Když s ním skončili, nebyla to zas tak velká změna. „Líbí?“ ptala se Connie. Jack už se chystal přikývnout, když dovnitř nakoukl Gino : „Něco tomu chybí.“ „Zalez, hezoune!“ ozval se Jack. „Á pán je znalec,“ chytila se Connie. „Houby znalec,“ odsekl Jack. Trochu ho naštvalo, že mu Connie zabránila, aby po Ginovi něco hodil. „Každopádně má pravdu. Vepředu to chce ještě trochu upravit,“ prohlásila Conniina asistentka a vypomohla si troškou gelu. Connie založila ruce v bok aby prohlédla výsledek. „No, nejsem k sežrání?“ reagoval Jack. „To jistě, ale ta černá musí dolu.“ „Cože?“ Jack se podíval na svůj černočerný ohoz a zamračil se. Bylo mu jedno co mu udělají na hlavě, ale tohle bylo moc. A to Connie ještě neskončila. Rovněž se rozhodla, že dolů musí i motorkářské boty. „Jen přes mou mrtvolu!“ prohlásil Jack. O pět minut později vyšel z kabinky ve světle šedém triku s dlouhým rukávem, zelených kalhotách a lehoučkých hnědých teniskách. „Mnohem lepší,“ kývla Connie.

Pak si zavolala Sammyho. Pouze nechala svojí asistentku ať mu na hlavě vytvoří nějaký rozcuch a přelakuje ho. „Prima. Ještě převlíknout a jsme hotoví.“ Pro Sammyho vybrala tmavozelené kalhoty a bílé tričko s modrým vzorem. Boty mu nechala.

Jako poslední vplul dovnitř Gino se sebevědomým úsměvem a hláškou : „Nejlepší na konec.“ Zvenku se ozval smích. Connie poodstoupila a dlouze si ho prohlížela. „Zajímavej obličej … A máš ty nejhezčí zuby, co jsem za poslední dobu viděla,“ řekla zamyšleně. Gino jen hodil úsměv po ostatních. „Cože? Ten? Vždyť má zuby jako valach. Moh by zaskáknout na dostizích a nikdo by nepoznal rozdíl!“ vykřikoval Jack. Gino se na něj chystal vrhnout, ale Connie nestála o to, aby se jí tady poprali, když si s nimi dala tolik práce. Rázně zabouchla dveře a pokračovala tam, kde předtím přestala : „Což ovšem nic nemění na tom, že budeme stříhat.“ „Ne!“ vyjekl Gino s hrůzou v očích. Na své vlny v delších tmavých vlasech byl jaksepatří pyšný. Connie ale byla nekompromisní a na židli před zrcadlem ho doslova zahnala. Když skončila, Gino si zamračeně prohlížel co mu na hlavě nechala. „No vidíš. Není to lepší? zeptala se Connie povzbudivě. „Ne,“ odsekl uražený Gino. „Holkám se to bude líbit …“ přemlouvala ho. „Tak dobře,“ slevil Gino, i když měl stále pocit, že je v zájmu jeho cti, aby jí nedal hned za pravdu. Aby si ho usmířila, zapátrala Connie v šatníku. Ven Gino vyšel v šedých kalhotách a červenočerném tričku.

„Prosím tě Taliáne, co to tam bylo za jekot?“ dobíral si ho Chris. „Radší ho nech, nebo nám vybuchne,“ zatahal ho Sammy za rukáv. Gino po nich hodil vzteklým pohledem a se založenýma rukama se zadíval do stropu. Connie přistoupila k Dannymu, který si celou tu dobu v koutě četl. „Tak co jim říkáš?“ Danny uznale protáhl obličej : „Výborná práce jako vždycky, Connie.“ Ta jen zvedla ruce : „Teprve jsem začala.“ „To jako budeme pokračovat?“ vyjevil se Sammy. Danny s Connie se po sobě podívali. „Naopak, jsme teprve na startu,“ řekla Connie.

Connie je nahnala do svého fotografického ateliéru. Jestliže byla doteď energická, ve svém pravém živlu byla přímo neúprosná. Neustále je zahrnovala pokyny : „Nehrb se! Usmívej se! Nesměj se! Dívej se na stranu! Stoupni si sem!“ Když s nimi skončila, dorazila je zprávou, že možná budou pokračovat venku až se trochu zlepší deštivé počasí.

„Prosím už ne,“ protestoval Sammy ležící na zemi. Danny ho ale vytáhl na nohy : „Tak jdeme!“ „My ještě někam jdeme?“ ptal se Kimi. „Ano …“ „Na oběd?“ přerušil Dannyho Chris. „Ne. Do tělocvičny,“ informoval je Danny. To už se k protestům přidali sborem všichni. Danny si zacpal uši. „Skončili jste?“ zvýšil hlas. „Neskončili. Hele, nemůžeš nás držet o hladu. Vždyť mě tak kručí v žaludku, že se to nedá poslouchat,“ prohlásil Jack. „Nic neslyším,“ odbyl ho Danny. Ve dveřích zakýval výhružně prstem : „Čím déle vám to bude trvat, tím později se dostanete na ten váš oběd.“ „Ale Danny,“ nevzdával se Jack : „to nám nemůžeš udělat. Podívej se na Taliána, ten už hlady šilhá!“ Gino na jeho povel skutečně velmi zdařile zašilhal. Dannyho to nicméně ani trochu nedojímalo.

To, čemu říkal tělocvična byla jednoduše prostorná místnost s tenkým černým kobercem a jednou stěnou pokrytou zrcadly. „To je jak v baletní škole,“ zahihňal se Kimi. Danny je nechal stát a na chvíli zmizel. Sedli si vedle sebe do řady. Doufali, že to nebude trvat dlouho. Když se zase vrátil, přivedl sebou mladíka jen o málo staršího než oni. „To je můj kamarád Paul. Od teď bude váš choreograf,“ představil mladého muže ve schválně pomačkaných oranžových kalhotách a bílém tílku. Na hlavě měl fialovo-modrý rozcuch s černým základem. Klukům spadla čelist.

První, kdo se zmohl na slovo byl Jack. Přihlásil se způsobně jako ve škole. „Jacku,“ vyzval ho Danny. „Jak tomu mám rozumět „choreograf“? Uvědomuješ si Danny, že my nejsme žádná laciná popová sebranka – to jsou tvoje vlastní slova.“ Danny Stone přikývl : „Ano, já vím co jsem řekl. A neboj se, uvědomuju si to moc dobře. Ale, za krátko, až vyjde vaše album, bude čas udělat videoklip. A navíc nikomu z vás neuškodí když se budete umět trochu hejbat. Od toho je tady Paul.“

Aby Danny zůstal ušetřen jejich dalších řečí, rozhodl se, že si zajde na kafe a nechá je zcela v Paulových rukách. Paul spojil konečky prstů a s přivřenýma očima si je nějakou chvíli prohlížel. Skoro to vypadalo, jako by upadl do nějakého zvláštního transu. Najednou překvapivě čile rozhodil rukama : „Táák vás tu mám. Danny říká, že prý jste jeho největší naděje, tak si na vás mám nechat záležet,“ odfrkl si : „no, uvidíme, co je ve vás za tanečníky.“ Zapojil magnetofon, pustil taneční melodii, párkrát zaskákal jako přes imaginární švihadlo a pak si elegantně sedl na lavičku. „Prosím, trochu se mi předveďte ať vím na čem jsem.“

Jack a Kimi smrtelně zbledli, vypadalo to, že Paul to myslí vážně. Chris se pokusil schovat se za Sammyho, který náhle vypadal, že ho hlad úplně přešel. „Vy jste poserové,“ okomentoval to Gino a vstal. On jediný nebyl Paulovým požadavkem zaskočený. Svoje malé vystoupení zakončil parádním přemetem. Paul znovu rozpřáhl ruce : „Paráda! Ty jsi Gino, viď?“ Gino se postavil před své kamarády a oslnivě se usmál : „Trumfněte mě!“ Jack se zamračil : „Udělejte někdo něco, já už se na toho vejtahu nemůžu dívat!“ „Tak dobře. Já půjdu,“ zasáhl Chris, který už to dnešní provokování mezi Ginem a Jackem nemohl vydržet. I jemu mohli jedině zatleskat. Paul opět vstal a pěl chválu. Tím také skončil, protože ostatní tři, ne, že by byli vyloženě dřevění, ale na Gina a Chrise prostě neměli. „No,“ mlaskl Paul : „budem na tom muset ještě zapracovat. Tady o ulici vedle mám můj kamarád fitko. Myslím, že nikomu z vás nezaškodí, když se tam podíváte.“

Danny se přišel podívat jak si vedou. Zatímco mluvil s Paulem, kluci toho využili aby se zhroutili na podlahu. Jen Gino ještě neměl dost a provokativně si stoupl nad Jacka. „Tak co, uznáš, že jsem frajer, nebo ne?“ „Leda až v hrobě, vole,“ prohlásil Jack. „No ták, uznej, že je Ginoušek hvězda.“ „Ginoušek je spíš pěknej debil,“ řekl Jack. Gino na něj vyplázl jazyk. Jack se ho pokusil kopnout, ale Gino pohotově uskočil. Jack se za ním rozběhl. Ostatní jen pobaveně sledovali jak se ti dva honí kolem tělocvičny. Když už Jack Gina dohnal, Gino mu podrazil nohy. To Jacka vážně vytočilo a po smějícím se Ginovi skočil. Kimi zatahal Chrise za rukáv : „Neuděláš něco?“ „Co bych dělal? Já se mezi ty horký palice plést nebudu.“ Jenže Sammy to nevydržel a přesně to udělal. A dopadl o málo líp než kdyby se pokoušel od sebe dostat dva psy. Dostal kopanec, ani nevěděl od koho. To si líbit nedal a vrhl se na ně, aby ránu vrátil. Danny zaslechl zezadu nějaký rozruch. „Co se to tam děje?“ zeptal se. Chris s Kimim se snažili vlastními těly clonit výhled na klubko těch tří rváčů. „Ale nic,“ krčili rameny. Paul se podíval na Dannyho, který si nebyl jistý co by měl udělat. „S těmi budeš mít ještě plné ruce práce, Danny,“ řekl prorocky.

Danny je pak naskládal do auta, aby je odvezl domů. Vyložil je před domem a řekl jim, že si můžou klidně dát oběd, protože dnes už skončili.

Chris vystartoval, popadl telefon a objednal pizzu. Kimi se zadíval na hodinky. „Co? Čekáš někoho?“ zajímal se Jack. „Telefon,“ odvětil Kimi. Chris sebou plácl vedle nich : „Pizza tu bude každou chvíli.“ „Výborně,“ protáhl se Sammy. V tom zazvonil telefon. Kimi nedal nikomu možnost se pohnout a hned ho běžel zvednout. „Haló?“ vyhrkl nedočkavě. Pak se zatvářil zmateně. „Kdo je to?“ ptal se Sammy. Kimi pokrčil rameny : „Já nevím, nějaká ženská.“ Gino se zvedl : „Dej mi to.“ Zaposlouchal se a pak se rozzářil : „Vždyť to je máma!“ „Hlavně nemluv dlouho,“ prosil Kimi. Gino přikývl, otočil se k němu zády a spustil vodopád své zpěvavé italštiny. Čím déle Gino mluvil, tím častěji se Kimi díval na hodinky.

Telefon zazvonil až když už byli skoro po jídle. „Čípak je to máma?“ rozhlédl se Chris po ostatních. „Já to zvednu!“ opět vyskočil Kimi a popadl telefon. „Ano? Ano, Kimi Larsson. Fakt? Joooo! Díky!“ Ostatní překvapeně zírali jak se jinak klidného Kimiho zmocňuje rozrušení. Když položil, Gino se zvedl ze svého místa a s vážným výrazem mu položil ruku na čelo. „Teplota to není. Tak to může být jen … Co jsi bumbal, Kimi?“ „Nic. Ježiš, vyšlo to. Já to vyhrál! Chápeš to? Já nikdy nic nevyhrál,“ vykřikoval Kimi a v rozjaření vlepil Ginovi pusu. Gino se zašklebil. Ostatní Kimiho prohlášení zaujalo. „Cos’ vyhrál?“ přehlušil Sammy Ginovy stížnosti na to, že dostal od Kimiho pusu. Jen co se jim podařilo Kimiho uklidnit, dostali z něj celou historii, jak se z legrace přihlásil do soutěže jednoho rádia a čirou náhodou vyhrál hlavní cenu – seskok padákem pro něj a dva kámoše.


PO HLAVĚ

Od chvíle, co vyhrál, to Kimi neměl snadné. Všichni čtyři na něj pořád doráželi a žadonili, aby na ten seskok vzal právě je. Hlavně Jack, který byl rozhodnutý nenechat si ten adrenalin ujít a ještě ten večer ho přemlouval, aby ho vzal sebou.

Kimi to nakonec vyřešil mazaně. Nechtěl nikoho urazit, tak rozhodl, že dá klukům tahat slámky. Protože v domě by těžko hledal slámku, nastříhal brčko na dva delší a dva kratší dílky. Všechny schoval do dlaně tak, aby při vnějším pohledu vypadaly stejně dlouhé. „Tak můžete,“ řekl jim. Všichni čtyři sáhli po brčkách najednou. Jack a Chris měli ty delší a Sammy s Ginem kratší. „Co to znamená?“ ptal se Chris nedočkavě. „Že jsme vyhráli, chytráku,“ šťouchnul do něj Jack. „Vážně?“ ujišťoval se Chris. Kimi ani nedostal prostor, aby ho ujistil že je to skutečně tak, když mu Jack skočil do řeči a s vševědoucím úsměvem pravil: „To je přece jasný, že delší je lepší. Neplatí to tak u všeho?“ „Ó pan vtipnej,“ komentoval to Gino otráveně. „Děláš jako bys sám byl bůhví jak zábavnej, fešáku,“ řekl Jack. „Hele dost, šetři si ten testosteron na zítra,“ usadil ho Chris. „No jo!“ vzpamatoval se Jack a prudce Kimiho objal : „Díky hošku, vždycky jsem si to chtěl zkusit, ale nikdy jsem neměl příležitost, dokud si ty nepřijedeš ty z Finska …“ nedokončil větu a zasmál se. „Švédska,“ opravil ho Kimi, i když věděl, že ho vůbec nevnímá. Chris s úsměvem od ucha k uchu vystrkal Jacka. jehož euforie připomínala Kimiho záchvat když vyhrál, z pokoje. Jak míjel Kimiho, nezapomněl mu na znamení díků rozcuchat ofinu.

Jen co byli pryč, prohrábl si Kimi rozčepýřenou ofinu a řekl ostatním dvěma : „Doufám, že vám to nevadí. Vzal bych i vás, ale nejde to.“ Oba ho ujišťovali, že to vůbec nevadí a že si to má užít, je to konec konců jeho výhra.

Když v kuchyni osaměli, řekl Sammy upřímně : „Abych pravdu řekl, ulevilo se mi, že to nepadlo na mě. S mýma závratěma bych se tam asi složil.“ Gino do něj kamarádsky šťouchl : „To jsme na tom stejně. Já sice závratě nemám, ale pevná země je mi milejší.“

Následující den byla sobota. Danny neměl nic proti tomu, aby si dali volný víkend. On sám měl plné ruce práce s přípravou jejich alba, které mělo vyjít už příští týden. Jen je nabádal, aby si nezapomněli padák až budou skákat z toho letadla. Sammy jim Dannyho vzkaz přetlumočil. „To jsou rady,“ šklebil se Jack, který byl dnes v tak báječné náladě, že ho tak snad ještě neviděli. Zastavil s autem před domem a čekal na ostatní dva. Kimi si sedl na místo spolujezdce. „To letiště je kousek za městem. Prý to nemůžeme minout.“ „Výborně, já řídím,“ řekl Jack. Nikdo nic nenamítal. Jen Chris prosil, aby s nimi nejezdil tak jak je zvyklý se svou motorkou. „Neříkej, že se bojíš?“ ptal se Jack a zapnul si pásy. „Chystám se skočit z letadla – strach nemám, jen nechci skončit jako mastnej flek někde na svodidlech.“ „Jé, že vy máte vítr,“ rozesmál se Gino a nakoukl okýnkem dovnitř. Kimi si nasadil tmavé brýle a s klidem odvětil : „Vítr ten teprve bude. Ve 400 metrech určitě.“ „Čtyřista?“ opakoval Chris doufající, že se přeslechl. „Tak to stojí v letáku.“ Chris otevřel oči i pusu. V tu chvíli Jack sešlápl plyn a tak Chrisův poplašený křik zanikl v okolním provozu.

„No, to by bylo,“ Gino si zamnul ruce : „Co podniknem?“ Sammy na sebe ukázal : „Já jdu do sprchy. Ty si dělej co chceš.“ S tím se obrátil k domu.

Když o půl hodiny později vešel do kuchyně strnul. „Netušil jsem, že mě fakt vezmeš za slovo,“ řekl když se vzpamatoval z toho co viděl před sebou. „Jeho“ jinak celkem udržovaná kuchyň se během té půlhodiny co tu Gina zanechal samotného změnila v totální chaos. Všechny zásuvky byly vytažené, skříně otevřené, stůl zaplnila směsice menších i větších misek a nádob. Uprostřed toho všeho si Gino ve žluté zástěře cosi míchal v jedné z těch misek, zatímco vedle něj vrčel mixér. Gino si nejdříve spokojeně olízal prsty, usoudil, že to chutná dobře a pak zvedl ruce v obranném gestu : „Nerozčiluj se, tím nic nevyřešíš.“ Sammy si v duchu připomněl jak tu včera uklidil a zavyl : „To si nech! Chci vědět co to tady vyvádíš.“ „Nevyvádím,“ řekl Gino dotčeně : „ale dělám zmrzlinu.“ „Zmrzlinu?“ Sammy doteď neměl tušení, že by Gino zvládl víc než polívku z pytlíku, ale považoval za rozumnější to neříkat nahlas. „Jasně. Pravou italskou, to si pošmákneš. Z toho co tady mám, dám dohromady mátovou. Tu mám nejradši. Nevadí?“ „Proč ne. Nečekal bych, že zrovna ty mě budeš školit v kuchyni, ale nakonec proč ne.“

Kimi, Jack a Chris vystoupili na letišti. Lépe řečeno před závorou u vjezdu na letiště. Hlídač se netvářil zrovna přívětivě a říkal, že o nich nic neví. Než se Jack stihl začít dohadovat, zasáhl Kimi. Z kapsy u bundy vytáhl poukaz co mu dali v rádiu. Nakoukl do okýnka. „Dobrý den, jsem Kimi Larsson. Před pár dny jsem vyhrál seskok padákem. Tady to máte. Někdo tady by o nás měl vědět.“ Kimiho přístup byl rozhodně účinější než Jackovo rozčilování. Hlídač se podíval na jeho mile působící tvář a řekl : „Dobře mladíku, uvidíme co pro vás můžu udělat.“ Zvedl telefon a skutečně ani ne za patnáct minut si je přišel vyzvednout muž, který se jim představil slovy : „Ahoj, já jsem Jim a budu váš instruktor.“ „Zapomněl dodat že máme stát v pozoru,“ pošeptal Jack Chrisovi. Jim opravdu vypadal že by si je všechny mohl dát k svačině. Nasadil si letecké brýle a řekl, že je odvede do výcvikového centra. Dále to nerozvíjel, tak šli za ním.

„Být vámi, tak mizím, ten vypadá na to, že nás strčí do letadla a než se nadějeme tak nás naverbuje a odešle někam do Paraguaye,“ přidal se k Jackovi i Chris. Co říkal mysel vážně. Do této chvíle byla sranda, ale teď, jak se seskok blížil, začínal mít pochybnosti, jestli to zvládne. „To přežijem,“ řekl pevně Kimi. „No jo, ale co všechen ten hmyz a vedro,“ líčil to Jack. „Hmyz?“ Kimi ho sotva vnímal. „V Paruaquay přece. Jen si to představ – vlečeš se s kulometem, komáři tě žerou ze všech stran, k tomu padesát stupňů ve stínu …“ Kimi se v duchu chechtal jako blázen, ale zachoval seversky klidnou tvář a pravil : „Pffff padesát ve stínu, co to je? To je příjemná sauna.“ „Sauna?“ Chris se zachvěl odporem. Kimi se zazubil : „Fin sice nejsem, ale saunu mám rád. Vy ne?“ Chris popadl Jacka za rameno a nechal Kimiho poodejít aby je neslyšel : „Slyšels ho? Řek bych, že ten kluk nemůže bejt docela normální.“ „A já bych zas řek, že se toho seskoku bojíš. Že by měl Gino přece jen pravdu?“ Jack poplácal Chrise po břiše. Tím svým posledním prohlášením dodal Chrisovi kuráž. „To tak, aby si ze mě Talián ještě půl roku utahoval. Já skočím i kdybych při tom měl vypustit duši!“

Zatímco se dohadovali, Jim je odvedl do „výcvikového centra“. V podstatě se jednalo o velký hangár, ve kterém stála tři letadla. „Tímhle poletíme!“ zakřičel Jim aby přehlušil všeobecný rámus letiště. Ukazoval na jasně žluté letadlo, nejmenší z těch tří. Už se skoro lekli, že tím jejich instruktáž skončila. Ale Jim je vedl dál. Vzadu měl hangár poměrně velkou místnost, kde se skladovaly padáky a byla tu i menší kancelář. „Počkejte tu na mě,“ křikl a byl pryč.

Kimi, jehož nervy byly evidentně z oceli, se hned pustil do prohlídky padáků. Jack se z ničeho nic zasmál. „Co?“ hlesl Chris, který začínal nápadně zelenat v obličeji. „Ale nic, jen jsem si vzpomněl, jak Danny s Paulem chtěli abychom chodili cvičit. Myslíte, že nám započítají i tohle?“ „Já ti nevím a je mi to celkem jedno, protože jediný, co zatím cvičí je můj žaludek.“ „No tak, hlavu vzhůru, nezapomínej si představovat, jak se tváří Gino.“ „Tím ho tak uklidníš,“ poznamenal Kimi. „Héééj, ty nás taky vnímáš? Posledních patnáct minut vypadáš jako duchem nepřítomnej,“ Jack spráskl ruce a zamával mu před obličejem. Kimi ho odstrčil a šel ke Chrisovi. „Chrisi, nikdo tě nenutí, jestli chceš, zůstaň tady. To není žádná ostuda.“ „Ani nápad. Jednou jsem do toho šel s vámi, tak to dokončím.“ To byla Chrisova poslední slova. Pak přišel Jim ještě se dvěma dalšími a vysvětlil jim co obnáší tandemový seskok.

Gino zastrčil kýbl svojí zmrzliny do mrazáku. „Táák, za pár hodin to bude ono,“ řekl a zatvářil se nadmíru pyšně. „Skvěle, už se těším až jí ochutnám. Aspoň máš teď těch pár hodin na úklid kuchyně,“ řekl Sammy. Gino nakrčil nos : „Tohle sis chystal celou dobu, že jo?“ „Skoro,“ potvrdil Sammy : „tvoje zmrzlina, tvůj úklid.“

Kluci vlezli do letadla a usadili se na malých nepohodlných sedačkách. Všichni už byli vystrojeni a připraveni. Zatímco letadlo vyjelo na dráhu přidal se k nim Jim a jeho dva partneři. Začali se s nimi klidně a nezávazně bavit , i když Kimi měl podezření že prostě jen chtějí, aby nebyli nervózní.

Sammy zanechal Gina jeho úklidu a sám vyšel ven před dům. Byl už konec listopadu, ale počasí bylo pořád docela ucházející. Říkal si, že doma v Anglii už je asi pěkně ošklivo. Z myšlenek ho vytrhl hlas. Až po chvíli mu došlo, že volá na něj. Otočil se a uviděl blondýnku o půl hlavy vyšší než on. No jistě, to byla ta stejná, která si z něj tuhle dělala srandu v supermarketu. Sammy byl tentokrát rozhodnutý nedat se jen tak. „Ahoj, Kimi“ řekla. „Ahoj. Můžeš zase jít, protože jsem od minule nevyrost. A nejmenuju se Kimi, ale Sammy,“ řekl Sammy rozmrzele. Nebyl si jistý, kdy byl naposled na někoho takhle protivný. Blondýnka pochopila : „Promiň, Sammy. Posledně jsem to vážně přehnala. Já jsem Michelle.“ Napřáhla k němu ruku. Sammy její ruku ignoroval. V tom se do toho přimíchal Gino.

Zaslechl v kuchyni hlasy a tak se musel jít podívat. Vyšel ven, pořád ještě v té žluté zástěře a k tomu s koštětem v ruce. Dívka, se kterou se bavil Sammy se mu zamlouvala. Měla fantastickou postavu a lehce zvlněné vlasy.

„Páni, Sammy, tvůj vkus se mi líbí,“ zavolal vesele a vyslal směrem k Michelle úsměv. Michelle o něj sotva zavadila pohrdavým pohledem. „Dobře, Sammy. Chtěla jsem se ti jen omluvit. Obvykle taková nebývám. Tak, snad se ještě někdy uvidíme,“ řekla potichu a šla dál tam kam mířila předtím. Sammy za ní zašilhal. Možná, uvažoval, jsem k ní neměl být takový, dneska se zdála o hodně milejší. Jeho myšlenky přetrhla Ginova ruka na jeho rameni. Maličko, víc vnitřně, než navenek sebou trhl. Z domova nebyl zvyklý na tak vřelé projevy kamarádství, což Gino zřejmě byl. A pak, že Angličani nejsou studený, pomyslel si. „Poslouchej, Sammy, nechci ti do toho kecat, ale jdeš na to úplně špatně,“ řekl Gino. „Na co?“ nechápal Sammy. Gino obrátil oči v sloup, prohodil něco italsky a anglicky pokračoval : „Líbíš se jí. Celou dobu čekala na nějaký vlídnější slovo a ty ses tvářil jako citrón.“ „To myslíš vážně? Posledně se do mě navážela, že jsem pro ní malej … no, neřekla to sice takhle, ale bylo to dost jasný!“ rozohnil se Sammy. Gino pokrčil rameny : „A co? Já taky nejsem žádná žirafa a můžu s tím žít. A věř mi, když ti říkám, že po tobě jede.“ Obrátili se zpátky k domu. „A kromě toho je to kočka,“ dodal Gino. Sammy se na něj ostře podíval. „Neboj, kámošovi do zelí nepolezu.“ Sammy už se zase usmíval : „Když já to s holkama moc neumím.“ „Nevadí, ten tvůj nevinnej kukuč vydá za všechny triky. Jestli chceš, trochu ti poradím.“
Nevinnej kukuč …, pomyslel si Sammy, je vidět Gino, že o mě ještě leccos nevíš.
„No já nevím, v tý zástěře nevypadáš jako kdovíjakej lamač srdcí.“ „No dovol! Náhodou v ní jsem děsně sexy.“ „Přímo k sežrání,“ zakřenil se Sammy.

„Mládenci,“ křičel Jim „jsme na ideální výšce. Počasí je perfektní. Takže můžem do toho. Nějaký dotazy?“ Přihlásil se Chris : „Jen jeden – můžu sepsat závěť?“ „Na to už je pozdě, ale můžeš zůstat tady. Kdo půjde první?“ Podle očekávání se přihlásil Kimi. Jim si ho k sobě připoutal a otevřel dveře na boku letadla. Dovnitř vnikl prudký poryv větru. „Ach bože!“ zvolali Kimi a Chris současně, ale každý ze zcela jiných příčin. „Uvidíme se dole!“ zařval Kimi. Jack na srozuměnou ukázal zvednutý palec. Na to Jim s Kimim vyskočili bez nejmenších problémů z letadla.

„Další!“ křikl Jimův partner. Jack se zvedl. Ohlédl se po Chrisovi, který se stále křečovitě držel úzké kovové sedačky. „Dobrý?“ zavolal. Chris statečně přisvědčil. Jack ho poplácal po rameni a úplně rovným krokem se vydal k zejícímu otvoru, za kterým bylo vidět mraky. Byl připoután jako předtím Kimi a muž se jménem Bob mu klidně řekl ať dá znamení kdy bude připravený. „Třeba hned,“ řekl Jack. Bob se odrazil a vyskočil ven.

„Tak co?“ ozval se nad Chrisem hlas. Majitel toho hlasu se tvářil mile. Nebylo to zdaleka poprvé, co tu měli někoho, koho opustila odvaha. Chris si byl dobře vědom, že i kdyby to vzdal, nevadilo by to, ale pak mu před očima vytanul obraz chechtajícího se Gina. „Jdu do toho!“ řekl a doufal, že se mu moc netřese hlas. I kdyby ano, instruktor by to v tom hluku stejně nepostřehl. „To se mi líbí!“ zahlaholil : „Před rokem jsme tu měli osmdesátiletou babičku, která si nebyla moc jistá, zrovna jako ty, ale nakonec to zvládla.“ To Chrise povzbudilo ještě víc. Ovšem až do chvíle, kdy před sebou spatřil tu obrovskou hloubku. „Ježiši!“ vyhrkl. Ale na protesty bylo pozdě. Instruktor se silou odrazil a pak už se jen za svistotu vzduchu řítili k zemi. Ta podívaná Chrise ochromila. Ale ne nadlouho. Ve zlomku vteřiny jako poslední záchvěv odporu přišly k sobě jeho hlasivky.

Když o chvíli později dopadli na zem, měl Chris pocit, že to trvalo celé hodiny. Přistáli na rozlehlé zelené louce. Jim a ten druhý už balili padáky. Kimi s Jackem se k němu hned rozběhli. „Tak co? Nebylo to super?“ křičel Kimi. Oči mu plály jako v extázi. „Jo, dobrý,“ zaskřehotal Chris, přicházející o hlas. Doufal, že na něm není poznat, že málem podělal strachy. „Jen dobrý? Tý jo, hned bych šel ještě jednou,“ vykládal Jack. „Snad někdy příště, kluci,“ řekl Jim a přátelsky se s nimi rozloučil.

U kraje louky zastavilo auto, které je mělo odvézt zpátky na letiště. Jack a Kimi byli tak zabraní do líčení podrobností jaké to bylo, že si sotva všimli jak se Chrisovi klepou kolena. „A příště bychom mohli zkusit bungee jumping!“ zakončil to Kimi. V tu chvíli se pod Chrisem jeho rosolovitá kolena nadobro podlomila.




ZÁVRATĚ A KOCOVINA

Kimi, Jack a Chris dojeli domů vyčerpaní, ale spokojení. Na gauči v obýváku našli Gina a Sammyho, jak se tam povalují, nehorázně přejedení zmrzlinou. „To jste fakt všichni skočili?“ zajímal se Gino. „Jo, všichni tři,“ potvrdil Jack. Gino obdivně hvízdl : „Ty bláho, já doufal, že alespoň jeden z vás odpadne.“ Chris se zatvářil pyšně, přece jen vyhrál. Koutkem oka zachytil Kimiho úsměv. Usmál se na oplátku, rád, že nic nebude vyzrazeno. „Co vy jste tady dělali?“ vyptával se Kimi. „Jedli zmrzlinu. Vezmi si, já už nemůžu,“ říkal Sammy a podal mu kelímek. „Hmm, mátová …“ zavrněl Kimi. „Dobrej nápad, aspoň ho to trochu zchladí. Ten je z toho skákání tak vedle, že jsme mysleli, že nám uletí,“ smál se Jack. „Co ty Chrisi, chceš zmrzlinu? My jsme fakt děsně přežraný,“ řekl Gino. „Tak jo, snad mi to pomůže,“ řekl Chris pisklavě přeskakujícím hlasem. „Co máš s hlasem?“ vykulil se Sammy. „Přišel o hlasivky no,“ pokrčil rameny Jack jako by nic : „ječel celých těch 400 metrů.“ „A já si říkal, co to slyším za pištění,“ poznamenal Kimi. „Dlabej radši tu zmrzlinu, nebo se na tebe vrhnu,“ zapištěl Chris. Jack převedl řeč jinam než Chris převede svoje slova v činy : „Máte ještě trochu tý zmrzliny?“ „Jasně, v mrazáku je ještě celej kýbl,“ kývl Gino. „Kde jste jí vůbec vzali?“ „To Gino, udělal jí všechnu úplně sám,“ vysvětlil Sammy. Jack se zarazil na půl cety ke kuchyni. „Je to bezpečný?“ zeptal se na oko starostlivě. „Blbče,“ tituloval ho Gino.

Ráno je vzbudil Jack už v osm hodin, což se nesetkalo s nejlepším přijetím. „Uletěl ti včera mozek, nebo co? Tahat mě z postele před desátou?!“ vyjel na něj Gino, když se ještě v županu jako poslední doploužil do kuchyně. „Prosim tě, vždycky se vytahuješ jaký jsi ranní ptáče …“ usmíval se sladce Jack. „Kromě víkendu,“ zdůraznil Gino a sedl si ke stolu. Ostatní se netvářili o nic lépe. Chris, který stále ještě nedokázal normálně promluvit se tvářil jako kaktus, jak trefně poznamenal Sammy. Nic dalšího vtipného ho ale nenapadalo, tak tam jen tak seděl, posunoval po stole slánku a zuřivě zíval. Jediný, kdo kromě Jacka vypadal probuzeně byl Kimi. Jack před ně naskládal snídani : „Tak to do sebe hoďte, hošci.“ „Ty už seš oblečenej?“ podivil se Kimi. Nedokázal si představit, že by se měl dovléct do koupelny a něco se sebou dělat. „Nebuďte jak mrtvoly. Za půl hodiny padáme,“ povzbuzoval je Jack. Gino si urafl kus rohlíku a s plnou pusou zahuhlal : „Já padám maximálně tak zpátky do postele.“ „Lenochu! Uvidíme, co řekneš Paulovi, až nás příště začne mučit.“ „Paulovi?“ probral se Sammy. „Jistě,“ kývl Jack a začal si energicky mazat topinku : „už jste zapomněli, že jsme mu slíbili, že dneska půjdem do toho fitka?“ „Máme přece volnej víkend,“ bránil se Sammy, když viděl, že nikdo jiný argumentovat nebude. „To snad není taková námaha. Jo, povalovat se a cpát se zmrzlinou by vám šlo,“ provokoval Jack. „Na tom něco je,“ zapištěl k všeobecnému pobavení Chris. Zamračil se ještě o něco víc, ten svůj pisklavý hlásek začínal nenávidět.

Jackovi se nakonec přece jen podařilo vykopat je z domu v jakžtakž použitelném stavu. Čerstvý ranní vzduch je dostatečně probudil, takže k fitku „U Biffa“ přicházeli v dobré náladě. Slečna na recepci o nich věděla a nasměrovala je do šatny, že prý Biff se jim bude za okamžik věnovat. Cestou do šatny je Gino zarazil : „Slyšíte to co já?“ a pak přivřel oči a s jejich sborovými hlasy z rádia začal zpívat : „Za žádný peníze bych nedal ten pocit …“ Ostatní se k němu hned přidali : „Já vedu první úder tak připrav se že proto udělám cokoli …“ Rozesmáli se, byl to příjemný pocit slyšet se v rádiu. Všichni si to takhle nějak představovali, ale až dosud si nemysleli, že by to opravdu bylo možné.

Tělocvična pro ně byla připravená. „Jenom my?“ říkal Kimi vyjukaně. Jak to řekl, zabouchly se za ním dveře. Všichni nadskočili.

Tím kdo vstoupil byl sám Biff. Aspoň to měl napsané na tričku. Byl to svalnatý hromotluk, proti kterému i Chris vypadal jako hubeňour. „Vás mi posílá Paul,“ řekl Biff a znělo to jako rozkaz. Kluci se zmohli akorát na přikyvování a šoupání nohama. „Fájn,“ protáhl Biff : „Nejdřív se trochu protáhneme.“ Ustoupil a až teď si kluci všimli, že za ním stojí drobná mladá žena. Ginův výraz okamžitě ožil sebevědomím. „Neslintej, Taliáne,“ pošeptal mu do ucha nahlas Chris. Pak si všiml, že Jackův výraz přesně odpovídá Ginovu úsměvu. „Ty taky? Hele vy dva, tentokrát žádný závody, jasný,“ varoval je. Ale toho se nemusel bát. Biff totiž vzal svou svalnatou rukou ženu kolem ramen a řekl : „Tohle je moje žena.“ Tím vymazal veškeré úsměvy ze tváří Jacka i Gina, které by snad chtěli vysílat k jeho manželce. Ta, podobně jako Paul zapnula kazeťák a za taneční melodie začala s rozcvičkou.

Tím zdaleka nekončili. Pak se jich totiž ujal Biff. Řekl jim, že první den jim jen ukáže co a jak, aby se tu později mohli pohybovat i sami. Dal jim pořádně do těla. Když už sotva popadali dech, vyzval je, ať vyzkouší jeho nové rotopedy. Podcenil je, únava jim nezabránila v tom, aby okamžitě nezačali závodit kdo bude mít vyšší rychlost. Biff nic neříkal, ale věděl, že jediným vítězem je tady on. Až se zítra nebudou moct pohnout, vzpomenou si na něj.

„Já jsem mrtvej. Vidíte, jak mi dělaj kolena?“ sdělil ostatním Jack, když vyšli na ulici. „Proč jsme sem raději nejeli autem,“ přidal se k němu Sammy. Chris potřásl hlavou : „Vy jste ale padavky.“ „Tobě se to říká, ty fotbalisto,“ odsekl Jack. „A co ty s tím tvým motokrosem, myslel jsem, že vydržíš víc.“ „Nevydržel jsem snad?“ „Vydržel.“ „Tak vidíš,“ řekl Jack vítězně. „Tak proč teď hekáš jak seš vyřízenej?“ triumfoval Chris. Na to Jack odpověď neměl.

„Hele, Chrisi, vrátil se ti hlas,“ upozornil Kimi. Chris si uvědomil, že Kimi má pravdu. Jeho nálada se tím rázem otočila o 180 stupňů.

Byla neděle, takže přicházelo v platnost další jejich pravidlo. Alespoň tento jeden den v týdnu si šli z cesty a každý se bavil po svém bez ostatních. To jim poradil Danny. Ze zkušenosti věděl, že není nic horšího než ponorková nemoc a o kapele na samém začátku kariéry to platilo dvojnásob.

Jack, řídící se jeho radou vzal svou motorku a na celé odpoledne zmizel. Gino splnil co říkal prve a zalezl do postele. Znovu vyšel z pokoje až večer a to jen proto, aby do sebe hodil večeři a pak odešel do nějakého klubu. Sám, protože Sammy se zavřel ve svém pokoji, kde strávil zbytek dne nad kytarou. A Kimi se nejdřív díval na televizi, pak zavolal domů do Švédska a večer si v opuštěném obýváku už jen četl. Chrisovi hned jak přišli zazvonil mobil. Byla to máma. Chtěla, aby dnes přišel na večeři. Od té doby, co se nastěhoval sem trávil doma čas jen minimálně. Tak nic nenamítal a ochotně šel, i když věděl, že když u toho bude celá rodina včetně babičky, nemůže z toho koukat nic dobrého.

Následující den bylo pondělí prvního prosince, což znamenalo, že jejich volný víkend skončil. Hned z rána zamířili do zkušebny. Byla v prvním patře západního křídla rozlehlé budovy studia, naproti nahrávacímu studiu, kde připravovali svoje album. Čekal tam na ně Bill, Dannyho asistent. „Danny nepřijde?“ ptal se Kimi. „Ne, má dnes spoustu práce, ale mám vám vyřídit, že jestli vás tu dnes nezastihne, staví se u vás večer,“ řekl Bill. Ukázal jim co a jak, řekl, že kdyby měli problémy s elektronikou, ať zavolají Nicka, který by měl být někde v budově. Pak se podíval na hodinky, prohodil, že má dnes taky hodně práce a opustil je.

Jack sebou plácl do červené kožené pohovky, dal ruce za hlavu a nohy na stůl : „Tady jsou všichni nějaký moc zaměstnaný. Kam pořád chvátaj?“ „Maj práci. A ty taky abys věděl, tak zvedni prdel,“ komandoval ho Gino. „Proč hned tak hrubě, vždyť už jdu,“ zvedal se Jack s povzdechem.

Pustili se do práce. Piplali se s každou skladbou, začínali zas a znova, vymýšleli koncertní úpravy, dohadovali se u toho, ale zároveň se dobře bavili. Vždyť sem chtěli dojít, ne že by u toho chtěli skončit, naopak měli pocit, že všechno je tak jak má být a že je nic nemůže zastavit.

Byli tak zabraní do práce, že je všechny náramně překvapilo, když se otevřely dveře a do zkušebny vešel Danny. Kimi začal sundávat sluchátka, ale Danny jim naznačil ať se nedají rušit. Dokončili tedy rozehranou Here.

„Nečekal jsem, že tady ještě budete,“ řekl Danny. Chrisovi se zdálo zvláštní proč Danny říká „ještě“, tak se podíval na hodinky : „Kluci, víte, že je už šest pryč?“ řekl překvapeně. Danny se podíval z jednoho na druhého : „Jak dlouho tady jste?“ „Od rána,“ odpověděl Jack. Ani jemu se nechtělo věřit, že tu strávili osm hodin a ani si toho nevšimli. Danny jim s úsměvem pohrozil : „Nepřehánějte to.“ Vypojili přístroje a sedli si na pohovku, ve které se před osmi hodinami povaloval Jack. „Proto jsem jak hladovej,“ poznamenal Jack. Chrise ale zajímala jiná věc : „Poslyš Danny, kdo jsi celou dobu byl? Viděli jsme tě naposled před týdnem.“ Danny se usadil naproti nim. „No, měl jsem spoustu práce,“ řekl záhadně. „To tady teď říkají všichni,“ zazíval Gino a objal polštář jako by se tu chystal přenocovat. „Však vy taky, ne?“ opáčil Danny : „Udělali jste toho nejvíc z nás všech.“ Gino strčil do Kimiho : „Ha, ten na nás určitě něco chystá!“ Kimi přikývl. Danny obrátil oči v sloup, někdy uměli být neuvěřitelně podezíraví. „Co bych na vás asi tak chystal?“ řekl spíš sám k sobě než k nim. „Co my víme? Nejdřív jsi nás poslal ke Connie, pak k Paulovi a ještě do fitka,“ vypočítával Chris : „Kdo ví co to bude příště …“ „Skončils‘?“ přerušil ho Danny. „Ty jsi skončil u toho, jak jsi nám tak pěkně lichotil,“ poprvé promluvil Sammy, nakažený vtípky a pochechtáváním svých kamarádů. Danny si pomyslel, že v té zkušebně opravdu byli moc dlouho a místo dalších slov vytáhl z tašky cédéčko a významně ho položil na stůl. Jak čekal, pochechtávání utichlo a kluci se unisimo nahnuli nad stůl, kde se na obálce disku vyjímala jejich fotografie s prostým bílým pozadím s černostříbrně vyvedeným nápisem INSOMNIA.

„Ty vole,“ řekl za všechny Jack. Danny se pohodlně opřel a vychutnával si jejich obdiv. „To-to je dneska prvního?“ vzpamatoval se Gino. Danny přikývl : „Ano. A když se vrátím k vaší původní otázce – to je to, co jsem celou tu dobu dělal.“ Gino nenápadně zkontroloval datum na svých hodinkách. Bylo to tak, skutečně bylo prvního. Tolik dnes spěchali, aby byli ve zkušebně co nejdřív, že si nikdo neuvědomil co je dneska za den. Chris obracel disk v ruce, úsměv od ucha k uchu. Naproti tomu, Kimimu vedle něj vyhrkly slzy do očí. „No, no, člověk by řekl, že je to dobrá zpráva,“ utěšoval ho Sammy. Když se Kimiho dojetím nechal nakazit i Jack, který si jinak hrál na drsňáka, Danny pochopil, že je třeba změnit sentimentální náladu. Vstal, otevřel dveře a zavolal do chodby : „Už můžete!“ V tu chvíli se dovnitř nahrnuli Nick s lahví šampaňského, Connie nesoucí na tácu skleničky, Bill a Paul v jasně růžovém tričku.
„Myslel jsem, že to budete chtít oslavit,“ řekl Danny. „To je řeč!“ vyskočil Gino. Connie rozdala skleničky, zatímco Nick marně zápolil se šampaňským. Chris se rozhodl, že je třeba aby se do toho vložil. Vzal Nickovi láhev a skutečně po chvíli tahání uspěl. Špunt proletěl vzduchem v těsné blízkosti Kimiho hlavy, který sebou musel honem praštit zpátky na gauč. „Dávej pozor!“ ohradil se, nyní už zcela bez slz. Chris to v úmyslu neměl, ale bylo to poprvé, co měl něco takového v ruce a bylo to vidět, protože Gino vedle něj dostal spršku za krk. „Hééj! Víš že je vychlazený?“ vyskočil. Vytrhl Chrisovi flašku a polil ho taky. Nejvíc šampaňského nakonec skončilo na nich, na samotném cédéčku a na Dannym.

„No, ještě že jsem myslel na všechno a vzal ty láhve rovnou dvě,“ řekl Danny, když se jim po tom výbuchu euforie podařilo si připít. V duchu si řekl, že si bude muset dát oblek do čistírny. Bill a Nick jim srdečně pogratulovali a Connie každému dala pusu.

Když pak zůstali sami jenom s Dannym a už se ho dost naobjímali a mnohokrát mu řekli, že bez něj by tohle nikdy nedokázali, zdálo se, že poslechnou únavu a půjdou domů. Ale něco takového Gino nemohl dopustit. Před hodinou sám zíval na celé kolo, ale teď byl zase plný života. „Jdem, mám šílenou chuť si někde zatancovat.“ „Už zas? Nebyls’ včera?“ trochu se divil Jack. Gino jen mávl rukou : „Á, to nic nebylo. Ale dneska máme co slavit, nebo ne?“ Všichni vřele souhlasili a začali se sbírat. Bylo jim docela jedno že páchnou šampaňským. „Danny, jdeš s náma?“ ptal se Chris. „Ne díky, jen běžte sami, já mám dneska dost,“ s díky odmítal Danny. „Danny, nenech se přemlouvat,“ dorážel i Sammy. Danny zaváhal : „Jsem celej mokrej.“ „To my taky,“ vzal mu argumenty Chris a bez dalších řečí ho vystrkal ven.

Rozešli se až hodně k ránu. Danny si ještě vzpomněl co jim chtěl připomenout : „A nezapomeňte, že zítra, nebo už dneska odpoledne máte jít do rádia!“ Kluci na něj několik okamžiků zírali jako by ho viděli prvně, než jim došlo, že dostali pozvání do prestižní hitparády, kde jejich singl několik týdnů vévodil žebříčku. Tím Danny upokojil smysl pro povinnost a vydal se domů.

Jeho přítelkyně Rachel byla dost překvapená, když Danny, který jinak skoro nepil přišel domů v mírně podroušeném stavu a ještě ke všemu z jeho oblečení táhlo šampaňské.

Budík nemilosrdně zazvonil ve dvě odpoledne. Chris se vyhrabal z peřin a umlčel ho. V domě bylo stále ticho jako po vymření. Zívl si a vydal se do koupelny. Když kompletně oblečený vyšel ven, viděl, že zavládl tradiční pořádek. Sammy dělal snídani, Kimi u stolu četl noviny a Jack s Ginem se o něčem vzrušeně přeli. „Honem,“ popoháněl je Sammy : „Danny tady bude každou chvíli.“ Danny skutečně za chvíli přijel. „Pojedeme?“ podupával v předsíni. „Máme dost času,“ odvětil rozmrzele Kimi. „To teda nemáme. Už je půl třetí a já tam chci být nejpozději do tří,“ nedal se Danny. Pořad do kterého je pozvali byl jedním z těch, co se vysílají živě, tak chtěl mít Danny dost času na přípravu.

Danny nemusel mít starost, do rádia dojeli s předstihem. Pořad, kterého se měli účastnit začínal až za půl hodiny. Zatím je usadili do malé šatny pro zaměstnance. „Se divim, že se nebojej že je vykradem,“ řekl Jack. Danny si před ně stoupl jako pan učitel a nabádal je : „Hlavně se nechovejte jako … jako …“ „Jako jako?“ opakoval po něm Gino. Danny svěsil ruce : „Chtěl jsem jen říct, že já už vás nějakej ten pátek znám, jsem na leccos zvyklej, ale fakt bych nerad, abyste si odnesli nějakou blbou pověst.“ Jack vstal a poplácal ho po rameni : „Klid Danny, o nic přece nejde.“ Danny ale nebyl až tak klidný. Dobře věděl, co dokážou média. Kluci se ale zdáli natolik v pohodě, že se uklidnil a pomyslel si, že to moc prožívá. Vždyť opravdu o nic nešlo.

Jenže zatímco Danny opět získal klid, Gino ho zase ztrácel. Byl asi tím posledním, o koho by se Danny bál. Vždycky měl výřečnosti až až, sebevědomí bylo to poslední, čeho by se mu nedostávalo a taky se rád předváděl. Ale teď to na něj nějak padlo a Gino ztratil svůj suverénní nadhled a náhle propadl panice. „Já tam nejdu!“ vyhrkl najednou. „Co? Proč?“ zamrkal Kimi. „Neblbni, Taliáne. Tohle neni televize, tady houby záleží na tom jak vypadáš,“ dobíral si ho Jack. Ani Jackovo pošklebování s Ginem nic nezmohlo. Stále rezolutně trval na tom, že dovnitř ho nikdo nedostane. Marně se z něj Danny snažil vypáčit důvod, marně ho kluci přemlouvali. „Hele, Gino, nevim, co tě kouslo, ale teď nás v tom nemůžeš nechat. Když jsme sem dostali i našeho introverta Kimiho, tak se nezabejčíš, že ne?“ přesvědčoval ho Chris.

Do toho přišel moderátor, aby se jim představil. „Tak, tady je máme! Musím říct, že jsem kapku nervózní, když mám být první, kdo vás bude zpovídat,“ zasmál se a zamnul si ruce. Danny vstal od Gina, a tiše moderátorovi sdělil jaký má problém. Moderátor jen mávl rukou : „To nic není. Občas to sedne na každýho. Divili byste se, jaký velký hvězdy najednou ztuhnou a nedostanete z nich ani slovo. I mě se to stávalo. Pro takový případy mám snadnou pomoc. Dej si panáka, to pomůže.“ Danny si touhle metodou nebyl zrovna moc jistý.

Ale moderátor už odběhl a za minutu se vrátil i s poloprázdnou lahví vodky. Danny jen šokovaně přihlížel. To jsou tedy praktiky, myslel si. Něco mu říkalo, že by měl zakročit dřív než to špatně skončí.

Moderátor byl za chvíli zpátky aby jim oznámil, že za pět minut začínají. Kluci se po sobě podívali. „Do boje, armádo,“ zazubil se Jack povzbudivě. Zvedli se a měli se k odchodu. Venku si Danny uvědomil, že mu chybí Gino. „Já ho odtamtud vytáhnu,“ nabídl se Chris. S Dannym se vrátili dovnitř. Na lavičce tam našli spokojeně se usmívajícího Gina, který zatímco mu nikdo nevěnoval pozornost dorazil láhev vodky. Dannyho obešli mrákoty. Na malou chvíli zatoužil odtud utéct, ale pak pochopil, že na to už je pozdě. Chris obdivně hvízdl. „Co teď budem dělat?“ ptal se. Danny věděl, že dělat už toho moc nemůže, leda tak doufat, že si toho nikdo nevšimne. „Musíme doufat, že to bude dobrý. Nic jinýho nám nezbývá.“ Sklonil se k Ginovi : „V pořádku?“ „Jasně! Jdem na to!“ řekl Gino jako by nic. Překvapivě vypadal docela střízlivě. Danny s Chrisem ho vytáhli na nohy. Trochu si oddychli, když viděli, že dokáže jít úplně rovně.

Danny si říkal, že nakonec nikdo nic nepozná. A on si třeba ještě neutrhne ostudu. Pak se spravedlivě naštval. Ani ne tak na Gina, jako na toho moderátora. A na sebe, že něco takového vůbec dovolil. Má za ně přece odpovědnost. Papírově jsou sice dospělí, ale ve dvaceti, jsou pořád ještě kluci.
Chytil Gina za rameno : „Poslouchej, Gino, vnímáš mě?“ „To víš že jo, šéfe.“ „Prosím tě, snaž se nedat na sobě znát, že ji máš jak z praku, jo?“ „Si,“ odpověděl Gino. Nadzvedl obočí a hlasitě pošeptal Chrisovi : „A co že to mám?“ „Neboj, Danny, dám na něho pozor,“ sliboval Chris. Postrčili Gina ven.

„To vám to ale trvalo,“ poznamenal Kimi, když se konečně ve dveřích objevil Gino. Jenže Gino bohužel přehlédl schod před dveřmi, zakopl a byl by se natáhnul, nebýt Jacka a Sammyho, kteří ho honem chytli. „No páni, jak ses za tak krátkou dobu dokázal tak zřídit?“ říkal Sammy s očima navrch hlavy. Gino se rozesmál : „Viděli jste to?“ „To víš, že viděli,“ řekl Jack a skoro otcovsky ho pohladil po hlavě. „To ta zatracená vodka,“ reagoval Danny na Jackův němý dotaz.

Moderátor na ně mával ze dveří studia. Vzali Gina mezi sebe a šli dovnitř. Danny se ještě díval, jak si sedají a pak se sám zhroutil na nejbližší židli. Už to nebylo v jeho rukou, ale to neznamenalo, že by se mu ulevilo. Hezká recepční se ho zeptala, jestli nechce kávu, nebo vodu. Danny jí řekl, že voda bude stačit. Litoval, že mu Gino nenechal ani panáka, vážně by ho potřeboval.

Fakt byl ten, že Danny byl jediný, kdo měl skutečné obavy. Kluci se řídili heslem, nějak to dopadne a neřešili to.

Moderátor je usadil, dal jim sluchátka, vysvětlil jim co bylo třeba a ukázal jim kde jsou kamery přenášející obraz ze studia živě na web rádia. Pak už dostali znamení, že je čas začít. Dozněla znělka a moderátor spustil : „Ahoj, tady Mark Maxwell. Jako každý úterý tady máme Vodafone hitparádu rádia KLA. Jestli pravidelně navštěvujete nákupní centra a hudební obchody, nebo jste věrnými posluchači naší hitparády jistě jste si v poslední době nemohli nevšimnout co řádně zacvičilo hudebním průmyslem nejen v tomhle městě! Ano, je to první album meteoru s názvem Insomnia. A jak jsem vám slíbil minule, tak se taky stalo. Kluci z Insomnie jsou právě teď tady se mnou ve studiu. Takže, dámy a pánové, hlavně dámy, dneska to bude nejen hitparáda, ale přímo hotparáda! Ještě připomínám, že nás můžete sledovat na webkameře našeho rádia. Ale teď už si pojďme kluky představit – hlavní zpěvák a kytarista Jack Reilly,“ „Ahoj,“ zahučel do mikrofonu Jack. „Klávesista a zpěvák Gino Montebello.“ „Ciao,“ řekl Gino, zatím působící úplně normálně. „Kytarista, textař a rovněž zpěvák Sammy Prescott.“ „Nazdar,“ prohodil Sammy vesele. „Bubeník a příležitostný zpěvák Chris Matumba.“ „Čau. No, ten zpěvák jsem hodně příležitostnej,“ uchechtl se Chris. „A nakonec kytarista a autor hudby Kimi Larsson.“ „Ahoj,“ hlesl Kimi stydlivě. „Předpokládám, že taky zpíváš Kimi?“ řekl moderátor. „Taky,“ ucedil Kimi. Moderátor se zasmál : „Tak, jsou tady a vy budete mít možnost se jich zeptat na to, co vás zajímá. Ale nejdřív poslední dvacáté a devatenácté místo naší hitparády …“

Jak písničky dozněly, moderátor posluchačům připomněl jak můžou hlasovat. Pak se obrátil ke klukům. „Váš start byl téměř raketový. Jaké to je slyšet se z každého rádia?“ Slova se ujal Gino. Nastavil si mikrofon a s pokrčením ramen řekl : „Abych pravdu řek, tak nás to zatím moc nevzrušuje. Hlavně dokud lidi nevědí kde bydlíme.“ Chris uvažoval jestli nemá zasáhnout, ale pomyslel si, že takhle se Gino chová vlastně vždycky. „Tak, Gino si dělá srandu, my jsme samozřejmě rádi. Proto jsme do toho přece šli,“ řekl Jack Moderátor přikývl : „Jistě, všichni posluchači dobře vědí jak došlo k vašemu vzniku. Přesto málokdo počítal s tím, že vaše album uvidíme tak brzy.“ „My taky ne,“ řekl Sammy za sborového smíchu. „Nedokázali bychom to bez našeho manažera Dannyho Stonea,“ prohodil Gino. Při řeči se zaklonil až se židle pod ním povážlivě nahnula. Chris ho pohotově přidržel a honem dodal : „Všichni jsme se na tom nadřeli. Ne, že bychom nemohli počkat, ale Kimi a Sammy jsou fakt talenti, šlo to samo.“ „Sami jste to slyšeli. Je to hračka. Ale teď už tu máme osmnácté a sedmnácté místo hitparády,“ řekl moderátor.

Po této pauze na ně vypálil další dotaz : „Nejvíc otázek jsme dostali ohledně vašeho názvu. Můžete posluchačům přiblížit jak jste přišli zrovna na Insomnii?“ Jack se rozhlédl po ostatních : „Já mám mluvit?“ Gino ho silou plácl po rameni : „Seš přece frontman!“ Jack si odkašlal : „Vlastně to byl Sammyho nápad. Jednou takhle večer povídám …“ „Řek…,“ vpadnul mu do toho Gino a napodobil Jackův hlas : „coo je to tady za flákárnu chlapi?!“ a místo vykřičníku za větou rozhodil rukama, div, že zas neztratil rovnováhu. „Brzdi,“ zasyčel mu do ucha Chris. Jackovi bylo jasné, že je zle, tak rychle začal mluvit : „Ehm, tak nějak to bylo. Zkrátka Chris s Ginem se hádali a Sammy vedle nich povídal, že z toho křiku nebude moct spát. A bylo to.“ „Aha,“ udělal moderátor. Znovu spustil stavidla své výmluvnosti a obrátil pozornost k dalším příčkám hitparády.

Pak přišla řada na dotazy posluchačů. Moderátor zapátral mezi stovkami e-mailů. Divácy zajímaly jejich koníčky. Při té příležitosti Kimi s despektem promluvil o hokeji v Kalifornii, Chris si postěžoval, že všichni chtějí v barech pít hlavně mojito a že daiquiri míchá mnohem raději.

Jack na sebe prozradil nedodržování dopravních předpisů o rychlosti.
„A co Gino?“ řekl Maxwell. „No,“ protáhl Gino : „Kromě těch holek, jak řek‘ Jack, mám rád každou pořádnou party a s…“ „Ehm, ehm, ehm,“ zakuckal se náhle Jack. Gino ale nebyl tak opilý aby mu to nedošlo : „Chtěl jsem říct surfing!“ Moderátor zase rychle spustil : „Sami jste to slyšeli, s kluky z Insomnie není nuda. A teď je čas pokračovat v naší hitparádě : „Máme tu pozici 14 a 13 …“

Dopracovali se do poloviny pořadu. A dotazů stále neubývalo. Maxwell se nad dalším zasmál. Divačky chtěly vědět, jestli kluci někoho mají. Maxwell si na toto téma neodpustil pár vtípků. Jack ho utnul a promluvil o tom, proč nemají žádné konkrétní hudební vzory. Byly kapely, které obdivovali (nejmenoval je), především však chtěli být sví a nikoho nekopírovat.
Poslední dotazy už nebyly zdaleka zábavné a originální už vůbec ne. Jack si spočítal věkový průměr tazatelů tak na třináct+. Zvláště když se někdo ptal, jestli je Kimi přírodně blond. „A číslo bot vědět nechcete?“ opáčil Kimi. Následoval výbuch smíchu pocházejícím hlavně od Gina. Ale Ginův smích byl tak nakažlivý, že se přidali všichni.

Moderátor přikyvoval : „Zpátky k naší hitparádě. Řítíme se do finále! Máme tu druhé místo.“ „To byla super vtipná poznámka …“ pošeptal Jack na adresu Maxwella. Na to se Gino rozchechtal jako by Jack řekl bůhví co. Maxwell dal pokyn do režie a oni tam hodili ohlášenou písničku. „Docela smíšek, co?“ zazubil se. Jack už měl na jazyku, že to asi bude tím, že Gino má takovou chechtavou opici, ale nechal to být. „To jo! On už je takový naše zlatíčko!“ řekl Sammy. „Rovnou řekni že jsem maskot,“ náhle se skoro urazil Gino. Sammy jen nevinně krčil rameny.

Po téměř dvou hodinách toho všichni měli tak akorát a byli rádi, že už je konec a budou moct jít domů. Jack nechal Maxwella bavit se se Sammym a sám se obrátil k ostatním : „Už bude konec!“ zašeptal. „Děkuju,“ řekl Chris. Toho dohledu nad Ginem měl plné zuby. Na Gina to mezitím zas přišlo. Teď zase dostal další ničím nezaviněný záchvat smíchu a nemohl přestat. Gino se naklonil k mikrofonu. „Víš, že jsme byli kolegové? Moderoval jsem v jednom malým rádiu v Turíně, kde jsem bydlel. To je v bella Italia, víte,“ řekl a při tom mu zacukaly koutky. Maxwell se zaskočeně zeptal : „Vážně?“ I kluci byli překvapení, tohle o Ginovi nevěděli. „Už je to tak,“ pronesl Gino málem nafoukaně. Moderátor se zatvářil uznale, Gino na něj udělal dojem. Obrátil pozornost k posluchačům : „Čas letí a mě teď nezbývá, než se s kluky z Insomnie rozloučit.“ Kluci sborově zahučeli „ahoj“.

Maxwell pokračoval : „Ale ještě než skončíme, nesmíme zapomenout na první místo! To byste mi určitě neodpustili. Kdo myslíte, že to je tenhle týden?“ „Já myslím, že určitě my,“ řekl Kimi, který si tak oddechl, že je to za nimi, že se z toho byl ochotný i rozpovídat. Moderátor přikývl : „Ano, je to tak. A protože jsem ani nevěděl, že tady mám kolegu, můžu teď poprosit Gina, aby to vzal za mě?“

To Gino samozřejmě rád. Protáhl se a začal mluvit : „Ahoj, jsem Gino Montebello a následujících pár vteřin jsem úplně váš, svlíknu se pro vás, udělám cokoli. Ladíte rádio KLA, nejlepší rádio ve městě a jeho hitparádu. Teď už tu máme první místo! Už osmý týden v řadě se první místo nezměnilo. Děkujem za přízeň a tady to máte Insomnia – First Strike.“

„Ale, ale, opilci se nám probouzejí,“ řekl Jack zvesela. Seděl na kraji Ginovy postele, ostatní včetně Dannyho postávali kolem. Gino se nadzvedl na lokti. „Co všichni děláte v mojí ložnici?“ mumlal rozespale. „Ty nevíš?“ opáčil Jack. Gino na něj chvíli zíral a pak se chytil za hlavu : „Bože, já mám okno.“ Sammy mu připlácl na čelo mokrý hadr, jen to plesklo. „To bude tou vodkou,“ řekl světácky. „Vodkou? Co to … já nikdy nepiju vodku. Zkusil jsem to jednou a pa … a ježiš, to rádio,“ Gino, částečně zásluhou Sammyho hadru začal přicházet k sobě. Paměť měl jako zamlženou. Nebylo to poprvé, co se opil, ale nepamatoval si, že by ho kdy tak hrozně bolela hlava. „No, alespoň víme, co našemu Taliánkovi nemáme nalejvat,“ pravil Chris. Gino zasténal, měl pocit, že Chrisův hlas mu vyplňuje zmučenou lebku. „Mohl bys prosím přestat křičet?“ Chris sice vůbec nekřičel, ale ztišil hlas : „Pamatuješ si vůbec něco?“ „Ne, vždyť říkám, že mám okno. Neříkejte mi, že jsem vyváděl. Co bylo?“ naléhal Gino. „Tak zlé to zase nebylo. Akorát jsi se chtěl svlíkat, ale to jsme ti rozmluvili,“ chechtal se Sammy. Gino se zhroutil zpátky do postele. „Maminko, pomoc,“ zaúpěl. „Naštěstí byl už konec, tak jsme tě odtáhli do auta, kde jsi po pěti minutách odpadl,“ řekl Danny. „A celou cestu jsi strašně chrápal,“ dodal Kimi. Gino vykoukl z pod hadru : „To je všechno?“ „Jo,“ pokrčil Jack rameny. „Tak to je v pohodě,“ rozzářil se Gino. „Ten je neprůstřelnej,“ řekl Sammy Dannymu.

Nechali Gina v jeho pokoji aby se vyspal z kocoviny. Danny se podíval na hodinky : „Hm, už bych měl jít.“ „Vážně? Klidně zůstaň, budu dělat roštěnou,“ pochlubil se Sammy. Kimi se mlsně olízl. „Na žampiónech,“ dodal Sammy. „Ne, nerad tě zklamu, Sammy, ale bohužel mám pracovní oběd. Se Sebastianem van Roflerem.“ Chris vyprskl smíchy : „Co je to za debilní jméno?“ „Budu dělat, že jsem to neslyšel. Van Rofler je jeden z nejlepších režisérů hudebních klipů co znám. Má strašně nabytý program, dalo mi spoustu práce ho získat.“ „My budem natáčet klip?“ dovtípil se Kimi. „Ano, s trochou štěstí už za pár dní, dokud je ještě trochu slušný počasí,“ potvrdil Danny. Kimi nechápal, co tihle Califorňani pořád mají s počasím, vždyť tu bylo krásně. Ti by švédskou zimu přežili tak maximálně u krbu.

Za necelý týden kluci sedli do auta a společně s Nickem a Connie, kteří jeli za nimi v dodávce s veškerým vybavením jeli na místo srazu, kde měli natáčet. „Nezdá se vám, že to je nějakej omyl?“ zeptal se Sammy, když zastavili na určené adrese. Čekali studio, ateliér, nebo alespoň plechovou boudičku, místo toho se ocitli na staveništi. Nick viděl, že se nikdo z nich nemá k tomu, aby vystoupil, tak se šel zeptat v čem je problém.

„Danny nám musel dát špatnou adresu,“ řekl Jack. „Ale ne, jsme tu správně. Van Rofler si vymyslel, že natáčet se bude tady. To vám Danny neřekl?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Sammy. Vysoukali se z auta. Byl na ně zvláštní pohled. Zatímco Chris byl na mírnou kalifornskou zimu zvyklý, takže mu stačila obyčejná džínová bunda, Jack a hlavně Sammy s Kimim šli jen v mikinách, protože se jim zdálo, že je tu nebývale teplo. Bylo koneckonců příjemných 16 stupňů. Chris se ještě dal slyšet, že začátek letošní zimy je studenější než obvykle a předpovídal, že se to za pár dní zlomí a bude zas kolem dvaceti. Ginovi to ale bylo úplně jedno. Toho rána ho přepadl stesk po rodné Itálii a tak se na protest oblékl jako do Alp a ještě si na hlavu narazil kulicha. Marně mu Chris opakoval, že je tu teď skoro stejné počasí jako v Itálii.

Po vybetonované ploše k nim přicházel Danny s mužem v šále a baretu. „A jéje. Tak tohle bude ten van Roláda, nebo jak,“ poznamenal Gino „Kde Danny bere tyhle týpky, to by mě zajímalo,“ přisvědčil mu Chris. Muž v baretu si hlasitě liboval, jak to krásně vyšlo a že ty mraky jsou úplně fantastické. Danny je představil. Van Rofler pokyvoval hlavou : „Ano, můžeme začít? Rychle, než zmizí ty mraky!“ a odběhl. „Ano, hned se připravíme,“ říkal Danny. Otočil se aby rychle instruoval Nicka a Connie.

„Poslyš, Danny, víš co nechápu?“ říkal Jack, když je Danny vedl kousek stranou, aby se mohli připravit : „Jak je možný, že se obklopuješ samýma homosexuálama?“ Danny na něj zasyčel : „Ať tě neslyší! Van Rofler přece není žádný gay, i když uznávám, že je trochu excentrik, ale to nic nemění na tom, že ve svém oboru je třída.“ „To já jen tak,“ poplácal ho Jack po rameni.

Connie si zřídila provizorní šatnu v zadní části dodávky, ze které už Nick s pomocí van Roflerových lidí vynosil zařízení. „Kam s tím šli?“ zajímal se Gino. „Uvidíte. Teď se koukejte rychle oblíkat,“ poroučela Connie. Pak se na něj podezíravě zadívala. „To je náš mraženej Ital,“ prohlásil Chris. „Zmrznu,“ protestoval Gino, když mu z hlavy strhla kulicha. „Dej už pokoj s tím divadýlkem, Taliáne,“ okřikl ho Jack. Zatímco se do sebe ti dva pustili, ostatní se bez řečí převlékli. Connie je ještě trochu upravila a přelakovala. Pak si je s odstupem prohlédla : „Výborně. Tak do toho.“

Když přišli na místo natáčení, kde už se chystaly kamery a světla, doslova strnuli. Až když tu stáli, pochopili van Roflerův záměr. Přímo před nimi se do výše padesáti metrů tyčil stožár s pojízdnou kovovou plošinou. „To snad nemyslíte vážně,“ hekl Kimi. „Tak to jsem ještě neviděl,“ řekl Chris, když si rukou zaclonil oči a na plošině uviděl svoje bicí i všechno ostatní vybavení. Dolů vedly kabely, kolem kterých teď běhal Nick ještě se dvěma dalšími lidmi, kteří patřili k van Roflerovi. „Ještě něco jsi nám zapomněl říct?“ zeptal se Kimi, stále nevěřícně vzhlížící vzhůru. Danny si odkašlal : „Původní nápad byl méně,“ rozhodil rukama docela jako Gino : „jak to říct …“ „Pošahaný?“ napověděl mu Gino. „No, zkrátka pak uviděl tu plošinu a to ho úplně nadchlo.“ „Jsme pojištěný?“ vyzvídal Jack. Danny se po něm podíval. „No vážně. A co rizikovej příplatek?“ nedal se Jack. „Kluci, prosím vás, nedělejte problémy. Je to naprosto bezpečný. Nejde o nic jinýho, než že nastoupíte na plošinu, necháte se vyvést nahoru a pak zas dolu.“

„To je všechno moc hezký, ale mě tam nedostaneš,“ řekl Sammy, který dosud jen mlčky zíral nahoru. Danny se lekl, nečekal, že by právě Sammy začal dělat potíže. „Říkám, že nic nehrozí, sám jsem tam byl a není to o nic horší než ve výtahu,“ „Dobře, ale já na to stejně nestoupnu. Mám závratě. Doma nevylezu ani na žebřík. Na tomhle bych se zaručeně složil,“ říkal Sammy s jistotou. A myslel to naprosto vážně. Už jen když se na to díval, točila se mu hlava jako na pouti. „Hm, to jsem nevěděl,“ řekl Danny. Nechtělo se mu Sammyho do ničeho nutit. Sám měl podobný problém s řetízkovými kolotoči a dobře věděl jak je to nepříjemné, když vás do toho někdo nutí. „Dej si panáka, to pomáhá. Mám s tím zkušenosti,“ radil Gino. „Ty raději mlč,“ usadil ho Danny. „Tak co uděláme?“ zeptal se Gino už vážně. Hrál si se zipem vesty co mu dala Connie a díval se na Dannyho očima, které dnes hrály do zelena. Danny založil ruce : „Nech mě přemýšlet.“ Sammymu to bylo líto. A zároveň ho těšilo, jak všichni bez řečí přijali jeho problém s výškami a místo toho, aby se mu posmívali, snažili se na něco přijít.

Danny se nakonec podrbal za uchem : „Zkusím promluvit s van Roflerem. Třeba vymyslíme něco jiného.“ A vydal se za režisérem. Dobře si uvědomoval, že van Roflerův čas je drahý a hlavně má i jiné projekty. Nebyl tu od toho, aby poslouchal jejich výhrady ke svým nápadům, ale Danny se už jednou rozhodl.

Kimi se na Sammyho usmál : „Nic si z toho nedělej, to se může stát každému.“ „Já vím,“ kývl Sammy zamyšleně. A taky se za to nijak nestyděl, jen … „Danny, počkej!“ zavolal najednou. Danny se k nim vrátil : „Co se děje?“ „Víš Danny, tak si říkám, že bych to přece jen zkusil,“ slyšel se říkat Sammy. „Opravdu?“ žasl Danny. Sammy přikývl. „Tak se mi to líbí, frajere!“ plácl ho Chris do zad takovou silou, že mu málem zaskočilo. „Nic neslibuju, ale přece to neodpískám, když jsem to ani nezkusil,“ řekl Sammy statečně.

Kimi si ho měřil šedýma očima. Měl tohohle Angličana čím dál tím víc rád pro jeho dobrou povahu i to, že měl srdce na pravém místě a teď ještě ke všemu ukázal, že má odvahu. Věděl, že Sammy si zrovna tak jako on a ostatní jistě taky uvědomuje, že jsou v tom spolu, jich šest, když připočetli i Dannyho a že nejsou jen kapela, ale hlavně kamarádi. Proto nikdo neprotestoval, když řekl, že tam nahoru nemůže a proto to teď Sammy chtěl zkusit.

To už se k nim řítil van Rofler. „Tak Danny? Ty mraky tu nebudou věčně a já taky ne.“ „Už jdeme,“ zavolal na něj Sammy. Sám se divil, jak silně teď zní jeho hlas. Danny se zase usmíval : „Fajn. Ale kdyby něco, Sammy, tak stačí říct …“ „To bude dobrý,“ ujistil ho Sammy.

Plošina už byla spuštěná dolů. Vystoupili na tu kovovou konstrukci a Nick za nimi zavřel malá dvířka v zábradlí. „To jsou teda vymoženosti,“ Gino si podezíravě prohlížel několik malých kamer upevněných k zábradlí a další techniku. Chrise zase víc zajímalo jak tam Nick a ti hoši upevnili jeho bicí. „Jste si jistý, že to drží?“ ujišťoval se. „To víš že jo!“ volal Nick. „Nicku, ještě jsme na zemi, nemusíš mi hulákat do ucha,“ ohradil se Kimi. Chris se naklonil k Ginovi : „No jen aby. Jestli se to utrhne, bude to jak na Titanicu,“„Spíš jak na Britanicu, ne?“ řekl Gino. „Na čem?“ nechápal Chris. „To máš jedno,“ Gino mávl rukou. V tom se totiž plošina se škubnutím dala do pohybu a chudák Sammy se vrhl k zábradlí a chytil se ho jako poslední spásy. „Ó Pane Bože!“ vyjekl. V padesáti metrech se s dalším škubnutím zastavili. Asi půl minuty se nikdo nehýbal, jen tam stáli a vnímali jak se plošina houpe a chvěje ve větru.

„Báječné! Přesně tak jsem to chtěl!“ povykoval van Rofler od další kamery dole. „Začínám mít chuť ho praštit,“ ucedil Jack skrz sevřené zuby. Jemu výšky sice nevadili, ale moc dobře se taky necítil.

Co měl pak říkat chudák Sammy. Opatrně otevřel oči. Hluboko pod sebou spatřil van Roflera a Dannyho. Zdálo se mu jako by oba tančili. Přikryl si rukou oči a tiše zaúpěl. Proboha, proč tohle dělám, říkal si. „Víš co, dívej se přímo před sebe. Třeba na tamhleten mrakodrap. Ať nemyslíš na tu vejšku,“ napadlo Gina. Sammy se řídil jeho radou. S očima zabodnutýma do štíhlé hnědé budovy si přetáhl přes hlavu řemen od kytary a strnule se postavil na své místo.

A pak je začal van Rofler komandovat. Bylo to ještě horší, než když je Connie fotografovala. Van Rofler se totiž ještě ke všemu rozčiloval na světlo, na vítr a vůbec všechny živly. Odněkud vykouzlil megafon a zas a znova je zastavoval a nechával začínat znova, pak když už se zdálo, že je spokojený, vítr si začal pohrávat s jedním z kabelů, čímž se do zvuku přimíchalo divné praskání, takže je van Rofler zarazil a nechal je tu část písničky zopakovat ještě jednou když se vítr uklidnil.

Natáčení se protáhlo na tři dny. Teprve poslední den při západu slunce byl van Rofler spokojený. Začal šermovat rukama a vyskakovat na místě. Odněkud vykouzlil megafon, který už byl klukům z duše protivný a všechny okolo hlasitě upozorňoval na to, že takhle si to představoval. Danny mu megafon vytrhl z ruky : „Dobrá práce, hoši, končíme!“ „Díky bohu,“ oddychl si Chris : „už mám toho jeho komandování až po krk. „Vidíš, a mě to zrovna začalo bavit,“ řekl Jack. „Jo, úplná romantika, s tím západem slunce v zádech,“ zasnil se na chvíli Kimi. Do reality ho opět vrátilo trhnutí plošiny, jak je spouštěli dolů. „Ale není nad pevnou zemi, která už se blíží!“ jásal Jack. Chris jen vrtěl hlavou : „Vám ty nadmořský výšky nějak lezou na mozek.“

Jestli byl někdo opravdu rád, že je konec, byl to Sammy. S jeho závratí to sice bylo lepší než ten první den, přesto se celou tu dobu neodvážil spustit oči ze svého baráku. Celé tři dny sledoval, jak se v jeho lesklé fasádě ze skla v hnědém tónu odráží slunce a plující mraky. Až Jackova slova ho upozornila na to, že to má za sebou. Se šťastným úsměvem se přidal ke klukům opírajícím se o zábradlí. Ale když se podíval dolů, zase honem couvl do středu plošiny. Ta se teď celá chvěla a nadskakovala, jako pokaždé když sjížděla dolů.

Asi metr a půl nad zemí Jack otevřel vrátka a chystal se seskočit na zem, jako to dělal každý den, když ho ve své euforii, že to utrpení přežil Sammy odstrčil. Možná, kdyby tolik nespěchal, aby byl na zemi, skočil by líp. Takhle dopadl ne zrovna šikovně. Oprášil si rukávy a volal na kluky i na Dannyho : „Je to dobrý!“ Na důkaz, že je vážně v pohodě se zazubil. Jenže jak se chtěl zase postavit na nohy, projela mu pravým kotníkem bolest tak ostrá, až mu vyhrkly slzy do očí. „A nebo možná není,“ hlesl. To už u něj klečeli všichni. „Co se děje? Hlavně nevstávej?“ nabádal ho starostlivě Danny. Sammy jen zavrtěl hlavou : „To nemůžu, i kdybych chtěl. „No potěš, jestli ty to nemáš zlomený,“ sejčkoval Chris. Sammy se lekl : „To ne!“ Ohromnýma modrýma očima se rozhlédl po ostatních : „Jen mě tady chvíli nechte sedět, to bude dobrý.“ A na důkaz svých slov alespoň změnil polohu, protože jak si na tom kotníku seděl, měl pocit, jako by mu do té nohy zabodávali rozžhavené hřebíky. Danny si jeho protestů nevšímal a začal mu zraněnou nohu za dohledu kluků a různých poznámek z oblasti zdravotnictví neodborně prohmatávat. Vzal ho za patu a jen maličko pohnul kotníkem. V tu chvíli Sammy zaječel jen se to rozléhalo. „Je mi líto Sammy, ale Chris má pravdu, tohle bude zaručeně zlomený. Sammy zbledl jako papír. „Ale to nejde, já nikdy neměl nic zlomenýho,“ blekotal. Jack se zatvářil jako muž velkého světa : „Jo, to já jsem měl naposled zlomenou klíční kost, proti tomu je kotník dokonalá sranda.“ „Kdybyste raději místo toho žvanění zavolali záchranku,“ řekla Connie s typickou ženskou logikou. „Já jdu,“ nabídl se Gino. Tryskem pádil k jejich provizorní šatně, kde měl mobil.

