Pravé štěstí - část druhá

Pravé štěstí - část druhá

Anotace: pokračování první části

Sbírky: Pravé štěstí

Od návratu ze Španělska už uplynul víc jak měsíc, ale s Bohdanem jsme se už nemilovali, nějak to co bylo tam, tady chybělo, občas jsme zašli na oběd či večeři a při odchodu mně jen políbil.
Bylo pondělí, vládl klasický shon a mně už od neděle nebylo dobře, přikládla jsem to tomu stresu. Robert všechno nechal na mně, ukázal se jenom občas a to jenom proto aby se pochlubil, jak stoupá na svém kariérním žebříčku. Milan, byl sice mou pravou rukou, ale většina rozhodování byla na mně.
„Dneska nevypadáš dobře“, uvítal mně slovy, jak jsem vešla k němu.
„Díky za poklonu. Už aby ta kontrola skončila, to bude moje smrt“, dala jsem mu na stůl papíry, ale šíleně se mi zatočilo v hlavě, až jsem se musela opřít o stůl.
„Ty ale opravdu vypadáš zle, posaď se. Chceš vodu?“ vzal mně a usadil do křesla.
„Jo díky, nevím hrozně se mi točí hlava a nemůžu se udržet na nohách“, napila jsem se vody, ale bylo mi čím dál hůř.
„Musíš domů, odpočinout si“.
„Díky, a co doma. Jsem tam sama, a já bych se ukousala nudou, víš že, já bez práce nevydržím“, odporovala jsem mu.
„Tak zavolám Horákovi, přijede pro tebe“.
„Komu? Slyším dobře? Co všichni máte s ním, proč by právě on měl pro mě jezdit!“ vyskočila, jsem, ale tak se mi zatočila hlava, že jsem zase padla.
„Hele, jsme dospělí, všichni tady ví co je mezi váma dvěma“, řekl trochu tiše.
„Co je mezi náma, to by mně zajímalo, je to významný klient, který dobře platí a svým způsobem se díky němu máme všichni dobře“, zvýšila jsem hlas.
„Jak myslíš, ale musíš si odpočinout“.
„Nic nemusím, musím jenom umřít a to jaksi musíme všichni“, prudce jsem vstala a už si nepamatuju nic. Náhle byla tma a já se probudila v nemocnici, stál u mě doktor a já nechápala co se to děje.
„Už je Vám líp?“ zeptal se mně.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ mluvila jsem tiše.
„V nemocnici, zkolabovala jste, převezli Vás sem, ale teď už to bude v pořádku. Byla jste vyčerpaná a vzhledem k Vašemu stavu, je to běžné“, usmál se.
„K čemu? Jakému stavu? Jsem zdravá, nic mi není“, pořád mi nic nedocházelo.
„Jste těhotná, proto ta nevolnost a závratě. Teď potřebujete klid. Za dveřmi je Váš přítel, můžu ho pustit?“
„Cože jsem? To není možné, beru antikoncepci“, nemohla jsem uvěřit jeho slovům.
„I ta někdy selže, nic není stoprocentní“, usmál se a odešel.
Zůstala jsem ležet, pořád jsem slyšela, doktorova slova, těhotná, a čí je to dítě? Roberta nebo Bohdana, jak se to stalo? Bylo to jako by se mi zhroutil svět, co teď budu dělat a co moje práce?
Slyšela jsem, jak se pomalu otvírají dveře, a vešel Bohdan, dívala jsem se na něho a začala nekontrolovatelně brečet, nechtěla jsem, ale nešlo to zastavit. Chytil mně za ruku a jen mně držel a já vzlykala.
„Co je, co se stalo. Přijel jsem hned, jak jen to šlo“.
„Jak, jsi věděl, že jsem tu, kdo ti…“, pořád jsem vzlykala.
„Navrátil, volal, že jsi omdlela a odvezli tě do nemocnice“.
„Jo Milan, ten se umí postarat“.
„No tak, co je ti“, díval se, na mně jako tenkrát ve Španělsku.
„Jsem těhotná“, podívala jsem se mu do očí, ale on uhnul.
„Gratuluju“, řekl tiše.
