Cena lásky 2.

Anotace: Kapitola, kde se dozvíte, co Sophii tak vyvedlo z míry. Mládeži přístupno jen tak napůl ...

„Je to tak dobré, madam?“
Bylo to víc než dobré. Mary mi lila horkou vodu z konve přímo na záda a proud splachoval všechen ten hnus, který na mně ulpěl. I když nemohl spláchnout hnus, který jsem cítila uvnitř, cítila jsem se přece jen trošilinku líp. Seděla jsem ve vaně už dobře hodinu a znovu a znovu si posílala pro čistou vodu.
„Madam, už musíte ven,“ špitla Mary opatrně. „Večeře je už za tři hodiny, nejvyšší čas se začít strojit.“
Odbyla jsem ji mávnutím ruky. Dnešní večeře byla to poslední, co mě teď zajímalo. Tahle povinná setkání ve jménu dobrých mravů a pohostinnosti mě vzrušovala snad jen první rok po svatbě. Vévodové, markýzy, baroni a peerové se mi míhali před očima jako kdysi voda v řece u nás doma, občas ve společnosti zazářily i Jejich královské Výsosti jako zlaté rybky v hlubině. Bavila jsem se, protože jsem záhy zjistila, že všech těchto příležitostí lze využít k různým malým pletichám a pletkám, jimiž se tak hezky dala ukrátit dlouhá chvíle, vzrušovaly mě róby, obludné paruky, neznámá jídla, cizokrajné ovoce i klepy toho nejnepatrnějšího významu. Dnes už ne. Dnes už obvykle cítím jen bezbřehou nudu, únavu a ... prázdnotu.

Dobře ti tak, Sophie, opakovala jsem si stále dokola a dívala se, jak Mary přilévá do lázně další teplou vodu a voňavku. Dobře ti tak. Dočkala ses svého pytle zlaťáků. Jen tě nenapadlo, že tě ten pytel zavalí a vymáčkne z tebe dech tak, že už ani nedokážeš volat o pomoc. Máš co jsi chtěla, proč nejsi šťastná, ty nevděčnice? Žes měla špatný den? A kdo ho občas nemá ....?
Jenže ... dnešek byl ze všech špatných dnů ten nejhorší. Dnes jsem vystřízlivěla ze svého zlatého snu a dostavila se těžká kocovina. S tím rozdílem, že víno či koňak po čase vyprchají. O vzpomínkách tohoto dne jsem věděla jen tolik, že nevyprchají nikdy.

Do pokojů svého muže jsem dnes vstoupila - jako každou středu - připravena splnit povinnost oddané manželky. Průběh byl – jako vždy – nezáživný. Pozdrav, zdvořilé „Jak se máte, má drahá?“, rozvázání několika pentlí na mém saténovém župánku, a pak spousta funění a hekání, při němž jsem mohla myslet na věci, které nijak nesouvisely s tím, co se právě odehrávalo. Ani ne za deset minut bylo po všem. Starý pán – jako vždy - vyčerpaně oddechoval a já nezúčastněně uvažovala, že snad budu mít aspoň tolik štěstí, aby na mně v podobné chvíli nevydechl naposledy. Chvilku jsem okolkovala v posteli, abych aspoň vzdáleně budila zdání, že mě jeho dovednosti potěšily, utrousila jsem cosi jako „Zdá se mi to nebo jste skutečně zase zhubnul?“, políbila ho na olysalou hlavu a chystala se – jako vždy – k rychlému ústupu.

„Ne tak hrrrr, drahoušku,“ zadržel mě dnes Maxmilián. V očích se mu pobaveně zablesklo a já zpozorněla. Mého chotě zásadně bavilo to, co mne odpuzovalo. Snažila jsem se vyprostit a odbýt ho nějakým laškováním, ale držel mě pevně. I ve svých letech měl jako starý voják pořád víc síly než já.
„Přišel čas se s někým seznámit,“ sykl mi do ucha a zazvonil. K mému údivu nevstoupil sluha, ale velmi dobře oblečený muž, vysoký a s velmi drahou parukou. Poznala jsem ho, když přistoupil trochu blíž, jen jsem si nemohla hned vzpomenout na jméno.

