Cena lásky 6.

Anotace: Jakou cenu jste ochotni zaplatit za svou lásku? Sophie hodně vysokou ...

Stalo se to hned o dva dny později. Bylo nádherně a já se těšila na méně formální posezení na terase a procházku v parku. Společnost byla příjemná a hosté zábavní, a tak zavládla uvolněná atmosféra lehce ospalého odpoledne. Seděla jsem se zavřenýma očima na houpačce, vyhřívala se na jarním slunci a poslouchala štěbetání našich nejmladších návštěvníků. Mary a Thomas Dunstervillovi u nás nebyli poprvé. Rozhodně nehodlali trávit čas nějakým podřimováním a šili s nimi všichni čerti.
„Donesli jsme ti tvoji nejmilejší květinu!“ skočila mi do klína Mary s první růží letošního roku.
„Ach, prosím za prominutí,“ škádlila jsem ji, „ale růže ve skutečnosti není má nejmilejší květina.“
„A která teda je?“ dorážel Thomas
Cvrnkla jsem ho do jeho pihovatého nosíku: „Hádej!“
Děti se do luštění hádanky ponořily se vší vervou. V dalším momentě mě zasypaly desítkami větviček, květů a snítek a dožadovaly se prohlášení, že právě tahle je ta moje nejoblíbenější. Odbývala jsem je se smíchem znova a znova a brzy se k jejich hádání připojili i dospělí. Orchideje, gladioly, tulipány, irisy, lilie, na všechny tyto návrhy jsem mohla jen vrtět hlavou.
„Tady aspoň vidíte, jak mám těžkou situaci, když chci vlastní ženu potěšit květinou,“ utrousil Maxmilián a všichni ho politovali, jak se slušelo na dobře vychované hosty. Já vstala z houpačky s tím, že je načase tuhle pošetilou zábavu ukončit, a spatřila jsem Williama, jak se sklání k Mary, a cosi jí šeptá do ucha. Obě děti vzápětí zmizely kamsi do křoví a řeč se stočila novým směrem. Jenže o pár minut později jsem už měla Mary znovu za zády.
„Tyhle jsou tvoje nejoblíbenější!“ volala nadšeně a strčila mi pod nos malou kytičku konvalinek. Vzala jsem ji pomalu do prstů a přivoněla. Bylo to, ach bože ... nepopsatelně krásné! Celé mé dětství v jediné vůni, na niž jsem už málem zapomněla. Nedokázala jsem promluvit, a tím jsem se prozradila.
„Vyhrála jsem, vyhrála!“ jásala Mary a ve své sladké nevinnosti ještě běžela k mému bratranci a vyskočila mu na klín: „Díky, Wille, bez tebe bychom to neuhodli!“
Dva tři lidé se zasmáli její radosti, další si mezi sebou vyměnili významné pohledy.
„Vy a pan Cardigan jste příbuzní, pokud se nepletu, viďte?“ vstoupila do ticha Isabelle Dunstervillová.
Přisvědčila jsem: „Naše matky jsou sestry. Bohužel musím otevřeně přiznat, že jejich vztahy jsou na bodě mrazu. S Williamem jsme se vídali jen díky tomu, že na tom trvali naši otcové.“
„Ech ... jak dlouho jste se s bratrancem neviděli, Sophie?“ zeptal se zvědavě Torrington.
„Sedm let,“ vydechla jsem.
„A on si stále pamatuje vaši oblíbenou květinu? Pozoruhodné!“ protáhl Torrington a viděla jsem mu na očích, že chystá útok. Nemýlila jsem se, přišel vzápětí. „Nebyl jste, Cardigane, do své sestřenky nakonec zamilovaný? Stávají se takové věci, na tom by nebylo nic divného ...“.
Vztekem nad tou drzostí se mi udělaly mžitky před očima. Mohla jsem jen doufat, že William zachová klid, jednoduše tu nehoráznou myšlenku popře, a tím celá věc skončí.
Marná naděje. Bratranec se trochu pootočil, jakoby chtěl při své odpovědi stát Torringtonovi tváří v tvář: „Nemýlíte se, příteli,“ řekl zřetelně, „byl jsem do Sophie skutečně zamilovaný.“ Zalapala jsem po dechu, ale to nejlepší mělo teprve přijít.: „ ... ale má žádost o ruku nebyla vyslyšena.“
Konvalinky letěly do trávy a já ve vteřině stála u něj.
„Kde bereš tu drzost něco takového tvrdit, a ještě k tomu v mém vlastním domě?“ štěkla jsem na něj. „Jestli to považuješ za vtipné, tak já to považuji za trapné. Dobře víš, že mezi námi nikdy nic nebylo, natož žádost o ruku!“
Všichni kolem s napětím sledovali celou tu báječnou scénu, která měla nejlepší šanci stát se hlavním bodem programu všech zítřejších večírků a sešlostí. Rozhostilo se trapné ticho.
William vstal a nepatrně se mi uklonil. Neměl problém odhadnout, kde stojím, protože jsem na něj ječela dost hlasitě a dost zblízka. „Omlouvám se, sestřenko. Nechal jsem se strhnout k nejapnému žertu.“ Nakvašeně jsem si odfrkla, ale to už oslovil ostatní: „Doufal jsem, že Sophii jen popíchnu k nějaké vtipné poznámce, a zřejmě jsem překročil hranici dobrého vkusu. Omlouvám se všem, hlavně ovšem Monthermerovým. Zdá se, že mám občas sklon k přehánění, pomáhá mi to zahnat nudu.“
„To nic, příteli,“ poplácal ho můj muž přátelsky po zádech a hovor se opět pomalu rozproudil. Ani můj vztek mi ovšem nemohl zabránit, abych si nevšimla, jak zvláštně se na mě Maxmilián zadíval. Takový výraz měl ve chvílích, kdy se mu v hlavě rodil nějaký plán ... a já měla důvod se jeho plánů děsit.

