Junoon

Anotace: 12.část...:)

Láska je odvaha, která se nebojí ničeho...


Napětí, které vyvolala nezvaná návštěva, by se dozajista dalo krájet na kousky. Tabby se vyplašeně podívala na Davida, který, ač se v jeho tváři dala vyčíst nervozita z dané nečekané chvíle, jí pokynutím ruky naznačil, aby se za něj ukryla. Pak se znovu napřímil a zlostně zasyčel.
„Co od nás chcete?“ Jeden z příchozích mladíků se opovržlivě uchechtl a odvětil.
„Slyšel jsi před chvílí našeho kamaráda, ne? Trháš zakázané ovoce a za to přijde trest.
A slečně bych doporučoval, aby se raději vzdálila, nebude to nic pro její modrý oči. A ty si jednou pro vždy zapamatuješ, kde je tvé místo, uzenáči!“ David pevně sevřel ruce v pěst a pootočil se k Tabby.
„Jdi prosím domů, tohle si vyřídím sám, nechci, aby ti nějak ublížili!“
„Ne, zůstanu s tebou! Tohle přece není fér! Přece se nechceš postavit sám takové přesile? Hajzlové! Nechte nás být!“
Zakřičela Tabby zoufale. Zamračil se na ni a procedil vztekle mezi zuby.
„Neslyšela jsi mne? Jdi pryč! Do toho se nepleť!“
Nevěřícně zakroutila hlavou nad změnou jeho chování, ale raději jej poslechla. Domů ale neběžela, usoudila, že by se asi zlobil. Zoufale přemýšlela, co bude dělat. Jako naschvál se tady v této pozdní hodině nikdo neukázal. Ukryla se mezi stromy a zdálky, schovaná za kmenem mohutného dubu, vyděšeně pozorovala, co se děje opodál. Naštěstí si všimla, že David zřejmě ovládá některé prvky sebeobrany. Rozrušeně si kousala rty málem až do krve a srdce jí bušilo jako kostelní zvon.

Přesila ale byla příliš veliká a tohle nebyl akční film, kde hlavní hrdina jednou ranou poskládá všechny své protivníky na jednu hromadu. Davidovi viditelně ubývaly síly a po poslední ráně se najednou skácel k zemi. Násilníci se zalekli a jako stíny zmizeli ve tmě. Tabby přidušeně vykřikla a rozběhla se k Davidovi. Ležel na zemi, se zavřenýma očima, stočený do klubíčka, těžce dýchal a z koutku úst mu stékal pramínek krve. Na levém oku se mu pomaličku začala tvořit hrozivě vypadající podlitina. Poklekla k němu a něžně vzala jeho hlavu do svých dlaní.
„Co je ti? Prober se, prosím! Co ti udělali?“ Slabě syknul a otevřel oči. Dokonce se pokusil o úsměv.
„To nic, to bude dobrý. Jen mi asi budeš muset trošku pomoci, nějak se nemůžu zvednout…“
Pomohla mu vstát a se znepokojením pozorovala, že na okamžik přivřel oči a zavrávoral.
„Pojď, doprovodím tě k nám domů, táta se na tebe podívá, je přece doktor!“ Odmítavě zakroutil hlavou.
„Kdepak, to nepřichází v úvahu, už tak má se mnou dost starostí, nechci mu přidělávat další. Jestli tě můžu poprosit, pomoz mi k nám domů. Sám bych to asi nezvládl. Je to kousek odtud, asi jen pět minut cesty. Teď to asi ale bude trvat trochu déle…“ pousmál se provinile.
Měl pravdu. Cesta trvala více než čtvrt hodiny a pak se konečně ocitli u Davidova domu. Všechna okna ale byla ztemnělá, dům vypadal opuštěně. Tabby se mírně zamračila a šeptla.
„Ty jsi doma sám? To jsi mi neřekl! Kdybych to věděla, běžela bych pro tátu!“
„To neřeš. Mí rodiče jsou na stáži v Americe. Na, tady máš klíče a odemkni prosím, nějak teď nemůžu hýbat prsty.“

