Cena lásky 8.

Cena lásky 8.

Anotace: Nečekaná situace - sami dva v zámku 58+1. Taková delší kapitolka.

Jako obvykle se sídlo Monthermerů po odjezdu pána domu celé rozjasnilo. Jakoby se služebnictvo o trošku víc usmívalo a také já byla méně rozmrzelá. Hned po ránu jsem zrušila všechny dohodnuté návštěvy. Drze jsem využila výmluvu na svou nevolnost z předchozího dne a rozhlásila, že se o mě pokouší chřipka, abych tak odradila i ty opravdu nedovtipné dotěry.

Rozhodla jsem se, že se pokusím trávit více času se slečnou Hothornovou. I když jsem na ni názor nezměnila, říkala jsem si, že bych měla projevit aspoň trochu snahy a měla se naučit ji snášet nebo ji aspoň nenápadně přiučit něčemu, co by Williama v budoucnu těšilo. Snídaně ve sluncem zalitém pokoji měla na mou smířlivou náladu blahodárné účinky.

„Elizabeth,“ oslovila jsem ji co nejpřívětivěji, „nechtěla byste si prohlédnout můj šatník? Jistě bychom našly šaty, které by se vám zamlouvaly. Mé švadleny je snadno předělají, abyste si je s sebou mohla vzít domů. Udělalo by vám to radost?“
Jako bych se musela ptát! Williamova snoubenka téměř omdlela blahem a než dokončila své díky, stačila jsem v klidu dojíst snídani. Na druhou stranu, pokud bych měla být upřímná, musela jsem si přiznat, že byla přesně jako já před nějakými sedmi lety – nadšená z oslňující fasády vznešenosti a naprosto ignorující cokoli co mohlo být za ní.

„Nepředpokládám, že byste s námi chtěl za těchto okolností trávit svůj čas, bratranče“ obrátila jsem svou pozornost k Williamovi. Spletla jsem se.
„Naopak,“ odpověděl mi s vážností, za níž se skrýval úsměv. „Je jen málo věcí, které bych dokázal nebo chtěl dělat sám, takže pokud vám to nebude nijak zvlášť vadit, rád se připojím.“
Elizabeth zalapala po dechu: „To nemůžete myslet vážně! Budeme zkoušet šaty, to není rozhodně místo pro džentlmena!“ Pohoršení jí vehnalo do tváří krvavé skvrny. „A ani váš návrh není džentlmena hodný!“

Rychle jsem sklonila tvář do šálku s čajem, abych skryla své pobavení. Střelila jsem pohledem po Williamovi a opět jsem ucítila, že se naše myšlenky ubírají stejným směrem, k našemu včerejšímu setkání, prostému a nekomplikovanému, při němž takové podružnosti jako falešný stud nehrály naprosto žádnou roli.
„Nu,“ ozvala jsem se, „budete se muset obejít bez nás, pane. Slibuji, že se pokusíme být tak rychlé, jak jen to bude možné.“
William se usmál: „Ženy – a rychlé při zkoušení šatů? Teď si protiřečíte, milá sestřenko.“
„Ale no tak, buďte rozumný a ....“.

Nedořekla jsem. Vešel komorník, aby oznámil příjezd baronky Taynhamové. Obrátila jsem oči v sloup – ta osoba mi začínala lézt na nervy. Nejenže ji Maxmilián v důsledku jakýchsi spletitých rodinných vztahů zval do domu minimálně dvakrát týdně na večeře. Ona už začíná chodit rovnou na snídaně!
„Drahá baronko,“ vstala jsem od stolu a pozdravila onu dámu zářivým úsměvem. „Jak milé mít vás tady. Posnídáte snad s námi?“
Podívala se na mě tím svým dětským pohledem. „Nedělejte si starost, dítě. Já jsem na nohou už od rozednění a snídani mám dávno za sebou.“ Ignorovala místo, které jsem jí nabídla a uvelebila se hned vedle Williama. „Rozhodně by mne nenapadlo vás obtěžovat v tuto hodinu, ale okolnosti mě přivedly na jistou myšlenku, kterou zde chci probrat.“