„To opravdu neni nutný,“ bránil se Sammy když Gino odběhl. Jack zatím využil času k líčení strašidelných historek o tom, jak se v nemocnici narovnávají kosti. Danny se ho sice pokoušel usměrnit, ale Jack se nedal. Sammy se roztřásl, když slyšel cosi o hlasitém lupnutí. Chris se zahleděl na Jacka : „Strašit bys ho nemusel.“ „Kromě toho, hlasitě to lupne akorát když ti vracejí na místo kloub,“ řekl s potěšením Nick. Connie to nemohla poslouchat, tak raději šla Sammymu pro nějakou bundu, protože sedět na holé chladné zemi nebylo moc příjemné. Navrch mu ještě narazila Ginova kulicha z prvního dne. Kimi si stoupnul, zaclonil si rukou oči a řekl : „Myslím, že jsou tady.“

Po staveništi skutečně pomalu přijížděla sanitka. Kolem blikala modrá světla a před sanitkou poklusával Gino. „Řekl jsem si, že na ně počkám a ukážu jim kde to je,“ vysvětloval proč se tak dlouho nevracel. „Dobrý nápad,“ pochválil ho Danny. „Kdo z vás je tu zraněný?“ zeptal se saniťák, který se v nich pokoušel zorientovat. „Tady,“ přihlásil se Sammy. Doktor se k němu sklonil a po chvíli vyřkl stejnou diagnózu jako Danny. Vzali se saniťákem nosítka a Sammyho bez obtíží naložili. Zastrčili nosítka dovnitř a doktor se zeptal kdo z nich pojede s nimi. Zpoza jeho zad poděšeně vykukoval ze sanitky Sammy. Bylo jasné, že pojede Danny. K sobě si vzal Kimiho. Nebyl si totiž jistý, jestli by Sammy tu cestu s kýmkoli jiným přežil. S Jackem tedy určitě ne. Ostatním řekli adresu nemocnice, aby mohli jet za nimi. Nick a Connie slíbili Dannymu, že se postarají o všechno vybavení. Danny s Kimim sedli do sanitky a zabouchli ze sebou dveře.

„A to se stane teď, když máme před prázdninama,“ říkal Gino hledící za modrými světly sanitky. Danny jim totiž toho rána řekl, že jim dá na měsíc volno, aby mohli jet na Vánoce domů. „A co kdybychom raději jeli do tý nemocnice?“ navrhl Chris. S tím všichni souhlasili a nasedli do auta.


JEDNOU V ROCE NA VÁNOCE

Když dojeli do nemocnice, Gino se zaběhl zeptat na recepci kam mají jít. Tam mu řekli, že chirurgická ambulance je v prvním patře. „Fuj, z toho smradu se mi vždycky dělá šoufl,“ prohlásil Gino hned jak v prvním patře vystoupili z výtahu. „No jo, ty jseš chudáčku takovej citlivej,“ dobíral si ho Chris. „Já jsem zas rád, že tebe to tak uspokojuje,“ vrátil mu to Gino.

V tom k nim přišel Danny : „Ahoj, zdálo se mi, že vás slyším.“ „To víš, tihle dva neumí nikam vlézt aby to hned neokecali,“ řekl Jack. „Jak je na tom?“ převedl Kimi řeč na důležitější téma. Danny pokrčil rameny : „Ještě nevím, před chvílí ho odvezli na rentgen.“ Sesedli se na nepohodlné nemocniční židle a mlčeli. Co jiného taky dělat v nemocnici.

Ještě se pořádně neusadili, když uviděli po chodbě přijíždět Sammyho sedícího na bílém pojízdném lůžku, které tlačil ošetřovatel. Všichni jako na povel vstali a seskupili se kolem něj. Sammy na jejich otázky krčil rameny : „Nevím. A bolí to jako kráva.“ Ze dveří před nimi vyšel starší pan doktor a řekl ošetřovateli, aby vzal Sammyho dovnitř. Kluci a Danny je úplně samozřejmě následovali do ordinace, ve které bylo v tu ránu přeplněno. Doktor se nad tím nijak nepozastavoval. Podíval se na snímky z rentgenu. Pak si ještě jednou prohlédl Sammyho kotník, který hrál všemi barvami a stačil natéct do velikosti konve. „Je to tak mladíku, je zlomená, ale máš i trochu štěstí, je to jednoduchá zlomenina. Sádru dáme na pět týdnů…“ povídal doktor a opatrně mu ohmatával kotník. Sammy ho jen na okamžik přestal pozorovat a v tu chvíli mu doktor s nohou pohnul. Sammy zaječel. „No no, už je to v pořádku,“ promlouval na něj doktor jakoby mluvil se psem. „Co to děláte?“ vykřikl Sammy. „Musím přece kost srovnat, než budeme sádrovat. Tak, už je to v pořádku. Odvezete ho vedle?“ říkal doktor.

Kimi se toho ujal a odtlačil lůžko do vedlejší místnosti, což byla sádrovna. U umyvadla už stála připravená sestřička a namáčela baličky sádry do teplé vody. Jak se otočila, uviděla velice zvláštní průvod, v jehož čele byl Sammy na posteli, s rozstřiženou nohavicí, modro-fialovou nohou a to měl ještě na hlavě Ginův kulich. Za lůžkem šli kluci a průvod uzavíral doktor s Dannym. „Pustíte se do toho Michelle? Jak vidíte, máme tu dneska dozor, tak ať je to hezká sádra,“ říkal doktor. „Budu se snažit, pane doktore,“ odpověděla blondýnka. Sammy se dlouze sípavě nadechl, stáhnul si kulich až do očí a vůbec se hleděl schovat jak to jen šlo. Blonďatá Michelle totiž nebyl nikdo jiný než ta stejná Michelle, se kterou se už dvakrát a ne zrovna šťastně shledal. Michelle ho ale okamžitě poznala. Přistoupila k jeho lůžku, jakoby nic si rozložila balíčky se sádrou a usmála se : „Ahoj, Sammy. Ráda tě zase vidím.“ Sammymu bylo jasné, že skrývat se nemá cenu. „Ahoj,“ řekl : „Jistě chápeš, že pro mě to není zas tak příjemný setkání.“ „Už zase,“ usmála se znovu Michelle a pustila se do práce. „Jo,“ odpověděl Sammy jednoduše po vzoru Kimiho. Jack se vytáhl na špičky, aby viděl přes Chrise. „Odkud Sammy zná takovou kost?“ divil se. Ale než dostal odpověď, vytřel mu zrak i Gino. „Á ahoj, my už jsme se viděli,“ říkal. Michelle vzhlédla : „Mmmm Gino, ne?“ „Správně,“ řekl Gino a pyšně se rozhlédl. „Ty taky?“ Jack už vůbec nic nechápal. „Jo, to je takový naše malý tajemství, co Sammy?“ řekl Gino, který si Jackův údiv evidentně vychutnával. Sammy nic neříkal. Momentálně byl příliš ochromený vlastní bolestí a zaujatý Michellinýma citlivýma rukama na to, aby vnímal ještě něco dalšího.

„Zdá se, že jsme tu navíc,“ bystře poznamenal Chris. Domluvili se pohledem a chystali se všichni opustit místnost. Na ústupu je zastavil doktor, když nejdříve málem dveřmi srazil Jacka. „Omlouvám se. Tady nesu něco proti bolesti. Ještě tak den dva to budete potřebovat,“ řekl Sammymu. To Sammy uvítal, hned si jeden prášek vzal a zapil ho Dannyho kafem. Danny si vzal prázdný kelímek a odešel. Doktor mu ještě vtiskl do dlaně krabičku s prášky a lísteček. „Napsal jsem vašemu synovi lístek na berle.“ „Ale on není …“ zaprotestoval Danny : „děkuju.“

„Já mu pro ty berle skočím,“ nabídl se Gino. „Co tě chytá Taliáne, že seš dneska takovej snaživej,“ smál se Jack. „Lepší bejt snaživej než pořád jen kibicovat jako někdo,“ zazubil se Gino a odběhl. „Počkat, co tím myslel?“ zamračil se Jack. „Nic. Nemyslel tím vůbec nic. Hlavně nezačněte blbnout, jedna zlomená noha za den stačí,“ zasáhl Danny dřív než si Jack dá dvě a dvě dohromady.

Sammy s Michelle na sádrovně zůstali sami. „Bolí to?“ zeptala se. „Ne. Děláš to moc dobře,“ Sammy prudce zčervenal : „Tak jsem to říct nechtěl.“ Zasmáli se. „To jsou tvoji kamarádi?“ zeptala se. „Jo, kamarádi a kapela v jednom.“ „Kapela?“ Michelle podruhé vzhlédla od práce. Sammy si zrovna říkal, že jak je takhle skloněná, má ty nejkrásnější lícní kosti co kdy viděl. „Uhm. Sotva jsme začali,“ mávl rukou. Michelle skončila a šla si opláchnout ruce. „A znám vás?“ zajímala se dál. Sammy viděl, že přišla jeho chvíle jak zapůsobit. Ledabyle pokrčil rameny : „Možná. Dost nás teď hrajou v rádiích.“ Michelle podezíravě přivřela oči. Zdálo se jí, že na ní Sammy chce jen udělat dojem. „Jestli jsi slyšela o Insomnii?“ nadhodil Sammy. „Fakt? To jste vy?“ „Jo, to jsme my.“ „Páni, moje kámošky nemluví o ničem jiném!“ Sammy se cítil ohromně. Uvnitř ho to příjemně hřálo. Její zájem se mu líbil skoro tolik jako ten pramen vlasů co jí padal do tváře. Ať už tak zapůsobyl Michellin půvab, nebo mu zabraly prášky, Sammy zkrátka zapomněl na svou nohu a seskočil ze stolu. „Pozor!“ Michelle na poslední chvíli zabránila nejhoršímu. „Au!“ vyjekl Sammy. „Nešlápl sis na to?“ ptala se Michelle starostlivě a chytila ho za rameno. Sammy k ní zvedl hlavu a sladce se usmál : „Málem. Už jsem ti říkal, že moc hezky voníš?“ Teď byla řada na Michelle aby se začervenala. „Ne, vždyť se skoro neznáme.“ „To je pravda,“ kývl Sammy a vydrápal se zpátky na původní místo. Michelle otevřela dveře a těm venku řekla něco, co Sammy neslyšel.

Na její pokyn vstoupil Gino s berlemi. „Prosím pane,“ řekl obřadně. „Díky,“ řekl Sammy sklesle a začal se belhat směrem ven. Než překročil práh, Michelle ho zadržela. „Víš Sammy, opravdu se ještě neznáme, ale kdybys chtěl, mohli bychom se poznat. Já bych ráda. Tohle jsem chtěla udělat už tenkrát poprvé,“ řekla a vtiskla mu do dlaně malý papírek. Sammy tázavě povytáhl obočí. „Můj telefon. Až budeš mít chuť …“ usmívala se Michelle.

Gino měl nos na to, kdy je třeba se strategicky stáhnout a taky to udělal. Zvenku se opřel o zeď a tiše si pískal. Když Sammy o berlích opustil sádrovnu, doslova zářil. „Co je to s tebou?“ divil se Kimi jeho šťastnému výrazu. „To bude těma oblbovákama co mu dali,“ řekl Gino a spiklenecky mrkl na Sammyho. Snadno si dal dohromady proč Sammy září jako sluníčko, ale necítil potřebu to roztrubovat dokud on sám nechce.

Jack nacpal do kufru poslední svetr. „A mám to z krku,“ oddechl si. Skočil na rozestlanou postel a opřel si nohy o prádelník. Ozvalo se zaklepání, načež vešel Kimi. „To jseš ty,“ řekl Jack. „A kdo by to měl být?“ krčil Kimi rameny : „Sněhurka a sedm trpaslíků?“ „Jste vy seveřani všichni takový?“ vyptával se Jack. „Jen když se nám krade oblečení,“ řekl Kimi suše a po chvíli hledání v Jackově šatníku našel svoje džíny. „To se muselo nějak připlést do praní,“ vymlouval se Jack. Kimi si sedl na okraj jeho postele. „Vidím, že máš sbaleno. Nepůjdeš mi pomoct?“ „Copak Kimstere, nemůžeš zavřít kufříček?“ říkal Jack, kterému se opravdu nechtělo opouštět pohodlnou pozici. „Houby. Sbalit Sammymu. Víš přece, že mu řekli, aby dneska zůstal v klidu když zítra poletí.“ „Tak jo,“ zvedl se Jack.

Cestou za Kimim se lehce zavlnil v rytmu písničky linoucí se z Chrisova pokoje : „Dancing in the moonlight …, neznáš?“ Chris sám přišel teprve před půl hodinou z práce a tak se rychle pustil do balení těch několika svršku co si chtěl vzít domů. „Jo, ty to máš lehký, když se stěhuješ jen přes ulici,“ komentoval to Jack. „Přes celý město,“ zvedl Chris varovně prst. „Ty, že já po tobě něco hodim,“ ozval se Kimi. Chris se zasmál : „Vždyť já vím. Kdy ti to vůbec letí?“ „V půl sedmý,“ zakabonil se Kimi. Jack otevřel pusu : „Co? To mě stačí vstát v …“ Větu nedokončil, protože ho Kimi kolenem kopl do zadku. Jack si ublíženě mnul pozadí : „Protože vstáváš ještě nemusíš bejt agresivní, Kimstere!“ „Kimstere?“ povytáhl Chris obočí. „Vždyť ho znáš. Každej den vymejšlí lidem nový přezdívky,“ vysvětlil Kimi. „Jdem,“ přikázal Jackovi a popadl ho za tričko.

Odkudsi z hloubi domu se ozval řev jako od raněného slona. „To bylo co?“ vykoukl Chris do chodby. „Nevím, ale vypadá to, že něco uteklo ze zoo,“ mínil Kimi. Na schodech se ozval dupot a do chodby vletěl Gino. „A tady to máme,“ reagoval Jack na Kimiho poznámku. Gino si před ně stoupl a výhružně zašermoval prstem : „Kdo mi ukrad tričko?!“ Kimi se už nadechoval, ale Jack do něj nenápadně strčil, hodlal z rozčileného Itala vytěžit maximální porci legrace. „Co tu vyješ Gino? Kvůli jednomu tričku přece nezboříš barák,“ řekl Chris a s úsměvem shlížel na o téměř hlavu menšího Gina. Gino k němu ze svých 170 centimetrů výhružně zvedl bradu. „Já ho najdu. I kdybych vám měl vyházet všechny kufry!“ vyhrožoval. „A co se ti vlastně ztratilo?“ zeptal se Kimi. „Moje tričko přece. To modro-žlutý,“ vykládal Gino jako by všichni byli do detailu obeznámeni s jeho šatníkem. To už se k nim přibelhal i Sammy. Ten rozruch slyšel až do svého pokoje a chtěl vědět co se komu stalo. „Co tady vyvádíte?“ ptal se. „Ale, Gino dělá aféru,“ usmíval se Kimi. Pak se zamračil : „Neměl bys chodit.“ „Jde to docela dobře a když jsem tam tak zavřenej, tak přicházím o všechnu legraci.“
Gino se mezitím prosmýkl do Chrisova pokoje a začal systematicky prohledávat skříně. Jack ho na to upozornil. Chris pokrčil rameny : „Ať si klidně poslouží. Hele, Taliáne, jestli si myslíš, že bych oblík nějaký to tvoje pidi tričko …“ Gino se zarazil : „Pravda.“ Na jeho trestné výpravě ho zarazil až Kimi. Právě když se Gino chystal prohledat jeho pokoj. „Být tebou, kouknul bych se k Jackovi, mě už štípnul jedny džíny,“ řekl bezelstně. „Práskači!“ sykl Jack. Gino skutečně rychle našel co hledal. „Tak, můžeme se teď rozejít?“ žádal Chris. „Jasně, produkce skončila,“ zubil se Gino a vítězně odcházel se svým tričkem. „Čím to, že ten Talián ze všeho vždycky vyjde tak v pohodě. Já si myslel jak ho nenaštvu …“ říkal Jack zklamaně. „To ti tahle scéna nestačila? Radši se zamysli nad tím, kdo bude dělat večeři,“ navrhl Sammy. „Pokud jde o mě, klidně se najím někde venku,“ prohlásil Jack. „To je nápad!“ zaradoval se Chris. „Héj, pomůžete mi s tím balením?“ volal Sammy do náhle prázdné chodby.

„Konečně to mám z krku,“ Kimi se protáhl a opřel se do měkké kožené sedačky baru a restaurace Blue River. Gino vedle něj usrkl ze své margarity a chystal se něco říct, když se mu o lokte náhle objevila asi patnáctiletá dívka. „Jo?“ kývl na ní Gino poněkud rozmrzele. Nebyl právě nadšený z toho, že je někdo otravuje. Jak se na ní podíval, dívka se začervenala až po uši. „Podepsal by ses mi?“ šeptla a podala mu tužku a fotografický papír, na kterém byla vytištěná společná fotka celé kapely, jedna z těch, které nafotila Connie a Danny je pak nechal umístit na internetové stránce kapely. Gino se polichoceně usmál. „Rád,“ řekl a podškrábnul se. „Jen já, nebo my všichni?“ zeptal se. „V-všichni,“ zakoktala se dívka. Gino tedy postrčil fotku ke Kimimu. Když byli všichni hotovi, dívka odešla.

Jack, který se celou dobu doslova dusil smíchy jí sledoval na druhý konec restaurace, kde seděla se svou matkou. „Co je ti?“ ptal se Danny. „Ale nic,“ kuckal se Jack smíchy : „Jen mi to přišlo legrační, no.“ To už se sborově rozesmáli i ostatní. Danny zavrtěl hlavou : „Tohle mi bude chybět. Ty okamžiky, kdy vůbec nevím čemu se smějete.“ „Buď bez starosti, to nevíme ani my,“ ujišťoval ho Chris. „Budu ti chybět? Vážně?“ zvolal dojatě Sammy a objal Dannyho tak prudce, že div nesletěl ze židle. „Pozor,“ napomínal ho Danny : „ať si neublížíš.“ „Vědí vůbec vaši že sis zlomil nohu?“ ptal se Kimi. „Ne. Abych pravdu řek, trochu jsem se bál, že kdybych to oznámil předem, přijeli by pro mě na letiště s kolečkovým křeslem, tak jsem si to raději nechal jako překvapení,“ řekl Sammy. Danny se podíval do stropu : „Díky bohu, že nejsem tvůj rodič!“ „Ještě před chvílí jsi říkal jak ti bude chybět …“ připomněl Kimi schválně plačtivě. „Jen žádný fňukání, je to jen měsíc, ne půl roku,“ domlouval jim Jack. „Á, náš tvrďák,“ řekl Chris hraně vysokým hláskem a zatvářil se povýšeně. „Tak už dost, vy musíte ze všeho udělat frašku,“ zarazil to Danny. „Děkuju,“ řekl Jack a pokračoval : „Danny, chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi nepohlídal motorku. Do Chicaga se s ní mlátit nebudu a na to, abych jí svěřil Chrisovi nejsem dost velkej blázen.“ Chris se zašklebil : „Kecale. Vůbec ho neposlouchej, Danny. Je na tu svou motorku moc přecitlivělej. Necháš mu tam jeden otisk prstu a on se hnedka může zcvoknout.“ Danny si trpitelsky podepřel bradu. Začínal si říkat, že ten měsíc je vlastně docela krátká doba.

Krátce po páté ráno to vypuklo. Kimiho budík zburcoval celý dům a pak začal ten správný zmatek. Gino, celý nabručený, že musí tak brzo vstávat se s oteklýma očima došoural do kuchyně aby udělal snídani. Jack se zabarikádoval v koupelně a na Chrisovo bušení neodpovídal. Kimi na poslední chvíli propadl cestovní panice, že si něco zapomněl zabalit a byl už tak daleko, že chybělo málo, aby všechno vyházel z kufrů ven. K tomu ještě přispíval Sammy, který se o holích belhal kolem něj a radil mu kde má hledat. „Víš co, běž si s tím županem plandat někam jinam!“ vybuchl Kimi. Chris nakoukl do pokoje : „No páni, tebe to cestování hezky bere!“ Kimi sebral ze země botu a hodil jí po něm. „Pomohlo ti to?“ zajímal se Chris. „Ne!“ křikl Kimi a sedl si na kufr. „Ber to tak, že cos’ zapomněl, to nepotřebuješ,“ utěšoval ho Sammy.

Gino se otráveně pozoroval v mikrovlnce, zatímco se vařila voda na kafe. On sám se pro dnešek spokojil pouze s čajem. Když vstával takhle brzo, kafe nesnesl. Sammymu se nějak podařilo obléct a překonat schody. Vzhledem k tomu, že nikdy dřív nepotřeboval berle, nenapadlo ho, že chodit po schodech není tak snadné jak to vypadá. „Už jdou. Teda jestli se Chrisovi podaří vyhodit Jacka z koupelny. „Nemáme snad dvě?“ pozastavil se nad tím Gino. Sammy se s úsměvem posadil : „Já vím, ale Chrisovi to zřejmě nikdo neřek‘.“ Do kuchyně se nahrnul Chris. „Dobré ránko, vy dva,“ zahalekal zbytečně moc nahlas jak bylo jeho zvykem. Sklonil se k mikrovlnce a podobně jako Gino jí využil místo zrcadla. „Hádám, že do koupelny ses nedostal,“ Sammy si při řeči natáhl nohu v sádře na židli. „Ne. Jack tam asi sedí na vejcích a do druhý zapad Kimi. A tomu na oči nejdu, když je takovej příjemnej. Musel jsem se oholit na chodbě.“ „A, my o vlku …“ řekl Sammy. „Copak, bavili jste se o mě?“ zeptal se Jack, který právě přitančil, aby se vzápětí vyklonil do chodby : „Kimi, snídaněěě!“ „Už jdu,“ ozval se vzdálený hlas. „No chápete to? Odlítá první a nejdýl mu to trvá …“ krčil Jack rameny. „Hlavně že ty seš takovej blesk,“ ozval se Gino. „No konečně! Už jsem si říkal co s tebou je že nedržkuješ,“ vrátil mu to Jack. „Vy si prostě nedáte pokoj,“ konstatoval Chris. Z chodby se ozvalo dvojí bouchnutí jak Kimi praštil o zem se svými přeplněnými kufry. „Už se vidím, jak platím za překročení váhy,“ řekl jak vešel. „Hlavně mi prosím tě nesedni na nohu,“ upozornil Sammy. Kimi se poslušně přesunul na jinou židli. Na Gina už žádná židle nezbyla a nechtělo se mu nosit si odněkud jinou, tak se opřel o kuchyňskou linku. Napil se čaje a vzápětí ho se zhnuseným výrazem vyprskl na zem. Ostatní se smáli jako blázni. „Brr,“ otřásl se Gino : „Já vůl si to osolil!“

Bylo to k nevíře, ale nakonec se jim přece jen podařilo všechno zabalit, zavřít dům a zavolat taxík. „Tak chlapi, obejměte mě!“ vyzval je Chris. Samo sebou s nimi nejel na letiště. I bez něj byl problém nacpat všechny ty kufry do taxíku a on sám taky měl tašku a kromě toho, už by se k nim ani nevešel. Kluci ho poslechli a sesypali se na něj na jednu hromadu. „Jen mě neumačkejte,“ Chris je zase setřásl. Zatvářil se silácky : „Přece se tady nebudem muchlat jako holky.“ „Pojedem?“ zeptal se Kimi nervózně. Nasedli do taxíku. Chris zůstal stát u chodníku dokud nezmizeli v provozu probouzejícího se Los Angeles. Pak si přehodil tašku přes rameno a s rukama v kapsách vykročil k domu rodičů.

Jack se podíval na hodinky : „Mě to letí v devět a vám?“ „Půl devátý,“ řekl Gino. „Sedm patnáct,“ Sammy hodil batoh na vozík, rád, že má celní náležitosti za sebou. „Za deset minut,“ vyhrkl Kimi. „Tak na co čekáme? Jedem!“ popohnal je Gino. Sammy se zatvářil sklesle. Nepřicházelo v úvahu, že by se mohl pohybovat moc rychle, i když mu to šlo už docela dobře. I tohle Gino vyřešil. Posadil Sammyho na vrchol hromady zavazadel a společně s Jackem se do vozíku opřeli. Jak nabrali rychlost, nebyli k zastavení. Lidé jim raději uctivě uskakovali z cesty. Za nimi pelášil Kimi a omluvně se usmíval na lidi, kteří se netvářili moc nadšeně. Po tomto komplikovaném kličkování mezi haldami turistů a obchodních cestujících se před nimi objevila brána D. Nápis na tabuli hlásal, že cestující na lince Los Angeles – Stockholm mají nejvyšší čas aby nastoupili. „A sakra,“ zaklel Jack. Už s předstihem věděl, že nedokážou včas zabrzdit. Ani společné úsilí jeho a Gina nezabránilo srážce s pultem stevarda, který odbavoval cestující. Stevard se na ně z výše nesouhlasně podíval. Sammy se zakřenil a slezl z vozíku. Byl rád, že ho cestou nevyklopili. „Vaše letenky?“ povytáhl stevard obočí. „My neletíme, to …“ začal Jack. „To já!“ Kimi doběhl k pultu a předal stevardovi letenku. V obličeji byl z toho běhu napříč odletovou halou rudý jako by ho uvařili. Stevard od něj převzal letenku. „Prosím, můžete jít,“ ukázal k východu za svými zády. Kimi si vzal svoje zavazadla a naskládal je na pás. „Tak to by bylo,“ řekl když už mu nezbývala žádná taška. Loučení neměl rád. Hlavně proto, že nikdy nevěděl co říkat. Teď nemusel říkat nic. Sammy si podržel berle a jednou rukou ho objal. „Měj se a koukej napsat, jasný?“ „Jen se netěš, na psaní jsi lepší ty,“ vymlouval se Kimi. „Dobře a co dárek?“ zašilhal roztomile Sammy. Kimi se rozesmál. „Už dost vy dva, než mu to uletí a já si ho budu muset vzít do Turína,“ prodral se dopředu Gino. „Ohó, říkáš to jako bys chtěl aby se to stalo,“ řekl Jack. „No, vždyť jo. Víš jaká je tam v zimě nuda? Turistek je málo …“ Kimi se zakřenil : „Víte co, já půjdu než mě Gino propašuje někam, kam ani nechci.“ Gino ohrnul ret : „Tvoje chyba, že raděj budeš mrznout tam na severu!“ Jack dal Kimimu na rozloučenou ránu do zad : „Člověče, ty tvoje sarkasmy nemají chybu.“ „Jo, to víš, my Seveřani toho moc nenamluvíme, ale když už otevřem pusu, stojí to za to,“ poznamenal Kimi. Jack se zasmál. Věděl, že tím mu Kimi chtěl udělat radost, ale zároveň si říkal, že na tom něco je.

Ve třech si sedli na lavičku pod umělou palmou a sledovali okolní ruch.
„Tohle posedávání je na houby,“ postěžoval si po chvíli Jack. „Hele, my nemůžeme za to, že ty seš nabručenej,“ řekl Sammy. „Nejsem nabručenej, jen se nudím, to je rozdíl.“ „Jestli se tak nudíš moh bys mi skočit pro kafe,“ navrhl Gino. „Skoč si sám.“ „No dobře, ale musíš mi půjčit pár drobných.“ Jack vyhrabal z kapsy několik mincí : „To už nemáš ani na kafe, Taliáne?“ „Mám, ale v kufru. U sebe mám jen eura,“ Gino popadl drobné a odběhl. Chvíli po tom co se vrátil, začal se zvedal Sammy. „Kampak?“ divil se Jack. „Že by na letadlo?“ prohodil Sammy ironicky. „Tak počkej, vezmem ti ty bágly,“ řekl Gino. Sammy nestačil říct ani slovo, když Gina předběhl Jack a popadl valnou část jeho bagáže. „Žádnej spěch, vypij si svoje kafíčko a práci nech na dospělejch chlapech,“ řekl Jack. Gino vzal do zubů dolní okraj kelímku a jediným pohybem hlavy si zbytek jeho obsahu hodil do krku. „Působivý,“ poškleboval se Jack : „Já zas chytám do pusy v letu arašídy.“

Netrvalo dlouho a Jack zůstal sám. Vzal kufr a vydal se k hale, kde odbavovali vnitrokontinentální lety.

Los Angeles
Chris nijak nespěchal. Už věděl, že na návštěvu přijela babička a hodlala tu zůstat přes celé svátky. Máma ho na to nenápadně upozornila. Ne, že by neměl babičku rád, šlo spíš o to, že babička se na něj pořád dívala jako na toho prcka, který jí jednou vytrhal všechny kytky z truhlíků na které byla tak pyšná a ještě jí je přinesl ukázat a se sladce nevinným výrazem se chlubil jak vyplel. Den před tím jí totiž viděl jak vytrhává plevel a tak ho to zaujalo, že to musel sám zkusit. Její okrasné truhlíky tím dostaly pořádnou ránu a babičce trvalo dlouho, než poničené rostlinky nahradila novými a vypěstovala je do původní krásy. Tenkrát se na něj nezlobila, byly mu nakonec jen tři roky, neměl z toho rozum.

Ale něco z toho babičce zůstalo, takže měla tendence připomínat mu aby si před jídlem myl ruce, čistil si zuby a podobně. A když tohle udělala desetkrát denně, měl i Chris co dělat, aby babičce nepřipomněl, že je mu třiadvacet a ne čtyři. Zase to mělo svoje výhody mít babičku doma, uvažoval Chris. Chránila ho před připomínkami a výčitkami rodičů, kteří pořád měli za to, že Chris dokáže velké věci. On taky chtěl dokázat velké věci, minimálně se o to pokusit, ale jeho představy a představy rodičů o „velkých věcech“ se značně rozcházely. V takových chvílích bude celkem fajn mít babičku po ruce.

Zabočil do ulice, která nesla poetický název Fuchsiová. První, co uviděl byl dům rodičů. Pěkný žlutý dům ve slunci zářil. Pečlivě ošetřovaná zahrada barevně sladěná s bazénem a polorozpadlou dětskou houpačkou vypadala jako vystřižená z ilustrační fotky katalogu realitní kanceláře.

Otec se vytáh, pomyslel si Chris. Máma by jistě nebyla ráda, kdyby to řekl nahlas. Jak by taky ne, nějaká sousedka by mohla zjistit, že prominentní zubař s víc než dobrými přijmy tráví více času v ordinaci než v nažehleném domově. Chris potřásl hlavou. Ještě nepřekročil práh a už to na něj padlo. Měl by si odteď začít zase dávat pozor co říká a jak se u toho tváří, aby nenarušil harmonický obraz, který matka tak pečlivě vytvořila. Přešel cestičku vysypanou drobnými kamínky, vyšel po několika schůdkách na verandu, zhluboka se nadechl a otevřel.

Chicago
Jack si zavolal taxíka. Bodrý taxikář, který mu pomohl s kufrem svým rozhazováním rukama připomínal temperamentního Gina. Jack se tomu srovnání usmál. Napadlo ho, že by mohl klukům napsat, jestli už dorazili. Vytáhl mobil, ale pak si uvědomil, že těžko budou doma. Všichni nejspíš ještě letěli. Kromě Chrise samozřejmě. Uvelebil se a zeptal se brebentícího taxikáře : „Jste z Itálie?“ Taxikář zastavil proud své výmluvnosti a přes zrcátko se na něj zazubil : „Já jsem už z druhé generace, ale moji prarodiče sem přišli z Itálie. Jak jste to poznal?“ „Můj kamarád je Ital. Připomněl jste mi ho. Když mluví, rozhazuje rukama stejně jako vy.“ Taxikář se tomu dlouho smál. „A za kýmpak jedete? Za děvčetem?“ Jack se zasmál : „Kéž by. Ne, jedu domů, k rodičům.“

K rodičům, pomyslel si Jack, odstěhoval jsem se do vlastního bytu v šestnácti, od té doby jsem doma host. Rodiče sice už dávno přešel vztek na nezvedeného syna, ale on v jejich chování stále cítil tu drobnou výčitku.

Los Angeles
Chrise zastihla máma už v předsíni. „Už jsi tady? Právě včas, tvůj otec si vzal do hlavy, že spraví tu starou lavičku za domem a nejsem si jistá jestli si u toho neublíží,“ povídala máma, zatímco ho objímala. Když ji viděl, přešly Chrise všechny špatné myšlenky. Třeba to nakonec budou pěkné svátky. „Copak se děje? Ještě jsi vůbec nic neřekl.“ Chris se usmál : „Obdivuju svojí krásnou mámu, no.“ „Ty!“ smála se máma. Zarazila se : „Vidíš to, povídám tady a málem bych zapomněla na oběd!“ a rozběhla se ke kuchyni. Přes rameno ještě zavolala : „Kufr si zatím nech v hale, tvůj pokoj ještě není vyluxovaný!“ Chris odstavil svou tašku na pohovku v hale a zavolal do chodby ke kuchyni : „Jdu se zatím podívat za tátou!“

Jeho kroky na kamenné podlaze haly zněly zvláštně cize. Pocit odcizení ale úplně vymizel, když zadními dveřmi vstoupil na zahradu. Strčil ruce do kapes a zhluboka se nadechl vůně růží. Všechno bylo při starém, růže, upravený trávník, dokonce i ta stará malá garáž, ve které by jistě i teď po letech našel své první kolo. Bazén byl přikrytý a nad lavičkou proti schůdkům se skláněl Chrisův otec. Na první pohled bylo poznat, že oni dva jsou otec a syn. Tytéž oči, široký úsměv, brada. Chris tam chvíli jenom tak stál a díval se. „Zatraceně!“ ozvalo se od lavičky. Chris se zasmál : „Nikdy nepochopím, jak někdo tak manuálně nezručnej může dělat zubaře.“ Táta se zamračeně napřímil. Když poznal syna, usmál se. „Chrisi! Měl jsem hned vědět že jsi to ty. Kdo jiný má tak prořízlou pusu.“ Chris se znova zasmál a šel otce obejmout. „Máma mě varovala, že si hraješ na kutila.“ „No tak, vždyť se mi docela daří.“ „Tati …“ „Tak dobře, párkrát mi sjel šroubovák, to je toho.“ „Víš co, dej mi ten šroubovák, já to dodělám.“ Chris si od otce vzal nářadí a klekl k lavičce. „Jsi tu dlouho?“ ptal se otec. „Ne, sotva jsem přijel. Máma mě ani nechtěla pustit do pokoje,“ „Á, to jistě. Od rána se nezastavila, jen aby bylo všechno perfektní až přijedeš ty a Martin.“ „Marty taky přijede?“ podivil se Chris. „Samozřejmě, jsou přece Vánoce.“ „Já vím, jen se divím, že si našel čas, když je teď tak vytíženej.“ „Ale no tak. Tvůj bratr začíná velmi dobrou kariéru. Je naprosto v pořádku, že jí věnuje všechen čas.“ „Vždyť jo, nemyslel jsem to tak,“ nabral Chris zpátečku. Opravdu nechtěl, aby mu začali předhazovat úspěšného bratra a jeho kariéru pět minut po příjezdu.

Turín
Gino si nasadil sluneční brýle. Tyhle byly nové, se zlatou obroučkou, dobře se mu hodily k hořčicově žluté košili s bílým proužkem. Prošel východem letiště a hned se mu zlepšila nálada.

Let byl hrozný. Dostal sedačku mezi dvěma staršími manželi, kteří se celou dobu jenom hádali. Nejdřív žena obviňovala svého manžela, že schválně zařídil, aby nemuseli sedět spolu. Gino jí pro svůj klid nabídl, že si s ní sedadlo vymění. Odmítla. Teprve potom pochopil, že ženě nebylo po chuti vůbec nic. Hledala záminku úplně ve všem, jen aby mohla manželovi vyčíst jak je neschopný. Když to trvalo bez přestání několik hodin, hučelo mu z toho v hlavě jako v úle. Po téhle tirádě si Gino ještě na palubě letadla přísahal, že se nikdy, ale opravdu nikdy neožení. Ještě to tak, aby dopadl takhle.

Zastavil se na chodníku, aby se nadechl znečištěného turínského vzduchu. Shledal, že není o nic horší než v L. A. Zastavit se přímo před vchodem na letiště, kudy proudily davy lidí nebyl nejlepší nápad. To poznal hned, jak ho jeden tlustý kluk málem shodil do vozovky. „Idiote!“ ulevil si Gino. „Cos to říkal, blbečku?“ otočil se tlouštík. Srovnání štíhlounkého Gina a toho malého spratka, na kterém bylo tlusté úplně všechno včetně uší, bylo až legrační. Gino se naježil : „Hele, ty koule, udělals’ to schválně. Co takhle se omluvit?“ Gino sice nebyl o nic vyšší, ale rozhodně se nebál jít do konfliktu. Praštil s kufrem o zem a výhružně vykročil dopředu. Doopravdy neměl v úmyslu toho kluka praštit, jen ho trochu postrašit. To se mu povedlo. Kluk stáhl svůj tlustý krk jako želva. „Tati!“ zakvičel. „Copak se děje, chlapečku?“ U tlustého kluka náhle stáli jeho rodiče. Oba dva stejně tlustí jako jejich syn. „Potřebuješ pomoc?“ zafuněl otec. Gino v životě neviděl nikoho tak tlustého jako toho chlapa. Ale horší bylo, že ten chlap měl pěsti jako cihly. Teď je měl výhružně sevřené. Gino se ale nemínil nechat zastrašit. Mimoděk také zaujal výhružnou pózu. „Ten váš vypasenej syneček se chová jako hovado, to se děje. Kdybyste ho raděj vychovali místo abyste ho cpali koblihama!“ „Tati!“ zakvičel kluk, čímž dal najevo, že urážka prošla vším tím tukem do jeho uší. Gino začínal tušit, že to přehnal.

Když už si myslel, že mu chlap vrazí facku, a on to skutečně v úmyslu měl, se zakvílením brzd zastavil u chodníku starý fiat. „Gino! Sláva! Hledám tě po celým tomhle zatraceným letišti.“ Gino jen koutkem oka zaregistroval rozesmátý obličej svého příliš hlučného sicilského strýce Tonia a na nic nečekal. Popadl své věci, hodil je oknem do auta a skočil za nimi. Strejda na to šlápl právě včas. Gino využil své převahy, vyklonil se až po pás z okna a křičel na tlustou rodinku ty nejšťavnatější nadávky na které si vzpomněl. „Ty, Gino, je to dlouho, co jsem slyšel tolik nepunlikovatelnej slov za sebou,“ řekl strejda Tonio když se Gino uklidnil a sklouzl do sedadla. „Dík, strejdo,“ vydechl.

Oxford
Sammymu příliš pozdě došlo, že fakt, že se mu podařilo díky pomoci kluků a jednoho ochotného zaměstnance letiště dostat svá zavazadla do letadla a z letadla do autobusu, neznamená, že bude sám schopný dojít od autobusu domů. Vylovil z kapsy mobil a zavolal domů. Zvedl to táta. Byl překvapený, že Sammy je už tady. Jak by ne, Sammy nedal vědět přesnou hodinu svého příjezdu. Podíval se na hodinky, za necelou půlhodinu by měl být v Oxfordu. Silnice byly na víkend neobvykle volné. Začínal poznávat okolní krajinu.

Autobus zastavil na malém autobusovém nádražíčku úpravného univerzitního městečka. Sammy, vystoupil jako poslední. Rodiče tu byli oba. Když se přivítali, máma si ho s odstupem prohlédla. „Ty si necháváš dorůst vlasy?“ podivila se a obhlížela jeho do očí padající ofinu a delší rozježené vlasy kroutící se mu vzadu na krku. „To je dobrý, že mám nohu v sádře si pomalu ani nevšimnete, ale tohle vám neušlo,“ říkal Sammy se smíchem. Přitom se ta čerstvá sádra od černého oblečení tak skvěle odrážela.
To samozřejmě nebyla pravda, rodiče si sádry a holí všimli hned a taky se pořádně lekli, co se mu stalo. Sammy je uklidnil, že to je docela v pořádku. Táta si ale neodpustil poznámku, že jim o tom měl říct a ušetřit je takového leknutí. Sammy mlčel, na výčitky nikdy nereagoval. Taky neměl co by řekl. Záležitost s jeho zlomenou nohou tím byla vyřešena. Táta se chopil kufrů a společně vyšli k parkovišti.

Cestou domů Sammy líčil jak k té nehodě došlo. „Jsem prostě borec,“ zakončil historii. „Takže jste natáčeli klip?“ řekla máma. V jejím hlase bylo slyšet stín hrdosti. Sammy se šťastně nafoukl. Jeho rodiče, zvyklí vždy na ty nejlepší výsledky ve škole s chválou spíše šetřili. „Uhm, po Novým roce by se měl dostat do televize v Americe, takže sem by moh dorazit tak za dva měsíce,“ říkal pyšně. Uvědomil si, že se mu po domově a rodičích dost stýskalo. Ostatně nikdy dřív nebyl mimo domov tak dlouho a tak daleko jako nyní. A Sammy teď přímo hořel nadšením povídat rodičům o klucích, Dannym a o všem, co se zběhlo. Mimo to měl jako překvapení v kufru jejich cédéčko. Doufal, že se rodičům bude líbit. Opravdu si přál, aby pochopili co to pro něho znamená být v kapele.

Stockholm
Ani Kimiho na letišti nikdo nečekal, ale jeho to nepřekvapilo, věděl to dopředu. Poslali mu vzkaz, že jsou u tátovy sestry a vrátí se co nejdřív. Využil toho, aby si v klidu vybalil. Když naskládal poslední hromádku do prázdné skříně, uvědomil si dvě věci, že od rána nejedl a má hrozný hlad a že si doma zapomněl věci na holení. Co že to říkal Sammy? Co si zapomenu, to nepotřebuju, říkal si v duchu. Vzápětí se nezřízeně rozesmál, když si představil jak by se kluci asi tvářili, kdyby za měsíc vystoupil z letadla zarostlý jako trosečník z pustého ostrova. A co teprve Danny a Connie. První problém vyřešil hned tím, že šel vyplenit lednici, druhý nechal na později.

„A já myslela, že ti udělám radost a ty jsi se už najedl,“ řekla máma na přivítanou. „Asi budeme ten puding muset dát sousedům,“ říkal táta. Kimi zpozorněl : „Puding? Ale to já můžu …“ roztomile se usmál a odstrčil špinavé talíře stranou. Máma před něj postavila krabici s čokoládovým pudingem a sedla si k němu. „Udělala jsem ho včera. Říkala jsem si, že budeš vyhladovělý,“ Kimi se zakuckal : „To nevím, co by na to říkal Sammy.“ „Sammy?“ táta si k nim přisedl. Kimimu se zdálo, že malou kuchyňku skrytou před mrazem a sněhem prosincového Stockholmu prošla ta dobře známá atmosféra domova, to jediné, co mu chybělo. Načal puding : „Všechno vám hned budu vyprávět.“

Chicago
Přijetí doma bylo daleko vřelejší než Jack čekal. Jedinou nepříjemnou zprávou bylo, že z jeho pokoje teď byla tátova pracovna, kde měl prkno, pracovní stůl a po stěnách rozvěšené výkresy.

Nakoukl dovnitř. Dokonce přemalovali zpátky na bílo. Kdysi ho cosi popadlo a úplně sám si za víkend přemaloval pokoj na modro. A protože mu barva nevyšla na poslední stěnu, udělal jí oranžovou. Jack po pravdě nečekal nic jiného, vždyť tu nebydlel už šest let.

„Nedělejte si se mnou starosti, klidně se vyspím na gauči v obýváku,“ řekl. Taky ho napadlo, že kdyby bylo třeba, mohl by o nocleh požádat některého ze svých kamarádů z motokrosového klubu. „Nesmysl, přece nebudeš měsíc spát na gauči. Přestěhujeme ti sem postel. Snad ti ty moje krámy nebudou překážet,“ nabídl táta. „A věci si můžeš dát do skříně v chodbě,“ připojila se máma.

Jack jen zíral. Rodiče se okamžitě pustili do stěhování, až ho to uvádělo do rozpaků, jak se o něj starali. Nenechali ho na nic sáhnout, máma mu dokonce naservírovala oběd. „Tolik péče si ani nezasloužím,“ říkal. „Musíme starat o naší hvězdu,“ smála se máma zatímco skládala nádobí do myčky. „Hvězdu?“ nechápal Jack. „Přesně tak. Měl bys vědět, že z mámy se stala tvoje velká fanynka,“ prozradil táta. Jack se na židli narovnal o něco víc. „Prosím?“ zeptal se. „Tak dobře, když už to táta prozradil …“ rezignovala máma. Vyšla z kuchyně a za chvíli se vrátila s jejich cédéčkem v ruce. Jack otevřel pusu a beze slova zíral na důvěrně známou obálku. Nikdy by ho nenapadlo, že tohle by mohli jeho rodiče poslouchat. Jejich vkus co se hudby týkalo, byl vždy naprosto odlišný od toho jeho. „Páni, tak to jste mi vyrazili dech,“ hlesl. Když to trochu vydýchal, odvážil se zeptat : „A jak se vám líbí?“ Táta se pousmál : „Znáš mě, víš, že tohle není nic pro mě. Ale musím přiznat, že to na mě udělalo dojem, opravdu. Teprve teď vidím že máš skutečný talent. A ta poslední skladba se mi opravdu líbí. A taky ten váš basák je moc dobrý.“ Jack ze sebe nedokázal vypravit slovo. Chybělo málo a byl by se rozbrečel. Bezradně se podíval na mámu. Pochopila. „Tak vidíš, uvádíš ho do rozpaků. Ne, vážně Jacku, udělal jsi na nás dojem.“ Jack si odkašlal : „To není jen moje práce. Zdaleka ne.“ „To je nám jasné. Jsme rádi, že se ti daří a že jsi konečně našel to, co jsi chtěl. Navíc, jsou to všichni moc sympatičtí kluci.“

Turín
„Strejdo, ty pořád jezdíš jako blázen,“ konstatoval Gino, když starý fiat zastavil u domu. Vystoupil a zadíval se na skromný, hezky udržovaný dům na předměstí Turína. Tady to začalo, u toho okna, ten den kdy si myslel, že mu příležitost jeho života uniká mezi prsty. A máma ho šokovala tím, že ačkoli nemá moc peněz, přidá mu na letenku do Ameriky.
Nechal strejdu stát nad svými zavazadly a sám přeskočil plot a běžel dovnitř. Dveře práskly o zeď a domem se rozlehlo : „Máááámiiii!“ Úplně stejně jako když si jako malý rozbil koleno a utíkal domů pro útěchu. Luciana Montebellová vyšla z pokoje. Vzápětí se na ní vrhl její syn a sevřel jí v náručí. „Gino, miláčku, tak ráda tě vidím,“ vypravila ze sebe zpola udušená. Gino pustil matku z drtivého obětí a lehce jí políbil na tvář. „Já se tak těšil, až budu zas doma a uvidím tě,“ řekl potichu. Máma zvedla drobnou ruku a shrnula mu pramen neposedných vlasů z čela. V tuto chvíli nebylo třeba říkat víc.

Rodinnou idylu narušil vstup strejdy Tonia. Oproti své sestře byl velký a silný. Snadno pobral Ginovi věci a složil je ke dveřím. „Vzal bych si to, strejdo,“ řekl Gino. „Hlouposti,“ mávl strejda rukou. „Víš, synovče, rád bych ti o něčem pověděl,“ začal strejda. Ginovy oči se zúžily. Když strejda začínal takhle opatrně, nemohlo z toho vzejít nic dobrého. „To teď počká. Mám hotové tortelliny,“ řekla máma skoro až moc rychle. Ginovo podezření co nekalého se tu děje se rázem rozplynulo. Nebylo nic lepšího než tortelliny jeho mámy.

Chicago
Jack se protáhl na posteli. Převalil se na bok a přetáhl přikrývku přes hlavu. Ze zdola slyšel hlasy a pohyb v kuchyni. Neklamná známka toho, že se chystá snídaně. Připomnělo mu to dobu, kdy byl malý. Býval už vzhůru, ale nevstával, jen ležel a poslouchal tiché hlasy rodičů z kuchyně. Občas se mu podařilo znovu usnout. To dnes neplatilo. Byl příliš probuzený na to, aby se mu to povedlo. Odhodil peřinu a zamžoural na hodiny co měl táta na stěně. Půl osmé. Nechápal, proč si rodiče, celý život zvyklí vstávat v šest aspoň o víkendu nepřispí. Jak tam tak ležel, začalo ho něco tlačit do boku. Nebylo divu, na téhle posteli léta nikdo nespal.

Vstal a šel se před snídaní trochu zcivilizovat. Když scházel ze schodů, ucítil vůni čerstvé kávy a uvědomil si jaký má hlad. „Ahoj,“ pozdravil a zčásti také oznámil svůj příchod. Táta odložil noviny : „Spal jsi dobře?“ „Jo, jasně. Jen nějak moc vrzaly stromy, nebo co.“ „Stromy? A už vím. My už to s mámou ani nevnímáme. Pořád se chystám, že seříznu větve toho dubu, ale …“ začal táta. „Ale pořád se k tomu nemůžeš dostat,“ poznamenala máma lehce kousavě. Táta pokrčil rameny. V tomhle gestu se Jack poznával. Vůbec od chvíle, kdy vešel do tohoto domu, měl tendence všechno pozorovat důkladněji než dřív. „Jestli chceš, pomůžu ti s tím,“ řekl a zakousl se do toustu. Táta obrátil list v novinách : „To neříkej, nebo tě vezmu za slovo.“ „Vždyť taky jo. Nebudu tady přece měsíc sedět na zadku a nechat se obsluhovat,“ řekl Jack k překvapení obou rodičů. Působil teď tak dospěle, co přijel. Vzal mámě z ruky konvici s kafem a nalil si. „Ty piješ kafe?“ podivila se máma. „Víc jak pět let,“ řekl Jack a trochu se začervenal. Uvědomoval si, že za těch pět let se tady ukázal maximálně jednou týdně, nebo na svátky.

Stockholm
Kimi si toho rána vyšel na procházku k přístavu. Byla mu neobvyklá zima. Zimu měl vždycky rád, ale po víc jak třech měsících strávených v horké Kalifornii tu trochu mrzl. Přesto si užíval pocit sněhu křupajícího pod nohama. Bylo to něco jiného, byl to domov.
Procházel kolem stánků s vánočními stromečky, odkud se linuly tóny koled a užíval si ruch a shon rodného města. Jeho se tyhle zmatky absolutně nedotýkaly. Sám už měl nakoupeno všechno, co potřeboval, takže teď se schváceným lidem běhajícím z jednoho obchodu do druhého mohl smát. S rukama v kapsách a trochu posměšným úsměvem se pomalu loudal ulicemi a tu a tam nahlédl do výloh.

Náhoda tomu chtěla, že se zastavil i před trafikou. Ve výloze byla vyložená nejnovější čísla oblíbených časopisů. A zrovna, když se chtěl otočit a jít dál, zachytil koutkem oka titulní stranu jednoho z těch časopisů pro holky. Na obálce byla totiž fotka jejich kapely. Kimi povytáhl obočí. Danny podle všeho rozhodil sítě. Už dopředu je upozorňoval, že až se vydá jejich album, bude se jim tohle stávat naprosto běžně. Titulek hlásal, že uvnitř tohoto čísla naleznete informace o členech kapely Insomnie. Kimi by rád věděl co o nich píšou. Nejspíš kontaktovali vydavatelství a Danny jim poslal co chtěli, a nebo taky ne. Kimi byl v pokušení časopis koupit, aby si to přečetl. Bůhví, co za nesmysly by se dozvěděl. Nakonec to neudělal a to i proto, že zrovna ve chvíli, kdy tam postával, vyšly z obchodu dvě holky. Nemohly být o nic starší než ta, co po nich tuhle chtěla autogram. Holky si hrdě nesly číslo právě toho časopisu. Kimi chtě nechtě zaslechl útržek rozhovoru. „…Kimi je prostě naprosto sladkej,“ rozplývala se jedna a tiskla časopis k sobě jako poklad. „Pche, bych tě chtěla vidět, co bys dělala, kdyby teď stál vedle tebe,“ řekla druhá s převahou. „To bych se asi zbláznila a pak omdlela,“ zasnila se první. Drcla do kamarádky : „A co ty? Jsem si jistá, že kdybys viděla živýho Gina, tak to nepřežiješ!“ „Šílíš? Vždyť ON je taak nádhernej. A jak krásně zpívá,“ rozplývala se druhá. „To jo, Gino je dobrej. Ale Kimi má naprosto úžasnej hlas. Naprosto dokonalej!“ Víc už Kimi nezachytil, protože holky zmizely v davu. A ani nechtěl. Když procházely kolem něj, stáhl si kapucu hluboko do obličeje. Cítil jak i přes ten mráz zrudnul. Páni, Jack by se smál tejden, kdyby ty holky slyšel, pomyslel si.

Los Angeles
Chris se nabídl, že pojede pro bratra na letiště. Máma byla ráda a navrhla mu, že jestli Martin nebude mít moc zavazadel, mohli by cestou domů nakoupit. Proti tomu Chris nebyl. Rád využil každé příležitosti k tomu, aby si sedl do tátova Chrysleru. Vzal to přes Bel Air a liboval si, jak malý je v neděli ráno provoz.

Táta byl s Martinem domluvený, že počká u auta zaparkovaného na jednom z rozlehlých parkovišť u letiště, nedaleko stanoviště taxíků. Chris si sedl na kapotu a čekal. Napadlo ho, že s takovým autem by mohl zkusit sbalit nějakou letušku. Proč taky ne. Jenže jako na potvoru se žádná letuška neukázala.

„Chrisi! To jsi ty, prcku?“ zavolal blízko něj jeho bratr. „Marty, vůbec jsem si tě nevšim,“ Chris vstal a šel přivítat bratra. „To se divím. Mám nejvíc báglu ze všech,“ smál se Martin. Nebyla to tak docela nepravda. Malý poslíček na ně mrkal zpoza vysoko naloženého vozíku se zavazadly. Chris popadl nejhornější balíky a otevřel zavazadlový prostor. „Kdes’ proboha vzal tolik krámů?“ „Nejsem sám … Pozor na ten smoking!“ Chris se prudce narovnal. Bohužel se přitom praštil o dveře kufru. „Ty máš někoho sebou? Smoking?!“ vyrazil překvapeně.
Jako na zavolání k nim přistoupila malá, ale úžasně roztomilá bruneta. „Tady jsi,“ Martin ji vzal kolem ramen a zamilovaně jí políbil. Chrisovi bylo hned jasné, že je do ní celý pryč. Odkašlal si. Martin si zase uvědomil jeho přítomnost. „Liz, tohle je můj bráška Chris. Chrisi, tohle je Lizzie, moje snoubenka,“ představil je. Chris si přestal mnout bouli na hlavě a podal Liz ruku. Když se vzájemně představili, naskládali do auta zbytek věcí. Liz si sedla dozadu. Chris pohazoval kličky. „Chceš řídit?“ zeptal se bratra. „Ne, jen řiď ty. Jsem po té cestě hrozně unavenej.“ „Dobře. Máma chtěla, abychom cestou domů něco koupili,“ říkal Chris, když si zapínal pásy.

Zastavili tedy u jednoho supermarketu. Chris vytáhl papírky se seznamem. „Hm, balící papír, ubrousky?“ zastavil se nad posledními položkami seznamu. Marty se zasmál : „Jo, to je můj bratr. Tyhle věci mu zkrátka dělají potíže.“ „Děláš jako ty bys byl znalec,“ malinko se urazil Chris. Měl pocit, že Marty se chce vytáhnout před Liz, což bylo v pořádku, pokud se nevytahoval na něj. „Já to obstarám. Takové věci zvládne holka líp. Vy jděte pro to ostatní. Pak se setkáme u pokladny,“ navrhla Liz. „Dobrý nápad,“ kývl Chris.
„Tak co jí říkáš?“ ptal se Martin když zůstali sami. „Co ti mám říct, je skvělá, krásná. Jako vždycky si vybereš takovou holku abych pak žárlil,“ přiznal Chris. „Ale?“ doplnil Marty a ujal se nákupního vozíku. Chris se v duchu zasmál, brácha do něj viděl : „Ale snoubenka? Vědí o tom naši?“ „Ještě ne. Chtěl jsem jim o tom říct teď o svátcích.“ „Tak v tom případě hodně štěstí, brácho.“

Chicago
„Jsi teď spokojený?“ zeptal se táta, když byli spolu na dvoře. Jacka otázka zaskočila. „Éh? Jak to myslíš?“ zeptal se. „Tak jak jsem to řekl. Jestli tě baví co děláš.“ „A tak. Samozřejmě, že mě to baví, jinak bych to nedělal. Nikdy jsem to nedělal jinak,“ řekl Jack. „To je pravda. Víš, někdy si říkám, že jsme tě málo podporovali. Hlavně já.“ Jack se zády opřel o dveře. Tohle znělo skoro jako omluva. Ale za co? „Tati, co chceš vlastně říct?“ Jack si založil ruce. I když ho otcova slova dojala, nemohl si pomoct, aby jeho tón nebyl jaksi netrpělivý. Otec pomalu ukládal nářadí do přihrádky v předsíni. Další rys, který měli společný, oběma dělalo potíže říkat nahlas to, co cítí. „S tím tvým motokrosem. Kvůli tomu jsi odešel, ne? Protože jsme ti stáli v cestě.“ „Nechtěli jste abych si udělal závodnickou licenci,“ řekl Jack dutě. Bylo to už dávno, ale pořád ho to zlobilo. Nakonec si ji udělal sám, ale nebylo to tak snadné jako kdyby v tom rodiče stáli za ním. „Báli jsme se,“ řekl táta, narovnal se a poprvé se na syna přímo podíval. „Tati,“ procedil Jack skrz sevřené zuby : „motokros je sport, nebezpečnej jako plno jiných. Když to vezmeš kolem a kolem, klidně bych moh uklouznout v koupelně a dopadnout hůř než když se vymlátim na motorce.“ „Já vím. Přemýšlel jsem o tom, co jsi odešel. Asi mi došlo moc pozdě, co to pro tebe znamenalo. Žes to mohl někam dotáhnout a mi ti to překazili.“ Jack nemohl věřit tomu, co slyšel.

Oxford
Sammy sáhl do šuplíku. Fotka jeho starší sestry byla pořád tam. Vytáhl rámeček ven a zadíval se na ni. Zelenooká blondýnka v zelených letních šatech se opírala zády o strom a usmívala se. To bylo z léta rok před tím, než to začalo. Sammy se na to vzpomínal dobře. Tehdy bylo ještě všechno fajn. Vlasy měla čerstvě ostříhané a vypadala šťastně. Byl tehdy ještě moc malý aby všechno pochopil, nebo se k němu jako k malému rodiče chovali.

Na den, kdy jim zavolala policie se pamatoval jasně. Tehdy také viděl rodiče poprvé a naposled opravdu zhroucené a nešťastné. Na vlastní reakce se moc nepamatoval. Pamatoval se jen na pocit nevolnosti, jako by se s ním tehdy všechno zatočilo. Nemohl, nechtěl uvěřit, že je to pravda.
Uvěřil až na pohřbu. Stál tam v první řadě a pro slzy viděl všechno rozmazané. Jasně viděl jen tváře rodičů, nepohnuté, přijímající kondolence, jako by se jich to netýkalo. Věděl, že to tak není, ale tehdy jim ten naprostý nedostatek projeveného citu nemohl odpustit. Bylo to nespravedlivé, cítil, že to nebyla pravda, ale v tu dobu potřeboval někoho obvinit z toho všeho.
Daleko horší bylo to, co přišlo potom. Jméno Jeanny už nikdo nevyslovil. Vyklidili pokoj, věci prodali nebo darovali, i ta fotka z jeho nočního stolku se ze dne na den přesunula do šuplíku.
Sammy zavřel oči. Útržky vzpomínek se na něj valily jako proud řeky.

Když byl s klukama v Americe, nemyslel na to všechno. Tam žil docela jiný život, ale tady, v tomhle domě to na něj znovu padlo. Ležel na posteli a objímal rámeček. Když zase otevřel oči, slzy mu sklouzly po tvářích a tiše se vsákly do polštáře. Zaslechl zvuk kroků. Pootočil hlavu, po chodbě šla máma s košem na prádlo. „Sammy, jestli potřebuješ něco vyprat, přines mi to, ano?“ řekla, když ho uviděla mezi pootevřenými dveřmi. Přikývl. „Děje se něco?“ máma vešla dovnitř. Sammy ze sebe nedokázal vypravit slovo, bál se, že by se definitivně rozbrečel. Máma mu vzala z ruky rámeček s fotkou. Okamžik se na ní soustředěně dívala, pak mu jí vrátila. Všimla si jeho lesklých očí. „Nemysli si, mě taky moc chybí,“ řekla a prohrábla mu ofinu. S povzdechem vstala a sehnula se ke koši s prádlem. „Mami,“ vypravil ze sebe Sammy. Znělo to jako volání o pomoc. A na to slyší každá matka. Nechala koš košem, sedla si k němu na postel, objala ho a hladila po vlasech tak dlouho, dokud se od ní neodtáhl. „Už jsem v pohodě, promiň,“ zašeptal. Podíval se na zem, na máminy nohy v pantoflích. „To je v pořádku, zlato. Za smutek není třeba se stydět,“ řekla. Pak vstala, vzala prádlo a odešla z pokoje. Sammy si přejel rukou po obličeji. Těžce vzdychl, vzal obrázek a vrátil ho na jeho místo na stolku.

Turín
„Tak už to vyklopte,“ Gino se opřel o dveře na verandu, kde si máma se strejdou dávali odpolední kávu. „A co, miláčku?“ zeptala se máma opatrně. Ginovi neušel rychlý pohled, který vrhla na strejdu. „Od chvíle, co jsem přijel se tváříte, jakoby jste přede mnou ukrývali nějaké strašné tajemství,“ Gino na důkaz svých slov obrátil koutky. Pak žertem dodal : „Zabili jste snad zahradníka a zakopali ho za domem?“ „Nehloupni, Gino,“ namítla máma. „Měl by to vědět,“ řekl strejda. Gino vysunul bradu v očekávání toho, co přijde.

Jakmile v něčem jede strejda, nemůže to dopadnout dobře. Už dost na tom, že teď musel se strejdou, který se na svátky jaksi přifařil domů, bez ohledu na to, že do vánoc zbývají ještě dva týdny, sdílet svůj pokoj. Strejda totiž strašně chrápal.

„Rozhodli jsme se s tvou mámou, že znovu rozjedeme podnik,“ řekl strejda zvesela. „Toniovu restauraci, tu co je už druhý rok zavřená,“ řekla máma jakoby Gino nevěděl o čem je řeč. „Tu zkrachovalou?“ rozchechtal se Gino. „Ale, Gino!“ „No co, mami? Vždyť je to pravda … Ale dobře, protožes’ mi zachránil život, posmívat se nebudu,“ ukázal Gino svou velkorysou tvář. Máma se podívala z jednoho na druhého : „Zachránil život?“ „To nech být, mami. Jen mi strejdo řekni, kde na to chceš vzít peníze?“ „Ó, neboj, synovče, to už jsem zařídil.“ Strejda povzbudivě zamrkal. Na Gina to nezabíralo. Přerušilo je zazvonění telefonu. Ginova máma ho šla vzít.

Gino využil její nepřítomnosti a zaujal její místo. Naklonil se přes stůl ke strejdovi a nahlas mu pošeptal : „Nezapomeň, že tě znám, strejdo. Když ty přijdeš k penězům, nemůže to být úplně legální. Jestli zatáhneš mámu do jednoho z těch tvých kšeftů …!“ Strejda se nenechal vyvést z klidu a nevinně pravil : „Když už mluvíme o ilegalitě, čistě náhodou jsem se podíval do tvého nočního stolku. Mámě jsem samozřejmě nic neřek, to je tajemství mezi náma chlapama.“ „O čem to mluvíš?“ „Ále, našel jsem tam nějakou marihuanu a taky obdivuhodnou sbírku kondomů, ale to už je jiná věc.“ „Počkat, chceš říct, že se mi hrabeš v šuplících?“ „Nerozčiluj se, nic tím nesleduju.“ „To určitě. Strejdo, ty nezapřeš, že jsi ze Sicílie,“ řekl Gino s povzdechem.

Když se máma vrátila na verandu, Gino tam nebyl. „Co na to říká?“ zeptala se. „Bude se mu to líbit, neboj,“ ujistil ji bratr.

Gino šel do svého pokoje. Strejda Tonio. Už když ho viděl na letišti, věděl, že budou potíže. A ono to opravdu přišlo. Ginovi bylo vlastně fuk, jak strejda naloží se svou zavřenou restaurací. Jen si dobře pamatoval, že se posledně kvůli tomu krachu dostal do finančních potíží a nechtěl, aby na to dojela i máma. Ale taky věděl, že strejda to nemyslí nijak zle, akorát jeho obchody byly občas trochu podezřelé. Ale máma mu věří. Byl to její bratr, měla ho ráda. Budu muset strejčka trochu pohlídal, myslel si Gino, když s trhnutím otevřel onu inkriminovanou zásuvku. Zezadu vytáhl malý pytlíček. Skoro nic v něm nebylo a strejda dělá jako by tam měl zahrádku. Přesto šel do koupelny a vysypal tu špetku do záchodu. Zkusil si dát jointa jen jednou s kamarádem z rádia. A nic mu to neřeklo, tak v tom nepokračoval.
Pak se vrátil do pokoje, skočil na postel, založil si ruce za hlavu a přemýšlel jak udržet strejdu na uzdě.

Stockholm
Následující den bylo pondělí. Kimi zůstal doma sám a přemýšlel co podniknout. „Mám to,“ řekl si nahlas. Když se poflakoval po kuchyni, napadlo ho, že by mohl napéct. Teď na to byla ta nejvhodnější doba. Rodiče by si na to jistě nevzpomněli. Vyhrabal kuchařky, přesvědčil se, že má všechno, co potřebuje a pustil se do toho. Nepřipadalo mu to těžké. A byla to docela zábava. V zápalu strkal do trouby jeden plech za druhým. Až příliš pozdě si uvědomil, že tohle nemají šanci sníst ani do Velikonoc. A taky se dostal na dno pytlíku s moukou, skoro mu došla vanilka a ta trocha čokolády nestála za to, aby pokračoval.

„Co s tím vším budeme dělat?“ spráskla máma ruce jen co přišla. „To je vděk. Peču se s tím celej den … A to jsem toho ani moc nepřipálil.“ „Ale, to víš, že to oceňuju. Je to báječné, žes napekl. Už se moc těším až ochutnám. Jen mám obavy, jak to my tři sníme.“ „Taky jsem si říkal. Nějak mě to začalo bavit a pak už bylo pozdě. Ale, měl bych nápad. Mohl bych něco poslat klukům a Dannymu. Ostatně jsem Sammymu slíbil, že mu pošlu dárek. Tak teď uvidí, že neumí vařit jen on!“ Kimi byl tím nápadem doslova nadšený. A rodiče si také mysleli, že to bude nejlepší řešení.

Kimi si napekl, tak si taky sám uklidil kuchyň. Tady se projevil Sammyho výcvik. Sammy se sice dobrovolně ujal vaření, ale už odmítl dělat poskoka a uklízet bordel po každém, kdo si přijde udělat obložený chleba. To Kimi chápal a řídil se tím i tady. Když byl s úklidem hotový, rozhodl se ještě vysypat smetí. Táta se nahlas divil co to do něj vjelo. Kimi mu vysvětlil jak to u nich zařídil Sammy. „Ten Sammy má dobré nápady. Tohle bych taky mohla zavést,“ prohlásila máma s leskem v očích. Kimi popadl smetí a opustil byt dřív než máma stihne Sammyho nápad ještě vylepšit. Měl na sobě staré tepláky, vytahané tričko a byl celý od mouky, ale řekl si, že s tím nebude dělat cavyky když jde jen k popelnicím.

Ve třetím patře se zarazil. Zazdálo se mu, že něco slyší. A, jistě, tam bydlí jeho stejně stará sousedka Erika. Asi byla sama, když bylo rádio slyšet až na schody. Ale to nebylo to, co Kimiho upoutalo nejvíc. Jasně poznával jejich skladbu Innocence. Jak by taky bylo možné si splést Ginovy klávesy. A svou kytaru by poznal kdekoli. Několik okamžiků stál a poslouchal. Nemohl se ubránit pocitu hrdosti. Kdo by byl řekl, že zrovna Erika, která si nedala ujít příležitost, aby se ho škodolibě nevyptávala „kdy že z něj bude ta hvězda“, bude o pár měsíců později poslouchat jejich album. Dveře jejího bytu se náhle prudce otevřely. Kimi se lekl. Na to, aby se nenápadně vytratil ovšem bylo pozdě. „Kimi?“ zeptala se Erika. „Hm, ahoj,“ řekl Kimi rádoby nedbale. Snažil se dělat, že nikdy neslyšel Broken Silence, která se nyní docela jasně nesla otevřenými dveřmi do chodby. Aby tento dojem zvýraznil, znuděně se usmál a loktem se opřel o zábradlí. Málem to dopadlo špatně, protože mouka ve spojení s vejcem, kterou byl zamazaný způsobila, že mu loket po zábradlí ujel. Chybělo málo a Kimi by spadl ze schodů. „Nevěděla jsem, že jsi přijel domů,“ říkala Erika. Vypadala rozpačitě. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak si teď připadal Kimi. Celá tahle scéna mu byla nevýslovně trapná. „No, přijel jsem na svátky,“ prohodil. Bylo mu jasné, že s předstíráním, že to nikdy neslyšel daleko nedojde. „Rád slyším, že máš vkus,“ ukázal bradou k jejímu bytu. Tohle znělo sakra nafoukaně, nadával si v duchu. Erika zrudla : „Totiž, to jo… Poslyš, Kimi, chtěla jsem se ti omluvit. Nechala jsem kamarádky aby se tobě a tvojí hudbě posmívaly,“ pokrčila rameny : „a přitom teď ty samý neposlouchaj nic jinýho.“ „Včetně tebe,“ Kimi si nedal ujít příležitost jí to trochu vrátit. Co vtipů si musel vyslechnout. Nijak zvlášť se ho to sice nedotýkalo, názory těch holek ho nezajímaly, ale na druhou stranu, nikdo nemá rád když se mu posmívají. „To je pravda. Promiň.“ „Neomlouvej se pořád, o nic přece nejde.“ Kimi si tam s tím smetím začínal připadat pěkně hloupě a rád by už šel. Jenže Erika chtěla říct ještě něco : „Nechceš zajít na chvíli k nám?“ Kimiho to překvapilo. Jako malé, stejně staré děti si spolu často hráli, takže u nich byl mnohokrát. Když začali chodit do školy, kamarádit se přestali. Erika si našla kamarádky a jeho víc zajímal hokej než tlachání. Ani později se to nezměnilo. Erika bývala často sama a při těchto příležitostech obvykle pořádala hlučné večírky. Nejednou slyšel hlasité stížnosti sousedů. Párkrát ho i pozvala, ale on nepřijal. Neměl rád tyhle večírky se spoustou lidí, které neznal a vším tím kraválem. Erika ho posléze zvát přestala. Pak už spolu sotva prohodili pár slov když se potkali u dveří, nebo u schránky. Proto ho překvapilo že ho teď zve dovnitř. „Nikdo u nás není,“ dodala. „Hm, díky, ale …,“ pohupoval si s taškou se smetím a přemýšlel, na co se vymluvit. Erika nebyla hloupá, pochopila, že nemá zájem. „Ale, kdybys chtěl, stav se u mě. Byla bych ráda.“ „Em, jo … jasně … někdy se zastavím,“ zamumlal. V duchu si nadával jak blbě to musí znít. Erika si zamnula předloktí : „To bude fajn. Kdykoli …“ „A Kimi, chyběls mi,“ dodala ještě než za ní zapadly dveře.

Kimi rychle seběhl po schodech. Tak já jí chyběl, pomyslel si.

Chicago
Jack se zastavil u ohrazení oddělující trať od prostorů pro diváky. Několik kluků právě trénovalo. Sledoval je a říkal si jak by on sám projížděl zatáčky, kde by ubral plyn a kde zase naopak přidal. Sám sice závodně jezdil hlavně motokros, ale pravidelně se účastnil i závodů silničních motorek. Byl rád, že se sem šel podívat. Ten pach benzínu a hluk u tratě mu chyběly.

„Jacku! To snad ani neni možný, Jack Reilly se na nás přišel podívat,“ hulákal někdo za ním. Jack ten hlas poznal okamžitě. „Musel jsem se na vlastní oči přesvědčit že to mrvíš stejně jako vždycky,“ řekl v odpověď. Rozesmátý hnědovlasý kluk postavou připomínající Kimiho, v červené kombinéze si odložil helmu do trávy. Pete Connors, Jackův nejlepší kamarád, jeden z mála se kterými byl stále v kontaktu. Přátelsky se poplácali po zádech. „Nazdar, Pete, jak jde trénink?“ Mladík mávl rukou : „Ani se neptej. Sám víš, jaký mám v zimě potíže. Po pár okruzích mám pneumatiky samou šupinu.“ „Jen jestli to není stylem jízdy,“ rýpl si Jack. „Pfff, ty mluvíš jak náš starej,“ nafoukl se Pete. „Starej“ byl v tomto případě Henry Andrews, jejich trenér, který jim nic neodpustil. „V tom případě tě zvu na pivo,“ zakončil Jack. Pete nakrčil nos : „Takovou nabídku nemůžu odmítnout. Pokud platíš.“ „Kdo ti řek že platím?“ „Ale, jen se nedělej. Tady teď kolujou historky že od tý doby, co ses dal na muziku seš prachatej až hrůza,“ vykládal Pete se smíchem. „Jo, to zrovna. Nezapomeň, že se o zisk musím dělit,“ řekl Jack. Oba se rozesmáli.

„Nemysli si, to není z mý hlavy. Ale máme tady týpka, nějakýho Lewise Bankse …, mimochodem starej je do něj úplně zabouchnutej,“ říkal Pete, když si sedli na hrazení u trati. „Náš starej? Tomu se mi nechce věřit.“ „By ses divil. Všichni kolem něj skáčou, jako by byl pozlacenej. Ne, že by nebyl dobrej, to on zas je. Akorát je tady kdekdo přesvědčenej, že to není zas takovej zázrak jak se starej tváří. Mě osobně je z něj pomalu zle. Jak ten starýmu podlejzá a vnucuje se a to jen proto aby měl výhody. Frajírek jeden,“ odfrkl si Pete. „Páni, takhle naštvanýho jsem tě dlouho neviděl,“ podivil se Jack : „Pojď na to pivo a tam mi všechno povíš.

Los Angeles
Chris natažený na pohovce přepínal z jednoho televizního programu na druhý. Rodiče zabraní do hovoru vešli dovnitř. Chrisovi bylo okamžitě jasné, že se baví o bratrovi a jeho přítelkyni. „Aby vás neslyšel,“ zabručel. „Proč? Neříkáme nic špatného,“ ohradil se táta. „To nevím, neposlouchal jsem. Ale umím si to představit.“ „Co tímhle chceš říct, Chrisi?“ zeptala se máma. Chris se převalil na břicho : „Nic, už mlčím.“
Nelíbila se mu představa, že rodiče začnou Martinovu přítelkyni pomlouvat hned jak vejde do dveří. A už vůbec se mu nelíbilo co slyšel. Bože, jako by záleželo na tom, jestli má Marty bílou holku. Byl v tom snad nějaký rozdíl? Nemyslel si, že by máma byla nějaká rasistka a táta už vůbec ne. Jenže oni odjakživa hrozně dali na to, co si o nich myslí okolí. Co řeknou sousedi a jak se u toho budou tvářit. Zdaleka nešlo o to, že Liz byla bílá jako o to, že o ní nic nevěděli a nechtěli aby zanechala v sousedství špatný dojem. Chris ty drbny z okolí znal dobře. Neměly na práci nic lepšího než pomlouvat sousedy.

„Něco vám řeknu. Já jí taky neznám, ale podle mě je to fajn holka. A Marty jí má rád. To je snad hlavní. A co si myslej sousedi je jejich problém. Jste lepší než oni, nebo ne?“ prohlásil. Zvedl se z pohovky a zanechal rodiče s tou myšlenkou samotné.

Danny se s energií pustil do mytí oken. Od doby, co kluci odjeli, měl volný režim. Tony Goldstein proháněl ostatní manažery a jeho nechával na pokoji. Před Vánoci byla ta nejvýhodnější doba pro vydávání čehokoli. A Goldstein viděl, že tahle sezona bude stát za to. Po nějaké době se mu opět podaří srazit konkurenci. Danny myslel na to, co mu Goldstein řekl včera.

„Danny, ještě v létě jsem se o tebe trochu bál. Vypadalo to, že tě štěstí opustilo, ale tvůj nápad zabral. Ti tví kluci za chvíli budou naší vlajkovou lodí,“ říkal Goldstein a pohupoval se u toho v křesle „Já nevím, šéfe. Zase aby nebyli pod moc velkým tlakem,“ říkal Danny. Goldstein si pohrával se zlatým perem : „Máš pravdu. Nemají toho za sebou tolik aby v tom uměli pořádně chodit. Proto chci, Danny, aby jsi se od nového roku věnoval výhradně jim. Tvoje ostatní projekty bychom pak mohli rozdělit mezi ty nové manažery, na tom se pocvičí. Ale do ničeho tě nenutím. Vím, že bys to zvládl i tak.“

Danny šmudlal skvrnu na okně. Goldstein měl nepochybně pravdu. Vrhli je do toho kolotoče bez přípravy. Jiné kapely jejich typu se propracovávají na slunce třeba celé roky. A oni měli v podstatě cestu otevřenou. O to klíčovější bude dokázat, že First Strike, která stále okupuje první příčky hitparád a začíná pomalu pronikat i do Evropy není jen sezónní záležitostí a důkazem chytrého marketingu.

Turín
Gino opřel kolo o plot. Začínal si říkat, jestli by si ho neměl vzít sebou do Los Angeles. Pokud by ale nevyšlo výhodněji koupit si tam nové. Z myšlenek ho vytrhla máma. Stála ve dveřích a prohlížela si ho. „Co se děje?“ zeptal se. Máma se usmála : „Něco bych po tobě chtěla.“ „Aha. Já to věděl. Tak do mě.“ „Mám na dnešek lístky do divadla. Měla jsem jít s Carmellou, ale onemocněla a teď už těžko někoho seženu. Tak jsem si říkala jestli by si se mnou nešel ty.“ „O ne, mami, víš jak jsem pyšnej na to, že jsem kulturně nedotčenej,“ vymlouval se Gino. „No právě. Gino, pojď se mnou, pro jednou tě to nezabije.“ „Bych si nebyl tak jistej,“ zabručel Gino a hned se chytil spásné myšlenky : „A co Tonio? Pořád kolem tebe skáče, tahá tě do byznysu, tak co kdyby se obětoval on?“ „Ptala jsem se ho, ale Tonio má obchodní schůzku.“ „To jsem si moh‘ myslet že se na něco vymluví.“ Gino se chystal vejít do domu. „Jediný kdo se vymlouvá jsi ty. Co ti to pro jednou udělá? Někdy se vážně chováš docela jako tvůj otec.“ Jak to řekla, Gino na prahu ztuhl. „Doufám že ne,“ řekl s očima sklopenýma k zemi. Máma vzdychla : „Nepopřeš že je tvůj otec, protože je to tak ať chceš nebo ne.“ Gino potřásl hlavou. „Ne, ale nejradši bych …“ větu nedokončil, hlas se mu třásl. Máma ho vzala za bradu, ale on se jí vysmýkl a rychle odcházel do pokoje. „Už bys mu jednou měl odpustit, Gino. Hlavně kvůli sobě,“ řekla Luciana zádům svého odcházejícího syna. „To nikdy!“ odsekl Gino a práskl za sebou dveřmi.

