Junoon

Anotace: 5.část...:)

Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme vnímat její stopy a akceptovat ji...(T.Jacobs-Stewartová)

Tabby se zhluboka nadechla a když si uvědomila, že je otec už skoro u ní, položila tašku na zem a nejistě o krok ustoupila. Zklamaně spustil ruce podél těla a zastavil se, přesto se na ni pořád usmíval.
„Vítám tě u nás, nečekal jsem tě dnes tak brzy. Ale to vůbec nevadí, můžeš tady na mne zatím počkat. V lednici je džus, na stole máš v misce sušenky a pusť si třeba televizi. Ještě musím něco důležitého zařídit na operačním sále a zhruba za hodinu a půl pojedeme ke mně domů. Anebo si můžeš prohlédnout naši nemocnici a seznámit se s ní, ať trošku víš, co tě čeká.“
Tabby se mírně zastyděla za svou předešlou reakci, rozpačitě se usmála při vzpomínce na své první a nepříjemné chvíle tady a odpověděla.
„Díky, ale raději zůstanu zde, myslím, že jsem ji prozatím poznala až moc…“

Doktor Harris se na ni zprvu nechápavě zadíval, ale pak se znovu usmál a navzdory jejímu zaváhání se k ní přiblížil. Tentokrát zůstala stát na místě a rozrušeně jej pozorovala. Vztáhl k ní ruku a váhavě ji pohladil po havraních kadeřích.
„Jsi moc hezká dívka, celá maminka, jak jsem ji tenkrát znal…ubohá Sandra…“ Řekl smutným, zastřeným hlasem a oči se mu mírně zaleskly. Tabby v hlavě zahlodal červík pochybnosti o tom, co vždy slyšela od mámy. Zřejmě je obě pořád uchovával ve své paměti i srdci, s nepřehlédnutelnou něhou, což ji překvapilo. Zaštípalo ji v očích.
...Sakra, co se to se mnou dneska děje? Tohle přece nejsem já!...pomyslela si vyplašeně. Vzápětí se jí ale po tvářích rozkutálely slzy jako malé perličky. Najednou se v ní něco zlomilo a k jeho překvapení mu padla kolem krku a hlasitě se rozplakala. Nahromaděný stesk si konečně našel svou cestičku, jako potůček v horách.
„Neplač, dítě, vím že to hrozně moc bolí, ale nic s tím nenaděláš. S tím, čím nás život zasáhne, se musíme smířit…snad mi to všechno jednou odpustíš, jsem si vědom toho, že je to vlastně svým způsobem i moje vina…“ Řekl tiše a jemně ji k sobě přivinul.
Byl to zvláštní pocit, nikdy si nechtěla připustit myšlenku, která se jí občas v minulosti navzdory jejímu odporu vkrádala do vědomí, a sice jaké by to asi bylo, kdyby se mohla ukrýt v náruči svého táty. Jeho odpověď ji ale vzpamatovala. Maličko se odtáhla a šeptla.
„Tohle neříkej! Za máminu smrt přece nemůžeš! Babička Claudie mi vždy kladla na srdce, že nikdy se nic na světě neděje bezúčelně, vše je dílem osudu. A že změnit špatnou minulost nemůžeme, ale je třeba vnímat lepší přítomnost.“
„Tvá babička byla moudrá žena, pamatuji si na ni. Sice mně nikdy moc neměla ráda, ale já jí to už dávno odpustil.“ Podotkl, vytáhl z kapsy pláště úhledně složený čistý kapesník a podal ho Tabby. Konečně se maličko usmála a utřela si jím slzy a nos.
„To jo, máš pravdu, byla skvělá. Ale ty máš ještě práci a já tě jen zdržuji. Tak raději běž, už jsem v pořádku, opravdu.“
„Dobře, ale neuteč mi, moje malá modrooká princezno!“ Pohrozil jí se smíchem.
Udiveně se na něj koukla. Obrovská zeď, která za ta léta mezi nimi vyrostla, se nějakým zázrakem začala rozpadat v hromadu sutin. Překvapilo ji to, měla pocit, jako by těch dvacet let bez něj najednou neexistovalo. Usmála se a odvětila.
„To se neboj, mám hroznou žízeň a bolí mně nohy. A nenechej mne dlouho čekat, můj modrooký táto králi!“ A rozpustile na něj mrkla.
Tímhle jej docela dostala. Steve Harris se rozesmál už docela nahlas a zakroutil hlavou.
Nečekal, že bude mít tak snadný přístup do jejího srdce, byl jejím chováním mile překvapený. Ledy byly, jak se zdálo, prolomeny, ještě se maličko obával toho, jestli si Tabby padne do oka s jeho nynější ženou Nicole.
Aniž by to sám chtěl, když zavíral dveře, probleskla mu hlavou myšlenka na toho mladíka, který byl dnes u něj v ordinaci, Davida. Dost mu o něj šlo, nechápal proč, vždy si zakazoval vytvářet si k pacientům přátelské pouto, zvláště v takovýchto beznadějných případech.V nitru jej zamrazilo při představě, že by na jeho místě byla třeba jeho dcera…

…………………………………………………………………………………………………...................................................

