Kapitán Husťák (29.)

Anotace: Jedem do finishe!!! :D Omlouvám se, jestli vám tenhle dílek přijde takovej vysvětlovací, ale potřebuju pár věcí dovyprávět, než Husťákovský tvorbě zamáváme. Příště už to snad tak zběsile ukecaný nebude. Jako kompenzaci berte Tobíkovu poslední část. ;)

Sbírka: Kapitán Husťák

„Tak teď bych si dal vítězný cigáro.“
„Vždyť nekouříš.“
„A právě proto to dokonale vystihuje ten triumf.“ Zazubil se Husťák a políbil mě do vlasů.
„Jen se moc neraduj, pořád máš slušnej vroubek.“
„V tom případě mě za dvě hodiny vzbuď, sjedeme si to žehlení vroubku znova.“ Mrknul na mě ve stylu Hugha Hefnera, z čehož se mi udělalo mírně blivno.
„Ty seš trouba!“ protočila jsem oči a praštila jsem ho do hrudníku.
„Auvajs! Tak jo, slavnostně přísahám, že v tom mírným lhaní nebyl žádnej extra zlej úmysl.“
„A dál?“
„A milostivě ti odpouštím tu kašnu.“
„Hmf…“ vydechla jsem mírně nakvašeně.
„Co je zas?“
„Prej odpouštím… měl bys bejt rád, že tam vůbec byla voda, taky jsem tě mohla nechat zahučet do slušný hloubky s přítulným kamenem na dně.“
„Tak já nevím,“ zatvářil se mírně zmateně a nerozhodně, „zápal plic, nebo rozbitá hlava… Nějak si neumím vybrat, co z toho je větší sranda.“
„Víš co, uděláme dohodu. Já tě už nikdy nešťouchnu do ledový vody, a ty… hm… co bych asi tak mohla chtít?“
„Co takhle žádný lhaní?“
„Jo, myslím, že tenhle bod dohody je hodně důležitej.“ Přikývla jsem s úsměvem.
„Vážně je mi líto, že jsem to všechno tak průběžně mršil.“ Zamumlal.
„Mluvíš, jako kdyby všechno končilo.“
„No… válíš se v mojí posteli nahá… to na konec moc nevypadá.“
„Taky si myslím.“ Pokývala jsem. Bylo zvláštní v téhle chvíli dumat nad minulostí. Většinou se jevila jako celkem ošklivá souhra blbých náhod. Naše soukromá tragikomedie.
„Takhle s odstupem si připadám jako blb.“ Ozval se po chvíli Petr.
„To mi povídej. Hysterická káča… to je teda výhra.“
„Možná by nebylo od věci jít si příště místo hádání třeba zaplavat.“
„Je ti jasný, že s našima povahama budeme permanentně žít v plavkách?“ Optala jsem se se smíchem. Jenom mlčky přikývl.
„Jestli se někdy dostaneme k rozvodu, přeplaveme místo něj La Manche.“ Pousmál se a upřel pohled k mojí tváři, která předváděla nejtěžší formu zděšení.
„Ty si mě chceš někdy časem vzít?“
„Jasně. Doby, kdy si chlapi tahali ženský za vlasy do jeskyně, už jsou trochu vzdálený, takže se mi svatba zdá jako docela příjemná obměna tohohle zvyku.“
„No fíha.“ Vydechla jsem. Nad věcmi jako je svatba jsem nikdy moc nedumala. Vlastně jsem si nějak nedokázala představit, jak táta slzí a vláčí mě k oltáři. Ne, že bych nechtěla někdy časem s nějakým maníkem skončit a starat se o pár dětí a bernardýna, ale svatba se mi zdála jako trochu drsný řešení. Když jste za někoho vdané, nemůžete na něj jen tak vřískat. Nemůžete ho poslat do háje, kdykoli se vám tak trochu zatmí. Nemůžete se ho pokusit utopit v kašně.