„Taky si pogratuluj, možná je tvoje možná Robertovo, já nevím. Je to hrozné, ale nevím“, zase jsem začala brečet.
„Je Robertovo“, znovu se na mně podíval.
„Jestli si už nevzpomínáš tak ten týden ve Španělsku, jsme dělali jen to jedno, takže…“, zírala jsem na něj nechápavě.
„Já děti mít nemůžu“.
„Máš dceru“.
„Není moje. Nikdy jsem nemohl mít děti, ale ani nevíš, jak bych byl rád, kdybych ho měl s tebou“, pohladil mně.
„Tak….“ Vydechla jsem.
„Tak, teď pojedeš se mnou, budeš aspoň čtrnáct dnů odpočívat a potom se uvidí co dál. To je rozkaz“, opět se usmál.
„Rozkaz, mně je teď vlastně všechno jedno“.
„Bude zase dobře, princezno“.
„Díky králi“, usmála jsem se taky, on byl jediný, kdo při mně stál a podržel mně.
Odpoledne mně propustili a já musela slíbit, že dva týdnu budu v klidu a budu odpočívat, Bohdan přísahal, že na to osobně dohlédne. Zavolala jsem Milanovi a zdělila že dva týdny nepříjdu, jen se usmál a popřál brzké uzdravení.
Bohdan se o mně staral opravdu svědomitě, celé dny jsem jen odpočívala a spala, potřebovala jsem to, a když jsem byla sama tak jsem uvažovala jak to řeknu Robertovi a jak bude reagovat? Ale ne, ještě mu to neřeknu, je čas. Věděla jsem jistě že si dítě nechám, a po počátečním zděšení, jsem se se vším srovnala a začala se těšit na svou „novou práci.“
Večer když jsem seděla v křesle a sledovala televizi, přišel ke mně Bohdan.
„Neruším?“ posadil se.
„Ne, stejně ani nevím o čem to je“, vypla jsem film, který tam právě běžel.
„Jak se cítíš?“
„Výborně, už mi není tak špatně, i když ráno… raději to nebudu komentovat“, mávla jsem rukou.
„To se spraví, a co jinak?“
„Co, je mi dobře. Už jsem ti to říkala, jsi na mně moc hodný“, naklonila jsem se k němu a pohladila ho po tváři, uchopil mi ruku a políbil na dlaň.
„Zůstaneš tady?“ podíval se na mně, a já nevěděla co říct.
„Proč je všechno tak složité?“
„Abychom se trápili“, stále držel moji ruku.
„Proč už to není takové jako tehdy?“ musela jsem se ho zeptat, už to nebyl ten skvělý milenec, byl to přítel a já ho už jako přítele brala.
„Může to tak být, a ty to moc dobře víš“, šeptal, hladil mně po vlasech a jeho oči mně pohlcovaly.
„Vím, ale nejde to. To co bylo ve Španělsku je pryč, já nemůžu, byla bych k tobě nespravedlivá, mám tě ráda, ale nemiluju tě. Jsi úžasný muž a možná dělám tu největší chybu ve svém životě…“, zase se mi draly do očí slzy.
Stíral mi je a cítila jeho doteky, byl tak něžný, hodný.
„Miluješ Roberta?“
Vytřeštila jsem na něj oči: „Ne, v žádném případě. Já vlastně ani nevím, jestli mu to řeknu“.
„Já bych to malé miloval, protože je tvoje“.
„Bohdane, to nejde, opravdu. Já si tě cením, jsi hodný, ale tohle ne, jenom bychom se trápili a jednou bys mi to třeba měl za zlé. Já si poradím sama, ale děkuju ti za všechno“.
„Budu tady pro tebe vždycky, pamatuj na to a i kdybych byl na konci světa a ty mně budeš potřebovat budu tady“, objal mně.
Já zase cítila tu jeho kolínskou, jako tehdy když jsme se poprvé potkali, ale už mnou neprošel ten mráz, to vzrušení.
„Děkuju a ještě jednou nezlob se na mně“, dívala jsem se na něj a políbila ho.
„Na tebe se přece nemůže nikdo zlobit, princezno“, zašeptal a já v jeho hlase slyšela, jak polyká slzy.