Ach bože, zaúpěla jsem v duchu. Vypadalo to, že na jednu myšlenku baronky Taynhamové padne celé dopoledne.
„Vlastně jsem chtěla požádat o laskavost zde slečnu Hothornovou.“ Stará paní se zlehka dotkla Williamovy paže a on jí věnoval neobvykle srdečný úsměv. Věděla jsem, že ti dva si za předchozích setkání padli do noty, ale i tak to bylo přinejmenším zvláštní. To jsem ovšem netušila, oč baronce jde, protože úžas bych si ponechala v rezervě ještě chvíli.

„Víte, rozhodla jsem se narychlo odcestovat do Londýna. Vlastně bych ráda vyrazila ještě dnes. A chybí mi doprovod, protože má praneteř Jane, která mě obvykle doprovází, stůně.“
Už už jsem se chystala ji zastavit a dát jasně najevo, že se mnou ať pro cestu do Londýna rozhodně nepočítá. Ona měla ovšem v úmyslu něco jiného.

„Napadlo mě, že by se do Londýna ráda podívala třebas slečna Elizabeth. Večírky zde na venkově jsou jistě báječné, ale život ve městě je o něčem úplně jiném, to musíte uznat i vy, Sophie,“ prohlásila a já, celá zkoprnělá, přisvědčila. „Samozřejmě, pozvání platí i pro pana Cardigana, bude-li chtít, ale bojím se, že by na něj pobyt v tak chaotickém místě kladl přece jen obrovské nároky ...“.

Čekala jsem, že Elizabeth se bude zdráhat odjet tak narychlo a sama. Čekala jsem, že William se aspoň pokusí ji zadržet nebo že se možná odhodlá jet do Londýna také. Chyba. Elizabeth nezaváhala ani vteřinu a jediné, co řekl William, bylo: „Jsem vám vděčný za to, že netrváte na mé účasti, paní baronko,“ zamumlal. „Byl bych jistě spíš na obtíž, a to rozhodně nechci.“

Dotklo se mě to. Chtěla jsem ho vidět, jak celý nadšený novým dobrodružstvím rozráží dveře a uhání do stáje osedlat koně, a ne se dívat, jak odevzdaně čeká, až uplyne další den. Neměla jsem ale příležitost se zabývat podobnými myšlenkami. Aniž jsme si to uvědomili, vmanévrovala nás stará baronka do akce. Během pouhé půlhodiny si Elizabeth vybrala z mé staré garderoby troje šaty, aby v Londýně měla co na sebe. Zatímco se nakrucovala před zrcadlem a já netrpělivě přecházela po místnosti, baronka s Williamem seděli na zahradní lavičce a povídali si.

Sledovala jsem je zpoza záclony a nerozuměla sama sobě. Bylo vůbec možné, aby ve mně jejich přátelství vyvolávalo ... žárlivost?
Stará paní ovšem ani pak nepovolila ve svém úsilí. Sotva jsme dopili čaj, už vystrnadila Elizabeth nahoru do pokoje, aby se sbalila na cestu, a pro změnu vytáhla do zahrady mě, prý aby mi ukázala, jak správně stříhat růže. Šla jsem za ní jako jehně a začínala jsem mít pocit, že jsem se v baronce Taynhamové nejspíš trochu zmýlila.

V růžovém záhonu ale znovu nasadila ten svůj přihlouplý úsměv, k němuž přidala sice možná odborné, ale také nesmírně nudné rady stran péče o růže.
„Ty vaše jsou zanedbané, drahoušku,“ mrkla na mě a ustřihla další stonek, „měla byste zahradníka pořádně prohnat.“
Už jsem to nedokázala vydržet. Zahradník i všechny růže světa mi mohly být ukradené.
„Madam, proč zrovna Elizabeth Hothornová? Vždyť byste v okolí sehnala spoustu jiných, vhodnějších dívek.“
Baronka odložila košík na zem, zavěsila se do mě a zamířila se mnou do parku. Na mou otázku neodpověděla přímo.