Navzdory tomu jak jejich rozhovor skončil, Gino se překonal, oblékl si nejlepší kalhoty, košili a dokonce vytáhl ze skříně sako. Zašel tak daleko, že si vzal kravatu. Když si jí před zrcadlem v koupelně zavazoval, opřel se o umyvadlo a zahleděl se do zeleného lesku ve svých očích. On měl stejné oči. Jeho otec, bohatý podnikatel, který od rodiny odešel, když synovi byli tři roky a od té doby se vůbec nezajímal co s nimi je. Za celé ty roky poslal snad tři pohledy. Z Aspenu, Martiniku a Austrálie. Nebo to snad byl Nový Zéland? Možná že i párkrát zavolal. Gino se už nepamatoval. Nechtěl se pamatovat. Vlastně si slíbil, že s ním už nikdy nepromluví. Bylo lehké to dodržet vzhledem k frekvenci jejich komunikace. A máma chce abych mu odpustil. To sotva, pomyslel si. Zhasl v koupelně a šel se podívat co dělá máma. Byla připravená. „No né, tobě to sluší!“ zvolala když ho uviděla. Nejspíš si nebyla jistá, jak navázat po tom co naposled řekl. A tak usoudila, že nejlepší bude to přejít. Gino to tak lehce nedokázal. Ne, když šlo o otce. Stydlivě se pousmál : „Ani nevím jak se v tom mám chovat.“ „Slušně. Normálně. A neškleb se!“ napomenula ho máma. Ještě mu srovnala kravatu a mohli vyrazit.

„Tonio nám tady nechal auto.“ „No, to určitě uděláme dojem,“ zakuckal se Gino. Na varovný mámin pohled zvedl omluvně ruce a nasoukal se za volant strejdova auta.

Až příliš pozdě Gino zjistil, že ho máma zatáhla na operu. Ale když za nimi zapadly dveře lože, bylo na útěk pozdě. „No doprčic. Kdybych to věděl, vezmu si víc peněz na pivo,“ řekl a svezl se do sedačky potažené červeným sametem. „Alespoň jednou se prosím chovej slušně, ano? A vůbec, o čem to mluvíš?“ divila se máma. „Dole je hospoda, nevšimla sis?“ „Opovaž se mi utéct. Jednou jedinkrát se mi podaří vzít sebou svého dospělého syna do společnosti … Gino, sedni si!“ máma k němu mluvila tak na půl, víc pozornosti věnovala programu, když si všimla, že Gino se vyklání přes zábradlí dolu do hlediště. Gino usoudil, že takhle by za chvíli mámě mohla dojít trpělivost, tak si zase sedl. Vzal mámě z ruky program. „A co je to vůbec zač ten Don Giovanni?“ „Mlč a uvidíš. Už to začne.“ Ulevilo se jí, když jí Gino poslechl a až do přestávky ani nemukl.
Zavěsila se do něj a říkala : „Není to zase tak špatné, co říkáš?“ Gino něco zabručel. Právě scházeli ze schodů dolu do haly, kam směřoval proud lidí aby si před další částí trochu protáhl nohy. Kuřáci spěchali ven, takže dovnitř otevřenými dveřmi které si podávali pronikal chladný noční vzduch. Máma cosi vyprávěla o opeře, ale on jí přestal poslouchat už na schodech. V davu si všiml někoho koho dobře znal. Nejdříve si nebyl úplně jistý. Stála tam a bavila se a smála s nějakou ženou. Ano, byla to ona, Caterina. „To snad není možný,“ řekl polohlasně.
Když bylo po představení a oni odcházeli z divadla, Gino bez přestání pátral očima po malé brunetce ve žlutých šatech. „Kam mě pořád táhneš?“ ozvala se máma, když s ní prošněroval halu. Než stihl Gino odpovědět, máma vedle něj nadskočila a zvolala : „Ó, podívej, není to Caterina!“ Chytila ho za loket a otočila o stoosmdesát stupňů, takže stál přímo proti Caterině. Předtím se nespletl, skutečně to byla ona v těch žlutých šatech. „Caterino, to je úžasné překvapení! Jak dlouho jsem tě neviděla? No řekni, Gino,“ spustila máma o překot. Aby ne, Caterina byla jediná z jeho dívek kterou měla ráda. „Hodně dlouho,“ řekl a díval se přitom na Caterinu jak se objímá s jeho mámou jako se starou kamarádkou. Ty dvě se okamžitě pustily do rozhovoru. Gino si tam připadal trochu přebytečně jak tam jen tak stál. Ze zkušenosti věděl, že jak začne jeho máma povídat, nikdo jiný nemá šanci cokoli říct.

V tom se mu u lokte zjevil strejda Tonio. „No né, synovče, takže tě přemluvila.“ „Kde ty jsi se tady vzal?“ Gino měl pocit jako by byl herec na jevišti. Nebo spíš loutka. Dřív než se vzpamatoval, máma vrhla svou pozornost na Tonia a začala mu líčit jaká byla opera. „Ahoj,“ řekla Caterina. Gino se nechal unést tím jak krásně vypadala a objal jí. Nebránila se. „Ahoj, rád tě zase vidím. I když bych nepředpokládal, že to bude zrovna v opeře.“ Zasmála se : „To já taky ne. Páni, dokonce máš oblek, já zírám. A ta kravata, to jsou věci. Takhle jsem tě ještě neviděla.“ „Já taky ne. Ale ty vypadáš … úžasně.“ Caterina jeho kompliment přeslechla. Dívala se k silnici. „Není to …“ řekla a ukázala na odjíždějící modrý fiat. „No to snad ne. Oni mě tady nechali.“ Strejda s mámou nasedli do auta a odjížděli si jako by nic. Gino zapískal na prsty. „Héééj strejdoo!“ zaječel. Jenže fiat zahnul za roh. „No vidělas’to?“ říkal Gino. Caterina se rozesmála. Gino pochopil že se směje jemu. „Jo, to je vtipný. Strejc mě tady prostě nechal …“ „Tak pojedeš se mnou autobusem,“ navrhla Caterina. Gino vydechl : „Tak dobře.“ Snažil se nedat na sobě znát jak je rád že s ní může strávit trochu času. Caterina totiž nebyla jen jediná dívka kterou měla ráda máma, ona byla hlavně jediná dívka kterou měl doopravdy rád on. S žádnou co přišla po ní, ať už to byl náhodný flirt, nebo delší známost, to nebylo takové. Ona byla první kterou miloval, vlastně byla první úplně ve všem.

Pomalu spolu vyšli po ulici. Caterina se pořád ještě smála. „Rád bych věděl co jsem řek tak legračního?“ zajímal se Gino. „Nejde o to co jsi říkal, ale jak jsi se u toho tvářil. Měl ses vidět když ti ujeli, vypadal jsi jako buldoček,“ řekla Caterina a dál se smála. „Buldoček?!“ „No, tak legračně jsi nakrčil čelo a …“ „To stačí. Fakt, že vypadám jako buldoček docela stačí.“ „Tak promiň.“ „Hm, víš jaký jsem když …“ „Si z tebe dělají legraci,“ doplnila. Usmál se : „Jo, znáš mě dobře.“ „Samozřejmě. Po tom co mezi námi bylo …“ Caterina se odmlčela. Gino zvedl pohled od chodníku a zadíval se na ní. Rád by věděl proč tu větu nedokončila. Začal tedy sám : „Co tady vůbec děláš? Už nebydlíš v Miláně?“ „Pořád tam bydlím. Přijela jsem na svátky za rodinou. Tak jako ty.“ „Prima. To bychom se někdy mohli vidět kdybys chtěla.“ Caterina zachumlaná do kabátu zamyšleně přikývla : „Proč ne. Můžeš mi povědět jaké to je v Americe.“ „Áá, vidím, že zvěsti jdou rychle.“ „Jaképak zvěsti. Občas taky poslouchám rádio. Kromě toho, mluvila jsem s Lucianou.“ Gina to překvapilo : „Bavíte se o mě s mou matkou?“ „Vadí ti to?“ „Ne. Možná trochu. Děsí mě představa, co na mě může prozradit.“ „Nic, co bych už nevěděla,“ ujistila ho Caterina.

Ukázalo se, že žena, se kterou Caterina mluvila o přestávce byla její sestřenice, u které bydlela. Než došli na její adresu stihla ještě Ginovi říct že v Miláně studuje oděvní návrhářství a má se tam dobře.

Oxford
Sammyho otec nad novinami zavrtěl hlavou : „To snad není pravda. Představte si, že zločinnost zase stoupla o 3%. Kam takhle přijdeme.“ Sammy, který dnes neměl nejlepší náladu pokrčil rameny : „Statistiky jsou zmanipulovaný.“ „Nesmysly,“ odmítl takové tvrzení otec : „i u nás je to vidět. A to by člověk řekl, že v univerzitním městě to nebude tak zlé jako v Londýně. Například před měsícem jednomu mému kolegovi vykradli auto. Ještě mu rozmlátili skla a posprejovali mu to.“ „To snad ne?“ zvedla máma oči od polévky. „Přesně tak. Bude rád když mu to pojišťovna uhradí. Samozřejmě banda chuligánů. Jak jinak.“ „Jak jinak. Jen pro tvou informaci … před měsícem jsem tady ještě nebyl,“ řekl Sammy. Měl co dělat, aby se ovládal. Položil lžíci vedle talíře, pomalu se zvedl a odešel do svého pokoje.

„Co je to s ním zase?“ zlobil se táta. „Nech ho být. Za pár dní budou svátky a já vážně nechci abyste se hádali.“ „Nehádám se. Ale můžu snad vědět co se děje s mým synem.“ „Chybí mu Jeanny.“ Táta odložil noviny : „Nám přece taky. I my s tím musíme žít. Ale proto se nechováme jako bychom byli sami, kdo to tak cítí.“

Sammy za sebou zavřel dveře. Vzal ze stolu mobil. Ani ne za půl minuty volaný zvedl. „Ahoj, Sammy!“ ozval se Kimiho hlas. „Nazdar. Neruším?“ „Žádný strach. Vlastně jsem ti dneska chtěl volat.“ Sammyho nálada se obratem zlepšila : „Tak jsem byl první. Jak se vůbec máš?“ „Ale, ujde to. Jsem rád, že jsem doma, to jo, ale …“ „Nudíš se,“ napověděl Sammy. „Tak trochu. Ale znáš mě, já si vystačím. A ty?“ „Ani se neptej,“ vzdychl Sammy. „Počkej, co se stalo?“ „Nestalo se nic. Zapomeň na to, nechce se mi o tom teď mluvit. Někdy ti povím jak to se mnou je.“ „Sammy, ty mi dáváš. Neříkej, že máš taky temnou minulost?“ „Možná trochu,“ odvětil Sammy. „Aha. A teď jsi přijel domů a připomíná se ti to.“ „Jo, správně. Kdo má ještě temnou minulost?“ „Jack. Aspoň to o sobě tvrdí. I když u něj to může znamenat cokoli.“ Sammy se zasmál, přesně věděl, co tím Kimi myslí. „A co jinak děláš?“ zajímal se. „Nic moc. Ale za pár dní by ti mněl dojít balíček.“ „Balíček? Já říkal že mi máš napsat.“ „Vždyť taky jo. A jako bonus ti posílám cukroví co jsem napekl. Proto ten balíček.“ „Ty jsi pekl cukroví? Pane jo!“ „To říkala máma taky. Už jsi zavolal tý svý sestřičce?“ „Sestřičce?“ nechápal hned Sammy. „Sestřičce. Zdravotní. Sádrovala ti nohu jestli si nevzpomínáš.“ Sammyho pohled sklouzl k úhledné sádře. „Už vím,“ řekl. „No sláva. Kolik těch zlomených noh‘ asi máš, proboha,“ říkal Kimi tím svým mírně sarkastickým způsobem. „Hele Kimi, jak vůbec víš, že mám její číslo?“ „Mám svoje zdroje,“ řekl Kimi tajemně. „Aha, takže Gino kecal.“ Kimi se zasmál : „Jo, Gino kecal. Ani nechtěj vědět jak moc. Nevadí?“ „Jasně že ne. Komu jinýmu se můžu svěřit než tobě.“ „Chm, tak díky. Já už jsem taková vrbička. Ale neodbíhej od tématu. Volal jsi jí?“ „Ještě ne,“ přiznal Sammy. „Tak to udělej!“ „Asi jo. A co že jsi se dal na poradnu pro zamilované?“ ptal se Sammy, čímž přiznal jak to s ním je. Dřív na to nepomyslel, ale teď když to řekl, došlo mu, že se do Michelle opravdu zamiloval. „Protože umím radit. Už od školky. Jen to má malej háček – sobě poradit neumím.“ V tom se ozvalo varovné zapípání a hovor se přerušil. Sammy zjistil, že chyba je na jeho straně. Došel mu kredit.

Odevzdaně hodil mobil na postel a šel do sprchy. Ne, že by se mu chtělo, protože se sádrou to byl výkon hodný obdivu. Už abych měl tu sádru z krku, myslel si vztekle, když si balil nohu do igelitu.

Chicago
Jack se s hlavou v dlaních svezl podél skříně na zem. Nevěděl jestli se má vztekat nebo brečet. V tom vyšel z koupelny táta. Když ho tam tak viděl zastavil se u něj. „Stalo se ti něco?“ zeptal se. Jack si sundal ruce z obličeje. „Ztratil jsem bundu,“ řekl pohřebním tónem. „Když nejde o nic horšího,“ řekl táta zvesela. Jack zavrtěl hlavou. „Ne, ty to nechápeš. Tohle není jen tak obyčejná kožená motorkářská bunda. Nosila mi štěstí. Měl jsem jí na každým závodě, dokonce i tréninku …“ Jack vzdychl. Měl jí i na tom konkurzu. Táta pochopil, že tady jde o citovou záležitost. „Víš co, zkus se podívat ještě jednou,“ navrhl. „To nemá smysl. Prohledal jsou to tady všechno třikrát. Není tady.“ Táta na to šel logicky : „Zkus si vzpomenout kde si jí měl naposled.“ Jack se zamyslel. „Šel jsem se podívat na kámoše do klubu. A pak jsme si zašli na pivo.“ Pokrčil rameny. Najednou vyskočil, jako by ho zasáhl proud. „Už to mám. Musel jsem jí nechat v tý hospodě. Tak to je v prdeli.“ Táta nechal jeho slovník bez komentáře. „Běž se tam podívat a …“ „To nemá smysl, tati. Ta už je dávno v čudu.“

„Půjdu na chvíli ven,“ řekl Jack, když viděl, že prohledávání skříně nemá smysl. Nepomohlo ani když táta rozšířil pátrání na celé patro. Zklamaný a posmutnělý Jack se šel provětrat ven. Jen co za ním zapadly dveře, táta se přitočil k mámě, která jejich rozmluvu vyslechla na schodech. „Už vím co tomu našemu klukovi dáme k vánocům.“

Jack se loudal ulicemi s náladou pod psa. Byl rád, že nepotkal nikoho známého, protože dnes by nebyl ten nejlepší společník. Zatoulal se do ne právě nejlepší čtvrti. Sem turisti zabloudí zřídka, ale on tady vyrůstal, chodil tudy do školy jako malý kluk a kromě toho, že ho tady párkrát okradli a jednou zbili se mu nikdy nic nestalo. Prošel kolem několika nočních podniků a hospod. Pak si všiml něčeho, co tady dřív nebývalo – tetovací salón.

Sotva vešel dovnitř ucítil nezaměnitelný zápach marjánky. To byl taky jeho jediný dojem, protože uvnitř panovalo přítmí. Když jeho oči přivykly šeru, uviděl před sebou jednoduchý pult s kasou a silným blokem. Protože tu nikdo nebyl, přitáhl si sešit a zalistoval v něm. Byla zde s velkou pečlivostí předkreslená tetování na výběr. Další obrázky byly rozvěšené po stěnách. Některé jen jednoduše načrtnuté tužkou, další vykreslené v barvách. Jack se kousl do rtu. Už před lety se chtěl nechal tetovat, ale z obavy co by tomu řekli rodiče to neudělal. A teď váhal. Že by do toho šel? Nebyl hlupák, dobře věděl, že zdobit si tělo tetováním není jen tak, to zůstane napořád. Zaklapl knihu, obešel pult a šel za pachem trávy dál. Tady byla tma ještě větší a odněkud hrála punková hudba. Přímo před sebou zahlédl záblesk světla. Šel tedy za ním. Po pár krocích zakopl o něco, co se s rachotem podezřele připomínajícím plechovky od piva rozletělo na všechny strany. Pak se zamotal do korálkového závěsu sloužícího místo dveří. Odhodil korálky stranou a zjistil, že stojí v malé místnosti. Na tetovacím křesle ležel muž s lehce prošedivělými delšími vlasy staženými do ohonu. Od něho také pocházel ten kouř. Nad ním se skláněla dívka zhruba Jackova věku. V ruce svírala tetovací jehlu. Měla punkersky krátké rudé vlasy podbarvené černě, zmalované oči, kožené kalhoty a kratičké žluté tílko. Jack si stačil povšimnout, že je dost hezká. „Co je to zač, Piper?“ zeptal se chlap. „Nemám tušení,“ odpověděla dívka lehce nakřáplým hlasem, načež pokračovala v práci na jeho zádech. „Nenechte se rušit, já počkám,“ řekl Jack. „A co chceš?“ zeptala se Piper. „Kérku, co jinýho.“

Turín
Jen co odemkl domovní dveře, srazil se Gino s matkou. „Už jsi tady?“ zeptala se překvapeně. „Jenom jsem doprovodil Caterinu domů,“ pokrčil rameny. „Sluší jí to, že?“ usmívala se máma. V tom se v chodbě objevil Tonio. „Á strejda, jdeš mi akorát do rány. Můžete mi říct co to jako mělo znamenat?“ spustil Gino. „A copak, synovče?“ culil se strejda. „Nedělej, že nevíš o čem mluvim? Nechali jste mě tam jako bych byl vzduch,“ prskal Gino. Na strejdu si dnes ale nepřišel. „Nezdá se ti Luciano, že je ten tvůj kluk trochu nervózní? Měl bys trochu upustit páru, tohle není zdravý takhle se pořád rozčilovat. Asi bys měl zkusit jógu, to je dobrý na nervy.“ Pak se strejda s úsměvem otočil, řekl něco o tom, že jde do koupelny a takovou hodinku tam bude, aby ho nikdo nerušil a byl pryč. Gino si prohrábl vlasy. „Vážně, kdyby nebyl můj příbuznej, tak …“ řekl už klidněji. Máma, která jako vždy když se ti dva střetli jen přihlížela, zavrtěla hlavou. „Mít vás dva doma, to je jako sedět na bedně s dynamitem, a čekat kdy vybouchne,“ řekla. „Promiň. Ale uznej, že pravdu jsem měl já. Tonia ani nenapadlo na mě chvilku počkat …“ „To jsem byla já.“ „Cože?“ „To já jsem řekla Toniovi aby jel domů.“ „Eh? Ale proč? Nechci z toho dělat aféru, mami, ale já jen chtěl pozdravit Caterinu. Pak bych šel za váma.“ „Říkala jsem si, že si budete chtít popovídat když jste se tak dlouho neviděli.“

Po rozhovoru s mámou šel Gino rovnou do koupelny. Dveře ale byly zavřené a zevnitř se ozývalo šplouchání vody. Ginovi bylo jasné, že strejda se naložil do vany. To ovšem znamenalo, že pro dnešek může koupelnu pustit z hlavy. Cestou do pokoje si rozvázal kravatu, sundal sako a přetáhl přes hlavu košili. Všechno hodil na jednu hromadu a vlezl do postele. S trochou štěstí bude spát dřív než přijde strejda.

Oxford
Sammy se zavrtěl v posteli. Chtělo se mu ještě spát, jenže ho okamžitě po probuzení začala svědit noha pod sádrou. Bylo to k nevydržení. Aniž otevřel oči, nahmátl na nočním stolku pravítko aby se poškrábal. Zatímco se zuřivě škrábal, uvažoval proč je v pokoji taková zima. S úlevou odhodil pravítko na zem a zabořil obličej do polštáře. Dnes byl právě jeden z těch dnů, kdy by raději nevylézal z postele. Kromě toho ho začínala bolet hlava. Někdo zaklepal na dveře. „Sammy, za chvíli bude snídaně,“ ozval se matčin hlas. Sammy se s povzdechem vyhrabal z peřin. Ale místo odpovědi matce kýchl tak že málem sletěl z postele. Tohle mámě nemohlo ujít. A taky ne. Vešla dovnitř a řekla : „Že ty jsi se nachladil.“ Nebyla to otázka. Máma totiž viděla otevřené okno : „Aby ne, spát při otevřeném okně v tomhle mrazu.“ Sammy seděl na posteli a nic neříkal. Na to, aby mu došlo, že kombinace otevřeného okna a skutečnosti že šel spát s mokrou hlavou nemůže dopadnout dobře nepotřeboval matčin pozorovací talent. Ta mezitím došla k oknu, rázně ho zabouchla a kriticky si syna prohlédla : „Donesu ti prášky a čaj.“ Stačil jí pouhý zběžný pohled a hned věděla jaká je situace. Také vychovala dvě děti, které ve studené vlhké Anglii byly nemocné každou chvíli.

Sammy neprotestoval ani když se za pár minut vrátila s kouřícím se hrnkem čaje, paralenem, kolem krku mu omotala šálu a do pusy vrazila teploměr. Neměl sílu se jakkoli vzpírat. Jediné kýchnutí popohnalo nástup bolení hlavy přímo bleskově. Teď měl pocit, jako by mu někde za očima vybuchl granát. Máma mezitím pokračovala s diagnózou. „Hm, přesně jak jsem si myslela, máš teplotu. Koukej si vzít prášek. Je ti ještě něco?“ příkazy střídala s otázkami jako generál. Sammy, kterému se zdálo jako by spolkl ostnatý drát se znovu rozkašlal. „Báječné, to jsem potřebovala. Zrovna když má přijet teta Alice.“ Sammy si protřel slzavé oči. „Teta Alice?“ zachraptěl. Máma se na něj výhružně podívala a tak honem zapil prášek až si přitom popálil krk horkým čajem. Máma ale byla generál připravený na jakoukoli krizovou situaci. „No, nevadí, budu se snažit udržet od tebe tetu co nejdál. Přinesu ti snídani.“ A byla pryč. Sammy nestačil namítnout že snídani v žádném případě nechce. Svalil se zpátky do postele. Přitiskl si k obličeji polštář. „Bože za co!“ zaúpěl do peří.
Sammy musel uznat, že máma ho opečovává jako malého kluka. Jediný rozdíl mezi dneškem a dobou kdy byl malý spočíval v tom, že dřív by mu do postele nanosila knížky aby se nenudil. Teď si musel vystačit sám.

Táta mu ve městě koupil kredit do mobilu, takže odpoledne, když se vzbudil, mohl opět volat. Třesoucí se rukou rozložil papírek s telefonním číslem co mu dala Michelle. „Ano?“ ozval se její hlas. Sammy si říkal, že určitě musí slyšet jak mu buší srdce. „A-ahoj Michelle, to jsem já, Sammy.“ „Sammy, tak jsi přece zavolal? Už jsem si říkala jestli jsi na mě nezapomněl, nebo …“ „Jak bych mohl,“ přerušil jí Sammy. „Opravdu? Co to máš s hlasem?“ „Ani se neptej,“ vzdychl Sammy a řekl jí jak se dnes probudil. Michelle ho upřímně litovala. „Nejdřív si zlomíš nohu a teď tohle …“ „Asi teď nemám zrovna štěstí.“ Z pozadí Michellina hlasu slyšel jakýsi rozruch. „Ty jsi teď v práci? Sakra, neuvědomil jsem si, že …“ „To je v pořádku. Právě mám pauzu,“ ujistila ho Michelle. „Co budeš dělat, myslím o svátcích?“ zeptal se. „Nic moc, většinou jsem v práci. Letos toho moc neplánuju. Znáš to, večeře s rodinou, volnej víkend. A o Silvestru nejspíš budu odrážet marné pokusy jednoho mladého chirurga mě sbalit.“ „Fajn, dej mi jeho adresu, já si to s ním vyřídím,“ prohlásil Sammy. A myslel to vážně, co se má nějakej chirurg co montovat do Michelle? Zasmála se : „No, nevím, je aspoň o deset čísel větší než ty a kromě toho trénuje karate nebo co.“ „To je fuk, stejně ho zabiju,“ nedal se Sammy. Sám byl překvapený jak ho to rozlítilo. Michellin hlas zněžněl, nebo si to Sammy jenom představoval? „Ty mě bavíš, Sammy.“ „Já tě ale nechci bavit, Michelle, chci tě mít rád,“ řekl bez rozmýšlení. Slyšel jak se Michelle nadechla : „To myslíš vážně, vždyť…“ „Naprosto. A taky ti to dokážu.“ „To je hezký. Mě kluci moc hezkých věcí neříkají.“ „Pak jsou to pitomci. Až se vrátím, tak …“ Sammy už nedokázal dokončit větu, protože se rozkašlal a nemohl přestat. Michelle ho ještě jednou politovala, ale pak řekla, že už se bude muset vrátit k práci. „Ráda jsem tě slyšela, Sammy. Zavoláš mi ještě?“ „Jak by ne. Kdyby to bylo na mě, pojedu hned teď do L. A. abych tě viděl.“ „To bych ráda. Ale po Novém roce se vrátíš, ne? Pak mě budeš moct vidět kdykoli,“ řekla Michelle.

Když Sammy položil, cítil jak mu hoří tváře. Nebylo divu, stoupla mu horečka. Honem si vzal další prášek. Mámě by totiž těžko vysvětloval, že nemoc není to jediné co mu rozehřívá krev.

Los Angeles
Paní Matumbová uslyšela zvonek od hlavních dveří. Pomyslela si kdo to asi může být, když její tchýně přijede až zítra a šla otevřít. Byl to pošťák. Přinesl hromádku vánočních přání, reklam a účtů. „Děkuji, ale to jste nemusel,“ říkala polichocená, že si pošťák dal tu námahu a zazvonil místo toho aby poštu prostě nechal ve schránce. Pošťák se zakřenil : „Zvoním proto, že tady máte balík ze Stockholmu pro …“ „Stockholm?“ povytáhla paní Matumbová obočí. V tom přiběhl Chris : „To je ve Švédsku, mami.“ „Jste Chris Matumba?“ zeptal se pošťák. „Jo, to jsem já.“ Chris podepsal převzetí a vzal si balíček dovnitř. „Kdo ti posílá balíky ze Švédska?“ ptala se máma. „Přece Kimi. Pamatuješ, říkal jsem ti o něm,“ připomněl Chris.

Následující den se celý odehrával ve znamení příjezdu babičky. Chris s Martinem se před neustálým babiččiným objímáním utekli schovat do Chrisova pokoje, kde jako za starých časů vybalili Play Station. „Kde máš Liz?“ zeptal se Chris. Všiml si totiž že bratr je dost nervózní a prohrál prakticky všechno co se dalo. Napadlo ho tedy jestli se náhodou nepohádal se svou snoubenkou. „Trvala na tom, že si před večeří zajde ke kadeřníkovi. Říkal jsem jí aby z toho neměla nervy, ale asi zbytečně.“ „Z čeho nemá být nervózní? Snad ne z babičky?“ Marty se zasmál : „To vůbec ne. Pokud jde o babičku, té bych se bál ze všech nejmíň. Vlastně se mi zdálo, že se jí Liz líbí. Ale z našich mám trochu obavy. Víš, chci jim to říct dnes při večeři.“ „O tom zasnoubení?“ Chris povytáhl obočí a zatvářil se uznale. „Obdivuju tvojí odvahu,“ dodal. „No tak. Já vím, že to teď bylo takový rozpačitý, ale tak to bývá vždycky, nebo ne?“ „Co já vím, brácho? Možná to vidím zbytečně černě a bude to v pohodě.“

Chris si opravdu přál aby to tak bylo. Bylo to zvláštní. Co si pamatoval, byl to on, kdo byl v negativní pozornosti. Bratra obvykle rodiče chválili ať udělal cokoli. Chris byl z nich dvou ten, kdo potřeboval usměrňovat a napravovat svoje chyby.
Marty si ale nepřipouštěl potíže. Nebyl na ně zvyklý. Přesto bylo znát že bude potřebovat podporu.

Domem se nesla lákavá vůně značící, že večeře je hotová. Jen si sednout ke stolu. Za normálních okolností by Chris přišel ke stolu v džínech a tričku. Máma si sice potrpěla na to, aby se rodina alespoň jednou denně sešla u jídla slušně oblečená, ale většinou to nijak nevyžadovala. Dnes to bylo jiné. Chris by si připadal hloupě, kdyby vedle bratra ve smokingu seděl jako kluk co zabloudil z ulice. Oblékl si proto čistou košili a tmavé kalhoty.

Jeho váhání nad šatníkem způsobilo, že ke stolu přišel jako poslední. Otec, Marty, babička i Liz už seděli. Chris si sedl po otcově levé ruce v čele stolu naproti Martymu. Vedle sebe měl babičku. Všiml si, že Liz to vedle bratra ohromně sluší. Kdyby nebylo osmnáctého prosince, byl by přísahal, že je Štědrý den. Tak slavnostně všichni vypadali. Nikdo nepromluvil, dokud máma nezačala nosit na stůl. S prostíráním nikdy nechtěla pomáhat, proto se nikdo z nich nezvedl aby jí pomohl. Sedla si a usmála se : „Vám to dnes všem tak sluší.“ „Jo, vypadáme jako při generálce na Vánoce. Nebo jako bychom vypadli z Dynastie,“ komentoval to Chris. „Ale Chrisi,“ napomenula ho máma. „A ty Liz vypadáš doslova nádherně,“ pokračovala obratem. „Děkuji,“ řekla viditelně potěšená Liz.

Začali jíst a přitom hovor ubíhal jako by nic. Byl to Chris kdo to nechtěně začal svou poznámkou. „Teda, mami, tohle je prostě vynikající. Asi ti pošlu Sammyho do učení, aby nám mohl takhle vyvářet.“ „Na tom nic není. Dávám do toho navíc rozmarýn a trochu citronové šťávy,“ odvětila máma. Pak se zeptal táta : „Kdy si přineseš zbytek věcí?“ Chris zapátral očima kolem. Odkašlal si : „Jakých věcí?“ „Přece těch, které sis, hm, odstěhoval.“ „Ale, tati, já se nehodlám stěhovat zpátky. Po vánocích až se kluci vrátěj zas půjdu bydlet s nima.“ „A jsi si jistý že je to dobrý nápad?“ „Jasně. Přece nebudu pořád jezdit přes celý město.“ „O, to jistě, dneska je doprava strašně drahá,“ řekla babička. Chris se na ní usmál. Hlavou mu vířila spousta myšlenek. Proč si jen táta myslí že se budu stěhovat zpátky? říkal si. „Měl bys to ještě zvážit. Tady budeš mít větší klid aby ses mohl připravovat na zkoušky na vysokou,“ řekla máma. Takhle to tedy je. „Mami, tati, možná jsem řek‘ něco co jste špatně pochopili,“ začal opatrně : „ale já nechci na žádnou vysokou školu.“ Tak a bylo to venku. Náhle se kolem stolu rozhostilo ticho, že by bylo slyšet spadnout příslovečný špendlík. Cinkání příborů znělo jaksi hlasitě a nevhodně. „Myslím, že si dám ještě trochu,“ oslovila babička snachu, jako by si nebyla vědoma napjetí kolem. „To snad nemyslíš vážně!“ zvýšil hlas táta. „Jamesi, prosím,“ řekla máma, která bytostně nesnášela hádky u jídla. „Ano, tati prosím,“ připojil se Chris. „Tedy dobrá. Co chceš potom dělat? Budeš dál míchat koktejly v tom baru?“ „Na míchání koktejlů není nic špatnýho!“ vyhrkl Chris podrážděný otcovým tónem. Pak řekl mírněji : „A jestli to chceš vědět, nehodlám. Vlastně odtamtud chci odejít.“ Do rozhovoru se vložila máma : „Nerozčiluj se Chrisi, myslíme to dobře. Ale ty se svou hlavou bys měl …“ Přerušila jí babička : „No a co? Já jsem v šestnácti začala tancovat v baru. Zůstala jsem tam, dokud jsem nepoznala Jamesova otce.“ „Skutečně?“ zeptala se máma šokovaně. „To je snad vedlejší,“ řekl rychle táta aby odvedl pozornost od divokého mládí své matky. Babička si elegantně nabrala salát : „Nevím co tě na tom tak rozčiluje. Nebyla jsem žádná běhna.“ Naklonila se směrem k Liz a nahlas jí pošeptala : „Měla jsem síťované punčochy jako jedna z prvních. Tenkrát to bylo považované za strašně ordinérní.“ Liz se strnulým úsměvem přikývla. „Povíš nám tedy, co hodláš dělat?“ zeptal se táta znovu Chrise. „To je přece jasný. Založili jsme kapelu, budeme koncertovat a …“ „Myslíš, že „tohle“ má budoucnost?“ „Spousty lidí se hudbou živí docela dobře!“ ohradil se Chris. Cítil, že jestli to takhle půjde ještě chvíli vybuchne a to by nerad.

Jeho pohled zachytil Marty. On a Liz celou dobu bez jediného slova přihlíželi. A přispěchal bratrovi na pomoc. „Chtěl bych vám všem něco říct,“ zavolal nahlas. Máma se na něj usmála : „Ano? O co jde?“ I tátův pohled se od Chrise přesunul k Martinovi. Chris bratra na znamení díků a podpory pod stolem trochu kopl. „Jde o mě a o Liz. Zasnoubili jsme se a na jaře se chceme vzít,“ řekl Marty. Usmál se na Liz, vzal jí za ruku a rozhlédl se kolem stolu. „No, tedy …,“ řekl táta váhavě. „To nám říkáš až teď?“ ozvala se máma. Martyho úsměv povadl. „Myslel jsem, že právě teď to bude nejlepší.“ „A nebylo by rozumnější soustředit se nejdřív na práci?“ zeptal se táta. Chris, když to slyšel, sklopil oči ke stolu. Věděl, že to táta nemyslí zle, ale přesto mu to připadalo drsné říct to takhle, před Liz k tomu. Marty se pokusil bránit : „To se přece nevylučuje. Vždyť Liz stejně ještě nemá dodělanou školu a …“ „Myslím, že právě to chtěl táta naznačit, Martine. Jste oba velmi mladí a manželství je vážný závazek,“ řekla máma. „Já vím, mami.“ „Máme se rádi a chceme být spolu,“ promluvila poprvé Liz. „Není to skvělý? Připijeme jim?“ vpadl do toho Chris. „Chrisi, nech toho,“ napomenula ho máma. „Ale, to je báječný nápad, drahoušku,“ řekla babička a už se chopila sklenky. „Mami, tohle přece nejde,“ řekl táta. „A proč ne? Svatba je báječná věc. Jsem si jistá, že z tebe bude nádherná nevěsta,“ řekla babička povzbudivě Liz.

Co se říkalo dál Chris skoro nevnímal. Viděl jen jak Martymu, který byl naprosto nepřipravený být v opozici dochází argumenty a jak se Liziny oči pozvolna naplňují slzami. Sám toho také moc neříkal. Argumenty rodičů totiž měly svou váhu. Vždyť Marty zatím neměl promyšleno kde a jak budou po svatbě bydlet. Tolik spoléhal na to, že se rodiče okamžitě nadchnou, že ho ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ještě, že tady byla babička, ta nebrala všechno tak strašně vážně a nahlas říkala, že na praktické věci je pořád času dost. Ale ani to nezměnilo fakt, že večeře skončila v mrazivé atmosféře.

Když bylo po všem, zahlédl Martyho a Liz jak se v hale dohadují. Viděl jak se Liz otočila a rychle vyšla ven. Marty chtěl jít za ní, ale Chris ho zarazil. Bratr vypadal jako spráskaný pes. „Nech jí chvíli,“ radil Chris. Marty si mnul čelo. „Myslí si, že jí rodiče nemají rádi a nechtějí abychom se vzali,“ řekl stručně. „To se srovná,“ mínil Chris : „Ty prostě nejsi zvyklej být v mojí roli, brácho. Myslels‘ že na ně vyrukuješ s plánováním svatby a oni budou nadšený jako vždycky. Ale tentokrát to nezafungovalo.“ „Co tím myslíš?“ „Že nejlepší by bylo postavit je před hotovou věc. Kdybyste se vzali ve Vegas, nic by s tím už nenadělali.“ „Co mám podle tebe dělat?“ „Nic. Nech to uležet, ono se to srovná. A kdyby ne, vždycky můžeš spolehnout na babičku.“ Marty se mdle usmál. Ukázal ke dveřím : „Měl bych jít za ní.“ „Počkej, půjdu já,“ nabídl se Chris.

Liz stála za dveřmi, ve večerních šatech se třásla zimou. „Ty kouříš?“ zeptal se Chris. Liz se ohlédla. Oči měla zarudlé. „Jenom když jsem nervózní,“ řekla potichu. „Chtěl jsem ti říct, abys to nebrala tak vážně. Vypadá to zle, ale bude to lepší. Věř mi, já to znám.“ „Skutečně?“ „Jo, jsem totiž něco jako černá ovce. A nebo si to moc často dělám po svým. Vyber si co chceš.“ Liz se ani neusmála. Opatrně si otřela oči. „Nechtěla jsem aby kvůli mě měl potíže s rodiči.“ „To není kvůli tobě.“ „Že ne? Vůbec mě neznají a přesto mě hned od začátku nemají rádi.“ „Vidíš, sama jsi to řekla. Vůbec tě neznají, až tě poznají, ještě tě budou prosit aby sis bráchu vzala.“ Liz se maličko usmála : „Jsi hodnej, Chrisi.“ Pokrčil rameny : „Se mnou můžete počítat, jsem na vaší straně. A kdyby bylo nejhůř, vždycky je tady babička. Ta už jim to rozmluví.“ „Děkuju,“ řekla Liz stále ještě plačtivě. „Ale no tak. Pojď sem,“ řekl Chris a objal ji.

Oxford
A je to tady, pomyslel si Sammy ve své posteli. Z chodby zaslechl nezaměnitelný hlas tetičky Alice. Rychle promyslel možnosti úniku. Ale v úvahu přicházelo jen vrhnout se z okna a tak zoufalý zdaleka nebyl.

Vlastně měl tetu rád. Ona byla ten nejzajímavější člen rodiny. Jako mladá se utrhla, prohlásila, že na „pudinkovém ostrově“ nezůstane a odjela do Paříže. Neuměla ani slovo francouzsky, ale poradila si. Potkala se s jednou začínající kapelou a začala s nimi zpívat. A protože se jim dařilo, nezůstali jen u pařížských klubů. Brzy sjezdili celou Francii a následně i Belgii, Španělsko a Švýcarsko. Za tu dobu se teta stihla třikrát vdát a třikrát rozvést. Potom řekla, že manželství bylo dost a začala cestovat sama. A dostala se skutečně do celého světa. Do Anglie jim od ní přicházely dopisy z nejrůznějších míst jako bylo Buenos Aires, Egypt, Bangkok, Izrael a tak podobně. Její zážitky by vydaly na nejeden román. Sammy jako malý kluk rád poslouchal její zážitky, když jednou za rok navštívila rodinu v Anglii.

„Sammy! Co proboha děláš v posteli?“ divila se teta když vrazila dovnitř. „Ani se ke mě nepřibližuj, tetičko,“ řekl Sammy a rozkašlal se. „Hm, já pořád říkám, že tohle podnebí není dobré pro děti,“ prohlásila teta. Výhružně se přitom ohlédla na Sammyho mámu. „Já nejsem dítě!“ ohradil se Sammy. To byla sice pravda, ale jen na půl. V Americe ho jako devatenáctiletého stále považovali za nezletilého. „To je jen tím přechodem. V Los Angeles je počasí mnohem teplejší,“ dodal smířlivěji. „Ách, Los Angeles … tam jsem se podruhé vdala,“ zasnila se teta Alice. Posadila se na okraj postele. „Alice, možná bys …“ začala máma. Teta nesmlouvavě mávla rukou : „Chm, přežila jsem už horší věci než pár bacilů.“ „To je dobrý, mami,“ řekl Sammy. Máma zavřela a nechala je osamotě.

Teta se zasmála : „Vyprávěla jsem ti někdy jak jsme s Davidem jeli na svatební cestu do Indie?“ Sammy si podložil záda polštářem. Bylo mu zle a neměl náladu na tetina spletitá dobrodružství. „Ne, teti a když dovolíš, necháme to na jindy, právě teď mám pocit že mi narostla druhá hlava,“ řekl s vrozenou anglickou diplomacií. „Samozřejmě, to počká. Raději mi řekni jak se ti vede. Byla jsem překvapená když mi tvoje máma řekla o tom, že jsi se odstěhoval za moře a začal muzikantskou kariéru.“ „Neřekla bys to do mě, že ne?“ „A víš že možná řekla? Asi jsi po mě zdědil něco z mých vzpurných genů,“ řekla teta hrdě. „Já nejsem rebel jako ty, teto. Ale tohle byla taková příležitost, že jsem nemohl jinak. Měl jsem pocit, že kdybych to nechal plavat, třeba už by se mi nikdy nenaskytla možnost opravdu dělat muziku jakou chci.“ „Tak se mi líbíš,“ pochválila ho teta. „Ale to nebyl jediný důvod. Musel jsem pryč. “ Sammy netušil proč to říká zrovna tetě. „Myslela jsem si to.“ „Poslední měsíce to sice bylo fajn. Skoro jako když byla Jeanny … Jenže to co se stalo před tím byla moje chyba, vím, že jsem nadělal spoustu blbostí v tu nejméně vhodnou dobu.“ „Tak zlé to jistě nebylo,“ řekla teta povzbudivě. Sammy chvíli mlčel. Teta se stejně jako většina ostatních nechala zmást nevinnýma modrozelenýma očima a nenapadlo jí co dokáže provést. „Víš teto, ty tady většinu roku nejsi, tak o tom nevíš. Je mi jasný, že s tímhle se naši nechlubili. Po tom, co se to stalo jsem se začal tahat s takovou partou.“ „Neříkej, že jste brali drogy!“ zděsila se teta. „To ne.“ Vzhledem k rodinné historii by tohle Sammy nikdy neudělal. Viděl jak to dopadá až příliš dobře. „Ale kradli jsme, sprejovali a tak podobně. Zkrátka jsem byl přesně takovej chuligán jaký táta nesnáší.“ Sammy to dál nerozvíjel. Teta se i bez toho na něj dívala dost ohromeně.

Chicago
Jack řekl rodičům, že půjde za přáteli. Ale místo toho šel do tetovacího salónu. Piper mu posledně řekla ať přijde až budou mít zavřeno, aby na něj měla čas. Jack tohle před rodiči zamlčel schválně. Věděl, že by byli zásadně proti tomu aby se nechal tetovat a proto se rozhodl postavit je rovnou před hotovou věc.

„Tak jsi se vrátil,“ řekla Piper když za ním zacinkaly korálky. „Myslel jsem to vážně a pořád myslím.“ Jack se k ní naklonil : „Co mi navrhneš?“ „Přijde na to kam to chceš.“ „Tak počkej.“ Jack musel nejdřív odhodit všechny ty svetry. „Čekám, frajere.“ Jack se zazubil : „Moc si nefandi, skončil jsem.“ Piper na něj vyplázla jazyk : „Nemysli si, že na tebe zabírám. Takovejch jako ty sem chodí …“ Jack se k ní znovu sklonil, tentokrát ještě blíž : „Řek bych, že kecáš.“ Cítil vůni jejího šampónu. Piper neucukla : „Hm, nejdřív práce, pak se uvidí.“ Jack si všiml, že se jí při řeči něco leskne v puse. „Máš piercing v jazyku?“ zeptal se se zájmem. Připadalo mu to strašně sexy. „Chceš taky?“ „Zatím zůstanu jen u tý kérky,“ řekl a vyhrnul si rukáv od trička. „Super. Myslela jsem si, že to budeš chtít na rameno. Už jsem udělala návrh. Doufám, že máš rád zelenou.“ „Návrh jenom pro mě?“ rozzářil se Jack. Piper zalistovala v jednom ze svých sešitů a vylovila z něj složený list papíru. „Co tomu říkáš, Jacku?“ zeptala se. Jacka ohromilo jak dobře ho odhadla. Černozelený ornament byl přesně to, co chtěl. „To je ono. Jen ještě něco.“ Vzal si od ní pero a dolu připsal tři slova : Dum Spiro Spero „Latina, to poznám,“ řekla Piper a zvedla hlavu od kresby. Jak byli blízko u sebe, chybělo málo a skončilo to polibkem. Byla to Piper, kdo uhnul. „Co to znamená?“ chtěla vědět. „Dokud dýchám, doufám.“ Když to říkal, jeho oči připomínaly tmavohnědé studny. „To tě vystihuje.“ „Nepovídej.“ „Trochu už tě znám, Jacku Reilly.“ Tohle sdělení Jacka překvapilo. „Jak?“ „Jezdils‘ přece motokros, ne?“ „Jo, jezdil. Chodíš na závody?“ „Jasně. Přived mě k tomu můj bejvalej. Nějak mě to chytlo. Byl jsi hodně dobrej a pak jsi najednou zmizel.“ „Přestěhoval jsem se. A se závoděním jsem skončil. Mám teď rockovou kapelu.“ „Ach tak. Máme společný zájmy.“ „A?“ „A měla bych začít, jinak nebudu nikdy hotová.“

Trvalo to pár hodin, ale nakonec se Piper narovnala a spokojeně si vzdychla. „Hotovo.“ Jack si výsledek obdivně prohlížel. Bolelo to, ale za těch pár kapek krve to stálo. „Jsi skvěla, Piper.“ „Díky. Ale moc nejásej, teď budeš muset pár dní nosit tohle.“ Zručně mu zavázala rameno sterilním obvazem. „Asi už budu muset jít,“ řekl Jack. „Jo, to můžeš.“ „Neměl bych?“ Jack si jí přitáhl blíž a políbil jí. „Se zákazníky si obvykle nic nezačínám,“ zamumlala Piper. Mezitím mu ale v rozporu s tím co říkala ovinula ruce kolem krku. Jack v křesle sklouzl trochu níž, a zatímco se nepřetržitě líbali, stáhnul jí k sobě. Piper si našla cestičku mezi jeho zuby a vsunula mu jazyk do pusy. Stříbrný šperk v jejím jazyku dováděl Jacka k šílenství. „Co tomu říkáš?“ zašeptala Piper. „Myslel jsem, že se zákazníky si nezačínáš.“ „Miluju porušování pravidel.“ „A víš co miluju já?“ Jack jí nechal sklouznout pod sebe. Pravou rukou jí podepřel hlavu a současně levou zajel pod tenké žluté tílko. Kůže na jejích zádech byla horká a hladká. Piper se prohnula v zádech a zaklonila hlavu. Jack opustil její ústa a jemně jí přejel špičkou jazyka přes vyklenuté hrdlo. Cítil jak se mu její nohy ovinuly kolem stehen. Pokračoval stále dolů až se dostal k jejímu plochému bříšku. Piper vzdychla. Chytila dolní okraj jeho trička a bez ohledu na jejho čerstvě potetované rameno mu ho přetáhla přes hlavu. Její prsty mu přejely po páteři s takovou intenzitou až ho zamrazilo. „Já věděl, že mě chceš, Piper.“ „Jen se nedělej, Jacku Reilly. Sotva jsi přišel těma dveřma a podíval ses na mě jako bych byla nahá, věděla jsem že to takhle skončí.“ „Chytrá holka. Má to jen malou chybu, já teprve začal.“

Stockholm
Kimi využíval doby, kdy rodiče byli v práci k tomu, aby si zapojil kytaru. Když byli doma moc dobře to nešlo, protože v malém bytě to byl neskutečný kravál. Nejdřív si říkal, že to je trochu moc, tahat si sebou kytaru i domů, ale byla to zábava.

Tak tomu bylo i dvacátého prosince odpoledne. Zrovna když byl v nejlepším koutkem oka zachytil mámu jak na něj mává ode dveří. „Neboj, už končím,“ ujistil ji a seskočil z postele. Máma se smála : „Kdyby ses viděl. Vypadáš jako …“ „Jen do mě. Jak vypadám?“ „Jako profesionál.“ „Kdyby ses nesmála, bylo by to přesvědčivější. Kromě toho, já už jsem profesionál.“ „Ó, to sebevědomí ti sluší.“ „Hm, asi už mám dost toho hodnýho Kimiho. Je načase začít žít podle hesla „sex, drogy, rock ’n‘ roll“,“ pokoušel matku. Ta se ale nedala nachytat. „Nech si ty srandičky. Já dobře vím, že ty to máš v hlavě srovnaný. Doufám.“ Kimi zkřížil ruce za hlavou : „Tak dobře, ten kokain vrátim svýmu dealerovi, když na tom trváš.“ Máma do něj zabodla pohled : „Tohle jsem našla ve schránce. Řekla bych, že je pro tebe.“ S tajuplným úsměvem mu předala složený list papíru. Bylo v něm napsáno : Nechtěl bys dneska večer se mnou ven? Jestli jo, přijď pro mě v osm. A vezmi si sebou prosím kytaru. Erika

Neměl sice tušení co na něj Erika chystá a proč si sebou má brát kytaru, ale pak si řekl, že nejlépe to zjistí jedině tak, že půjde. Oblékl se, přes rameno pověsil kytaru a přesně v osm zazvonil u Eriky.

Otevřel její mladší bratr. „Ahoj,“ řekl pětiletý capart stydlivě. „Nazdar, prcku. Jak se máš? Jsem Kimi, pamatuješ se na mě, ne? Bydlím nahoře.“ Kimi měl malé děti rád. Bavilo ho povídat si s nimi. „Budou Vánoce,“ sdělil mu prcek důležitě. Kimi se sklonil, takže byl s chlapcem v jedné rovině. „Jasně, že to vím. Už víš co dostaneš? Já v tvým věku prohledával všechny skříně, nemoh‘ jsem to vydržet.“ Malý se zatvářil málem urputně : „To se nemá. Pak nic nedostaneš.“ Kimi mu s úsměvem počechral vlasy : „Správnej kluk.“ „Kazíš mi tady bratra?“ ozvala se Erika, která právě vstoupila do předsíně. Bratr uviděl sestru, ještě jednou se podíval na Kimiho a pak odběhl pryč. Kimi se zase narovnal : „Milej kluk.“ „Můj brácha? Je vidět žes ho ještě nikdy nemusel hlídat.“ Pak změnila téma : „Jsem ráda, že jsi přišel.“ Pokrčil rameny : „Jsem tady, ne?“ „To je zajímavý. S mým bratrem se vybavuješ a mě řekneš sotva půl věty.“ „Náhodou to byla celá věta. A tady máš další : Kam chceš jít?“ Byla oblečená do kratičké sukně, vysokých bot a zelené bundy dosahující sotva k pasu. „To je překvapení. Máš kytaru?“ Kimi se otočil, aby viděla pouzdro s kytarou. „Skvěle. Jen se rozloučím s našima.“ Vrátila se do bytu, ale za necelou minutu byla zase zpátky. „Můžem jít.“

Když vyšli na ulici, nedalo mu aby se nezeptal : „Proč jsi vůbec chtěla, abych bral kytaru.“ „To je taky překvapení,“ uculila se Erika. Zatímco ho vedla do „klubu“, což byla jediná specifikace místa kam šli, kterou mu dala, bez přestání se ho vyptávala na všechno možné. Zajímalo jí doslova všechno. Kde v L. A. bydlí, jestli se už potkal s nějakými celebritami, kolik má fanynek, jestli má holku atd. Kimi byl docela rád, když zastavila před plechovými dveřmi nenápadné budovy. Ven pronikalo jen málo světla a z toho co bylo vidět usuzoval, že to je nějaký sklad. Erika mu tu domněnku potvrdila. Bylo to logické, odvedla ho až k přístavu, takových budov tady byla spousta. „Roky už se nepoužívá,“ říkala a zabušila na dveře.

Ven vykoukl nepříjemně se tvářící kluk v tílku, které měl pravděpodobně proto aby ukázal svaly. Vyhazovač, pomyslel si Kimi. „Eriko, to je dost, všichni už na tebe čekaj,“ rozzářil se vyhazovač. Erika se mu pověsila kolem krku : „Dane, to je Kimi.“ Dan si Kimiho změřil vražedným pohledem. „To je on?“ „Jo, je to můj přítel, tak se podle toho chovej,“ napomínala vazouna Erika. „Tak prosím, panstvo,“ ustoupil Dan ze dveří. Erika se nahrnula dovnitř a hned se začala objímat s dalšími lidmi, které Kimi v tančících barevných světlech sotva rozeznával. S obtížemi se protáhl kolem nevraživě se tvářícího Dana. Vešel do přetopené místnosti, která sloužila jako bar. Kolem světel se vznášela oblaka kouře. Kimimu hned došlo, že ten pach nepochází od obyčejných cigeret, ale od trávy. Ale to už se k němu přitočily dvě holky. „To jsou moje kámošky,“ zakřičela Erika, aby přehlušila hlasitou hudbu přicházející z druhé místnosti. Popadla ho za ruku a vlekla ho dovnitř. Jak se proplétali davem, nezapomněla každému Kimiho představit s nezbytným dodatkem, že je její přítel. Kimi se začínal zamýšlet nad významy slova „přítel“

„Héj, Eriko, kam mě pořád vlečeš?“ zakřičel. Měl toho tahání a strkání tak akorát. „Už jsme tady,“ křikla přes rameno. Prostrkala ho tančícím davem až k malému stolu. U toho už se mačkalo alespoň deset lidí. Vmáčkli se mezi ně. Kimi se usmál na blondýnu, která mu seděla málem na klíně. „Čau, Ty jseš ten Kimi?“ zeptala se a vyfoukla mu do obličeje obláček kouře. „Ahoj. Jo, to jsem já,“ rozkašlal se Kimi. Zdálo se mu, že Erika si předem dala práci s tím aby každému zvlášť pověděla koho si sebou přivede a kdo to je. „To je skvělý. Nevěřila jsem, že se jí to povede.“ „A co?“ „Přivést tě sem, mezi nás.“ „Proč by nemělo?“ pokrčil Kimi rameny. Někdo mu přihrál sklenici piva, tak mohl trochu spláchnout všechen ten kouř, co na něj jeho už poněkud sjetá sousedka a spousta dalších lidí vyfukovali. Připomínalo mu to divoké mejdany, které měli tak v oblibě Gino a Jack, takže se trochu uvolnil. „No, sem málokdy zabloudí hvězda.“ „Já přece nejsem žádná hvězda,“ vymlouval se červenající se Kimi. „Ale jo. Tvoje cédo nemá chybu. Podepíšeš se mi?“ „Proč ne, rád.“ Jeho sousedka, která mu mezitím sdělila, že jí říkají Lola se začala shánět po něčem na psaní. Jeden z kluků naproti jí podal červenou fixku. Pak se ukázalo, že nemá ani žádný papír. Našla jedině účtenku z čistírny, ale to se jí nezdálo. Zamračila se a potom se rozzářila. „Už vím,“ vyhrkla a vyhrnula si tričko. „Podepiš se mi na břicho,“ říkala. Proti tomu Kimi nic neměl, konec konců, byla to její věc. Lola se strašně smála že prý to lechtá. „Doufám, že jsem nevynechal žádný písmenko,“ řekl Kimi. „To nevadí.“ „Cože?“ zařval do toho kraválu. Lola mu zakřičela do ucha : „Říkám, že to nevadí!“ V tom někdo drcl do sedačky a další člověk se přes ně začal propracovávat na parket a všechny je zmáčkl na jednu hromadu. Kimimu se nad hlavou mihla noha toho člověka co lezl ven. V tom zmatku si uvědomil, že se jeho ruka jaksi ocitla na Lolině stehně. „Ehm, promiň.“ Lole to ale ani trochu nevadilo. Spíš naopak. „Chceš žvejku?“ zeptala se a vyfoukla mu jahodově vonící bublinu před nosem. Než Kimi stihl odmítnout zasáhla Erika. Poprvé od chvíle co si sedli si ho všimla a zamračila se, když uviděla, že je v obětí Loly. „Přestaň ho osahávat!“ zaječela na ní. „Jen jsme si povídali,“ namítla Lola. „To zrovna. Vidím, jak se po něm sápeš,“ ječela dál Erika. Kimi si v tu chvíli připadal jako poslední kabelka v regále o kterou se přetahují dvě holky. „Přestaň na ní křičet, nedá se to poslouchat!“ utrhl se na Eriku. „Pojď tancovat,“ řekla Erika. Nečekala na odpověď, prostě ho chytila za zápěstí a vytáhla ven stejnou cestou jako před chvílí jejich soused.

Odvedla ho až někam doprostřed parketu. Tvářila se naštvaně a najednou s ním nepromluvila ani slovo. Kimi se tak ocitl v pro sebe nezvyklé úloze toho, kdo mluví víc. „Není to tady tak špatný. Kdyby tu jen nebylo tak našlapáno. Je to jako v L. A., až na to, že tam je všechno ještě o půlku dražší. Větrá se tady někdy? Ten DJ je sjetej jako dobytek, všimla sis?“ Erika zarytě mlčela. Kimi se zastavil. Došla mu trpělivost : „Hele co je s tebou? To ty si mě sem vytáhla. Nic sem ti neudělal, tak se přestaň tvářit jako že jo.“ „Tak se přestaň sápat na tu mrchu Lolu,“ prskala Erika. „Cože?“ Kimi nevěřil svým uším : „Na nikoho se nesápu. Co s tím pořád máš, proboha? Je to milá holka.“ „Milá holka, jo? To jí neznáš, je to největší děvka široko daleko. Chybělo málo a nechal by ses od ní sbalit.“ Lidi se po nich začínali dívat a to bylo Kimimu nepříjemné. Naštval se. Co si ta Erika myslí? Dělá mu tady scénu jako by spolu chodili. „No a co? I kdyby, tak se nechám sbalit, to je moje věc. Aspoň nikomu nevykládá že jsem její přítel, i když to není pravda,“ vybuchl. Erika se zarazila. „No tak promiň, trochu jsem kecala, no. Vážně ti to tak vadí?“ „Ježiš, vždyť mě je to u prdele,“ dovolil si ještě trochu vypěnit. Pak dodal : „Za pár dní odjedu, je mi jedno co si o mě tyhle lidi myslej. Jen mě štve, že mě využíváš, aby ses předvedla před kámošema.“ Erika se lekla : „Ale tak to není …“ „Jo, to zrovna. Tak blbej zase nejsem. Proč si chtěla, abych si vzal kytaru, řekni.“ Erika se vyhnula jeho pohledu : „Chtěla jsem abys jim zahrál …“ „Fajn. To jsem si myslel. Jdu pryč,“ řekl a na patě se otočil.

Vrátil se k jejich stolu, kde už většina osazenstva stěží věděla co dělá. Natáhl se, aby vzal kytaru z rukou úplně opilého mladíka, vrátil jí do pouzdra a přehodil přes rameno. Jak se přitom naklonil přes stůl, jeden z těch kluků mu nedopatřením vylil sklenici piva za krk. „Sorry, kámo,“ řekl. „Už jdeš?“ všimla si ho Lola. „Jo. Měj se, Lolo,“ řekl. Šel pryč dřív než se vrátí Erika a bude ho přemlouvat aby nechodil.

Odemkl dveře bytu a vplížil se dovnitř. Ani nerozsvěcel, nechtěl aby si rodiče všimli jeho příchodu. Oblečení měl nasáklé marihuanovým kouřem a pivem, kterým ho zlil ten hošan. Rodičům by tohle vysvětloval jen těžko. Ještě v předsíni všechno svlékl, šel do koupelny a nacpal to do pračky. S trochou štěstí to stihne bez povšimnutí vyprat. Došel do pokoje, kytaru položil na stůl a rovnou padl do postele.

Turín
Gino na posteli nadskočil. „Co to má …?“ vyjekl. Dveřmi nakoukl strejda s obličejem zamazaným holicí pěnou. „Dobré ránko, synovče,“ zazubil se a zpíval si dál. „Mmmm, strejdo, bylo tohle vážně nutný? Právě jsem nám vyhrál světovej šampionát …“ protíral si Gino oči. „Ale ten už jsme vyhráli, ne? Pojď na snídani,“ vstoupila do pokoje máma. „No jo,“ zahučel a vyhrabal se z postele.

Strejda měl dnes zpěvnou náladu, což bylo k nesnesení. Neustále si falešně prozpěvoval útržky z italských oper. Gino si sedl ke stolu a zacpal si uši. „Dio mio,“ zaúpěl. Strejda na moment přestal zpívat. „To vždycky chodíš k snídani jen ve spodkách?“ poukázal na Ginův nedostatečný oděv. Gino ho v duchu poslal k šípku. „Sem doma, můžu si tady chodit jak chci,“ odsekl. Strejda se zatvářil jako pan učitel v mateřské škole. „Takhle se chováš ke strejdovi, to mám za to, že jsem tě brával do cirkusu.“ Gino nahlas vzdychl : „Strejdo, ty jsi mě vzal do cirkusu jenom jednou a to jen proto, že jsi to tenkrát měl zadarmo. A buď od tý lásky a přestaň mě vychovávat.“ „Ale miláčku,“ řekla máma a současně se přísně podívala na bratra. „No co je?“ rozhodil strejda rukama : „Já to myslím dobře. To je všechno tím, že mu chyběj mužský vzory.“ Gino se na strejdu vražedně podíval a zabodl vidličku do omelety. „V tom máš možná pravdu, Tonio, ale teď se v klidu nasnídáme, ano?“ řekla máma a s úsměvem si sedla ke stolu. „Prej mužský vzory,“ neodpustil si Gino poznámku. „Ano, ano,“ pokýval strejda vážně hlavou : „Kdyby tě vychovával mužskej, tak …“ „Tak co? To mě teď budeš vychovávat ty? Nebo mě vezmeš na ryby? Pro tvou informaci, na to už je pozdě.“ Strejda na něj namířil vidličkou : „A to je přesně to o čem mluvím. Chybí ti respekt před autoritou.“ Gino už se chystal nahlas zasmát. Jestli tou autoritou má být strejda, tak to potěš koště, jak říká Jack.

Máma na jejich výměnu názorů rezignovala. V klidu se věnovala snídani a nevšímala si jich. Muži v jejich rodině měli vždycky trochu moc horkou krev. Její táta, Ginův dědeček, býval stejný. Prý to bylo tím, že její dědeček byl Španěl. Babička rodilá Sicilanka se do něj zakoukala když byla na prázdninách v Seville. Říkalo se, že se prý vzali po třítýdenní známosti.

Tonio jí vytrhl z myšlenek : „Ale naštěstí nikdy není pozdě. Co bys tomu říkala, Luciano, kdybychom my dva dneska vypadli. Měla bys den jenom pro sebe, nemusela bys vařit …“ „To zní lákavě,“ připustila máma. „Co strejdo, neříkej, že mě chceš vytáhnout na ty ryby,“ posmíval se Gino. „Fuj, na ryby ne. Ale co tomu říkáš, jen my dva, uděláme si chlapskej den.“ Ginovi hrůzou zaskočilo. Jeho chroptění a kašlání si strejda vyložil po svém. „Vidíš Luciano? Dojetím má slzy v očích. Ani nevíš, synovče jakou mám radost. Chtěl jsem ti to navrhnout už delší dobu,“ dodal jedním dechem. Jediným soustem dorazil snídani a se zpěvem se vzdálil.

Gino si protřel uslzené oči : „Mami, k tomu mě nemůžeš nutit. Udělám cokoli, třeba i umeju nádobí, ale tohle ne.“ „Ale miláčku, nevidíš jak se Tonio těší? Vždyť on tě má rád jako vlastního syna.“ „Pcha,“ udělal Gino. „Nebuď na něj takový. Od chvíle co jsi přijel se pořád jen hádáte. Možná má pravdu a opravdu ti chybí mužský vzor.“ Gino měl dojem že spí a tohle všechno se mu zdá. Nenápadně se štípl. Očekávané probuzení nepřišlo. Máma pokračovala : „Udělá mu to radost a tebe to nezabije. Hm? Udělej to pro mě, běž s ním a já ti za to udělám k večeři tiramisu.“ Gino svěsil koutky úst : „Vydírání.“ S povzdechem se zvedl, políbil mámu na tvář jako by šel na frontu a odvlekl se do pokoje obléct.

„Nejdřív bych si rád koupil oblek,“ řekl strejda jen co vyšli ven. „Nemáš oblek?“ ptal se Gino a snažil se zakrýt svoje otrávené rozpoložení. „Samozřejmě, že mám. Ale příští měsíc otevíráme restauraci a to chce něco speciálního.“ „Prosím,“ dal Gino strejdovi přednost na přechodu. Trval na tom, že když už ho strejda vytáhl do města, půjdou alespoň pěšky. To Toniovi nešlo pod nos. „Proč nechceš abychom jeli autem?“ „No tak strejdo, těch pár bloků přece ujdeš.“ „Ty jseš pes.“ „Kdybych byl pes, pojedeme na kole,“ zubil se Gino. „Aha, už do tebe vidím. Chceš mě odrovnat, abych ti dal pokoj. To se dělá starému strýci … Hele a co tohle?“ Tonio se zastavil před výlohou prvního sekáče na který narazili. Ukazoval na švestkově fialový oblek pochybné kvality. Gino se otřásl : „Proboha, strejdo, to nemůžeš myslet vážně. V tom by jsi vypadal jako druhořadej mafián. To už se rovnou můžeš ověsit zlatejma řetězama.“ Strejda se nad takovým nápadem rozzářil. „Víš co, myslím, že bude lepší když to necháš na mě.“ Strejda si prohlédl Ginův ohoz. „Tak dobře,“ svolil. „Fajn, ber to jako vánoční dárek ode mě.“

Gino odvedl strejdu do centra. Postavil ho před výlohu : „Tohle bude zaručeně lepší.“ „Armani? Zbláznil ses?“ „Ach jo, sám jsi tvrdil že chceš něco extra. Tady se o tebe postarají. A já počkám venku.“ Gino opravdu nechtěl dělat strejdovi garde.

Posadil se na okraj výlohy a do uší si dal sluchátka empétrojky. V tom mu v kapse zavibroval telefon. „No?“ ohlásil se. „Páni, pořád máš tohle číslo. Ahoj, to jsem já, Caterina.“ „Čau. Co potřebuješ?“ Gino si musel přiznat, že fakt, že mu jeho bývalá jen tak z ničeho nic zavolala ho příjemně překvapil. Jenže se ukázalo, že za tím nebyla jen chuť si popovídat. „Máš pravdu, něco od tebe potřebuju,“ „Oh až tak?“ „Nech toho, Gino. Myslím to vážně.“ „Pro tebe cokoli, to víš.“ „Dobře, to jsem ráda. Ehm, zítra je Štědrý den a u nás ve čtvrti se pořádá jedna charitativní akce. Pořádá to moje sestřenka, myslím, žes jí viděl v opeře. Slíbila jsem, že jí s tím pomůžu, jako sehnat dobrovolníky a tak …“ „Fajn, co se očekává ode mě?“ Caterina se krátce zasmála, ale rychle se uklidnila a zvážněla : „Že přijdeš. Ví o tom, že jsme spolu chodili a požádala mě jestli bych tě nepřivedla. Kromě tebe moc lidí ve městě neznám, takže proto.“ „No, tak jo. To bych snad moh‘.“ „Výborně! Já věděla, že mě nezklameš. Ale je tu ještě jedna věc s kterou si nevím rady. Jde o to, že člověk, co nám měl pronajmout prostory to na poslední chvíli odřekl, takže teď jsme na mrtvém bodě a nevíme co dělat.“ „To je mi líto, ale … Bohužel nevlastním žádný nemovitosti, takže …,“ „No, Luciana mi tuhle říkala, že budete otvírat restauraci, to by bylo ideální. Nemusí to být buhví jak velký sál. Jen potřebujem trochu prostoru a místo na sezení a možná taky pár stolů na občerstvení.“ „Aha. Ta restaurace ale není moje, patří strejdovi. Jeho by ses měla ptát, ne mě.“ „Já vím, Volala jsem Lucianě a ona mi řekla, že je s tebou, tak jsem se tě chtěla zeptat jestli by nám na jeden večer tu restauraci nezapůjčil. Je to pro dětský domov, nemůžeme si dovolit nic draho pronajímat.“ „Víš co, budete to mít zadarmo, jo? Já už strejdu nějak ukecám.“ „To pro mě vážně uděláš? Bože, děkuju, ani nevíš jak jsi nám pomohl,“ jásala Caterina. „Počkej s tím nadšením. Strejda je Sicilián, má tvrdou palici, ale udělám co můžu. Až budu něco vědět, zavolám, jo?“ „Výborně, budu čekat. Ahoj,“ „Čau, lásko,“ řekl automaticky Gino jak býval zvyklý. Až pak si udědomil, že mu Caterina vlastně pořádně nevysvětlila o co jde.

„Pro co mě máš ukecat?“ ozval se za Ginovými zády zvučný hlas strejdy Tonia. Gino zděšeně vyskočil. „Ježiš, co děláš? Málem mě z tebe klepla. Dneska už podruhý.“ „To bude špatný svědomí,“ odfrkl si Tonio. „A o tom ty něco víš, že jo?“ Gino strejdu dál neprovokoval a raději mu vyložil co chtěla Caterina. Tonio k jeho překvapení hned souhlasil. „Když je to pro dětský domov, nemůžu říct ne. Já miluju bambini!“ rozněžnil se Tonio.

Los Angeles
Chris se probudil s nakažlivě dobrou náladou. U snídaně vykládal co mu slina přenesla přes jazyk a snědl na co přišel. Ostatní, kromě babičky tak dobře naložení nebyli. Třebaže se všichni snažili chovat se jako by k té hádce u večeře před pár dny nedošlo, ve vzduchu se vznášelo napětí. Chris věděl, že Liz chtěla den na to odjet, ale Marty jí přemluvil ať zůstane.

Po snídani se přitočil k rodičům a zářivě se usmál : „Víte co, zvu vás na oběd.“ „Teď jsme dosnídali …,“ začal Marty. „Tebe taky nikdo nezve,“ odpálkoval ho Chris vesele. Marty protáhl obličej a už nic neříkal. „Ale tebe zvu, babi,“ pokračoval Chris. Babička ho poplácala po tváři. „Tak dobře,“ souhlasil táta. Když s babičkou v kuchyni osaměli, Chris si spokojeně zamnul ruce : „Zatím to vychází. Poslyš, babi, jestli se nám to podaří …“ „Uvidíme,“ řekla babička. „Myslíš, že na to nezaberou? Jestli je nepřesvědčí tohle, tak už nevím,“ říkal Chris sklesle. „Neboj se, my dva si už nějak poradíme,“ povzbudila ho babička. Chris byl opravdu rád, že jí má tady. S babičkou na svojí straně nemůže prohrát.

V době oběda se domem rozlehl zvonek. Máma, která se zrovna upravovala u zrcadla v předsíni měla ke dveřím nejblíž a otevřela. Místo poslíčka s balíkem ze Stockholmu (Kimiho cukroví se snědlo během necelých dvou dnů), před dveřmi stál Chris a ukláněl se. „Vaše taxi, madam,“ pokynul k zahradní brance, před kterou už stál připravený Chrysler. „Ty jsi umyl auto?“ všiml si hned táta. Chris se uculil : „Vše je v ceně.“ Martin a Liz pozorovali scénku z pozadí a dobře se bavili. Babička přistoupila na Chrisovu hru, zavěsila se do něj a nechala se odvést k autu. Chris jí a mámě podržel dveře. „Podívejme se, jak se najednou umíš chovat,“ poznamenal Marty. Chris se nenechal vytrhnout z role : „A vy dva se tady koukejte chovat slušně. Ne, aby mi volali sousedi jako posledně když jste podpálili sporák.“ Marty vyprskl smíchy. Ani táta neudržel vážnou tvář.

Oba si vzpomněli na to, jak před lety, když byli Chris a Marty ještě malí kluci a zůstali jedno odpoledne sami doma. Hráli si na indiány. A aby hru dovedli k dokonalosti, chtěli si opékat bonbóny v troubě. Sousedi, zděšení dýmem valícím se z oken kuchyně, přivolali hasiče. Rodiče tenkrát přijeli a našli před domem hasičské auto, uvnitř očazenou troubu a kluky popíjející mléčný koktejl s hasiči.

Chris zastavil Chryslera před výbornou, ale nepředraženou francouzskou restaurací. Vyskočil ven a začal otvírat dveře. Máma se na něj starostlivě podívala : „Není ti něco?“ „Já bych spíš řekl, že něco chce,“ mínil táta. „Co myslíš ty, mami?“ obrátil se na babičku. Ta se jen tajemně usmála. Uvnitř je přivítala recepční, hezky se usmála a poslala je k objednanému stolu. Máma se rozhlížela po elegantním interiéru. „Nebude to tady trochu drahé?“ Její manžel sice vydělával víc než dobře, ale ona sama pocházela z chudších poměrů a utrácení neměla v povaze. „O to se neboj, platím já,“ řekl Chris jako by nic. Přišel číšník s jídelními lístky. Po té, co Chris začal nahlas hrozným způsobem prznit francouzské názvy jídel a vrchní se na to tvářil jako zmrzlá košile, se objednávání ujal raději táta.

Po jídle se zadíval na syna : „Tak proč si nás sem vlastně přivedl?“ Chris začal diplomaticky : „Hlavně jsem vás chtěl někam vytáhnout. Ale není to všechno. Měls’totiž pravdu, něco bych od vás chtěl.“ Rodiče si vyměnili pohled. „Co to tedy má být? Auto?“ Chris zaváhal, auto by opravdu chtěl. Babička mu povzbudivě stiskla ruku. Chris si odkašlal a spustil : „Ne tak docela … Nechci nic pro sebe. Vlastně jsem přišel lobbovat za Martyho. To, že si vezme Liz, přece ještě neznamená, že nechá doktořiny. Jeho to baví, což je pro mě sice děsná představa, ale je to tak. Ale Liz je skvělá holka a já úplně chápu, že je do ní celej pryč. Potkat ji první, tak … ehm. No, já to vidím tak. Váš hlavní problém s tou svatbou je v tom, že nemají pořádný bydlení, protože ten Martyho krcálek se nehodí. Proto jsem to vyřešil za vás.“ Chris zakončil svůj proslov tím, že doprostřed stolu položil katalog realitní kanceláře. Byl otevřený na straně, kde už předem s babičkou zakroužkoval menší rodinný domek. „Je u něj i zahrada, ale ne velká, takže s ní nebude moc práce.“ „A je přímo tady ve městě, budou k vám moct jezdit každý víkend,“ řekla babička. „Věděl jsem, že tohle nemohlo být z jeho hlavy, mami,“ řekl táta. Babička se usmála : „A to se právě pleteš. S tím domem to byl jen jeho nápad. Řekl mi o tom abych mu pomohla kdyby nevěděl jak na vás.“ „Aha. Poslyš Chrisi, to o co se tu snažíš je od tebe hezké, ale měl bys vědět, že nejde jenom o …“ „On si ji vezme. Ať budete pro, nebo proti a já mu to schvaluju,“ řekl Chris pevně. Máma si mezitím přitáhla katalog a prohlížela si fotky onoho modrého domku. Babička si pomyslela, že její snacha je už napůl přesvědčená. „Budou na něj vůbec mít?“ zeptala se máma. I na tuhle otázku byl Chris připravený. „Jo. Už jsem si zjistil, že Marty si něco naspořil. A já mu přidám. Na zbytek si můžou vzít půjčku, dneska to dělá každej.“ „To je dobrý nápad. Taky jim něco dám,“ řekla babička. „Mami, přece … jsou to tvoje peníze,“ začal táta. Babička mávla rukou : „Co s nimi. Jsou důležitější věci. Jestli sis myslel, že si už šetřím na pohřeb, tak tě zklamu,“ mrkla na Chrise. „Na Tahity jet nemusím. Konec konců, pláže máme i v Malibu a je to blíž,“ uzavřela babička. „Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekla máma. Táta se na ní rychle podíval. „No ano, Chris nám to naznačil jasně. Liz je slušná milá dívka a je zřejmé, že se s Martym mají rádi. Jistě, jsou ještě mladí, ale od čeho jsme rodiče, když ne od toho, abychom jim pomáhali? A ten dům je myslím výborný začátek.“ Chrisovi spadl kámen ze srdce. Pozvedl sklenku : „Mami, já věděl, že mě nezklameš.“ Všichni se teď dívali na tátu. „Vidím, že na tom, co říkáte něco je. Asi bychom to neměli brát tak smrtelně vážně. Dobře tedy, přesvědčili jste mě. A abyste věděli, nezůstanu pozadu a taky jim přidám něco do začátku.

„Cože jste?“ Marty nemohl uvěřit svým uším. Táta jemu a Liz právě oznámil, že jestli se jim ten dům bude líbit, pomůžou jim s ním. Liz vzhlédla od katalogu, kde si ho prohlížela. „Tati, to je …“ koktal Marty. „Mě neděkuj. To je všechno Chrisova práce.“ Chris stál u dveří a se spokojeným úsměvem sledoval radost snoubenců.

Babička, máma a Liz okamžitě začaly povídat a vyzdvihovat přednosti domu. Marty šel ke Chrisovi a objal ho. „Brácho, to je … Víš, co jsi pro mě udělal.“ „Ale nesmysl. Já nic neudělal. Rodiče potřebovali maličko popostrčit, to je všechno. Ale věř mi, že kdybych vedle sebe neměl babičku, asi bych s tím na ně tak nevystartoval.“ Připojila se k nim Liz. „Chrisi, nevím jak ti poděkovat. Snad jen, že nikoho nebudu mít v rodině raději než tebe.“ Chris v rozpacích zašoupal nohama. „Ale to nestojí za řeč. Zkrátka jsem je postavil před hotovou věc a oni zabrali,“ krčil rameny. Liz mu dala pusu na tvář. Marty se ozval : „A co já? Brácha je teď hrdina dne, ale …“ „Ty jsi zase můj hrdina.“ „No tak, co vy tři tam vzadu? Nepřipojíte se k nám?“ zavolal na ně táta. Máma přinesla láhev vína a všem nalila skleničku. Podívala se na manžela. Ten její tichou narážku pochopil a promluvil : „Liz, Marty, jsem rád, že jsem to právě já, kdo vám může popřát štěstí. A ty, Liz, vítej v rodině. Ze začátku jsme se k tobě nechovali správně, ale teď když vidím jak jsi hodná dívka, budu rád, když na to všichni zapomeneme.“ Liz doslova zářila štěstím, když přijímala gratulace. „Počkejte s tím, ještě jsme se nevzali!“ smál se Marty. „To je pravda, ale doufám, že to nebude dlouho trval,“ usmívala se máma. „Na jaře, jak jsme to plánovali.“ „Výborně. Do té doby se ráda seznámím s Lizinými rodiči.“ „Samozřejmě. Už se na vás moc těší. A zvou vás na oběd, první neděli v lednu,“ říkala šťastně se usmívající Liz. Bylo zřejmé, že s tím pozváním čekala jak jí přijmou.
Chris byl rád, že to dopadlo takhle. S jeho malým přičiněním, samozřejmě.