Ale mohl, se zlobit. Poznala jsem to za čtvrt roku, kdy se po nějaké době ukázal Robert. Jeho sen se splnil, měl v Bruselu teplé místečko a jen se přijel podívat, jak se firmě daří i když od svého otce měl podrobné informace.
Že jsem těhotná věděli všichni, ale nikdo to Robertovi nezdělil. Bydlela jsem sama ve svém bytě a dohoda s Bohdanem trvala, občas jsme si vyšli na večeři do divadla a na nekonečné procházky přírodou, byli jsme přátelé a mně by nikdy nenapadlo že i když byl bohatý a měl všechno, opravdový přítel mu chyběl, našli jsme se navzájem, oba jsme měli jistotu toho druhého a že se jeden druhému můžeme s čímkoliv svěřit.
Mé bříško už bylo vidět, nebylo sice nějak velké, ale jak jsem byla vždy dokonalá, tak teď už tak ne. Byl nejvyšší čas, aby se tatínek dozvěděl, že bude mít dítě.
Jako obvykle přišel do mé kanceláře, dnes ale dveře nezavíral, viděl že všechno je v pořádku, šel si jen nezávazně popovídat.
„Ahoj, tak jak vidím, vedeš to tady skvěle, uměl jsem si vybrat“, řekl tím svým nadřazeným tónem.
„Máš vkus, sám jsi to říkal? Jak se ti vede?“ podívala jsem se na něj, byl stále stejný, nezněmil se, snad to jeho chování, měl pocit jakési nadřazenosti.
„Skvěle, práce málo, peněz hodně a o tom to je. Ty si taky nestěžuješ. Jak ti to jde s Horákem?“
Nereagovala jsem na to, jen čekala, co ještě poví.
„Měl bych na tebe takovou prosbu. Večer pořádá jeden zastupitel raut, a musím se tam ukázat. Půjdeš se mnou? No jestli už nemáš něco lepšího“, natáhl si nohy před sebe.
„Ale, co blondýnky došly?“, vstala jsem a opřela se o stůl, měla jsem přiléhavé šaty, které jasně ukazovaly mé bříško.
Zíral na mně, nic nemluvil, jen se pomalu narovnal.
„Nějaký problém?“ dívala jsem se na něj bez mrknutí, čekala jsem, co řekne.
„Ty jsi…“
„Těhotná, máš postřeh“, stále jsem byla klidná.
„Hm, takže Bohdan se nezdá, ve svém věku je to pěkný kaňour“.
„To je tvoje“.
„Hele, jestli mně chceš dostat, tak jedna nula pro tebe“, smál se.
„To ale není k smíchu. To dítě je tvoje, tak doufám že se k tomu postavíš jako chlap“, šla jsem k něm blíž.
„Jako chlap? Jak dlouho spolu nespíme, hele jak můžeš dělat tuhle práci, když si neumíš spočítat tohle!“, jeho hlas se chvěl.
„Já si to spočítala moc dobře, ty začni vzpomínat, s kterou jsi kdy spal a že jsem v tom množství byla i já“, stáli jsme už proti sobě, Robert se stále díval na mé břicho.
„Hele, teď mluvíme na rovinu, spíš s Horákem, tak co čekáš!“
„Není jeho!“
„Jak to víš? Hele nehodíš to na mně, a jestli si myslíš že, takhle ze mě vytáhneš prachy, tak jsi na omylu. Ať cvaká ten, kdo ti ho udělal!“
„Tak cvakej. Já jsem věděla, že jsi hajzl, ale že budeš takový!“
„Když na naseru, tak tě i vyhodím. Takových jako jsi ty, najdu…“
„Jasně stojí tady zástupy, jen si posluž, vyhoď mně, ale já to takhle nenechám!“
„Jé ty mi budeš vyhrožovat, už abych se bál“.
„Začni, já ti na tuhle práci kašlu, ale nedovolím abys ses jen tak zbavoval odpovědnosti!“ už jsem křičela a cítila jak se mi začíná točit hlava.