Můj muž mi přispěchal na pomoc. „Pamatujete si jistě admirála Wilsona, má drahá. Už jste měli tu čest.“ Jistě, to měli. U několika příležitostí mi otevřeně zíral do výstřihu a doslova mě svlékal očima bez ohledu na to, že Maxmilián stál hned vedle. Jeho nestoudnost mě vždy zcela vyvedla z míry a teď jsem zůstala ochromená skutečností, že se naskytl v ložnici mého muže a ještě k tomu za takovýchto okolností. Než jsem stačila cokoli říct, obrátil se markýz na mě a s posměškem na rtech řekl: „Prokážete mi teď laskavost a nabídnete i admirálovi něco ze svých sladkých tajemství?“
Hleděla jsem z jednoho na druhého s pocitem, že se mi to snad celé jen zdá, nebo že jde o nějaký nejapný žert.
Max jízlivě oslovil svého hosta: „Spolehněte se, příteli, že vám poskytne nečekanou rozkoš. Je možná přehnaně stydlivá, ale tělo jako je její člověk v posteli nenajde každý den.“
Ta cynická slova mě málem připravila o rozum. „Co to má znamenat?“ vyjekla jsem sevřeným hlasem. „Maxi, tvé vtipkování dnes není vůbec vtipné, víš to?“
Můj muž se ke mně naklonil, a než jsem se vzpamatovala, mrštil mnou na lůžko. „Tvá nekonečná upjatost už také není vtipná, ty jedna venkovská huso! Nebo si snad opravdu myslíš, že jsem si tě vybral z horoucí čisté lásky? Že se starému muži jen tak zachtělo nezkaženého mladého masíčka a nic víc? Cha!“ Rozesmál se a ještě silněji mě přimáčkl k pelesti. „Čtyři roky sis užívala jako markýza. Ty, která jsi mohla dostat možná obecního pastora, kdyby se slitoval! Teď je čas zaplatit, děvenko. Pan admirál projevil přání si s tebou zašpásovat, a já mu v tom za podmínek, které mi nabídl, rozhodně nebudu bránit.“
Udělalo se mi černo před očima. Věděla jsem naprosto přesně, o čem mluví. Tak jako já jsem bažila po svém pytli zlaťáků, markýz bažil po titulu lorda komořího. Wilson měl páky, jimiž mému muži mohl postrčit sen až pod nos. Došlo mi, co je dohodnutou cenou za to, že se páky dají do pohybu, a začala jsem křičet, ale můj vlastní manžel mi rukou zacpal ústa: „Šššš, drahá, nebojte se. Nebudu vás v tomto případě rozhodně vinit z nevěry. Copak nechápete, jaké obzory se nám otevírají, budete-li rozumná?“
Na okamžik mě opustily smysly. Probrala jsem se až když už bylo na cokoli pozdě. Admirálovo tělo mě tisklo do pokrývek, že jsem se téměř dávila, a o ten poslední zbytek dechu mě připravovala markýzova dlaň na mých ústech. V záchvatu jakéhosi zvířecího instinktu jsem se pokusila vyprostit. Jako hladový pes jsem skousla dlaň, která mě dusila. Zatímco Maxmilián zařval bolestí, prohnula jsem se a z posledních sil prudce trhla koleny. Překvapený admirál se svezl stranou, takže jsem stihla kopnout ještě jednou, a tentokrát jsem zasáhla přesně. Nestačila jsem se ani škodolibě zaradovat. První políček mě srazil zpět na postel a druhý mě skoro zbavil vědomí. Ani jsem nevěděla, kdo udeřil. Omámeně jsem si prohlížela fresky na stropě pokoje a bylo mi všechno jedno.
„Pamatujte si, drahá, že jsem si vás koupil. Se vším všudy jste moje a já rozhodnu, co s vámi udělám. Vy můžete jen souhlasit. Jestli se vám to líbí nebo ne, to už je vaše věc.“ Markýz Monthermer vyslovoval pečlivě, abych jaksepatří pochopila svou situaci. „Jste má investice, má půda, mé pole, a já jsem ten, kdo rozhoduje o tom, kdo a jak ho obdělá.“ Aby dodal svým slovům váhy, rozhalil svůj župan a já si až po chvilce uvědomila, co se chystá udělat. Nebránila jsem se a jen jsem ležela bez vlády. Cítila jsem, jak mě zalévá jeho teplá moč. Ano, mé podrobení muselo být naprosté – vůdce smečky si značkoval své území.
„Jste spokojený? Můžu jít?“ zeptala jsem se, když skončil.
Ani se neohlédl a naléval si víno: „Musíte, markýzo, musíte. Budete dnes potřebovat sakra důkladnou koupel a nějaký dobrý parfém!“ Dal se do smíchu a admirál se k němu přidal. „Co teď něco lehčího zakousnout, příteli?“ Můj muž položil Wilsonovi ruku kolem ramen a odváděl ho do vedlejší místnosti. „Křepelku nebo bažanta?“
Vstala jsem z postele a bez hnutí zírala na dveře, které za nimi zapadly. V záchvatu zuřivosti jsem popadla karafu s vodou a mrštila jí o zeď. Nestalo se nic, jen ze sousední místnosti sem dolehl Maxmiliánův hlas: „Pozor, markýzo, strhnu vám případné škody z apanáže!“ Už jsem na nic nečekala a vyběhla ven, pryč od té hrůzy, toho hnusu a všeho toho ponížení.

Cítila jsem jak mi Mary pomaloučku lije další várku teplé vody na vlasy. Mé vlasy, má chlouba, jemné jako hedvábí, v barvě přezrálého obilí ... kolik ctitelů se při pohledu na ně rozplývalo v obdivu! Teď páchly jako sláma nasáknutá močůvkou. Už jsem se neovládla a zpod zavřených víček mi vyklouzlo několik slz, byla jsem unavená a vyděšená k smrti. Cítila jsem, jak se kdesi uvnitř nenávratně měním. Už ve mně nezbylo nic než zloba a nenávist. Stával se ze mě kámen a zdálo se, že neexistuje nikdo a nic, co by to mohlo změnit.