Netrvalo dlouho a táta obrátil pozornost k němu. „Víš, Chrisi, zvykem sice je dávat dárky až zítra, ale s mámou jsme si říkali, že po tom, co jsi nám takhle ukázal jak lehko se věci dají řešit, porušíme zvyky a tvůj dárek ti ukážeme už dnes.“ Chris vykulil oči : „Opravdu? Ono se fakt vyplatí dělat dobrý skutky.“ Marty s Liz se zasmáli. „Možná bys neměl tati, aby se nám nenafouknul,“ řekl Marty. „Ani nápad, už jste s tím začali, teď to nemůžete odvolat.“ Chris si musel přiznat, že je napnutý. Rodiče se tvářili neproniknutelně a to ho dráždilo. Táta odložil skleničku : „Dobře, pojďme.“ „Počkej, nejdřív tohle.“ Máma přinesla šátek a chystala se Chrisovi zavázat oči. „Jé, takovej humbuk,“ bránil se Chris. Nakonec svolil a nechal si oči zavázat. Máma s Martinem ho vzali za ruce a vedli ho. Museli s ním udělat okruh po celém domě aby ho zmátli. Nakonec ho vyvedli ven. „Obcházíme dům,“ prohlásil Chris. „To nemá cenu,“ zlobil se Marty : „on buď kouká, nebo má orientační smysl jako orel.“ Pak mu někdo šátek sundal. Chris, stále rozesmátý ze své okružní cesty domem náhle oněměl. U chodníku totiž stál středně velký tmavě zelený teréňáček se stahovací plátěnou střechou. „Tak co? Líbí se ti?“ vykřikoval Marty. „Asi ne, podívej se na něj,“ říkal táta napůl žertem. „Budem ho muset vrátit,“ pokýval hlavou Marty. „Je to škoda, myslel jsem jakou nebude mít radost a on se tváří nešťastně jako o pohřbu.“ Chris byl v obličeji papírově bledý jako by se mu udělalo špatně. „Šílíš?“ vykoktal : „To snad … Chci říct … Je vážně můj?“ „Už ho nechte,“ zarazila vtipkování na Chrisův účet máma. Táta zase zvážněl a dal Chrisovi do ruky klíčky : „Je čas, abys měl vlastní auto, čekal jsi na něj dost dlouho. A nemysli si, my věděli jak ho chceš.“ Marty do bratra strčil : „Tak co, budeš tady jen tak stát a čučet, nebo nás svezeš?“ „É, jasně,“ Chris stiskl klíčky, nahlas se zasmál a vzápětí prudce objal oba rodiče najednou. Oběma vrazil pusu jako facku a v následující chvíli už sedal na sedačku řidiče ještě vonící novotou. Marty s Liz si přisedli k němu.

Rodiče s babičkou zůstali stát na ulici a sledovali jak Chris zařadil a rozjel se setmělou ulicí do města
„Vyrostli nějak rychle, nezdá se ti?“ řekla máma. Táta přisvědčil : „A přitom jako by to bylo včera co se tady honili po zahradě se stříkacíma pistolkama.“

Chicago
Napadalo skoro dvacet centimetrů sněhu, takže Jack s tátou strávil dopoledne odhazováním sněhu.
Jeho prázdniny probíhaly podle stejného scénáře. Dopoledne byl s rodiči a k večeru šel za kamarády, nebo k Piper. S Piper se tak scházeli celkem pravidelně. Byla to fajn holka, měl jí rád. Ale k lásce to mělo daleko. Spali spolu a dobře si rozuměli. Ani jeden z nich v tom nehledal nic hlubšího. Jack byl rád, že Piper po něm nic nechce a stejně tak on nic neočekával od ní. Oba věděli, že za pár dní zase odjede a asi se už neuvidí.

Ráno ho vzbudila máma klepající na dveře. „Budeš dnes vstávat? Člověk by řekl, že tě vůbec nezajímá jestli jsi něco dostal.“ „Na to nejsem dost hodnej kluk.“ „To je pravda, ale snad se tam pro tebe přece jen něco najde,“ přesvědčovala ho máma. Jack tedy vstal a rychle se dal do pořádku aby mohl jít před rodinu. Přízemí bylo krásně vyzdobené, stromek postavený, napečeno. „Vždycky si říkám jak to všechno stihneš,“ vrtěl nad tím hlavou. „Tak pojď už,“ odtrhla ho máma od cukroví. „Hned,“ zamumlal s plnou pusou. Rodiče mu společně předali objemný balík. Tázavě povytáhl obočí. „No tak, na co čekáš,“ pobízel ho táta. Na chvíli si zase připadal jako malý kluk. Roztrhal balicí papír a vytáhl zbrusu novou koženou bundu. Bylo jasné, že si s výběrem dali rodiče velkou práci. Byla černá s bílými a červenými pruhy na ramenou a na zádech měla bílý nápis Silverstone. „No držte mě. To je naprostá paráda,“ vyrazil. „Líbí?“ zeptala se máma. „To víš že jo. Je absolutně bestovní.“ A hned si jí taky oblékl. Přitom prudčeji pohnul rukou a zabolelo ho rameno. Nic to nebylo, ale táta, který ho znal nejlíp si toho všiml. „Co máš s ramenem?“ „To nic není.“ „Nepovídej a ukaž.“ „Ale to vážně nestojí za řeč … Tak dobře, nakonec by jste se to stejně nějak dozvěděli. Jack sundal bundu a vyhrnul rukáv. Rodiče reagovali přesně jak očekával. „Ty jsi se nechal tetovat? Jsi normální?“ zvolal táta. „Jacku, uvědomuješ si, že to už máš na celý život?“ řekla máma když se trochu vzpamatovala. „Jo, vím to. Nejsem malej,“ vyhrkl Jack uraženě. „Opravdu? To jsi mě zklamal. Myslel jsem, že máš víc rozumu,“ řekl táta. Jack stiskl rty, aby náhodou neřekl něco, čeho by pak litoval. Nechal rodiče aby mu nadávali a zahrnuli ho výčitkami. „Uvědom si, že až tě to jednou omrzí a budeš to chtít dát pryč, bude to bolet mnohem víc než když sis to dal udělat, nemluvě o tom, že to stojí spoustu peněz,“ domluvil táta. Jack celou tu dobu neřekl ani slovo. „Můžu taky něco říct?“ zeptal se nakonec. Táta mu pokynul ať mluví. „Fajn. Vy víte jakej jsem. Vždycky jsem si dělal co chci já sám. To bych neměl, ale jsem už takovej. A v tomhle případě … je to moje tělo, jestli se nechám tetovat, budu to já kdo s tím bude žít, ne vy. A mě se to líbí. Tak to zkuste tak brát. Jestli jsem vás nějak zklamal, tak se omlouvám, ale jedna kérka ještě není konec světa, nebo jo?“ Táta po jeho proslovu povolil a ještě se usmál : „Už se stalo, kvůli tomu tě nevydědíme.“ Poplácal syna po zádech. Jack si znovu oblékl novu bundu a šel obejmout mámu. „Budeš se na mě mračit celej den, nebo dýl?“ „Ale to víš že ne. Nejsem ráda, ale na druhou stranu, máš pravdu v tom, že je to tvoje věc.“

Jack si oddechl že to dopadlo jak to dopadlo. Když byly dárky rozdány, začal se znovu cpát cukrovím. „Nech toho na chvíli, než ti bude špatně. Včera, když jsi byl pryč, přišel ti tenhle balíček.“ Máma mu dala velkou žlutou obálku. Jack jí otevřel a obsah si vysypal do ruky. Byl to plastový obal s DVD a kartička popsaná hezkým rukopisem, který nemohl patřit nikomu jinému než Dannymu. Danny psal, že nečeká, že by se Jack díval na televizi, ale že by měl přesto vědět, co se už týden vysílá na všech hudebních kanálech. Jackovi hned došlo co to může být. „Tak, teď pojďte sem, hezky se usaďte a dívejte se. Aby vám bylo jasný co dělám v tom L.A.,“ řekl rodičům. Vložil disk do přehrávače. A spustil ho. Byl to skutečně jejich úplně první videoklip. Van Rofler si odpustil počítačové triky, jednoduše je nechal hrát a zabíral je přitom z různých úhlů a vzdáleností. Výsledek byl perfektní. Ta plošina s městem v pozadí vypadala ještě vyšší než jaká byla ve skutečnosti. Rodiče byli ohromení. „Skutečně profesionální práce,“ řekl táta. „Jestli se bude lidem líbit tak jako mě …, moc vám to sluší,“ přidala se máma „Však já už jsem takovej fotogenickej,“ uculil se Jack. Ve skutečnosti se moc neobdivoval, hlavně chtěl vědět jak dopadl zvuk. A nebyl zklamaný. Nenašel na něm jedinou chybičku. Jen se musel usmívat Sammyho poněkud strnulému výrazu.

Oxford
„Alespoň jsi zas v pořádku,“ řekla teta. Sammy přikývl : „Už mi taky to povalování v posteli lezlo na nervy.“„Líbilo se ti cos’dostal?“ ptala se máma starostlivě. „To víš, že jo, mami. I když nemám tušení kde budu v Los Angeles lyžovat,“ mrkl za sebe na nové lyže opřené o stěnu.

Natáhnul se přes stůl a umístil další slovo. „Zase vyhrál,“ konstatoval táta. „Promiň, tati. Už jsem zapomněl, že tě musíme nechat vyhrávat.“ „Vy mě necháváte vyhrávat?“ žasl táta. „Jeanny to dělala.“ Všichni u stolu, včetně tety, po Sammyho posledních slovech sklopili oči a hráli si se svými písmenky. „Co je? To už o ní v tohle baráku nesmím ani mluvit?!“ Sammyho smutek a zlost vybuchly náhle a prudce jako sopka. „Nekřič prosím, aspoň pro dnešek,“ napomenula ho máma. „Že nemám křičet? To je pořád o tom samým! Nedělej tohle, nechoď tam, s těma se nakamaraď …“ „A divíš se?“ podotkl táta. „No jasně a je to zase tady. Od chvíle, kdy Jeanny umřela jako by pro vás nebylo nic důležitějšího než abych měl samý jedničky na vysvědčení. Dřív jste to samý dělali s Jeanny. Nenapadlo vás někdy že s drogama začala právě kvůli tomu? Aby vám nemusela hrát slečnu dokonalou?“ Sammyho slova měla efekt ledového vodopádu. Právě tak zděšeně, nevěřícně a šokovaně se na něj všichni dívali. Bylo mu to jedno. Měl klidnou povahu, ale tentokrát překročil mez, kdy se přestal ovládat a bylo mu jedno co říká. „Jestli tím chceš říct, že je to naše chyba, tak …“ máma nedokončila větu a se slzami v očích opustila pokoj. „Samueli Prescotte, hned teď půjdeš do svého pokoje a zůstaneš tam.“ Sammy se po tom co to táta řekl úplně roztřásl. Nešlo o to, co bylo řečeno, ale o to, co nebylo. Jenže dnes se nedal umlčet. „To proto, že jsem řek něco co jsem neměl. Jste pokrytci, víte o tom? Když žila, neměli jste nikoho radši. Byla to vaše dokonalá holčička. Ale ona už to nemohla vydržet. Vím to, řekla mi o tom. Tak se bála, že vás zklame, že začala brát to svinstvo jen aby to všechno utáhla. Škoda jen, že jsem byl moc malej na to, abych s tím mohl něco udělat. Toho jedinýho budu vždycky litovat. A vy? Vy jste jí poslali pryč místo toho abyste se jí z toho pokusili dostat. Nebýt toho nemuselo se to stát.“ „Samueli, teď chvíli poslouchej ty mě. V něčem máš možná pravdu. A nepopírám, že jsme udělali chyby, ale zapomínáš na jednu věc, jednali jsme na radu odborníků, kteří nám řekli, že zavřít jí dveře je jediná možnost jak jí donutit zamyslet se nad tím co dělá. Nikdo z nás nemohl tušit jak to dopadne. A to, jak umřela nám nemůžeš klást za vinu. Vím, že tě to bolí, ale konečně jednou přestaň myslet jenom sám na sebe a rozhlédni se kolem.“ Sammymu po rozpáleném obličeji stékaly slzy. Nevadilo mu to. Cítil jak ho opouští síla i přesvědčení že má pravdu. Svět kolem něho dostával reálnější rozměr. Vztek ho opouštěl a zůstávala jenom bolest oživená vzpomínkami. Díval se na otce, ale viděl Jeanny, hezkou, chytrou, usměvavou. „Já nemyslím jen na sebe,“ řekl tak potichu, že ho téměř nebylo slyšet. „Teď možná ne. Ale před tím? Myslíš, že nám po tom všem přidalo, když jsme se dozvěděli že se taháš a opíjíš s tou partou. Víš jaká to pro nás byla ostuda, když jsme pro tebe museli ve dvě ráno jet na policií?“

Sammy sklopil hlavu, na to se pamatoval moc dobře. Rodiče mu ten večer zakázali jít ven, protože jim ze školy volali kvůli Sammyho katastrofickému prospěchu. Sammy se přes jejich zákaz vyplížil ven a sešel se s partou. Někdo přinesl pár flašek, takže když vyrazili do města byli všichni víc než dost opilí. Zdemolovali pár aut, ukradli jedno autorádio a posprejovali dveře domů několika profesorů z univerzity. Pak někdo našel u chodníku stát opuštěné policejní auto. Sammy si jen pamatoval, že se sprejem v ruce vlezl na kapotu a za povzbuzování ostatních počmáral přední sklo. Uprostřed demolování policejního auta se objevili policisté, kterým auto patřilo. V tom dopadla příslovečná ruka zákona. Policista zkoprnělým Sammym smýkl z auta. Jeho kolegové popadli další dva členy party. Zbylí se rozprchli do okolních ulic. Policisté je nacpali do toho počmáraného auta a odvezli rovnou na stanici.

„Jistě, je pravda, že jsi se dokázal včas sebrat, ale to nic nemění na tom, že jsi nám přidělal starosti v tom nejhorším období,“ pokračoval táta : „A teď, jestli jsi skončil, se běž uklidnit. A pak se omluv matce že jsi na ní křičel, což si rozhodně nezasloužila. Uvědom si, že tohle není správný způsob jak vzpomínat na tvou sestru. Víš, upřímně, jsem si myslel, že jsi dospělejší. Ale teď vidím, že jsi pořád ještě dítě,“ zakončil táta ledově. Sammy mechanicky postavil židli, kterou převrhl a jako omámený vyšel z obýváku.

Teta Alice, která po celou dobu seděla na svém místě nervózně poposedla. „Co je, Alice? Myslíš že s ním zacházím špatně? On evidentně ano.“ „Nejsem jeho rodič. Nemám právo ho soudit. Jenže ty taky ne. Ten kluk si jako dítě prošel hroznými věcmi.“ „Ano, jako dítě, to máš pravdu. A já si začínám říkat, jestli tím dítětem stále není. Třeba nebyl dobrý nápad nechat ho odejít do Ameriky.“ Alice vstala : „Dělej jak myslíš, ale jedno ti povím. Jestli ho nenecháš se vrátit, jsi na nejlepší cestě jak si postavit syna proti sobě.“

Sammy došel do pokoje. Teprve tady si rukávem otřel obličej. Nebyl schopný myslet vůbec na nic. Připadal si jako někdo, kdo zkazí na co sáhne. Takhle to přece nechtěl. On si jen přál, aby to někdo řekl. Aby někdo řekl jaké byly Vánoce, když byli s Jeanny malí, a když všichni společně jezdili na výlety a do zoo.

Na stolku ležel mobil. Blikala na něm nová zpráva. Vzal ho do ruky. Že by někdo z kluků? Zoufale si potřeboval zlepšit náladu. A to oni uměli skvěle. S nimi zapomínal na všechny starosti a cítil se uvolněně a sám sebou, právě tak jako dříve tady, doma. Když uviděl jméno odesilatele, polilo ho příjemné teplo odplavující všechno špatné. Michelle.

Stockholm
Kimi si pohrával se sklenicí džusu. Seděl v rohu malé hospody s pár starými kamarády. S některými chodil do školy, s jinými na hokej. Teď se všichni společně živě bavili. Až na Kimiho. Ten za celý večer moc neřekl. Na tom nebylo nic divného, nikdy toho moc nenamluvil. Ale dnes v tom bylo víc. Lidé u toho stolu byli ti stejní, s kterými se kamarádil před pár měsíci, než odjel zkusit štěstí na Dannyho konkurz. Ale přesto zjišťoval, že si s nimi vlastně nemá co říct. Za těch několik měsíců se toho událo hodně a dost možná ho to změnilo. Tohle zjištění ho samotného překvapilo. Ale byla to pravda. On už žil jinde a jinak. Problémy života ve Stockholmu nechal za zády. Už měl jiný život, jiné přátele. Jediné, co ho táhlo zpátky byli rodiče a taky měl rád Švédsko, to dá rozum. Přesto od svého návratu domů čekal něco jiného, místo toho se jen utvrdil v tom, že udělal správně, že odešel.

„Co je s tebou, Kimi?“ zeptal se jeden z jeho přátel, který si všiml jeho zamlklosti. Pokrčil rameny : „Ale nic. Jsem jen nějakej unavenej, nebo co.“ Přátelé si uvědomili, že ho trochu odstrčili a opět se ho snažili vtáhnout do hovoru.
Kimi se nechal a vyprávěl jim jak bloudil po příletu do L.A.. „Myslel jsem, že to zatracený studio nikdy nenajdu. A bál jsem si vzít taxíka, aby mě jako cizince neobrali. Jenže vůbec nejhorší bylo, že jsem nikomu nerozuměl,“ vykládal se smíchem v očích. Teď, když to říkal, znělo to komicky, ale tehdy z toho byl dost vykolejený. „Prosím tě, ty se svojí angličtinou,“ smála se bývalá spolužačka. „To jsi mě měla vidět když jsem se konečně dostal do studia. Nebyl jsem schopnej dát dohromady větu, jak jsem byl nervózní. Naštěstí jsem tam narazil na jednoho Itala,“ vzpomněl si na první setkání s Ginem. „Jenže jsem mu rozuměl právě tak blbě jako Američanům. Ale nějak jsme se domluvili a teď jsme spolu v kapele,“ uzavřel. Od té doby se hodně změnilo a Kimiho angličtina dnes byla bezchybná, i na Ginův přízvuk si zvykl.

V kapse mu zavibroval mobil. A ne, už zase, pomyslel si. Bylo to přesně tak, jak myslel. Volala mu Erika. Od chvíle, kdy se pohádali a on vypochodoval z toho klubu mu každou chvíli volala a posílala zprávy. Neodpovídal na ně a telefon jí nezvedal. Netrucoval, spíš se s ní nechtěl bavit. Ona se s ním stejně bavila jen proto, aby ho mohla předvést před kamarády, tak nebylo co řešit. Rozhodně ale byla vytrvalá. Zavěsil tak jako vždycky. „Stalo se něco?“ zeptal se bývalý parťák z hokeje po jeho levé ruce. „Ale nic. Pamatuješ si na Eriku? Ze školy?“ Kamarád se napůl zasmál, napůl ušklíbl : „Aby ne, chodili jsme přece spolu, pamatuješ? Bydlíte ve stejným baráku, ne?“ „Jo, to je přesně ona. Nedá mi chvilku pokoj.“ „Byla trochu stíhačka.“ „Ne, je to jinak. Nic s ní nemám,“ Kimi měl pocit, že to musí uvést na pravou míru. Řekl mu o tom, co mu Erika udělala a jak majetnicky se vůči němu chovala. Chtěl slyšet názor někoho jiného. Mluvil o tom s Jackem a ten mu řekl, ať kašle na zásady a jde do ní. Ano, přesně tak to řekl. Tohle by možná udělal Jack, ale Kimi takový nebyl. Kamarád se zamyslel : „Hm, ona bude fakt potvora. Na druhou stranu, dlouho se jí vyhýbat nemůžeš.“ „Ale můžu, za pár dní odjíždím.“ „Tak vidíš, hezky jí řekni, že v Americe můžeš takovejch jako ona mít kolik budeš chtít, na nějaký potrhlý Švédce, co se chce předvádět ti nesejde.“ Kimi se napil džusu : „Asi jo. Tohle vážně nemusím řešit.“

Po půl jedenácté se zvedl. Nechtěl rodiče budit nějakým pozdním příchodem. Rozloučil se s kamarády a vyšel do mrazivého vzduchu ven. Po kotníky ve sněhu se vlekl domů. Mohl by jít na autobus, jenže než by v tuhle hodinu přijel, bude doma pěšky. Přes rameno měl přehozené brusle. Než šel do hospody, trochu si na stadiónu zabruslil. Na dlouhou dobu naposled. Před domem začal skřehlými prsty prohledávat hluboké kapsy svých kapsáčů. Vtom zaslechl něco jako tiché zafňukání. Znělo to docela jako dítě. Zarazil se a natáhl uši. Naříkavý zvuk se opakoval. Kimimu až přejel mráz po zádech, když si uvědomil, že to jde od popelnic. Nemohl si nevzpomenout na událost, která tu před pár lety vyvolala hotové pozdvižení. Jeden ze sousedů tady v popelnici našel malé dítě.
Na patě se otočil a šel za zvukem. Potmě uklouzl na zledovatělém chodníku. Natáhl se na zem. „Krucinál,“ zaklel nahlas. Zvedl se na kolena a maličkou kapesní baterkou posvítil před sebe do mezery mezi dvěma popelnicemi. Něco se tam hýbalo. Odstrčil popelnici a uviděl, co to je. Žádné dítě, ale štěně. Maličký pejsek se krčil u popelnice, ke které ho někdo přivázal a bojácně se na něj díval. Kimi nezaváhal a hned ho začal odvazovat. „Neboj se, to je dobrý. Neublížím ti,“ říkal potichu štěněti. Bývalý pán toho chudinky se ujistil, že ho štěně nebude následovat. Bylo přivázané tak pevně, že Kimi nedokázal šňůru uvolnit. Naštěstí byla dost tenká na to, aby jí mohl přeřezat zubatou hranou klíče a pak přetrhnout. Stáhnul provázek pejskovi z krku a zmítající se klubíčko si nacpal pod bundu. Vůbec nepomyslel na to, co tomu řeknou rodiče až přitáhne domů psa a šel rovnou nahoru.

Jeho hlučný příchod rodiče nepřehlédli. Aspoň nespali. Oba se přišli podívat do předsíně co se děje. „Co se ti stalo? Jsi celý zmáčený,“ divila se máma. „A co to máš pod bundou? Vypadáš jako v pátém měsíci,“ přidal se táta. „Praštil jsem sebou před domem. Ale to není důležitý. Podívejte, co mám,“ říkal Kimi. Rozepl bundu a vytáhl ven vykuleného pejska. „To je pes,“ identifikoval tento druh táta. Kdyby Kimi nebyl tak rozčilený, zasmál by se. „Nějak zkurvenej debil toho chudáčka strčil mezi popelnice. Klidně by ho nechali zmrznout, hajzlové zasraný.“ Kimi sršel vzteky. Rodičům chvíli trvalo, než se jim ho podařilo uklidnit. „Asi nepovedený vánoční dárek. To je hrozný,“ konstatoval táta. „Hrozný? Si děláš legraci. Toho, toho grázla co to udělal bych přivázal k tý popelnici, aby viděl jaký to je,“ znovu vybuchl Kimi. Máma k tomu přistoupila prakticky. „Teď to nechte být. Vidíte, počůral se. Musíme ho nejdřív zahřát a taky mu dát něco k snědku. Nevíme jak dlouho tam byl.“ A hned běžela do kuchyně. Kimi vzal štěně a šel za ní. Na tátu zbylo utření loužičky.
O chvíli později už Kimi klečel vedle pejska, který sice stále trochu bázlivě, ale s chutí vylizoval mističku polévky.

Turín
Gino zabrzdil bicykl před restaurací. Vypadala líp než jak si jí pamatoval, to musel uznat. Přípravy na Caterininu „akci“ jak to pořád nazývala byly v plném proudu.

Jak Gino vešel, viděl, že se zapojili všichni. Několik mladíků přerovnávalo stoly a nosilo židle. Skupina asi deseti žen připravovala výzdobu a ubrusy na stoly vzadu, které měly nést občerstvení. Všechno řídila Caterinina sestřenice. „Ahoj, Gino. Díky, žes nám to zařídil. Tyhle prostory jsou přesně to, co potřebujeme.“ „To nic nebylo. Můžu s něčím pomoct ať tady nestojím jak pro ozdobu.“ „Samozřejmě. Hodí se nám každá ruka. Moment, zavolám Caterinu, ona ti už řekne co je třeba,“ řekla a odešla ke kuchyni. Z kuchyně vyšla Caterina v doprovodu jeho mámy. Gino jim s úlevou vyšel v ústrety. „Už jsi tady, miláčku?“ usmívala se máma. „Jo. Probudil jsem se a nikde nikdo. Tak mě napadlo, že budeš tady. Em, co vlastně děláš?“ „Pomáhám s občerstvením,“ vysvětlila máma : „Zvykám si na novou práci.“ „Práci?“ nechápal Gino. „O tom si promluvíme později. Což mi připomíná, že tam mám rozdělaného lososa a měla bych se k němu vrátit.“

„Tak. Pomůžeš nám natáhnout koberec. Chtěla jsem sice něco jako pódium, ale tohle bude muset stačit. Když se to dobře nasvítí, nebude to tak špatné,“ vykládala Caterina. Nad rolí červeného koberce se tu skláněl strejda Tonio. „Tonio, tebe taky posedla dobročinnost?“ pravil Gino. „Co kdybys tady přestal stát se založenýma rukama a pomoh’ mi?“ zafuněl Tonio. Gino mu pomohl natáhnout koberec. Ostatní mladíci rozestavovali stoly. „Sem ne, tady potřebuju pult. Tonio, můžu si vypůjčit recepční pultík?“ ptala se Caterina. „Samozřejmě. Řekni si Ettoremu, on ví kde je.“ „Co se to tady vlastně děje?“ zeptal se Gino podezíravě. Začínal mít podezření ohledně toho, co se tu chystá. Tonio si strakatým kapesníkem otřel čelo : „Ještě jsi mu to neřekla?“ zeptal se Cateriny. „Ne. A raději bych s tím ještě počkala, nebo nám uteče.“ Gino se díval z jednoho na druhého. „Hej, mohli byste o mě přestat mluvit ve třetí osobě, když u toho jsem?“ „Jdu pro ten pult,“ zakřenil se Tonio. Caterina se až příliš zaujatě probírala blokem co vytáhla z kapsy. Gino jí chytil za ruku se sešitem a intenzivně se jí zadíval do očí. „Jestli na mě chystáte nějakou opičárnu,“ řekl pomalu. „Buď v klidu, nakonec se ti to bude ještě líbit. A hlavně je to pro dobrou věc, na to nezapomeň,“ řekla Caterina a odešla. „Ale co? Proč mi tady nikdo nechce nic říct?“ Gino měl nepříjemný pocit, že všichni kromě něj sdílí nějaké tajemství. A spiklenecké chování Cateriny a Tonia se mu líbilo ještě míň. Ještě včera se ostýchala mu zavolat a dnes s ním je jedna ruka.

K večeru už to nevydržel. V sále bylo všechno připraveno. Nikdo tu nebyl. Gino našel jen mámu s Caterinou sedět v kuchyni nad kafem. Zavřel dveře a opřel se o ně, aby mu nemohly zas někam zmizet. „Tak a jestli mi hned teď jedna, nebo druhá neřeknete o co tady jde, přísahám, že odtud padám.“ Podívaly se na sebe. Slova se ujala Caterina : „Stejně je nejvyšší čas, abyses to dozvěděl. Takže, jak už jsem ti řekla, má sestřenka spolupracuje s místním dětským domovem. Před dvěma roky jí jedna známá přivedla na nápad jak vydělat pro domov nějaké peníze navíc. Teď o Vánocích každý utrácí víc než obvykle. Zvlášť ženy.“ „Dobrá, ale jak?“ směroval jí Gino k tomu podstatnému. „Je to … je to bingo,“ vykoktala Caterina. „Aha, proto ten řečnickej pult. Budeš vyvolávat.“ Ginovi chvíli trvalo, než mu došlo, co znamená slovo bingo. „Bingo? Přijede taky domov důchodců?“ zavyl smíchy. „No tak, miláčku, nikdo tě samozřejmě nenutí. Ale když se účastní i Tonio … Říkala jsem si, že když je to pro dětský domov, tak snad. Je to zábava, Gino.“ „Zábava,“ zasmál se Gino. „Já jsem ti to říkala,“ řekla máma Caterině. Caterina vstala : „Jak myslíš, Gino. Pomohl jsi nám dost i bez toho. I když tvůj strejda se přihlásil dobrovolně.“ Máma skryla úsměv. Caterina věděla jak na Gina. A skutečně. Gino se vytáhl na špičkách a přivřel oči : „Tonio s tím souhlasil?“ „Docela ochotně,“ připustila máma. Tak málo stačilo a Gino náhle úplně obrátil. „Tak dobře. Máte, co jste chtěly.Budu obsluhovat babičky a losovat tombolu. Doufám, že máte i tombolu?“ „Fakt?“ divila se Caterina.

A pak se to rozjelo. Caterina si stoupla za pultík a chopila se mikrofonu, jakoby to dělala každý den.
Později večer se strejda Tonio tvářil lehce nabručeně. „Co se tak tváříš?“ ptala se ho jeho sestra. „Je naštvanej, protože nevyhrál šunku v tombole,“ popíchl strejdu Gino.

Po té se hosté rozešli oslavit domů Štědrý večer. Místo nich přišli jiní, kteří si již dárky rozdali a teď si chtěli dát něco dobrého k jídlu. Strejda rychlostí blesku zorganizoval svoje zaměstnance, aby vrátili stoly na původní místa a jen pro tento večer otevřeli kuchyni. „Nechápu proč to tady ještě neotevře,“ říkal Gino. „Ještě chceme nechat vymalovat a kuchyň také není úplně hotová,“ řekla máma. „Chceme?“ „To se ti právě celou tu dobu, co jsi doma snažím jemně naznačit. Budu tady Toniovi pomáhat.“ „Co tím chceš říct „jemně naznačit“?“ „Nebyla jsem si jistá jak to vezmeš. Zkrátka, budu tady občas vařit. Oficiálně jsem spolumajitelka.“ Gino se na matku podíval : „Já to tušil.“ „A co na to říkáš?“ „Co tak opatrně, mami. Děláš jako bych kvůli tomu buhvíjak vyváděl. Je to tvoje věc. Ale jestli se doslechnu, že Tonio zas jede v těch svých kšeftíkách a zatáhnul tě do toho … Tak přiletím prvním letadlem a udělám mu tady z toho kůlničku na dříví,“ prohlásil Gino výhružně. Máma se usmívala : „To je od tebe hezké. Je to zvláštní, ale připomínáš mi tím tvého …“ „Mami, nezmiňuj toho parchanta, ano. Prosím.“ „Gino, takhle bys neměl mluvit.“ Když viděla jeho výraz, převedla řeč jinam. „Chceš vidět tvůj dárek?“ Gino ožil : „Máš tady pro mě dárek? Že váháš, sem s ním.“ „Dobře, ale musíš jít se mnou.“

Odvedla ho do malé šatny pro zaměstnance. V rohu tam stál vysoký plochý balík potažený balícím papírem. „Co to je?“ obhlížel to Gino podezíravě. „Co myslíš?“ ve dveřích se zjevil Tonio. Stejně neslyšně jako vždycky. Gino krčil rameny : „Já nevím. Po dnešku už čekám cokoli.“ „Tak už to rozbal,“ pobízela ho máma. Gino, za pomoci kuchyňského nože překonal mašličky a po délce roztrhl papír. „Propánakrále,“ vyrazil ohromeně, když uviděl zbrusu nové modro-oranžové surfařské prkno. „Říkala jsem si, že když teď bydlíš v té Californii, tak …“ Máma nedomluvila, protože se na ní Gino vrhl, div, že ji neporazil.

Pak se společně vrátili ke stolu. Tonio jim právě naléval víno ze svých zásob, když k nim přišla Caterina. „Caterino, drahoušku, kde jsi tak dlouho byla?“ ptala se máma. „Mluvila jsem s našimi, šla vyprovodit sestřenku. Že neuhádnete, kolik jsme dnes získali?“ „Pochlub se,“ pobídl ji Tonio. „Deset tisíc.“ „Díky nám, samozřejmě,“ přihřál si polívčičku Gino. „Ovšem, bez vás bychom to nezvládly. Musím vám všem poděkovat. Nejen za tohle, ale vůbec, za dnešek. Naši zůstali v Miláně, ale díky vám jsem na to ani nepomyslela.“ Máma se natáhla přes stůl a stiskla jí rameno : „Také jsme rádi, že tu jsi. Vždyť ty už v podstatě patříš do rodiny.“

Ještě později večer, kdy už půlka přítomných pod vedením Tonia tancovala na stole a nahlas zpívala, si Gino všiml, že Caterina vedle něj je nějak zamlklá. Pak si všiml, že jí po tváři stekla slza. Sice už spolu dávno nechodili, ale přesto měl stále pocit, že by ji měl chránit. „Ty pláčeš? Není ti něco?“ Caterina si z kabelky vytáhla kapesník. „To nic není,“ zavrtěla hlavou : „Je to tím vzduchem. Jsem alergická na kouř.“ „Nechceš jít na chvíli ven?“ Caterina s pevně zavřenýma očima přikývla. „Mami, Caterině ten kouř tady nedělá dobře. Vezmu jí na chvíli ven,“ zavolal na matku. „Ale jistě, jen jděte,“ stihla odpovědět máma, než jí Tonio vytáhl na stůl. Vysoukali se ze svých míst. Caterina, víceméně poslepu zamířila ke dveřím na ulici, ale Gino jí chytil za loket a otočil. „Počkej, vím o něčem lepším.“

Odvedl jí na prostorný balkón v patře. Obklopil je studený noční vzduch. Caterina se opřela o kamenné zábradlí a otřela si oči. „Promiň, ale tohle mi prostě nedělá dobře,“ omlouvala se. „Z toho si nic nedělej. Mě z toho zase začne bolet hlava. Prostě tady chvíli stůj a bude to v pohodě. Nechceš něco?“ „Ne, děkuju, jsi hodnej.“ Gino se lokty opřel o zábradlí vedle ní. Asi pět minut nikdo z nich nic neřekl. „Lepší?“ zeptal se. Ve slabém přísvitu ze zdola z ulice bylo vidět, že má stále ještě trochu lesklé oči. Přikývla : „Jo. Je tu hezky.“ „Uhm. Tonio si umí vybrat barák.“ „Patří mu i patro?“ žasla Caterina. „Jo, ten balkon taky. Radši jsem se neptal kde na tohle vzal.“ Caterina se zasmála : „Tvůj strejda je fajn.“ „Já vím. Taky neříkám, že ho nemám rád. Leze mi na nervy, to je všechno.“ Caterina se znovu rozhlédla. „Zítra touhle dobou pojedu do Milána.“ „Už? Neřekla jsi, že …“ Pokrčila rameny : „Nesnáším dlouhé loučení.“ „Jo, to bych řek‘.“ „Co to znamená?“ „Nic, toho si nevšímej. Jako bych nic neřek‘. Je ti zima?“ Caterina se viditelně zachvěla. „Půjdem dovnitř, jestli chceš,“ nabídl Gino. „Ještě ne, prosím.“ „Zmrzneš tady a máma mě zabije.“ „Proč by to dělala?“ „Proč? Někdy si říkám, že tě má radši než mě.“ Caterina se znovu roztřásla. „Vážně je trochu zima,“ připustila. Posunula se a přitiskla se k němu bokem. Gino ji objal kolem ramen. „Dnes vyšlo spoustu hvězd,“ poznamenala Caterina. „Hm,“ odtušil Gino. Těžko se mohl soustředit na hvězdy, když měl její malý kulatý obličej tak blízko. Nepřemýšlel o tom, co dělá. Další co si uvědomil bylo, že se líbají. Nejdřív jen lehce, opatrně, pak vášnivěji, jako dřív.
Caterina se od něj odtrhla. Napůl se odvrátila. „To bychom neměli, Gino.“ „Proč ne?“ nechápal. „Protože já odjedu. Ty odjedeš. A co pak? Ani jeden z nás nevěří na vztahy na dálku. Kromě toho, v Miláně mám přítele.“ Gino nic neříkal. Nepřekvapilo ho to, že Caterina s někým chodí. „Proč jsi nic neřekla?“ „Záleží na tom? Gino, mám tě ráda, ale to co bylo mezi námi… Dobře, možná to není tak docela pryč jak jsem si myslela. Ale podstatné je, že jsme už každý někde jinde. Já teď žiju v Miláně, mám tam kluka, kterýho miluju. A ty máš zase svůj život v Americe. To ale nic nemění na tom, že jsme pořád přátelé, nebo ne?“ „To víš že jsme. Nechal jsem se unést, to je všechno. Vrátíme se?“ Přikývla : „Dobře.“
Gino jí nechal jít první. Jak za ní kráčel po schodech, převedl řeč jinam a už zase vtipkoval jako by se ho to, co se stalo na balkóně nijak nedotklo.

Stockholm
Kimi se vrátil z procházky se štěnětem. Malý ovčák poskakoval ve sněhu, až se z toho celý utahal a teď sotva pletl nohama. Za těch několik dní, co byl u nich si zvykl a teď už sám spěchal k pelíšku v Kimiho pokoji. „Jste zpátky?“ zavolala máma. „Jo, je úplně vyřízenej. Sakra, měli bychom mu konečně dát nějaké jméno.“ „Ty mu vymysli jméno, je to tvůj pes,“ řekl táta. „Můj pes? Ale já nemůžu mít psa. Ne, že bych ho nechtěl, jenže až se vrátím do L.A., sotva budu mít čas se o něj pořádně starat,“ namítl Kimi. Máma s utěrkou v ruce vyšla do chodby : „Co s ním tedy uděláš?“ Kimi se podíval na oba rodiče. „Moment, na tohle si musím sednout.“ Šel do obýváku a sedl si na gauč. Rodiče ho následovali.

„Jde o to, že my s mámou se o něj taky nemůžeme starat. Jsme celý den v práci. Byl by tu pořád sám, to se pro takového psa nehodí. Teď je ještě štěně, ale až povyroste, bude potřebovat, aby se mu někdo věnoval, bral do na dlouhé procházky a tak,“ řekl táta „Chtěli jsme ti to říct dřív, ale když jsme viděli jak jsi z něho celý pryč, říkali jsme si, že si ho asi necháš,“ dodala máma. Kimi si podepřel bradu : „To nemůžu. Rád bych, ale prostě to nejde,“ vzdychl si : „Co teď mám dělat? Protože do útulku ho nedám. Ne, po tom, čím si musel projít.“ „Já to chápu, Kimi. Útulky ale nejsou tak špatné. Určitě si ho vezmou nějací hodní lidé a …“ říkal táta přesvědčivým tónem. „Ne!“ řekl Kimi naštvaně : „Nedám ho jen tak někomu o kom nic nevím. Chci vědět komu ho dávám. Copak vy nemáte nějaký známý, který by si ho vzali?“

S myšlenkou, že se štěněte bude muset natrvalo vzdát se sžíval jen pomalu. Od začátku žil v jakémsi vědomí, že si ho rodiče nechají, že zůstane v rodině, když už si ho nebude moct nechat sám. A teď tohle. Táta se zamračil : „Zkusím se poptat několika známých.“ Vstal a šel rovnou k telefonu. Nebylo totiž moc času. Dnes bylo Silvestra, pozítří Kimi odjede a oni se vrátí ke své práci. Kromě toho, pro štěně bude lepší, když si moc na tohle prostředí nezvykne, aby se snáz zabydlelo u nových pánů.

Máma si ke Kimimu přisedla. „Je mi to líto. Taky bych ráda, aby tu zůstal, ale táta má pravdu, tohle by pro něj nebylo to pravé.“ „Já vím,“ zavrčel Kimi. Trochu se zlobil a nechtěl, aby to rodiče poznali. „Máš nějaké plány na večer?“ „Ani ne. Nechce se mi nikam chodit.“ „Tak se nezlob.“ „Já se nezlobím, mami.“ „Když jsi byl pryč, byla tady Erika.“ „A co já s tím?“ „Sháněla se po tobě. A nebylo to poprvé. Snažíš se jí zapřít?“ „Jo.“ „Možná bys s ní měl promluvit.“ „Mami, ona je ta poslední, se kterou se chci bavit.“ „Nevím, co jste si udělali …“ Kimi si přejel dlaní po obličeji : „Tak dobře, mami, jak chceš. Půjdu tam dolů, ale jen proto, aby mi dala pokoj. A pak asi půjdu rovnou za ostatníma.“ „Rozmyslel ses?“ Pokrčil rameny : „Jen na chvíli. Raději bych byl tady s váma. Hodně dlouho vás teď neuvidím.“

Seběhl po schodech a stiskl zvonek u Eriky. Ozvalo se hlasité zazvonění. Chvíli na to se za dveřmi ozval šramot. Erika vykoukla ven. „To jsi ty, Kimi?“ řekla užasle. „Nedělej překvapenou. Tak co mi chceš?“ Erika zaváhala. „Fajn, jak myslíš,“ řekl a otočil se k odchodu. „Počkej. Nepůjdeš radši dovnitř?“ Kimi se kolem ní protáhl dovnitř. Za dveřmi vrazil do jejího bratra. Prcek vykulil oči, pak se usmál : „Ahoj, Kimi.“ „Nazdar, prtě.“ Malý se urazil. „Nejsem prtě. Příští rok, půjdu do školy!“ „Půjdeš prosím na chvíli do svého pokoje?“ řekla Erika bratrovi. Chlapec se sklonil, důstojně si vzal autíčko, se kterým si tu hrál a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčel.

„Vaši nejsou doma?“ zeptal se Kimi, když ho odvedla do pokoje. „Ne, šli slavit s přáteli.“ No jo, je přece Silvestra, pomyslel si Kimi. „Ty nikam nejdeš?“ zeptal se. „Já hlídám bráchu.“ Kimi stále čekal co z Eriky vypadne. Zatímco on pořád stál, sedla si ke stolu. „Omlouvám se. V tom klubu jsem se chovala hrozně. Asi se na mě zlobíš.“ „Nezlobím, jenom to nechápu. Ty se přece nemusíš předvádět a už vůbec ne se mnou.“ „Tobě se to řekne, když si žiješ daleko v Americe a jseš slavnej. Nemusí ti záležet na tom, co si tu o tobě lidi myslí.“ „Na tom mi nikdy nezáleželo.“ „Taková já nejsem.“ „Aha, takže radši hraješ divadlo. Proč nezkusíš být někdy sama sebou? Je jedno, jestli jsi divná, jiná, nebo jak by tě nazvali. Víc než na sobě ti záleží na mínění ostatních.“ „A teď mě budeš vychovávat. Zasloužím si to.“ Vstala a natáhla ruku, aby ho pohladila po tváři. „Odpuštěno?“ zeptala se. Zadržel jí ruku než se ho stačila dotknout. „Jo,“ odvětil. „Chceš odejít?“ „Uhm. Chceš mi snad ještě něco?“ „Nezůstal bys se mnou? Nechali mě tady s malým bratrem a …“ Kimi měl sto chutí jí říct ať si zapne televizi. Jenže něco v Eričině prosebném pohledu ho zadrželo.

Když Erika o něco později přinesla něco k pití, nalezla Kimiho se svým malým bráškou u stolu, jak cosi soustředěně kutí. „Co to děláš?“ ptala se. „Skládám origami, neznáš?“ „Nevěděla jsem, že to umíš.“ „Jenom trošku.“ „Tomu říkáš trošku?“ ukázala na maličkého papírového psa, kterého Kimi právě postavil na stůl. „Nic na tom není, podívej.“ Během několika málo minut jí složil květinu. Smála se. „Mám zazpívat?“ přihlásil se rozveselený bráška. „Radši ne, jen tu svou kytaru trápíš,“ opáčila sestra. Malý se zamračil. „Kytaru? To jsou věci, mám kolegu. Přines ji a ukaž se,“ povzbuzoval ho Kimi. „To jsi neměl, teď s tím nedá pokoj,“ řekla Erika. Bráška odběhl. Za okamžik přidupal zpět, ale tentokrát si nesl kytaru. Kimi se smál : „Vždyť je skoro větší než ty!“ Kluk se ale nedal, hrdinně popadl svůj nástroj a třebaže jeho prsty byly stále ještě příliš malé a dětsky neohrabané, hlásek měl jasný. Bylo vidět, že se snaží. Pracně dohrál a v očekávání pochvaly k nim vzhlédl. Kimi s Erikou se po sobě podívali a zatleskali mu.
„To nebylo špatný,“ chválil ho Kimi. „Opravdu?“ rozzářil se prcek. „Jasně, zavolej mi za pár let a uvidíme co s tebou. Manažeři se o tebe budou prát.“ Malý se zasmál, odložil kytaru a šel si pro něco k jídlu.

Erika jen vrtěla hlavou. „A to mi tvrdíš, že nejsi hvězda,“ řekla a odložila skleničku. „Nesmíš mi věřit všechno co plácnu. To je na tom právě to dobrý, když plácám já, všichni se na mě dívaj jak na blázna. A když plácaj ostatní, tak …“ Erika se zatvářila podezíravě : „Neznat tě, řekla bych, že jsi opilej.“ „Ty mě taky neznáš. Nejsem opilej, jenom nervní. Co tady vůbec dělám?“ „Jsi tu se mnou,“ připomněla.
To abych se raději opil, pomyslel si Kimi. Vzápětí se za takovou myšlenku zastyděl. Erika byla přece jen holka, a i když byla vypočítavá až hrůza, něco mu bránilo zacházet s ní podle toho.
Ale Erika přece jen přinesla něco k pití. „Rodiče mi tady něco nechali.“

Někdy po desáté si Erika vzpomněla, že už nějakou chvíli neviděla bratra. Kimi ho pak našel spát na křesle v kuchyni, kde předtím než usnul snědl půlku toho, co Erika připravila. „Nech ho spát,“ řekla Erika. Kimi usoudil, že chlapci nic nechybí a nebudil ho.

V obýváku vzal do ruky jeho kytaru a zkusil ji. „Jako malej jsem měl taky takovou.“ „Uhm,“ udělala Erika a přisunula se k němu blíž, až měla hlavu skoro na jeho rameni. „Moc mi to nešlo. Táta to nesnášel. Říkal, že to připomíná trápení zvířat a ne hudbu. Chtěl ze mě mít hokejistu.“ „A dál?“ „Á no, tak normálně. Nakonec mu došlo, že hokej mám sice rád, ale nic víc z toho nebude. Možná v tom měl prsty můj učitel z hudebky. Mám podezření, že za ním šel a řekl mu, že mám talent.“ Podíval se na Eriku. „Nerad mluvíš o sobě, co?“ „Jo.“ „Tak nemluv,“ řekla Erika a pokusila se ho políbit. Kimi její záměr odhadl včas a odtáhl se. „Proto tady nejsem,“ ohradil se. Erika založila ruce : „Promiň.“ „Asi bych měl raději jít.“ „To nezůstaneš ani do půlnoci? Nechci tady být sama.“ „A co tvoji rodiče?“ „Ti se nevrátí dřív než zítra v poledne.“

Kimi neodešel. Začínal si říkat, že Erika je vlastně docela milá holka. Netrvalo dlouho a přišla půlnoc. Domem se rozlehl rachot otvíraného šampaňského a z ulice se ozývalo bouchání petard a rachejtlí. Erika ve dveřích na balkon otevřela sekt a nalila jim skleničku. V záři vybuchujícího ohňostroje si přiťukli. „Tak šťastnej Novej rok,“ řekl Kimi. „Šťastnej Novej rok. Můžu ti teď dát pusu? Jen jednu,“ usmívala se Erika nevinně. Natáhla se a políbila ho na ústa. Kimi si kdesi vzadu v mozku uvědomil, že ten polibek opětuje. V tom přiběhl její bráška. „To už je půlnoc? Proč jste mě nevzbudili!“ rozčiloval se.

Největší ohňostroj trval asi půl hodiny. Pak se postupně odmlčel, až zbyly jen ojedinělé rachejtle stoupající k nočnímu nebi. Tu a tam někdo projel ulicí a nahlas zatroubil, nebo se ozvalo křachnutí skla a křik a smích. Nejinak to bylo s Eričiným bráškou, který už definitivně usnul ve své postýlce.

A Kimi s Erikou zůstali zcela sami. Ne nadlouho. Krátce po půlnoci se rozezněl Kimiho mobil. Trvalo mu třičtvrtě hodiny, než si popovídal se Sammym, Ginem a Chrisem, který si spočítal, kdy budou v Evropě mít půlnoc. Jack se podle všeho nemohl dovolat a tak poslal zprávu. Jako poslední se ozval Danny. Pak Kimi honem zavolal rodičům, aby jim popřál dřív, než půjdou spát.

Sedl si a znovu vzal do ruky chlapcovou kytaru. Erika chodila po pokoji a trochu uklízela. Pak si sedla na gauč vedle něj a přitáhla kolena k bradě. Kimi s povzdechem odložil kytaru. „Co je ti?“ „Nic. To jen tím Novým rokem, vždycky touhle dobou začnu být melancholická. Zas to přejde.“ Na to neměl co říct. Vlastně si říkal, že tu byl moc dlouho. Toho šampusu vypil moc. Přitom ho snášel asi tak dobře jako Gino vodku. Zaklonil se a protáhl se. Otočil se k Erice, pevně rozhodnutý se s ní rozloučit. „Dobrou noc,“ napověděla mu. „Přesně tak. Takže…,“ Nenechala ho domluvit : „Líbíš se mi, víš to? Chtěl jsi vědět proč jsem svým přátelům říkala všechny ty věci a proč jsem byla taková v tom klubu. To proto.“ Kimi přikývl. Nevěděl, co by měl říct a tak jí políbil. A tentokrát jí líbal dlouho. Neskončilo jen u líbání. Erika, celá udýchaná a polosvlečená, vstala, vzala ho za ruku a odvedla do svého pokoje.

Probudil se v posteli, která rozhodně nebyla jeho. Vyhrabal se z červených přikrývek, které měl omotané kolem boků. Na podlaze viděl svoje rozházené šaty. Moc toho nenaspal, takže mu chvíli trvalo, než si v hlavě srovnal, že strávil noc s Erikou. Nebyl si jistý co teď dělat. A hlavně co očekávat. Od ní i od sebe. Nasoukal se do kalhot, přetáhl přes hlavu tričko, popadl boty a vyšel z toho dívčího pokojíčku. Květované tapety a sbírka plyšáků na poličce působily v jakémsi protikladu k tomu, co zažil minulou noc. Pro něj to sice také nebylo poprvé, přesto bylo zřejmé, že Erika je o poznání zkušenější než on. Alespoň nemusím mít výčitky, že jsem jí poloopilou zneužil, řekl si v duchu.

„Eriko?“ zavolal do chodby. Pak si uvědomil, že vedle má pokoj její bratr a asi ještě spí. Jeho rozpaky ještě zesílily. Už aby byl pryč. Nezřetelně zaslechl její hlas. S někým mluvila. Jestli jsou to její rodiče, uteču, přísahal si. Ale rodiče to nebyli. Stála u okna v kuchyni a telefonovala. Chtěl zaklepat na rám dveří a upozornit na sebe. Ale neudělal to a zaposlouchal se. „…to víš že jo. Nejdřív jsem byla naštvaná, že musím být s bráchou. Ale, nakonec to stálo za to. Jsi pitomá. Brácha naštěstí usnul. Poslouchej, nikdy neuhádneš, koho jsem tady měla. Jak to víš? Přesně toho. Ne, neposlal mě do háje. Právě naopak. Zkus hádat …“ zasmála se : „tak dobře, řeknu ti to. Stručně řečeno, dostala jsem ho do postele. To jsem, co? Jakej byl …. mmm, počkej povyprávím ti.“

Víc slyšet nechtěl. Náhle ho popadl vztek. Musel odtud vypadnout a rychle, než udělá scénu. Zacouval zpět do chodby. V bytě se ale nevyznal a zakopl o pantofle pohozené u dveří kuchyně. To Erika pochopitelně slyšela. Vyběhla za ním. Zachytila ho až před dveřmi u schodů, kde si zuřivě nazouval boty. „Počkej, kam jdeš?“ zavolala tlumeně. Otočil se na patě a probodl jí pohledem chladným jako ledovec. „Kam jdu? Sakra co je ti po tom? Víš, nejsem takovej idiot, abych si myslel, že ti na mě buhvíjak záleží …!“ „Ty jsi to slyšel?“ pípla Erika stísněně. „Jo, slyšel. Ještě že tak. Já kretén, měl ještě starosti jak ti vysvětlím, že zítra odjíždím. Udělala jsi ze mě debila. Dvakrát,“ křičel. Bylo mu úplně jedno, že se začínají otvírat dveře a sousedi, které z kocoviny probudil neuctivý hluk vykukovali, aby viděli, kdo měl tu drzost. „Já jsem,“ začala Erika. „Dost! Nechci už nic slyšet. Vůbec nic. Protože všechno co řekneš jsou stejně jenom kecy. Ale mě je to fuk. Aspoň teď vím co jsi zač.“ „Ale…,“ nadechla se Erika. „Zapomeň na mě. Hezky se vrať zpátky a povyprávěj kamarádkám jakej jsem v posteli,“ zařval ještě. Pak se otočil a za zvědavých pohledů sousedů začal stoupat do schodů.

I jeho rodiče byli venku. Na jejich tvářích bylo vidět, že do poslední chvíle nevěřili, že ten, kdo tady dělá takový kravál je jejich syn. Kimi se ještě otočil, vyklonil se přes zábradlí a zavolal : „Víš co ještě, Eriko? Je mi tě líto.“

Turín
Bylo prvního ledna a Gino už od rána balil. Za ten měsíc roztahal svoje věci po celém domě, takže teď měl co dělat, aby je zase posbíral. Jeho snažení s uspokojením sledoval strejda Tonio a pronášel poznámky o tom, jak bude mít pokoj zase jenom pro sebe. „Pro tvou informaci, je to můj pokoj,“ řekl Gino. „Ale nebydlíš v něm, tak co,“ odvětil Tonio líně. Gino pokrčil rameny. Neměl náladu pouštět se do dalších třenic, stejně jako Tonio, který ležel na posteli s ručníkem na hlavě a s výrazem nejhlubšího odporu popíjel nějaký ten šumivý nápoj proti kocovině. „Chceš pomoct?“ zeptala se Gina máma. „To vypadám tak zoufale?“ „V těch slunečních brýlích ano.“ „Nemůžu za to, že to slunce svítí jako blázen. Kdo to kdy viděl, aby v lednu bylo takovýho světla,“ brblal Gino. Máma mrkla ven na zataženou oblohu. Raději ani neříkala, že jediná záře tady pochází od stolní lampičky. Jinak byl pokoj temný. „Nechceš něco?“ zeptala se ještě Tonia. Ten jen zavrtěl hlavou a pokračoval v konzumaci svého šumáku. „Vypadáte hrozně oba dva,“ poznamenala. „To se zaspí,“ prohodil Gino a sypal do koupelny pro další věci. Na to, že spal asi dvě hodiny, se cítil celkem dobře. Největší potíž mu dělalo shýbnout se ke kufru. To měl pocit, že se mu hlavou chystá proskočit stádo zdivočelých krav.
Máma to nakonec nevydržela a s balením mu přes jeho protesty pomohla. „Poslyš,“ začal Tonio : „vůbec si nepamatuju kdy jsi včera odešla.“ „Někdy kolem třetí. Nebo ne? Už nevím. Každopádně to bylo po tom, co jste vy dva začali tančit na stole.“ „Já nikdy netančím na stole!“ ohradil se Gino. „Včera ano. Sice netuším, proč jsi přitom měl v puse růži, ale vypadal jsi roztomile“ Tonio se zachechtal. Gino se na něj varovně podíval. „Pro tebe je možná normální skákat po stole, ale … Bože, ještě, že zejtra odjíždím, aspoň už se nestihnu znemožnit před tou půlkou Turína, která mě ještě neviděla.“ Tonio měl ale jinou starost. „Zpíval jsem?“ „No abych, … ano. I když musím přiznat, že Ginovi to šlo líp.“ Tonio se plácl rukou do čela až to plesklo. Gino se smíchy svalil na podlahu a zůstal tam.

Máma mu podala poslední věci. „Půjdeš se mnou vedle?“ zeptala se. Gino jí následoval do kuchyně, kde se postavila k oknu. „Takže všechno sbaleno, na nic jsi nezapomněl?“ řekla nepřítomně. „Asi ne. Ještě musím vyhrabat letenku a můžu jet. Akorát ještě nevím jak do letadla protlačím to prkno.“ „Jestli chceš, pošlu ti ho zvlášť.“ „To bude dobrý, nějak už to zmáknu.“
„Jak myslíš. Chtěla jsem s tebou mluvit o něčem jiném.“ „Nějak vážně, mami, nestraš mě. Co jsem moh’ včera provést tak děsnýho? Horší než Toniův zpěv to snad nebylo?“ Máma se nezasmála. „Víš, jsi tu poslední den a mě napadlo, že bys mohl zajít … za svým otcem. Náhodou vím o tom, že je ve městě,“ řekla máma rychle. Ginův úsměv okamžitě zmizel : „Že mi tohle říkáš zrovna ty.“ „O mě nejde. Měl bys to udělat. Konec konců jste jedna rodina a …“ „Žádná rodina,“ vyhrkl Gino vášnivě : „a když, tak jen podle papírů.“ „Gino, já vím, že mu to pořád zazlíváš, ale možná je čas, abys mu odpustil …“ Opět ji nenechal domluvit. „Zazlívám?“ zasmál se pohrdavě : „Ty jsi možná světice, mami a je ti jedno co ti udělal, že se na tebe vykašlal a šel s tou oplastikovanou nánou, ale tohle já nikdy neudělám. Nikdy nepůjdu za tím bohatým grázlem, do toho baráku, kde žije s tou kurvou!“ „Takhle nemluv. Přese všechno je tvůj otec a kdyby ses tam zastavil, byla by to aspoň slušnost.“ „Tak slušnost. Něco ti řeknu, mami. Vždycky jsi říkala, že mám tvrdou palici. A nepopírám, že je to pravda, ale vždycky jsem tě aspoň poslouchal, i když jsem si to nakonec udělal po svým. Ale nikdy mě nedonutíš …,“ začal se mu povážlivě třást hlas. „Zkrátka, když jeho za celý ty léta nenapadlo se o mě třeba jen trochu zajímat. Proč bych měl já? Jestli je to slušnost, tak ať sem přijde, ať mu můžu rozbít držku.“

Po svém proslovu se na patě otočil a co možná důstojně vyšel z domu. Práskl za sebou dveřmi. Teprve tady si posunul sluneční brýle do čela a rukávem si otřel oči. Došel k houpací lavičce a zvysoka do ní dosedl, až zaskřípěla. Složil hlavu do dlaní. Vzteky se celý třásl. Být menší, rozbrečel by se. Jak si máma může myslet, že bych mohl udělat něco takového, říkal si v duchu.

Seděl tam snad deset minut, když se lavička zhoupla a zaskřípěla, jak na ní usedl někdo o poznání těžší. „No,“ řekl strejda Tonio. „Jestli jsi mi přišel říct …“ „Brzdi, synovče. Přišel jsem ti říct, že tvoje máma to myslela dobře, ale to není všechno. Ona je zkrátka moc hodná, vždycky byla.“ „To vím. Ale tohle je něco jinýho. Tolik jí ublížil. Člověk by řekl, že ho za to bude nenávidět.“ „Tak jako ty,“ řekl Tonio lehce jako by mluvil o počasí. „O mě nejde,“ namítl Gino. „Tobě přece taky ublížil,“ připomněl Tonio. Gino se opřel o sedačku. „Nejspíš, pokrčil rameny : „ale jestli mám doopravdy důvod proč ho nenávidět jak říkáš, je to kvůli tomu, co udělal jí.“ Tonio ho poklepal po rameni. „Je vidět, že jsi po mně,“ řekl. „To zrovna, Tonio. My dva nemáme vůbec nic společnýho.“ „Jakto, že ne?“ „Já totiž nejsem takovej podvodník jako ty.“ „Podvodník? Já se živím počestně.“ „Aha. Tak to se v mafii leccos změnilo, co jsem byl pryč.“ „Pšššš!“ zasyčel Tonio : „Ať tě někdo neslyší, víš jak rychle se šíří drby? Já přece nejsem žádnej mafián.“ „To možná nejsi, ale někdy si tím nejsem tak úplně jistej.“

Do toho vstoupila máma. Nějakou dobu je pozorovala oknem. Neslyšela o čem mluví, ale líbilo se jí, vidět je takhle spolu. Sedla si k nim na lavičku, takže Gino teď byl mezi ní a Toniem. „Mrzí mě to, že jsem o tom začínala. Máš svojí hrdost a to je pořádku. Nebudu tě nutit do ničeho, co sám nechceš,“ řekla a vzala syna za ruku. Gino přikývl. Rád by už mluvil o něčem jiném. Máma to naštěstí vypozorovala.
„Co Caterina?“ změnila téma. „Co s ní?“ „Já jen, že od té doby, co jste spolu byli na balkóně jsem ji neviděla.“ „Na balkóně? Na mém balkóně?“ zajímal se hned Tonio. „Ano, a to dost dlouho.“ „Nechte toho. Víte jak se tady roznášejí drby,“ zasáhl Gino k nesmírnému po bavení Tonia. „S Caterinou nic není a ani nebude. Za prvé už odjela do Milána a za druhé má šamstra.“ „To jsou výrazy,“ vrtěla máma hlavou. „Tak amanta, jestli chceš.“ „To je mi líto,“ řekla máma. „Jo, taková hezká holka,“ pravil Tonio. „Nemusí. Vztahy na dálku nikdy nebyly nic pro mě. Zvlášť když přičteš všechny ty krásny holky co choděj po L. A.. To by pro mě bylo jako kdybys zavřela Tonia do pizzerie a řekla mu, že se může jenom koukat. Taky jsem se o ní nijak nesnažil,“ říkal Gino vesele. Máma jen zavrtěla hlavou, zatímco Tonio se vedle pochechtával.

Oxford
Sammy se rodičům za svůj výstup omluvil. Doufal, že tím bude celá záležitost smetena ze stolu, ale nebylo to tak.

Večer před odjezdem ho překvapili tím, že za ním přišli do pokoje. Balil si a byl v tak dobré náladě, že si u toho pískal. Těšil se na Californii, těšil se na to, že mu za pár dní konečně sundají sádru, která mu poslední dny čím dál tím víc lezla krkem. Ale úplně nejvíc se těšil na kluky, Dannyho a hlavně Michelle. Chtěl ji vidět co nejdřív, aby se na vlastní oči přesvědčil, že je opravdu tak hezká jak si ji představuje. Od balení neustále odbíhal ke stolu, kde měl otevřený sešit, kam si zkusmo čmáral jeden text, který ho zrovna napadl. Byl zvědavý co tomu budou říkat ostatní.

Právě, když se nad tím skláněl, přišli rodiče. Chvíli se jen tak nezávazně vyptávali na balení, jenže pak se táta jen jakoby náhodou zeptal, jestli by vůbec měl odjíždět. Sammy měl pocit jako kdyby spolkl kámen. „P-proč?“ zakoktal se. Rodiče si unisimo sedli na jeho postel. Chvíli to vypadalo, že neví, který z nich má začít. Nakonec to nahlas řekl táta. „Hodně jsme mluvili o tom, cos’ nám řekl. Nebo spíš vyčetl. A i když způsob, jakým jsi to podal se mi pořád nelíbí, shodli jsme se na tom, že v něčem máš pravdu.“ „V čem například?“ Sammyho pohled neklidně zaletěl k otevřenému kufru. „Například v tom, že s tím, co se stalo s Jeanny jsme se dosud nevyrovnali. Tváříme se tak, ale není to pravda. Asi jsme udělali chybu v tom, že jsme si to mysleli. Teď víme, že to nejde. Nejde zapomenout. Musíme se s tím naučit žít. V tom jsi dál než my. Stále se na tebe díváme jako na dítě, zčásti proto, že pro nás jím vždycky budeš. Proto nás, hlavně mě nenapadlo, že bys nás mohl něco naučit. Ale zkrátka, jsme jedna rodina a tohle musíme zvládat společně. Pomůžeš nám s tím?“

Sammy po takových slovech nevěděl co říct. Všechno se v něm pralo, všechny ty protichůdné pocity. Jedna jeho část by nejraději poslechla tátova slova a zůstala tady, doma, zatímco ta druhá …

Dlouho nic neříkal. „Já, vážně bych rád zůstal. Ale nejde to. Mám tam lidi, který mě potřebujou a já zase potřebuju je. Nemůžu jen tak zničeno nic prohlásit, že se nevrátím. Ne teď, když už se vlak rozjel. Pochopte mě, já chci být tady, ale i tam. Nic mě tak nepotěšilo jako to, že i vy mě potřebujete …“ v rozpacích nedokončil větu. Připadl si jako zrádce. Sám pronáší plamenné proslovy o tom, jak mají držet pohromadě a zatím … Pokrčil rameny. Máma ho pochopila : „Nevíš kudy kam.“ „Ano, mám podepsanou smlouvu, to není jen tak. Kdybyste mi tohle řekli než jsem prve odjel, zůstal bych.“
A v tu chvíli ho táta překvapil podruhé. „Za tohle jsem na tebe pyšný, Sammy. Víš, nechtěl jsem na tebe nijak tlačit. Jenom jsme ti přišli říct jak se věci mají. A třebaže bych tě tady měl rád, uvědomuju si, že máš svoje povinnosti jinde. Vážně už nejsi malý kluk.“ „É, takže vám nevadí, když odjedu?“ Sammy už nic nechápal. „Nevadí. Vlastně jsme ani nečekali, že bys zůstal. Řekli jsme ti to hlavně proto, abys to věděl. Abys věděl, že tady máš dveře vždycky otevřené ať se stane cokoli,“ řekla máma. Vstala z postele a objala ho. „A to, že budeš pomalu na druhém konci světa neznamená, že nemůžeme držet při sobě.“ Táta se k nim připojil. „Umačkáte mě,“ zaprotestoval Sammy se smíchem. „Tohle jsme přece dělávali, když jste s Jeanny byli malí,“ vzpomněl si táta.

Chicago
„Někam se chystáš?“ zeptal se táta, když viděl Jacka, jak obléká novou bundu. „Uhm, chci se ještě stavit v klubu. A možná si i trochu zajezdit,“ řekl a zazubil se. „V tomhle počasí?“ poukázal táta na pěticentimetrovou vrstvu sněhu nalézající se na ulicích. Jack ledabyle pokrčil rameny. „Uvidí se,“ prohodil.

Do klubu dorazil právě včas. Několik kluků se připravovalo na trénink. Pete mezi nimi nebyl. Jack si k němu sedl na tribunu. „Dneska nesoutěžíš?“ zeptal se místo pozdravu. „Ale nazdar, ty jseš ještě tady?“ „Neboj, už se mě zbavíš,“ odvětil Jack ve stejném lehkovážném tónu. „Nesoutěžím. V tomhle počasí je to akorát o hubu. Od rána odhazujem sníh. Mám z toho mozoly jako dělník. Stejně to pořád namrzá,“ dodal. „A?“ „Jaký „a“?“ „Nedělej fóry, Pete a vyklop to všechno.“ „Nestojí to za řeč. Pořád to stejný. Znáš to, všichni jsme si rovni, ale někteří z nás jsou si rovnější. Zatímco my tady házíme lopatou, naše hvězda by nejraději rozdávala rozhovory. Víš jak jsem to říkal o Banksovi.“ „To je ten náfuka, ne? Co na to říká starej?“

Jack dobře rozuměl Petovu rozhořčení. Tady platilo pravidlo, že nejdřív práce, pak zábava. Nikdo tu nebyl taková hvězda, aby se nemusel zapojit do běžné práce.

Pete pokrčil rameny : „Ještě tady nebyl. Asi naší hvězdě shání manažera, nebo snad dokonce i maséra, co já vím.“ Jack se zachechtal. „Vidím, že ho den ode dne miluješ víc.“ „Úplně ho žeru. Zrovna před tejdnem se dal slyšet, že je jen otázkou času, kdy se dostane do moto GP,“ ošklíbal se Pete. „Tak mě nenapínej a ukaž mi šampióna.“ „Tady ho máš,“ ukázal Pete pod tribunu. Na motorku tam právě nasedal poměrně malý mladík ve stříbrné kombinéze. Spolu s ním se na trať chystali vyjet další dva kluci.

Jack je pozorně sledoval po celou dobu. Nebylo pochyb o tom, že v Banksovi něco je, svým soupeřům hravě ujel o půl kola. „Vidíš ho, vejtahu?“ prskal Pete. Banks stojící v cíli příjezd svým kolegů nijak nekomentoval. Pouze naznačil pohled na levé zápěstí jakoby se díval na hodinky. Jack se zamračil. Tohle se tréninkovým partnerům nedělá. Na závodech, v bouři adrenalinu, by takovou provokaci ještě prominul, ale tohle bylo moc. „Na motokrosu by se posral,“ poznamenal s chutí. Pete se zasmál, starého kamaráda měl nyní zcela na své straně. „To víš že jo,“ potvrdil. Oba se podívali směrem k motokrosovému okruhu, který byl teď pod sněhem. Jack se ve vteřině rozhodl co udělá. „Hele, řekni mu, že si s nim zazávodim. Jen já a on.“ Pete na něj mrkl : „Mám připravit pistole?“ „Žádný násilí. Ale vynasnažim se mu pocuchat to parádní sebevědomí.“

Pete byl pro. Stoupl si na lavičku a zapískal na prsty. „Héj Banksi, pojď sem,“ zavolal. Postava ve stříbrném odstavila motorku a vydala se k nim. Za chůze sundal helmu, takže si ho Jack mohl dobře prohlédnout. Byl menší než on, štíhlý, s téměř dívčíma rukama. Podle bledého obličeje, šedých očí a světlounkého obočí se dalo usoudit, že je původně zrzavý, i když měl vlasy čerstvě obarvené na černo. Jak šel k nim, na tváři se mu usadil široký úsměv. „Co mi chceš?“ zeptal se Peta a prsty levé ruky přitom zabloudil k blyštivému cvočku, co měl v levém uchu.
„Lewisi, tohle je můj kamarád Jack Reilly,“ řekl Pete. „Á, ten Jack Reilly,“ kývl Banks a podal Jackovi ruku. „Čau. Viděl jsem tě trénovat a napadlo mě, jestli by sis nechtěl zajezdit se mnou,“ šel Jack rovnou k věci. Banks se blahosklonně usmál. „Proč ne? Rád. Všichni tady o tobě mluví jako o velkým talentu.“ „Nápodobně. Jenom se skočím převléct.“

Pete Jacka doprovázel do šatny. „No nezabil bys ho?“ prskal. „Něco lepšího. Porazím ho na trati.“ „To doufám.“ Jack na Peta vrhl ostrý pohled. „Jo, určitě mu natrhneš prdel,“ řekl honem Pete : „ale dávej si na něj pozor, ten je schopnej všeho jen aby se předved. Ví jakou tady máš pověst, bude se snažit aby tě setřel.“

Jack se nasoukal do kombinézy, natáhl si boty, vzal helmu a šel si pro motorku. Pete mu půjčil svůj závodní stroj. To už se u trati srotila početná skupina kluků, která chtěla vidět jak tohle dopadne. Lewis Banks seděl na svém stroji. Jack se srovnal vedle něho a nasadil si helmu. „Takže to dáme na pět kol, souhlasíte oba?“ zeptal se Pete. Oba dva kývli. „Fajn.“ Pete ustoupil stranou aby je mohl odstartovat a přitom ho nepřejeli.

Oběma se podařilo vyjet velmi dobře, takže půl prvního kola jeli bok po boku. Jak se sžili s podmínkami trati, ještě zrychlili. Pak se ale na konci prvního okruhu Banksovi podařilo Jacka předjet. Začínal si budovat náskok. Jack s tím nemohl moc dělat, pokud se chtěl udržet v ideální stopě a nenechat si ho moc odjet. Jenže Banks ho ani trochu nešetřil a ještě zrychlil. „Do pytle,“ mumlal si Pete pro sebe. Pro Jacka to opravdu nevypadalo moc dobře. Měli za sebou celé tři okruhy a Banks se mu vzdaloval.
Jackovi bylo jasné, že teď už musí zariskovat. Rozhodně nechtěl Banksovi dopřát snadné vítězství. Přišel si sem zajezdit, tak si taky zajezdí. Jen ať Banks vidí jak se to dělá. Banks jel skutečné skvěle, ale pozapomněl na skutečnost, že Jackovou nejsilnější stránkou je motokros. Proto byl schopný jezdit rychle a obratně i v podmínkách, které by silničáře odradily. Jack se vykašlal na ideální stopu a zajel ještě blíž k hrazení, aby ušetřil cenné metry. Přidal plyn. Motorka pod ním podklouzla, ale on ji dokázal srovnat. Začínal Bankse dohánět. Samozřejmě věděl, že dojet někoho je něco jiného, než ho předjet. A věděl to i Banks. Možná proto si nedělal velké starosti. Jenže Jack už byl těsně za jeho zády. Čtvrt kola před cílovou rovinkou už jeli kolo na kolo. A pak se Jackovi, k velké Petově radosti, podařilo proklouznout kolem Bankse a lehce ho předjet. Do cíle na něj stihl najet nějakých dvěstě metrů.
Zpomalil a zajel ke hrazení, kde vyskakoval Pete. „Super! Já věděl, že mu to dáš,“ plácal ho Pete po rameni. Počkal si na to až přijede Banks. „Vítěz,“ ukázal na Jacka.
Teprve teď si Jack sundal helmu a rukavice. Zatímco stále seděl na motorce, prohrábl si vlasy. Banks udělal totéž. „To vůbec nebylo špatný,“ říkal Banks opatrně. „Špatný? Myslels’ že to máš v kapse, ne?“ řekl Jack. Zkrátka neodolal, aby ho trochu nepopíchl. „Myslel. Příště už to neudělám.“
Pete a ostatní kluci nijak neskrývali radost, že vítězem je Jack a ne Lewis Banks. Jack měl pocit, že by měl jejich hlasité projevy radosti umírnit. Banks se tvářil, že je mu to jedno a možná taky bylo.

V tu chvíli se k jejich hloučku připojila výrazná postava trenéra Henryho Andrewse. „Co to tady provádíte za bejkárny?“ zahřměl. Jeho zvučný hlas a mnohdy nevybíravé vyjadřování vůči svým svěřencům patřily k jeho charakteristice stejně neodmyslitelně jako stále rozcuchaná kštice čistě bílých vlasů. Byl to Pete, kdo se ujal slova. „Byli jsme hotoví, tak jsme si trochu zazávodili.“ „V tomhle sajrajtu?“ ukázal trenér na namrzlou dráhu. „Můj nápad,“ přiznal se Jack. „Reilly! No to se podívejme.“ Trenér uznale pokýval hlavou. „Řekl sis, že přestaneš blbnout a vrátíš se?“ pokračoval. „Ne, vlastně zejtra zas odjíždím. Proto jsem dneska tady. Chtěl jsem si zajezdit s vaším favoritem.“ „Doufám, že jsi tomu drzounovi dal co mu patří,“ otočil se trenér k Banksovi. „Spíš naopak,“ hlesl někdo zhruba z místa, kde stál Pete. Ovšem, když se na něj trenér podíval, Pete se tvářil jako by nic neslyšel. „Je to tak. Mělo mě napadnout, že zná triky, který já neznám,“ připustil Banks. Dost neochotně, zdálo se. „Žádný triky, motokros,“ řekl Jack. Ve skutečnosti si říkal, že Banks si s podmínkami na trati poradil skvěle. Sám měl co dělat, aby motorku uřídil. Na tom Banksově talentu něco je. Těžko říct, jestli by ho dokázal porazit, kdyby bylo lepší počasí. Ale nahlas to neřekl, Banks se už takhle zase tvářil jako mistr světa, tak nač mu ještě přidávat.

Pak se oba odebrali do šatny. „Ty máš kapelu?“ zeptal se Banks znenadání. „Jo, v L. A.. Slyšels’ o nás?“ „Jo, slyšel. Nejste špatný, ale já bych to pojal jinak.“ „Ale, tak mě pouč,“ řekl Jack sarkasticky. Úplně chápal proč Petovi chování tohohle kluka tolik vadí. Samotnému mu začal lézt na nervy a to ho znal jen asi půl hodiny. „Hm, to ne, tvoje věc. Teda, jen pokud by jsi mě nechtěl vzít. Dost dobře zpívám.“ Jack za zády sevřel ruku v pěst. Banksova sebejistota zřejmě neznala mezí. „To nechtěl,“ vyhrkl zprudka : „máme zrovna plno a nechceme nic měnit.“ Banks, který se mezitím stihl převléct pokrčil rameny. „Jak chceš. Byla to jenom nabídka, tvoje škoda. Tak naschle, Jacku, třeba se ještě někdy uvidíme.“ Ve dveřích se otočil a zamával mu. Jack zavrtěl hlavou, něco takového ještě neviděl. Banks si vyloženě říkal o to, aby mu někdo namlátil. Ale to nechám Petovi, já ho naštěstí už neuvidím, pomyslel si s úlevou.

Los Angeles
Danny Stone se zařídil podle rady svého šéfa. Rozhodl se, že od teď bude dělat manažera pouze klukům. Své ostatní rozběhnuté projekty předal kolegům. Nikdo neměl námitek. Jen Annie Fisherová, mladá a nadějná zpěvačka mu vyčetla jak jí to mohl udělat před jejím prvním evropským turné. Naopak, jeho přítelkyně Rachel byla ráda.

Na Silvestra si vyšli ven do ulic Los Angeles. Neměli konkrétní cíl. Rozhodli se nechat na náhodě jestli najdou volné místo v některém podniku, nebo skončí sami nad lahví vína.

Danny byl zcela zabraný do líčení svých plánů, že si vůbec nevšiml, že na ně alespoň minutu někdo troubí. Rachel ho na to upozornila. Danny se otočil k autu, co zvolna popojíždělo podél chodníku. Nepamatoval si, že by znal někoho, kdo jezdí v zeleném teréňáku. Z okýnka na straně řidiče vykoukla Chrisova rozesmátá hlava. „No né, Danny, jseš to ty! Já tu troubím jako blázen a ty si mě ani nevšimneš!“ „Ahoj, Chrisi. Promiň, zamyslel jsem se. Co tady děláš?“ „Jedu za bráchou. Chceme se dneska trochu pobavit, než odjede se svou snoubenkou.“ „Jistě, taky jsme zrovna někam šli.“ Za nimi se ozvalo hlasité zatroubení. „Sakra,“ zaklel Chris : „nechcete nasednout? Kousek vás svezu, popovídáme si.“ „To asi bude nejlepší,“ souhlasil Danny, když nervózní řidič opět dlouze zatroubil.
S Rachel si vlezli dovnitř. Danny si uvědomil, že je nepředstavil. „Chrisi, to je moje přítelkyně Rachel. Rachel, to je Chris.“ „Ahoj Chrisi, už jsem o tobě dost slyšela,“ řekla Rachel, když si ti dva podali ruce. „Vážně? Tak to děkuju. Doufám, že jenom to dobrý.“ „Jak jinak,“ usmála se Rachel. „Hezký auto. Bratrovo?“ zajímal se Danny. „Ne, moje,“ řekl Chris pyšně. „Tvoje?“ „Dárek od rodičů k Vánocům.“ „To se tak někdo má. Škoda, že moje rodiče nikdy nenapadlo dát mi auto,“ posteskl si Danny. „Co to povídáš? Dali ti přece byt,“ řekla Rachel. „Jestli myslíš ten byt nedaleko Sunsetu, kde bydlíme spolu, tak ten jsem si koupil sám. Bylo to krátce potom, co jsem začal pracovat pro Goldsteina a vydal jsem album s těma klukama, co se pak rozpadli,“ vyprávěl Danny. „Rozpadli?“ lekl se Chris. „ Znáš to, stouplo jim to do hlavy, začali si dělat na vlastních sólových projektech a já byl ještě moc velkej začátečník na to, abych jim to stihnul včas rozmluvit.“ „Počkej. S tím bytem … myslela jsem, že ho máš od rodičů. Tvoje matka to líčila úplně jinak,“ řekla Rachel „Miláčku, moje matka líčí všechno úplně jinak,“ ujistil ji Danny. Chris se krátce zasmál : „Vidím, že nejsem sám, kdo to s rodičema nemá úplně lehký.“ „Co, pořád chtějí, abys zůstal doma?“ zeptal se Danny. „A šel na školu. Jo, pořád. Sice už ne tak aktivně, ale je vidět, že si myslí, že bych si měl přestat hrát a začít se chovat dospěle.“ „Ach jo, nejdřív Sammy, teď i ty.“ „Co je se Sammym? Když jsem s ním předevčírem mluvil, nic neříkal.“ „Tak už je to možná lepší. Každopádně, o svátcích se pohádal s rodičema. A podle všeho by ho nejraději viděli doma v Oxfordu a ne tady.“ „Chudák kluk,“ pronesl Chris procítěně : „jestli ho sem nebudou chtít pustit, my dva se seberem a pojedem si pro něj.“ „My dva?“ „Jseš přece náš manažer!“ „No dobře. Ale myslím, že takový drastický krok nebude třeba. On už to srovná. Kdyby to mysleli opravdu vážně, už bych to věděl.“ „Hmm, to jo, ale uznej, že by to byla legrace.“ Tomu se Rachel zasmála. „Co?“ nechápal Danny. „Nic, toho si nevšímej,“ odvětila.