„Víte, Sophie, jste pozoruhodná mladá dáma. Tento styl života není jednoduchý, a vy jste se do něj vpravila obdivuhodně. Jste vtipná, když mluvíte, jste dost chytrá, abyste poznala kdy mlčet, jste bystrá a naučila jste se rychle všemu, co má žena vašeho postavení znát.“
Její slova mě zaskočila. Za všechna ta léta jsme spolu nikdy tak důvěrně nemluvily.
„Jste stále stejně půvabná jako když jste na Monthermer přišla a dozajista mnohem více elegantní. Jenže ...,“ tady se baronka zastavila a upřeně se mi podívala do očí, „... ztratila jste to kouzlo, které jste si s sebou přinesla jako svobodné děvče. Sledovala jsem, jak se z vás postupně vytrácí, až vás opustilo a zanechalo vás stejně prázdnou jako většinu lidí kolem vás. Viděla jsem podobnou změnu už tolikrát, že mě nepřekvapila, ale to neznamená, že bych jí nelitovala.“

Mlčela jsem, ostatně ani nebylo co říct.
„A najednou, když už jsem měla za to, že vaše metamorfóza je nezvratná, se vám to kouzlo znovu objevilo v očích.“ Stará baronka se znovu vydala dál po pěšině. „Měla jste ho tam, když jste se hned ten první večer dívala na svého bratrance, a pak znova a znova. Nepochybuji o tom, že vám na tom chlapci velice záleží, a to je dobře. Potřebuje každou oporu, kterou může získat, když si s ním osud tak krutě zahrál.“

Cítila jsem, jak rudnu, ale baronka se na mě naštěstí nedívala.
„Snadno jsem vycítila vaši nedůvěru ke slečně Hothornové a musím přiznat, že když ji teď znám malinko víc, zdá se mi, že jste mohla mít i pravdu. Napadlo mě vyzkoušet sílu jejího vztahu s panem Cardiganem. Pokud se mýlíte, dobře pro pana Cardigana. Pokud máte pravdu, také dobře, protože se tak zavčasu vyhne nešťastnému sňatku. Nemám pravdu?“

Neodpověděla jsem ihned. Ta dáma mě dokonale zmátla a myšlenky se mi honily v hlavě jako roj vyplašených včel.
„Nechci Williamovi rozbourat jeho jistoty, ať už jsou jakékoli, jen proto, abych měla pravdu,“ našla jsem konečně slova pro svou odpověď. „Je-li ona tím, co hledá, nepotřebuji nic dalšího vědět.“
Baronka Taynhamová mě pohladila po ruce. „Och, milá Sophie, právě jste mi udělala velikou radost. Pojďme, je čas se vrátit. Snad už bude Elizabeth připravena na cestu.“
A než jsem se vzpamatovala, svižným krokem mě odváděla zpět k domu. Breptala znovu cosi o tom, jak omamně večer voní naše růžové keře pod terasou, ale já ji nevnímala. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli se mi tohle všechno jen nezdá.

Ne, nebyl to sen. Byly dvě hodiny odpoledne, když jsme s Williamem stáli bok po boku na schodech a mávali za kočárem, v němž se nám vzdalovala baronka i s Elizabeth.
Zůstali jsme sami dva.
Autor phaint, 10.11.2010
Přečteno 439x
Tipy 14
Poslední tipující: Lenullinka, Darwin, jammes, Kes, Lavinie, eleasiva, KORKI, katkas, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To se mi líbííí :)

11.11.2010 12:21:00 | KORKI

Párty? Je 17. století a William jako džentlmen by niky neučinil nic, čím by poskvrnil pověst své sestřenice ... Proto raději píšu o historii než o současnosti, kde by na to prostě vlítili a bylo by po ptákách. Ovšem taky po romantice. Musím jim to randění trošku ztěžovat, jinak by nebylo o čem psát :) :(

11.11.2010 10:57:00 | phaint

Dooobrřééééé!!!! :D Bude párty? :D

10.11.2010 18:40:00 | KORKI

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí