Bonjour, Dita!

Anotace: enjoy ;-)

Sbírka: Bonjour, Dita!

Ačkoliv Rowan prohlašoval, že on do půlnoci určitě neusne, už v deset spal schoulený na opěradle křesla. Madeilene svého bratra sledovala pohrdavým pohledem a znuděně přepínala z kanálu přes kanál, hloupé štědrovečerní pořady vystřídaly hloupé silvestrovské pořady.
A pak, o půl dvanácté, když už dvojčata svého otce vyhlížela z okna, přišel monsieur Simon, ve stavu trochu připitém, ovšem ne sám; na paži mu visela žena přibližně jeho věku, s krásnými mahagonovými vlasy a měkkýma očima. Ospalá atmosféra zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
,,Tati?‘‘ oslovila Madeilene svého otce tónem velmi nebezpečným.
,,Děti moje,‘‘ posadil se Simon na pohovku a žena usedla vedle něj, ,,víte, jak jste říkaly, že na Vánoce nemá být nikdo sám?‘‘
Dvojčata váhavě přikývla.
,,Tohle je Charlotte,‘‘ pohladil ženu po ruce, ona si však opatrně prohlížela naše tváře.
,,Pozval jsem dnes Charlotte k nám, aby nebyla doma sama.‘‘
,,Má rodinu, ne?‘‘ sykla Madeilene a otec se na ni zle podíval. Charlotte se evidentně vůbec necítila příjemně, bylo na ní vidět, že ona se sem rozhodně nehrnula.
,,Tati, nech si ten pohled. Takhle jsme si sem každý mohl někoho pozvat. Mohl tady být třeba i Etien, ten, pokud vím, právě teď sám je.‘‘
,,Teď sem netahej Etiena.‘‘
,,A budu!‘‘ Madeilene vstala a uvolněné vlasy jí létaly kolem obličeje. ,,Tohle je oslava Nového roku? Dřepět do půlnoci v obýváku se sourozenci, pak si připít Robby Bubblem a jít spát? Ne, promiň, to se ještě dalo, do té doby, než sis přivedl-‚‘‘
Madeilene došla slova, přece jen se neodvážila Charlotte pojmenovat. Dvojčata se krčila na druhém konci a sledovala výstup svojí sestry, Rowan se právě vzbudil a ještě nevnímavě mžoural do světla. Naštěstí pro něj.
Madeilene produpala místností. Krátce jsem zaváhala mezi loajalitou ke svému zaměstnavateli a mezi záchranou alespoň zbytku Silvestra mezi dětmi.
Vstala jsem a gestem zahnala dvojčata spolu s Rowanem do pokoje Madeilene, kde jsme si všichni o půlnoci připili slibovaným Robby Bubblem a popřáli do Nového roku. Co jiného taky.