Celé odpoledne ale bylo nenávratně zkažené, aspoň pro mne. Rozbolela mě hlava a popouzeli mě všichni a všechno. Vylila jsem si svůj vztek na kterémsi ze sluhů, ale ani to nepomohlo. Jak ráda bych odešla do svého pokoje, ale to nebylo možné. Musela jsem si dnešek protrpět do poslední vteřiny.
„Ještě se zlobíte?“ zeptal se posměšně Maxmilián, který se ke mně přitočil se sklenkou portského. Stála jsem zrovna na terase a pozorovala naše hosty, kteří se na rozdíl ode mě bavili dole v zahradě. Ucítila jsem ruku svého manžela na zádech a ucukla jsem. „A dokonce se zlobíte i na mě?“ Znovu mi přejel po zádech a naklonil se nad mou šíji: „Vaše nepoddajnost a umíněnost je tak vzrušující! Spolehněte se, že od svých záměrů neustoupím, protože jen tak mi přinesete užitek, o nějž jsem usiloval.“
„A vy se spolehněte, že v tom případě skončíte vy nebo kdokoli další s vyraženými zuby nebo nožem v zádech!“ zasyčela jsem nenávistně.
„Ohó! Snad mi nechcete vyhrožovat, drahá choti?“ Maxmilián stále vypadal, že se dobře baví. Upíjel portské, opíral se pohodlně loktem o zábradlí a těkal pohledem po lidech pod námi. Chvíli mlčel a já doufala, že tím rozhovor skončil. Jenže neskončil.
„Příjemný chlapík, ten váš bratranec, že?“ nadhodil.
Snažila jsem se nedat nic najevo, ale udělalo se mi slabo. Přesto jsem dokázala odpovědět celkem chladně: „Divím se, že jste ho po dnešku nevyhodil z domu.“
Podívali jsme se na sebe a on roztáhl rty v chladném úsměvu. „Jste chytrá, moje milá. Velice chytrá a mazaná. Nezapomínejte ovšem, že já vás strčím do kapsy, kdykoli se mi zachce.“
„Tak?“ opáčila jsem. Neměla jsem sílu se s ním hádat.
„Víte, dnes jsem rozluštil malé tajemství,“ pokračoval a já zatajila dech. „Kdyby vás kdokoli jiný rozčílil tak jako dnes váš bratranec, odnesli by ho nejspíš rozsápaného na kusy. A vy tady jen stojíte a zíráte na něj se zvláštním výrazem v očích ... neváhal bych to dokonce označit za něhu. Těžko říct, na mne jste se takto nikdy nedívala,“ dodal Maxmilián kousavě. „Takže myslím, že jsem našel páku, která pohne vaší zatvrzelostí.“
„Nerozumím.“ Víc jsem ze sebe nedostala.
„Hned vám to vysvětlím a věřte, udělám to opravdu rád,“ zasmál se. „Sama víte, že pan Cardigan je prakticky bez prostředků. Já mu je rád poskytnu, ovšem za předpokladu, že přistoupíte bez dalších scén na dohodu, kterou tak nerozumně odmítáte.“
Neuhlídala jsem výraz své tváře a Maxmiliána mé nefalšované zděšení pobavilo: „Ano, konečně vidím, že o mém návrhu začínáte přemýšlet v jiném světle. Stará pravda říká, že vydírat lze každého, jen je třeba zjistit, čím. Pozoruhodné, nikdy bych vás k tomu nedonutil násilím, lichotkami a asi ani penězi. A najednou jste ochotná ze sebe udělat děvku pro člověka, k němuž údajně nic necítíte, a s nímž vás nic neváže ... Inu,“ povzdechl si naoko, „vždycky jsem věděl, že ženské myšlení postrádá logiku. Ale vy jste toho mimořádně podařeným důkazem!“
Přivolala jsem sluhu a nechala si nalít víno. Potřebovala jsem cokoli, co by donutilo mou otupělou hlavu pracovat.
„Jakou mám jistotu, že svou podporu Williamovi v budoucnu neodmítnete nebo ji nebudete podmiňovat dalšími nároky?“
Rozhodil rukama a znovu se zasmál? „Absolutně žádnou! Jednoduše uděláte, co chci já. Mám za to, že pan Cardigan povede sice skromný, ale nicméně spokojený život, protože to bude pořád lepší než vyhlídka než život, jenž by ho čekal v naprosté chudobě.“
Nevím, jestli to co mi vyšlo z hrdla byl vzlyk nebo zoufalé volání o pomoc, ztlumené hrůzou do pianissima. Naprosto ochromená jsem hleděla do zahrady. Mary a Thomas se právě přetahovali s Williamem o kašmírový šál jejich matky. Poprvé za tu dobu, co byl u nás, jsem viděla svého bratrance tak, jak jsem si ho pamatovala, rozesmátého a plného energie. Možná právě to byl ten okamžik, jenž o všem rozhodl. Já už jsem ztracená, ale on být nemusí. Čekala jsem, že mě zachrání ... ale kdo ví, možná jsem to měla být já, kdo zachrání jeho ...
Aniž bych se Maxmiliánovi podívala do očí, vydechla jsem slova, jimiž jsem se upisovala samotnému ďáblu.
„Dobře tedy. Souhlasím.“