„Kam jedete?“ zajímal se pak Chris. „Vlastně nemáme nikam namířeno. Necháváme to na náhodě. Buď na něco narazíme, nebo ne,“ říkal Danny, který se právě pohodlně uvelebil. Rachel do něj šťouchla loktem a ukázala z okýnka. „Na něco jsem narazila.“ Danny se podíval směrem, kterým ukazovala. Právě projížděli kolem diskotéky, před kterou se tísnil dav lidí, které vyhazovači dovnitř pouštěli po skupinkách. Nad vchodem byl obrovský neon v podobě rudého býka. Jasně se odrážel v kalužích vody na chodníku, co tu zbyly po nedávném dešti. Chris přibrzdil a taky se podíval. Krátce hvízdl. „No teda. Není to ten novej klub?“ „Je. Otevřeli to před týdnem. Všude se o tom píše. Danny, neříkej, že jsi o něm neslyšel?“ říkala nadšeně a zároveň nevěřícně Rachel. Nedovedla si představit, že by to Danny přehlédl, při tom, jakou událost z toho všichni dělali „Slyšel jsem o pití stejného jména. Neporušujou tím nějaký zákony?“ vytáčel se Danny a zadíval se na neon v podobě rudého býka. Ve skutečnosti svou nevědomost pouze předstíral. Člověk těžko mohl žít v Los Angeles, aby se k němu nedonesly zvěsti o každém trochu lepším podniku, co se tu otvíral. Kromě toho, slavnostního otevření minulý týden se účastnil i Tony Goldstein.
„Co říkáš, zkusíme to?“ naléhala Rachel a stiskla Dannymu koleno. „Tam? Podívej se na ten dav. Budem tady stát do rána, než nám ty gorily řeknou, že je plno,“ vymlouval se Danny. Pokoušel se ignorovat toužebné pohledy své reklamou zlákané přítelkyně. Rachel ale už rozhodla. „Zastavíš nám tady?“ položila Chrisovi ruku na rameno. „Podle přání,“ usmál se Chris do zpětného zrcátka. Nutno dodat, že zabrzdil ještě dřív, než ho o to stihla požádat.

Když se vysoukali z auta, Danny se ještě naklonil ke Chrisovi. „Tak předem šťastný Nový rok. A gratuluju k autu, je parádní. Ještě něco jsem chtěl. Už vím, pozítří se s vámi budu chtít sejít, tak to vyřiď klukům. Přijďte za mnou do studia.“ „Bez starosti, já je přitáhnu. Dobře se bavte,“ řekl Chris.

„Tomu říkám nával,“ obhlížel Danny šňůru lidí : „můžeš mi prozradit, jak se tam dostaneme?“ „To je jednoduché. Jsi jedním z nejúspěšnějších manažerů ve městě. To jako propustka stačí,“ prohlásila Rachel a zavěsila se do něj. „No, uvidíme. Já bych spíš řekl, že v tomhle městě je manažerů asi tolik co začínajících hereček. A jestli sis nevšimla, každá servírka je začínající herečka,“ brblal ještě Danny. Aby Rachel ukázal na jakém je omylu, prorazil si mezi lidmi cestu až ke dveřím. „Nepředbíhat,“ zavrčel na něj chlápek z ochranky. Nesmlouvavě ukázal ke konci řady. Danny už se chystal poslušně ustoupit. V tu chvíli se ozval druhý vyhazovač. „Co blbneš, Manu? To je přece Danny Stone, ten manažer. Dělá manažera Insomnii, slyšel jsem to včera v rádiu.“ Manu překvapeně zamrkal. „No jo, promiňte, pane Stone, já vás nepoznal. Jen pojďte dál, paní,“ řekl a usmál se na Rachel. „Zatím pořád ještě slečna,“ oplatila mu Rachel úsměv. Danny šel za ní dovnitř. Náhle ho něco napadlo. Vytáhl z kapsy saka navštívenku a podal jí Manuově kolegovi. „Víte co, chlapci, navštivte mě někdy,“ řekl, aniž by své pozvání dále rozvíjel.
„Co to zase vyvádíš?“ divila se Rachel. „Nic. Když jsem viděl, jak se na ty svalovce směješ, napadlo mě, že by nebylo špatné mít konkurenci pod kontrolou.“ „Aha. Spíš ti zalichotilo, že tě znají.“ „Počkej, ještě před chvílí jsem byl jeden z nejúspěšnějších manažerů ve městě.“

Nakonec z toho byl velmi zajímavý večer. „Tenhle klub má grády,“ prohlásil Danny v půl dvanácté. „Já jsem ti to říkala,“ souhlasila Rachel. „Co se na mě tak díváš, miláčku?“ vyzvídal Danny. „Jen si tak říkám, že jeden z nás by měl s tou tequilou přestat, nebo se nedostaneme domů.“ „Jestli naznačuješ, že mám upito, tak tě ujišťuju, že tenhle rok je to naposled.“ Rachel se zasmála. „Proto tě miluju, Danny Stone. Že jsi takový jaký jsi,“ řekla a přitulila se k němu.“ „Co jsi říkala?“ zavolal Danny do vzrůstajícího hluku způsobeném už dost rozveselenými hosty. V tom mu zazvonil telefon. Omluvně se podíval na Rachel a zvedl to. „Danny Stone,“ ohlásil se. „Čau Danny, jak se máš?“ ozval se Jackův hlas. „Ahoj, Jacku. Já se mám fajn, a ty?“ „Prima. Volám dokud to jde, než budou všechny linky přetížený. Páni, tady je kravál …“ „Jo, tady taky.“ „Hele Danny, než přijedu a uvidim to na vlastní oči, chtěl jsem se tě zeptat, jestli si se mi pořádně staral o rybičky. Jsem na ně dost citlivka a poznám když některá bude chybět,“ hulákal Jack. V Dannym úplně hrklo. „Rybičky?“ opakoval. „Jo, moje milovaný rybičky, hrozně mi na nich záleží,“ říkal Jack procítěně. Danny se zděsil, nepamatoval si, že by měl Jack rybičky, o které se měl starat. Jak to říkal, už horečně přemýšlel, co tak narychlo udělá s chcíplými rybkami a kde sežene nové. Začal se překotně omlouvat. Jack to vydržel poslouchat jen asi minutu. Náhle se hlasitě rozesmál. Chechtal se jako blázen a nemohl přestat. „Klid, Danny. Kecal jsem, žádný rybičky nemám … Hele, tak šťastnej novej. Pozejtří se uvidíme. Čau.“ A zase se smál. Danny zavěsil. Měl dojem, že ten chlapec nebude střízlivý. „To jsou vtipy,“ zahučel. Povolil si kravatu, Jackův vtípek ho řádně vyděsil. Musel si dát ještě jednu tequilu. Pak si uvědomil, že Rachel zmizela. Ukázala se za okamžik. „Byla jsem na dámách, zatímco jsi telefonoval. Kde že jsme to skončili?“ „É, já nevím. Něco jsi mi chtěla říct.“ Rachel se chystala zopakovat poslední větu, když v tom se Danny vyklonil do sálu a přes její rameno se zahleděl mezi lidi. „Je to on? Určitě je to on. Omluv mě, musím jít,“ vyhrkl a už si razil cestu pryč. „Kam to jdeš?“ zavolala za ním Rachel. Danny se otočil a ukázal jí na muže, který si to vykračoval prostředkem sálu ve švestkově modrém lesklém saku, které by nepochybně lahodilo oku Tonyho Goldsteina, ve společnosti malé opálené blondýny. „To je LJ Fitzpatrick, majitel. Promiň zlato, ale musím s ním mluvit. Napadlo mě totiž něco úžasného. Jestli to vyjde, bude to bomba. Hned jsem zpátky,“ zavolal. Rachel se obrátila k baru. „On si nedá pokoj,“ řekla barmanovi.




SAMMYHO RANDE A DALŠÍ UDÁLOSTI

Sammy si s menšími obtížemi přehodil tašku přes rameno. Ty berle by nejraději na místě zahodil. Ještě, že mu pozítří sundají sádru. Zrovna přemýšlel o tom, jak pobere berle a objemný kufr, když uviděl přibíhat Chrise. Chris si rameny hráče amerického fotbalu udělal místo a s pusou od ucha k uchu, čímž odhalil řadu bělostných zubů, halekal : „Presi! Presi!“ Jak k němu doběhl, popadl ho a zvedl ze země. „To je přivítání,“ hekl Sammy, když ho Chris konečně postavil a podal mu berle. „Bouřlivý, viď?“ smál se Chris. „To bych řekl.“ Sammy kamaráda poplácal po rameni. „Pojď někam, kde není takovej šrumec,“ navrhl Chris. Nečekal na odpověď, zvedl kufr a vedl Sammyho od výdeje zavazadel ke klidnější části letištní haly. „Šrumec! Na tyhle výrazy si nikdy nezvyknu,“ řekl Sammy.

„No jo, vy anglický gentlemani. Ale abys věděl, dřív jsi mluvil spisovněji. Už jsi se nakazil tou naší američtinou,“ vykládal Chris a složil kufr u lavičky naproti jedné z kaváren. „To jsem se nenakazil,“ protestoval Sammy. „Ale jo, i ta výslovnost už neni tak oxfordská jako bejvala.“ „Moje výslovnost je naprosto v pořádku.“ „Přiznej si to, mluvíš jako Amerikán,“ dobíral si ho Chris. Sammy se dál nedohadoval. Pouze se zeptal : „Dorazil už někdo z kluků?“ „Ne, jseš první. Dokonce ani Speedy tady ještě není, lenoch jeden.“ „Kdo je zas Speedy?“ „Jack přece. Jack je Speedy, ty jsi Pres, Kimi je Kimster a Gino je Monty.“ „Nebo taky Talián, já vím. Ty, Jack a ty vaše přezdívky. Nechápu, co vy Američani pořád máte s těma přezdívkama. Čím to, že ty žádnou nemáš?“ „Váš problém, že je neumíte vymejšlet. Nebudu přece dávat přezdívku sám sobě.“ „Popřemejšlím o tom. Co budeme dělat?“ „Počkáme, co jinýho, plány žádný nemáme, tak co. Jo, za půl hodiny by měl přifrčet Kimster.“

Čekání na Kimiho si zkrátili procházením se po hale a nakukováním do předražených obchodů. Lety z Heatrow a Stockholmu naštěstí sdílely stejnou halu, takže jediné, co museli udělat bylo, že dali Sammyho kufr do úschovny zavazadel, aby ho nemuseli všude tahat.

Jenže náhoda tomu chtěla, že Kimiho let se zpozdil. Podle tabule nejméně o čtyřicet minut. Chrise to ale nevyvedlo z míry. „Zajdem se zatím najíst, ne?“ řekl. Místo Sammyho hlasitě odpověděl jeho žaludek. Sammy si přitiskl ruku na břicho. „Nejsem proti tomu, od včerejška jsem nejed.“ „Proč proboha?“ divil se Chris. Pro něj, který byl zvyklý na svých pět jídel denně a nikdy si nenechal příliš klesnout hladinu cukru v krvi, bylo naprosto nepochopitelné vynechat víc jak jedno jídlo. „To kvůli tomu letu. Byl jsem kapku nervózní,“ řekl Sammy. Chris se na něj podíval jako na cvoka. „Co je? Letěl jsem potřetí v životě!“

Vydali se tedy hledat něco k jídlu. Nedaleko našli rychlé občerstvení ve stylu Macdonald a podobných podniků. Z rádia tam jako na povel začala hrát First Strike.
Do předpokládaného Kimiho příletu zbývalo víc jak půl hodiny, takže se nerozpakovali se nacpat. Chris se s chutí zakousl do svého hamburgeru. „Jsem tvůj mobil. Přišla ti zpráva, fešáku.“ Ozval se vysoký hlásek. Sammy se rozhlédl odkud to bylo. Dvě slečny u vedlejšího stolu se zasmály. „Sakra, že to je můj,“ zahuhlal Chris s plnou pusou. Vyprostil mobil z kapsy a zprávu si přečetl. Polkl a řekl : „To je ale moula.“ Sammy tázavě zvedl obočí. Chris mu ukázal displej, kde stálo : STOJIM TADY JAKO TROTL CELOU VĚČNOST A TY NIKDE. PŘIJDEŠ PRO MĚ, NEBO NE? GINO
„Už přiletěl?“ řekl na to Sammy. „Asi. Nějak brzo, měl tady bejt až po Kimim.“ „Kimiho letadlo je zpožděný,“ připomněl Sammy. „A jo, já na něj úplně zapomněl.“ „Půjdem pro něj?“ Sammy se lítostivě zadíval na sotva načatý oběd.“ Chris mávl rukou : „Ani nápad. Ten měl přistát na úplně jiným terminálu. Přes půl letiště se pro něj mlátit nebudu. Jen ať hezky přijde on za náma.“ „A trefí?“ Sammy pomyslel na to, jak se sám pěkně zapotil, než našel výdej zavazadel. „Bude muset,“ prohlásil Chris stručně a přiložil mobil k uchu.
„No ahoj, Taliáne … Jo, jsem tady. …. Ne, tak když mě tam nevidíš, tak tam asi nejsem! Hele, problém je v tom, že jsme v jiný hale. … No. … Ne, přijď ty k nám. … Jo, tak poslouchej. Měl bys vylézl severozápadním terminálem. … Jo, severozápadním. Ale nepůjdeš doprava, tam stavěj taxíky, ale opačně, co je parkoviště. Pak uvidíš několik prosklenejch budov. Za tou druhou zabočíš zase doprava … Doprava řikám. No, … a tam by už měly bejt cedule se šipkama k hale C. Vlezeš dovnitř, najdeš si jezdící schody do patra, dáš se vlevo a pudeš, pudeš, až narazíš na obchod, ef, myslím, že Adidas. A naproti je rychlý občerstvení. Jsme u stolu venku, to už uvidíš. … No jasně, vždyť jsou tady všude plány, nebo se někoho zeptáš. … Tak čau.“
Chris zaklapl telefon a znovu se s chutí zakousl. „Myslíš, že to pochopil?“ Sammymu šla z té spousty informací, které Chris na Gina vyklopil, hlava kolem. „Buď v klidu, ten se neztratí. Kromě toho, není přece malej, někoho se když tak zeptá.“ Tím to pro Chrise skončilo. Jenže ani ne za pět minut mu Gino volal. „Tak co? … „Jak nevíš kde jseš? Umíš ty vůbec číst?“ …. … „Prosim tě, kde teď seš?“ … … „Cože? Jo, už vim. Ale to jseš úplně vedle. Říkal jsem doprava, ne doleva.“ …. „Ach jo.“ … … „Pitomosti, moje instrukce jsou úplně srozumitelný, nemůžu vědět, že nevíš kde máš pravou a levou.“ Chris se podíval do stropu. Sammy ho napjatě sledoval. Začínala to být celkem zábava. „Jo, hala C. Čau,“ uzavřel Chris. „Tak co?“ ptal se Sammy. „Už by měl bejt na správný cestě. Doufám.“ „Ty doufáš? Víš vůbec kam jsi ho poslal?“ „Sem. To vím, znám to tady. Akorát nemůžu za to, že s nim je domluva jako s Hotentotem.“ „A co Kimi? Nepůjdeme už pro něj?“ „Přistává za deset minut. Než se vymotá k výdeji zavazadel, zabere mu to dalších deset minut. Času máme dost. Kromě toho, nemůžu se odsud hnout, dokud nedorazí Talián, jinak mě zabije.“

Za čtvrt hodiny se k nim doplazil Gino obtížený svými zavazadly. „Vidíš, žes’ nás našel,“ komentoval jeho příchod Chris. „Ahoj,“ řekl Sammy. Gino postavil kufr, opřel o něj vysoký plochý balík a na přivítanou objal Sammyho. Pak se sesul na židli a zabrblal : „Nohy mám sedřený jako pošťák.“ „Se mnou se nepřivítáš?“ dožadoval se Chris pozornosti. „Ne, kvůli tobě jsem zlítal celý letiště!“ prskal Gino. „Uklidni se. Kdybys mě pořádně poslouchal …“ „Dej mi svátek.“ „Mám lepší nápad, příště ti nakreslím plánek,“ culil se Chris. Gino nic neřekl a hladově se pustil do Chrisových hranolků.

„Tak jdeme,“ zavelel Chris po chvíli. „Kam?“ zaprotestoval Gino, když mu sebral hranolky. „Naproti Kimimu,“ vysvětlil Sammy. „Jo ták. Pro Kimiho si zajdete a na mě se vykašlete.“ „Taková je spravedlnost. A už pojď,“ popoháněl ho Chris nelítostně. Gino s povzdechem posbíral svůj majetek. „Co to máš?“ ukázal Sammy na vysoký balík. „Nový surfovací prkno. Dárek od mámy,“ usmíval se Gino. „Jak jsi to propašoval do letadla?“ zajímal se Chris. „Normálně, akorát jsem zacvakal, protože jsem měl samozřejmě přes váhu.“ Chris vzal Ginovi alespoň kufr, aby byli rychlejší.
Dorazili právě včas. Letadlo přistálo a cestující prošli kontrolou. Jenže Kimi pořád nikde. „Mohl zmeškat letadlo,“ mínil Sammy. Chris zabrblal něco o tom, že mu budou hradit výdaje za telefon. Vytáhl mobil a vytočil Kimiho číslo. „Má to vypnutý,“ oznámil. Kolem nich prošli poslední cestující z letu ze Stockholmu. „Tak ho dáme vyvolat,“ navrhl Gino. Jen co to řekl, uslyšeli nějaký hluk a křik. Otočili se tím směrem a spatřili scénu, ze které jim spadly brady až na zem. Pospíchal k nim Kimi, táhnoucí za sebou kufr. Ale na tom by nebylo nic divného. To nejlepší teprve přišlo. Nejen, že Kimimu zpod bundy vykukovala hlava psa, ale ještě ke všemu za ním běžel houf lidí. Holek i kluků, zhruba v rozmezí mezi šestnácti a osmnácti lety. Dostihli ho a obklopili. „Kimi! Kimi, Podepiš se mi.“ „Mě taky!“ „Já chci taky!“ hulákali jeden přes druhého.

„Neměli bychom mu pomoct?“ zeptal se Chris aniž by spustil oči z té podívané. Solidárně se tedy přidali ke svému parťákovi tonoucímu v haldě fanoušků. Ti, když je viděli, zajásali a strhli je mezi sebe. „Ahoj, rád vás vidím,“ říkal Kimi a pilně se podepisoval na letenky. „Jak se ti to stalo?“ ptal se Chris a podal jednomu z mladíků podepsaný časopis. „Ani nevím. Museli si mě všimnout, když jsem vystupoval z letadla. Nějak mě poznali a bylo to.“ „To je teda síla,“ komentoval to Sammy. Každý druhý na něj pokřikoval, jak to, že má zlomenou nohu. „Usmívej se a užívej si to,“ dloubl do něj Chris. Sammy se zakřenil. Někdo ho poplácával po hlavě. Další se soustředili na Kimiho psa. Štěně raději zastrčilo hlavu. Zato Kimi si to docela užíval. Tihle lidé, jen o kousek mladší než oni po něm nechtěli žádné rozhovory, stačil jim podpis do památníčku. A Gino, třebaže trochu zaskočený, byl jako ryba ve vodě. Usmíval se na všechny strany a byl samá legrace.

Jedna dívka vyhrabala z batohu foťák. „Můžu se s váma vyfotit?“ zeptala se. „Jo, proč ne,“ souhlasil Gino a rozhlédl se po přátelích, co oni na to. V tu chvíli vypuklo úplné šílenství a kluci šli doslova z ruky do ruky.

Chumel, který se kolem nich srotil přitahoval pozornost. Občas se někdo z procházejících přidal, i když většina pokračovala svou cestou. Ne však dvě ženy, které přiběhly k okraji srocení a začaly se dožadovat pozornosti. Nebylo těžké uhodnout, že to jsou učitelky snažící se zkrotit své uprchlé žáky. „Všude vás hledáme. Slyšeli jste, že nemáte nikam chodit,“ vykřikovala jedna německy, jak postřehl Kimi. Druhá vyvolávala žáky jménem, ale nebyla o moc úspěšnější.
„Co je to tady za fotosession?“ ozval se blízko povědomý hlas. „Jack!“ zvolal Kimi, právě spolu se Sammym sevřený mezi dvěma blonďatými dívkami. Kamarádka, svírající digitální foťák si pochvalovala, jaká to je hezká světlovlasá čtveřice. Jack jim zamával. Puberťákům chvíli trvalo, než zaregistrovali nového příchozího. Nejvšímavější byla jedna dívka. Doslova odstrčila Gina, ke kterému se ještě před chvíli tiskla, natáhla ruku a zavolala : „Hele, Jack. Jack je tady taky!“ A celé to vypuklo nanovo. Učitelky vzdaly marné pokusy zkrotit mládež a jen postávaly vedle. Trvalo to pomalu patnáct dalších minut, než se sevřený dav pomalu rozptýlil a začal se vracet k učitelkám.
„Tak to by bylo,“ říkal Gino. „Na někoho, kdo ještě neměl živý vystoupení to není špatný, co říkáš?“ řekl Chris. Gino jako by ho nevnímal. Chris mu zaluskal prsty před obličejem. „Haló, Země volá Gina!“ Gino sebou trhl a podíval se na něj. „Taky z těch blesků vidíš hvězdičky?“ zamumlal. „To je nejvyšší čas se vzdálit. Než na nás zavolají ochranku, nebo něco,“ řekl Sammy. „Mám zavolat taxíka?“ nabídl se úslužně Kimi. „Není třeba. Mám tu …“ chystal se Chris vybalit překvapení, když se jedna z učitelek té nezvedené třídy vrátila. Z kabelky vyndala sešitek. „Podepíšete se mi taky?“ „Ale samozřejmě,“ prohlásil Jack. Učitelka se začervenala : „Vlastně je to pro mou vnučku. Myslí jenom na vás. Stáhla si všechny vaše písničky.“ „Stažený?“ Jack povytáhl obočí. „Z internetu. Stejně nedá pokoj, dokud jí nekoupím cédéčko.“ Jack už se nadechoval, aby protestoval. Nebyl si vědom toho, že by cokoli dávali na internet. Sammy ho šťouchl do žeber, jako poslední podepsal památníček a vrátil ho učitelce. Ta poděkovala a ještě než se vydala za svou třídou, řekla, že vnučka by jí neodpustila, kdyby je nepoprosila, jestli by někdy nepřijeli do Mnichova.

„Slyšíte to? Piráti! Normální zloději. Prej na internetu, pchá. Jestli je tohle legální, tak ať jsem papež,“ rozčiloval se Jack „Co zas máš?“ divil se Sammy. „Ještě nedávno jsi prohlašoval, že hlavní je, že se naše hudba dostane k lidem a je jedno jak.“ „To jo, ale tohle … Vlastně máš pravdu. Kde je ten taxík?“ „Ještě jsem ho nezavolal,“ řekl Kimi. „No jak to, na co tady potom čekáš? Mám jít pěšky?“ „Hele, já mám právě tolik kufrů co ty!“ ohradil se Kimi. „O-hó náš introvert promluvil,“ zasmál se Chris. „Dej mi pokoj.“ „Super, tohle mi chybělo. Jsme pohromadě pět minut a už se hádáme,“ řekl Sammy. Jack si sedl na kufr a přehodil si kotník pravé nohy přes koleno : „Bude tady někdo volat taxíka, nebo tu budem přenocovat?“ „Přenocovat,“ utrousil Kimi svým charakteristickým způsobem. Gino vyprskl smíchy. Chris měl pocit, že ho i přes jeho výšku přehlédli. Zamával rukama nad hlavou : „Poslouchá mě tady někdo? Nebo posloucháte jen sami sebe? Vypadá to že jo, protože kdybyste mě před chvíli nechali domluvit, řek bych vám, že nepotřebujem taxíka. Mám tady auto.“ „Do toho se nevejdeme,“ upozornil Kimi. Chris se zasmál : „Máš patrně na mysli auto, co máme od studia. Já ale myslel svoje auto. Teréňáka. Je sice menší, ale myslím, že se tam nějak naskládáme.“ Pyšně se rozhlédl po klucích co oni na to. „Ty že máš auto?“ říkal nevěřícně Jack. „Kdybys chvíli přestal žvanit a zvedl sedinku, viděl bys ho na vlastní krásný kukadla.“

Nejdřív šli vyzvednout Sammyho zavazadla a pak je Chris odvedl na parkoviště, kde stál jeho zelený teréňáček. „Tadá,“ rozpřáhl ruce jako kouzelník provádějící trik. „To je ale kousek,“ obdivoval ho Gino. „Viď? Dostal jsem ho k Vánocům,“ nafukoval se Chris. Gino poplácal střechu. „Ne-ša-hat!“ pravil Chris rezolutně. Gino zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Vy motoristi jste pěkně ujetý. Člověk vám šáhne na auto a vy hned jančíte, jako by vám omakával holku.“ „To ty nemůžeš chápat,“ řekl Jack, který všechno náležitě obdivoval. Když se všichni pochvalně vyjádřili, dovolil jim Chris naložit zavazadla.

Konečně se usadili, připravení jet domů. „No tohle,“ vyjekl Sammy na zadním sedadle. „Co tam vzadu?“ houkl Chris. I Jack se naklonil dozadu : „Gino, pavouk!“ „Co? Kde? Leze po mě?“ vyletěl Gino, div, že nepřistál Kimimu na klíně. Kimi se zatvářil chladně a pokusil se vyvléct z jeho pevného sevření. „Vždyť kecá. Žádnej pavouk tady není,“ pravil. Jack se bláznivě rozchechtal. A Gino se zase dopálil. Začal se sápat po Jackovi a vykřikoval něco o tom, že ho uškrtí. Chris zatroubil : „Ticho tam vzadu! Jak malý spratci jste.“ „Kdo jako?“ řekl Jack sladce. „Ty a Talián, kdo jinej.“ „Náhodou,“ hájil se Jack : „první tu začal křičet Sammy.“ „Však ten je stejnej. Jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet a třetí …, no to je jedno.“ „Já nekřičel,“ bránil se Sammy. „Ale křičel,“ odporoval Jack. „Nekřičel. Jen jsem zjistil, že …“ „Tak to asi křičel ten pavouk,“ přerušil ho Chris. „Zklapni,“ ozval se Gino. „Chtěl jsem říct, že jsem zjistil, že mám na obličeji rtěnku, hele,“ ukázal Sammy v zrcátku. „Takovýho cavyku kvůli troše rtěnky,“ řekl Jack a hodil mu kapesník. „Jo, buď rád, že máš fanynky,“ přidal se Chris. Situace ve voze se natolik uklidnila, že Chris mohl vyjet.
Než dojeli domů, Kimi jim vyložil jak přišel ke štěněti. Pak psa vypustil v kuchyni. Štěně se hned začalo batolit kolem místnosti a všechno očuchávat. A oni se do něj okamžitě zamilovali. „Hele, a co kdybysme si ho nechali?“ škemral Gino. Ležel pod stolem a sledoval, jak štěně vylizuje misku, kterou mi připravil Chris. Zrovna Chris, který se obyčejně kuchyni vyhýbal širokým obloukem. „Jo, dáme mu sem pelíšek, Sammy ho bude krmit, já venčit … A nesmíme mu zapomenout vybrat jméno.“ připojil se Jack. „Pak doufám, že to nebude takovej porod, jako když jsme vymýšleli náš název,“ rýpl si Gino. „Hlavně, že tys’ u toho byl tak užitečnej!“ „Hele, já si jdu vybalit,“ zvedal se Chris. „Ale já peru první,“ vykoukl Gino. Praštil se přitom hlavou o roh židle. Štěně se na něj se zájmem podívalo, otevřelo tlamičku a vyplázlo jazyk. „Pozdě. První peru já. Ale vážně, co s ním uděláme? Nezapomeňte, že tady nejsme na dovolený. Myslíte, že budem mít čas se o něj starat až budem jezdit po koncertech?“ řekl Sammy. „Sammy to trefil. Taky myslím, že tohle by nešlo,“ řekl Kimi. Ostatní tři nakonec váhavě souhlasili. „To ale nemění nic na tom, že je tady a něco s ním musíme udělat. Co ty jsi měl v plánu?“ obrátil se Jack na Kimiho. „Dobře, že se ptáš. Myslel jsem na to v letadle. My si ho nechat nemůžem. Do útulku ho nedám, to je bez diskuze. Takže zbývá jediná možnost. Dát ho někomu, o kom víme, že je dost hodnej, odpovědnej a slušnej na to, aby se ho ujmul,“ pronesl Kimi nezvykle dlouhý projev. Jackovi se líbilo, že Kimi naříkal „já“, ale „my“, čímž z nich všech udělal majitele psa. „Hádám, že když to máš tak hezky vymyšlený, napadá tě i kdo bude ten šťastnej,“ podrbal štěně za uchem. „Danny,“ řekl Kimi. „Tak tím je to vyřešeno. Danny se o něj bude starat jako o vlastního,“ uzavřel Sammy. „Takže myslíte, že je to dobrej nápad?“ ptal se Kimi. „Jasně, že je. Sam jsi to řek‘, nikoho lepšího nenajdeš. A Danny je takovej mateřskej typ, že si ho hned zamiluje,“ řekl Chris.

S tímto návrhem souhlasili všichni. Kimi si oddychl. Vzal štěně do náruče a lítostivě se na něj zadíval. „Chceš ho vzít hned?“ zeptal se Jack. Kimi, málem se slzami v očích přikývl. Tolik se soustředil na nalezení toho nejlepšího páníčka, že si neuvědomil, jak těžké to bude loučení. Štěně, jako by pochopilo, co se děje, mu začalo olizovat obličej. „Nepočká to na ráno?“ zeptal se Sammy. Kimi zavrtěl hlavou : „Ne, radši hned, dokud na to mám odvahu.“ „A já pojedu s tebou,“ rozhodl Jack. U něj bylo rozhodování vždy rychlé. „Já bych jel,“ nabídl se Gino. „Zbytečný, nepojedeme přece jako průvod. Kromě toho, stejně si musím k Dannymu pro motorku. No tak, lidi, dáváme ho Dannymu. To znamená, že ho uvidíte kdykoli budete chtít, tak hlavy vzhůru,“ řekl Jack. Ostatní se srotili kolem Kimiho, aby štěně ještě pomuchlali.

„Chtěl bych vidět Dannyho výraz až to na něj vybalej,“ řekl Gino. „A nebuďte tam dlouho, budu dělat toasty!“ zavolal Sammy než ti dva odešli. „Ty jseš fakt hrozná matka,“ vrtěl hlavou Chris. Sammy pokrčil rameny : „Někdo to dělat musí. A taky chci vyzkoušet ten toustovač.“

Když Jack zastavil před domem, kde bydlel Danny, byla už skoro tma. Vrátný si je podezíravě měřil. „Dobrý večer,“ pozdravil slušně Jack : „jdeme za panem Dannym Stonem.“ Vrátný zvedl telefon. O okamžik později sděloval Dannymu, že tady má návštěvu. „Aspoň, že je doma,“ řekl Jack. Danny si pro ně přijel. „No né, to je překvapení. Jdeš si pro motorku?“ zeptal se. „Taky,“ souhlasil Jack : „ale máme tu pro tebe ještě něco.“ „Tak abychom šli nahoru,“ vzpomněl si Danny.

Jeho byt se nalézal v šestém patře. „Otevřel dveře a zavolal : „Rachel!“ Načež přišla půvabná brunetka. „No těpic, nevěděl jsem, že žiješ s jednou ze svých klientek,“ ujelo Jackovi. Rachel se zasmála, Jack zrudl. „Ehm. Ona není zpěvačka, pracuje v léčebně pro drogově závislé,“ objasnil Danny. „Aha,“ pípl Jack. „Rachel, to jsou Jack a Kimi,“ pokračoval Danny v představování. „Jé, ty máš štěně!“ přerušila je Rachel. Kimi totiž právě vyprostil psa zpod bundy. Lehce se usmál. „Můžu ho dát na zem? Myslím, že ho to nošení nebaví.“ „Ale ovšem!“ Rachel se k pejskovi hned sklonila a dala mu očuchat ruku. Štěně zavrtělo ocáskem. „Ach to …, nevěděl jsem, že máš psa,“ řekl Danny. Kimi se podíval na Jacka. Ten povzbudivě kývl hlavou. „Totiž, Danny, právě o tom bych si s tebou potřeboval promluvit,“ řekl. Danny se lekl, znělo to vážně. „Pojďte si sednout,“ kývl rukou do pokoje.

Dannyho obývák byl zařízený účelně, ale hezky. Prostornému pokoji s parketovou podlahou pokrytou barevnými koberečky dominovala červená rozkládací sedačka naproti domácímu kinu s plazmovou televizí. Jinak se v pokoji nacházel jen psací stůl, na kterém stál notebook, nějaké knihovny, police a hi-fi souprava. „Jako doma,“ vybídl je Danny. „To bych nedoporučoval,“ utrousil Jack. Sedli si s Kimim na pohovku. Rachel k nim přišla se štěnětem v náručí a dala ho Kimimu na klín. Pak řekla, že je nebude rušit a zavřela za sebou dveře.
„Nuže,“ Danny si sedl do kulatého křesílka. Měl ho rád, i když se z něj vstávalo jen s obtížemi. Jack se otočil ke Kimimu. Ten však jenom seděl a hladil štěně. „No, jde zhruba o to, že Kimi našel tohohle pejska. Ale teď mu hledáme domov, protože u nás bejt nemůže,“ podal Jack Dannymu hodně zkratkovité vysvětlení. Danny se v tom samozřejmě potřeboval zorientovat trochu víc. Naštěstí si Kimi pospíšil s vysvětlením. Převyprávěl mu celou story a objasnil proč je pro ně nemožné psa si ponechat.

Zatímco Kimi mluvil, Danny se nahnul ke stolku, vzal z misky pomeranč a začal si s ním hrát. Vždycky, když se potřeboval soustředit na vyřešení nějakého problému, nebo krize, potřeboval u toho zaměstnat ruce. „Tak jsem myslel, že by sis ho mohl vzít ty,“ dostal se zatím Kimi k tomu hlavnímu. Než Danny promluvil, oloupal pomeranč a vložil si jeden dílek do pusy. Teprve pak řekl : „Hm, rozumím. Ale proč zrovna já?“ „Protože ti věřím,“ řekl Kimi prostě. V tu chvíli věděl, že je to pravda. Danny vypadal polichoceně. I Jackovi došla slova. Po chvíli Danny řekl : „Tvoje důvěra mě těší, ale měl bych tě upozornit, že je to poprvé, co mám mít psa. Vím o nich jenom to, co se obecně ví. Jako, že se musí venčit a tak podobně.“ Podíval se na štěně s jistým zábleskem něhy v očích. Jack se nenápadně usmál. Postřehl, že Danny možná nevědomky mluvil jakoby pes už najisto měl být součástí jeho domácnosti. „S tím můžu pomoct. Před lety, ještě než jsem se zbláznil do motorek, jsem psa měl.“ „A naše sousedka měla psa. Když byla starší, pomáhal jsem jí starat se o něho,“ přidal se Kimi. „Uhm,“ udělal Danny. „Takže …“ zatlačil na něj Jack. Danny si vzal další dílek pomeranče : „To není jen na mě. Než sem nastěhuju psa, musím vědět, že Rachel nebude proti tomu.“
Vstal a šel do vedlejšího pokoje. Zatímco byl pryč, Jack šťouchl do Kimiho loktem. „Myslím, že chlupáč má domov.“ Kimi se šťastně usmál.

Přesvědčit Rachel o tom, že jen oni stojí mezi bezbranným štěnětem a útulkem netrvalo Dannymu ani pět minut. Když oba přišli do obýváku bylo jasno. Kimi, který byl opravdu šťastný, že se to povedlo, předal štěně Rachel. To, jako by pochopilo, ke komu od této chvíle patří, začalo novou paničku zuřivě olizovat. „Ještě to chce jméno,“ řekl Kimi. „Žádné nemá?“ zeptala se Rachel. „Na mě nekoukej, tohle není můj obor,“ bránil se Danny. „Jak se jmenoval tvůj pes?“ zeptal se Kimi Jacka. „Mike. Bylo mi sotva pět a tohle se mi dobře vyslovovalo.“ „To se mi líbí. Jen bych to s tvým svolením nepatrně pozměnila. Co říkáte, kdybychom mu říkali Meiko,“ navrhla Rachel. „Meiko? Jako tvůj bratranec?“ zorientoval se Danny. „Ano. Líbilo by se mu to. Víte, jsem půl Američanka a půl Němka. V Německu mám pořád spoustu příbuzných,“ vysvětlila Rachel klukům. „Být tvůj bratranec, jsem polichocen,“ řekl Jack sladce a úspěšně předstíral, že si nevšiml Dannyho pohledu. „Co ty tomu říkáš, Kimi? Je to koneckonců tvůj pes,“ řekla Rachel. „Proč ne, je to hezký jméno. Hodí se k němu,“ souhlasil Kimi.
Takže zatímco Rachel s Kimim učili Meika jeho novému jménu, Danny na to šel vědecky. Vzal si papír, tužku a začal si, za pomoci Jacka, psát seznam toho, co bude třeba pro psa pořídit a co zařídit.

„No, stejně to vidím tak, že vám budu každou chvíli volat,“ upozorňoval dopředu Danny. „Danny, je tu ještě něco, co bych s tebou rád probral. Právě jsme se čistou náhodou dozvěděli, že někteří lidi stahujou naše věci z netu. Nevíš o tom něco?“ ptal se Jack. „To ti to pořád leží v žaludku?“ ptal se Kimi. „Neleží, jen bych to rád věděl, to je všechno.“ Danny se zamyslel a pak se zasmál : „Už vím. Víte, kluci, co jste byli pryč, děli se věci. Nejen, že váš singl se pořád drží prvních míst hitparád, ale čísla prodeje nám jasně ukázala, že jen za první měsíc se prodalo přes dvěstětisíc vašich desek. A ty čísla pořád stoupají.“ Danny čekal, co to s nimi udělá. „Fakt?“ hlesl Kimi. „Ano. Když jsem to viděl, řekl jsem si, že je čas začít to brát opravdu vážně. Z toho důvodu jsem našel jednoho moc šikovného mladíka jménem Adam, který vám zřídil vlastní internetové stránky nezávislé na Goldstein records.“ Danny vstal a přešel k psacímu stolu. Probral k životu svůj notebook a do internetového vyhledávače zadal adresu : www.insomnia-music.com

Kluci vstali a šli mu koukat přes rameno. Na displeji se ukázala velice příjemně a profesionálně graficky vyvedená stránka. „Hmm, nic o tom nevím, ale dal si s tím práci,“ komentoval to Jack. Danny přikývl : „Jak jsem řekl, Adam je třída. Musím vás s ním seznámit. Bude se vám líbit. Vlastně za mnou přišel sám. Je to váš fanoušek a chtěl se nějak zapojit. Když jsem viděl, co umí, zaměstnal jsem ho.“ Při řeči se Danny proklikal všemi odkazy na stránce.

Ukázal jim profil kapely jako celku, i každého zvlášť, včetně detailních biografických údajů. Kimi se rozesmál : „Tak na tohle jsi chtěl naše fotky z dětství.“ Danny se zazubil : „Říkal jsem si, že to může pobavit. „Tak nevím, koho může pobavit vidět mě v plenkách,“ bručel Jack. „Klid, aspoň na těch fotkách nemáš tak odstátý uši jako já,“ usmiřoval ho Kimi. Dál jim Danny ukázal, že nechal na stránky umístit zdarma ke stažení jejich zatím jediný singl, všechny texty a fotogalerii, kde zatím byly fotky, které udělala Connie, když potřebovali fotku na přebal a další, které udělala při natáčení videoklipu a při nahrávání ve studiu. Dále tu byla možnost pustit si klip. Nechyběl samozřejmě sloupec pro novinky a aktuální informace a adresy do studia. „To zvlášť zabralo. V kumbálu za kanceláří mám obrovskou hromadu dopisů pro vás a žádostí o autogramy. Jak jsem na to zběžně koukal, mám pocit, že se budete podepisovat až do jara,“ říkal Danny. Na závěr jim ještě ukázal diskusní fórum, kde už teď byly tisíce příspěvků a každým dnem přibývaly další a další, nyní už doslova z celého světa, jak se jejich album šířilo dál a dál. „No, je to zatím začátek, ale povedený, řekl bych,“ hodnotil Danny. Kimi souhlasně přikyvoval.

Jenom Jack pořád nebyl spokojený : „To pořád nevysvětluje, jak stáhly všechny naše písničky. Ta ženská jasné použila množný číslo, takže nešlo o jeden singl.“ „To bude tím, že vám vaši fanoušci založili profil na MySpace,“ řekl Danny : „dali tam celý album. Nejdřív jsem s tím nesouhlasil, ale kdybyste viděli, jak to zabírá … Přilákali vám tím spoustu a spoustu dalších fanoušků. A zajímavé je, že to nemá nejmenší vliv na prodejnost. Dokonce ani Goldstein není proti tomu. Ovšem, kdyby to bylo proti mysli vám, to by byla jiná.“ „Tak co, je ti to proti mysli? Protože mě to nevadí,“ použil Kimi Dannyho obrat. Jack zavrtěl hlavou : „Ne, vůbec ne. Já chtěl vědět jak k tomu došlo. Tohle mi úplně stačí.“

Když přišli domů, našli akorát Gina povalujícího se u televize. „No nazdar! Měli jste říct, že jdete kalit, šel bych s váma.“ „Ty taky nemyslíš na nic jinýho. Pro tvou informaci jsme vůbec nekalili,“ usadil ho Jack. „A co pes?“ zajímal se Gino. „Dal jsem ho Dannymu, jak jsem měl v plánu,“ řekl Kimi. „Manipulátore,“ řekl Gino. „Co?“ nechápal Kimi. „Že jseš manipulátor. Každej, na koho upřeš ty svý švédský kukadla se může přetrhnout aby ti všechno splnil.“ „Tak si pořiď taky takový,“ řekl Kimi s pokrčením ramen. „No tak, vážně. Nepovídejte mi, že jste celou tu dobu hučeli do Dannyho, aby adoptoval psa,“ nedal se Gino. „Ty jseš zas nějakej zvědavej. Pozval nás na večeři, když to musíš vědět,“ odpověděl Jack. „Á, večeře. Mám vám vyřídit od Sammyho, že večeři máte v kuchyni. Asi nečekal, že někde budete jíst.“ „Fakt? Ale to přece nenecháme zkazit, že ne?“ Jack se zvedl a spěchal do kuchyně zbaštit druhou večeři. „Chceš taky?“ houkl na Kimiho. „Ne, dík,“ odvětil Kimi.

„Už tak jsem nacpanej,“ dodal. Nechápal, jak je možné, že Jack toho dokáže tolik spořádat a není to na něm vidět. „Jo, dali mu i jméno,“ informoval Gina. „Jo? Já ti říkal, že si ho Danny zamiluje.“ „Říkají mu Meiko. Docela dobrý, na psa.“ „Meiko … to zní jako jméno nějakýho jogurtu,“ chechtal se Gino. „No, vlastně ho pojmenovala Rachel.“ „Kdo je zas Rachel?“ „Přece Dannyho přítelkyně.“ „Jo, už si vzpomínám, Chris něco říkal… Je hezká?“ „Je a moc. Kde jsou vůbec kluci?“ „Sammy byl utahanej a šel spát. Chris rovněž, i když netuším z čeho ten může bejt utahanej.“ „Asi z toho, jak tě naháněl po letišti.“ „To zrovna, z toho jsem utahanej jedině já. On si celou dobu seděl na zadku, zatímco já si moh‘ ušoupat nohy. Ještě teď je cejtim,“ stěžoval si Gino.

„Hele, a co ty s tou tvojí malou Švédkou?“ vzpomněl si Gino. „Myslíš Eriku? Tak o tý mi ani nemluv,“ řekl Kimi znechuceně. „Proč? Přece po tobě jela, ne?“ Kimi se zašklebil. Nakonec Ginovi přece jen řekl jak to bylo s Erikou. Gino se zatvářil soustrastně : „To je ale mrcha. Dobře, žes jí poslal do háje. Takovejch můžeš mít na kažkým prstě deset.“ „Ježíš nestraš. Jedna by bohatě stačila. A co ty a ta tvoje dávná láska?“ Gino si podepřel hlavu polštářkem : „Ukázalo se, že ta dávná láska není zase tak dávná jak jsem si myslel. Jenže, ve chvíli, kdy jsem na to přišel, mi dala dost jasně najevo, že má jinýho a je někde úplně jinde.“ Kimi si vzal druhý polštářek. „My to teda vedeme,“ vzdychl a zamžoural na Gina.
„Co řešíte, hošci?“ připojil se k nim Jack. Zatímco se oni bavili, on stihl spořádat svojí i Kimiho večeři. „Zkrátka a dobře, že „amores perros“,“ řekl Gino. Na to zívl, vstal, polštářkem pleskl Jacka přes obličej. A šel spát.

Ráno je Chris popoháněl, aby se vypravili co nejdřív a mohli jít za Dannym. „Nevíte co na nás chystá?“ zajímal se Sammy cestou do studia. „Nevím, ale říkal, ať přijdeme co nejdřív,“ popoháněl Chris Jacka, který se toužebně zadíval ke zkušebnám.

Dostali se na patro, kde sídlil Danny. Slečna za pultem malé recepce, která dohlížela na návštěvy a schůzky manažerů sídlících v tomto patře se na ně mile usmála. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se. „Pro mě bys toho mohla udělat …,“ řekl Chris, opřel se o pult a podíval se jí do očí. Než dívka stihla zareagovat, Kimi chytil Chrise za límec a násilím ho odtáhl. „Jdeme za Dannym Stonem,“ řekl pak. „Ano, čeká vás. Právě má jednání, můžete chvíli počkat?“ řekla recepční. „Na tebe bych čekal třeba celej den,“ ozval se Chris. „Počkáme,“ řekl Jack. Nesmlouvavě Chrise dostrkal k nedaleké pohovce umístěné u velkého okna, ze kterého se naskýtal výhled dobře na půl města.

„Co je?“ protestoval Chris. „Musíš to zkoušet na každou, která ti přejde přes cestu?“ řekl Jack. „Co je tobě po tom. Každej si celej měsíc neužíval s tatérkou jako někdo,“ kecnul si Gino na gauč. „S tatérkou?“ povytáhl Chris obočí. „Vždyť jsem to včera říkal,“ přisedl si Jack ke Chrisovi. „To teda neříkal,“ řekl Sammy. „A jo, vy jste u toho, nebyli,“ vzpomněl si Jack : „Náhodou jsem šel kolem tetovacího salónu, nakouk jsem dovnitř a zjistil jsem, že tam dělá jedna super kočka. Jmenuje se Piper. A pánové, jen mezi náma, ta teda byla!“ „Nechtěl bys s tím přestat?“ zavrčel Gino. „Nech ho, ať mluví,“ žádal Chris. „Ani náhodou. Za chvíli by se dostal k nechutnejm detailům a to fakt slyšet nemusim.“ „Tak si zacpi uši, Taliáne. Co je zas s tebou? Tvoje postelový eskapády musíme znát dopodrobna …“ řekl Jack. „To je něco jinýho. Ode mě se můžete něčemu přiučit,“ zubil se Gino a mrkl na kluky. Jack se samozřejmě chytil. „Co to meleš, Taliáne? Chceš abych ti jednu vrazil?“ vyhrožoval. „To víš, že jo. Už se celej třesu,“ říkal Gino posměšně. Jack se prudce nadechl, aby mu řádně odpověděl, když Gino nečekaně obrátil. „Radši pověz, jestli jsi měl odvahu nechat se tetovat.“ „Představ si, že jo,“ řekl pyšně Jack. „Že ses ani nepochlubil. Ukaž,“ řekl Kimi. „Přece se tady nebudu svlíkat,“ zaváhal Jack. „Pokud to nemáš na zadku, tak klidně.“ „Vtipný,“ ocenil Jack. Sundal bundu, hodil jí Sammymu. Sundal si i tričko a ukázal jim rameno. „Páni, Speedy, ty jsi samý překvapení,“ řekl Chris. Jack se pyšně usmál. Ještě vysvětlil Ginovi co znamená „dum spiro spero“. Potom Chris řekl : „Radši se oblíkej.“ Všiml si totiž, že „jeho“ recepční se zájmem přihlíží. „Taky mi nabízela piercing do jazyka, ale to jsem odmít‘.“ „To nedoporučuju. Když jsem si to nechal udělat, dva dny jsem nemoh’ jíst ani mluvit, jak jsem měl oteklej jazyk. A pak ti pár dní trvá, než se s tím naučíš mluvit abys nešišlal,“ podělil se Kimi o své zážitky. „Ty že jsi měl piercing v jazyku?“ vykulil se Jack. „Neřek‘ bys to do mě, co?“ usmíval se Kimi spokojeně. „Pravdu? Neřek‘“ přiznal Jack. „Já jo. Od tý doby, co nás přinutil vyskočit z letadla, vím, že tenhle kluk je adrenalinovej šílenec. Pro toho nějaký propíchnutí jazyka nic není,“ prohlásil Chris. Kimi se lehce začervenal : „Díky za poklonu.“ „Nelichotím ti, říkám jenom absolutní pravdu,“ Chris Kimiho vzal přátelsky kolem ramen.

Chris si vytáhl kousek čokolády a Jack se zatím zase oblékl. Když mu Sammy podával jeho novou koženou bundu, všiml si nápisu na zádech. „Ó Silverstone! To se mi líbí.“ „Nacionalisto,“ obvinil ho Jack. „Pff, nějakej Silverstone. Monza je lepší,“ odfrkl si Gino. „A pak kdo je tady nacionalista,“ řekl Sammy. „To víš, že jo. Jsem Ital, ne?“ „Neříkej, my bychom na to málem zapomněli,“ zašklebil se Jack. „O čem je řeč?“ Chris se zmateně koukal z jednoho na druhého. „Papej, Chrisi,“ uklidňoval ho Gino.

Dveře Dannyho kanceláře se konečně otevřely. Danny je okamžitě zaregistroval. „Už jste tady? Výborně. Běžte zatím dovnitř, já jsem za minutku zpátky,“ slíbil a odběhl.

Kluci tedy vešli dovnitř. Měli tak vlastně poprvé možnost vidět Dannyho pracovnu. Po zdech měl rozvěšené plakáty úspěšných zpěváků a kapel, které řídil, včetně dvou platinových alb. Ta byla pověšená přímo nad Dannyho stolem. Narozdíl od Goldsteina se Danny zařídil velmi střízlivě a hlavně účelně. Podstatný pro něj byl pracovní stůl, telefon, počítač pohodlná židle a elektronika, kde si mohl pouštět videa a hudbu. Víc nepotřeboval.

Kimi se okamžitě rozběhl podívat se na platinové desky. Zarazil se, když si uvědomil, že v kanceláři už někdo je. Ten někdo byli dva muži, jen o něco málo starší než oni. Oba byli velcí a svalnatí, takže pouze Chris a Jack proti nim nevypadali jako děti. Na sobě měli saka a kravaty, takže i přes vyholenou hlavu a bradku jednoho a pevně spletené copánky druhého, působili celkem seriózně. Podle tmavšího odstínu pleti, za který určitě nevděčili soláriu a celkových rysů v obličejích, bylo zřejmé, že mají hispánský původ.

„Myslíš, že to jsou oni?“ zeptal se jeden z nich. Kolega pokrčil rameny. „Ahoj, mládenci,“ řekl druhý. „Ahoj,“ pozdravili kluci málem sborově. Gina zaujal jejich akcent, trochu podobný tomu, jak sám mluvil. „Španělsko?“ zeptal se. „Mexiko,“ odvětil ten s copánky. „O jasně, pořád zapomínám, že nejsem v Evropě.“

Danny se vrátil právě včas. Na tváři mu hrál spokojený úsměv : „Vidím, že už jste se seznámili. To je dobře. Kluci, toto je Manuel del Toro,“ ukázal na toho s bradkou : „a Fernando Díaz,“ ukázal na toho s copánky. „Spokojíme se s Nandem a Manuem,“ řekl Fernando. Když bylo představování učiněno za dost, Danny si sedl do koženého křesla : „Tak, pánové. Jsem rád, že jste se tady všichni sešli. Protože vám tak můžu oznámit, že jsem tady Manua a Nanda právě najal jako vaše bodyguardy.“

Chris si po jeho prohlášení založil ruce a zatvářil se pyšně. „Já se o sebe dokážu postarat sám. Nikdo mi nemusí hlídkovat za zadkem.“ „Bez urážky, pánové,“ dodal omluvně. „Ty možná jo, ale co my ostatní chudinky,“ řekl Kimi. Danny se na Kimiho zadíval podezíravě. Byly chvíle, kdy netušil, jestli to co říká myslí vážně, nebo žertuje. „Nechte toho, kluci. Danny tomu rozumí líp,“ usmiřoval je Sammy. „Já se nebojím, že dostanu přes držku, řídím se tím, že co se má stát stane se. Ale vás čtyři si v nějaký tlačenici neumím představit. Proto říkám, že dva bodyguardi pro nás pět je trochu málo. Zatímco budou hlídat dva z nás, ostatní ty davy slečen mezitím ušlapou,“ pokračoval Chris. Při té představě se zahihňal. „Umím karate. A tady Nando má policejní výcvik,“ vložil se do toho Manu. „Neříkej. Já zas hrál fotbal,“ prohlásil Chris. „Můžu ti předvést pár chvatů,“ nabídl se Manu. „To jsem zvědav,“ chvástal se Chris. „Je tohle vážně nutné?“ zajímal se Danny. „Nebojte se, pane S., to bude hned,“ ujistil ho Manu. Danny pokrčil rameny a šel jim z cesty.
Ti dva se postavili tak, aby kolem měli dost místa. „Tady někdo dostane držkovou,“ poznamenal Jack. „To se teprve uvidí,“ řekl Chris. „Já jsem připravenej,“ řekl ještě. Manu přikývl na srozuměnou. Říct, že to bylo rychlé by bylo podcenění skutečnosti. Protože Manu dvěma bleskovými chvaty složil Chrise na zem a hrdě se nad ním rozkročil ani ne za okamžik. „Éééch,“ hekl Chris. „Doufám, že jsem ti neublížil,“ Manu mu podal ruku. Chris si od něj nechal pomoct na nohy. „Jsem v pohodě. Páni, to byl ale fofr! Jaks‘ to udělal?“ „To je snadný …“
„Myslím, že to by stačilo,“ přerušil Manua Danny, rád, že může zas převzít kontrolu nad situací.

Manu a Nando se rozloučili a opustili kancelář. „Tak, můžu zase chvíli mluvit já? Jacku, Gino?“ Danny si opět sedl. „Proč se díváš na nás?“ divil se Jack. „Já se vyjadřovat nebudu, co jsem viděl mi stačilo,“ řekl Gino. V očích mu hrály zlomyslné plamínky, když se díval na Chrise. Danny kývl. Jack a Gino si zřídka nechali ujít příležitost cokoli okomentovat. Byl rád, že pro tentokrát se jí vzdali. „Au, myslím, že mi něco zlomil,“ skuhral Chris. „To přežiješ,“ řekl Danny nemilosrdně. „To si říkáš manažer? Třeba umírám a tobě je to jedno!“ „Právě proto, že jsem manažer. Dost. Pobavili jsme se, ale máme tu důležité věci k probrání,“ usadil ho Danny.

Přesunuli se do vedlejší místnosti, což bylo něco jako malá zasedačka. Uvnitř už na ně čekal Bill. „Promiň, Bille, zdrželi jsme se s novými bodyguardy,“ informoval Danny asistenta.
Jak byl před chvílí Danny ke Chrisovi příkrý, tak teď byl samý úsměv a legrace. Řekl jim, že shánění nového webmastera a bodyguardů nebylo to jediné, co přes prázdniny zařídil. Nechal jim všem udělat čipové karty, s kterými se do studia a hlavně do zkušeben dostanou kdykoli a můžou tam tím pádem být sami, jak dlouho budou potřebovat. Můžou tedy začít zkoušet okamžitě. A zkoušení bude třeba, protože už za týden mají mít první koncert. Danny se dohodl s LJem Fitzpatrickem, majitelem klubu Red Bull, že koncert bude tam. Po propagační stránce to bude oboustranně výhodné pro nově vzniklý klub i kapelu.
„A to nám říkáš až teď? Vždyť na to nejsme připravený!“ vyděsil se Sammy. „Jo, přesně. Navíc po měsíční pauze,“ řekl Jack neméně vystrašeně. „Jaks’ nám to mohl udělat. To bude propadák nadruhou,“ prorokoval Kimi. Danny viděl, že je třeba povzbuzení. „Klid. Hlavně žádnou paniku. Máte sedm dní čas, to zvládnete. Navíc, od toho jsme vám já, Bill a Nick neustále k dispozici. Společně to zvládneme na výbornou. Věřte si trochu! Jak vás znám, nebude to propadák, ale obrovský úspěch. Tak zhluboka dýchat, to se poddá. Vždyť vy jste byli schopní spolu hrát, už když jste se znali pár hodin. Tak mi tady nenaříkejte. A raději mě dobře poslouchejte, ať můžete začít hned zkoušet.“ Danny jim pak zhruba nastínil jak to bude v ten velký den vypadat. Do detailů příliš nezabíhal, na ty bude ještě dost času. Kromě toho, do té doby je všechny čeká spousta práce, nač tedy ztrácet cenný čas řečmi.

První, kdo se z té zprávy oklepal byl Chris. Zeptal se Dannyho, jestli si může odskočit. Danny ho nechal jít, stejně jim už řekl co chtěl. Jenom si chtěl ještě promluvit s Kimim o Meikovi.

Když vyšli na chodbu, Kimi se hned sháněl po Chrisovi. „Tady jsem, hošku,“ usmíval se Chris. Jak šel k nim, cestou si něco strkal do kapsy. „Co to máš?“ zajímal se Gino. „Nic co by tě muselo zajímat, lásko,“ povídal Chris a popleskal Gina po tváři. Ital obrátil oči v sloup : „Ty jseš zas samej humor.“ „Zato ty se už dva dny tváříš jako kedlubna,“ opáčil Chris. „Já se tvářim jako kedlubna? To odvoláš! Jestli se já tvářim jako kedlubna, ty se potom křeníš jako … květák!“ „Od kdypak se květák kření?“ „Nechte už raději tý zelinářský debaty a pojďte,“ zavolal Bill, který už s ostatními stačil dojít na druhý konec chodby.
Na zbytek dne se s Billem a Nickem zavřeli do zkušebny. Tam se jim přece jen trochu vylepšila nálada.

Další den to nebylo jinak. Hned po snídani utíkali do zkušebny. Akorát Sammy s nimi nebyl. Konečně se totiž dočkal sundávání sádry.
„Nemám jít s tebou?“ ptal se Kimi. „Není třeba, jen by ses zdržoval. Vezmu si taxíka a budu v pohodě,“ ujistil ho Sammy.

S berlemi se už pohyboval zkušeně. I doktor to ocenil. „Když vám vidím takhle běhat, mladíku, říkám si, jestli si tu sádru nechcete ještě pár dní nechat.“ „Ani náhodou,“ řekl Sammy a mrkl na Michelle. Věděl, že dnes bude mít službu. Hodilo se mu to, protože jí chtěl někam pozvat a po telefonu se mu nechtělo. Doktor ho vzal vedle na sádrovnu a během chvilky byl hotový. Sammy si převlékl kalhoty a ty rozstřižené rovnou hodil do koše. „Hm, hm, vypadá to báječně. Ještě vás pošlu na nějakou tu rehabilitaci a jsme spolu hotovi,“ pochvaloval si doktor. „S rehabilitací si nelámejte hlavu,“ řekl Sammy zvesela. To řekl ve chvíli, kdy poprvé stoupl na svou sádry zbavenou nohu. Ta ho samozřejmě po měsíci nečinnosti neunesla a Sammy málem spadl do náruče Michelle, která stála vedle. „To vidím,“ podotkl doktor a podal mu lístek, kde měl napsáno kdy a kam se má. Sammy si odhrnul ofinu a prohlásil : „Ačkoli, trocha rehabilitace mi asi neublíží.“

Michelle se smála, když ho vyprovázela z ordinace. „Zvládneš to?“ zeptala se. „Ale jo. Poslyš Michelle, chtěl jsem se tě zeptat, jestli …, jestli bys …,“ Sammy se zasekl a celý zrudlý v pihovatém obličeji se marně pokoušel dokončit pozvání na rande. Bylo opravdu vidět, že to dělá poprvé. Michelle se jenom mírně usmívala a čekala co bude. V tu chvíli kolem nich procházel mladý muž v bílém plášti, od kterého se báječně odráželo jeho kalifornské opálení. „Ahoj Michelle, zastav se někdy u nás na kafe,“ řekl nenuceně a šel dál svou cestou. Sammy se dopálil. Bylo mu jasné, že tohle bude ten mladý chirurg o kterém mu vyprávěla. „Nešla bys se mnou někam? Třeba ve čtvrtek?“ „Moc ráda s tebou půjdu kamkoli, Sammy, ale ve čtvrtek bohužel pracuju do večera. Bývám pak strašně utahaná.“ „Nevadí. Co v pátek?“ „Jasně, pátek se mi hodí.“ Sammy okouzleně hleděl do jejích očí. Nemohl uvěřit tomu, že souhlasila. „Skvělé. Tak já ti zavolám.“ „Budu se těšit,“ řekla Michelle a po chvíli váhání ho políbila na tvář. Než za sebou zavřela dveře ordinace, ještě mu lehkým pohybem ruky zamávala.

Sammy se málem vznášel. Ale jenom do chvíle, kdy přišel ke schodům. „Zatraceně,“ zaklel nahlas. Uvědomil si totiž, že v pátek mají koncert. Tohle bude muset vyřešit.

Do zkušebny přišel až v poledne. Ostatní byli už v plné práci, tak nějakou chvíli trvalo, než si ho všimli. Nick sundal sluchátka : „Ahoj! Tak už bez sádry?“ „Nazdar. Jo, ani nevíš, jak jsem rád, že jsem se jí zbavil.“ „Rád věřím.“ Sammy si sedl na gauč a poslouchal jak se ostatní snaží. Dohráli rozehranou skladbu. Pak Nick vyhlásil přestávku. „Potřebuju vajglpauzu,“ vysvětlil a hrnul se ven.
Kluci nebyli proti a poskládali se na gauč k Sammymu. Jack se už nevešel, tak se usadil do křesla naproti a hned se začali vyptávat na Michelle. Chris pokýval hlavou : „Tu ti schvaluju, hošku.“ „A? Povídej přece? Pozvals’ jí někam?“ naléhal Gino. „Tak už ho nechte,“ zastal se Sammyho Kimi.
„To nic, ať si kecaj. Ale mám takovej problém kluci. A vy byste mi mohli pomoct.“ „Problém s holkama? Poslouchám,“ vybídl ho Gino. „Pozor, pán je znalec,“ řekl Chris a zašklebil se. „Když to musíš vědět, tak je,“ nedal se Gino a obrátil veškerou svou pozornost k Sammymu.
„Najednou jseš takovej milej. Ještě včera jsi byl protivnej jak nevím co. Ty taky měníš nálady, kdo se v tom má vyznat,“ kroutil nad ním hlavou Chris. „To je pravda. Když jsem protivnej, tak jsem zkrátka protivnej. Aspoň nejsem pořád vytlemenej jako ty, signor Květák,“ vzpomněl si Gino na včerejšek. Chris se zakabonil. Nečekal, že si to bude pamatovat. Kluci ovšem lehli smíchy. „Signor Květák! To je dobrý! Myslím, že máš konečně přezdívku, Chrisi,“ Jack se kuckal smíchy. „To teda ne! Fakt bych nerad, aby se „tohle“ ujalo,“ vymlouval jim to Chris. „Myslím, že už je pozdě, brácho,“ chechtal se Jack dál. „Chtěl jsi přezdívku, ne?“ zeptal Sammy. „To teda nechtěl!“ „Monty, to byl zásah,“ řekl Jack uznale. S Ginem si tleskli do dlaní.

Chris si založil ruce a urazil se. Ostatním to ale v nejmenším nevadilo a dál vesele vtipkovali. „Sammy, tys chtěl s něčím poradit, než nás Signor Květák přerušil,“ vzpomněl si Gino. Vyvolal novou vlnu řehotu. „Jo, s tímhle. Pozval jsem Michelle na rande. Ale mám problém 1) nevím kam jí mám vzít, aby to nebylo trapný, nebo přehnaný a 2) může akorát v pátek večer, jenže to máme koncert. A teď babo raď,“ rozhodil Sammy rukama. Gino se zamyslel : „Máš na výběr. Buď s ní někam jdi před koncertem a pak jí vezmi sebou, nebo pak, ale počítej s tím, že se to tam může dost protáhnout. A pokud jde o to kam? Hm, já bych doporučoval ten malej klubík Escapada. Můžete si tam zatancovat a nahoře se dá v klidu posedět. Maj tam myslím i kavárnu. Je to tam malý, takže tam nechodí tolik lidí. Ani moc draho tam není, pokud si vzpomínám. Kdybych měl slečnu a chtěl jí někam vzít na první rande, jdu tam. Ale jestli má někdo nějaký jiný návrhy, neříkám, že je to jediná možnost.“ „Tak tam to neznám, ale zní to dobře. Až budu mít nějakou roštěnku, budu se řídit tvojí radou,“ řekl Jack. „Na cos‘ myslel ty?“ „První mě napadlo Blue River, ale tam cos’ říkal to asi bude lepší.“

Jejich debatu přerušil svým příchodem Bill. Překvapilo ho, že je vidí posedávat, místo aby něco dělali. „Kde je Nick?“ ptal se. „Šel na „vajglpauzu“,“ informoval ho Chris. „Na co?“ „Jako, že si šel zahulit,“ vysvětlil Kimi : „A už je pryč nějak dlouho.“ „Proč myslíš?“ zajímal se Jack. Kimi pokrčil rameny : „Vyhulit jedno cigáro přece netrvá patnáct minut.“ „A jak jste na tom?“ přerušil je Bill. „Dobře. Není to ještě úplně to, co bychom chtěli, ale spějeme k tomu.“ „Hele, nechceš to říct ještě jednou? Že bych si to nahrál?“ řekl Chris a skutečně vytahoval mobil. „To nechtěl,“ usadil ho Kimi. „Vy jste na mě dneska milý. Jsem rád, že mám takový kámoše,“ postěžoval si Chris.
To už přiběhl Nick a hodil na stůl krabičku Malborek. „Promiňte to zdržení, potřeboval jsem si zavolat,“ omlouval se. Po té se opět pustili do práce.

Stejně pokračovali i po obědě. Danny se na ně také přišel podívat. O sedmé večerní řekl, že by to pro dnešek stačilo a poslal je domů. „Dnes jste to udělali dost. Všichni máme nárok na odpočinek. Kluci to přivítali a měli se k odchodu. Jenom Gino zůstal pozadu. „Ty nejdeš?“ zeptal se Sammy. „Přijdu později,“ řekl Gino tajemně. Od včerejška v něm hlodal jeden nápad a rád by věděl jestli půjde zrealizovat. Poprosil Nicka, jestli by s ním nezůstal chvilku přesčas. Nick nebyl proti tomu. „Co bys potřeboval?“ zeptal se. „Totiž, něco bych měl. Kdyby to dopadlo, jak si představuju, na živáku by to bylo super, ale před klukama o tom nechci mluvit, dokud nebudu mít alespoň něco. Ukázal bys mi, jak se s tím zachází?“ Gino ukázal na mixážní pulty a počítače. Spolu s Nickem svůj nápad rozvinul. Nick ho potom nechal o samotě a šel domů.

Když kluci ráno přišli, Gino spal na pohovce. Jack s ním zatřásl. Gino se probral, sedl si a nahlas zazíval. „Kdes byl, prosím tě? Neříkej, že jsi tady ztvrdnul přes noc?“ „Jo, ztvrdnul. Ale snad to stálo za to …“ Vrznutí dveří oznámilo příchod Dannyho, Billa a Nicka. Smáli se a nahlas rozprávěli. „Jste tady? Výborně,“ chválil je Danny. „Co my, to Ginovi by jsi měl pochválit pracovní morálku. Byl tady celou noc,“ prozradil Sammy. „Nechal jsem ho tady,“ řekl Nick. Danny rukou naznačil pohlavek : „Co jsem říkal o odpočinku?“ „Vyspal jsem se na gauči,“ zamlouval to Gino, jehož brada začala tmavnout dvoudenním strništěm. „Dobře, že jste tady všichni. Schválně si to poslechněte a řekněte co si o tom myslíte,“ dodal a na počítači spustil přehrávání. Základní motiv vzdáleně připomínal rachtání plechovek, nebo popelnic. Pak se přidaly basy a elektronická melodie. Bylo to taneční a velmi chytlavé. Chris a Kimi se rytmem nechali strhnout. „Na popovku to není špatný,“ řekl Jack. Gino se usmál. Co se tohoto stylu hudby týkalo, nemohl od Jacka dostat lepší hodnocení. „Náhodou, je to perfektní! Pusť to ještě jednou,“ dožadoval se Chris. Danny s Billem přikyvovali. „Jenom pořád nemůžu přijít na to, co to je. Jako bych to už někde slyšel,“ rozumoval Danny. Gino se Sammym se bouřlivě rozesmáli. Nick neříkal nic, ten dobře věděl, co to je. „Přece First Strike,“ objasnil Kimi. Svojí skladbu by poznal v jakékoli podobě. Když jí Gino pustil podruhé, poznali jí všichni.
„Jako taneční remix se to bude prodávat skvěle,“ přemýšlel Bill hned jako obchodník. Gino ale zavrtěl hlavou. On měl na mysli něco jiného. A hned je do toho zasvětil : „A co takhle něco jiného. Co kdybychom společně udělali taneční vystoupení. Vy jinak budete poskakovat s kytarama, já a Chris budeme zalezlí u toho svýho. Proč bychom lidi něčím nepřekvapili? Věřte mi, bude to dokonalý, úplně to mám před očima,“ upřel na ně prosebný pohled. „Jestli se ptáš na můj názor, já jsem pro. Tohle by od vás nikdo nečekal a to se mi líbí. Kromě toho, Paul bude jistě rád, když ho zaměstnáte,“ řekl Danny. „Já jsem pro. I když mám trochu obavy, jestli to do pátku stihnem,“ řekl Kimi. „Sebevrahu,“ zasyčel na něj v legraci Sammy. „Myslel jsem to samozřejmě tak, že po mě můžete chtít jen to, co bude v mých možnostech,“ řekl Kimi uvážlivě. Opravdu neměl zájem sebou seknout někde na pódiu před zraky spousty lidí. „Neboj se, mám pár nápadů. Když mi s tím Paul pomůže, dokážem to. A ty těžší prvky nechám na sobě a na Chrisovi,“ řekl Gino a zadíval se po ostatních. „Jestli chceš znát můj názor, jsem pro všema deseti. Tahle věc je sakra dobrá. A kdybys chtěl pomoct s choroškou, jsem k dispozici,“ říkal Chris nadšeně. „No, já nevím. Totiž, nemysli si, že se mi to nelíbí, ale co se týče toho tance … Se svojí dřevěnou nohou toho moc nenadělám …“ přemýšlel Sammy. „To je jasný. Bude to chtít vymyslet, abys měl jen takový party, který bezpečně zvládneš. V tom spoléhám na Paula,“ ujistil ho Gino. „Už to ví?“ „Ne. Teď jste mě vzbudili, ale zajdu za ním hned.“ „A já půjdu s tebou,“ prohlásil Chris. Bylo jasné, že v něm bude mít Gino největšího spojence. „Tak jo, přesvědčils’ mě,“ řekl Sammy. Jediný, kdo zatím mlčel, byl podle očekávání Jack. Jako pravověrný rocker taneční muziku moc nemusel. „Já nevim. Trdlování po pódiu, to je tak pro boybandy. Proč se nedržet toho, co máme zmáknutý a zbytečně to komplikovat. Neber si to osobně Gino, ale to už tam můžem naběhnout celý v bílým s debilníma kloboučkama na hlavách.“ Gino pokrčil rameny : „Tak jsem se s tím sral zbytečně.“ Narážel tím na jejich dohodu ze dnů, kdy začínali – nikdy nebudou dělat nic, s čím nebudou všichni do jednoho souhlasit. „Tak se hned uraž.“ „A divíš se mi? Jak by se ti líbilo, kdyby jsi něco navrh ty a já se stavěl proti jen kvůli svejm idiotskejm zásadám?!“ Gino zvýšil hlas. „Moje zásady nech laskavě napokoji, Taliáne.“ „No jo, já zapomněl. Pan Reilly je tady šéf. Postaví si hlavu a přes to vlak nejede.“ „Co to zase blekotáš? Seš ty normální? Chtěls‘ znát můj názor, já ti ho řek. Tak přestaň laskavě fňukat.“ „Přestaň mi říkat co mám a co nemám dělat! Sakra už. Začíná mě pěkně srát ten tvůj přístup, Reilly,“ Gino vztekle nakopl nevinnou židli. Ta odsvištěla na druhý konec místnosti, kde se zastavila o zeď.
Ostatní, včetně Dannyho se nezmohli na slovo. Po pravdě řečeno, čekali, co se z toho vyvine.
„Aby ses neposral,“ ucedil Jack poměrně urážlivým tónem. „Kreténe!“ ulevil si Gino. „Hele nech si to, chlapečku. Taky bych ti moh nakopat. To, že jsem to ještě neudělal, je jenom proto, že se s nějakým hysterickým Italem nechci …“ zařval Jack. „Cos to řek?!“ zaječel Gino. Teď už přestávala legrace. To, co byla obyčejná hádka, se zvrhlo v nebezpečnou potyčku. Ještě, že tu byl Chris, který chytil Gina právě ve chvíli, kdy po Jackovi skočil. Jen centimetry chyběly k tomu, aby Jack přišel k pěknému monoklu. Nick s Billem naložili stejně s Jackem, který byl ochotný ránu ihned vrátit. „Tak to by stačilo, pánové!“ vykřikl Danny rozzlobeně. „Pusť mě!“ obořil se Gino na Chrise. Chris měl dost práce, aby ho udržel. Gino sebou házel a kopal kolem sebe. „Posero, stejně bys mi jí nevrazil,“ pokřikoval Jack. „Chceš to vidět? Vyrazím ti zuby!“ oplácel mu Gino. Sammy s Kimim stáli u Dannyho jako přimrzlí. Něco takového se u nich ještě nestalo. Většinou se pošťuchovali a provokovali jen tak kamarádsky. „Buďte už sakra zticha, oba dva!“ zařval náhle Danny : „Chováte se jako děti, copak to nevidíte? Koukejte vychladnout a to rychle, nebo ten koncert odvolám. A to myslím vážně!“

Jeho slova zapůsobila. Jack a Gino se přestali rvát se svými vězniteli. V tu chvíli se ukázal Nick. Přesně věděl, co udělat. Spolu s Billem vzal Jacka pryč, aby trochu vychladl. Chris se Sammym zase odvedli Gina. Zůstal jen Danny a Kimi. „To je sranda,“ zasmál se Kimi a nervózně si mnul dlaně. „Prosím tě, nech mě chvíli.“ Bylo vidět, že Danny zuří. Sedl si na stůl a povolil si kravatu. Kimi si po chvíli sedl vedle něj. „Fakt by si ten koncert zrušil?“ zeptal se. „Ne. Ale jenom kvůli vám ostatním třem, vůči vám by to nebylo fér. Pokud jde o ty dva, ti by si to zasloužili. Na tohle já nejsem. Chci říct, že řešení konfliktů není moje parketa. Co bys udělal ty?“ Kimi se pousmál : „Já bych je někam zavřel, ať si to vyřešej sami.“ „Povraždili by se.“ „Budiž.“ Danny se na něj překvapeně podíval. „Dalo se čekat, že se něco takovýho stane. Každej jsme jinej, je jasný, že dřív nebo později to muselo zaskřípat.“ „V tom s tebou souhlasím. Od začátku jsem věděl, že pět takhle rozdílných charakterů, jako jste vy, se zákonitě musí střetnout v názorech. I když mám pocit, že ty by ses nerval. A Sammy asi taky ne,“ svěřoval se Danny. „Nejspíš. I když musím přiznat, že kdyby se do mě někdo navážel, jako Jack do Gina, tak mi asi taky rupne v bedně,“ přiznal Kimi sympatie k Ginovi. Danny se po něm překvapeně podíval. Pak ho plácl po rameni. „Díky za rozhovor.“ „Už víš jak na ně?“ zamrkal Kimi průzračně šedýma očima. Danny s mírným úsměvem přikývl. Vzal za kliku a vyhlédl do chodby.

Gino na záchodku strčil hlavu pod kohoutek. Když se narovnal, studená voda mu zatékala za krk. Oběma rukama si odhrnul vlasy z obličeje a vzal si od Sammyho papírový ručník. „Tak co, ještě chceš vraždit?“ prohodil Chris opřený o dveře. „Nechci. Strašně mě vytočil, to je celý.“ Gino cítil, jak se mu ze žil odplavuje adrenalin. Místo toho se začal stydět. „Sorry za tu scénu. Jak se přestanu ovládat, tak se neznám.“ „To můžu potvrdit. Pokopal jsi mě pěkně,“ řekl Chris konverzačním tónem. Vyhrnul si nohavice ke kolenům a obhlížel čerstvé modřiny. Gino se hryzl do rtu : „Promiň, tobě jsem ublížit nechtěl.“ „To nic není, Monty. Nezapomínej, že jsem hrál fotbal. Jsem zvyklej na horší.“ „Ale stejně …“ „Tak už přestaň. Nikomu se nic nestalo a to je hlavní. Ostatní se srovná,“ řekl Chris. „Vy se nezlobíte?“ divil se Gino. „My ne, ale Danny jo. Tomu se běž omlouvat,“ řekl Sammy trochu zprudka. Vysloužil si za to zvláštní pohled od Chrise. Gino byl tak zabraný do svých úvah, že si nevšiml Sammyho tónu. „Teda, jestli jsi klidnej,“ dodal Sammy. „Jo, jsem,“ řekl Gino a díval se do země. „Tak se vrátíme?“ řekl Chris. Ustoupil od dveří a nechal projít Gina. Sammyho zadržel. „Co ty jseš načepejřenej?“ „Nejsem. Jenom nesnáším zbytečný rvačky. A taky mě nazdvihnul Jack těma svejma řečma.“ „Jakejma řečma?“ „Jak vykřikoval něco o „hysterickejch Italech“. Tohle je fakt praštěný. Jsme Evropani no a co. Některý Američani na nás koukaj, jako bychom byli z Marsu.“ „Proboha Sammy, snad ty jeho kecy nebereš tak vážně? On takovej není. A já taky ne.“ Sammy s úsměvem zavrtěl hlavou : „Vždyť já vím. Neposlouchej mě. Nerad bych, abychom se začali hádat ještě my dva.“

Chris ho následoval ven. Přemýšlel o tom, že dnešní den začal opravdu vesele. Asi budou nějaké skvrny na slunci, jinak to není možné.

Jackovi se na jiném záchodku také pomalu rozleželo v hlavě. „Co já to dělám?“ postěžoval si Nickovi a Billovi. „Připadám si jako idiot. Tohle není normální, napadnout kámoše, a proč vlastně?“ pokračoval. „Jestli to chceš vědět, papíry na hlavu byste potřebovali oba,“ řekl Bill. „Děkuju,“ zabručel Jack. „Ale no tak,“ řekl Nick. „Ne, Bill má v tomhle pravdu. Já se někdy chovám jako blbec. Vím to. I když Talián mi v tom zdatně pomáhá.“ „Zapomeň na to, co jsem říkal, Jacku. Netřeba dělat z toho aféru. Nebyl u toho nikdo, kromě nás. A hlavní je, že se nestalo nic, co by nevyřešila omluva," řekl Bill. Jack mlčel. Omlouvání nebyla jeho parketa. „Tak dobře,“ řekl potom.

Když se všichni opět sešli ve zkušebně, bylo vidět, že by to nejradši smazali. Nikomu se nechtělo promluvit jako prvnímu. A Ginovi s Jackem bylo královsky trapně. Danny seděl na židli, kterou předtím Gino odkopl. „Netvařte se jako zpráskaní psi,“ oslovil všechny. „Dobrá, potřebovali jsme upustit páru,“ podíval se na oba hříšníky : „zvlášť někteří, že? Fajn, takové věci se stanou. Jsme už dospělí, takže se přes to přeneseme a všechno bude zas OK. Já bych pouze prosil, aby jste pro příště řešili rozpory s chladnými hlavami a ne takhle, ano?“ Všichni přikyvovali. Jack s Ginem se na sebe poprvé podívali. „Já bych…,“ spustili oba zároveň. Nejistě se zakřenili. „Já první, můžu?“ řekl Jack. „Gino, promiň. Je mi líto, že jsem na tebe byl takovej. Neměl jsem ten tvůj nápad hned bez přemejšlení kritizovat.“ Gino se nadechl, že něco řekne, ale Jack ho gestem zarazil. „A i když o tom mám pořád svý pochybnosti, jsem ochotnej, v zájmu všech, který tě podpořili, vzít zpátky svoje námitky a aspoň to zkusit. Platí?“ „Teď zas já. Přehnal jsem to a omlouvám se. Zase kámoši?“ napřáhl k němu Gino ruku. „Kámoši,“ potvrdil Jack a ruku mu stiskl. Přátelsky se objali a poplácali po zádech, opět samý úsměv. „Tak se mi to líbí, hošci,“ pochvaloval si Chris. Pak dodal : „Mě nikdo neobejme?“ „Tak pojď,“ přibral ho Jack. Gino se natáhl za sebe, popadl Kimiho za triko a přitáhl ho do chumlu. Sammy se taky přidal. „Hoši, hoši,“ kroutil hlavou Danny : „jednoho krásného dne z vás dostanu infarkt.“ Jak to řekl, několik rukou ho chytilo za košili.

Když se dost naobjímali, řekl Gino : „Víte co, pánové? Co kdybychom si plácli na to, že se nebudem hádat, aspoň ne moc a nikdy nepřipustíme, aby nás někdo, nebo něco rozdělilo?“ „Tos’ řekl hezky,“ přikývl Sammy. „A pokrevním bratrstvím to stvrdit nechceš? Já, že bych když tak skáknul pro nějakou kudlu,“ hihňal se Jack. Gino na něj vyplázl jazyk : „Ha ha! Myslím to vážně, abys věděl.“ „Vždyť já vím,“ pocuchal mu Jack usychající vlasy. Kimi se najednou začal příšerně smát a nemohl přestat. Ostatní na něj nechápavě koukali. Kimi klesl na gauč a s hlavou v dlaních se řehnil jako blázen, jako by právě slyšel nejlepší vtip svého života. „Fajn, mohl bys nám říct, co je tak strašně vtipný, abychom se taky zasmáli?“ žádal Gino. Kimi se konečně uklidnil natolik, že ze sebe vysoukal : „Tak jsem si říkal, že je dobře, že nám Danny najal ty bodyguardy. Akorát při tom asi nepočítal s tím, že je budeme potřebovat spíš aby nás chránili jednoho před druhym, než před fanynkama.“

Brzy po té začali opět normálně fungovat a pustili se do zkoušení. Gino je ale brzy opustil a vydal se pro něco k jídlu. Chris šel s ním. Ne, že by měl takový hlad, před chvílí snídal, ale chtěli zajít za Paulem a začít pracovat na choreografii. Danny s Billem se také nezastavili. Všichni chtěli, aby to dopadlo co nejlépe a času moc nezbývalo. Pátek se totiž nezadržitelně blížil!

Týden uběhl jako voda. Ve čtvrtek ráno si Jack uvědomil, že co přijel, ještě nesedl na motorku. Jednoduše neměl čas. Do zkušebny se prakticky přestěhovali, jedli tam a Kimi byl údajně několikrát viděn, jak si na záchodku čistí zuby. Do domu v Garrington road se vraceli až po setmění. Vždycky okamžitě padli do postele a spali až do rána. Zvlášť Gino a Chris měli nabytý program. Paul jim pomohl s choreografií. Teď už zbývalo jen ji naučit kluky. Vyhradili si pro to právě čtvrtek.

Sammy přišel do Paulovy tělocvičny s úsměvem na rtech. Zítra ho čekalo první rande s Michelle a on už se nemohl dočkat až jí zase uvidí. A těšil se na koncert. Zároveň byl z obojího nervózní. Zkrátka se toho v něm odehrávalo moc. Ale kladné pocity převažovaly. Proto ten úsměv. Když přišel, ostatní už byli v plné práci. Omlouvalo ho jenom to, že byl na rehabilitaci. Už když odtud šel, cítil, že je to s jeho nohou o moc lepší.
Sedl si na lavičku vedle Kimiho. Ten si právě ručníkem otíral zpocený obličej. „Jak to jde?“ zajímal se Sammy. „Myslíš mě? Jako psovi pastva. Je to náročnější než hokej.“ „To máš z toho, že necvičíš,“ opřel se do něj Paul, který jejich rozhovor zaslechl. Kimi se kysele ušklíbl : „Já cvičím! Nemůžu za to, že po mě ještě nikdy nikdo nechtěl takovou akrobatiku,“ řekl a ukázal na Gina, který právě balancoval na špičkách. „To po tobě taky nikdo nechce! Jenom si tak blbnu,“ pokřikoval Gino. Bylo vidět, že je ve svém živlu, doslova zářil. „Pojď mě podpořit, Kimstere, s tebou to tolik nevořu,“ křikl Jack. Zdálo se, že vzal Ginův nápad na milost, dokonce vypadal, že se docela baví. „Už jdu,“ odvětil Kimi. Ještě si ručníkem vydrbal vlasy, pořádně si lokl z lahve s jakousi podivně modrou tekutinou a šel na pomoc Jackovi, který se trápil pod dohledem Chrise. Kimiho u lavičky vystřídal Gino. „Co to piješ za mejdlo?“ zavolal na Kimiho. Podezíravě si prohlížel modrou tekutinu. „Žádný mejdlo, to je …“ zbytek Kimiho slov zanikl v hlasité hudbě. „Ochutnáme, uvidíme,“ mrkl na Sammyho a lokl si. „Jo, ahoj!“ vzpomněl si najednou. „Ahoj. Jak to vypadá?“ „Dobře. Chceš hned začít?“ „Jasně, proč ne,“ vstával Sammy. „Tak jo, všechno ti ukážu.“ Gino si ještě posloužil Kimiho ručníkem. Sammy si všiml, že má ve vlasech širokou látkovou čelenku. „Epesní čelenka, fakt,“ ocenil. „Díky. Jak žes to říkal?“ „Epesní. Najdi si to ve slovníku.“

Gino zamával na Paula. Ten ztlumil hudbu, aby Gino nemusel křičet. „Nejdřív ti to ukážeme vcelku a pak se do toho dáme,“ řekl Sammymu. Na ostatní zavolal : „Jdeme na to. Paule, pusť to od začátku!“ Paul poslechl a Gino se šel zařadit. Stoupl si dopředu vedle Chrise, zatímco Kimi s Jackem tvořili druhou řadu. Mezi ně si stoupl Paul, aby simuloval chybějícího Sammyho. Hudba začala hrát a Sammy se pozorně díval. Gino dodržel slovo a ty nejtěžší kousky si vzal na starosti on a Chris. Ale i ti tři vzadu měli možnost se předvést. Díky Paulově pomoci působili i Jack s Kimim jako skvělí tanečníci. Sammy jejich výkonu zatleskal. „Vůbec nevím jak vás doženu. Jste perfektní,“ chválil je. „Až na Jacka, ten to zase zkazil,“ řekl Chris. „Nech si to, signore Květáku,“ vrátil mu to Jack. Chris se naježil. Na tuhle svou přezdívku si nemohl zvyknout. „Květák strašně smrdí, když se vaří,“ poznamenal Paul. Podle jeho neproniknutelného výrazu šlo těžko soudit, jestli to byla pouhá nevinná poznámka, nebo tím něco opravdu sledoval. Zdálo, že spíš to první, protože vůbec nechápal, čemu se kluci tak strašně smějí. Tedy až na Chrise, ten se nesmál.

Gino si pak vzal Sammyho na starosti a začal mu postupně ukazovat jednotlivé kroky. Sammymu se to nezdálo tak těžké. Za krátko se mohl připojit k ostatním.

Později odpoledne se stavil Danny, aby je informoval, jak to zítra bude s přesunem do Red Bullu. „Nejjednodušší bude, když přijdete rovnou tam. Chris už ví, kde to je. My naložíme vybavení a přijedeme za vámi.“

A byl tu pátek. „No těpic, ty jseš zelenej jak sedma,“ přivítal Jack Kimiho u snídaně. Kimi skutečně vypadal hrozně. „Aby ne, skoro jsem nespal,“ řekl a složil se na židli. „To jsou nervy. Najez se a bude líp,“ řekl Jack otcovsky. „Když myslíš,“ odtušil Kimi. „No tak, chlapi! Co se všichni tváříte tak přepadle?“ říkal Jack provokativně vesele. „Mě spíš zaráží, že ty to bereš s takovým klidem,“ řekl Chris. „Nejsem nervák, to je celý. Uvidíte, bude to v pohodě.“

Po snídani si šli z cesty. Každý uvolňoval napětí jinak. Zatímco Jack se natáhnul u televize, Gino se zavřel v pokoji, odkud se po chvíli začal linout italský rap, Sammy si v kuchyni četl a Chris s Kimim hráli karty.

„Tak co, nepojedem už?“ ptal se Chris v poledne. „Fajn, jedem!“ vyskočil Kimi a hyperaktivně se řítil k autu. „Počkej, ještě nevím co na sebe,“ brzdil ho Gino. „Tím se netrap. Connie pro nás prý má něco speciálního,“ řekl Sammy. „To jsem zvědav,“ broukl Gino. Nicméně, nic nebránilo tomu, aby se naskládali do auta a vyrazili směr Red Bull. Řídil Kimi. A řídil tím stylem, že se ulicemi Los Angeles prohnal s plynem na podlaze, kličkujíc mezi provozem. „To byla síla, Kimstere. Pak, že já řídím, jako blázen,“ komentoval to Jack. Zjistil, že je pověšený na dvířkách a křečovitě se drží kliky. „Příště mi řekni, vzal bych si kinedril,“ zašklebil se Gino, když se vydrápal z auta. Kimi jenom mávl rukou : „Vždyť to nic nebylo.“

Danny sledoval jejich příjezd z chodníku před klubem. „Švéd nás málem zabil,“ žaloval Gino. „Jo jo, příště mu vezmu řidičák,“ odbyl ho Danny. Venku byl i Manu, připravený zaparkovat jejich auto dozadu na privátní parkoviště. „Pak byste se odtud nevymotali,“ vysvětli Danny cestou dovnitř. „Myslíš, že tady bude tolik lidí?“ říkal Kimi pochybovačně. To už vstoupili do hlavního sálu Red Bullu. Přímo proti nim stálo prostorné pódium, a pak už jen rozlehlý prostor. Podél zdí stály nějaké stoly. Proti pódiu byly už připravené sedačky v osmi řadách a vzadu bylo ještě dost místa pro stojící. „Beru zpět,“ hlesl Kimi. Jack nahlas hvízdl : „To je prostor. Skoro jako nějaká sportovní hala.“ Danny s úsměvem vrtěl hlavou : „Do sportovní haly to má ještě daleko.“

Uvítat je přišel sám majitel LJ Fitzpatrick. „Vypadají hrozně mladě, Danny,“ řekl. „To taky jsou, ale neboj se, oni na to mají,“ ujistil ho Danny. V téhle branži si každý hned tyká a Danny s Fitzpatrickem nebyli výjimkou.

Zatímco se oni bavili, Nando odvedl kluky dozadu, kde měli šatnu. Hned vedle ní byla maskérna, kterou už si pro sebe zabrala Connie se svými asistenty. Bill, Nick a Manu zatím pobíhali po pódiu a zapojovali elektroniku, reprobedny a mikrofony. Nechyběl ani Paul. Pro dnešek vystrojený do značkové zelené teplákové soupravy.
Ani se pořádně neusadili v šatně a Paul už je popoháněl. „Než to všechno zapojí, nacvičíme si nástup. Pospěšte!“ vyhnal je ven.

Klukům připadalo trochu legrační trénovat bez hudby. Jejich nástup měl být totiž podbarvený začátkem Ginovy předělávky First Strike a pak měli hned začít tančit. Na poprvé to dopadlo katastrofálně. Gina zaskočil reflektor, který na něj bez varování zamířili technici, kteří pracovali na osvětlení. Ještě hůř dopadl Kimi, který zakopl o kabel a strhl sebou na zem i Jacka. Paul, když to viděl zaúpěl a přikryl si rukou oči. „Co je, Paule? Tobě se náš originální nástup nelíbí?“ chechtal se Chris. „Nelíbí. Znova. No co na mě koukáte, šup šup!“
Jenže napodruhé to nebylo o nic lepší. Do cesty se totiž připletl Nick. Gino se mu ještě obratně vyhnul, ovšem Sammy do něj vrazil a pak se tam důkladně zamotal. Na závěr se pokusil nabýt ztracenou rovnováhu a chytil se Gina za pásek od kalhot. Ozval se zlověstný praskavý zvuk a Sammy zjistil, že má v ruce kus Ginových kalhot. Zbylí tři se začali chechtat a úplně zapomněli co mají dělat. „Tos tomu dal,“ stěžoval si Gino. „Promiň, já nechtěl,“ omlouval se Sammy. Gino si přímo na místě kalhoty svlékl a prohlížel škody. „Jak to vypadá?“ ptal se Sammy. „Že máš štěstí, že byly starý, jinak bys mi hned teď šel kupovat nový,“ bručel Gino. „Super číslo pánové! Tohle předveďte na živo a máte úspěch zaručen. Ovšem ještě větší prdel by to byla, kdyby byl Gino naostro,“ bájil Jack. Gino po něm mrskl kalhotami. „A co kdybys byl naostro ty?“ Danny se odvrátil, sundal si brýle a vytíral si z očí slzy od smíchu. „No,“ mlaskl Paul netrpělivě : „Takhle by to nešlo. Znovu a pořádně. Šup, šup!“ Nickovi se mezitím podařilo zapojit co potřeboval, takže to měli i s hudbou. Ani na třetí pokus to nevyšlo. Tím, kdo to zkazil tentokrát byl Chris. Ne, že by rovnou upadl. Pouze se začal smát. Sklonil hlavu ke kolenům a mával na Nicka : „Stopni to! Já nemůžu.“ „A teď byl problém v čem?“ vyzvídal už poněkud podrážděný Paul. „Představ si, že v tobě, Paule!“ překvapil ho Chris : „Jak jsem tě tam uviděl, vybavil jsem si to tvoje „šup, šup“ a odboural jsem se.“

Tím ale potíže skončily. Na počtvrté se nic vážného nepřihodilo a ani potom už to nikdo nezkazil. Nanejvýš někdo spletl kroky, nebo zaspal a zůstal pozadu za ostatními. Zatímco cvičili nástup a taneční číslo, elektronika byla zapojena a mohli přistoupit ke zkoušení. Sammy vzal svůj mikrofon a foukl do něj, což způsobilo příšerný pískavý zvuk, po kterém se všichni chytali za uši. „Co bylo zas tohle?“ zlobil se Kimi. „Promiňte, já nerad,“ omlouval se Sammy.
Pak už zkoušku nic nerušilo. Udělali si jenom pauzu na oběd. Dali jim špagety, Danny tvrdil, že sportovci, když mají podat výkon, taky dávají přednost těstovinám. Po krátkém odpočinku se opět pustili do práce.

Sammy začínal být nervózní. Schylovalo se k šesté hodině, kdy měl schůzku s Michelle.
„Buď tu včas,“ řekl mu Danny a nechal ho jít.

Přecházel po chodníku naproti stanici autobusu, kde se měli sejít. Co chvíli se díval na display mobilu. „Zpozdila jsem se?“ ozval se za ním její hlas. Sammy se otočil a přišel o řeč. Vypadala úžasně v krátké džínové sukni, černých punčocháčích a kozačkách, doplněných o modrou bundu a malou kabelku. Dlouhé blond vlasy měla po straně sepnuté sponkami, jinak je nechala volně splývat na záda. „Ach … e to vůbec ne. To já jsem tu byl brzo … Totiž vypadáš úžasně,“ řekl, když se vzpamatoval. „Děkuju. Snažila jsem se.“ „Tak kam půjdem?“ zeptal se Sammy a snažil se, aby to znělo sebevědomě. „Já nevím. Moc to tady neznám.“ „Ale já bych o něčem věděl,“ řekl Sammy spokojeně. Vzpomněl si totiž na Ginovu radu. „Fajn, veď mě,“ usmála se Michelle.
Sammy jí zavedl do Escapady. Byl to opravdu příjemný podnik a touhle dobou tam nebylo moc lidí. V přízemí narazili na malý bar spojený s kavárnou. Usadili se k jednomu stolečku v rohu u okna. Sammy jí cestou vykládal o přípravách na první koncert. Uvolnil se přitom natolik, že když si sedli, byl už klidný a nezadrhával se u každé věty. Sebevědomě vzal nápojový lístek a objednal si čaj. Michelle se přidala. Říkala, že to musí taky jednou zkusit. „Nikdy jsi nepila čaj?“ divil se Sammy. „Nezapomeň, že jsem Američanka. My se rodíme s kafáčem v jedný ruce a kreditní kartou v druhý. Kromě toho, nikdy předtím jsem nechodila s Angličanem.“ „To jo. Pravda je, že kafe jsem začal pít až tady. A mimochodem, my dáváme přednost označení Brit. Já sice opravdu jsem „Angličan“, ale nějakýho Skota, nebo Ira bys tím nepotěšila.“ „Aha, tak to si příště budu dávat pozor.“ Při řeči se mu neustále dívala do očí a usmívala se. To Sammyho naprosto okouzlilo. „Udělej to ještě,“ žádal. „Copak?“ zvedla k němu oči. „Přesně tohle. Asi to bude znít hloupě a možná trochu dětinsky, ale strašně se mi líbí, když se mi takhle díváš do očí,“ svěřil se jí. „Vůbec to nezní hloupě, ani dětinsky. Hrozně se mi totiž líbí tvoje oči. Ty zelený světýlka v tmavě modrý, jsou prostě nádherný.“ Sammy prudce zčervenal. Mezitím jim přinesli čaj. Když se obsluha vzdálila, řekl : „Tohle mi nedělej. To já bych ti měl lichotit.“ „Nevím, čím to je. Obvykle klukům nelichotím. Možná proto, že jsem starší …“ jak to řekla, zarazila se a rychle zamrkala. Sammy se smutně zadíval na vyleštěnou plochu stolu. Michelle mu položila dlaň na ruku : „Promiň mi to. Říkám hlouposti. Mě přece vůbec nevadí, že jsi o tři roky mladší. A vidíš, zase. Bez přemýšlení něco plácnu. Vážně jsem se tě nechtěla dotknout.“ Sammyho tvář se rozjasnila : „Vždyť se nic nestalo. Už to nech být.“

Vypili si čaj a hezky si u toho popovídali. Sammy, ač nerad, zjistil, že čas mu s Michelle ubíhá hrozně rychle. Jestli nechtěl kluky a Dannyho naštvat, měl by radši běžet. Zaplatili a vyšli na ulici. Sammy doprovodil Michelle k autobusu. „Škoda, že s tebou nemůžu být dýl, ale musím běžet, jinak si to slíznu.“ „Samozřejmě. Neodpustila bych si, kdybys kvůli mě přišel pozdě na svůj první koncert. Asi bys nechtěl, abych se přišla podívat, že ne?“ ujistila se Michelle. Sammy se ošil a promnul si vlasy vzadu na krku : „Totiž, ne, že bych tě tam nechtěl, ale při představě, že tam jsi, by se mi asi podlomily kolena…“ „A už takhle budeš nervózní dost, chápu,“ přikyvovala Michelle. „Tak nějak. Vážně ti to nevadí?“ „Proč by mělo, Sammy. Koncertů budete mít tolik, že tě určitě uvidím mockrát,“ usmála se Michelle a pohladila ho po tváři. Přijížděl jí autobus. „To je můj?“ zeptala se Michelle, aniž by z něj spustila oči. „Je. Měj se krásně. Zavolám. Budu tě chtít vidět, určitě už zítra.“ Usmála se : „Těším se. Tak zatím ahoj. A držím palce.“ „Ahoj, řekl Sammy potichu. Sebral všechnu odvahu a něžně jí políbil na rty. Byl to jen jemný dotek, přesto stačil, aby mu žilami projel oheň. Michelle na poslední chvíli nastoupila. Ještě mu zamávala z okýnka a autobus odjel. Sammy chvíli postál a zasněně se za ním díval. Pak se otočil a uháněl do Red Bullu.

Přišel dvě hodinky před začátkem koncertu. Klub zrovna otvíral. Před vchodem už stála šňůra lidí, kteří přišli co nejdřív, aby si zabrali nejlepší místa. Pod neonovým býkem je dovnitř zval plakát s fotkou kapely. Sammymu vyšel naproti Danny, aby ho spolu s Nandem a Manuem doprovodil dovnitř. „Právě včas,“ ocenil Danny jeho dochvilnost. Víc nestačil říct, protože v tu chvíli si jich dav všiml a pochopitelně ihned poznal Sammyho. A propukl řev. „Sammy!“ křičely dívky i kluci. Sammy jim s úsměvem zamával. Ještě, když zapadli dovnitř, bylo slyšet jekot nadšených puberťaček. „Proboha, co to bylo?“ obrátil se na Dannyho mírně vyděšeně. Danny ho povzbudivě poplácal po rameni : „To je prosím popularita, milý Sammíku.“

„Tady ho máme,“ přivítal ho Kimi v šatně. „Viděli jste, co je venku?“ ukázal za sebe Sammy palcem. „Aby ne. Vylez’ jsem ven trochu si protáhnout nohy a málem jsem se nedostal dovnitř. Naštěstí mě zachránil Nando,“ pochechtával se Chris. Vzápětí se zamračil : „Nechtěl bys toho konečně nechat?“ Obořil se na Gina, který se vedle něj rozezpívával na kousku It’s Over, který opakoval pořád dokola. „Problém?“ řekl Gino nevinně. „Jo, jseš jako zaseklá deska. Zpívej aspoň něco jinýho. „S tím pocitem jsem se už probudil. Nevím co dál. Jak ti říct, že …“ spustil podvacáté Gino. Chris se po něm rozehnal. Ale to už se k Ginovi sborem přidali ostatní : Náš příběh je u konce. Je to pryč, musím s tím žít. Nic netrvá věčně …“
„Víte co, já všechno zapomněl,“ řekl náhle Sammy. „To máš z toho, že randíš,“ řekl klidně Gino a s chutí se zakousl do hrušky. „Chceš taky?“ zeptal se Jacka, který se na něj upřeně díval. „Brrr, ani náhodou. Na hrušky jsem alergickej. Hned bych se osypal,“ Jack se otřásl odporem. „Ale vážně,“ kníkl Sammy. Na čele se mu usadila starostlivá vráska. „Klid, to jsou nervy,“ chlácholil ho Jack. „Fakt je, že bychom něco měli dělat, nebo z toho začneme vyšilovat,“ mínil Kimi, který pohodlně opřený s nohama na stole, hlavou zvrácenou dozadu a zavřenýma očima, vypadal jako by spal. „Z čeho, prosím tě?“ řekl Jack silácky. „Z tohohle například,“ řekl Gino, vstal a otevřel malé okno. Otevřeným oknem k nim dolehl pokřik. Čas od času se měnil, ale většinou to bylo skandování jejich jmen. Gino zase okno zabouchl. „Tak dobře,“ souhlasil Jack a natáhl se za sebe pro balíček karet. Než začal rozdávat, předvedl několik opravdu povedených triků s mícháním. „A ty nám řekni jaký bylo rande,“ vyzval Sammyho Chris.

U karet jim čas příjemně uběhl. Proto se všichni náramně divili, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Bill. „Vstávat, pánové. Nástup do maskérny,“ vyzval je. „Cože? Už?“ divil se Jack. Bill kývl : „Už. Za půl hodiny to vypukne.“ Zvedli se a šli se vydat všanc Connie. Byl tu i Danny, aby jim dodal odvahu. Vypadalo to, že ji budou potřebovat. Náhle je přešlo machrování a vtipkování. Před dveřmi do zákulisí hlídkovali Manu a Nando, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř. Do maskérny vešel Paul, který sice už neměl co dělat, ale to mu nezabránilo, aby nezůstal a nepodíval se na výsledky jejich práce. Mnul si ruce : „Mám ti od Fitzparicka vyřídit, že je nadšený, Danny. Je totálně vyprodáno. Dovnitř by se nevešla už ani myš.“

Connie jim konečně ukázala oblečení, které pro ně vybrala na dnešní večer. Vše bylo bílé, od kalhot s kapsami, lehkých bot na suchý zip, triček až po džínové bundy. Pouze trička měla černý vzor. A jako malé překvapení pro ně, nechala udělat na vnější strany bot a na záda bund každému vlajky jejich zemí, které se v umělém světle pěkně třpytily. „Líbí?“ zeptala se. Všechny pohledy se obrátily na Jacka. Ten si rukou přikryl oči a zasténal : „A ne, je to tady. Bílý oblečky!“ „Špatně? Takovou práci jsem si s tím dala,“ litovala Connie. „Ale ne,“ chlácholil ji Kimi : „to on jenom tak. To je nervama.“ Jack se na něj ledově podíval, ale Kimi se nedal vyvést z míry. Jack nechtěl dělat potíže, zvlášť ne dneska. Pořád měl v živé paměti jak se chytl s Ginem a nechtěl to opakovat. A taky nechtěl kazit Connie radost. Proto se i on bez reptání převlékl.
„Mohlo to dopadnout hůř,“ řekl milostivě, když se prohlížel v zrcadle. „Báječně. Všem vám to strašně sluší. Vždycky jsem obdivovala kluky, kterým sluší bílá,“ říkala Connie šťastně. V tom měla pravdu. Zvlášť Gino a Sammy vypadali skvěle a ostatním to také slušelo. Tím byla záležitost oblečení vyřízena, ale Connie je ještě nepropouštěla. Jednoho po druhém si je vzala do práce a s velkou pečlivostí je učesala, nalakovala a přepudrovala. „Co je tohle? Jsme snad holky?“ bránil se Chris. „Kvůli světlům,“ řekla Connie. Dál to nerozváděla a Chris se taky moc nebránil. Kimi se z všeho toho pudru a laku na vlasy rozkýchal jako blázen. „Je to pravda,“ usmíval se Danny od ucha k uchu a poplácával Kimiho po zádech. „Co má být pravda?“ zeptal se Sammy a v zrcadle obhlížel, jak mu Connie sčesala ofinu na stranu. „Že dneska tenhle klub zboříte.“ „Danny, prosím tě, přestaň to pořád opakovat. I bez toho mám žaludek jako na vodě,“ stěžoval si Gino. „Nebojte se. Až vylezete na pódium bude líp. Nakonec vám ten večer uteče tak rychle, že to ani nepostřehnete. Věřte mi. Ti lidi vás budou milovat, copak to neslyšíte?“ utěšoval je Danny. Skutečně. Dokonce i sem, do zákulisí doléhal křik všech těch lidí. Skandovali jejich jména a dožadovali se jejich příchodu.
„Stoupněte si vedle sebe,“ řekl pak. Kluci se seřadili před zrcadlem a podívali se na sebe. Společně jim to slušelo, to museli uznat všichni. Connie přinesla fotoaparát. „Usmějte se,“ řekla. Kluci se vzali kolem ramen. Connie udělala dvě fotky jich samotných a jednu ještě s Dannym.

Pak už byl skutečně čas začít show. Bylo pět minut po deváté a hluk v sále se stupňoval. Na pódium vylezl LJ Fitzpatrick, aby je uvedl. Kluci, už jenom s Dannym se seřadili před vstupem na pódium, kde byli stále ještě krytí před zraky diváků. I zbytek „týmu“ se ujal své práce. Nando a Manu brousili kolem pódia, připravení zasáhnout, kdyby se něco strhlo a Nick s Billem se plně věnovali obsluze elektroniky. Sammy velmi nenápadně vyhlédl do sálu. „Je to dobrý, jsou tam i kluci,“ hlásil. Odpovědí mu bylo jenom několikeré nervózní zakřenění. Danny si před ně stoupl, aby jim posledními slovy dodal odvahu. „Do toho. Běžte tam a oslňte je. Vím, že to dokážete. Kdyby ne, nedostali byste se až sem. Tohle je váš večer, tak si ho pořádně užijte. Hodně štěstí!“

Danny ještě naposledy povzbudivě kývl a ustoupil stranou. Fitzpatrick vyklidil pódium. Teď už to bylo jen na nich. Seřadili se, připraveni na Billův pokyn. Jack vnímal jenom bušení vlastního srdce a podivně lehký pocit v kotnících. Pátravě si v těch posledních několika vteřinách prohlížel své přátele. Chris před ním koukal do stropu a podle všeho se snažil zklidnit dýchání. Kimi naopak pečlivě studoval špičky svých bot a jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Sammy měl pevně zavřené oči, jeho nervozitu prozrazovalo jenom to, že mu pravá ruka neklidně vyletěla k mikrofonu, který mu těsně přiléhal k tváři. Gino zase vypadal, jako by se chystal vyběhnout rekord na sto metrů, tak soustředěně a napjatě čekal na pokyn.

A bylo to tady! Světla v sále zhasla, což byl signál k nástupu. Za úvodních tónů vtrhl na pódium Gino, těsně následovaný Chrisem. Za nimi pak Kimi, Sammy a Jack. Ozářily je modré reflektory, které na jejich bílém oblečení dělaly zajímavé efekty. Hudba se rozjela a oni začali tančit.

Michelle měla dilema. Respektovala Sammyho přání a chápala, že její přítomnost by ho mohla rozhodit, ale zároveň ho moc chtěla vidět. Strašně ho chtěla vidět na pódiu s kytarou, slyšet ho zpívat a když jí řekl o tom tanečním vystoupení … Přišla do bytu, kde bydlela spolu se svou kamarádkou ze školy. Obě byly sestřičky a dělaly v jedné nemocnici, takže jim vyhovovalo bydlet spolu. Položila kabelku na stůl a šla do lednice pro láhev vody. Její spolubydlící za ní přišla. „Ahoj, Michelle! Tak jak s tím tvým Angličánkem?“ vyzvídala hned. Michelle se napila a zašroubovala lahvičku a položila jí na stůl. „Myslím, že jsem se zamilovala,“ řekla pak. „Neříkej?!“ Michelle přikývla : „Asi už jo. Úplně mi pomotal hlavu.“ „To je snad dobře, nebo ne?“ „Já nevím. Trochu mi to nahání strach. Před dvaceti minutami jsme se rozloučili a já bych mu nejraději zase volala.“ „Holka, holka, ty v tom lítáš.“ „To mi povídej,“ vzdychla Michelle. „Na druhou stranu … Co je na tom špatnýho. Zavolej mu, bude rád,“ povzbuzovala jí kamarádka. „Ne, to nejde. Připravuje se na koncert, akorát bych rušila.“ „To máš z toho, že chodíš s hvězdama. Půjdeš tam?“ „Radši ne. Totiž, ne, že bych nechtěla. Jde spíš o to, že kdyby věděl, že tam jsem, moc by mu to na klidu nepřidalo.“ „A kdyby to nevěděl?“ „Jak to myslíš?“ „Hele, ten klub bude k prasknutí plnej. Mezi tolika lidma si tě nemá šanci všimnout. Prostě tam běž. Až uslyší, žes tam byla, bude rád.“

Michelle se nechala přesvědčit. Znovu jí přepadly pochybnosti až když byla uvnitř. Ale to už měla lístek v ruce a bylo jí hloupé tlačit se mezi těmi lidmi zase ven. A pak už to bylo jedno, protože koncert začal. Kluci vrazili na pódium, efektně osvícené modrou iluminací. Fanynky jejich taneční číslo provázely křikem, ze kterého zaléhaly uši. A bylo skutečně se na co dívat. Protože kluci se opravdu vytáhli. Nejen, že všichni vypadali úžasně, ale dokonce nikdo z nich nespletl kroky a ještě u toho bez problémů stihli zpívat. Fanoušci (i kluci) nečekané představení odměnili zaslouženým potleskem. Nezdálo se, že by někomu vadilo, že si rocková partička zahrála na boyband. A tím co předvedli většinu boybandů strčili do kapsy. Na klucích bylo vidět, že se baví. Nadšení publika je povzbudilo k výkonu, kterého by se na zkoušce nedopustili. Jack se nechal vyhecovat a na závěr udělal přemet. Gino výstup zakončil parádní roznožkou. Ještě poslední póza a muzika dohrála. Ginovi, když se zase vytáhl na nohy, blesklo hlavou, že to skončilo až moc rychle. Skoro se ani nezadýchal. „Bejt boyband není zas tak úplně špatný,“ poznamenal Jack potichu ke klukům. Bohužel přitom pozapomněl na mikrofon, takže jeho poznámku slyšel celý sál a odměnil jí potleskem. Jack se pak chopil mikrofonu a trochu zadýchaně řekl : „Ahoj! Jsme rádi, že jste přišli.“ „My jsme taky rádi, že jsme přišli,“ chytil se hned Chris. Sammy se také chopil mikrofonu, aby se přivítal s publikem : „My jsme Insomnia a doufáme, že se vám dnešní večer bude líbit!“ Odpovědí mu byl jásot a pískání. „A že se vám budeme líbit my!“ neodpustil si Gino. „Ty už se nám líbíš, Gino!“ zaječela sborově děvčata držící nad hlavami transparent s Ginovou fotkou. „Ach vidíte to!“ vyrazil Gino, který byl na něco takového naprosto nepřipraven. Kimi k němu přistoupil, vzal ho kolem ramen a řekl : „To nic není. Koukej na tohle.“ Ukázal do hlediště. Jeden z reflektorů sledoval kam ukazuje a ozářil skupinku děvčat s modrožlutě vyvedeným plakátem hlásajícím : Děkujeme Švédsku za to, že nám dalo Kimiho. Jak se na ně zaměřilo světlo, začaly ječet. „Tak pánové, co takhle zklidnit svý fankluby a začít to brát vážně,“ řekl Jack.
A to taky začali. Chopili se svých nástrojů a jako první vysekli I Can’t Be Yours. Chris to tady opravdu rozbalil a ostatní se také dostali do patřičné ráže.
Po té následovala Here, kterou si spolu s Jackem zazpívala větší část publika. Gino se za svými klávesami rozjel a závěrečná sekvence toho byla nejlepším důkazem. Mezi jednotlivými písničkami se kluci nezávazně bavili s publikem a postupně získávali sebejistotu.
Když začínali My World, nervozita byla ta tam a jejich výkon byl profesionální. Chris tady zazpíval obzvlášť pěkně. Bylo to veselé, mělo to šťávu, zkrátka všechno, co k téhle optimistické písničce patřilo. Chris tady neměl za bicími tolik práce, takže si dovolil několik výletů ke kraji pódia a ještě si trochu zatancoval. „Děkuju. Tohle je náš svět, vy jste náš svět!“ zavolal a pro velký úspěch si střihl refrén ještě jednou.
Pak se ještě jednou vrátili k First Strike, tentokrát už v klasickém provedení.
Gino pak zazpíval It’s Over. Jeho hlas, citlivě podporovaný, ale nepřehlušený kytarami, tu zněl velmi hezky. Partička Ginových fanynek chvílemi omdlévala blahem a chvílemi křičela nadšením. Zbylí fanoušci si s ním rádi odzpívali nadupaný refrén.
A v tempu nepolevili ani u následující skladby. Naopak, spíše přidali, protože si dali Only One Thing. Obzvlášť Kimi se Sammym si to užili a zaběhali si po pódiu. Při úplně posledním rifu Kimi s překvapením zjistil, že klečí na kolenou u samého okraje pódia. Lidé v první řadě k němu natahovali ruce a několik z nich si opravdu sáhlo. To vše sledovali Manu s Nandem, kteří se přesunuli trochu blíž a celou situaci ostražitě sledovali, dokud se Kimi nevzdálil. Jack mírně ochraptěle poděkoval publiku. To začalo bouřit a vymohlo si kratičké opakování.
Protože bylo jasné, že po tomhle výkonu potřebují Jackovy hlasivky malý oddech, nastoupil Sammy se svojí Fly Away, kterou zazpíval s velkou citlivostí. Nic nepřeháněl, ani neodbyl a to se lidem líbilo. Na krátkou chvíli halu ovládl pokřik „Sammy, Sammy“.
Zářící Sammy zvedl ruku, aby lidi utišil. Zafungovalo to. Ale místo toho, aby něco řekl, jak všichni čekali, jen máchl rukou k Ginovi, čímž mu dal prostor poněkud zvolnit u krásně pomalé Innocence. Když Gino s Chrisem skončili, Sammy se znovu ujal slova. „Bavíte se tak jako my?“ křikl do publika a natáhl k nim ruku s mikrofonem. Odpověď byla kladná a hlučná. Sammy se zakřenil na kamarády. „Jen moderuj, když to to tak jde,“ povzbudil ho Kimi.
„Tak dobře,“ souhlasil Sammy. Obrátil se do publika a nějakou chvíli neříkal nic. Pak se prostě zeptal : „Co vy na to, kdybychom už zůstali zticha?“ „Neeeeee!“ Sammy s Jackem si shodně zacpali uši. „Tak když ne, tak ne,“ řekl Jack. „Sami jste to chtěli,“ varoval Gino. A nasadili Broken Silence.
Pomalu se blížili k závěru, takže se slušelo přidat něco pomalejšího. To splňovala smutná Dream Of My Pain, i když v závěru nabrala tempo.
Pak už dostala prostor sborová Zeal. A po ní nemohlo následovat nic jiného než With Your Grace, kterou Kimi zazpíval se zavřenýma očima a s tak dlouhým potleskem, že se zdálo, že to nebude mít konce.
„Je čas pomalu končit,“ řekl pak Sammy. To fanoušci neslyšeli rádi. „Děkujeme vám, že jste se na nás přišli podívat,“ dodal, když ho opět pustili ke slovu. „Ano, byl to báječnej večer a moc jsme si ho s váma užili,“ přidal se Chris. „Určitě jsme tu nebyli naposled. Tohle si musíme zopakovat. Ciao!“ rozloučil se Gino. „Hezkej večer a příště nashledanou,“ Jack už musel křičet, aby přehlušil ten hluk. Kimi si počkal, až se trochu usadí a s kytarou v ruce postoupil ke kraji pódia : „Ale ještě, než se definitivně rozloučíme, jedna poslední věc.“
Tou poslední věcí byla Going To Somewhere.

Když dohráli, vyklidili pódium. Pravda, trvalo jim to asi patnáct minut, než je lidé pustili. Největší štěstí měly přední řady, které pohotově poslaly dopředu pár památníčků, které byly podepsány. Kluci se uklidili do zákulisí, aby zde počkali, až se lidi rozejdou, převlékli se a rozhodli co dál. Byli sice všichni královsky utahaní, ale zároveň nabytí energií a dojmy. Bylo jasné, že teď žádný z nich nemá šanci usnout. Když opouštěli Red Bull, na chodníku stále postávalo pár diváků. Žádný z nich je ale v autě nepoznal, takže odjeli v poklidu. Jeli téměř na druhou stranu města. Tam zastavili u jedné diskotéky, kde to posléze jaksepatří rozbalili.



PTÁM SE PROČ

Danny vystoupil z auta a zabušil na dveře v Garrington road 9. Nikde se nic nehnulo, tak zabušil ještě jednou a pořádně. „Haló!“ zavolal. Docílil akorát toho, že se v autě rozštěkal Meiko. Došla mu trpělivost a přitiskl prst ke zvonku. Držel ho stisknutý tak dlouho, dokud ze dveří nevykoukl Chris. „Danny! Co ty tady?“ řekl překvapeně. Ruce držel zvláštně před sebou, jako by se bál, aby se ničeho nedotkl. „Jste všichni tady?“ ptal se Danny. „Jo, ale kluci ještě spěj.“ „Tak je vzbudíme. Máme toho spoustu na práci a děsně málo času,“ řekl Danny energicky. Vrátil se do auta pro Meika a pak šli s Chrisem dovnitř. „Co se děje, Danny. Vypadáš, jako by hořelo.“ „To přímo ne, ale už doutná. Všechno vysvětlím, až budete pohromadě.“ „Dobře,“ kývl Chris : „Půjdu pro ně, jen co …“ „Co to máš s rukama?“ všiml si Danny. „To nic není. Včera jsem to musel osolit víc než obvykle, udělalo se mi pár puchejřů a ty do rána popraskaly.“ Chris mu ukázal poraněné dlaně. „Běž si to vydezinfikovat. Já za …“ Dannymu jednoduše došla řeč. Za řeči s Chrisem došli do obýváku, kde na gauči sladce chrupal Kimi, objímající láhev od piva. „Roztomilej, ne? Asi už nedošel do postele.“ „Do kolika jste to táhli?“ Danny nemohl z Kimiho spustit oči. „Do čtyř? Já fakt nevím. Přitáhli jsme asi před dvěma hodinama.“ Danny si přejel rukou po obličeji : „A já myslel, že horší už to být nemůže.“ „Horší než co?“ vyzvídal Chris. „Padej už do tý koupelny,“ obořil se na něj Danny.

Zatímco si Chris šel pro lékárničku, Danny dumal, jak probudit ostatní co nejrychleji a nejúčelněji. Zkusil zacloumat s Kimim, ale ten se ani nepohnul. Zrak mu padl na hi-fi soustavu. Šel k ní, zapnul jí a nastavil hlasitost na maximum. Dům se doslova otřásl, ale svému účelu to posloužilo. Kimi se posadil a zamračeně si protíral oči : „Kterej … Danny?“ Také ostatní se objevili na schodech. A všichni se náramně divili, co tam Danny v tak časnou hodinu dělá. Danny nic nevysvětloval, počkal si, až se vrátí Chris. Chris se usadil na gauč vedle Kimiho, ke kterému se přitočil Meiko a začal mu olizovat opuchlý nevyspalý obličej. Sammy, kterého měl z druhé strany mu posloužil jako zdravotní sestřička a začal mu obvazovat ruce. Pobledlý Jack vedle nich zíval na celé kolo a nic neříkal. Možná to bylo dobře, protože vypadal otřesně. Poslední se připloužil Gino, který vypadal snad ještě hůř než Jack. „Z vás to táhne,“ řekl zastřeným, vypitým hlasem. „Nápodobně,“ řekl Jack. Danny před nimi stál a prostě nevěřícně sledoval Jacka, který se sice neobtěžoval obléct, ale zase si přinesl cigaretu a rovnou na místě si zapálil. „Ty hulíš?“ řekl místo Dannyho Sammy. Jack zavrtěl hlavou : „Už dlouho ne, ale prozřetelně jsem včera vyžebral jedno od Nicka. Už dopředu jsem věděl, jak mi dneska bude a taky že jo.“

Danny nehodlal čekat na konec téhle historky. Praštil svou aktovkou o stůl, až sebou všichni trhli. Kimimu dokonce vypadla láhev od piva z ruky a hlasitě zazvonila o podlahu. „Do prdele,“ zanadával Kimi a začal po ní šátrat pod gaučem. Danny pokýval hlavou : „Báječný, skutečně báječný. Jsem tu pět minut a už lítaj prdele.“ Gino s Kimim se rozhihňali. Danny je zpražil pohledem. „Být vámi, pánové, tak mlčím. Chápu, že včerejšek pro vás byl důležitý. Také chápu, že jste to potom chtěli oslavit a nic proti tomu. Ale pro příště bych prosil, aby se to obešlo bez té publicity.“ „Publicity?“ ptal se Chris. „Ano,“ řekl krátce Danny a na důkaz svých slov položil na stůl výtisk jednoho bulvárního plátku. Palcový titulek hlásal : První koncert Insomnie! Kluci to po vystoupení rozjeli ve velkém! A hned po tím se vyjímala fotka, patrně pořízená mobilním telefonem, na které figuroval totálně vykalený Kimi, s lahví piva v ruce. Tou druhou držel kolem boků řádně vyvinutou blondýnu, která se k němu tiskla. A jeho pohled směřoval k jejímu hlubokému výstřihu. „To ovšem nemá chybu,“ řekl na to Sammy. Kimi noviny držel před sebou a jenom bezhlesně zíral. „Ale, podívejme se na našeho Kimstera. To si vůbec nepamatuju,“ naklonil se k nim Jack, aby lépe viděl. „Jak by sis to moh’ pamatovat, ty už jsi byl dávno pod stolem,“ informoval ho Gino. „Musím říct, že jsem sem jel s tím, že mám radost ze všech těch pochvalných kritik a článků o vás, co byly ráno na internetu, ale pak jsem zastavil u benzínky a uviděl tohle. A to jsem prosím neměl dost kuráž skoupit všechny ty bulvární plátky, co tam byly. Jen zalistujte, je toho tam víc,“ pobídl je Danny. Otřesený Kimi obrátil stránku. Chris zavyl smíchy : „Ukaž, tahle je taky povedená.“ Ukázal na fotku, na které Gino právě poskytoval dýchání z úst do úst jakési rusovlasé slečně. Gina rázem přešel smích. „To je pěkně nechutný,“ poznamenal. Sammymu až po chvíli došlo, že odkazuje spíš na další momentku, než na svůj výkon. Tam hrál pro změnu hlavní roli Jack. Seděl na schodech a vypadal, že mu není vůbec dobře. „Já vypadám,“ zhrozil se Jack. „Buď klidnej. Mohlo to být horší, kdyby tě vyfotili, jak tam bliješ jako alík,“ řekl Kimi. „Tak to teda ne! Přece jsem …?“ bránil se Jack. Kimi jenom vážně přikývl. „Ta ostuda,“ zaúpěl Jack. Ani Chris se Sammym nezůstali ušetřeni. Chris tu byl zvěčněn, kterak si dává do nosu tequilu. A Sammy, jak „nahoře bez“ tancuje uprostřed houfu děvčat. „Pánové, to jsme tomu dali,“ shrnul to Chris. „Díky, Chrisi. Díky, že si to aspoň jeden z vás uvědomuje,“ řekl Danny.

Byl to samozřejmě Sammy, kdo první vyřkl omluvu. „Promiň, Danny. Nějak se nám to vymklo z rukou, tohle jsme neplánovali.“ Danny vzdychl : „Jo jo, tobě s těma psíma očima se to mluví. Já nechci vidět, co tomu řekne Goldstein, až to uvidí.“ Danny si už teď v nejživějších barvách představoval, jak ho šéf studia srovná do latě. Sammy také posmutněl. Ten zase pro změnu přemýšlel, co tomu řekne Michelle. „Nějaký ten pátek už mě znáte a víte, že leccos snesu. Jsem v podstatě kliďas a hned tak něco mě nenadzvedne. Ani z tohohle bych nedělal takovou aféru, když mi slíbíte, že se to nebude opakovat. Musíte si zvyknout na to, že teď jste veřejně známé osoby a paparazziové udělají všechno, aby vás přistihli při něčem, co pak půjde rozmáznout na titulní stránky. Některé věci si už zkrátka nemůžete dovolit. Takže pro příště, všeho s mírou, ano. I oslavovat se dá bez skandálů,“ řekl Danny.
Tím celou záležitost smetl pod koberec. A to přitom ještě netušil, co ho v budoucnu čeká.

Kluci před ním seděli a přikyvovali jako školáci. „Budeme si dávat pozor,“ řekl za všechny Chris a zadumaně si prohlížel zafačované dlaně. „Dobře. Dost však o tomhle. Mám tady jiné naléhavé záležitosti,“ řekl Danny. Sám sebe překvapoval, jak mírně to vzal. Když sem jel, zuřil, zatímco teď to bral s nadhledem.
„Teď přijde to opravdu důležitý, tak mě dobře poslouchejte. Fitzparick byl tak nadšený, že mě okamžitě po tom, co jste skončili přemluvil, abychom to dnes večer zopakovali …“ „Proč nám takovou důležitou věc říkáš až teď,“ zamračil se Jack, zatímco ostatní se spokojeně oplácávali. „Protože, jste mi mezitím stačili zdrhnout na druhej konec města a tam se ztřískat,“ umlčel ho Danny. Po krátké odmlce pokračoval : „Souhlasil jsem, protože jsem ještě netušil, jak dneska budete vypadat.“ „Z toho se vyspíme,“ ujistil ho Kimi. „Právě, že nevyspíte. Před hodinou mi volali z MTV. Jedna kapela jim odřekla na dnešní „Show s Martym“. Narychlo nevěděli koho sehnat a protože jste včera byli v Red Bullu tak skvělí, že si o tom vykládá celé město, chtějí tam vás.“ „Já bych spíš řek, že si vykládá o něčem jiným,“ uchechtl se Gino. „To taky. Radši byste se měli připravit na to, že vás v tom vykoupou. Ten pořad se natáčí za dvě hodiny, v tom je ten vtip. Bohužel, takhle narychlo už to nemůžu odvolat. Po tom, co se o vás psalo, by i blbýmu došlo proč. Kromě toho, po natáčení zorganizovali v prostorách televize také autogramiádu.“ Kluci na něj zírali jako právě vyorané myši. Jack se v tom potřeboval zorientovat. „Takže ještě jednou. Za dvě hodiny máme natáčet televizní show, pak absolvovat autogramiádu, což se obé protáhne aspoň do oběda, spíš dýl. A ještě večer mít koncert. A to všechno prosím v tomhle stavu. Tak to teda nashledanou,“ zrekapituloval to Jack. „Shrnul jsi to moc dobře. Nedá se nic dělat, mládenci. Jsem manažer, ne prezident zeměkoule. Tohle město nebude skákat jak já pískám. Budete si s tím muset poradit jak umíte. A být vámi, hodím sebou. Dejte se do kupy, oblíkněte se a nezapomeňte zářit,“ řekl Danny a neubránil se tomu, aby to neznělo poněkud zlomyslně.
Měl za to, že tohle je jaksepatří vytrestá. Za předpokladu, že jemu a studiu neudělají ještě větší ostudu.

Kluky jejich dnešní nabytý program vyděsil natolik, že nikdo z nich ani nepípl. Když o třičtvrtě hodiny později opouštěli dům, byli sice vydrbaní a dobře oblečení, ale bylo jim pořád mizerně. „Výborně, teď už aspoň vypadáte jako lidi,“ pochválil je Danny. „Ale necejtíme se tak,“ zahučel Jack. V tom nahlas zazvonil Dannyho telefon. Danny se ani nemusel dívat na jméno volajícího, aby věděl, kdo to je. „Ano, šéfe?“

Byl to on, Tony Goldstein. Přišel do kanceláře nezvykle brzy, v nezvykle dobré náladě. Ta ho přešla, když na svém stole uviděl jeden z oblíbených bulvárních plátků. Noviny tam musel dát někdo z Dannyho konkurentů, kterým se nelíbilo, jaký má s Insomnií úspěch. Po tom ale Goldstein nepátral. Stačilo mu, co viděl na titulní stránce. Když pak obrátil list a uviděl zbytek těch fotek, o dobrou náladu rázem přišel. V těsném sledu pak udělal dvě věci. Stiskl tlačítko na stole a zařval na svojí asistentku, aby mu okamžitě přinesla kafe. Druhou rukou mezitím sahal po telefonu a vytáčel Dannyho číslo. „Stone!“ zahulákal do mluvítka. „Já vím, šéfe …,“ Dannyho hlas zněl omluvně. Goldstein ho nenechal domluvit. „Když všechno tak pěkně víš, tak jak je možný, že nejseš schopnej uhlídat pět teenagerů!“ Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila asistentka. S kávou v ruce se zastavila na prahu, kde jí ozářilo ranní slunce. Goldstein jí máchnutím ruky pobídl ať jde dál. Asistentka přicupitala ke stolu a položila na něj hrnek. Pracovala pro Tonyho Goldsteina už pět let. Za tu dobu ho dobře poznala. Věděla, že kávu má rád černou, nesnáší vyrušování a že je to ve své podstatě hodný člověk. I když byl neuvěřitelně cholerický. Zajímalo jí, kdo ho rozčílil tentokrát. „Danny, tohle mě ani za mák nezajímá. Vím, že nejsi chůva, ale když už sakra jednou nemáš nic jinýho na práci, tak by člověk řek, že si tu svojí partičku dokážeš zkrotit.“ Na dotvrzení svých slov Goldstein bouchl rukou do stolu, až hrnek kávy s cinknutím poskočil.

Než se Dannymu podařilo Goldsteina ukonejšit, byli už skoro před ateliéry, kde mimo jiné sídlila televize. Také se tu natáčelo několik seriálů a často se tu dělaly reklamy a hudební klipy.
Oni však dnes mířili přímo do budovy MTV. „Vyváděl hodně?“ zeptal se Sammy. Danny zaklapl telefon a vzdychl : „Dal mi to sežrat, samozřejmě. Ale umí to i líp, takže se koukejte chovat slušně, ať si napravíte reputaci.“ „Rozkaz, šéfe, od teď už jenom abstinence a sexuální zdrženlivost,“ řekl Gino s potutelným úsměvem. „Myslím to vážně. Měl jsem vás seřvat na tři doby, pak byste ze mě měli možná trochu respekt,“ brblal Danny. Sammy vzal za těžké prosklené dveře, podržel je otevřené, aby ostatní mohli projít a sám za nimi vklouzl do recepce.
Vypadalo to tu jako v luxusním hotelu. „Tě pic. Tak to je poprvé, co jsem v MTV,“ řekl Kimi. V tom mu na rameno dopadla ruka vyhazovače. „Dejte si odchod, tady nemáte co dělat,“ prohlásil hromotluk. „Hej, brzděte, trochu,“ naježil se Kimi a pokoušel se vykroutit ze silákova sevření. Obstoupili je další tři. „Ehm, to je omyl. Nejsme turisti, pozvali nás sem. Já jsem Danny Stone.“ Jenom co Danny vyřkl své jméno, hlídač, který držel Kimiho, ho zase rychle pustil. „Ó, promiňte, samozřejmě vás poznávám. Víte, sem se snaží dostat spousta lidí, co tu nemají co dělat. Ohlásím vás,“ omlouval se. Vzal zpátečku a namířil si to k recepčnímu pultu. „To jste moh’ udělat rovnou a neztrácet tady čas,“ řekl Kimi dostatečně nahlas, aby ho hlídač slyšel. „Páni, Kimstere, co to do tebe vjelo?“ říkal Chris s očima navrch hlavy. „Co by. Nevím, proč bych se měl nechat vyhazovat jako nějakej zatoulanej lovec autogramů,“ prskal Kimi a demonstrativně si rovnal tričko.

Hlídač zavěsil telefon a ukázal ke křesílkům vedle recepce. „Počkejte tady, prosím. Produkční tu bude hned.“ Sotva si sedli, přispěchal produkční, kterému mohlo být sotva víc než Jackovi. Odvedl je do prostor, kde se natáčel pořad, kterého se měli účastnit. Vše tu bylo připraveno. I moderátor už byl na place a ještě se probíral scénářem. Danny je tam nechal stát a šel za produkčním. „Téda, to je haluz. Štípněte mě někdo, jestli se mi to nezdá,“ vyrazil Gino. Sammy mu pohotově posloužil. Gino vyletěl do vzduchu. „Sakra, co děláš? Víš jakou budu mít modřinu!“ „Chtěl jsi přece štípnout. Kromě toho, modřina na zadku ti vadit nemusí,“ opáčil Sammy. „A kdo se tě prosil, abys mě štípal do prdele. Ještě budeme vypadat jako banda teploušů.“ „Prdele raději nepoužívej, víš jak to má Danny rád,“ zakřenil se Kimi. „A neboj, ty jako teplouš vypadáš už teď, takže žádná změna,“ pospíšil si Jack. „Hovado,“ ucedil Gino. Jack k němu napřáhl ruku : „Těší mě, Reilly.“ „To se mě nikdo nezastane? Člověk má kocovinu a ještě do něj rejpaj,“ stěžoval si Gino. „Na mě nekoukej. Až se přestaneš strefovat ty do mě a vymejšlet mi urážlivý přezdívky, tak se tě móžná zastanu,“ pravil Chris. Gino uraženě našpulil pusu. „Tak už nám řekni, co je taková haluz, že se kvůli tomu necháš osahávat,“ usmiřoval si ho Chris. „Sám se podívej, kdo tady je,“ řekl Gino a ukázal na moderátora v námořnicky pruhovaném tričku. „Maxwell,“ identifikoval tu osobu Kimi.

Ano, byl to moderátor z rádia. Všiml si jich a už se k nim řítil. „Co ten tu dělá?“ řekl Kimi. „Pšt,“ udělal na něj Jack. Kimi mávl rukou. Nebylo mu dobře a v tomto stavu mu bylo úplně jedno, jestli ho vlezlý moderátor slyšel. „No né, to je překvapení, co? Vypadá to, že jsme si souzeni, jinak to není možné,“ drmolil Maxwell. „Taky si říkám,“ poznamenal Jack se sladkým úsměvem na tváři. Maxwell ironii v jeho hlase přeslechl a dál cosi nadšeně povídal. Nikdo z nich nic neříkal, pouze čekali, až přestane žvanit a nasměruje je do maskérny.

Tam se k nim připojil Danny. „Viděls’ kdo je tady?“ ptal se hned Chris. „Jestli myslíš Maxwella, tak toho už jsem viděl. Vy jste nevěděli, že tady bude?“ „Předpokládám, že ty ano.“ „Vím o tom, že už asi měsíc moderuje tenhle pořad,“ řekl Danny. „Tak proto Show s Martym,“ podotkl Gino a zavřel oči, aby se mu do nich nedostal pudr.

Jack odešel z maskérny jako první. Stoupl si na chodbu a zazíval. „Na co myslíš?“ ozval se za ním hlas. „Že bych se nejraději natáh,“ odpověděl a otočil se ke Kimimu. „Však můžeš, jen co to tady vyřídíme.“ „A co ta autogramiáda?“ „Přeložili to na zítra, říkal Danny.“ „Fakt?“ „Jo, fakt. Teď to povídal, ale ty jsi už byl pryč. Proto jsem si říkal, co s tebou je. Kromě toho, že jseš nevyspalej a po chlastačce.“ Jack se na blonďáka zamyšleně podíval. „To, že jsem odešel, když jsem byl hotovej, ještě neznamená, že se mnou něco je.“ „No dobře, nerozčiluj se.“ Kimi se odlepil od zdi a poodešel kousek stranou, koupit si z automatu vodu.

Jack si promnul zátylek. Co říkal Kimimu nebyla tak docela pravda. Myslel totiž na to, že je to už pěkně dlouho, co se doopravdy pořádně projel na své Hondě. Ne jen pomalé popojíždění v městské dopravě. Ale opravdovou, pořádně rychlou jízdu. Uvědomoval si, že mu chybí závodění. Je to tím, že neví co chce? Bylo to možné. Když ještě závodil, ze všeho nejvíc toužil dělat muziku. To přání se mu splnilo a on by zase nejraději závodil.

Z myšlenek ho vytrhl příchod ostatních. Šli na „plac“, jak kulisy svého pořadu soustavně nazýval Maxwell. Usadil je tam a vysvětlil jim na jaké narážky se mají dívat do kterých kamer a tak. Také si neodpustil pár vtípků, kterým se jen zdvořile usmívali a stihl řádně nakrknout Gina, když se zeptal, jestli někdo nechce frťana vodky a významně na něj zamrkal. To vše stihl v necelých pěti minutách. „A dost, tohle chlapec přepísk,“ pěnil Gino. „Uklidni se, provokuje tě, nech to plavat,“ brzdil ho Chris. „Tobě se to řekne. Vyrazím mu zuby, uvidíme, jestli se bude ještě tlemit.“ „Říkám ti, nech to plavat,“ řekl Chris autoritativně. Z pozice nejstaršího na to měl nárok. Gino vyděl, že by se akorát zesměšnil, nebo nejvýš přidal titulní stránku do sbírky, pokrčil rameny a sedl si na místo.

Natáčení začalo. Maxwell mluvil stejně „z cesty“, jak to nazval Gino, jako obyčejně. Možná i díky němu jim padesát minut vyhrazených pro novinky ze světa hudby uteklo jako voda. Gino byl zaujatý a nikdy by to neřekl, ale Chris byl toho názoru, že se Maxwell hodně zlepšil. Už se neustále nechechtal nad vlastními vtipy a mluvil k věci. V tomto případě především o jejich včerejším koncertu. Přesto byli rádi, když se Maxwell začal loučit s diváky. Ovšem, to ještě netušili, že tu největší bombu si nechal na úplný závěr. „Rád bych vás všechny u obrazovek ještě jednou pozval na dnešní koncert Insomnie v klubu Red Bull. Kdo to nestihl včera, má dnes příležitost to napravit. A také bych vás rád pozval ke sledování předávání cen Grammy, které se uskuteční přesně za měsíc a naše televize ho bude přenášet živě. Zvláště fanouškům zde přítomných kluků z Insomnie připomínám, aby si nezapomněli zakroužkovat ten den v kalendáři. Protože je už teď známo, že Insomnie je jedním z horkých favoritů v kategoriích Objev roku a Rocková nahrávka roku! Co říkáte na vaší nominaci?“ Poslední větu směřoval ke klukům. Ti se ovšem do jednoho tvářili jako puci, protože tohle pro ně byla novinka.
Stejně tak Danny. Ten měl ale to štěstí, že ho v tu chvíli nezabírala kamera. Jen, co kluci vyšli ze studia, už volal do do Goldstein records.

„Pánové, já nechci vidět to video. Z tohohle se lidi nevzpamatujou. My všichni tam sedíme, brady až u kolen …“ líčil Chris živě jejich reakce na Maxwellovo oznámení. „A je to pravda. Teď jsem mluvil s Billem. Právě nám oznámili nominaci za Objev roku a Nejlepší rockovou píseň roku,“ oznámil Danny. „A to je?“ zeptal se Sammy. „First Strike, přece,“ usmál se Danny. „Teď lituju, že jsme se tak zmazali už včera, dneska by to mělo ještě větší grády,“ prohlásil Jack. Na to se Danny nezatvářil dvakrát nadšeně. „Dělám si srandu,“ ujistil ho Jack.

Celý den jako by se vznášeli. Byl to fantastický pocit. Kdo by před pár měsíci řekl, že to za tak krátkou dobu dotáhnou tak daleko. Uvědomovali si, že nominace ještě nutně neznamená, že jí taky musí vyhrát, ale na tom jim nezáleželo. Vždyť už samotná nominace pro ně byla jako splnění bláznivého snu.

Koncert toho večera dopadl stejně skvěle jako ten první. Ale, protože byli vážně strašně vyřízení, jeli z Red Bullu rovnou domů se vyspat. „Super, bylo to ještě lepší než včera,“ jásal Chris. Stejně jako Jack, totiž vždycky nejvíc toužil po živých vystoupeních. Dobrou náladu mu nezkazil ani fakt, že měl obě dlaně zavázané tlustou vrstvou obvazů. „No, já nevím. Při With Your Grace se mi tak klepaly ruce, že jsem ten mikrofon málem pustil. A přitom včera jsem byl mnohem víc v pohodě,“ mínil Kimi. Sedl si na pohovku před televizí. Jack se zastavil ve dveřích a protahoval se : „Chceš tu opět přenocovat?“ „Ne, něco lepšího,“ řekl Kimi a pustil video. „Neříkej, žes to nahrál.“ „O tohle se přece nemůžeme připravit,“ usmál se Kimi a spustil Show s Martym. Jack se vyklonil do chodby a přivolal ostatní. „Už jsem skoro spal,“ vrčel Gino. Pak ale naklonil hlavu na stranu a poznamenal : „Musím uznat, že mi to v televizi sakra sluší.“ „Jo, to víš, že jo,“ Sammy mu položil hlavu na rameno a zavřel oči : „Vzbuď mě, až to bude.“ Gino do něj opravdu nezapomněl strčit. Maxwell na obrazovce právě mluvil o nominacích na Grammy, přičemž je kameraman zabíral a ještě udělal detail na každého z nich. To už kolektivně vybuchli smíchy. „Ježíš, to je ještě horší, než jsem si myslel,“ hlesl Chris. „No, vypadáme tam jako bychom právě uprchli z nějakého ústavu,“ chechtal se Kimi. „Co jsi to říkal?“ Chris měl pocit, že se přeslechl. „Že tam vypadáme jako stižený debilitou. A jestli mě chceš praštit, tak se uklidni, do toho zahrnuju i sebe. Osobně mám dojem, že bych moh ještě slintat, aby byl dojem dokonalej. A teď na kutě, pánové.“ „Ámen,“ zívl Jack a vypnul televizi.

Následující den bylo ráno tak krásné a prosluněné, že Kimi vstal ještě před sedmou. Vyhlédl z okna svého pokoje. Takového počasí by se ve Švédsku nedočkal. Nechtělo se mu proválet takové ráno v posteli. Mnohem lepší by bylo zaběhat si s Meikem.

Za půl hodiny si to už mířil k domu, kde bydlel Danny. Až těsně před tím, než vstoupil do výtahu, si uvědomil, že na návštěvu je asi příliš časně. Před dveřmi zaváhal. Byl by se obrátil zpět k výtahu, když se před ním dveře samy od sebe otevřely. Na prahu stála Rachel. „Ahoj, Kimi. Co ty tady, takhle brzy?“ divila se. Kimi znejistěl o něco víc. „É, promiň, asi ruším,“ vykoktal a začal couvat. „Ale vůbec ne. Zrovna jsem byla na odchodu. Jestli jdeš za Dannym, tak ten před hodnou chvílí odešel do studia.“ V tom se jí pod nohama prosmýkl Meiko. Štěně si v novém domově rychle zvyklo, ale také si dobře pamatovalo, kdo ho zachránil. Začal Kimimu skákat po nohách a legračně ňafat. Kimi se k němu sklonil, aby ho poplácal. „Vlastně jsem myslel, že bych mohl vzít Meika a trochu si s ním zaběhat,“ řekl. Meiko se mu tlapkami opřel o stehno a přitulil se k němu hlavou. Rachel se smála. „Ale jistě, budu ráda. Dnes mám volno, vzala bych ho ven sama, ale s tebou se určitě proběhne líp.“ Meiko se svalil na záda a nechal se drbat na kulatém žlutém bříšku. „Dobře. Pak ho zase přivedu, ano?“ „Nech si ho klidně dýl. Danny říkal, že dopoledne máte volno. Tak ať si to užije. Já si zatím vyřídím nákupy.“ „Tak domluveno. Kdybys tady nebyla, až se vrátím, odvedu ho Dannymu.“ „To by bylo skvělé. Děkuju, Kimi, jsi vážně hodný. A můžeš rovnou zkusit, jestli se ti nepodaří naučit ho na tohle.“ Rachel mu podala maličkatý obojek a vodítko.

Sammyho zjištění, že je Kimi pryč už takhle brzy, nepřekvapilo. Ne každý je spáč jako Gino. Ale ani ostatní dva nebyli ještě vzhůru. Sammy se tedy zařídil podle svého. Udělal si snídani a pustil si k tomu rádio. Byl v půlce své misky cornfleků s jogurtem, když do kuchyně přišel Gino. Jak jinak, než ve svém županu. „Bon giorno, ranní ptáče.“ „Ahoj. Náhodou, dneska tady nejsem první. Kimi vstával ještě přede mnou. Už je pryč,“ řekl mu Sammy. „Blázen,“ utrousil Gino a postavil si na čaj. Sammy se dál věnoval svojí snídani. Věděl, že takhle krátce po probuzení není radno na Gina moc mluvit a řídil se tím. Jednoduše počkal, až Gino začne první. „Hele, Sammíku, ještě ses vůbec nepochlubil, co ta tvá Michelle říkala na ty fotky,“ řekl Gino a s chutí se pustil do pomerančového želé. V Sammym hrklo. Na to nepomyslel. „Já nevím. Totiž, včera měla noční, takže jsme spolu nemluvili. Chtěl jsem se u ní zastavit až půjdu z rehabilitace.“ „No, aby ti nedala za uši.“ „Třeba to neviděla,“ řekl Sammy nadějně. Ta možnost tu byla, ne každý přece čte bulvár. Ginovy oči blýskly do modra. „Prosím tě, to přece vidělo celý město.“ „Hlavně, že tebe to nechává v klidu,“ odsekl Sammy. „Narozdíl od tebe, nemám slečnu, která by mě za to dala co proto. Bejt volnej má svoje nepopiratelný výhody. A nebuď hned jedovatej jako Speedy. Já to myslím dobře.“ „Vždyť jo,“ odtušil Sammy.

Na tom, co říkal Gino něco je, pomyslel si na cestě z rehabilitace. Možnost, že by Michelle onen snímek neviděla byla dost malá. Přemýšlel o tom, jak jí to vysvětlí. Zvlášť, když si z té noci skoro nic nepamatuje. Jedním si ale byl jistý. Určitě se s žádnou z těch dívek nezapletl. To už by se přece provalilo, nebo ne?

Zaklepal na dveře chirurgické ambulance. Michelle vykoukla a krásně se usmála. „Ahoj, kde ty se tu bereš?“ „Napadlo mě, že se za tebou půjdu podívat. Máš práci?“ „Ne, ještě je klid. Počkej.“ Michelle zavřela dveře. Po chvíli vyšla ven. „Můžeme se trochu projít. Pokud ti nebude vadit, že mám na sobě tohle,“ ukázala na sestřičkovský stejnokroj. „Vůbec ne, vypadáš v tom krásně. Zvlášť takhle po ránu a vůbec.“ „Není ti něco?“ Michelle nakrčila čelo. Sammy jí vzal za ruku a bez ohledu na lidi procházející kolem jí políbil. „Jsem jednoduše rád, že tě vidím.“ Vykročili spolu po chodbě. „Ty umíš říkat takové hezké věci,“ řekla Michelle zamyšleně.

Šli do parku u nemocnice. Touhle dobou tady bylo jen málo lidí, takže tu byli skoro sami. „Víš, chtěla bych ti …“ začala Michelle. Zarazila se : „Promiň, chtěl jsi něco říct?“ „Jo, rád to budu mít za sebou. Ehm, je mi to trapný, ale neviděla jsi náhodou v nějakých novinách … Takový fotky …“ soukal ze sebe. V duchu si říkal, jak blbě to asi musí znít. „Myslíš tohle?“ překvapila ho Michelle. Otevřela kabelku a vytáhla z ní přeložený list papíru. Když ho rozložila, ukázalo se, že je to přesně ta fotka, kterou myslel. Sammy se na stránku podíval a v tu chvíli zalitoval, že ten, kdo to fotil měl tak pevnou ruku. „To je ono. Mmm, víš vypadá to úplně jinak, než jak to bylo. Teda myslím,“ vysypal ze sebe upřímně. Michelle se usmála : „Mě přece nemusíš nic vysvětlovat, Sammy.“ „Ale měl bych. Jestli spolu máme chodit …“ „Opravdu? Jako vážně?“ teď byla pro změnu v rozpacích Michelle. To bylo poprvé, co někdo z nich co bylo mezi nimi nahlas pojmenoval jako vztah. „Naprosto vážně. Michelle, bez ohledu na to, jak to vypadá v bulváru, já neflirtuju.“ Michelle okamžik mlčela. Vždycky jí dokázal ohromit tím, jak dospěle se choval, ač na to nevypadal.

Zastavili se pod stromem, který byl už teď obsypaný svěže zelenými lístky. „To je, já nevím co říct. Asi ti je jasný, že jsem to měla v úmyslu od toho prvního dne.“ „Fakt? Šla jsi na to dobře,“ uculil se Sammy. „Héj, nedělej si ze mě legraci,“ Michelle se k němu se smíchem přitiskla. Zamávala mu před obličejem listem z novin, co stále držela v ruce. „To jsem ještě nevěděla, jak se umíš bavit.“ „Kdybych věděl, kdo to fotil, podám si ho,“ sliboval Sammy. „Náhodou, nebýt těch slečen, byla by to moc hezká fotka,“ škádlila ho Michelle. Sammy jí vzal obrázek z ruky a ještě jednou si ho kriticky přeměřil. „Máš pravdu, ty holky mi to kazej.“ Společně se zasmáli. Sammy zmuchlal novinovou stránku a hodil jí do koše, kolem kterého právě procházeli.

„Chceš něco slyšet?“ zeptala se Michelle. „Povídej. Chtělas přece něco říct.“ „Jak jste měli ten koncert. Nemyslím včera, ale předevčírem.“ „Já vím. Byl náš první, na to jsem nemohl zapomenout.“ „Tak já tam byla. Vím, že jsi říkal, že bys byl radši, abych nechodila, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem zvědavá,“ přiznala se Michelle. „Tys tam byla?“ „Jo, promiň.“ Sammy lehce naklonil hlavu na stranu, až mu ofina spadla do očí. Nevypadal, že by se zlobil. „A co jsi na nás říkala?“ zeptal se. Michelle ho prokoukla : „Á, chceš abych ti lichotila. Je mi to úplně jasný.“ Sammy se zasmál a řekl už vážněji : „Měla jsi pak přijít.“ „Nechtěla jsem překážet. Bylo mi jasné, že to budete chtít oslavit spolu. Kromě toho, ti vaši bodyguardi vypadají na to, že by kohokoli nepovolaného snědli za živa.“ „Manu a Nando?“ Sammy vyprskl smíchy. Pak vzal Michelle za ruku a pověděl jí jak přišli ke svým strážcům.

Sešli se až těsně před čtvrtou odpoledne u studia, kam byla, na žádost televize, přeložena autogramiáda. Bill, který to měl na starosti vše zařídil. Na nich byla akorát ta povinnost sednout si k podlouhlému stolu pokrytému bílým ubrusem. „Vy si z nás snad děláte srandu,“ řekl Jack, když nevěřícně obhlížel bedny plné jejich fotek. Velmi kvalitních a lesklých. „Na tohle všechno se podepíšu a upíšu si ruce až po lokty,“ přidal se k němu Gino. „Těžký život slavných …,“ vzdychl na oko Bill. „To je od tebe pěkný, že nás tak lituješ,“ opáčil Gino kysele. „Raději se usmívej, na tyhle ksichty fanynky zvědavý nejsou,“ napomínal ho Bill. Gino mu předvedl dokonalý oslnivý úsměv. „To je lepší,“ pochválil známý hlas. Přicházel k nim Danny, obtěžkaný velkou taškou, ve které nesl počítač a kdo ví co ještě. „Danny, přišels nás podpořit?“ usmíval se Sammy. Od chvíle, kdy se vrátil do domu zářil jako vycházející slunce. Jenže to už se zpod stolu vyřítil Meiko a začal po Dannym skákat. „Super, jen to trochu dopilovat a náš vlkodlak bude třetí bodyguard,“ poznamenal Chris a sledoval, jak štěně válcuje Dannyho. Ten musel dávat pozor, aby psa nezašlápl. Konečně k nim došel a shodil tašku na stůl, jen to zadunělo. „Uff,“ vydechl a oběma rukama si zajel do vlasů, takže mu stály kolem hlavy jako svatozář.
„Ne, vážně Danny, já jsem handikapovanej, nemůžeš po mě chtít, abych tohle absolvoval,“ smlouval Chris a ukázal Dannymu zavázané dlaně. „Tak zlý, abys v ruce neudržel pero to není, a víc po tobě nikdo nechce,“ řekl Danny. Chris se na něj zaškaredil. „Já to viděl,“ řekl Danny s přehledem a šel si prohlédnout fotky. „Pěkný, ale stejně to bude chtít další fotosession,“ mínil. „Hej, co to?“ ozval se najednou Sammy. Měl pocit, že mu někdo šlape na nohu. Podíval se pod stůl a uviděl Meika, jak se mu pokládá hlavu na nohu. „Nediv se, asi je pěkně utahanej. Vytáh jsem ho do parku,“ vysvětloval Kimi.

Pro Goldstein records to nebyla zdaleka první autogramiáda, takže organizace byla perfektní. Dovnitř se nedostal nikdo, až těsně před čtvrtou začali strážci v oblecích pouštět fanoušky po skupinkách na plácek sevřený mezi dvěma křídly budovy. Kluci se tvářili všelijak, když sem přišli, ale ve chvíli, kdy se setkali s fanoušky tváří v tvář, docela je to přešlo.

Slabé dvě hodinky a měli to za sebou. Danny je pak propustil s tím, že za nimi zítra přijde, aby se dohodli na dalším postupu. „Další postup, to zní profesionálně,“ mínil Sammy. „Spíš zlověstně,“ mudroval Jack. Pak se zasmál. „Ale stejně, největší sranda dne byla, jak Kimimu vyteklo pero a jak na něj ta holka zírala.“ „Jo. A jak on jen tak omluvně „pardon“,“ přidal se Chris. „Ale, nejdřív řek něco jinýho. Jak to bylo …“ zamyslel se Gino. „Förlat,“ napověděl Kimi s úsměvem. „A to znamená?“ přidal se Sammy do lingvistické debaty. „Totéž. Švédsky,“ objasnil Kimi. Bylo to vlastně poprvé, co mu něco uniklo v rodném jazyce. Ginovi se to stávalo podstatně častěji a ostatní už na to byli zvyklí. Ale švédština jim zněla tak nově a cize, že o tom debatovali celou cestu domů.

Sotva dorazili, překvapil je Chris tím, že se začal sbírat, že zase někam půjde. „Kam se chystáš?“ zeptal se Kimi. I ostatní se nahrnuli kolem a čekali co Chris odpoví. Obrátil oči v sloup. „To je nějakej výslech, nebo co?“ „Jen jsem se zeptal. Jestli to není tajný,“ odtušil Kimi. „Tak to vyklop,“ řekl Gino. „No dobře. Když tady detektiv Larsson a inspektor Montebello jinak nedají … mám rande. Spokojený?“ „Rande?“ vyhrkli Kimi s Ginem unisimo. „Na shledanou,“ řekl Chris a otevřel dveře. „Počkej, ještě jsme se nedohodli kdo bude hodnej a zlej polda,“ řekl Kimi. Dveře se zabouchly.

Sammy měl své plány. Chris mu je svým odchodem trochu překazil, takže musel počkat až se vrátí. Využil chvíle, kdy Jack zapadl do svého pokoje s telefonem v ruce, což mohlo znamenat jedině, že jde volat domů. To jim dávalo alespoň půl hodiny k dobru. „Pojď se mnou,“ řekl Chrisovi a vedl ho do svého pokoje.