„Ty se nechceš vdát? Myslim za mě?“
„Fakt ses na to zeptal?“ vykulila jsem oči. „Ještě ráno mě ve spojitosti s tebou přepadaly touhy zúčastnit se spíš smutečního, než svatebního obřadu.“
„V tom případě tě budu muset přesvědčit, že se hodím víc jako živej, než mrtvej.“ Zaculil se potutelně a ukončil naší debatu o budoucnosti hodně zvrhlým způsobem.
------------------

Dan s nehezkou předtuchou vytáhl řvoucí mobil z kapsy a zamžoural na displej. Bára. Protočil oči a přikryl ječící repráček palcem.
„Tak jo, přidej basu a trochu uber ten kopák, ať je slyšet aspoň trochu melodie.“ Obrátil se ke zvukaři a mávnul na pár vyjukaných kluků, kteří se trochu ostýchavě pustili do hraní.
Dan se znovu podíval na mobil a snažil se sečíst po kolikáté za odpoledne už vyzvání. Nebyl si jistý. Někde u čísla dvanáct mu začaly všechny příchozí hovory splývat. Nevzal ani jeden. Počkal, než to Bára konečně vzdá, pak mobil vypnul a narval si ho zpátky do kapsy.
Pomalu si začínal uvědomovat, že svými projevy přátelství akorát tak blbne holkám hlavu, aniž by se o to vůbec snažil. Ne, že by Bára nebyla fajn, jen nebyla fajn tak moc, aby s ní toužil baštit špagety z jednoho talíře ve stylu Lady a Trampa.
------------------

Tobiáš dorazil domů s jasným plánem a s naprosto novou, neokoukanou a hlavně ničím nezkalenou nadějí. Tváře ho bolely od maniakálního úsměvu, který se mu vkradl na rty a poslední dvě hodiny odmítal zmizet. Připadal si zdrogovaný tím neuvěřitelným napětím. Pořád nemohl uvěřit, že se chystá udělat takovou kravinu. Jasně, Husťákovský úlet byla taky slušná blbost, zvlášť když v tom všem figuruje i Nina, ale kam se celá ta veselá historka hrabe. Nevěděl, jak má sám sobě zabránit v prapodivných úvahách o strhávání šatstva z Čendova těla, takže to prostě musel zkusit zrealizovat. Slovy drsňáka ze zombiefilmu: „Nut up or shut up!“
Bylo mu tak trochu jasné, že to bude mírně infarktová situace, ale hodlal to risknout.
Kdysi dávno se někde dočetl, že boxeři jsou s každou utrženou ranou odolnější. Prostě a jednoduše, příště vydrží víc úderů. Tobiáš se upnul k naprosto geniálně sebevražednému plánu získat buď chlapa, nebo praxi v tomhle boxerském fíglu. Vlastně nemohl prohrát.
V rychlosti do sebe naházel večeři a odplachtil do patra, aby vyštrachal ze skříně něco, co se mu bude v rozhodujícím okamžiku hodně dobře sundávat.
„Tobíku?“ ozvala se jeho matka, když pobíhal po pokoji jen v džínách a zoufale se snažil najít triko, které by neřvalo do světa: „Hraju si na heterouše!“
„Jo? Co je?“
„Ty někam jdeš?
„Hm.“
„A kdy se vrátíš?“
„Při troše štěstí ráno a s pocitem dospěláka.“ Zamumlal tiše do látky modré košile a po chvilce pátrání vysoukal hlavu správným otvorem ven. „Ještě nevim, dám ti vědět.“
„Jdeš s Mirkou, viď?“
„Nnn - jo.“ Milosrdná lež není lež.
„Já vim, že už jsi na to asi trochu moc velkej, ale když jsi byl přesvědčenej, že se ti holky nelíbí… no… nikdy jsme to neprobírali.“
„Hlavně ne přednášku o sexu.“ Protočil Tobiáš oči a snažil se z hlavy vytěsnit počty gayů nakažených různými „písmenkovými nemocemi“ jak jeho babička nazývala HIV.
„Jen chci mít vnouče, až budu v důchodu, dřív se mi to vážně nehodí, mysli na to.“
„Neboj, mami, pokusim se nikoho nezbouchnout.“ Zazubil se na ní a v duchu si představoval Čendu s těhotenským bříškem, což mu přišlo vcelku komické.