„Jaká zodpovědnost, co Horák je na tom tak špatně, že ti udělá dítě a neumí se o něho postarat, tak co řekli jste si hodíme to na Roberta? Ale já nejsem hloupý holčičko!“ křičel už taky, naše hádka se rozléhala po všech kancelářích, všichni zpozorněli, všimla jsem si jak Milan už vstává od stolu.
„Bohdan mít děti nemůže!“ křikla jsem, věděli to teď všichni.
„To se tak říká. Ale když si jsi tak jistá, chci testy DNA, souhlasíš?“ podíval se na mně, a v jeho očích byla nenávist.
„Super, můžeme jít hned?“
„Ty jsi fakt hloupější než jsem si myslel, ale když se chceš ztrapnit. Zítra, vyzvednu tě“.
„Aby ses nedivil“, to jsem už nevydržela, v hlavě se mi točilo tak že jsem upadla.
„Co je ti, jsi v pořádku?“ přiskočil ke mně a snažil se mně zvednout.
„Nech mně“, škubla jsem sebou, v tom přišel do místnosti Milan a usadil mně do křesla.
„Myslím, že byste už měl jít“, podíval se k Robertovi.
„Opravdu, jsi v pořádku?“ ještě jednou se mně zeptal.
„Co najednou ta péče? Bojíš se, že bych tady nepotratila? Neboj, když tě neuvidím, uleví se mi“, zhluboka jsem dýchala a bylo mi zle. Robert odešel, jen jsem slyšela, jak třísknul dveřmi.
„Jsi v pořádku? Nemám zavolat….?“ Milan stál pořád u mně a ve dveřích se objevily dvě kolegyně.
„Komu bys volal, Bohdana? Co slyšeli jste to všichni, tak doufám že to za chvíli nebude vědět celý barák“, podívala jsem se na ostatní, jak stáli ve dveřích.
„Neboj, postarám se o to“, ujistil mně a já si šla lehnout na sedačku, kterou jsem tu měla.
„Tak se starej, za chvíli tady tomu budeš šéfovat“, usmála jsem se.
„Co to meleš, sice jsem byl kdysi na tebe naštvaný, ale teď jsem spokojený tam, kde jsem“.
„Jen počkej, tady budou změny“, už jsem se smála. Sice mi ještě nebylo dvakrát nejlíp, ale bylo to lepší, hlavně jsem se těšila na Robertovu reakci, až zjistí, že bude otec.
Testy potvrdily to, co jsem celou dobu tvrdila, přišlo mi to v poště, právě v době, když byl u mě Bohdan a řešili jsme, jednu smlouvu. Seděl v mé kanceláři, upíjel kávu a já četla výsledek testu.
„Dobré zprávy? Že se usmíváš?“
„To co víme dávno, Robert je otcem. Jsem zvědavá, co udělá“.
„Tak to co by udělal každý“.
„A to je co, vezme si mně? Ne, díky nechci“.
„Tak co chceš. To budeš svobodná matka?“ podíval se na mně s určitou nadějí.
„Svobodná a spokojená, no a sama nebudu, mám nejlepšího přítele. To už jsi zapomněl?“ usmála jsem se na něj a v tu chvíli jsem ucítila silné kopnutí. „Au“, chytila jsem se za břicho.
„Co je!“ vyskočil.
„Koplo mně, pojď sem, šáhni si“? vzala jsem jeho ruku a přiložila na břicho, právě když zase koplo.
„To je úžasné, ty jsi úžasná“, díval se na mně.
„To je pryč, prosím“, podívala jsem se na něj prosebně.
„Jsi neuvěřitelně paličatá“.
„Já vím, stejně jako ty“, souhlasila jsem.
„Chceš odvést domů? Už je pozdě“, ještě se mně zeptal.
„Díky, mám tu auto, jsi ale moc milý“.
„Tak se měj hezky a opatruj se“, pohladil mně po vlasech, jak to dělají otcové svým dcerám, a odešel.
Ještě ten večer mi volal Robert, přečetl si výsledek testu, byl značně rozladěný a chtěl se sejít.
„Tak fajn, kdy a kde“, souhlasila jsem.
„Za hodinu, restauraci na náměstí“, odsekl.
„Fajn, budu tam“, zavěsila jsem a začala být nervózní, co bude.
Byl přesný, když jsem vešla, už seděl u stolu a nervózně poklepával prsty.
„Ahoj“, řekla jsem.
„Ahoj“, odsekl.
„Tak, měla jsem pravdu. Co teda uděláš?“ posadila jsem se a objednala si vodu.
„Já? Co bych dělal? Ty sis to měla dát vzít a ušetřila bys tyhle rozhovory!“ byl velmi nervózní.
„Uklidni se, dítě budu mít já, po tobě chci, aby ses o něj postaral, nic víc“.
„Postaral? Jak, to jako že se vezmeme a budeme hrát dokonalou rodinku? Na to zapomeň“.
„Tak tohle jsem si nepředstavovala v tom nejhorším snu“.
„Tak co chceš, chceš mně zničit? Hele já mám nastartovanou kariéru a tam není místo na dítě a hlavně já žádný děcko nechtěl a nechci?“
„A já ho chtěla? Hele můj milý, na tohle jsou vždycky dva, a když jeden je takový sobec jako ty, tak holt musí platit!“
„Co chceš firmu? Bohužel, ta je mýho táty a ty to moc dobře víš, nechci žádný skandály, uvědom si to!“
„Kašlu na tvoji zasranou firmu, necháš mi auto a měsíčně chci šedesát tisíc, ta tvoje rodinka má tyhle prachy vydělané za půl dne!“
„Moji rodinu do toho nepleť. Oni se to nesmí dozvědět!“ vypadal vystrašeně.
„Jé, tak ty se bojíš tatínka, copak dal by ti na zadek?!“
„Neprovokuj! Tolik ti dát nemůžu!“
„Tak se starej, a plať za své hříchy“, cítila jsem, že mi zase začíná být zle a vzduch v místnosti byl nedýchatelný.
Chvíli se na mně díval a po chvíli přikývl. „Fajn, ale uděláme dohodu“.
„Jakou?“
„Neuvedeš mně do rodného listu a ….“
„A co si ještě přeješ“, cítila jsem tlak, který mi stoupal do hlavy.
„A teď budu půl roku pryč. Ale tady mám, určité společenské povinnosti. Takže když si tě budu tak bohatě vydržovat, když přijedu, budeš mi dělat doprovod. Souhlasíš?“
Zírala jsem na něj, co to po mně chce. Před chvílí jsem byla nenasytná mrcha, a teď tohle.
„Proč bych s tebou měla někam chodit, to nemáš žádnou s těch svých děvčátek, co za tebou lezou?“
„Jsou to nány bez rozumu a ty přece víš, že já mám slabost na brunety, hlavně když jsou chytré“, už nebyl tak nervózní, zase se mu vracelo to jeho sebevědomí a nadřazenost.
„Fajn, souhlasím. A ještě něco, ve firmě končím, povede jí Milan to je moje podmínka“.
„Klidně, ale nevím proč….“
„Mám své důvody, a když si mně budeš teď vydržovat….“použila jsem jeho slova.
„Hele tak jsem to nemyslel, a ty to víš“, byl najednou klidný a snažil se být i milý.
„Myslíš, nemyslíš. Jsme dohodnuti. A neboj, tvou kariéru ti dítětem nezničím“, vstala jsem a vyšla ven. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, byla jsem celá ztuhlá, hlava se mi točila celý svět.
Vzala jsem telefon a zavolala Bohdana, a probrala se ve své posteli.
„Zase jsi omdlela“, byl tady, jako anděl strážný a zase mně držel za ruku.
„Asi jo, měla bych asi všeho nechat“.
„Konečně rozumná řeč? Co se stalo?“
„Byla jsem s Robertem, souhlasil se vším“, usmála jsem se, ale nezmínila se o jeho podmínkách.
„Tak šel chlapec do sebe“.
„Nevím, a odešla jsem z firmy“.
„Fajn, tak to odcházím taky“.
„Neblázni, povede to Milan je skvělý, a potom Robert by asi vyletěl z kůže. I když je tam kde je tohle jsou taky peníze“.