Třesoucí se rukou odemkla a vzájemně se podpírajíce došli až do jeho pokoje. Rozsvítila a očima hledala postel. Byla hned pod oknem a za okamžik se jí konečně podařilo Davida na ni uložit. Krátce pohledem přeletěla místnost. S údivem pozorovala, že je podobně zařízený, jako ten její. Jednoduchý borovicový nábytek byl kombinovaný s ratanem a na zemi ležely barevné koberečky. Po stěnách visely spousty obrázků a fotek a sošky slonů byly všude, kam se koukla. Nyní ale nebyl na prohlížení čas.
„Kde máte koupelnu? Musím tě ošetřit.“ Všimla si, že se i mírně chvěje zimou a přehodila přes něj vlněnou deku.
„A taky kuchyň, musíš se zahřát, uvařím čaj.“ Řekla přísně. Pousmál se a otřel si hřbetem ruky stále stékající krev z koutku úst.
„No jo, to se pozná. Zdravotní sestra v akci. Tak jo, napravo je kuchyň a nalevo koupelna, když jinak nedáš… a promiň, to co se stalo v parku, než jsem dostal nakládačku, nebylo v plánu, přišlo to tak nějak samo, nedokázal jsem se ovládnout…“ Podívala se na něj zjihlým pohledem. Muselo mu být určitě hrozně, ale navzdory všemu se pořád usmíval.
„To je v pořádku, cítila jsem to samé…“ Usmála se rozpačitě a raději odběhla. Za okamžik už byly jeho rány ošetřené a David držel v jedné ruce hrníček s čajem a druhou si na oku přidržoval ledový obklad. Zvedla se a začala si prohlížet obrázky na zdi. Byly zde zvláštní kresby, kterým příliš nerozuměla a spousta fotek exotických míst v Egyptě, Indii a Číně. Byly úžasné, zírala na ně s otevřenou pusou.
„Kdo to fotil? Jsou nádherné!“ Hlesla po chvíli.
„Já…“ odvětil krátce mezi doušky horkého čaje.
„Cože? Tys tam všude byl?“ Zeptala se udiveně.
„Byl, studuji archeologii a tohle je můj koníček, a taky součást studia. Copak, nelíbí se ti?“
„Ne, to ne, je to úžasné, fakt umíš fotit.“ Pak se pootočila a zadívala se na něj. V bílém povlečení ještě více vynikla jeho opálená kůže. Neodolala a zeptala se.
„Proč tě ti zmetci nazývali uzenáčem?“ Chvíli mlčel, pak postavil hrníček na stolek.
„Občas s tím mívám problém. Táta mé mámy, můj děda, pocházel z Nepálu. Ona se tam sice narodila, ale když byla malá, přijel sem do Irska za prací a už tady zůstal. Nedávno ale zemřel…“
„Aha, tak už je mi to všechno jasný. Bylo to od nich docela sprostý. Vidíš, a já myslela, že vášnivě holduješ solárku!“ Zasmála se. Pobaveně zakroutil hlavou.
„To jistě, to je jen pro takové ulízané frajery, jako je ten tvůj v nemocnici. Já jsem takový všude i bez solárka. Chceš se podívat?“ Zakřenil se a šibalsky se ušklíbl. Rozpačitě zamrkala a rychle odpověděla.
„Ne…ne, raději ne, já ti věřím! Hele, měl by sis odpočinout a trošku se vyspat. A ten obklad si dej zpátky, nebo budeš zítra vypadat jako Quasimodo!“
„Ano sestřičko, provedu, vám se přece nedá odporovat…“ odpověděl rozpustile. Přikryla jej dekou až po bradu a hlavou jí bleskla jeho zmínka o Tedovi. Bolestivě jí píchlo u srdce a zároveň se jí zmocnila zlost, protože se stále nemohla zbavit pocitu, kdo za tím přepadením vězí…
„Tak, a teď už spi. Jestli chceš, lehnu si k tobě a zůstanu až do rána, zítra je sobota a mám volno. Postarám se o tebe. Jen napíšu tátovi, aby neměl starost. Tohle stejně neutajíš, vím, že tě léčí a až tě uvidí, bude se jistě ptát. Tak co, souhlasíš?“
Mírně se zamračil a mlčky přikývl. Vrtalo mu hlavou, co všechno o něm vlastně ví. Když se vedle něj uvelebila a mírně se k němu přitulila, slabě povzdechnul.
„Tohle není dobrý nápad, když budeš takhle nablízku, asi budu mít problém…“ Odtáhla se a omluvně se usmála.
„Promiň, neuvědomila jsem si, že tě ještě pořád všechno bolí…“ A odsunula se na druhou stranu postele.
„Hm…To taky…“ šeptnul David. Naštěstí jeho poznámku nepochopila a za chvilku ji slyšel, jak spokojeně oddychuje. Pootočil hlavu a ve světle lampičky ji užasle pozoroval. Ještě nikdy neviděl holku, jak spí. Své třešňové rty měla něžně našpulené, rozpuštěné vlasy jí mírně zakrývaly tvář a hrudník se jí pravidelně zvedal. Snažil se zaplašit myšlenku na to, co se skrývá pod napjatou látkou její blůzky. Byla úžasná, bojoval s nutkáním dotknout se jí a při vzpomínce na jejich první vášnivý polibek se marně snažil překonat přirozenou reakci jeho těla, která se stejně dostavila. Nezbývalo, než to pořádně rozdýchat. Zhasnul lampu, založil si ruce pod hlavu a ještě než usnul, probleskla mu hlavou bolestná myšlenka, že bude asi přece jen lepší přenechat ji tomu druhému. Možná ta dnešní nepříjemná záležitost v parku přišla v pravý čas. A stejně za týden odjíždí do Himalájí. Nechtěl, aby Tabbyina náklonnost příliš zesílila, o to by pak pro ni bylo těžší a bolestnější, až přijde ta hrozná chvíle, kdy nad ním jeho nemoc zvítězí a…slabě povzdechl. Očima zabloudil ke svému stolu a užasl. Z místa, kde ležely mapy, jakoby vycházela slabá zář. Zaostřil více svůj pohled, ale záhy se pokojem opět rozprostřela modravá tma. Zahleděl se ještě na chvilku na spící Tabby a lehoučce se dotknul prsty aspoň jejích vlasů. Byly hebké jako hedvábí. Odhrnul jí je jemně z tváře a po chvilce i jeho přemohl spánek…