„Moc se nesměj, jak si myslíš, že ses na světě objevil ty?“
„Já vim, narodil jsem se ti moc brzy, ale celej život ti to slušně kompenzuju, ne?“
„Někdy až moc.“ Zasmála se a s potutelným mrknutím zmizela na chodbě.
Tobiáš naposledy vyměnil košili a zkontroloval mírně slušňácký účes, který se mu podařilo vykouzlit s minimální námahou a trochou vody. Byl čas vypadnout. Sebral ze stolu mobil a na okamžik zaváhal. Body plánu na nový život byly dva. Chtěl mít z krku oba nejednou. V rychlosti napsal Nině, že se s ní večer potřebuje sejít a s pocitem klaďáka na sebe naposledy mrknul do zrcadla.
-------------------

„Čau chcíplino, půjčíš mi mobil? Nemů…“
„Ahoj.“ Mávla jsem Báře, která přešlapovala na prahu Husťákova pokoje a nepokrytě zírala na čtyři bosá chodidla vykukující pod dekou.
„Pardon.“
„V pohodě, my to zvládneme. Na co chceš ten mobil?“ optal se ledabyle Husťák s rukou za mojí hlavou.
„To asi radši počká.“ Zamumlala Bára.
„Klídek, stejně jsem chtěla dojít pro čaj.“ Pokrčila jsem rameny a vyštrachala jsem se z postele. Báře se podle všeho dost ulevilo, když zjistila, že jsem komplet oblečená. Přijít o deset minut dřív, mohla mít po zbytek života tik v oku.
„Počkej, jdu s tebou!“ vyhrknul Petr a odhrnul deku. Při pohledu na svého bratra pobíhajícího po pokoji jen v boxerkách, se Báře do tváří nahrnula krev.
„S nudistou nikam nejdu.“ Zaškaredila jsem se.
„Nehodláš tuhle zásadu v budoucnu měnit?“
„Vždyť jsi nemocnej, tak se koukej obléct.“
„No… před chvílí jsi mluvila jinak.“ Zašklebil se a mrknul na Báru, která pomalinku couvala ke dveřím.
„Půjčíš mi prosím ten telefon, ať už se konečně můžu dojít vyzvracet?“ Zeptala se s věcnou grimasou a oběma rukama chytila mobil, který po ní Petr mrsknul.
„Žádný volání na erotický linky, a to ani jako jejich operátorka, jasný?“
„Hodlám volat Danovi, to je povolený?“
„Ani omylem, to radši ty placený prasárny!“
„Ale no tak,“ zasmála jsem se na něj, jako by mu byly dva a čapla jsem ho za ruku, „pojď, pokecáme jako chlap s chlapem. Dáme si uklidňující čaj a ve vhodný chvíli probereme, proč svojí sestřičce zakazuješ všechno, co sám dost zručně provádíš.“
„Zručně? Takže jsem byl dobrej.“
„Ale fůůůj!“ zakňourala Bára a hodně rychle zmizela za dveřmi.
„Víš,“ obrátila jsem se k Petrovi, který se konečně začal oblékat, „nespala jsem s chlapem dýl než rok, takže si toho zrovna moc nepamatuju.“
„Beru to jako jo.“
„Chci tím říct, že postrádám možnost srovnání.“
„Pořád to beru jako jo.“ Zakmital na mě obočím jako koketa z filmu pro pamětníky.
„Bože!“ protočila jsem oči a zmizela jsem stejně rychle jako předtím Bára.
---------------------

Mirka se celý den ploužila po chodbách krokem někoho, kdo má žebra v podobě puzzlí. Ne, že by jí nějak extra trápila bolest. Šourala se z místnosti do místnosti mírně zlomená v pase, aby náhodou nevyčnívala nad bandou spolužáků a nebyla tak snadným cílem pro terminátora v podobě Áji.
Čenda do školy nedorazil, takže s plánem na pomstu nepokročili. Ani jeden neměl tušení, co by se tak mělo dít. Nechtěli, aby vypukla další hromadná bitka. Zvlášť, když už se na vlastní kůži přesvědčili, že Ája jako prcek hodiny juda rozhodně nebojkotovala. Mirka se postupně začínala smiřovat s faktem, že spravedlnost není úplně slepá, jen mírně opticky defektní a boží mlýny melou pomalu a k tomu ještě na nic.