„Je čistej vzduch?“ zajímal se Sammy, když zavřel dveře. Kimi přikývl. „Tak Presi, a teď nám řekni, co jsi nám chtěl a proč u toho Jack nesmí být,“ řekl Chris. Gino s Kimim se na něj překvapeně podívali. Chris pokrčil rameny. „Mě by spíš zajímalo, s kým jsi měl to rande,“ vrtalo Ginovi hlavou. „S tou recepční ze studia, to je přece jasný,“ řekl Sammy. „A to víš jak?“ dorážel dál Gino. „Seš vždycky tak strašně zvědavej? Přečti si bulvár, tam se dozvíš drby,“ posmíval se Chris. Sammyho podezření ničím nepotvrdil ani nevyvrátil. „Jo, například o tom, jak Chris Matumba umí bumbat tequilu. Nezajímaj mě drby. Chci jen vědět, jak na to Sammy přišel,“ usadil ho Gino. Chris se usmál. Tušil, že za Ginovým zájmem se skrývá něco víc. Třeba obyčejná žárlivost. Než to stihl říct nahlas, ujal se slova opět Sammy. „Tak za prvé, jen jsme vlezli do studia, už jsi po ní vystartoval. A za druhé, když jsme odcházeli od Dannyho, strkal jsi si do kapsy papírek. Nejspíš s jejím telefonem. A ty, Gino, ses ho na ptal co to má, vzpomínáš?“ „Už jo.“ „Fajn. A teď k tomu, co jsem vám chtěl.“
Sammy hodlal co nejdřív přesunout řeč na téma, které potřeboval, než se jako vždycky zapletou do debaty. K jeho překvapení ho všichni poslechli a bez řečí se sesedli na jeho postel. On sám si přisunul židli a obkročmo se na ní posadil. „Jde o to, že asi za dva týdny bude mít Jack narozeniny. Myslel jsem, že bychom se měli domluvit, co s tím podniknem.“ „Ó, tak to musí být něco naprosto pekelnýho,“ zamnul si Gino ruce a oči mu zasvítily. „Jako například?“ ptal se Kimi. Říkal to lenivým tónem, který byl v přesném protikladu k jeho chování. Nedočkavě se naklonil dopředu a opřel si lokty o kolena. „To je právě to. Danny by se nejspíš vzteknul, kdybychom udělali nějakou hodně velkou rošťárnu.“ „A pod pojmem rošťárna si představuješ co? Vzít ho do striptýzového baru?“ zajímal se Chris. Gino se zasmál : „Například.“ Sammy se zatvářil vyděšeně. „Můžu se zeptat, jaký s tím máte zkušenosti?“ „Žádný, vůbec žádný, viď Taliáne?“ Chris se tvářil jako neviňátko. „Já? Jak tě to vůbec mohlo napadnout!“ říkal Gino pohoršeně. „Ach jo, to je materiál,“ vzdychl Sammy polohlasně : „To jsou samý srandičky a návrh žádnej.“ „Tak vymysli něco ty. Hele, já mám návrh. Najdem si nějakou půjčovnu kostýmů, vypůjčíme si gorilí obleky … někam ho zavoláme … nejlíp na nějaký odlehlý místo …“ rozvíjel Chris. S přivřenýma očima nadšeně gestikuloval. „A pak tam na něj bafnou čtyři gorily. No to bude báječný až ho to klepne,“ řekl Kimi. Pak se předklonil a dusil smích do polštáře. I ostatní se při té představě rozesmáli. Trvalo jim dost dlouho, než se uklidnili. „To už rovnou můžem mít v prackách rumba koule,“ přisadil si Sammy. Ten nápad byl natolik potrhlý a bláznivý, že ho okamžitě schválili. Pak přišel s návrhem Gino. „A co takhle zapomenout na odlehlý místa. Tam by stejně nepřišel, ví co od nás může čekat.“ „Nic dobrýho, jak jinak. Co navrhuješ?“ řekl Kimi s pusou od ucha k uchu. „Jít do nějakýho podniku je vyloučený, to by se rozkřiklo a v tu ránu máme na patách lidi od médií. Nejdřív jsem myslel na to, že bychom mohli něco pronajmout. Stačilo by i něco menšího, nakonec nás moc nebude, že ne?“ „Dopředu jsem počítal s Dannym a celým týmem. S tím, že by si asi každej moh někoho přivést. Celkem tak plus mínus patnáct až dvacet lidí, co říkáte?“ vypočítával Sammy. „Rozhodně. Narozky je nejlepší slavit privátně, žádný velký davy úplně cizích lidí,“ souhlasil Chris. „To by asi šlo. Ale bude to nejspíš stát dost peněz,“ přemýšlel Gino nahlas. Kluci neříkali nic. Očima mu viseli na rtech a čekali na jeho nápad. „Napadlo mě totiž udělat to trochu zvláštní. Udělat oslavu v klubu umí každej, to chce něco speciálního. Pánové, my si najmem jachtu!“ triumfoval Gino. „Gino, ty jsi génius,“ vyhrkl Kimi obdivně. Sammy vytáhl ze zadní kapsy zápisník, který nosil neustále při sobě a začal to sepisovat. „Fajn, takže, pronajmout jachtu, dost velkou na to, aby se tam pohodlně vešlo přibližně dvacet lidí, nějaký to jídlo, pití. Najít půjčovnu kostýmů … Zapomněl jsem na něco?“ „Dort. Chce to pořádnej dort,“ připomněl Kimi. „Máš pravdu,“ Sammy se tužkou poškrábal za uchem. „Objednat dort bude asi to nejmenší. Jenom musíme mít představu jak má vypadat, jestli chcem něco speciálního.“ „Co třeba …“ Kimi naklonil hlavu na stranu : „Už to mám!“

Další den strávili ve zkušebně. Ale tentokrát tam nezůstali do večera a po obědě šli domů. Právě se z Chrise opět marně snažili vytáhnout detaily jeho rande. Podařilo se jim jenom zjistit, že té recepční je třiadvacet a jmenuje se Patricia. „Z tebe něco dostat,“ brblal Gino. „Víš co, poradím ti, najdi si holku, pak nebudeš nadrženej na zážitky druhých,“ odrazil ho Chris. Gino mu neslušným gestem naznačil co má dělat. Zazvonění od dveří přišlo právě včas, než se stačili chytnout. Tím příchozím byl Bill. „Ahoj mládenci,“ zahlaholil a sundal si sluneční brýle. Byl sice teprve konec ledna, ale počasí už bylo málem jarní. „Taky jste mohli ve studiu chvilku počkat, abych se za váma nehnal až sem.“ „Něco důležitýho?“ zeptal se Sammy. „Pár věcí. Jak asi víte, Danny není ve městě. Takže mi vzkázal, ať s vámi proberu pár věcí.“ „Kam vůbec jel?“ ptal se Gino. „Dostanu se k tomu,“ řekl Bill a šel si do kuchyně pro něco k pití. „Jsme jedno ucho,“ řekl Sammy, když se vrátil. „To rád slyším. Takže, co jsem to chtěl … Oznámili datum předávání Grammy. Je to za pár týdnů, dost času. Zatím tu máme jiný věci. Předně, na pozítří jsme s Connie naplánovali tu fotossesion. Jestli vyjde počasí, uděláme aspoň část v parku. Za další, pouštíme do světa nový singl. Bude to …chvilka napění … My World.“ „Moje písnička?“ žasl Chris. Byla to už nějaká doba, co nečekaně úspěšná First Strike opustila hitparády. Sammy s Kimim si vyměnili blahosklonný pohled. Prý Chrisova písnička. Bill pokračoval : „Uhm. Vymysleli to Danny s Goldsteinem. Danny vám vzkazuje, že se omlouvá, že to s vámi nejdřív neprobral.“ „To nevadí. Ale jak přišli zrovna na My World?“ ptal se Kimi. „Je úplně odlišná od First Strike a kromě toho se k ní bude dobře dělat klip. Tentokrát by to mohlo být něco divočejšího.“ „To je super zpráva. Kdy to bude?“ řekl Sammy. „Ještě přesně nevíme. Taky bude totiž záležet na tom, kdy bude mít van Rofler čas.“ „Ježíšimarja,“ zakvílel Jack. Sammy se ošil. Moc dobře si vzpomínal na své slavné zakončení předešlého natáčení. „Vzkaž mu, že na žádný vejškový budovy nelezu,“ řekl Jack rezolutně. Bill mávl rukou : „Uklidněte se. Na stížnosti je brzy, ještě není připravený scénář. Abyste totiž věděli, van Rofler vás posledně strašně chválil za profesionální přístup.“ „Med kolem huby,“ poznamenal Chris. „Nevím, co se rozčilujete. Klip se povedl, všichni byli spokojený. Včetně vás, jestli mohu připomenout. A Sammy promine, ale za tu zlomenou nohu si mohl jen on sám.“ „Sammy promine,“ uznal Sammy svou chybu. „Co se tak snadno vzdáváš? Oni měli na starosti bezpečnost, ne my,“ strčil do něj Chris. „Bezpečnost asi nepočítala s tím, že budu skákat. A to ještě tak blbě, že si u toho zlámu hnátu,“ řekl Sammy klidně. „Děkuju,“ pohlédl na něj Bill : „A jestli mi dovolíte dostat se k tomu nejdůležitějšímu a tím pádem k Ginovu původnímu dotazu, kde je Danny … Danny vám totiž odjel zařizovat turné. Tedy, jeho americkou část. Pak vyrazíme ještě do Evropy, ale to je budoucnost.“ „Ma é vero?“ zachraptěl Gino. „Jako vážně?“ podivil se Kimi stejným způsobem.
„Naprosto,“ potvrdil Bill. „Bille, asi ti dám pusu,“ prohlásil Sammy. „To si šetři pro svoje děvče,“ pousmál se Bill. Sammy se podíval po ostatních. „Jak vidím, zprávy se nesou rychle,“ poznamenal. „No, ještě můžete být v klidu. Než se všechno naplánuje, zařídí a domluví, bude to ještě trvat. Ale jestli všechno klapne, mohli bysme na Americkou část vyrazit už po Grammy. Takže, abyste věděli, proč teď Danny nebude moc k zastižení a musíte se spokojit se mnou. A když už jsem u toho, letím, mám zpoždění už teď a to jsem chtěl volat do toho New Yorku. A taky Dannymu jak se mu daří v New Orleans,“ vyhrkl Bill a už byl jednou nohou z domu.

„Tě pic, tak to je teda haluz,“ použil Kimi Ginova výrazu. „Ty kluku ušatá! Umíš si to vůbec představit? Nás pět na turné?“ zacloumal s ním Chris. „Pokouším se,“ řekl Kimi zastřeným hlasem. Pak zavrtěl hlavou. Dokonce i Gino zmlkl a jen zíral před sebe. Sammy vstal a nevěřícně si je prohlížel : „Co je to s váma? Trochu radosti, ne?“ Pak si na něco vzpomněl a vyletěl ze dveří za Billem. „Já nevím. Trochu se bojím, aby nás to nesebralo,“ řekl Jack temně. „Mě to sebralo až dost,“ řekl Chris. „Tak jsem to nemyslel. Ale, představ si to, jak objíždíme koncerty, všechny ty lidi, rozhovory a já nevím co ještě … Trochu se bojím, abychom z toho nezblbli a nestaly se z nás nafoukaný snobský primadony.“ Vtom Kimi vstal a poklepal mu po rameni. „Neboj se. Kdyby se z tebe stávala namyšlená snobská primadona, což si nemyslím, protože tě znám, tak vždycky budeš mít minimálně jednoho člověka, kterej tě v tom případě nakope do zadku. A ten někdo budu já, kámo.“ Jack se na něj překvapeně podíval. Byly chvíle, kdy mu ten kluk švédská doopravdy vyrážel dech. Taky vstal a beze slova ho objal. „Beru tě za slovo, brácho. A teď, jestli se se mnou chcete někdo projet, máte jedinečnou příležitost.“

Když Jack vycházel z domu, Sammy s Billem tam pořád stáli u Billova auta a debatovali. Sotva se k nim přiblížil, zmlkli a netrpělivě se na něj dívali. Skoro jako by čekali až bude pryč a mohli pokračovat ve svém rozhovoru. Divné, pomyslel si Jack. Došel si do garáže pro motorku. „Nechceš jet se mnou, Presi?“ zeptal se a nasadil si helmu. „Dík, někdy jindy,“ odmítl Sammy. „Čau, Bille,“ rozloučil se Jack a nasedl na Hondu.

Sammy si spokojeně pískal. „No?“ povytáhl Kimi obočí. „Bill slíbil, že nám pomůže. Hlavně s tou jachtou,“ řekl Sammy.

Jack jel hodně rychle, takže nebylo divu, že Long Beach nechal daleko za zády a přejel Tarrance. Někde v těch místech narazil na ty motorkáře. Bylo jich pět. Jeden vezl dívku, které z pod helmy vlály dlouhé vlasy. Nechali ho, aby je dojel a pokoušeli se ho vyprovokovat, aby s nimi začal závodit. Hlavně jeden z nich, jejich vůdce, se stříbrnými blesky na helmě. Jack věděl, že je riskantní pouštět se na ulici do nějakých závodů. Kdykoli se mohly ukázat policejní vozy. Ale nedalo mu to. Zvlášť, když ten se stříbrnými blesky postavil motorku na zadní kolo a pak prudce vyrazil dopředu. Jack se nenechal dvakrát pobízet. A protože takovéhle parádičky byly něco pro něj, předvedl stejný trik, akorát opačně. Zadek jeho motorky se zvedl do vzduchu a on pár metrů jel pouze po předním kole. Rychlostí blížící se ke dvěmastům kilometrů v hodině vyrazil za ním. Zbylí motorkáři se k nim přidali, i když v uctivé vzdálenosti. Honička netrvala dlouho. Brzy se zapletli do provozu a museli zpomalit. Ukázalo se, že právě včas, z vedlejší ulice se vylouplo policejní auto. Policisti si jich nevšimli. Motorkáři, i s Jackem zajeli po odbočce k pochybnému motorkářskému baru.

Na písčitém plácku, sloužícím jako parkoviště zastavili a sundali helmy. Jack se tak mohl přesvědčit, že nejsou o moc starší než on. Dívka s dlouhými vlasy vyfoukla růžovou žvýkačkovou bublinu. Třebaže se nepouštěla tetovaného chlapce před sebou, oči upírala na Jacka. Stejně tak její parťáci. Jejich vůdce, ten s blesky na přilbě, byl hubený holohlavý Portorikánec, který vypadal na to, že už má za sebou nějakou kriminální minulost. „Jsi dobrej, chullo,“ řekl uznale. „Ty taky,“ odvětil Jack. Portorikánec přikývl : „Škoda jen toho provozu.“ „S tím nic nenaděláš. Na ulici to nikdy nebude jako na dráze.“ „Závodíš?“ zajímal se Portorikánec. „Závodil jsem. Hlavně motokros.“ „Tak motokros, říkáš …“ Portorikánec se podíval na své parťáky. Jeden z nich se uchechtl : „Neříkej, že ho chceš přibrat?“ „Proč ne? Čím větší výzva, tím lepší. Dobrej je dost, to nepopřeš. Neříkej, že bys nechtěl vidět jejich ksichty, kdyby jim to nandal nějakej chullo z ulice.“ „Já nevím, Rodi. Proč bychom do toho měli zatahovat někoho novýho, akorát si říkáme o to, že nás práskne polišům,“ promluvila dívka. „Tebe jsem se na nic neptal, chica,“ usadil jí Portorikánec. Podle toho, jak se zatvářila, bylo jasné, že jeho tady všichni poslouchají na slovo. „O co jde?“ zeptal se Jack. Portorikánec se opřel o řídítka : „Tak já ti to řeknu, chullo, jde o závody. Opravdový, závody. Máš zájem?“ Jack začínal cítit jemu dobře známý zápach průšvihu. „Když to říkáš takhle, je to určitě nelegální,“ řekl jako by bez zájmu. Umínil si, že do žádné riskantní voloviny nepůjde. Jenom se zeptá a zase pojede, nic víc. „Může být,“ odtušil Portorikánec a vložil si do úst cigaretu. Jack cítil, jak ho v rukavicích svrbí dlaně. Začínalo mu být jasné, o co tady jde. Nejlíp by udělal, kdyby se hned otočil a odjel tam, odkud přišel. „Tak co?“ zeptal se jeden z bandy. „OK, mám zájem,“ řekl Jack pevně. Portorikánci po tváři přejel stín úsměvu. „Fajn. Až si budeš opravdu jistej, přijeď sem. Kterejkoli pátek večer a ptej se po Rodim. Jo a přines si sto babek.“ Zvedl helmu, aby si jí znovu nasadil. „Sto babek?“ ujišťoval se Jack, že dobře rozuměl. „Vstupní poplatek. To pro takovýho slušnýho hocha nebude žádnej problém. Adiós, chullo.“ Portorikánec dal kývnutím hlavy pokyn svojí partě, načež všichni sešlápli plyn a odjeli. Jack se ohlédl na sešlou budovu baru.

Kimi se naklonil k Sammymu, který seděl u počítače, bradu opřenou do dlaně a kabonil se na obrazovku. „Co se na to mračíš?“ chtěl vědět. Sammy zavrtěl hlavou : „Sám se na to podívej. Danny usoudil, že v rámci propagace našeho turné, bychom o sobě na našich stránkách měli prozradit o něco víc, než jsme dosud prozradili. Ty ses nedíval na mail?“ Odpovědí mu bylo záporné zavrtění hlavou. „Zkrátka jde o to, že máme vyplnit takovej dotazník. Od data narození až po … ježiši … nejoblíbenější část těla.“ Kimi vyprskl smíchy. Do obýváku napochodoval Jack, ještě v motorkářské bundě. Za ním přicházeli Chris s Ginem. Všichni tři hned běželi podívat se, co to tam Sammy má. „Jó, to je tohle. Poradíte mi někdo jakou vlastnost na sobě nemám rád?“ zkusil to Jack. „To bys snad měl vědět ty, ne? Já už to odeslal,“ pochlubil se Chris. „Fakt? Na to se musím podívat. Pro inspiraci,“ řekl Gino, natáhl se přes Sammyho a bleskově zadal adresu jejich webovek. „To tam ještě nebude, poslal jsem to Adamovi někdy dopoledne,“ říkal Chris. „To ho podceňuješ. Protože jak je vidět, Adam je rychlík,“ Gino zabodl prst do obrazovky. Sammy poťukal na příslušný odkaz a za okamžik se mu všichni přes ramena dívali na Chrisův vyplněný profil. „Nemusíte to číst,“ ošíval se Chris. „Pročpak? Je tam něco, co o tobě nevíme?“ vyzvídal Kimi. „Těžko.“ „Počkej … ono možná je. Tvoje křestní jméno je Christian?“ ozval se Sammy a otočil se na Chrise. Až teď, když to četl, si uvědomil, že předtím nevěděl, jak se Chris jmenuje plným jménem. Vždy používal zkratku. „Christian, to je … sladký,“ lámal ze sebe Gino a snažil se nesmát. Nakazil Jacka, který se rovněž začal pochechtávat. Chris ohrnul spodní ret : „Nevím, co je na tom tak vtipnýho.“ „Nic, to vůbec není špatný jméno. Pořád lepší než Samuel,“ řekl Sammy. „Samuel je náhodou dobrý jméno. Konec konců i Christian. Aspoň to není takový obyčejný. Víš kolik po světě běhá Jacků?“ mínil Jack. „Hele, Christiane …“ ozval se Kimi. Chris po něm hodil pohledem. „Promiň, je to pro mě takovej nezvyk, že to musím pořád opakovat. Christian. Co sem to … Jo, co znamená to J. za Christianem?“ ukázal Kimi na malou iniciálu, kterou všichni, zaujatí Christianem přehlédli. „Mý druhý jméno,“ řekl Chris neochotně. „Fakt? Já vždycky chtěl druhý jméno. Řekni nám ho,“ škemral Sammy. „Fajn, ale jestli se budete smát, všechny vás zkopu do kulata. Je to jasný, pánové?“ Chris si počkal, až se mu dostane příslušný počet souhlasných přikývnutí. „Jamie,“ broukl pak. „Jamie? Není to náhodou holčičí jméno?“ tázal se Jack. „To teda není!“ ohradil se Chris. „Náhodou, nevím jak tady u vás, ale u nás se pro kluky používá normálně,“ zastal se Chrise Sammy. Chris byl rád, že jeho druhé jméno nevyvolalo takový povyk, jaký si myslel, že vyvolá.
„Počkejte, jen co to najdu. Ukážu vám něco, co vás teprve pobaví,“ řekl a najel na diskusní sekci. „To jste ještě neviděli. Ty puberťačky jsou fakt střelený. Teď se například dohadujou, kdo z nás je největší kunďák.“ „To jsou slova, že bych to ani já nepoužil,“ kroutil hlavou Gino. „Viď, nějak nevím, jestli mi to má lichotit, nebo jestli se mám urazit,“ souhlasil Kimi. Ginovi stačil krátký pohled a měl jasno. Obrátil se k ostatním a vítězoslavně se usmál. „He he, já vedu. To se dalo čekat, ale stejně, …“ zatvářil se, jako by přebíral Oscara. „To není možný,“ vrtěl hlavou Jack. Ale Gino měl pravdu, anketa byla sice dost vyrovnaná, ale Gino měl přece jen o pár procent navrch. „To není možný,“ opakoval Jack. „Divíš se? S tímhle?“ prohlásil Gino a ukázal si na obličej. „Já se zas divím, že jsem ti ještě nedal přes hubu, s tímhle,“ opáčil Jack a strčil mu pod nos sevřenou pěst. „Kdyby ty holky věděli, co jste zač, nebudou chtít ani jednoho,“ usadil je Kimi.

„No nic, já pomalu půjdu,“ prohlásil Gino s pohledem na hodinky. „Kampak, hezoune?“ zajímal se Jack. „Na party. Dneska je v Escapadě latinsko-americkej večer. Bude se tancovat salsa. U toho nesmím chybět. Jde někdo se mnou?“ nabízel Gino. „Neumím salsu,“ opáčil Sammy. „Nevadí, já taky ne. O to přece nejde. Hlavní je se pobavit,“ lákal ho Gino. „Já nevím … Michelle …“ „Sammy, Sammy, tak mladej a už takovej manžel. Nikdo netvrdí, že musíš podlehnout svodům místních Kubánek a Portorikánek. To nech na mě. Jde o to užít si fajn večer. No ták, chlapi, pojďte,“ škemral Gino. „Tak jo,“ svolil Sammy. „Super. Ještě někdo? Nenechte se přemlouvat!“ „Dobře, jdu s váma,“ řekl Kimi. Zbylí dva se nepřidali, takže vyrazili ve třech.

Gino hned na začátku našel pohlednou Kubánku, která je naučila základní kroky salsy. Zpočátku se drželi při sobě, tu a tam si šli zatancovat a nebo zašli k baru, kde je Gino učil pít italskou Grapu. Když se jednou, celí udýchaní sesedli u baru na sklenku a povídali si o všem možném, Kimi si nemohl nevšimnout, že se Gino, sedící mezi ním a Sammym, podezřele často otáčí a vyhlíží do sálu. „Co tam vyhlížíš?“ zeptal se, když už mu to nedalo. „Ne co, ale koho,“ poučil ho Gino a dál si vyvracel hlavu přes rameno. „Blondýna, nebo bruneta?“ zeptal se Kimi. Odhadl to dobře. „Bruneta,“ řekl Gino, celý nadšený z toho, že si ho dívka konečně všimla. Vypadalo to dobře, sledoval ji už delší dobu, ale nezdálo se, že by měla přítele. Gino vyzunkl zbytek svého pití a poklepal kamarádům na ramena. „Když dovolíte, jdu zkusit štěstí,“ řekl a nechal je tam. „Něco mi říká, že toho už neuvidíme,“ řekl Kimi.

Nebyla to tak docela pravda. Zahlédli ho ještě jednou a to hodně z dálky. „Zdá se mi to, nebo ona vypadá tak nějak …“ nedokázal Sammy najít vhodné slovo. „Vyžile,“ poradil Kimi a objednal si další drink. „Jestli myslíte tu v červených šatech, jak před chvílí tancovala s tím fešákem, tak to máte pravdu,“ řekla jedna ze dvojice dívek, které přišly k baru a náhodou zaslechly jejich komentář. „Jak to myslíš?“ zeptal se Kimi a položil sklenku zpět na stůl. „Děláš si legraci? Nebo vážně neznáš Silvii? Proslulou požíračku chlapů? Ta má pověst …“ odpověděla dívka. Její kamarádka souhlasně přikyvovala. „Jakou přesně pověst?“ zeptal se Kimi. „Je toho víc, ale ve zkratce : Silvia, taky si nechává říkat Silvana, je ta největší děvka a nymfomanka široko daleko. Žádnej chlap před ní nemůže bejt bezpečnej. Vyspala se už s tolika klukama, jako žádná jiná. Všechny holky jí nenáviděj, protože dost ráda přebírá. Vážně nevím, co na ní ti kluci viděj. Taky se říká, že jede v koksu, ale nevím, co je na tom pravdy, viděla jsem jí jen s trávou.“ „Jestli vás ještě nezbalila, držte se od ní dál, to vám radím. I kámošovi,“ dodala druhá. Kimi odstrčil nedopitou sklenku, položil na bar desetidolarovku a holkám řekl : „Díky za varování.“ Sklouzl z barové stoličky. „Jdeme!“ zavelel. Sammy vyběhl za ním. „Co chceš dělat?“ vyzvídal. „Nevím. Něco,“ odvětil Kimi a rychlými kroky rázoval přes sál. Sammy poklusával vedle něho. „Hele, to tam chceš jenom tak naběhnout a zakázat mu, aby s ní šel?“ „Asi jo. Co bys dělal ty?“ „Já nevím. Neposlechne nás, ale vědět by to měl. Hej, myslíš, že má nějakou chorobu?“ vyptával se dál Sammy a rozhlížel se po Ginovi. Zdálo se mu, že mu ta Grapa maličko stoupla ho hlavy. Ne tolik, aby byl opilý, ale cítil takovou lehce povznesenou náladu. „Jako pohlavní? Tak blbej není ani Gino,“ řekl Kimi. Protáhl se kolem hloučku rozveselených studentů, Sammy stále za ním. „Vidím ho,“ hlesl Kimi a zamžoural před sebe. Skutečně, Gino, ve společnosti té Silvie, mířil k východu. Podle toho, jak se k ní měl, se dalo odhadnout, kam půjde. „Gino! Taliáne!“ zahalekali Kimi se Sammym unisimo. Gino je neslyšel. Silvana mu zrovna něco šeptala do ucha. Pak prošli dveřmi a zmizeli jim z dohledu. Kluci se s obtížemi propletli mezi haldou lidí postávajících kolem vchodu. Když se konečně dostali na parkoviště, bylo už pozdě. Akorát viděli, jak Gino se Silvií nasedá do žlutého sporťáku a mizí jim z dohledu. „Krucinál,“ zanadával Kimi a nakopl plechovku od coly. „A co teď?“ hlesl Sammy. Zadní světla sporťáku se naposledy červeně zaleskla a byla definitivně pryč. „Teď? Co asi … Kdyby ten blbec nebyl tak nadrženej opíchat první krávu, co mu zkříží cestu …,“ nadával Kimi. „Teda, takhle jsem tě ještě mluvit neslyšel,“ řekl Sammy. Kimi vzdychl a nechal to bez odpovědi. „Zkusím mu zavolat,“ rozhodl se Sammy a už vytáčel Ginovo číslo. Bez výsledku. „Jenom schránka,“ zavrtěl hlavou. „To se dalo čekat. Jdeme domů,“ řekl Kimi, už zase klidný. „A co s Ginem?“ máchl Sammy rukou. „Je dospělej, no ne? Snad ví co dělá.“

„Myslel jsem, žes říkala, že nebydlíš na Long Beach,“ říkal Gino. „Taky nebydlím, ale ty ano,“ zasmála se Silvana. Zmáčkla tlačítko a střecha žlutého sporťáku se stáhla. Rychlostí zvířený vítr je uhodil do tváří a zvedl Silvaniny vlasy. Gino neklidně polkl a ošil se. Silvana si všimla jeho rozpaků a znovu se zasmála : „Klid. Chápu, že nejsem typ holky, kterou bys chtěl představit rodičům. „Mě bys taky nechtěla představovat rodičům, to si piš,“ odvětil Gino. Byl fascinovaný Silvaninýma opálenýma rukama a prsty s dlouhými pěstěnými nehty. Otřásl se vzrušením při představě jak se mu zarývají do zad. Ano, v tuhle chvíli se skutečně necítil jako kluk, kterého by šlo přivést před rodiče. Taky měl teď v hlavě docela jiné věci. Nátáhl ruku a vzal Silvanu za štíhlé zápěstí. Objal ho prsty a pomalu postupoval téměř až k lokti. Políbil jí na rameno, pak na krk.

„Byl jsi už na některé z longbeachských pláží?“ navázala. „Tak trochu, jsem tady teprve krátce,“ zalhal Gino. „Nejvyšší čas to napravit,“ řekla Silvana. Sjela na malé parkoviště, kde zastavila. Vystoupili, přešli parkovišťátko, na které navazovala cestička poskládaná z velkých červených kamenů. Gino, pro kterého bylo moře od malička neodmyslitelnou součástí každých prázdnin, se zhluboka nadechl slané vůně. Silvana se do něj zavěsila a jednou rukou mu nedbale začala čechrat vlnící se vlasy. Po pár metrech odbočili z cestičky na písčitou pláž. Teď už bylo dobře slyšet líně se převalující vlny u břehu. Vidět nebylo nic, kolem dokola vládla dokonalá tma. Po chvíli se Gino přece jen rozkoukal a v odlesku světel z města viděl moře, tak tmavomodré, že splývalo s černou oblohou, na které se mihotalo pár hvězdiček.

Když se Gino otočil, uviděl Silvanu, jak si z kabelky vytahuje cigaretu a zapalovač. Jen co se ohýnek rozhořel a vítr k němu donesl kouř, bylo mu jasné, že tady nejde o obyčejnou cigaretu. „Tráva?“ zeptal se. Přikývla : „Doufám, že nejseš tak upjatej, nic na tom není. Nejedu v drogách.“ „Klid, mě to nevadí, vážně.“ „Chceš?“ Silvana mu podávala cigaretu. Gino krátce zaváhal, ale pak si ji vzal. „Abys věděla, nikdy to se mnou nic zvláštního nedělalo,“ řekl. Podařilo se mu nerozkašlat se, což vzhledem k tomu, že to byla dlouhá doba od chvíle, kdy měl naposledy v ruce cigaretu, nebylo špatné. Silvana k němu přistoupila blíž a drobnými polibky mu přejela po čelisti. „A co já? Dělám s tebou něco zvláštního?“ zeptala se sametovým hlasem. Gino jí hřbetem ruky sjel po tváři, přes krk až k temeni hlavy, kde jí lehkým tlakem donutil trochu zaklonit hlavu. Pak jí políbil. Instinktivně vycítil, že se Silvanou nemusí zacházet nijak opatrně a jemně. To bylo přesně to, co v tu chvíli potřeboval. Zahodil cigaretu a zašlápl jí do písku. Přitáhl si Silvanu k sobě a rukama jí objal boky. Silvana přerušila polibek a začala ho líbat na krk. Pod prsty cítil tenounkou látku jejích šatů. Přesně jak si myslel, neměla spodní prádlo. Zrovna, když se chystal nahmatat spodní lem šatů, Silvana ho odstrčila. „Tady ne, … pojď se mnou,“ říkala popadajíc dech.

Ukázalo se, že asi sto metrů odsud stál na pláži nízký přízemní domek. Silvana tu zcela určitě nebydlela, protože jí pár minut trvalo, než ve tmě našla skrýš pro klíč od domu a odemkla. Natáhla ruku po vypínači u dveří, ale Gino jí zadržel. Ve tmě to přece bylo mnohem víc vzrušující. Patou zabouchl dveře, Silvanu k nim přitiskl a znovu jí políbil. Byl to dlouhý, hluboký polibek, který náhle přerušil, aby se mohl věnovat jejímu krku a výstřihu. „Budu věřit tomu, že tohle není vloupání a že majitelé nejsou doma,“ zachraptěl jí do ucha. Silvana dobře nacvičeným pohybem zvedla nohy ze země a ovinula je kolem jeho boků. „Ne, ten dům patří mo…“ Nedokončila, protože Gino využil toho, že se jí vyhrnuly šaty až někam k pasu a ruku nasměroval na její stehno. Vzrušoval ho její zrychlený dech i teplá kůže. Ve slabinách ucítil dobře známé brnění.

Silvana mu pak dokázala, že v domě sice nebydlí, ale perfektně se v něm vyzná. Dovedla ho přímo do ložnice. Tam, v chladivých hedvábných pokrývkách si konečně mohla naplno vychutnat jeho pružné tělo.

Ráno byla obloha potažená ocelově šedými, mraky. Když se Silvana probudila, postel vedle ní zela prázdnotou. Nejdřív si pomyslela, že se Gino stihl ztratit. Pak se posadila a uviděla ho stát u prosklených dveří, které z ložnice vedly na verandu. Už na sobě měl kalhoty, ostatní svršky se stále válely po zemi. Gino jí nevnímal, ramenem se opíral o prosklenou výplň a byl ztracený v myšlenkách. Proto sebou trochu trhl, když Silvana, s přikrývkou omotanou kolem těla, sklouzla z postele, přišla k němu a jednu ruku mu ovinula kolem pasu. „Myslela jsem, že už budeš pryč, Gino.“ „Nechtěl jsem odejít, dokud se nevzbudíš.“ Stále se díval na moře, i když ho začala hladit po zádech, nijak nereagoval. Pak se najednou otočil. „Než půjdu, chtěl jsem ti říct, že bychom to mohli někdy zopakovat,“ navrhl. „Zrovna to jsem ti chtěla říct. Byl jsi totiž nejlepší kluk, kterýho jsem za dost dlouhou dobu měla. Ale řekla bych, že nemá cenu ti říkat, jak jsi dobrej v posteli,“ řekla Silvana. Potom dodala : „Nešokuje tě to?“ „Která část? Proč by mělo. Taky se nechci vázat.“ Sklonil se a sebral ze země tričko. Přetáhl si ho přes hlavu a políbil jí na rty, tak nenuceně, jako by to bylo pouhé dokončení navyklého pohybu. „Takže, uvidíme se kdy? Budu tady jen asi něco přes měsíc, pak na dost dlouhou dobu odjíždím.“ „Tak to abychom toho využili. Přijď kterejkoli večer do Escapady. Jsem tam skoro pokaždý.“
O chvíli později se za Ginem zabouchly dveře. Silvana počkala u okna, dokud ho neuvidí odcházet. Šel bez jediného ohlédnutí. Usmála se pro sebe. Jeho nezávislost jí imponovala.

Gino přišel domů nepovšimnut. Vrátil se právě uprostřed debaty, kterou ostatní vedli v kuchyni. Proklouzl k lednici, měl hlad jako vlk. „Už jsme po snídani,“ upozornil ho Jack. Gino pokrčil rameny. Dokázal se o svůj žaludek postarat sám. Naložil si vrchovatý talíř a hned se do toho pustil. „Člověče, aby na nás něco zbylo k obědu,“ smál se Chris. „Ty s tím naděláš, dojdu nakoupit, abys nevyhladověl,“ odsekl Gino. „Ó-ho, ty jsi nějakej milej. To ti ta slečna asi nebyla moc platná,“ provokoval Jack. Kimi se Sammym mlčeli. Pouze Sammy netrpělivě poklepával do ruličky svinutým časopisem o okraj stolu. „Jdi se vycpat,“ poradil Gino Jackovi. Měl trochu špatné svědomí, kvůli tomu, že tam včera Sammyho s Kimim nechal a bez jediného slova se vytratil. Jistě, byli to velký kluci, domů trefili i bez něj. O nic nešlo, ale nejdřív je málem na kolenou prosil, aby šli s ním a pak se na ně vykašlal. Gino se na ty dva pátravě podíval. Sammy mu věnoval chladný pohled. „Můžu se aspoň zeptat, kde jsi byl?“ pokračoval Jack. „Na pláži a tak,“ pokrčil Gino rameny a zakousl se do šunky. „To musela bejt v noci pěkná kosa, ne?“ zubil se Chris. Gino znovu pouze pokrčil rameny. Měl za to, že do toho Chrisovi nic není. „Vidíte to? Když jsem já měl rande, to byl zvědavej jako opice a sám najednou mlčí.“ „Třeba mám důvod!“ vyhrkl Gino náhle. Jack protáhl obličej a strčil do Chrise, který mu oplatil podobnou grimasou.

Gino se stáhl do sebe. Věděl proč se nechtěl svěřovat se Silvanou. Za předešlou noc to poznal až moc dobře. Byla stejná jako on. Hladce šla ze vztahu do vztahu, aniž by přitom některá z jejích známostí byla delší než pár týdnů. Pouze s Caterinou to bylo jiné, ale to už bylo dlouho. Pokaždé, když se vrátil ze svých dobrodružství, nebo, když se ráno co možná nejtišeji loučil s jednou z těch dívek, se snažil, aby na to máma nepřišla. Vždycky na to přišla. Poznala to na něm, poznala to na tom, jak se ráno tváří. Sex byl jedna věc, ale ten pocit ráno, když se probudil vedle děvčete, co sotva znal. Ten pocit, když se na něj máma tak dívala a její oči mu to jasně připomínaly. Že je jako on, jako jeho otec …

„Co takhle se vrátit k původnímu tématu,“ řekl Sammy netrpělivě. „Co chceš ještě probírat? Danny nám to napsal docela jasně a výstižně. Od března do srpna papá L. A. Já osobně se toho nemůžu dočkat. Pokud ovšem v tom přívěsu nebudu spát s Chrisem, protože ten když chrápe, tak se třese celej barák,“ řekl Jack. Chris se zatvářil pohoršeně. „No a teď, když se naše sluníčko konečně ukázalo,“ pokračoval Jack vesele a počechral Ginovi ofinu : „tak snad můžu jít k Biffovi ještě trochu nahnat svaly do toho zejtřejšího focení.“ Na to Jack s pískáním opustil dům. „Nebere něco, že je takovej veselej?“ ozval se Kimi. Sammy si významně odkašlal. „O čem jste to mluvili? Já totiž nechápu vůbec nic,“ řekl Gino s patrnou úlevou v hlase. „Danny nám dneska ráno poslal mail. Ukázalo se, že na tom pracoval od prosince, ale neřekl nám o tom, protože jsme ještě neměli za sebou ani první koncert a tak … To si přečteš sám. Podstatný je, že máme hotovej program turné. Ty data už jsou pevný, kvůli předprodeji. No, podívej se na to sám,“ Sammy mu podal vytištěný list papíru, na kterém byla dlouhá řada jmen měst a dat. Ginovi chvíli trvalo, než to pročetl a strávil. „Od 3. března do 28. srpna? Tomu říkám turné,“ vypravil ze sebe nakonec. Po zádech mu přeběhl mráz. „To je pocit, co? My se od rána nebavíme o ničem jiným,“ řekl Chris. „A ten přívěs, nebo o čem to mluvil?“ ptal se Gino, stále nevěřícně hledící na černá písmenka na bílém papíře. „Jo, to je ta vtipná část. Danny nám totiž připravil překvápko. Po Americe totiž budeme jezdit v přívěsech. Budem tam spát, jíst, zkrátka všechno. Pokud zrovna nebudeme v některým z těch měst, kde budeme koncertovat,“ řekl Kimi. „Stejně pořád nechápu, kam naskládáme všechny ty krámy, jako techniku a tak,“ přemýšlel Chris. „Kdybys to čet’ do konce … Danny tam jasně píše, že zatímco my pojedem v těch přívěsech, naše věci se povezou zvlášť,“ vysvětlil Kimi trpělivě. Gino položil papír na stůl. „Pánové, to teda bude něco!“

K Biffovi se vypravili všichni. Biff sám tam byl a s velkou chutí dohlédl na to, aby dostali řádně do těla. „Dost, Biffe, nebo nás úplně odděláš. My máme zejtra focení, chápeš, musíme vypadat trochu k světu,“ smlouval Jack. Biff mávl rukou : „Přece nejste z cukru! Něco vám řeknu, když vás teď „oddělám“, přijdete domů a padnete do postelí jako podťatý. Do zítra se vyspinkáte do krásy, to mi věřte. Moje žena to tak dělává. Nic není lepší než si pořádně zacvičit.“ „Může být. Ale masáž by byla ještě lepší,“ mínil Kimi. „ Jestli chceš masáž, jsem k dispozici. Stačí říct,“ nabídl Biff. „Nebo já,“ ozval se za nimi stojící Paul a mnohoslibně se usmíval. „Eh, díky, snad někdy jindy,“ vytáčel se Kimi k nesmírnému pobavení obou dvou.

Nazítří přišli do studia. Bill už na ně čekal. Vzal je do svojí kanceláře, kde byla Connie se svým týmem a také Manu a Nando, aby probrali následující focení.

Ukázalo se totiž, že Bill s Connie mají velké plány. Dokonce tak velké, že by to Connie nedokázala odfotit sama a přizvala si na pomoc pár svých kolegů. Z nichž jeden měl za úkol pouze dělat fotky ze zákulisí. „To nás bude fotit jak se někde převlíkáme?“ žasl Sammy. „Docela jsi to trefil. Na tyhle věci jsou fanoušci jako diví. Ale neboj, trochu soukromí vám přece jenom ponecháme,“ řekla Connie. „Jako třeba na záchodě,“ vložil se do toho Chris. Na to Connie pro jistotu nereagovala.

Focení jim nakonec zabralo skoro celý týden. A Connie měla radost z dobře odvedené práce. Ačkoli jak dobře byla odvedená uvidí teprve, až fotografie vyvolá. Pustila se do toho ještě ten večer, co skončili. Další den pokračovala se svými asistenty a když se začalo stmívat, byli hotovi. Connie poděkovala kolegům a asistentům. Pak vzala objemné desky se zvětšenými fotkami a vzala si je domů, aby si je pořádně prohlédla. Fotky se povedly. Nejen to, byly opravdu hezké. Kluci sice do profesionálních modelu měli daleko, ale jim se z nich podařilo vydolovat to nejlepší. Takže ve výsledku vypadali dobře, klidně a vůbec ne zženštile, jak někdy ty boybandy na fotkách vypadají. Všechny fotografie, uspořádané do jednotlivých sérií si několikrát prohlédla. Nakonec z každé série vybrala tu nejlepší. Z těch budou pěkné plakáty do dívčích časopisů, pomyslela si trochu zlomyslně. Líbily se jí všechny obrázky, ale nejpyšnější byla asi na tu poslední, výjimečně focenou na černobílém filmu. Tady byli kluci opět pohromadě. Aby to na černobílé fotce vyniklo, měli na sobě černé kalhoty a bílá trička s dlouhými rukávy. Scéna byla focená téměř z profilu. Měli nakročeno k dveřím před sebou, nad kterými byl nápis STAGE. Protože byla pořízená jako poslední, byla na nich patrná úleva, i jakási uvolněnost pramenící z toho, že si už na cvakání fotoaparátu zvykli. Uvolněně se bavili, jakoby nic kolem sebe nevnímali a šli na pódium dělat to, co umí nejlíp. Nebylo divu, že se právě tahle fotka Dannymu a Goldsteinovi tolik líbila, že z ní nechali udělat plakáty pro nadcházející First Strike Tour.

„Abys nedostal otravu krve,“ poznamenal Kimi, který byl náhodou u toho, jak se Gino svlékal a oblečení rovnou pěchoval do pračky. „Proč prosím tě?“ nechápal Gino. „Se podívej,“ řekl Kimi a v zrcadle mu ukázal zarudlé škrábance, co měl na zádech. „Hm,“ pokrčil Gino rameny. Kimi se nadechl. Ne, že by se mu nedostávalo vzduchu, spíše chtěl získat čas. Do tohohle se mu nechtělo. Dopředu věděl, že Gino má svou hlavu a udělá si co bude chtít, ať mu tady bude říkat co chce. Přesto to udělal a pověděl Ginovi co se se Sammym dozvěděli od těch holek v Escapadě. Na Gina to neudělalo viditelný dojem. „Neříkáš mi nic, co bych už nevěděl,“ řekl. „Proč to vůbec děláš?“ zeptal se Kimi. „Chci žít, pobavit se. Hele, Kimi, buď v klidu. Ta holka pro mě nic neznamená, já pro ní taky ne.“ „Mohl by sis najít normální holku,“ broukl Kimi. „To máš pravdu. Ale nechci se vázat. Na to jsem ještě mladej, nemyslíš? Podívej se na Sammyho, ten je už teď zkroušenej z toho, že na půl roku zmizí z L. A. a nechá tady Michelle. Tohle nechci, zatím ještě ne,“ řekl Gino. Usmál se a vyšel do chodby. „No dobrá, ale co ta marihuana?“ zeptal se Kimi o poznání útočněji. Na pár jointech mu nesešlo, ale každý přece ví, že od trochy trávy k opravdu nebezpečným tvrdým drogám chybí jen málo. Kolik narkomanů takhle začínalo. Gino se otočil a podmračeně si ho chvíli měřil : „Do toho ti myslím nic není.“ Tím rozhovor ukončil a šel k sobě do pokoje. „Já myslím, že je. Sakra,“ zaklel Kimi polohlasně.

Kimiho promlouvání do duše nezměnilo zaběhnutý rituál posledních dní. Po večeři a někdy i před ní se Gino sebral, odešel a vrátil se až ráno. Stejně tomu bylo dnes. Pouze s tím rozdílem, že dnes je opustil také Jack. „Nezapomeňte, že zítra máme schůzku s van Rofflerem!“ připomínal jim Chris

„Ty dneska nemáš rande?“ popíchl Sammy Chrise. „A ty?“ oplatil mu Chris. „Taky ne. Michelle si narozdíl od nás nemůže dovolit vyspávat do jedenácti. Má práci a kromě toho si teď chce udělat něco jako test, nebo jak se tomu říká, aby mohla dělat na dětském,“ pochlubil se Sammy. „Dobrá zpráva je, že teď na to bude mít spoustu času, když ty si budeš jezdit po světě,“ řekl Chris. Na to se Sammy tvářil všelijak. „Ber to tak, že aspoň nebude mít čas na frajery,“ zažertoval si Chris. „Taková Michelle není. Ona to chápe, že to jinak nejde. A přiznám se, že i když jsem nerad, že jí tady tak dlouho nechám, nemůžu si pomoct, ale jsem děsně natěšenej. Co ta tvoje Patricia, jak ta to bere?“ Chris pokrčil rameny : „Normálně. Pracuje v Goldstein records dost dlouho na to, aby věděla jak se věci mají. Půl roku je dlouhá doba, tak si nic neslibujeme. Až se vrátím, tak se uvidí,“ svěřil se Chris. „Mít tak vaše starosti,“ smál se Kimi. „Ale, na tu oslavu se mnou půjde, abyste věděli,“ upozornil Chris. Pak se rozhovor stočil na téma Jackových narozenin.

Gino měl schůzku se Silvanou v jedné diskotéce. Třebaže už byla tma tmoucí, přišel právě když se zábava rozjížděla. V hlavě mu ještě dozníval rozhovor s Kimim, proto se se Silvanou přivítal ledabyle. „Co je s tebou? Vypadáš duchem nepřítomnej,“ řekla nepříjemným tónem, aby mu dala najevo, že je pro ní otázkou několika minut sehnat si jinou společnost. „Potřebuju vypnout, to je všechno,“ řekl a konečně se s ní přivítal.

Dalším charakteristickým rysem jejich vztahu bylo, že se nikdy nelíbali na veřejnosti. Gino byl rád, už takhle se předešlé večery dvakrát stalo, že ho poznali paparazziové slídící po los angeleských klubech po hvězdičkách, které by nachytali na švestkách. Vyšel z toho jenom z fotkou, na kterou se přirozeně vmáčkla i Silvana. Slovem to nezmínila, ale Ginovi bylo jasné, že ona ví kdo on je a že by z jeho popularity ráda získala něco pro sebe.

„Už vím, čím ti zvednout náladu. Počkej tady, vrátím se,“ řekla a nechala ho sedět na baru. Po nějakých deseti minutách se vrátila. „Pojď se mnou,“ zavelela. Odvedla ho do nejzazší části klubu, k místu, kde seděl potetovaný chlapík. Když jí uviděl kývl na pozdrav. Ginovi se chlap nelíbil, ale záhy zjistil, že Silvana jde za někým jiným. Byl to muž, či spíše ještě kluk. Malý, hubený, s vyholenou hlavou a zvláštním výrazem v očích. „Ahoj, C. Tady Gino by potřeboval trochu povzbudit. A já taky, když na to přijde, co nabízíš?“ řekla. „Moment, to tady prodává drogy?“ došlo Ginovi. Nelíbilo se mu to ani za mák. Majitelé klubu o tom pravděpodobně nevěděli a kdyby ano … „Víc křičet bys nemoh, zlato?“ obořil se na něj kluk. Silvana se na Gina podívala : „Buď klidnej. Nikdo ti nic nenutí. Není to feťák, ani já nejsem. Jenom se občas potřebujeme dostat do nálady. A C. ví jak na to.“ Gino kdesi v žaludku cítil, že nejlepší, co by měl udělat by bylo vzít zpátečku, nechat Silvanu Silvanou a už se sem nevracet, případně na ty dealery zavolat vyhazovače. „Máš štěstí, dneska jsem měl dobrej den. Mám jenom samý kvalitní zboží, trávu, koks, speed, cokoli si budeš přát,“ řekl kluk. „Tráva bude stačit,“ řekla Silvana. Nakoupila si a už zase vedla Gina pryč, tentokrát ven.
Gino se nejdřív vzpíral si cigaretu vzít. „Ale no tak, posledně ti to nevadilo. Co ty na to, kdybychom to tady zabalili, už se mi dovnitř nechce,“ lísala se Silvana. „Tak dobře,“ svolil Gino a zapálil si cigaretu.

Než dojeli k domku na pláži, byli oba pěkně mimo. Ginovi se točila hlava, ale nevadilo mu to, měl báječnou náladu a Silvana mu v tu chvíli připadala jako ta nejlepší holka na světě. Všechno ostatní pustil z hlavy a zatáhl jí do ložnice.

Zhruba v tu dobu Jack zastavil před motorkářským barem. Ostré metalové kytary hlasitostí soupeřily s motorem jeho Hondy. Vešel do překvapivě velké místnosti zaplněné třemi kulečníkovými stoly, barem se stoličkami, několika stoly, spoustou lidí, převážně v kožených kalhotách, a cigaretovým kouřem. Skoro čekal, že nastane příslovečné ticho. Málokdo mu ale věnoval pohled. Teprve, když se protlačil k baru, se začali dívat nepřátelsky. Nepřekvapilo ho, že barmankou tady byla ta dívka s dlouhými vlasy. „Čau,“ řekl a vylezl na stoličku. Kývla na pozdrav. „Pamatuju si tě, ty jsi ten s tou Hondou,“ řekla. „To jsem. Je tady někde ten Rodi?“ zeptal se. „Zavolám ho,“ řekla a zmizela za korálkovým závěsem, oddělujícím bar od místnosti za ním. Za okamžik se vrátila a s ní přicházel Portorikánec s vyholenou hlavou. Bílý nátělník měl zřejmě proto, aby bylo vidět, že má ruce potetované od shora dolů. „Chullo, tak jsi tady. Chceš se připojit k našim závodům?“ zeptal se. „Chci, ale nejdřív o tom musím něco vědět,“ řekl Jack. Portorikánec si zapálil cigaretu a beze slova k němu natáhl ruku. Jack se mu pevně podíval do očí, sáhl do kapsy a připlácl mu stodolarovku na dlaň. Uvědomoval si, že hovor motorkářů kolem nápadně ztichl a všichni se dívali na ně. „Bien,“ řekl Portorikánec a zastrčil si stovku do kapsy. Dal znamení svým kumpánům a ti se začali zvedat. „No? Řeknete mi k tomu něco?“ nedal se Jack. „Jsou to nelegální závody, tomu doufám rozumíš. To je všechno, co potřebuješ vědět. Buď pojeď s náma, nebo se vrať domů,“ řekl Portorikánec. Jack zaváhal jen na okamžik. Pak šel za ním ven, kde už zbytek party sedlal svoje stroje.

Nejen Rodi, ale ani nikdo jiný mu nechtěl říct kam to jedou. Pochopitelně, byl mezi nimi cizinec, nevěděli, jestli se mu dá věřit. Jeden kluk mu řekl, že už tak je pro ně risk brát ho sebou, když si nemohou být jistí, jestli hned zítra nepoběží na policii a neřekne jim, kde se závodí. Závod se konal na silnici od Torrance směrem na Santa Monicu.

Až tady Jackovi došlo, že tohle není jenom nelegální, ale i nebezpečné. Byla skoro jedna v noci, takže provoz nebyl příliš hustý, ale rozhodně se nedalo říci, že by měli silnici pro sebe. Jenže teď už bylo pozdě couvnout. Vypadal by jako srab.

Na pomyslný start se postavilo pět z nich, včetně Rodiho. Odstartovala je dlouhovlasá dívka. Bleskově se rozjeli jeden za druhým. Míjeli rozsvícená světla aut, která v té rychlosti vypadala jako světelné šmouhy. I přes helmu Jack vnímal hvízdání vzduchu. Těsně sledoval Rodiho, který se hned po startu ujal vedení. Nebylo lehké udržet s ním krok a zároveň se vyhýbat autům kolem nich. Řidiči troubili jako na poplach. Jacka, koleny pevně svírající svůj stroj, napadlo, že policie tu bude co nevidět. Na zlomek vteřiny se zamyslel a Rodi mu mezitím stihl uniknout. Cíl, jenž představovala značka hlásicí kolik kilometrů zbývá k Santa Monice, se rychle blížil. Jackovi bylo jasné, že nevyhraje. Jak by taky mohl, oproti Rodimu byl v nevýhodě. Bylo to poprvé, co jel takovýhle „závod“ a také, třebaže si to přiznával nerad, měl strach. Zvláště ve chvíli, kdy řidič, kterého předjížděl zazmatkoval a lekl se rychlých motorek nebezpečně křižujících silnici. Pouze Jackova včasná reakce zabránila srážce, která by ho v té rychlosti nepochybně katapultovala do vzduchu. Tento manévr ho stál další metry. Rodimu to stačilo k pohodlnému vítězství. Pustil řidítka a složitým gestem dal partě najevo, že se vrací. Obrátil to přímo uprostřed ulice a za skřípění brzd a hlasitého troubení ostatních účastníků provozu přejel do opačného pruhu. Ostatní, včetně Jacka ho následovali. V dálce se ozvaly policejní sirény.

Ráno Gina probudila něčí ruka na břiše. Byla studená, takže nemohla být jeho. Ze vší té marihuany, kterou včera vykouřil ho pěkně bolela hlava. Nejraději by se otočil na druhý bok a zaspal to. Ale ta ruka se mu přesunula na rameno a zatřásla s ním. „Mmmm,“ zahučel podrážděně. „Neříkal jsi, že bys měl vstát co nejdřív?“ zeptala se Silvana. Gino se na ní podíval přimhouřenýma očima. „Já jen, že bude pomalu devět,“ dodala Silvana. „Devět!?“ To ho docela probudilo. Vyletěl z postele, bleskově posbíral oblečení a sotva si nazul boty, uháněl pryč. Silvana si pomyslela, že kdyby chvilku počkal, mohla ho vzít do města autem. Jenže to už byl Gino venku. Ještě za ním nezapadly dveře a už letěl po pláži. Cestou zakopával o rozvázané tkaničky a pokoušel se doobléct alespoň natolik, aby nebudil veřejné pohoršení. Důvodem jeho spěchu byla schůzka, kterou měli s Billem ve studiu. Měli tam přijít v devět hodin. Což bylo před pěti minutami. Gino sprintoval ulicemi jak nejrychleji mohl. Stejně mu to ke Goldstein records zabralo dvacet minut. Zabrzdil u recepce, kartičku projel čtečkou tak rychle, že jí sotva přečetla a už letěl k výtahu. Někdo zrovna jel nahoru. Nervózně podupával asi tak deset sekund, načež se vykašlal na výtah a vyběhl to po schodech.

Do Billovy kanceláře vrazil s půlhodinovým zpožděním. Supěl jako lokomotiva a když se zhroutil na židličku u lakovaného stolu, vyčerpáním se mu zatmělo před očima. „Promiňte,“ vypravil ze sebe zadýchaně. Levou ruku si přitiskl k boku, zatímco pravou položil na stůl a o ní si opřel zpocené čelo. Jenže nikdo nebral ohled na to, že právě předvedl výkon hodný etiopského běžce. Nikdo si ani kamarádsky nezavtipkoval. Všichni mlčeli a čekali, co ostatní. Nakonec Bill poklepal tužku na stůl a mlaskl jazykem. „No, když jsme tady konečně všichni …,“ řekl a věnoval Ginovi vyčítavý pohled. „Kdes’ byl?“ ozval se Kimi. „Zaspal jsem,“ řekl Gino, který konečně popadl dech. „Aha. A my jsme co? My prostě můžem počkat až se pán vychrápe, že jo,“ řekl Kimi jízlivě. „Kdybys spal doma, jako ostatní, mohli jsme si tohle ušetřit,“ dodal Sammy, jen o malinko přívětivěji než Kimi. „To je snad vedlejší,“ zasáhl Bill. Otázku toho, kde Gino přenocoval nepovažoval za zásadní. Kromě toho, byla to jeho věc, jim do toho nic nebylo. Gino se na něj vděčně podíval. Jestli ale čekal z jeho strany nějaké zastání, tak se zmýlil. „Víš, Gino, než Danny odjel, kladl mi na srdce, abych na vás dal pozor, abyste se do ničeho nezapletli. Fakt nevím co řekne na to, že speciálně o tobě se mluví jako o neoficiálním králi los angeleských večírků.“ Gino se zmohl jen na hlesnutí : „Cože?“ „Nečteš noviny? Píše se o tobě pomalu každý den. Jak vymetáš bary a diskotéky až do ranních hodin,“ řekl Bill. Kluci s Ginem drželi alespoň natolik, že ani nehlesli a pouze se dívali na stůl. A přitom by měli o čem povídat. Dobře věděli, že Gino nemohl vědět, že se o něm píše. Přišoural se vždycky ráno a jediné, co ho donutilo vstát před čtvrtou odpoledne byla zkouška. Až Jack se ho z jen jemu známých důvodů zastal. „Tak zlý to zase není. Má smůlu, že si na něj nějakej paparazzi zased,“ řekl s pokrčením ramen. Chtěl to co nejrychleji smést ze stolu. A to ani tak kvůli Ginovi, jako spíš kvůli sobě. O jeho nočním závodění nikdo nevěděl a on by rád, kdyby to tak zůstalo.

„Dobře, nechme toho. Jenom vás prosím, kroťte se, aby zas Danny nemusel mít přednášku na téma „práce s médii“.“ Bill vstal, sebral z parapetu nad topením ruličku a rozvinul ji na stole. Ukázalo se, že je to předpřipravený plakát zvoucí na jejich turné. „Tady bude vždycky konkrétní město a data,“ ukazoval Bill. „Vyvedly se dobře, co říkáte?“ zeptal se Jack. Měl na mysli Conniiny fotky. Ostatní obdivně přikyvovali. „Pěkně nás vyphotoshopovali,“ přisadil si Kimi. Tomu se všichni zasmáli.
„Další věc. Nevím, jestli jste to četli na internetu, ale platinovou desku už nemáte jenom tady ve Státech, ale i v Británii a v Německu. Zlatou pak v Itálii, Francii, Švédsku a Finsku. A pak celou řadu stříbrných a to od Španělska až po Austrálii. Důležité plány na zítra. Do rádií jsme už pustili My World, takže nejvyšší čas začít s natáčením klipu. Ideálně, abychom byli hotoví ještě před Grammy, protože pak začne šrumec. Proto jsme se s van Roflerem dohodli, že začneme zítra. A myslím, že tentokrát se vám to bude fakt líbit!“ „To jsem zvědav,“ řekl Chris.

„On doopravdy nekecal. Tohle je super!“ jásal příští ráno, když se dozvěděli scénář videoklipu. Van Rofler si po právu mnul ruce, tolik chvály od nich ještě neslyšel. Teď ještě jenom, aby to vyšlo.

Podle scénáře byl pomyslným průvodcem celého klipu Chris. Už proto, že tady toho nejvíc nazpíval právě on. Van Rofler si zjistil, že Chrisovým druhým nejpřirozenějším prostředím je místo za barem a za bar ho taky postavil. Odtud se prakticky po celou dobu natáčení nehnul a naléval a míchal drinky tak, jak byl zvyklý. Celý štáb si k němu chodil pro pití, samozřejmě nealkoholické, byli přece v práci. Chris, který byl ve svém živlu se do role tak vžil, že dokonce v jeden moment začal bezprostředně žonglovat s lahvemi a provádět další barmanské kousky. Van Roflera to doslova nadchlo. Ihned požádal Chrise, jestli by to nezopakoval i na kameru. „To bude na videu vypadat báječně,“ mínil van Rofler.

Ostatní si také přišli na své. Van Rofler s nimi scénář důkladně probral a doslova jim ho ušil na míru. Ginova část se odehrávala na pláži. Měli štěstí, počasí bylo nádherné, ale voda ještě nebyla tolik teplá, aby byly pláže zavalené davy lidí. Gino tak dostal příležitost odzkoušet své nové surfařské prkno a předvést své umění ostatním. Oblékl si černo-oranžový neoprén a vyrazil na vlny. Kluci ho tak hlasitě povzbuzovali ze břehu, až jim to van Rofler zatrhl. Jejich povykování mu kazilo záběr. „Člověče, to je neuvěřitelný, co na tom dokážeš. To bych taky chtěl umět,“ říkal Sammy nadšeně. „Jasně, až budem v Miami, dám ti hodiny,“ sliboval rozzářený Gino.

Pro Jacka a Kimiho měl van Rofler rovněž přichystané překvapení. Od Billa věděl o Kimiho slabosti pro adrenalinové sporty a Jackově zálibě v rychlých strojích. Nebylo nic jednoduššího, než to spojit. Zůstali tedy na pláži a pronajali si pro ně vodní skútry. „Fakt? Jů, pojďme na to!“ Kimi skákal nadšením, když se to dozvěděl. Jacka rovněž svrběly prsty, aby to vyzkoušel. Oběma se dostalo krátkého školení a pak mohli vyrazit do vln.

Se Sammym, který neměl tak vyhraněné zájmy jako ostatní čtyři, si van Rofler nevěděl rady. Do chvíle, kdy ho uviděl hrát kulečník. V baru, kde natáčeli s Chrisem byl také stůl na biliár. Sammy, kterého si nevšímali si začal hrát. Ale ne jenom tak obyčejně. Za chvíli se kolem shromáždil celý tým a přihlížel kouzlům, které Sammy dokázal s pár koulemi a tágem. Van Rofler neváhal ani okamžik a začal točit.

Natáčení šlo v celku dobře. Za necelé čtyři dny byli hotovi. Van Rofler se střihačem mohli začít tvořit klip.

Týden se přehoupl k pátku, ani se nenadáli. Sammy, který si na sebe vzal organizaci oslavy Jackových narozenin, měl co dělat. Celé to mělo vypuknout už v úterý. Kamarádi mu naštěstí pomáhali. Jestli si Jack něčeho všiml, nedal to na sobě vůbec znát. Zatímco ostatní se zavřeli v koupelně, kde jim Sammy sděloval jak daleko je s přípravami, Jack seděl u televize a bezmyšlenkovitě se díval na film. Přemýšlel o tom, jestli se má zúčastnit dalšího závodu s Rodim a jeho partou. Rozum mu říkal, aby to nechal plavat, vždyť už minule to bylo o chlup. Jenže touha závodit, být první a nejrychlejší byla silnější. Slyšel, jak bouchly dveře. Počkal deset minut, pak vstal a oblékl bundu. „Kam jdeš?“ zastihl ho u dveří Kimi. Kdoví proč vypadal nabroušeně. Jack pokrčil rameny : „Projet se.“ „Teď? Když je skoro půlnoc?“ „A proč ne? Neboj, tati, já se o sebe umím postarat od svých patnácti let,“ opáčil Jack.

„Tak jsi zase tady, chullo,“ řekl Rodi. „To jsem. A tentokrát jsem přišel vyhrát,“ řekl Jack sebevědomě. V baru, který jako vždy naslouchal každému Rodiho slovu, to zašumělo. Rodi udělal uznalý obličej. „Podívejme, on je fakt závodník,“ řekl. Naklonil se k němu a řekl : „Závodník možná jsi, máš kuráž, ale mě neporazíš.“ „To se dá zjistit. Jen ty a já. Uvidíme, kdo je lepší,“ opáčil Jack. „To chce sázku!“ vykřikl někdo. Přisadil si skoro každý. Jak si Jack mohl všimnout, většina věřila Rodimu.

Když vyrazili na silnici, sám si nebyl jistý, jestli se moc nevytahoval. Celou cestu si umiňoval, že tentokrát se nedá vyvést z míry. Překvapilo ho, že nejedou na obvyklé místo. Když zastavili na odpočívadle, zeptal se na to Rodiho. „Měníme stanoviště každých pár týdnů. Co sis myslel, že se to policajti nedomáknou? Čekali by tam nás. Přece se nechceš nechat zašít, chullo.“ „To nechci,“ zavrčel Jack. Dobře si pamatoval jaké to je skončit na policejní stanici. Nechtěl si to zopakovat. Rodi měl už vymyšlenou novou trasu a hned jí Jackovi vyložil a ukázal na mapě. „Zešílel jsi? Vždyť to je přímo ve městě!“ vyhrkl Jack. Trasa, kterou Rodi naplánoval sice začínala na dálnici, ale brzy se stočila zpět do města. „Bojíš se? Jestli jo, můžeš vypadnout. Začínám mít totiž dost tý tvý věčný připosranosti,“ řekl Rodi a sbalil mapu. Jack ho popadl za bundu a praštil s ním o sloup bilboardu, pod kterým stáli. „Opakuj to a budeš tady hledat zuby do rána,“ sykl mu zblízka do obličeje. Několik kluků z Rodiho party výhružně postoupilo dopředu. „Tranquilo, uklidni se,“ řekl Rodi. Jack ho pustil a Rodi mávl na kumpány, aby se stáhli. „Tak co, jdeš do toho?“ zeptal se a narovnal si bundu. Jack mlčky přikývl. Rodi a celá ta banda mu začínali lézt krkem. O to víc ho chtěl porazit.

Sedli na motorky a vyjeli na dálnici. Zbylí členové party je zpovzdálí sledovali jako vždy, zatímco oni dva nabírali rychlost. Drželi si blízko u sebe, chvíli byl vepředu jeden, pak zase druhý. Takhle se tahali dost dlouho, až do chvíle, kdy se Jackovi podařilo Rodiho předjet a získat výhodu v podobě nákladního auta, které Rodiho zavřelo za sebou na dobu dostatečně dlouhou na to, aby Jack získal náskok. Do „cíle“ nebylo daleko a Jack byl rád. Teď, když jeli ulicemi města, nebylo mu dobře po těle. Stačila drobná chyba, nebo nepředvídatelná reakce některého z řidičů, kteří na ně vztekle troubili, a mohlo to skončit špatně.

A pak to přišlo. Právě, samozřejmě na červenou, přejížděl přes přechod na rohu velké administrativní budovy, vedle které se krčil malý a na první pohled pochybný noční podnik. Na přechodu stála žena, která vyšla právě z toho podniku. Jack ji možná zahlédl koutkem oka jak vstoupila do silnice, aby přeběhla na druhou stranu ke stanici metra. Ve zpětném zrcátku uviděl, jak Rodi ženu nabral. Nevrazil do ní přímo, spíš do ní jenom strčil, přesto jí to v té rychlosti odhodilo zpátky na chodník. Jack se vyděsil a prudce zabrzdil, až se mu zakouřilo od pneumatik. Div, že nepřepadl přes řidítka. Odstavil svůj stroj na chodník a běžel se podívat, jestli se jí nic nestalo. Rodi se mezitím přehnal kolem jakoby nic. Jack zvedl hledí přilby a klekl si vedle ženy. „Jste v pořádku?“ zeptal se. Neměla na sobě žádná viditelná poranění, byla pouze otřesená. „Jo, asi jo,“ zamumlala a stáhla si krátké šaty s leopardím vzorem, které se jí při pádu vyhrnuly. Rodi to otočil a vrátil se. Na ženu se ani nepodíval. „Nech tu štětku. Přestaň si hrát na samaritána a pojeď.“ „Sklapni!“ okřikl ho Jack. „Můžete vstát?“ zeptal se ženy. „Ty jsi vážně idiot,“ zavrtěl hlavou Rodi, sešlápl plyn a odjel. Jack zuřil. Nejradši by ho přizabil. Uklidnil se teprve, když viděl, že žena může normálně chodit. Byla nejspíš v šoku, protože si neuvědomovala, že srazit ji mohl i on. Každopádně by těžko dokázala určit, jestli jí srazil, on, nebo Rodi. Jack sledoval, jak odchází. Teprve, když uviděl modročervené majáčky, uvědomil si hluk sirén policejních aut. Některý z řidičů musel ten incident vidět a zavolal na policii. To Jacka probralo k životu. Naskočil do sedla a co možná nejrychleji ujížděl pryč.

Silvana propletla svoje prsty s Ginovými. Zvedla hlavu z jeho ramene a podívala se na něj. Ve slabém přísvitu měsíce z venku rozeznala jenom to, že byl vzhůru. Druhou rukou měl podloženou hlavu. Nepřítomně se díval někam do stropu, ztracený ve vlastních myšlenkách. Takový býval po milování vždycky. Alespoň hned neusnul. Políbila ho na břicho. Dnes byl nějaký jiný, než obyčejně. Nepohnul se, ani když zapojila jazyk, což na něj jindy zabíralo. Napůl si lehla na něj, aby mu viděla do očí. „Na co myslíš?“ zeptala se. Pokrčil rameny. „Nevím, na nic. Proč to chceš vědět. Myslel jsem, že důvěrnosti tě nezajímají.“ „Nezajímají, to máš pravdu. Já zas myslela, že ti takový vztah vyhovuje.“ Vzal jí za obličej jakoby jí chtěl políbit. Místo toho jí jenom přejel po lícních kostech. „Jsem strašně zkouřenej. Měl bych jít domů, vyspat se z toho,“ řekl. „Vyspat se můžeš tady,“ řekla koketně. „Ne, to radši ne. kluci z kapely by zase měli řeči.“ „Ale, nepovídej. Já vím, jak tě to baví,“ řekla a nechala ho si sednout. „Baví, neříkám, že ne. Ale jde o to, že začínám být dost utahanej. Každej večer někde venku a pak celý noci s tebou. Nechápej mě špatně, užívám si to. Ale jde o to, že musím být k použití, nemůžu si zkrátka dovolit prospat celý den. Navíc mě už pěkně serou ti paparazziové. Kamkoli přijdem, jsou tam …“ „Tak se mnou nechoď. Kdybych věděla, co s tebou ten koks udělá, nedám ti ho,“ urazila se Silvana. „Počkej, já to tak přece nemyslel. Bylo to super, nakoplo mě to jako nikdy a ty jsi prostě úžasná, ale … Hele, nevšímej si mě, jsem nějakej divnej. Je mi z toho blbě. Jdu domů.“ Políbil jí a vstal z postele.

Cestou domů se mu udělalo zle. Kombinace alkoholu a drog nebyla to pravé. Noční, či spíše ranní vzduch mu trochu provětral hlavu. Přesto se domů sotva dovlekl. Co možná nejtišeji za sebou zavřel dveře. Teď toužil akorát po své posteli. Padnout do ní a spát, spát. „Vrátil jsi se nějak brzo, co? Aspoň nepráskej těma dveřma, budíš celej barák.“ Gino zvedl oči. Na posledním schodě stál Sammy. Neodpověděl. Zatočila se mu hlava a on musel zavřít oči, aby ten pohyb zastavil. Celá místnost, včetně Sammyho rotovala jako splašená.

Sammy klidně spal ve svojí posteli, když ho probudilo bouchnutí dveří. Dost hlasité bouchnutí. Rozzlobilo ho to. Když ho v noci něco probudilo, dlouho mu trvalo, než zase zabral. Od dětství měl lehký spánek. Stačilo, aby někdo v domě zachrápal a jeho to hned probudilo. Při pohledu na budík zasakroval. Když už je někdo tak bezohledný, že se vrací domů v půl čtvrté ráno, mohl by v sobě mít alespoň tolik slušnosti, že to bude dělat potichu. Spustil nohy na zem. Vstal z postele a vyšel na schody. Přesně, jak čekal, o dveře se opíral Gino. Sešel schody, připravený mu vysvětlit, že někteří by rádi spali. Pak si všiml, že s Ginem něco je. „Gino, jsi v pohodě?“ zeptal se a položil mu ruku na rameno. Gino něco neurčitého zamumlal, ale Sammyho neošálil. V první chvíli si myslel, že to jen přehnal s pitím. Ale bližší pohled do jeho očí mu prozradil vše. Ucukl, jako by se spálil. Tohle znal až příliš dobře. „Ty jsi se zbláznil! Cos to sakra udělal?“ vyjekl přidušeně.

„Co?“ nechápal Gino. Fantastická nálada, co měl, když odcházel se Silvanou, vyprchala. „Co asi, ty blbče?! Že jsi na drogách. Nenapadlo by mě, že …“ Sammy se tak rozčílil, že nedokázal dokončit větu. Gino, oproti tomu nechápal, co se to s ním děje. „O nic nejde, Sammy. Já nejsem na drogách, opravdu ne. To proto … přehnal jsem to s pitím, to je celý.“ „Kecáš! Myslím, že nepoznám rozdíl mezi tím, když je někdo opilej, nebo zdrogovanej? Kdyby tohle věděl Danny, tak tě zabije.“ Gino se lekl : „Prosím tě, Sammy, neříkej nic Dannymu. Už takhle mám průšvih s tím bulvárem a …“ „To teda máš!“ „Bylo to jen pár jointů,“ Gino zamlčel ten kokain, co dnes zkusil. Tušil, že tím by to bylo ještě horší. „No a co? Hlavně na mě nechoď s těma povídačkama, že marihuana není droga. Protože já ti něco řeknu, většina těch, co začínala s těma „pár jointama“ pak skončila na heráku a podobnejch svinstvech. Tím si říkáš akorát o to, abys skončil na hřbitově, ty zabedněnej debile. Jestli si chceš zničit život, fajn, tvoje věc. Kreténe!“ vychrlil Sammy. Zhluboka se nadechl a dodal : „Já jen nechápu proč tohle děláš. Proč se chceš takhle pitomě zničit?“ Gino se nezmohl na slovo. Pak se se Sammym stala velice zvláštní věc. Přejel si rukou po obličeji, svěsil hlavu a rukou křečovitě sevřel zábradlí. „Sammy? Je ti něco?“ zeptal se Gino vyděšeně. Takhle ho ještě neviděl. Natáhl k němu ruku, ale Sammy ucukl. „Dej mi pokoj!“ vyhrkl podivně zlomeným hlasem. Ještě, než se Sammy otočil a vyběhl po schodech, všiml si, že se mu po tváři skulilo několik slz. „Sammy …“ hlesl Gino. O vteřinku později nahoře bouchly dveře.

Gino se chytil zábradlí a spíš upadl, než si sedl na schod. Sammyho slova mu vířila v hlavě. Co to s ním bylo? Proč brečel? Samozřejmě, že Sammy měl pravdu, měl ji ve všem. Náhle si připadal jako ten největší grázl, jako absolutní troska. Neuvědomoval si, že svým divokým chováním ubližuje sobě, natož, že ubližuje kamarádům. Opřel si hlavu o příčku zábradlí. Do rána měl o čem přemýšlet.



KAŽDÉMU PODLE ZÁSLUH

Jack slyšel všechno, o čem se mluvilo v předsíni. Stál totiž nahoře na schodech. Byl to on, kdo bouchl dveřmi a vzbudil Sammyho. Odešel odtamtud ještě než Sammy vyběhl nahoru. Viděl ho, když zavíral dveře pokoje. Nepřemýšlel o tom, co Sammyho tak rozčílilo a proč se s Ginem hádali. Měl dost starostí sám se sebou. Šel k oknu a otevřel ho dokořán. Před očima viděl tu ženu, co jí Rodi srazil. Jak mohla dopadnout, kdyby jí nabral přímo. Bylo mu z toho zle. Nebyl citlivka, ale tentokrát se mu rozklepala kolena. To, co dělal nebylo pouhé balancování na hraně zákona, ale hraní si se životem. A nejen se svým. Nevěděl, co si počít. Potřeboval to někomu říct. Byly chvíle, kdy měl pocit, že oni všichni jeden před druhým chrání svá tajemství. Ta jeho mu pomalu přerůstala přes hlavu.

Pro svou zpověď si vybral Kimiho. Švéd pochopitelně spal. Až do chvíle, kdy s ním Jack zatřásl. „Co blbneš …“ obořil se na něj Kimi a otočil se na druhý bok. „Jsi vzhůru?“ sykl Jack. „Hluboce …“ odvětil Kimi. „Neptám se, jestli spíš, ale jestli jsi vzhůru,“ upozornil ho Jack. Kimi sebou hodil a posadil se. „No jo, pořád, jsem vzhůru. Co chceš, … ve čtyři ráno.“ Z jeho hlasu bylo jasné, že ho budíček nepotěšil. „Promiň, jestli jsem tě vzbudil …“ omlouval se Jack. Kimi si protřel oči : „Taky bys moh budit někoho jinýho, když máš v hlavě.“ „Já nepil.“ „Tak jo … Co je tak důležitýho, že to nemohlo počkat do rána,“ řekl Kimi odevzdaně. Jack si přisunul židli a začal mu vyprávět jak se seznámil s Rodiho partou a co se stalo dnes večer. „Co ty si o tom myslíš?“ zeptal se nakonec. „Žes’ měl štěstí, že tě nezavřeli.“ „Mluv vážně.“ „Já mluvím vážně. Co chceš, abych ti na to řekl? Nech toho, už s nimi nejezdi, kašli na ně. Když bezpodmínečně musejí zabít sebe, nebo někoho jinýho, nemusíš v tom hrát hlavní roli.“ „Pro tebe je to strašně jednoduchý,“ řekl Jack nespokojeně. „Protože to je jednoduchý, Jacku. Znáš mě, já adrenalin rád. Ale když riskuju, tak sám za sebe. Sám jsi to viděl. Že se jí nic nestalo bylo štěstí, shoda náhod. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“ „To vím i bez tebe,“ zamračil se Jack. „Tak dobrou noc,“ prohlásil Kimi a znovu si lehl. „Ne, počkej …“ „Co po mě ještě chceš? Chtěls’ znát můj názor, tak ho znáš. Teď mě nech spát.“ „Když ty to nechápeš.“ Kimi vzdychl. „Chápu to líp, než si myslíš. Chceš po mě odpověď na otázku, kterou sis odpověděl sám. Takže ještě jednou, nech toho, než se něco opravdu stane.“ „Nemůžu toho nechat. Dokud neporazím toho vejtahu Rodiho. Víš jak mi říká? „Čujo“. Nevíš, co to znamená?“ „Bože, nevím, zeptej se Gina. Konečně to z tebe vypadlo. Ty si prostě potřebuješ dokazovat jakej seš frajer. Proč jsi mě budil, když si stejně nakonec uděláš co chceš,“ říkal Kimi už poněkud otráveně. „Pojeď tam se mnou,“ požádal náhle Jack. „Cože?“ divil se Kimi. „Ty nejsi jako já. Dokážeš si zachovat chladnou hlavu.“ „Jinými slovy, potřebuješ paní na hlídání,“ opáčil Kimi. Jackův obličej se rozjasnil, když pokrčil rameny : „Jsi kámoš, a já ti věřím, že mi pomůžeš, kdyby se něco semlelo. Já jsem prskavka, s tebou se spíš ovládnu. Jenom nakopu Rodimu prdel a jdu od toho, přísahám. Příští pátek a konec, budu zase hodnej.“ Kimiho lichotka zaskočila. Ale protože nechtěl, aby to Jack poznal, pouze řekl : „Tak jo, můžeš se mnou počítat. Ale mám podmínku – kopání do prdele si obstaráš sám. Nerad bych na to předávání Grammy přišel zmlácenej.“ „Domluveno,“ potvrdil Jack. Kimi přikývl. Než Jack zavřel dveře, hodil sebou zpátky do polohy ležmo a spal.