Dopoledne druhého dne jsem zabila vařením novoročního obědu, už pouze v úzkém kruhu rodinném a s hlavou rodiny notně podmračenou. Simon byl protivný, protivná byla Madeilene a zbývající tři ustrašeně sledovali napětí, které tak nesnášeli. Byla jsem ráda, když Simon vypadl ven. Nechala jsem dohlížet Madeilene na Rowana a vytáhla Etiena na projížďku.
Mlčky mě poslouchal, až se mi zdálo, že mě nevnímá. Opak byl pravdou, Etien byl dokonce o kus napřed.
,,Takže jsi už poznala Charlottu?‘‘
,,Jak- už? Měl ji přivést dřív?‘‘ Pak mi došlo, co jsem řekla. ,,Počkej- jak dlouho už s ní je? A jak to ty víš?‘‘
Etien nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Občas jsem mu dělal alibi. Kvůli dětem. Aby si nemyslely, že táta už maminku nemiluje a našel si milenku.‘‘
,,Takže on spal s Charlotte ještě než měla Claudia tu nehodu?‘‘ ujasnila jsem si to, mírně v šoku z toho poznání.
Etien přikývl. ,,Dalo by se říct, že jsou spolu už dlouho. Nevím, jestli to Claudia věděla, nebo alespoň tušila. Měli každý svůj život, na Simonovi ležel chod celé stáje a Claudia se věnovala spíš závodění. Byla vážně dobrá.‘‘
,,Je mi líto, že jsem neměla šanci ji poznat,‘‘ řekla jsem upřímně.
Etien srovnal krok svého koně s línou Arielou. ,,Bude to znít hrozně, ale nebýt toho, že jsi nemohla poznat Claudii, nepoznala bys mě.‘‘
,,To bych o hodně přišla,‘‘ přisadila jsem si, ráda za jeho odlehčení. K tématu se však bylo nutno vrátit. ,,Doma je teď opravdu úžasná atmosféra. Simon je naštvaný, Madeilene zuří a nejvíc líto mi je těch malých, jak stále jen sedí v koutě a čekají, jak to pro ně dopadne.‘‘
,,Zlepší se to,‘‘ zamrkal na mě povzbudivě. ,,Uvidíš. Byla to Andrého chyba, on to nějak napraví.‘‘
,,Osobně netuším, kde pořád bereš tu víru v Simonovo dobro.‘‘
,,Podívej se na to z jeho pohledu. My muži prostě potřebujeme, aby se někdo o nás staral, aby nás měl někdo rád a přece aby nám nikdo nevisel na krku. Claudia byla báječná ženská, ale Charlotte je taky taková. Nikdy na něj netlačila, aby se s Claudií rozvedl, nechtěla se k němu vetřít do rodiny, stačil jí jen on. A není lehké vést stáj, díky ekonomické krizi všichni šetří a neposílají svoje děti se učit jezdit na koni. Pak je pochopitelné, že pozdě večer jde za ženou, která ho vyslechne, utěší, poradí mu, než tam, kde dospívají děti a kde jsou další problémy.‘‘
,,Kolik dětí si nadělal, tolik má.‘‘
,,Ale Dito…‘‘
,,Ne, vážně- kde je v tom trocha zodpovědnosti? Jen co jsem přijela, všechno nechal na mě. I teď, všechno řeším já. Podle smlouvy mám právo na jeden volný den v týdnu. Myslíš, že jej mám?‘‘
Etien se zamračil. ,,Ne. To je ale chyba. Měla sis dupnout.‘‘
Musela jsem povzdechnout nad tou naivitou. ,,Dupla jsem si tolikrát… víš, co se říká? Nedráždi hada bosou nohou.‘‘
,,Ty nedráždíš, ty ustupuješ. Půjdu s tebou a připomeneme mu to.‘‘
,,Nevím, jestli to je dobrý nápad…‘‘
,,Jestli nepůjdeš se mnou, půjdu sám. A pak budeš vypadat jako žalobníček.‘‘
Zlobně jsem po něm střelila pohledem. ,,Tak dobrá.‘‘

Umyla jsem udidlo a odnesla sedlo s uzdou do sedlárny, kam jsem je pověsila na háček s Arieliným jménem. Kolem dveří se mihl stín, chtěla jsem vyjít ven, když mi cestu zastoupil Francois.
,,Bonjour, Francois,‘‘ chtěla jsem ho odbýt pozdravem.
Francois za sebou zavřel.
Tázavě jsem se zamračila.
,,Etien. Ty s ním chodíš?‘‘
Tak odtud vítr fouká! ,,A kdyby?‘‘ zeptala jsem se furiantsky, v ošklivé snaze Francoisovi ublížit natolik, aby mi už dal pokoj.
Francois se nenaštval, Francois se opřel o radiátor a založil ruce. ,,Myslel jsem si, že jsi chytrá holka. Vypadala jsi tak.‘‘
,,Co?‘‘
,,Ale jste všechny stejné. Co na něm vidíte?‘‘
O čem to mluví?
,,Má charisma,‘‘ řekla jsem odměřeně. ,,To je to, co na něm vidím. Mohl by napadat na jednu nohu, mít hrb a chodit v pytli a stále by to byl on. Vždycky jsem tvrdila, že se mi líbí přísloví vyhodíš někoho dveřmi a on přijde oknem, ovšem na vlastní kůži je to dost protivné.‘‘
Doufala jsem, že si to Francois přebere, jak má. Ze sedlárny jsem odcházela jako vítěz, ale jedna věc se Francoisovi podařila- zasít mi brouka do hlavy.
Co na něm vidíte?
Plurál…?