--------------------

Tobiáš se držel oběma rukama volantu, aby si vzájemně mohly zabránit v obrácení auta. Byl euforicky vyděšený. Na jednu stranu měl radost, že se konečně odhodlává k činu, který předem nepřipomíná pochod přes hořící lávku, ale i přesto se nedokázal zbavit pocitu, že se mu zase plíží za zády zlomyslný skřítek s krabičkou sirek.
Prosvištěl několik křižovatek a kruhových objezdů, ohrozil na životě pár rozklepaných stařenek, několikrát sám sobě vynadal a následně se omluvil, aby nakonec zastavil před řadou naprosto stejných bytovek, před kterými udělal mírně vyděšené: „Ou!“
Když před pár dny Čendu vysadil a pomohl mu došourat se ke dveřím, zajímal se jen o šedavou barvu Čendových očí a váhu jeho teplého těla. Ani omylem ho nenapadlo bádat po okolí, když se na něj lepil frajer s ranařskou vizáží a očima tak velkýma, že by se v nich klidně mohla zabydlet vesnice trpaslíků. Zatímco si nadával do tupců, obíhal poctivě zvonky všech domů, než mu došlo, že vlastně vůbec netuší, co by na tom správném mělo stát. Nějak neměl náladu sednout do auta a zase zmizet, aniž by se vystavil možnosti další chlapácký nakládačky. Dřív než se stihl pořádně zamyslet, jestli přece jen nebude lepší vyklidit pole, vytáhnul mobil a vytočil Mirčino číslo.
---------------------

Čenda se povaloval u televize a posledních několik hodin předváděl maratón těžké závislosti na Futuramě a horké čokoládě. Nechtělo se mu nic řešit. Mirka byla mírně posedlá myšlenkou na krutou pomstu, ale Čendovi to připadalo jako slušná blbost. Něco ve stylu dráždění hada bosou nohou.
Měl toho všeho po krk. Pár let se choval jako idiot, takže tahle nakládačka byla jen otázkou času. Teď se to stalo, účty se vyrovnaly, a i když tak trochu stáhnul Mirku sebou, mohla si za to sama. Byl otrávený tou věčnou přetvářkou, rádoby drsňáckou maskou parchanta. Když vypadnul ze základky a zabrousil do středoškolských vod, došlo mu hodně rychle, že se klukům, jako je on stávají hodně zlé a nevysvětlitelné věci za mnohem menší prohřešky, než je jiná orientace. Měl na výběr, buď se nechat nacpat do kontejneru, kdykoli se na někoho usměje, nebo nebýt sám sebou. Druhá varianta mu připadala jako geniální volba. Teď bylo možná načase ukázat, kdo je.
-------------------

„Ahoj ty tam.“ zasmála se Mirka do mobilu, když odložila knížku a přečetla jméno volajícího. „Jak je?“
„Momentálně trochu na nic. Mám takovou drobnou prosbu.“
„Když to nebude dárcovství orgánů, jsem pro každou špatnost.“
„Ledviny si klidně nech, spíš potřebuju informaci.“ zasmál se Tobiáš.
„Takže teď ses dal k policajtům? Měl bys přestat čučet na americký slátaniny. Normální lidi takhle vážně nemluví.“
„Slibuju, že vynechám minimálně dva díly Kriminálky, když mi řekneš, jak se Čenda jmenuje dál.“
„Ále…“ proáthla Mirka a se zadostiučiněním se zaposlouchala do Tobiášova nakvašeného zavrčení. „K čemu ti to bude?“
„Tak jo, stojim v ulici, kde jsem ho vysadil, ale nepamatuju si, kterej je to barák, protože jsou všechny stejný, takže bych vážně ocenil něco, podle čeho bych toho cvoka našel, abych ho v zápětí přinutil přiznat barvu, nebo spíš teplotu a mírně mu napověděl, že jsem možná ta pravá osoba pro získávání gayovských zkušenností.“
„Jo, kámo, to zní jako bezva důvod. Ale znáš se, radši vynechej zbrklosti. Nerada bych ti dělala důvěrnici a zdravotní sestru zároveň.“
„Neboj, zprznim ho, jen když si budu jistej, že o to stojí.“ zasmál se Tobiáš a Mirka se na druhém konci pousmála taky. Věděla, co je Čenda zač. Viděla, jak se na sebe s Tobiášem dívají. Jestli někdy Tobíkovi mělo něco vyjít, bylo to teď a s Čendou.