Nálada ráno u stolu byla všelijaká. Pobledlý Sammy se vyhýbal pohledu na Gina, který vypadal, že by se nejraději na místě propadl do sklepa. Jack se zase celou dobu díval z okna a neřekl jediné slovo. Kimi se snídaně ani neúčastnil, vzal si toast a prohlásil, že se jde proběhnout s Meikem. Chris tím pádem nechápal, co se s přáteli děje. „Hele, už mě pěkně serete, vážení,“ řekl ostře. „Co se stalo?“ zeptal se Sammy. „Nevím. A v tom to je. Nikdo mi tady nic neřekne. Každej si jedete na vlastní triko. A …“ Chrise přerušilo zazvonění telefonu. Jack k němu měl nejblíže, tak po něm sáhl. „Ahoj Danny, už jsi zpátky? Jo, je, předám … Pro tebe,“ podal sluchátko Ginovi. Ten si telefon převzal a šel mluvit ven. „To je přesně to o čem mluvím! Všichni jako by jste něco schovávali. Je to trapný,“ zavolal Chris za Ginem. „Říká se tomu soukromí. A ty jsi paranoidní, abys věděl,“ řekl Jack mírně, ačkoli s Chrisem v podstatě souhlasil. „Pchch, našel sis to ve slovníku, nebo opravdu víš, co to znamená,“ zahučel Chris a zvedl se. „Ne, že by v něčem neměl pravdu,“ řekl Jack s pokrčením ramen. Sammy přikývl. Souhlasil, ale také se mu nechtělo zpovídat se ze svých šrámů na duši.“ Gino se vrátil do kuchyně a položil telefon na místo. Sammy ho pozorně sledoval. Měl za to, že dostal od Dannyho vynadáno za to, co poslední dobou dělá. Jestli je to tak, pak je to jenom dobře, pomyslel si. Gino vrazil ruce do kapes : „Jedu teď za Dannym.“ „Jdu s tebou. Musím s ním něco probrat,“ zvedl se Sammy. „Tak jo, nechte mě tady samotnýho,“ rozhodil Jack rukama.

Gino se Sammym mlčky sedli do auta. Jejich cesta do Goldstein records proběhla ve stejném duchu. Gino od řízení tu a tam po Sammym mrkl, ale ten si pohodlně zapřel nohu o přístrojovou desku, v místech, kde byl airbag, a na koleně si něco psal do bloku. Občas zvedl hlavu a zamyšleně se podíval před sebe a pak zase psal. Gino nemusel být velký znalec lidských povah, aby mu došlo, že s ním po včerejším výstupu Sammy nemluví. Nedivil se mu. Do rána o všem přemýšlel a začínal si uvědomovat, že se v posledních týdnech choval jako pako. Hůř než kdy jindy. Hůř, než doma a že tam, třebaže pod dohledem mámy, dokázal taky pěkně vyvádět.

Danny seděl za stolem a psal na počítači. Jak je uviděl, nechal toho a s přátelským úsměvem je vyzval, aby se posadili. „Jak jsi se měl na cestách?“ zeptal se Sammy zvesela. „Výborně! Včera jsem se vrátil z Miami, kde jsem vám domluvil koncert v jednom výborném klubu. Vejde se tam asi tři tisíce lidí, představte si to. Hrozně se divili, že nejdete rovnou do sportovní haly. Já si ale myslím, že pro začátek budou takováhle místa lepší. Už tak se povídá o tom, že váš raketový start je hlavně moje dílo. To mi sice lichotí, ale nemyslím si, že by to byla až tak úplně pravda.“ „To, že se říká,“ řekl Sammy znepokojeně. „Říkají se různé věci,“ odtušil Danny a pronikavě se zadíval na Gina, který se pod tím pohledem o něco víc vmáčkl do sedačky. Věděl, proč si ho Danny zavolal a na to kázání se vůbec netěšil. „Například, že vcelku úspěšně napodobujete Linkin Park,“ řekl Danny. „Fakt?“ odvážil se říct Gino a zavrtěl hlavou. „No jo, ale s tím si nedělejte hlavu. Nikdy neuspokojíte všechny kritiky. Hlavní jsou vaši posluchači a ti se na vás těší. Kromě toho, kdyby jste byli taková „kopie“, těžko by vás nominovali na Grammy. Kromě toho, došly mi na stůl žádosti od dvou produkcí tady ve městě, které by vaše písničky chtěli použít ve dvou svých seriálech. To je dobrá nabídka. A abych nezapomněl, viděl jsem první verzi toho nového videa. Budete nadšení.“ „To van Rofler všechno vymyslel,“ řekl Sammy. „Vždyť jsem říkal, že si ho ještě oblíbíte. On si spolupráci s vámi nemůže vynachválit,“ usmál se Danny.

Po víceméně konverzačním úvodu přišlo to, čeho se Gino obával. „Poslyš, Sammy, co kdybys nás chvilku nechal? Musím s Ginem něco probrat,“ řekl Danny. „Ať zůstane. Stejně už všechno ví,“ řekl Gino rychle. „Uhm. Z toho usuzuji, že víš, o čem s tebou chci mluvit,“ řekl Danny. „Jo.“ „Hele Gino, myslím, že to není tak dávno, co jsem měl podobný výchovný proslov k vám všem. Uvědomuju si, že jste mladý kluci, chcete si žít po svým. To všechno chápu a jak jste si možná všimli, v ničem vás neomezuju. Ale i moje tolerance má hranice. Nechci a nebudu si hrát na otce tyrana. To není můj styl. Ale rád bych od tebe vysvětlení, proč jsi každý den na titulních stranách bulváru. A to nemluvím o tom, co se pod těmi fotkami píše o drogách a chlastu. Opravdu doufám, že to není pravda,“ spustil Danny. Za řeči vstal ze židle a sedl si na stůl. „Ona to je pravda,“ vysoukal ze sebe Gino. Danny vzdychl, ale nepromluvil. To bylo horší, než kdyby křičel a vztekal se. „Danny promiň. Vážně jsem si neuvědomoval, že se chovám jako idiot. Já … jsem blbej.“ „To jsi,“ potvrdil Danny nemilosrdně. „Já už toho nechám. Přestanu blbnout, nestojí mi to za to. Kašlu na bulvár, ale když se vy na mě díváte takhle … Jste jediní kamarádi, který mám. A … a nechci, abys mě vyhodil z kapely,“ vyhrkl Gino. To bylo to nejupřímnější, co od něj kdy slyšeli. „Nenapadlo by mě tě vyhodit. Ne kvůli takovýmhle klukovinám. Protože já stále doufám a věřím tomu, Gino, že ty jsi v zásadě moc hodnej kluk. A že tohle opravdu byla od tebe neuvážená klukovina. V zásadě se pořád nestalo nic tak strašného. Já jen chci, aby sis uvědomil, že s drogama není sranda. Rachel pracuje v léčebně drogově závislých, tak snad vím o čem mluvím. Kdo do toho jednou definitivně spadne, málokdy najde dost síly, aby se z toho vyhrabal.“ „To můžu potvrdit,“ řekl Sammy potichu. Podle toho, jak se na něj Danny podíval, pochopil, že ho slyšel. „Ne z vlastní zkušenosti,“ dodal zastřeným hlasem. „To jsem rád,“ kývl Danny. „To se nestane Danny, slibuju,“ řekl Gino.

Přerušil je vpád Kimiho a Meika. Hlavně Meiko vletěl dovnitř jako neřízená střela. Na vodítku za sebou přitáhl Kimiho. „Pardon, že sem tak vpadám,“ omlouval se Kimi. „To je v pořádku, už jsme skončili,“ řekl Danny, čímž dal Ginovi najevo, že kázání je u konce. „Aby ne, už je to velkej pes,“ smál se Sammy. Meiko za těch pár týdnu neuvěřitelně vyrostl. Teď pobíhal od jednoho k druhému a všechny je nadšeně olizoval. Sammy se pak vytasil s tím, proč vlastně přijel s Ginem. Řekl Dannymu o chystané oslavě narozenin. „Něco už jsem slyšel od Billa. Akorát jsem se nejspíš přeslechl, když říkal něco o jachtě.“ Sammy se zasmál : „To jsi se nepřeslechl. Najmout jachtu je přesně to, co máme v úmyslu. Mimochodem, už jsme s Billem jednu našli, budete valit oči. A je toho víc …“

Zatímco Sammy říkal Dannymu o jejich plánech, Chris se rozloučil s Patricií a protože byl poblíž, zamířil do zubařské ordinace svého otce.
Ještě předtím se jí ale zeptal, jestli by s ním nešla na oslavu. „Já bych moc ráda. Ale opravdu mě chceš sebou? Budeš tam mít kamarády …“ říkala Patricia. „Pat,“ přerušil ji Chris : „neptal bych se tě, kdybych nechtěl, abys tam se mnou šla. Budou tam lidi, který znáš, myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit. Navíc, kdy jindy budeme mít možnost být na padesátimetrový jachtě? Kromě toho, jeden z těch kámošů tam taky bude mít přítelkyni a vsadím se, že Danny přivede Rachel. Nemusíš se bát, že bys tam na nás byla sama.“ Patricia se usmála : „Přesvědčil jsi mě, půjdu ráda.“ „Skvělý, tak se měj hezky, zavolám,“ políbil jí na rozloučenou.
Pak šel za tátou. Měl štěstí, zrovna neměl žádné pacienty. „Copak, máš problémy se zuby?“ ptal se táta. Chris si sedl do zubařského křesla. Byl na něj zvyklý odmalička, takže se ho, narozdíl od mnoha lidí, nebál. „To ne, zuby mám v pohodě. Mám pocit, že vás poslední dobou moc nevidím.“ „To je pravda. Od Vánoc jsi se nezastavil.“ „Fakt je to tak dlouho?“ Chris se zastyděl. „Jediné tvé štěstí je, že voláš mámě.“ „Máme toho teď moc.“ „Já vím, proto také nic neříkám,“ řekl táta. „Tak fajn, tati, zítra přijdu na oběd.“ „Ty už jdeš?“ divil se táta, když Chris seskočil z křesla a šel ke dveřím. „Uhm. Zůstal bych dýl, ale za prvé, tam už budeš mít pacienty, a za druhé, za chvíli by jsi mě začal přemlouvat, ať si to ještě rozmyslím a jdu na školu.“ Táta se na syna zadíval a zahrozil mu prstem : „Jednou toho budeš litovat, že jsi mě neposlouchal.“ „Jednou je daleko, tati. Důležitý je teď. Kromě toho, chystáme se na turné, mám jiný starosti,“ zahlaholil Chris a byl pryč.

Táta se za ním okamžik, nebo dva díval. Pak si zavolal dalšího pacienta. Co mohl taky dělat jiného. Chris byl tvrdohlavý po něm. A byly chvíle, kdy mu silně připomínal matku.

Před Goldstein records se rozdělili. Kimi, který nechal Meika v Dannyho péči, zamířil k Biffovi. Sammy s Ginem sedli do auta a jeli domů. Jack byl pryč, takže zůstali sami. Gino byl rád, aspoň měl konečně příležitost promluvit si se Sammym. Šel za ním do pokoje.

Sammy seděl u stolu a něco psal. Lépe řečeno, poklepával si tužkou o zuby a zíral do zdi. Gino zaklepal na rám dveří. „Můžu?“ zeptal se. Sammy se ohlédl a přikývl. Gino vešel, stoupl si doprostřed pokoje a tam se pohupoval na špičkách. Bál se dalšího nepříjemného rozhovoru a nevěděl jak začít. „Komu píšeš?“ chytil se spásné otázky. „Nikomu, to není dopis. Hraju si s jedním textem. Nejdřív jsem chtěl upravit jeden ze svých starých, ale pořád to nebylo ono, tak jsem začal nanovo,“ vysvětloval. „A ukážeš mi ho?“ „Ještě ne, později. Zatím je to taková sentimentální blbost, k smíchu.“ „Aha. Já myslel, že děláš na tom švédským,“ řekl Gino. Sammy s Kimim totiž nedávno přišli s nápadem, že na příštím albu by mohla být písnička výhradně ve švédštině. „Ten je rozdělanej. Čekám na Kimiho, to bez něj dělat nemůžu.“ „To je mi jasný. Budeš se mi smát, ale začal jsem tak trochu psát takovou jednu věc. Je to italsky, ale moc mi to nejde.“ „Potom mi to ukaž, mohlo by mě něco napadnout. Ne, že bych uměl italsky, ale to mě nezabije, když už můžu psát ve švédštině,“ odvětil Sammy. Gino se zasmál.

„Přišels’ jen tak, nebo něco potřebuješ,“ řekl Sammy zase o něco odměřeněji. Dal mu tím na srozuměnou, že s ním sice mluví, ale včerejšek mu pořád neodpustil. Gino si sundal jeden z prstýnků, které nosil a převracel ho v dlani, než sebral odvahu. „Chtěl jsem si s tebou promluvit o včerejšku,“ začal. „To je dobrý. Byl jsem tam, když jsi mluvil s Dannym, vzpomínáš? Všechno jsem slyšel.“ „Ano, ale byl jsi tam i včera v noci a … mám skoro úplný okno. Už jenom to mě přesvědčilo o tom, že to svinstvo brát nechci. A se Silvanou se rozejdu. S Kimim jste měli pravdu, je to potvora. Vůbec by mi nevadilo, že kromě mě má asi tři další, ale když mi začala podstrkovat drogy… Nebyla to jen její vina, uznávám, že jsem si tu trávu bral sám. Ale pak mě přemluvila i do kokainu a to už bylo moc. Začal jsem se bát, že bych do toho moh spadnout. Protože se mi to líbilo a moc. Jednu chvíli jako by ses vznášel, máš úžasnej pocit, ale pak ti je mizerně. Zvlášť, když víš, že kvůli tomu kámoš brečel.“ Podle toho, jak se Sammymu rozšířily oči, poznal, že ho poslední větou zaskočil. „To nebylo kvůli tomu,“ zamlouval to Sammy. „Tak proč? Co se ti stalo?“ naléhal Gino. Sammy vstal, otočil se k němu zády a zavřel zápisník. „Protože jsi mi připomněl mou sestru. Zabila se kvůli drogám. A když jsem tě tam tak viděl … mockrát jsem jí viděl vracet se domů ve stejným stavu, nebo i horším …“ Sammy zavrtěl hlavou ve snaze zahnat slzy, které mu vstoupily do očí. Neměl tušení, proč to říká zrovna teď a proč tím, komu to svěřuje je Gino. Původně měl v úmyslu pouze odseknout, že mu do toho nic není. „To jsem nevěděl. Je mi to moc líto, Sammy,“ vypravil ze sebe šokovaný Gino. „Už jsou to čtyři roky, co umřela. Nikdo přesně neví, jestli pod to auto spadla sama, nebo jí někdo strčil. Ani se tím nezabývali. Stačilo jim, že měla v krvi heroin. Pro ně to byla jen další feťačka. Proto jsem chtěl pryč z Oxfordu. Abych nemusel myslet na to, jak umřela pokaždé, když projdu bytem. A taky to tak bylo. S váma tady je daleko lehčí žít dál a pořád na to nemyslet,“ vyprávěl Sammy, zatímco se pokoušel bojovat se slzami. Gino se hryzl do rtu. „Dokud jsem nezačal blbnout a všechno ti to znova nevrátil,“ dokončil za Sammyho. „Mě je to tak líto s tvojí sestrou. Kdybych to věděl …,“ dodal a spontánně Sammyho objal.

Z přízemí se ozvaly hlasy. Sammy Gina zase odstrčil. Ulevilo se mu, že to mohl Ginovi říct a byl rád, že si to vyříkali. „Prosím tě, neříkej o tom klukům,“ řekl. Ještě se necítil připravený na to, aby kamarádům svěřil nejhorší chvíle svého života. Gino přikývl : „Spolehni se.“ Počkal, až Sammy vyjde z pokoje a šel pomalu za ním. „Tady jste!“ zvolal Jack. „Máme novinky,“ přidal se Chris. Jako vždy, když potřebovali společně něco probrat, šli si sednout do kuchyně.

„Volal mi Nick. Nevěděl, jestli tady někdo je a nějakou záhadnou shodou okolností se nemohl dovolat nikomu jinýmu,“ začal Kimi zeširoka. „Tak jsem měl vypnutej mobil. Jako kdyby hořelo. Mluv radši k věci,“ zamlouval to Jack. Kimi se rozesmál : „Jde o to, že do Grammy zbývá pouhý týden a …“ „Už? To to …“ přerušil ho Sammy. „Utíká,“ vrátil mu to Kimi : „Jo, to jsem taky říkal. Nick chce totiž vědět, co tam budeme hrát. Kdybychom nedej bože vyhráli, musíme něco zahrát. Danny mluvil s organizátory. Byli dost zděšený z našeho požadavku, že nechceme playback. Na takový „hvězdný manýry“ nejsou zvyklý, říkal Danny,“ vykládal Kimi se smíchem. „Aby ne. Každej chce, aby zněl co nejlíp. Bojej se, že bez playbacku to zmršej,“ řekl Sammy. „Zmršej? Co to máš se slovníkem? Kam se poděl náš hodnej Angličánek?“ rýpnul si Jack. „Že jo? Taky jsem si všimnul,“ připojil se Chris. „Dejte si pohov,“ odbyl je Sammy. „Každopádně, se musíme rozhodnout, co budem hrát,“ směřoval je zpět k tématu Kimi : „Můžeme si vybrat dvě písničky.“ „My World, náš nejnovější singl, to je jasný,“ řekl Chris. Kimi se zachechtal : „Je vidět, že až budeš starej, bude z tebe dobrej manažer. Danny navrhoval to samý.“ „Tak nevím, koho to uráží víc, jestli mě, nebo Dannyho. O co, že bys před ním neřek, že je starej? Vždyť je jen o osm let starší než já,“ hloubal Chris. Kimi obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou : „Bože. Tak ne, beru zpět. Ty nebudeš manažer, ale novinář. Už teď umíš překroutit co kdo řekne, aby se ti to hodilo.“ Gino se při zmínce o novinářích zamračil. „Na My World se asi shodneme, ale co vybereme jako druhý? Chci říct, že každej bude čekat First Strike, nebo něco jinýho z našeho repertoáru. Co takhle zahrát něco úplně jinýho,“ navrhl. Chris mu vlepil pohlavek : „Kámo, ty musíš papat nějakou vtipnou kaši, protože poslední dobou jseš samej originální nápad.“ „Áau, hele, klid Signore Cavalfiore,“ ohradil se Gino. Chris se po něm zle podíval. Situaci zachránil Jack. Ten jako jediný netušil, na co Chris odkazuje těmi originálními nápady. Myslel si, že mluvil o předělávce First Strike. Neměl ani tušení o plánech na zapůjčení jachty na jeho narozeniny. „Chlapi, to vůbec není zlej nápad. Naopak. Víte, jaká by to byla sranda, vyběhnout tam a zazpívat nějakou echt komerčku? Něco, co všichni znají.“ „Poslouchej, že tobě se zalíbilo hrát si na boyband?“ zakřenil se Kimi. „To zas ne. Ale řekněme, že jsem si ujasnil, že řezání do kytar není všechno. Tak co bychom mohli zazpívat? V naší úpravě, samozřejmě,“ pobízel přátele. „Show me the meaning of being lonely … This is the feeling I need to walk with … Tell me why I can’t be there where you are …,“ zazpíval Gino procítěně, bez pitvoření. Chris obdivně hvízdl : „Páni Taliáne, ty fakt umíš zpívat.“ „Děkuju. V Turíně jsem chodil na hodiny zpěvu,“ přiznal Gino. „Já taky chodil na zpěv,“ přidal se Sammy.

Sammy jen těžko skrýval pohnutí. Nevěděl, co Gina přimělo zazpívat právě tohle, ale pokud měl být sám k sobě upřímný, doufal, že to kluci neschválí. Tahle písnička, jako by byla o něm a on si nebyl jistý, jestli by měl sílu vylézt na pódium a zpívat ji. Kdysi, když se stalo to s jeho sestrou, napsal něco v podobném duchu. Ten text nevyhodil, ale od té doby ležel na dně jeho šuplíku a jedinkrát se na něj nepodíval.

Nad výběrem se dost pobavili, když jeden druhému předzpívávali nejnovější hity z rádií. „A je to vyřešený,“ řekl Jack. Plácli si na to a poslali Kimiho, ať jejich rozhodnutí sdělí studiu. Nick s Dannym proti jejich volbě nic neměli. Danny řekl, že organizátorům Grammy řekne co a jak. A to, jak se nakonec rozhodnou nechá na nich.

V neděli se sešli s Nickem ve studiu. „Ty děláš i v neděli?“ žasl Jack. „Za to mám klouzavou pracovní dobu. Kromě toho, dělám co mě baví. Vy si snad připadáte jako pracanti?“ řekl Nick. „Ani náhodou,“ uchichtl se Gino. „No vidíš. A přitom jste všichni zaměstnanci studia,“ triumfoval Nick. „Já nechci být zaměstnanec,“ popichoval Gino. „Nebuď. Však můžeš vzít kytaru a jít fidlat do metra,“ rozhodil Nick rukama. Protože to vypadalo, že se Gino chystá namítnout, že na kytaru se nefidlá, nebo, že on na ní ani neumí, usoudil Sammy, že je nejvyšší čas zasáhnout. „Co máme na programu?“ zeptal se. „Představte si, že budeme zkoušet,“ řekl Nick. „Né … Vážně?“ hraně se vyděsil Chris. Nick se ušklíbl. Jejich srandičky ho nedokázaly rozhodit. Začali si zkusmo vybrané písničky mírně předělávat k obrazu svému. Hráli je pořád do kola až do úplného zblbnutí.
Jenže, když už byli skoro rozhodnutí, Nick pokýval hlavou. „Hm, hmmm. Ladí vám to pěkně. Ale …,“ „Ale co?“ ozval se Jack. „Nechci vám do toho mluvit,“ mávl rukou Nick, jakoby si to zase rozmyslel. „Povídej. Už jsi to začal, tak nám to řekni. My tě neukousneme,“ řekl Chris. „Tak jo. Čas se krátí, měli byste se rozhodnout, kterou si vyberete.“ „Což dopadne tak, že se zase pohádáme,“ řekl Kimi rezignovaně. „Tak se aspoň pohádáte tady a ne na zkoušce před Grammy na očích výkvětu hudebního světa.“ „O tom výkvětu by se dalo s úspěchem diskutovat,“ mínil Jack. „Souhlasím,“ kývl Nick : „to ale nic nemění na našem dilematu.“ „Žádný dilema není tak těžký, aby se nedalo snadno a rychle vyřešit,“ prohlásil náhle Sammy a založil si ruce. „To jsem zvědav,“ řekl Nick. „Dívej se, předvedu,“ řekl Sammy tónem teleshoppingového prodavače. Vzal list papíru, roztrhl ho napůl, na každou polovinu napsal jméno jedné písničky. Pak papíry složil do malých čtverečků. „No jasně, že mě to nenapadlo hned. Sammy, ty jsi zkrátka takovej náš slosovatel,“ řekl Jack. „To si piš. Aspoň nemusím poslouchat to vaše věčný dohadování.“ Sammy sundal Jackovi z hlavy kšiltovku, vložil do ní lístečky a promíchal je. Aby si byl jistý, že se nikdo nebude obviňovat z podvodů, nabídl kšiltovku Nickovi. „Já?“ zeptal se Nick. Hrábl po lístečkách, jeden vybral a rozložil ho na koleně. „A máme rozhodnuto,“ řekl.
Večer, když skončili, rozhodli se, že mají nárok na pivo.

Gino se chvíli po osmé zvedl, že půjde. „Kampak? Zase kalit?“ vyptával se Kimi. „Ne, s tím jsem skončil,“ zahučel Gino. „No jasně,“ posmívali se Chris s Jackem a významně se pošťuchovali. „Myslím to vážně. Musím něco vyřídit,“ zamračil se Gino. „Co je mu tentokrát? Ten fakt střídá nálady jako ponožky,“ zaslechl ještě říkat Jacka.

Šel rovnou do Escapady. Jak se podíval k baru, věděl, že se nespletl. Silvanu v nápadných stříbrných šatech bylo těžké přehlédnout. Seděla tam ve společnosti na blond odbarveného chlapce. „Ahoj Silvano,“ řekl. „Gino? Co tady děláš?“ vyhrkla Silvana polekaně. „Hledám tě. Měli bychom si promluvit.“ „Teď se mi to nehodí, nevidíš?“ zamračila se. Chlapec vedle ní nejdříve vykuleně přihlížel, než si dal dvě a dvě dohromady. „Říkala jsi, že mě miluješ,“ pípl vyčítavě a hodil po Ginovi pohledem. „Silvano,“ řekl Gino prosebně. „Můj bývalý, nevím, co tady dělá,“ řekla Silvana svému společníkovi. „Měl bys jít, Gino,“ řekla panovačným tónem v očekávání, že poslechne. Ginovi docházela trpělivost. Nechtěl se s ní hádat a tady, před očima spousty lidí, už vůbec ne. Silvana mu ale nedávala jinou možnost. „Pojď!“ řekl jí. Nečekal na odmítnutí, chytil jí za ruku a od baru odtáhl. „Za chvíli ti ji vrátím,“ řekl ještě jejímu novému příteli. „Au, pusť mě,“ bránila se Silvana. Rozhlížela se kolem po nějakém vyhazovači. Žádný nebyl v dohledu, takže se Ginovi podařilo dotáhnout jí na parkoviště před klubem. Tam se mu Silvana vytrhla. „Ty jsi se snad zbláznil! Co si o sobě myslíš? Že pískneš a já poletím? Nejsem tvůj majetek,“ spustila. Její hlas nabíral na síle a to konečně přilákalo pozornost svalnatého vyhazovače, který si odskočil zakouřit. „Problém, slečno?“ zeptal se. „Ne. Slečna nemá problém, je jen trochu hysterická,“ odrazil ho Gino. Vyhazovač odešel, nechtěl se plést do milenecké hádky. Vzápětí Ginovi přiletěla facka. „To jsi přehnal. My jsme spolu skončili,“ zaječela Silvana.

Gino se nadechl. Ironií bylo, že se s ní doopravdy chtěl rozejít. Vliv, který na něj měla se nedal pokládat za pozitivní a on dobře pochopil varovné signály ze strany přátel. Neměl o Silvaně iluze, ale teprve tady si o ní udělal pravý obrázek.

„To bude nejlepší. Víš Silvano, chtěl jsem ti to říct slušně. Proto jsem přišel. Měli bychom to spolu skončit,“ řekl. „Cože?“ žasla Silvana. Nebyla zvyklá na to, aby se s ní někdo rozcházel. To ona své bývalé odkopávala, když jich měla dost. Teď čekala, že Gino bude škemrat o její přízeň, jak na to byla zvyklá. „Promiň. Bude to tak lepší pro oba.“ „Ahá, takže já pro tebe nejsem dost dobrá?! Ty nafoukanej arogantní hajzle!“ V očích se jí zlostí zablesklo. Pak se zlomyslně pousmála. Zamávala na vyhazovače, který je celou dobu z povzdálí pozoroval. Silák byl hned u ní. „Problém, slečno?“ zeptal se znovu. Gino o krok couvl. Poznal, co má Silvana v úmyslu, ale už nevěděl, jak tomu zabránit. „Tenhle mi nedá pokoj. Obtěžuje mě a koukněte, co mi udělal,“ řekla Silvana vyhazovači a ukázala mu lehce zčervenalé zápěstí. Gino se nepokoušel vyhazovači cokoli vysvětlovat. Ve chvíli, kdy se pokusil prchnout, chytil ho svalovec za tričko, trhnul s ním zpátky a přesně cílenou ránou pěstí do obličeje ho poslal k zemi.
Gino se složil na zem. Ruce si přitiskl k nosu, do kterého ho vyhazovač praštil. Když je odtáhl, uviděl, že se mu spustila krev. Silvana se pohrdavě usmála, zavěsila se do svého zachránce a společně odešli do klubu.
U parkoviště se mezitím shromáždila skupina lidí a přihlížela, jak se Gino sbírá ze země.

Než došel domů, měl přední stranu trička potřísněnou krví, nemluvě o natrženém rukávu. Nebylo divu, že takhle vzbudil pozornost. „Co jsi vyváděl?“ vykulil Kimi oči, když ho uviděl. „Co bys řek?“ zahuhlal Gino. „Co by, dostal nakládačku,“ řekl Jack od dveří do kuchyně a zachechtal se. Gino nebyl ve stavu, kdy by ocenil Jackův smysl pro humor. Kluci ho oba následovali do koupelny. Gino při pohledu do zrcadla na svůj oteklý zkrvavený nos zaúpěl. „Ukaž,“ řekl Jack. „Jáááááu!“ zaječel Gino. „Neblbni, všechny vzbudíš,“ napomínal ho Jack : „Měl jsi štěstí. Zlomenej není, i krvácení ustalo. Stačí vyčistit a budeš v pohodě.“

Jack se ovšem nezmínil o tom, že do rána bude Gino vypadat jako boxer po prohraném zápase. „Ty vole, kdo je ten kluk?“ ptal se Chris a prohlížel si Gina, kterého by skutečně vlastní máma nepoznala. „Dej mi pokoj,“ odrazil ho Gino. „To jste nevěděli, že Talián profesionálně boxuje?“ říkal Jack udiveně. „Včerejší zápas se trochu nevyvedl, ale já jako jeho trenér můžu říct, že titul máme i tak v kapse,“ přidal se Kimi. „Ty fakt boxuješ?“ ptal se Sammy. „Jo jasně, říkají mi Gino Mlátička. Nevidíš, že si z tebe dělaj srandu?“ vrčel, stěží se ovládající Gino. „Omyl hezounku, děláme si srandu z tebe,“ zubil se Jack. „Debile,“ procedil Gino skrz zuby. „Nebuď nevděčnej. To já ti včera poskytoval první pomoc.“ „Co se teda stalo?“ naléhal Sammy. Gino jemu a Chrisovi převyprávěl celou historku. „Ber to z tý lepší stránky, Gino. Když tě složil takovej vazoun, není se za co stydět. Horší by bylo, kdyby tě takhle zřídila ta holka. To by jsi teď lez kanálama," říkal Jack. „Tak už ho nechte,“ zasáhl Kimi.

„Dobře, z jiného soudku. Kamarádi, protože mám v úterý narozeniny, rozhodl jsem se, že si večer uděláme mejdan. Nerad z takových věcí dělám velkou událost, ale říkal jsem si, že třiadvacet je člověku jen jednou. Někam vyrazíme, posedíme u piva a pak se uvidí. Jen nás pět, s ostatníma něco podniknem třeba ve středu. Co vy na to?“ řekl Jack. Zářil jako vycházející slunce. Klukům bylo skoro líto mu tu náladu kazit. Nyní totiž přišla chvíle pro jejich dobře secvičené divadlo. „Říkáš v úterý?“ začal Kimi. „Přesně tak. Dvanáctej únor,“ přikyvoval Jack. Kimi zašoupal nohama a podíval se po ostatních. Teď byla řada na Sammym. „Víš, Jacku, ne, že bychom nevěděli, že máš narozeniny, ale v úterý to asi nepůjde.“ „Jak nepůjde? Pak toho budeme mít hodně, těžko bychom mohli něco podnikat.“ „No právě. Proto Danny tu schůzku s nějakými lidmi od Grammy domluvil na úterý odpoledne. Možná se to protáhne do večera. Přijde na to,“ říkal Gino. Jackův úsměv zvadl jako luční kvítí. „To si děláte prdel,“ hlesl. „Je to blbý, ale nejde s tím nic dělat. Ale zase, ta schůzka má být na jachtě! Představ si to,“ lákal ho Gino. Jack našpulil pusu jako vzdorovité děcko. „Na nějakou jachtu jim zvysoka seru! Kdo to kdy viděl, takovej vopruz zrovna na narozeniny. A vůbec, co chtěj ještě domlouvat, vždyť bylo všechno řečený, ne?“ Kimi pokrčil rameny : „Nevíme.“ „Haha, to budou narozeniny,“ šklebil se Jack.

Kluci počkali, až se vzdálí, načež vybuchli smíchy. „To se povedlo. Ten je nasranej jako brigádní generál,“ řekl Chris. „Byli jsme přesvědčiví?“ zeptal se Gino. „A jak. Sám jsem vám skoro uvěřil,“ řekl Sammy. „Jen jestli jsme to nepřehnali. Aby tam s náma neodmítnul jít. To by bylo v háji,“ přemýšlel Kimi nahlas. „Neboj, je to přece pracovní. A kdyby něco, Danny už se postará, aby s náma šel,“ řekl Gino.

O dva dny později se ukázalo, že Gino měl pravdu. Jack byl od rána strašně nabroušený. Z pokoje vyšel v deset, všechny gratulace k narozeninám odbýval mávnutím ruky, tvářil se jako o pohřbu a kromě pár „ano“ a „ne“ z něj nedostali půl slova.
Když se pak blížila druhá hodina a byl pomalu čas vyrazit a Jack se stále pouze v trenýrkách válel na gauči před televizí, šel Chris za ním. „Kluci už se oblíkají. Měli bychom vyrazit, jestli nechceme přijít pozdě,“ řekl vesele. „Mmmm,“ udělal Jack. „No tak, brácho. Přestaň trucovat. My víme, že tě to štve, ale je to práce, co můžeme dělat. Vynahradíme si to třeba v San Francisku, co říkáš?“ Jack si odfoukl, ale přece jen se zvedl a šel se obléct. „Tak co?“ povytáhl Kimi obočí. „Půjde,“ řekl Chris. Jack skutečně šel. Ale v porovnání s kluky, kteří všichni měli vyžehlené kalhoty a saka, vypadal jako bezdomovec. Schválně si na sebe vzal seprané, otrhané černé džíny. Své duševní rozpoložení doplnil černým tričkem s krvavě rudým nápisem REVOLT. „Nechtěl by ses alespoň oholit?“ zeptal se Sammy. „To teda nechtěl,“ prohlásil Jack a nasadil si sluneční brýle. Gino za jeho zády udělal na Sammyho uznalý obličej. „Jsem docela rád, že to není skutečná pracovní schůzka, protože ten by nám ukázal co je to sabotáž,“ pošeptal mu.

Skutečnost, že místo oslavy narozenin bude muset absolvovat nudné jednání Jacka štvala, ale tak nějak se s tím duševně smířil. Ze všech sil se snažil překonat špatnou náladu. Sedli do auta a kluci si celou cestu k jachetnímu přístavišti povídali a smáli se jako by nic. To Jacka naštvalo ještě víc. Byl připravený Dannymu říct, co si o tom všem myslí.

Vystoupili u přístavu. „Tak pánové, hledáme padesátimetrovou tmavomodrou jachtu jménem Wonder,“ řekl Chris. „No fajn, zkus si jí najít v tomhle mumraji,“ máchl Sammy rukou k rozlehlému přístavišti. „Bože, to snad není takovej problém. Jednoduše půjdem od jedný k druhý a dřív nebo později na ní narazíme,“ usmál se Chris. „Jo a budem tady chodit jak dlouho? Nejlíp uděláme, když se rozdělíme, to bude rychlejší. Kdo jí najde první, nasměruje ostatní,“ navrhl Sammy. „Jak chceš. Jdu s tebou,“ řekl Kimi. „No jo, ale někdo by tady měl zůstat a počkat na Dannyho,“ řekl Chris. Samozřejmě se nikdo neozval. „Já tu zůstanu,“ řekl konečně Jack. „Ok. Dáme vědět kudy se máte dát,“ kývl Gino.

Jen co Gino s Chrisem došli dost daleko a byli přesvědčeni, že je Jack nemůže vidět, rozběhli se k druhému vchodu do přístavu. Tam, jak bylo domluveno, čekali Paul, Nick, Connie, Patricia, Rachel a Michelle. „Ciao signoriny!“ přivítal dámskou část přítomných Gino. „Ahoj, kluci. Danny vzkazuje, že všechno je připraveno. Čeká na váš signál,“ řekla Rachel. „Skvěle. Tak můžem jít na loď, je to odtud kousek,“ řekl Chris a přivítal se s Patricií. Celá skupina se potom vydala k Wonder.

Tam už je čekali Sammy s Kimim, kteří museli oběhnout půl přístaviště, aby pomohli ostatním na palubu. „Je nádherná,“ řekla Connie. „Perfektní. Jak to vypadá?“ zajímal se Gino, sotva vylezl nahoru. „Všechno na svém místě,“ zasalutoval Kimi. „Jste tu brzo. My jsme běželi jako sprinteři,“ řekl Sammy. „Chtělo by to sprchu, co?“ usmíval se Nick. „Skoro jo. Je tepleji, než jsme čekali. Už vidím, jak se usmažíme v těch gorilích oblečkách. Který jsou mimochodem super.“ „Gorilí oblečky?“ nakrčila Michelle čelo. „Počkej a uvidíš,“ usmál se Sammy tajemně a bez ostychu jí políbil.

Danny si připadal jako hrdina špionážního románu. Seděl ve svém autě na dohled od přístavu. Po té, co na jachtě s Billem všechno připravili, se vrátil sem. Zavibrování mobilu ho upozornilo, že je čas. Volným krokem šel k Jackovi, který seděl na sloupku u brány. I Danny měl svojí roli a držel se jí. „Ahoj!“ zahlaholil. „Ahoj,“ odvětil Jack. „Kde máš kluky?“ „Šli hledat tu kocábku,“ máchl Jack rukou. Čekali tam přibližně deset minut. Potom se Danny podíval na hodinky. „Půjdeme. Máme pomalu nejvyšší čas.“ „Ty víš kde je?“ divil se Jack. „Samozřejmě.“ „Aha. Já myslel … to je jedno.“ Danny zamířil ke kotvišti Wonder. Dostatečně pomalu, aby těm na palubě poskytl čas se připravit.

Když vlezli na palubu, nebylo po životě na lodi ani památky. „Ta je, co říkáš?“ Danny se pyšně rozkročil. „Slušná kocábka,“ odtušil Jack, aniž by věděl o deseti párech očí, které ho pozorovaly z podpalubí. Sedl si na pohodlnou sedačku. „Něco k pití?“ zeptal se Danny. Do své role se začínal opravdu vžívat.

„Rozenej kapitán,“ poznamenal Chris na adresu Dannyho. Ostatní se zahihňali. „Pšt!“ sykla na ně Rachel.

„Sodovku,“ slyšeli odpovídat Jacka. A potom : „Neslyšels‘ něco, Danny?“ „Co?“ „Hlasy … možná,“ Jack se podezíravě rozhlédl. „Nesmysl. To je jenom vítr,“ řekl Danny a podal mu minerálku s ledem. „Kde můžou být?“ řekl Jack po chvíli. „Ještě je brzo,“ odvětil Danny s pohledem na hodinky. „Já myslím kluky. To přístaviště snad není tak velký.“ „Najednou se o nás bojí,“ poznamenal Sammy. „Asi má strach, abychom nesletěli z mola a neutopili se,“ řekl výborně se bavící Kimi. „Buďte zticha!“ napomenul je Nick. Pozdě. Jack odložil skleničku a stoupl si. Pátravě se zadíval k podpalubí. „Někdo tady určitě je, Danny. Jdu se tam podívat.“ Než se Jack mohl pohnout a než mu v tom Danny stihl zabránit, vyrušil je další příchozí. „Ahoj, tak jsem to našel,“ zavolal Bill a hrnul se na loď.

Billův příchod byl pro ty v podpalubí smluveným signálem. Zatímco Rachel s Michelle zapíchávaly do dortu svíčky, Nick, Paul a Patricia chystali skleničky a kluci se začali převlékat.

Jackovi docházela trpělivost. Připadalo mu, že kamarádi si udělali cestu kolem světa. „Kde ti volové můžou být?“ říkal polohlasně. Dannyho, ani Billa, jejich nepřítomnost zřejmě ani v nejmenším nevzrušovala. Jack nebyl trpělivý člověk. „Půjdu se po nich podívat,“ řekl a už se zvedal. „Seď prosím tě,“ vyskočil Danny. Podíval se ke dveřím do podpalubí. Co jim tam tak dlouho trvá?
„Jak jste na tom?“ zeptala se Connie kluků. Ti se za přidušeného smíchu oblékali do svých gorilích oblečků. „Už skoro jsme,“ ujistil jí Chris. „My taky,“ hlásil Nick.
„Ohromně vám to sluší,“ chválil je Paul. „Brzdi, Paule,“ ohradil se Gino. „No dovol! Co si myslíš? Vůbec jsem se nedíval, jak jste se převlíkali. Já nejsem „ten“ typ gaye,“ ohradil se Paul. „Ty jsi se díval, jak jsme se převlíkali?“ zeptal se Kimi. „Ne! Vždyť říkám, že …“ zvýšil Paul hlas. „Nechtěli byste toho nechat? Koho zajímá, jaký je Paul typ gaye?!“ krotil je Nick. Do toho zmatku, kdy se jeden druhému pletli pod nohy a hádali se, začal ještě štěkat Meiko. Ty gorilí obleky ho dováděly k zuřivosti. Jaká gorila měla právo sežrat mu Kimiho?

Jack se opět vymrštil ze svého místa. „Ale tentokrát opravdu!“ zvolal. „Copak?“ zeptal se Danny jakoby nic, i když ten hluk ze zdola se nedal přeslechnout. „Něco tady, hm, „štěká“,“ řekl Jack podezíravě.

V tom na palubu vyskočila čtveřice goril s rumba koulemi v tlapách a začala krajně falešně zpívat Happy Birthday, tančit a všelijak poskakovat. Za nimi vyšli Nick s Connie, nesoucí dort ve tvaru a barvě Jackovy motorky, následováni ostatními, kteří se podělili o skleničky a láhev šampaňského. A všichni, včetně Dannyho a Billa se sborově přidali ke zpěvu. Jack pouze otevřel pusu dokořán a klesl zpět na sedačku.

„Všechno nejlepší, brácho,“ řekla jedna z goril, když se přitočila k užaslému Jackovi. Z druhé strany mu Michelle podávala sklenku šampaňského. Jack ani nevěděl, od koho si jí bere. Nemohl totiž spustit oči z křepčících goril. Dvě z nich právě vylezly na střechu zakrývající palubní prostory. Hulákaly a skákaly tam tak dlouho, až jedna z nich zakopla a zřítila se zpátky na palubu. „Do háje!“ zanadávala Sammyho hlasem. Zbylé gorily se prohýbaly smíchy. „Zase se vymlátil. Já z toho kluka nemůžu,“ smála se druhá z goril, co vylezly nahoru. Pak si sundala hlavu a ukázalo se, že je to Chris. „Jseš vpořádku?“ zeptala se Connie té gorily, která spadla. Už byla zase na nohou. „Jasně, nic mi není,“ řekla a sundala si hlavu. Ukázal se jim Sammyho zrudlý obličej. „Proč sebou vždycky musím fláknou právě já,“ stěžoval si na nepřízeň osudu. I zbylé gorily se odmaskovaly. Od mola se ozval potlesk. Byli to Manu a Nando. Přišli právě včas na výstup kluků coby goril, ale nechtěli je rušit. Ostatní se k potlesku připojili.
Říct, že byl Jack zaskočený bylo slabé slovo. Všechno mu to šrotilo v hlavě. „Takže, … celá ta povídačka o někom z pořadatelů Grammy byla vymyšlená,“ řekl. „Tys fakt nic netušil?“ vyptával se Chris. „Ani náhodou. Byl jsem tak našvanej, že mě nenapadlo nad tím přemýšlet.“ „Potřebovali jsme zástěrku jak tě sem vylákat, abys to hned neprokoukl,“ řekl Nando „Sfoukni už ty svíčky. Žvanit můžem potom,“ pobízel ho Kimi netrpělivě. Jack nejdřív dort řádně obdivoval, pak se sklonil a zafoukal do 23 svíček. Potom si připili a ještě jednou popřáli oslavenci všechno nejlepší.

„Ale stejně, přiznejte se, kdo přišel na ten pošahanej nápad s těma gorilíma maskama,“ říkal Jack o chvíli později s plnou pusou dortu. „Můj nápad,“ pochlubil se Chris. „To jsem si mohl myslet,“ pokýval Jack hlavou.

Další překvapení přichystal Jackovi Danny. Právě, když se vydali prohlédnout si loď, ucítili škubnutí. „My plujeme, Danny?“ řekla Rachel. „Ano, plujeme. Máme jachtu, proč bychom stáli v přístavu.“ „Já bych rád věděl, kdo jí řídí,“ poznamenal Chris. Danny se usmál a zavedl je ke kormidlu, kde stál Manu. „Dámy a pánové, váš kapitán,“ řekl. Ukázalo se, že Manu si před pár lety udělal kapitánskou licenci.
Opustili přístav a vydali se podél pobřeží. Zatímco šťastné páry se ruku v ruce procházeli po palubě, ostatní podle Manuových instrukcí vytáhli plachtu. Pak pustili muziku a po zbytek dne se už jen dobře bavili, jedli a pili.

Plavba podél pobřeží se protáhla přes celé odpoledne až do večera. „Tohle byla ta absolutně nejlepší oslava narozenin v mým životě. A to ani nejsem opilej,“ řekl Jack cestou do přístavu. Zaklonil hlavu a díval se na hvězdy. Sammy s Michelle si vzali láhev červeného a vylezli si na střechu kajuty, kde se po zbytek večera objímali a povídali si. „Vlastně je ještě nezletilej. Neměl bych mu dovolit pít,“ řekl Danny. „Nedělej si starosti. Nepůsobí na mě jako někdo, kdo by to přeháněl s pitím,“ uklidňovala ho Rachel a podala mu obložený chlebíček. „Pokud odtud nespadne,“ komentoval to Nando, který vyslechl jejich hovor. Chris ve společnosti Patricie a Kimiho odešel na příď. Manu půjčoval kormidlo střídavě Connie a Nickovi. Zdálo se, že jsou všichni po příjemně a chvílemi divoce stráveném dni unaveni a spokojí se s pohledem na světly ozářené Los Angeles. Trochu života v žilách zbývalo už jenom Billovi, Paulovi a Ginovi. Ti si ještě trochu zatancovali a Gino zazpíval několik italských písniček..
„Pánové a dámy, nesmírně nerad přerušuji vaší velice zajímavou a bezpochyby intelektuální konverzaci …,“ zahlaholil Manu, který se mezi nimi náhle objevil. „Neměl bys řídit loď?“ zeptal se Paul a nervózně poposedl. „Tak jest,“ řekl Manu s mírnou úklonou. Jeho přízvuk zněl silněji než obvykle. „Je namol,“ sdělil Chris hlasitým šeptem Sammymu. Tou dobou se tu shromáždili všichni, aby vyslechli co jim Manu chce povědět. „Pohleďte, přístav,“ pronesl Manu a dramaticky máchl oběma rukama.

„Takže ještě jednou. To byl ten moment, kdy šel Manu přes palubu?“ zeptal se Jack. Connie zavrtěla hlavou : „Kdepak. Spadl až když jsme byli bezpečně zakotvení. Loď už se nehýbala, proto moc nechápu jak vůbec mohl spadnout.“ „Jo, do smrti nezapomenu výrazy těch chlapů z přístavu, když Danny začal řvát : „Muž přes palubu!“ culil se Jack a napil se ze svého kelímku kávy.
Co se přestěhoval do Los Angeles, vypěstoval si slušný návyk na kávě ze Starbuck’s. Chodil si pro ní skoro každé ráno a dnes tu u pultu potkal Connie. „Jinak jsou všichni v pořádku?“ zeptala se Connie. „Jasně, v tom nejlepším.“ „Výborně. Koukejte se tak udržet. Minimálně do soboty, potom si dělejte co chcete,“ řekla, vzala kabelku a šla ke dveřím.
Jack jí následoval. „Můžu se tě na něco zeptat, Connie?“ „Jo, proč se ptáš? Já myslela, že ty jsi z těch přímočařejších.“ „To jsem. Nechci tě ale nějak urazit, nebo naštvat a … no dobrá, i když mě za to pošleš do háje. – Chodíš s někým, Connie?“

A bylo to venku. Jack tak docela nevěděl proč se na to zeptal, nebo proč tu otázku vyslovil právě v tuto chvíli. Neměl v úmyslu na Connie něco zkoušet, zvláště když se chystali na půlroční turné, to by nebylo moudré si to u ní rozházet. Jak ji znal, nebyla typ křehké dívky. Naopak, působila na něj jako charakterově silná žena, která ví co od života chce. Zkrátka ho to zajímalo. Dosud Connie neviděl ve společnosti jiného muže než byli kolegové ze studia.

Connie po něm střelila pohledem hnědozelených očí. „Jacku, mám tě ráda, ale do mého soukromého života ti nic není. Nemám ráda takové otázky směřující pouze k jedinému cíli. Možná jsi zvyklý takhle jednat s děvčaty, ale na mě to nezabírá. Pro tvou informaci, někoho mám,“ řekla příkře. Přidala do kroku a za okamžik se černá sukně, bílé tričko a dlouhé hnědé, na slunci nazrzlé, vlasy ztratily z dohledu.

Jack se zastavil uprostřed ulice. Proč na něj vyjela tímto způsobem? Vždyť se jí nepokoušel sbalit. Stačilo přece říct, že někoho má. Jestli mu ale chtěla naznačit, že ona je mimo jeho ligu, povedlo se. Teď se cítil jako pitomec. Co si myslel, že s ním začne flirtovat? Nebo je v tom víc, než se na první pohled zdá?

Přemýšlel o tom cestou domů, takže nebylo divu, že na ulici před domem vrazil do Sammyho. „Promiň, nekoukal jsem na cestu,“ řekl. „Já taky ne,“ odvětil Sammy. Jack vykročil ke dveřím, ale pak si všiml, že Sammy dál stojí na chodníku. Soustředěně hleděl do rozevřených novin. „Co tam máš tak zajímavého? Gino zase vyváděl?“ zeptal se. „Neřekl bych. Ale radost z toho mít nebude.“ Jack se k němu vrátil a nakoukl mu přes rameno. Stačilo mu přečíst několik prvních řádků článku, nad kterým byla velká fotografie Gina ve společnosti tmavovlásky s velice krátkou sukní a velice hlubokým výstřihem. Otřásl se nad tím co četl. „To je nechutný.“ „To mi povídej. A dál je to ještě horší. Popisuje do nejmenších detailů co, kdy a jak spolu dělali. Musím říct, že ta holka musí být silná nátura, když o tomhle mluví s nějakým reportérem z bulváru.“ „To byl asi účel ne? Chce se zviditelnit na Ginův úkor. Kdo to vlastně je?“ „Nějaká Silvana. Gino to s ní nějakou dobu táhl, ale když ho přivedla k drogám, nechal ji.“ „Gino bral drogy? O tom nic nevím,“ zamračil se Jack. „Nejel v tom tak úplně, ale moc nechybělo a spadl by do toho. Proto jsem byl rád, když říkal, že jí nechal.“

„Ta mrcha! Nestačilo jí, že na mě poštvala toho ranaře, teď ještě bulvár!“ vybuchl Gino, když článek uviděl. Praštil s novinami na stůl. „Až se tohle donese Dannymu,“ broukl Chris. „Na to kašlu!“ odsekl Gino. Bylo vidět, že o něčem přemýšlí. „Co uděláš?“ zeptal se Sammy. „Co by … pomstím se a to hned teď,“ prohlásil Gino a vyběhl z domu. „Tak to bysme měli. Určitě udělá nějakou volovinu. A Danny nám dá zahulit všem. Víte co říkal … ještě jeden průšvih …“ řekl Sammy. „Je to Ital, ne? Vendetta je jeho svatý právo. Hele, co myslíte, že teď asi dělá? Já tipuju, že shání ocelovej drát,“ řekl Jack. „To jseš celej ty, samá legrace, nic tě nerozhází,“ opáčil Sammy. „Správně, kamaráde. Trable si nesmíš připouštět k tělu. Podívej se na Kimiho jakej je to flegmatik a jak se mu pěkně žije.“ „Výjimečně s tebou souhlasím,“ uculil se Kimi. Sammy si odfoukl. Od Kimiho čekal podporu. „Když si nebudu dělat starosti já, tak …“
Práskly vchodové dveře a Gino byl zpátky. „Oceňuju tvou rychlost. Ani Luca Brassi by to nezvládl líp. Jenom doufám, že jsi se zbavil těla,“ pokračoval Jack ve svém výstupu. Gino se na něj naštvaně podíval. Pak řekl : „Ušel jsem půl bloku, než mi došlo, že je to blbost. Tohle přesně Silvana chce, vytočit mě, abych si udělal co nejhorší reklamu. Nechám to být, za pár dní se na to zapomene,“ řekl nadějně.

Neměl pravdu. Ten poslední týden před předáváním Grammy se jako jedni z favoritů ocitli v tom nejužším hledáčku novinářů a paparazziů. Prakticky neudělali krok bez toho, aby je někdo žádal o rozhovor. První na co se zpravidla ptali bylo co Gino říká na zveřejnění svých milostných dobrodružství. Danny mu poradil, aby tyto otázky jednoduše nechal nezodpovězené. A Gino tak skutečně činil. Pouze jednou vybočil ze zaběhnutého mlčení a odpověděl něco v tom smyslu, že pro propagaci jejich nominace na Grammy už udělal opravdu všechno co se dalo. Skupinka novinářů se srdečně zasmála. Tím také aféra se Silvanou skončila a i pro média přestala být zajímavá.

V pátek v noci se Jack, kompletně ustrojený v motorkářském vkradl do Kimiho pokoje. „Poslyš, nechceš se na to vykašlat?“ zeptal se Kimi. „To už jsme probírali. Možná bych neměl, ale musím Rodiho ztrapnit před tou jeho partou.“ „Musíš,“ řekl Kimi ironicky. „Ano, musím. Je to věc motorkářské cti. Udělal ze mě blbce, vytáh ze mě stovku a málem zabil ženskou. Stačí?“ Kimi to nekomentoval, oblékl se a poslušně se za Jackem vykradl z domu.

Rodi byl překvapený, když Jacka uviděl. „Ty ses vrátil,“ řekl jako by ho to obtěžovalo. Jack sundal helmu a přistoupil k němu. Rodiho parta se semkla kolem. Pak si všimli Kimiho. „Kdo je to?“ řekl někdo nepřátelsky. „Můj kamarád. Buďte bez starosti, bude držet jazyk za zuby. Přivedl jsem ho, abych měl svědka a nepokusili jste se mě podvést,“ řekl Jack sebevědomým tónem člověka, který ví co chce. „Víš, chullo , nejdřív jsem si myslel, že jsi celkem v pohodě. Ale už mi ty tvý kecy lezou krkem. Takže sbal se i s kámošem a pakujte se pryč.“ „Ne, chci závodit. Jen jednou naposledy, jen ty a já jako posledně, ale tentokrát podle mých pravidel.“ Rodi si odfrkl : „Mluvim snad čínsky, vole? Jestli chceš, vysvětlím ti to ručně.“

Kimi přešlápl z nohy na nohu a významně se na Jacka podíval. Měl za to, že nastal ten pravý čas vyklidit pole.
Opravdu nerad by dostal nakládačku.

Jack jeho významný pohled buď přehlédl, nebo mu nevěnoval pozornost a trval na svém. „To se mě tak bojíš? Před těmahle děláš machra, protože víš, že ti nikdo z nich nesahá ani po kotníky. Se mnou je to něco jiného, víš, že jsem lepší než ty.“ Rodi se zasmál : „Ty a lepší než já? Musíš mít něco s pamětí, protože jsem tě porazil. Dvakrát.“ „Tím spíš by ses neměl bát se mnou závodit. Pak se mě zbavíš.“ Jack pokrčil rameny. „Tak dobře, máš to mít,“ řekl Rodi výhružně a popadl helmu.

„Musels to dělat? Byl naštvanej už když nás uviděl, a teď je ještě víc,“ řekl mu Kimi. „Kdo je navztekanej, dělá chyby,“ odvětil Jack. Rodi byl Jackovými řečmi tak rozzlobený, že bez řečí přijal jeho pravidla. To znamenalo, že se nejelo v provozu, ale na klidném úseku dálnice, kde tou dobou skoro nikdo nejezdil. Jack vysadil Kimiho a postavil se na start. Měl přesně ten stejný pocit, jako když závodil s Lewisem Banksem. Věděl, že Rodiho rovněž nesmí podceňovat. Ten kluk byl sice šílenec, ale jezdit uměl, to se mu nedalo upřít.
Kimi, stojící u krajnice litoval, že nemá dalekohled, aby na dva soupeře lépe viděl. To, co viděl, se dalo nazvat jednoznačnou převahou na straně Jacka. Rozhodnuto bylo hned na začátku a potom už Jack pouze kontroloval získaný náskok. A tak zatímco na tvářích Rodiho party bylo znát zklamání, Kimi, se přistihl, že povzbuzuje jako na fotbale.

Závodníci dojeli k nim. Jack se s vítězoslavným úsměvem obrátil k Rodimu. A pak, zcela nečekaně vrazil Rodimu ránu pěstí. Portorikánec upadl na zem a z koutku úst mu začal stékat pramínek krve. „Tos posral,“ vypravil ze sebe. Jenže Jack s Kimim nečekali na to, až se kolem nich motorkáři semknou a pomstí svého vůdce, naskočili na motorku a ujížděli pryč.

Kimi vykoukl z kouřového okna limuzíny : „Připadám si jako na předávání Oscarů.“ „Já bych zase potřeboval panáka,“ poznamenal k tomu Jack a podesáté si začal upravovat kravatu. Connie totiž trvala na tom, aby na předávání Grammy přijeli slušně oblečení. V jejím podání to znamenalo čisté boty, tmavé kalhoty a kravaty. Na saku netrvala, vzhledem k tomu, jaké bylo teplo. Danny je překvapil tím, že pro ně s Billem a Nandem přijeli limuzínou. Zbylí členové týmu vyjeli už dříve a čekali na ně. Zrovna tak na ně čekal červený koberec a davy fotografů, kamer a lidí, kteří se přišli podívat, aby alespoň na okamžik zahlédli některé z hvězd. Kluci byli ještě nervóznější než před prvním koncertem, takže toho za celou cestu přes L.A. moc nenamluvili. Když pak limuzína zastavila a Danny jim pokynul, že je čas vystoupit, vypadali všichni pěkně vyplašeně.

Z blesků fotoaparátů byli skoro oslepení a nebralo to konce. Ani uvnitř to nebylo o moc lepší. Jediný Danny vypadal v pohodě. Nezažíval to ostatně poprvé. Spolehlivě je provedl do hlavního sálu, který se už začínal uspokojivě plnit, třebaže většina přítomných ještě neseděla a chodila kolem a vzájemně si skládala komplimenty. Nando šel pro ostatní, aby je přivedl. Všichni nahlas oceňovali Connie, která v červených šatech na ramínka s volnými zády a vyčesanými vlasy vypadala doslova nádherně. Jack řekl pouze „Sluší ti to.“

Ceremoniál předávání se klukům ve vzpomínkách slil v jednu rozmazanou šmouhu.
To se změnilo ve chvíli, kdy se měla vyhlašovat kategorie nejlepší rockové nahrávky, kam byla nominována jejich First Strike. Nevyhráli. Ale alespoň se společně s mnoha milióny lidí mohli podívat na jejich krátký medailonek. V podstatě šlo o sestřih nejlepších hlášek z několika rozhovorů, krátká ukázka z klipů a koncertu. Jako perlička samozřejmě nemohl chybět onen památný okamžik, kdy jim Marty Maxwell oznámil jejich nominaci. Kluci byli trošku zklamaní, ale jak jim řekl Danny, samotná nominace je dost podstatný úspěch. A stále ještě měli jedno želízko v ohni. Tím byla kategorie Objev roku. A tady s přehledem vyhráli. Ve chvíli, kdy to moderátoři vyřkli, ozval se od jejich míst bouřlivý jásot. Na pódium sebou vytáhli i Dannyho. Cenu, jako frontman kapely, převzal Jack. Danny jim poradil, aby si předem připravili, co by chtěli říct. To taky udělali, ale když jeden po druhém převraceli cenu v rukou, došla jim slova. Nakonec z toho byl naprosto spontánní projev postrádající hlavu a patu, jak to později označil Kimi.
Jistotu získali až když na pódiu zůstali sami a chopili se svých nástrojů.

NA CESTĚ

Connie věděla, že předtím, než odjede musí udělat ještě jednu věc. Nemusela s odjezdem spěchat tolik jako kluci s Dannym. Nemusela spěchat vůbec. Už dohlédla na to, aby do kamiónu, který vyrazí do San Franciska jako první, naložili všechno, co bude potřebovat. Na ní už jenom bylo, aby za dva dny nasedla do letadla.
Ještě, než to udělá, musí navštívit svého přítele. Už byla u rodičů a on byl poslední, komu neoznámila, že na půl roku odjíždí. Váhala s tím do poslední chvíle. On byl totiž ve vězení. Ne, že by spáchal něco tak hrozného jako vraždu, nebo vytunelování nějakého podniku. On pouze s partou svých opilých kamarádů vykradl obchod. V pokladně bylo jen pár stovek, ale soudce je všechny poslal za ozbrojenou loupež na pět let do vězení.
Když Connie vcházela do vězení, myslela na to, že Frankovi zbývá odsedět jenom šestnáct měsíců, pak bude volný. Danny, ani nikdo jiný z přátel o tom nevěděl. Řekla to pouze rodičům.

Sedla si ke stolku a čekala. Tyhle procedury spojené s návštěvou ve vězení už znala zpaměti. Stejně jako tuto místnost. Dokonce i tváře některých návštěv, které seděly kolem ní, jí byly povědomé. Služba přivedla Franka. Za dobu ve vězení se vůbec nezměnil. Možná, že si světle hnědé vlasy stříhal víc nakrátko a když mluvil, používal trochu jiná slova.
Usmála se : „Ahoj, Franku,“ „Ahoj, zlato,“ než si sedl, přidržel si oběma rukama její tvář a políbil ji. „Musím ti něco říct, Franku.“ „Odjíždíš,“ řekl. „Jak jsi to uhádl?“ „Podle toho, jak jsi se poslední dobou tvářila. Jako bys mi chtěla něco říct, ale nechtělo se ti do toho. Tak co je to? Bude to nadlouho?“ „Půl roku,“ řekla se sklopenýma očima. „Půl roku!“ vybuchl zčista jasná Frank a praštil do stolu. Connie nadskočila. „No tak,“ ozval se jeden ze strážných hlídkujících u dveří. „Už jsem klidnej, šéfe,“ zvedl Frank omluvně ruce. Pak se nahnul nad stůl a upřel na Connie vodově modré oči. „Musí to být? Víš, že kromě tebe nikoho nemám.“ „Vím, a ani mě se nelíbí, že budu pryč tak dlouho. Jenže je to práce, šéf mě potřebuje. Teď už by za mě nesehnal náhradu. Chtěla bych zůstat tady, Franku, ale nemůžu. Promiň. Mysli na to, že až se vrátím, bude ti už zbývat necelý rok a všechno budeme spolu.“ „Všechno bude jako dřív?“ ujišťoval se Frank se záhadným úsměvem. „Jako dřív,“ potvrdila Connie. Jenže tím si nebyla zcela jistá.

Kluci se rovněž chystali na cestu. A byli z toho jaksepatří nervózní. Jeli přece na první turné! Čekalo je půl roku na cestách, koncertování, fanoušci, hotely a v neposlední řadě – jejich přívěsy.

Na cestu do San Franciska vyráželi už zítra a přívěsy na ně čekaly na dvoře Goldstein records. Kluci si je byli prohlédnout už včera. Byly červeno-bílé, s velkými nápisy Insomnia na bocích. Uvnitř doslova voněly novotou a byly prostornější, než vypadaly z venku. V obou byly tři postele, z nichž jedna se dala sklopit, aby bylo více místa přes den. Byl tu stůl s dvěma židlemi, kompletně zařízená kuchyňka, miniaturní sprcha a dokonce pohotovostní záchod. V úložném prostoru se našlo dost místa pro všechny jejich věci. A že jich měli. Byli doslova nadšení. Danny jim vymyslel tu nejdobrodružnější cestu, jakou mohl. Všem bylo jasné, že po pár týdnech a měsících je nadšení z neustálého cestování a sezení za volantem přejde. Rozhodli se totiž, že si přívěsy budou řídit sami. Od toho se také odvíjelo složení obou posádek. Sammy totiž neměl řidičský průkaz. A protože Kimi, který jel s ním, zákonitě nemohl odřídit celou cestu, přidal se k nim Danny. Druhý přívěs měli obývat a střídavě také řídit Jack, Gino a Chris. V této posádce všichni řídili dost dobře na to, aby si poradili sami.

„Mohl bys toho už nechat? Šmajchluješ se s tou Grammy celé hodiny!“ vyjel podrážděně Sammy na Chrise, který ten gramofonek vyleštil do tak vysokého lesku, že už se víc lesknout nemohl. Když před třemi hodinami odcházel na schůzku s Michelle, opustil Chrise zabraného do naprosto stejné činnosti. „Co blázníš, Presi? Ty začínáš byt horší než Kimi, a že toho ta cestovní horečka bere pořádně,“ zasmál se Chris. Když viděl kamarádův výraz, raději sošku odložil. „Bude se mi po ní stýskat. Myslíš, že je rozumný nechávat tu kočku takhle bez dozoru? Já vím, že to tady budou pravidelně kontrolovat, ale naší jedinou společnou lásku tu přece nemůžeme nechat takhle samotnou,“ říkal s širokým úsměvem. Jeho pokus Sammyho rozveselit skončil nevalně. „Hm,“ udělal Sammy a ušklíbl se. „Tak co je? Vrátil ses z rande, ne? Proč se pak tváříš jako …“ „Květák?“ popíchl ho Sammy. „To nebylo vtipný,“ urazil se Chris. Hodil pohledem přes Sammyho do chodby, jestli není na blízku některý z posměváčků. Naštěstí, byli všichni tři zbývající obyvatelé domu zaujatí balením posledních maličkostí.
Sammy si sundal bundu a se vzdychnutím si sedl vedle Chrise. „Já se na to turné těším stejně jako vy všichni. Jenže na druhou stranu, mě štve, že Michelle přes půl roku neuvidím. Copak tobě to nevadí? Ani jednou tě nenapadlo, že se za tu dobu může stát spousta věcí? Že by si Patricie mohla najít někoho jiného?“ „Tak toho se bojíš? Jen mezi náma dvěma, Sammy, mám Patricii rád. A ona má ráda mě. A je nám spolu fajn. Ale jsme dospělí, a zkrátka jsme se dohodli, že kdyby si jeden z nás zaflirtoval, nebo se s někým vyspal, nebudeme z toho dělat horor, chápeš?“ Sammy se na Chrise vyděšeně podíval. „Ale, to že máme takovou dohodu, neznamená, že já, nebo ona hned za týden skočíme do postele s někým jiným. A už vůbec to neznamená, že se něco takového může stát s tebou a Michelle. Vy dva jste na to moc velcí romantici.“ „Co mám dělat, když jí miluju,“ řekl Sammy posmutněle. „Připomínáš mi bráchu,“ broukl Chris. „Čím?“ „Jak chceš věřit lidem, jak věříš na lásku a tak.“ „Jinými slovy – podle tebe jsem naivní. To není tak docela pravda. Lidem nevěřím. Můžu věřit člověku, ne lidem.“ „Správně. Věř svojí Michelle a všechno bude v pořádku. A neříkám, že jsi naivní. Já jsem zase optimista a taky už se mi to párkrát nevyplatilo. Buď zkrátka sám sebou, nic lepšího dělat nemůžeš. A o Michelle se neboj. Nezáleží na tom, kolik doktorů se kolem ní motá, jak jsem jí poznal, ta se nedá,“ uzavřel Chris.

Sammy šel potom spát mnohem klidnější. Ráno se vzbudil s dostatečným předstihem, aby se stihl připravit. Nesnášel spěch na poslední chvíli. Když přišel do kuchyně, shledal, že není první na nohou. Kimi tu už seděl. „Ty vypadáš,“ řekl mu. „Vlez mi na záda,“ ucedil Kimi. Sammy pochopil, že alespoň do chvíle, kdy vyjedou nebude radno na Kimiho mluvit. Zrovna přemýšlel o tom, že by měl jít vzbudit ostatní, ale ti ho překvapili včasným příchodem.

Na sraz s Dannym přišli s předstihem. Uložili si poslední věci a protože měli ještě chvilku, udělali si pohodlí. Potom se Sammy ztratil. „Kam šel?“ vyzvídal Jack. „Za Michelle, kam jinam,“ řekl Chris. „A ty se loučit nepůjdeš?“ „Kdepak, já jsem s loučením rychlej.“ „S tebou bych chtěl chodit,“ rozesmál se Jack. „Neříkej dvakrát, brouku,“ opáčil Chris a začal ho objímat. Danny, když to viděl obrátil oči v sloup. „Opravdu s nimi chceš strávit půl roku na cestách?“ zeptal se Goldstein se zájmem. Šéf vydavatelství se na ně přišel před odjezdem podívat. „Řekl bych, že teď už nemám na výběr,“ řekl Danny trpitelsky. Pak zavelel k odjezdu. „Počkat! A co Sammy?“ uvědomil si Kimi, když si sedl za volant. Danny se usadil vedle něj. „Toho posbíráme někde cestou.“

Měl pravdu, sotva vyjeli a zahnuli za první roh, Gino se vyklonil z okna druhého přívěsu a zahalekal : „Tady ho máme!“ Sammy šel jejich směrem, ruku v ruce s Michelle. Zastavili se, aby si dali poslední pusu. To už z okna vykukoval taky Jack. „Héj Romeo, nech toho muckání, nebo jedem bez tebe!“ pokřikoval na něj Gino. Sammy si naskočil do rozjíždějícího přívěsu. Vyklonil se z okna a díval se za Michelle, dokud mu nezmizela z dohledu. Pak se otočil k Ginovi stále vyhlížejícímu z okna. „Ty jseš vážně blbec. Člověk by nevěřil, že jseš Ital. Máš vůbec nějaký smysl pro romantiku?“ „Ani náhodou. Takový pitominy jsou ztráta času.“ „To jsem si myslel,“ odpověděl Sammy. Oba se rozchechtali.

Poprvé zastavili po několika hodinách na odpočívadle u dálnice, aby si trochu odpočinuli a vystřídali se u řízení.

Tak začala naše cesta. Sotva jsme vytáhli paty z Los Angeles, začalo pršet a přidala se mlha. Obzvlášť ta přidala na atmosféře, že Chrisi? „Běž s tím doprdele a nech mě spát!“ Slyšeli jste správně, běžné ráno u Insomnie v plném proudu. Kvůli počasí jsme museli zvolnit tempo, takže jsme jeli skoro celou noc. Musím dodat, že není moje chyba, že celou tu dobu řídil téměř výhradně Chris, a proto má dneska ráno takovou báječnou náladu, jak jste mohli slyšet. Když jsem u líčení našeho rána - Kape nám kohoutek ve sprše. Ono to vypadá jako prkotina, ale když jste odkázaní na jeden zásobník vody, není to až taková sranda. Gino se nabízel, že to spraví, ale když jsem viděl, jak drží ten šroubovák, kterej teda vůbec nevím, kde vyhrabal, musel jsem mu to zatrhnout. Další, co mi dělá trochu starosti, je ten neuvěřitelnej bordel, kterej tady ti mí spolucestující stihly za jeden jedinej den spáchat. Ráno mě vzbudil divnej smrad. Nejdřív jsem myslel, že Talián vaří, ale po chvíli pátrání se ukázalo, že smrad pochází z mýho trička, na který mi včera na benzínce Sammy vylil skoro plnou plechovku piva. Škoda toho pivča. Až přijedem na hotel, dám si to vyprat. To Talián se rozhod, že nějaký praní nebude řešit. Vzal si do hlavy, že pokojský by se mohly poprat o jeho spodky a protože je gentleman, rozhod se, že svým fanynkám ušetří facky a začne chodit výhradně naostro. „Kde jseš s tím kafem?“ To byl on, jistě jste poznali ten přízvuk, nebo akcent, jak chcete. Včera se se Sammym pohádali o to, kdo má přízvuk a kdo akcent. Sammy má za to, že jako Brit musí mít akcent, už proto, že Ginouš je jen Talián. Vážně by mě zajímalo, jak je možný, že si ty ženský myslej, že se my a nejen my, chlapi obecně nehandrkujeme o každou blbost. Ženský, nevěřte tomu, hádáme se a pomlouváme snad ještě víc než vy. Přesouvám se tím bordelem do kuchyně, abych Taliánovi udělal to kafe. Snad ho tím vypudím od řízení, předá mi to a já se nebudu muset bát, že se vybouráme. Poznámka : zjistit, jestli všichni Italové řídí jako psychopati. *dlouhý nádech* A Švédi, protože Kimster nás svým řízením jednou zabije všechny. Jenže to už není moje starost, to je Dannyho starost. Danny má vůbec starostí jak nasr… pardon. *odkašlání* Protože ani vedle se neobejdou bez zábavy. Danny, kterej v pohodě přežil plavbu na jachtě, zjistit, že si zapomněl kynedril, takže prvních stodvacet kilometrů si užil. Jen poznamenávám, že řídil Kimi. Představte, co musel Danny zažívat. Kromě kynedrilu pro Dannyho a piva pro Sammyho (že by si ho moc užil, když ho většinu vylemcal na mě …), nejvíc nákupů nadělal právě Kimi. Nášeho flegmatického Vikinga jen tak něco nerozhodí, až na cestování, to je něco pro něj. Následkem toho zapomněl všechno, co se dalo od kartáčku na zuby po ...

„A dost už, jestli nechceš, abych ti ten diktafon narval do prdele,“ Gino vytrhl Jackovi přístroj z ruky a nekompromisně ho vypnul. „Co se čílíš? Náhodou jsem tě, vlastně vás všechny podal ještě moc pěkně. Kdybych měl podat výpověď o holé pravdě, byla by to jiná,“ opáčil Jack. „Kdybys chtěl podat výpověď o holé pravdě, prozradil bys něco i na sebe,“ připojil se k Ginovi Chris. „A můžeš mi říct, co tak strašnýho jsem o vás prozradil?“ zazubil se Jack. „Navymýšlel si,“ opravil ho Gino. „Přesně – Z Taliána děláš div ne sexuálního maniaka, ze mě zase nesnesitelnýho protivu. Navíc to vyznělo, že za ten bordel u nás můžeme jenom my dva, jako bys ty k tomu vůbec nepřispěl. Ze Sammyho zase děláš alkoholika a z Kimstera piráta silnic,“ rozohnil se Chris. Jack si založil ruce : „Skončils‘? Jo, pro pravdu se lidi nejvíc zlobí a vy jste názornej příklad. Nechcete, aby se někdo dozvěděl, jaký jste hašteřivý holky.“ „Ještě jsi nám neprozradil, co s tím záznamem chceš dělat?“ vmísil se Sammy, právě včas, jinak by se Gino s Chrisem na Jacka určitě vrhli. „Dělám lodní deník, ne? Zamyslete se nad tím, pořídím záznam našeho turné a pak ho draze prodám nějakýmu časopisu. Kdo ví, třeba z toho vznikne i kniha, nebo film,“ bájil Jack. „To jsi se posral, ne?“ prohlásil podmračeně Gino. „Mluvíš jako kanál. Buď rád, že nerozmáznu i tohle, i když, kdo ví,“ provokoval Jack. „Jestli tohle uděláš, tak si buď jistej, že uslyšíš horší slova, než tohle,“ vyhrožoval Chris. „To by jsi přece neudělal. Musel bys hodně prozradit taky na sebe,“ vymlouval mu to Sammy znepokojeně. „To už se nějak zařídí, jak z toho vyjít se ctí a přitom na sebe i něco prozradit,“ říkal Jack, jako by to už měl všechno promyšleno. „Kecálisto,“ ozval se zničehonic Kimi, aniž by zvedl oči od časopisu, co měl před sebou. „To myslíš mě?“ otočil se na něj Jack. Ostatní se po něm rovněž ohlédli. Jack nebyl jediný, koho vytáčelo, jak se Kimi pokaždé tváří nezúčastněně a do diskuze vstoupí, až když sám uzná za vhodné. „Samozřejmě,“ usmál se Kimi sladce : „Pěkně jsi je vyprovokoval. Tleskám ti dvojnásob na to, že se ti podařilo nadzvednout taky Sammyho.“ „Takže jsem vyhrál?“ ujišťoval se rozzářený Jack. „Jo, vyhrál,“ kývl Kimi. „Šrajtofli,“ natáhl Jack ruku. Kimi bez protestů sáhl pro peněženku a dal Jackovi deset dolarů. „Co to? Chcete říct, že tohle všechno bylo jenom součástí nějaký pitomý sázky?“ hlesl konsternovaný Chris. „Jo. Vsadili jsme se, že vás dokážu všechny vytočit tak, že mě budete chtít zbít. Vy sami a vaše obličeje jste důkazy toho, že se mi to povedlo,“ řekl Jack. „Pff, od začátku jsem věděl, že je to jenom habaďura,“ prohlásil Gino. „Ty určitě,“ usadil ho Sammy. „Hele, a proč jsi na tý pásce neprozradil nic na sebe?“ vyzvídal. „To by nemělo ten dopad. Kdybych to vzal rovným dílem, nebudete z poloviny tak naštvaný. Navíc, já jsem ctnost sama.“ „Ty jo? To já bych věděl, co na tebe prozradit – například to, jak jsi včera odmítl se holit dokud nedojedeme do hotelu,“ triumfoval Chris. „Fakt?“ podivil se Sammy. „Jo.“ „Za jízdy to nejde, zkusil jsem to a málem jsem se podřezal. Ale tím se nezabývej, Sammy. Jenom si na moje zkušenosti vzpomeň, za pár let, až se taky začneš holit, jako velký chlapi.“ Sammy za všeobecného smíchu věnoval Jackovi varovný pohled. Jak nejmladší si musel zvyknout na nejrůznější narážky na svůj věk. To ale neznamenalo, že mu to přišlo bůhvíjak vtipné.
„Víš, Speedy, on má Sammy v zásadě pravdu. Je to blbost. Oholit se můžeš na benzínce, mají tu hajzlíky a představ si, i umyvadla,“ říkal Chris. „Jo, viděl jsem, jak sis tam čistil zuby,“ opáčil Jack. „Nechtěli byste toho už nechat?“ opět se mezi ně vmísil Kimi. „Pročpak? Vadí ti to?“ ptal se Chris. Jeho tón napovídal, že to myslí více ve srandě, než že by s Kimim až tak nesouhlasil. „Mě? Vůbec ne. Pro mě za mě se můžete hašteřit klidně do oběda. Tohle Jack na tý nahrávce docela trefil. Ani ženský nenadělej tolik zbytečného kraválu jako vy.“ „Ještě, že tu máme tebe, abys nám to vysvětlil,“ utrhl se na něj Gino. „Flegmatickej Švéde,“ sykl potichu Jack. Na Kimiho si však jako obvykle nepřišel. Znovu zvedl svůj časopis a s malým úsměvem na oba mrkl přes jeho okraj : „Mlčeti zlato, tak se to říká, ne?“

Zacinkal zvoneček pověšený nad dveřmi a do malé restaurace vstoupil Danny. „Vy jste ještě tady? Nechci vás honit, ale musíme vyrazit, abychom to do San Francisca stihli do večera, tam se ubytovali a … Kam letíte?“ Sotva začal na prstech vypočítávat co by měli, do kluků jako když střelí a byli pryč. „Budete si ještě něco přát?“ zeptala se servírka Dannyho. Danny se rozhlédl po prázdných talířích od snídaně navršených na stole. S povzdechem vytáhl peněženku : „Zaplatit.“

A tak kluci z Insomnie vyrazili vstříc San Francisku, které před nimi probleskovalo v ranním mlžném oparu právě tak lákavé jako jejich budoucnost.