Kdo ví - 6. díl

Anotace: děkuju za typy popřípadě komentáře :)

Sbírka: Kdo ví

Nakonec jsem ráda, že jsem tu. Po našem výstupu s teď už známým Ondrou jsme se nějak dali do řeči a já se poprvé, co jsem tu uvolnila. Byl to moc fajn společník, dokonce byl tak hodný a půjčil mi mikinu, jelikož jsme se Vendou neodhadly teplotu, která nastane, po západu slunce. Docela hodně jsme si rozuměli a bylo mi s ním fajn. Né že by nějak oplýval krásou, ale mně se líbil. I když jsem večer Kryštofa zahlédla mnohokrát, díky Ondrovi, který po většinu času zůstával v mé přítomnosti, to bylo snesitelné. Postupem času se lidi okolo buď opili, usnuli, nebo nevíme kde je jim konec, ale nás pár posledních jsme se sešli okolo ohně. Tlačila jsem na Vendy jestli bychom už nemohly jít, ale ta měla, jak bylo vidět, docela jiné starosti.
,, Tak já jdu na záchod a pak bychom mohly vyrazit," nevím jestli mě vůbec slyšela, nebo spíš vnímala, a tak jsem jen zakroutila hlavou nad jejím muckováním a šla. Záchod měl být někde v chatě. Vešla jsem tam a snažila se zorientovat. Šla jsem za světlem až do obýváku. Trochu jsem se lekla. V rohu místnosti stál Kryštof otočený k oknu a vypadal, že přemýšlí. Hrozně mu to slušelo, prostě si nemůžu pomoct. Asi vycítil, že je někdo v pokoji a otočil se, chvíli jsem tam jen tak stáli a dívali se na sebe. Chtěla jsem něco říct, cokoliv, jen slova mi uvízla v krku jako velký knedlík. Já prostě chtěla cokoliv říct, ale on tam jen tak stál a pozoroval mě. Asi poprvé v životě jsem někomu chtěla číst myšlenky, jeho oči byly jiné. Neviděla jsem v nich smích, neviděla jsem tam tu jeho věčnou drzost, díval se na mě jinak. Jinak než dřív, jen jsem to neuměla rozpoznat. Z ničeho nic ke mě přistoupil, něžně vzal do ruky pramen mých vlasů, cítila jsem jeho dech, stál tak blízko. Mé srdce dělalo kotrmelce. Byl tak blízko, blízko mě. Zašeptal:,,Andreo, já..."
,,Kryštůfku, kde jsi? Jsi tady?" uslyšela jsem hlas vlastní sestry. Oba jsme za ráz odskočili, jako by nás kopl elektrický proud, cítila jsem se mizerně. A on? Neměl ani dost kuráže, aby se na mě podíval, rychle došel až ke dveřím, pak už jsem jen slyšela hlasy ségry a JEHO, jeho hluboký hlas, kterým mi šeptal do vlasů..
Nevydržela jsem to, zase je s ní. Tak jako vždy je její. A já jsem..vlastně nevím, co jsem. Věděla jsem jedno, že chci pryč. Pryč od něj, pryč od nich obou, pryč z toho šíleného večera.
,, Prosím pojďme," stačilo říct a Vendulka okamžitě vstala a šla se mnou, pochopila. Vypadly jsme odtamtud. Neptala se, nechala mě jen brečet, hladila mě po tváři a uklidňovala. Líto mi bylo jen Ondry, zmizela jsem bez vysvětlení a on je fajn, to já jsem blbá. Jenže teď se cítím mizerně, dost mizerně...

------

Týden míjel týden a já jsem zůstávala pořád jaksi bez nálady. Červen se překlenul jako nic a já chodila jako živá mrtvola. Kdykoliv k nám měl dojet Kryštof vymyslela jsem si milion jiných aktivit a schůzek, jen abych nezůstala doma. Jenže teď se to trochu zvrtlo, mamka bude mít narozeniny, a tak pozvala i jeho, což je vlastně naprosto logické. Je to přece přítel její starší dcery. Byla jsem z toho vyděšená jako nikdy. Zas jej vidět. Tvářit se jakože nic, když přitom... Venda mě chápala, podporovala mě a snažila se mě povzbudit, jen nemohla pochopit, proč se na něj nesnažím zapomenout. Víte, já se snažím, dost se snažím, ale copak srdci poručím? Nechápe, proč odháním Ondru, jenže Ondra je kamarád, mám ho ráda ale jinak.
,, Co kdybys na zítra pozvala Ondru?" položila mi otázku docela nevinně Venda.
,, A kam jako? Vždyť máma slaví narozeniny, z tohohle se nevykroutím." Povzdechnu si, nad jasným nevyhnutelným osudem, trochu jako v tom filmu Nezvratný osud, který mi ale jinak přijde jako totální pakárna.
,, No však právě ty trubko, pozveš ho k vám a představíš ho mamce jako "kamaráda" a aspoň tam nebudeš sama. Říkala jsi přece, že Ondra je kamarád a myslím, že by do toho mile rád šel." usměje se potutelně Venda. Ono v celku to tak špatný nápad není a mamině to vadit nebude, ale co když to bude brát Ondra jinak, nechci ho využívat. Tohle také vysvětlím Vendě, ale ta se nedá:
,,Ale prosím tě, uvidíš že to pochopí, třeba nakonec poznáš, že je stokrát lepší než ten Kryštof."
To sice nevím, ale uznávám, že to zkusit můžu. Stejně bych chtěla vidět, jak by se Kryštof tvářil a taky že to uvidím, protože mi Ondra, po smsce kterou mu pošlu, přislíbí, že přijde. Takže je to domluvené, uvidíme, co přinese zítřek. Rozhodla jsem se však pro jedno, ignorovat Kryštofa, věnovat se Ondrovi a tohle teda dodržím. Aspoň v tom marně doufám...