„Jsem ráda, že jsi na Husťáka zapomněl.“ zamumlala po chvilce oboustranného ticha.
„Ne úplně, ale všechno bude.“
„Tak ať to vyjde.“ pousmála se. „To jméno, který hledáš je Eibl. Přeju šťastnej lov.“ zašeptala.
„Díky, ženská.“ zachechtal se Tobiáš a zavěsil. Mirka zůstala sedět schoulená v křesle a zasekle zírala na mobil. S Tobiášem se shodovala víc než s kýmkoli jiným. Oba toužili. Oba čekali. Ona hledala a Tobiáš našel. Malé vzplanutí závisti vzápětí uhasil pocit podivného štěstí v zastoupení. Byla šťastná za něj. Se spokojeným úsměvem se zachumlala do deky a zabořila nos zpátky do knížky.
------------------------


„Já tu nemám ani žádnou buchtu.“ spráskla ruce Petrova babička a nespokojeně zamlaskala.
„To je dobrý babi, my už si něco najdeme.“ mrknul na mě potutelně Husťák a podal babičce odřenou kabelku. „Přijdeš pozdě.“ zamumlal a mírně nejapně se na ní zaculil. Nejspíš mu došlo, jak blbě to znělo.
Zatímco Petr babičku vyšachovával z domu, seděla jsem v malé kuchyni u stolu s kostkovaným ubrusem a s nosem namočeným v hrnku čaje jsem pomalu zmírala. Byla jsem strašně unavená. Nechtělo se mi ani hnout. Jediná aktivita bylo pomalé srkání horké tekutiny a zírání na sterilně čistou kuchyňskou linku. Byla jsem unavená, ale spokojená. Všechno, co tomuhle stavu předcházelo, se zdálo rozostřené a pro dnešek naprosto nedůležité, stejně jako budoucnost. Bylo jen teď a tady.
Ve dveřích se objevila Bára s mým řvoucím mobilem v ruce a mlčky mi s ním zakmitala pár centimetrů od tváře. Na displeji blikalo jméno Dan. Bára trochu ublíženě nakrčila nos a mlčky zmizela. S povzdechem jsem si přitiskla mobil k uchu a podepřela jsem si hlavu, aby mi nežbluňkla do čaje, až zaklimbám.
„Hm?“
„Hm? Děláš si srandu? To řekneš jenom hm?“
„Co bych měla říct?“ zamumlala jsem nechápavě.
„Co třeba vysvětlit kde jsi? To by nám teď hodně bodlo, zvlášť kdybys nám řekla, že se blížíš a objevíš se co nevidět.“
„Zkouška!“ vyhrkla jsem a rázem jsem se probrala. Do koncertu na náměstí zbývaly jenom dva dny. Na dnešek byla domluvená generálka. Při pohledu na tiše tikající hodiny jsem svedla bitvu s touhou nacpat si pěst do pusy a skousnout. Už hodinu jsem měla plašit ve zkušebně a ječet na kluky, že to flákají.
„Hned jsem tam.“ zamumlala jsem a vyšvihla jsem se na nohy rychlostí blesku. Husťák na poslední chvíli chytil opěradlo židle a zabránil jí, aby práskla o podlahu.
„Ty se chceš zdejchnout?“ vyvalil oči a nechápavě mi pobíhal za zády, když jsem se snažila posbírat všechny moje věci.
„Jasně, zneužila jsem tě, coby dárce spermatu a mizim. Za devět měsíců očekávej rozhodnutí o výživným.“
„Ty mrcho, to se ti jako potencionální taťka nelíbim, nebo co?!“
„Přiznej si to, jsi věčně nabručenej, pekelně přemejšlivej a naprosto skeptickej vůči všem nepodloženým akcím.“ pokrčila jsem rameny a zatáhla jsem si zip mikiny. Jeho výraz mě přinutil nechat všech příprav na zmizení a rozchechtat se. Vypadal jako opičák, který nedosáhne na banán. „No dobře, ty ufňukanče, jdu na zkoušku, už jsem tam měla dávno poletovat, ale tak trochu se mi to vykouřilo, takže mi řekni, který číslo městský mě dostane nejblíž ke zkušebně, a já padám, abych se sem mohla co nejdřív vrátit, strhat z tebe hadry a léčit tě po svým.“
„Mám to brát jako závaznej slib?“ optal se a udělal dva pomalé kroky blíž. Provlékla jsem mu ruce pod pažemi a přitiskla jsem se k jeho tělu. Vibrovalo nádechy. Pevně mě objal a s tváří zabořenou do mých vlasů brouknul tak strašně ohranou větu, že bych při jejím zaznění ve filmu hodně dramaticky protočila oči. Teď se mi z jeho trapně neoriginálních slov podlomila kolena. Do dlaní mě hřála jeho přítomnost. Jeho vůně mi brousila kolem těla a jistota, že to myslí smrtelně vážně se mi obtiskla do mozku, aby vyvolala něco, co jsem ještě nikdy neudělala. Nadechla jsem se, jako bych to nikdy dřív pořádně nedokázala a poprvé v životě jsem zopakovala jeho větu. „Miluju tě.“
----------------------

Tobiáš s prstem na zvonku čekal. Nedařilo se mu popadnout dech. Běhání od domu k domu přes závěje a mírnou vrstvu ledu ho zrovna dvakrát neuklidnilo. Byl vyděšený, odhodlaný, spokojený sám se sebou, ale ze všeho nejvíc s ním cloumala pravá nefalšovaná touha. Touha udělat cokoliv, co změní jeho přežívání v něco mnohem lepšího.
„Zazvoň už, ty troubo!“ zamumlal a dýchl si na zkřehlé prsty. Prohrábl si vlasy, srovnal límec bundy a okopal z podrážek kvanta sněhu. S nerozhodností si skousl ret. Nebylo by přece jen mnohem lepší napřed si to trochu promyslet? Co takhle kdyby prostě odjel domů, udělal plán bitvy a vrátil se sem zítra? „Jdi do háje, srabe!“ zavrčel, aby zahnal myšlenky na ústup a znovu vztáhl ruku ke zvonku. Nestihl se ho ani dotknout. Domovní dveře se bleskově otevřely a opsaly přirozený půlkruh, končící v místech, kde se momentálně potulovala Tobiášova hlava. Schytal hodně tvrdou ránu do čela, což mu rozklepalo obraz tmavovlasého kluka s obříma šedýma očima a s vyděšeným překvapením v nich.
„Sakra!“ vyhrknul Čenda a dopajdal k Tobiášovi, aby ho podepřel.
„Jo.. sakra i tobě.“ zamumlal Tobiáš a opatrně se narovnal. Byl neuvěřitelně rád, že se mu podařilo udržet na nohou.
„Jsi v pohodě?“
„Jestli z toho nebude jizva tak jo.“
„A kdyby z toho jizva byla?“ zeptal se Čenda se zájmem a nepřestával svírat Tobiášovo předloktí.
„No... v tom případě zabiju tebe, a pak sebe, protože nehodlám chodit po světě jako reklama na Harryho Pottera!“ zavrčel a přitiskl si na bolavé místo dlaň.
„Ty seš praštěnej.“ rozesmál se Čenda.