David Hatcher se po náročném dni konečně doploužil domů. Jeho zvýšená únava jej občas přiváděla ke vzteku, hlavně v poslední době, kdy musel téměř denně pendlovat mezi školou a nemocnicí. Hodil klíče na stůl, batoh do kouta a svalil se do křesla. Očima přejel zdi svého pokoje, na nichž měl rozvěšené trofeje a fotografie ze svých cest. Pyramidy v Gíze…Údolí králů…Tadž Mahal…Džajpur... Krátce povzdechl a zapálil si cigaretu. K čemu to vše bylo? K ničemu. Věnoval tomu veškerý svůj volný čas, za vydatné pomoci svého nejlepšího kamaráda ze školy Aarona. Ani neměl čas najít si holku. Vyfoukl pomalu obláček šedivého dýmu a vzpomněl si na to zvláštní setkání na autobusové zastávce u nádraží. Jako by ho tenkrát ten okřídlený poklad k ní schválně zavedl. Mihla se jeho životem jako jiskřivý záblesk. A kde je teď? Kdo ví, třeba se už vrátila domů. Vlastně ani nevěděl, odkud byla. V paměti mu utkvěly její úžasné oči, koukající na něj udiveně ze záplavy černých vlasů a legrační kávová skvrna na tričku, těsně obepínajícím lákavě vypadající poprsí, něžně přecházející v neskutečně útlý pás. Přepadlo jej tenkrát nutkání vztáhnout ruku a dotknout se aspoň na zlomek vteřiny její sametové pleti. Vracelo se mu to stále dokola, i několikrát za den, s lehkým mrazením v páteři. Ale co by jí mohl nabídnout? Zrovna on? Určitě udělal dobře, že se s ní více nesblížil, bylo to tak lepší…K čertu s nemocemi! Lidský život je jeden veliký podvod…zavrčel a uhasil cigaretu. Vzápětí se mu rozezněl mobil. Byl to Aaron.
„No člověče, co je s tebou? Říkal jsi, že se ozveš, jakmile se vrátíš z nemocnice.“
„Jasně, promiň, můžeš se stavit, už jsem doma.“
„A…tvé mámě jsi to už všechno řekl?“ Zeptal se opatrně Aaron. Chvíli bylo ticho a pak David odvětil.
„Zatím ne, trápila by se, znáš ji. Přinutila by mne ležet v posteli a musel bych se dívat na to jak je nešťastná, Takhle je to lepší, i táta to říkal. Takže přijď a probereme naši cestu do Himalájí. Chtěl byl vyrazit tak zhruba za měsíc.“
„Vážně tam chceš jet? Zvládneš to? Je to ukrutná dálka,“ ozvalo se nejistě z telefonu.
„A proč ne? Nejsem přece z papíru. Dost zbytečných řečí, čekám tě.“ Broukl zlostně na kamaráda a ukončil hovor. Ještě to tak, nechat se litovat a přijít o takovou příležitost, po které jeho děda toužil po celý svůj život! A která také velkoryse nabízela neobyčejné dobrodružství s neodolatelnou příchutí tajemna a nebezpečí. Po ozářkách se David cítil trošku líp. Sice jej trápila zvýšená únava, ale bolesti hlavy pominuly. Ještě čtyřikrát a má to za sebou. Aspoň prozatím. Neviděl důvod, proč by se měl kvůli tomu nějak omezovat a všeho se vzdát. Vstal a šel si dát sprchu. Asi po půlhodině se ve dveřích objevila zrzavá rozježená hlava jeho kamaráda Aarona.
„No konečně, tak se do toho dáme!“ Prohlásil David, chystajíc při tom vodní dýmku. Pak otevřel dvě plechovky Guinessu a na stole rozestřel staré mapy. Ale i když se snažil sebevíc soustředit, měl pocit, jako by se na něj z každého centimetru zažloutlého, místy ohořelého papíru, koukal pár pomněnkově modrých očí…