„Teď už doslova.“ brouknul Tobiáš a s úsměvem sledoval, jak se objekt jeho touhy znovu rozchechtal. „Nerušim tě? Podle toho energickýcho otevření bych si tipnul, že máš na spěch.“
„Ani ne, byl jsem odhodlanej dovláčet se do obchodu pro nějakej proviant, ale to může počkat. Zvlášť, když jsem tě přizabil." pousmál se Čenda a s výmluvnou grimasou hooodně pomalu otevřel dveře. „Račte dovnitř,“ zazubil se, „najdeme ti nějakou zmrzlou zeleninu, ať ti ta hlava nenateče do mimozemšťanských rozměrů.“ Tobiáš měl co dělat, aby nepadl na kolena a nezačal Čendovi vyznávat nehynoucí lásku. Snažil se ovládat, co to šlo, ale ten frajer mu to nijak neulehčoval.
Tobiáš proklouznul do předsíně a nechal se provést bytem až do kuchyně, kde se vyhoupnul na linku. Zatímco se Čenda hrabal v lednici, sjížděl jeho tělo pohledem a nedokázal se přinutit k odvrácení pohledu. Čenda představoval přesně ten tip, který Nina komentovala slovem „štramák.“ Byl o trochu vyšší než Tobiáš a nepochybně i o drobet těžší. Po pažích se mu plazily propletence žil, které se ztrácely pod klouby prstů, úzkých a dlouhých, o kterých si Tobiáš mohl nechat akorát tak zdát. Působily dojmem prapodivné ladnosti a Tobiáš si v tu chvíli hrozně přál, aby se ho dotkly. Čenda se konečně vynořil z lednice a prohrábl si rozježené vlasy. Tobiáš to nevnímal, ze všeho nejvíc ho fascinovaly oči. Nikdy nepotkal člověka s tak obrovskýma očima. Bylo to jako zírat do rozsvícených baterek. Tobiáš si připadal jako malé zvířátko, které ztuhne při pohledu do reflektorů auta. Bezbranný pod přívalem té nejjasnější šedi, jakou kdy viděl.
„Tumáš, plácni si to na lebku.“ řekl Čenda a hodil po Tobiášovi balíčkem mražené směsi na čínu. Zelenina s neškodným žuchnutím plácla na zem. „Jo, házenkář ze mě asi nikdy nebude. Smutný to osud.“ zazubil se Čenda, balíček zvednul a udělal krok k Tobiášovi. Aniž by zaváhal, opřel se o linku mezi Tobiášovýma nohama a volnou ruku mu položil na tvář. Tobiášovi vyskočil tlak do infarktových hodnot. Na prázdno polkl, když mu Čenda se soustředěným výrazem přitiskl ledový balíček na knock-outované čelo a zadíval se přímo do jeho očí. „Proč jsi přišel?“ zašeptal, „Co jsi chtěl?“ Tobiášovy myšlenky se rozběhly bolavou hlavou ve snaze opustit potápějící se loď. Co měl asi tak říct?! Vykašli se na pravidla a ukaž, co jsi zač?! Tiché vteřiny ubíhaly. Čendův dotek začínal být nesnesitelný. Rozhodl se pomalinku vycouvat.
„Potřebuju radu.“ zamumlal konečně a jasně si uvědomil, kolik sil ho stálo prolomit to těžké mlčení.
„Radu?“
„Večer se sejdu s Ninou a řeknu jí pravdu.“ Tobiáš vyslal napříč kamenným vzduchem další proud slov. Cítil se vyždímaně. Čendova ruka ho pálila na tváři jako cejchovací železo. Pomalu mu klouzala ke krku, až se propracovala k zátylku.
„Správná volba.“ vydechl Čenda a jemně si přitahoval Tobiášovu tvář ke své. Na linku dopadla mražená zelenina. Tobiášovi se na pravé tváři objevilo dalších pět virtuózních prstů, které si ho pomalu přitahovaly. Ani ho nenapadlo, snažit se jim bránit. Cítil na rtech jeho dech. Ve spáncích mu tepalo naprosté vypětí všech smyslů. Bolestná touha a naplňovaná naděje se spojily v ráznou vlnu, která utnula očekávání. Tobiáš přestal dlaněmi drtit okraj linky. Jednou rukou objal Čendu kolem pasu, druhou mu položil na hrudník, aby cítil jeho srdce a s posledním pohledem do těch obrovských očí semkl víčka v okamžiku, kdy se jejich rty setkaly.