„Dobrá, ale slíbíš mi, že než se to narodí, budeš u mě. Sama vidíš že každou chvíli omdlíš….“
„To bylo ze stresu, teď už budu mít klid“, chtěla jsem protestovat.
„Tohle jsem neslyšel, jinak vypovím smlouvu!“
„Jsi hrozný“, usmála jsem se a cítila v bezpečí jako nikdy předtím.
„Já vím, jako ty“, začali jsme se oba smát, a já se zase utápěla po dlouhé době v jeho očích a cítila jeho kolínskou.
Vedení firmy jsem předala Milanovi, se všemi se rozloučila a přestěhovala do Bohdanovy vily, měla jsem tady všechno a staral se o mně znamenitě a já začala cítit k němu něco víc než jen to kamarádství.
Břicho mi už rostlo každý den a já se cítila hrozně nemotorně, počítala jsem dny kdy už to bude, jen jsem seděla a odpočívala, ono ani nešlo dělat nic jiného.
„Ahoj sněhuláku“, dobíral si mně Bohdan, každý den když se vrátil domů.
„Já ti dám, počkej za pár měsíců. Budu tě tady prohánět“, ani jsem nevěděla proč, ale řekla jsem to.
„Za pár měsíců, znamená to…“, byla to určitá naděje. Od doby co jsem se přestěhovala k němu, stále mně přemlouval, abych tu zůstala i s dítětem.
„Nic to neznamená“, rychle jsem chtěla vzít slova zpět.
„Ty víš co chci“.
„Vím a vážím si toho, ale dej mi čas. Já teď chci hlavně porodit, jinak za chvíli prasknu“, pohladila jsem si své obrovské břicho.
„Zas takové to nebude, jsi pořád krásná, sluší ti to“, pohladil mně po břichu, chytila jsem ho za ruku.
„Je mi s tebou dobře“, dívala jsem se na jeho tvář, přibylo mu pár vrásek, ale nevadilo to, byl pořád stejně přitažlivý i vlasy měl víc šedé.
Neřekl nic, jen mně políbil a já jsem pochopila, že ho miluju.
Tu noc jsme spali v jedné posteli, celou noc mně držel a já nabyla vědomí že on je ten pravý.
Kolem půlnoci mně probudila silná bolest v podbřišku a za chvíli zase, posadila jsem se, ale za chvíli to přešlo. Vstala jsem a šla k oknu, ale ta bolest tu byla znovu.
Šla jsem do koupelny a dala si sprchu, trochu to polevilo, ale za chvíli to bolelo ještě víc, takže to nač jsem se tak těšila bylo tady. Pomalu jsem se oblékla a najednou ucítila teplo, praskla mi voda.
„Bohdane!“ jenom jsem zavolala.
Vyskočila jak mně uviděl jak tam stojí, skameněl.
„Už je to tady, musím do nemocnice“, zhluboka jsem dýchala.
„Klid, zvládneš se obléct?“
„Jasně“, přikývla jsem a oblékla si džíny a halenu.
Byl nervóznější než já, stahy se zvyšovaly a já počítala každou minutu, abychom to stihli včas.
Na příjmu mně hned odvezli na sál, na prvorodičku to šlo hrozně rychle. Automaticky Bohdana oblékli a šel se mnou na sál, já se zmítala v bolestech a on mně držel za ruku, byl tu pořád se mnou.
„Tak ještě jednou pořádně a už ho tady máme“, slyšela jsem doktora a najednou jsem uslyšela pláč, bylo to moje dítě, můj syn. Když mi ho položili do náruče a on se na mně díval těma svýma velkýma černýma očima zalila mně takový pocit lásky, že jsem zapomněla na všechno. Bohdan stál vedle mě a hladil mně.
„Gratuluju, máte krásného syna. Po tatínkovi?“ usmála se na mně sestřička.
„Ano po tatínkovi“, přikývla jsem a podívala se na Bohdana.
„Díky, byla jsi statečná“, zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se na něj, byla jsem unavená, ale neskonale šťastná.
„Kdy ses takhle rozhodla?“ ptal se mně, když jsme už byli sami na pokoji.
„Včera, uvědomila jsem si, že tě miluju a jestli ti nevadí, kdo je jeho opravdový táta…“
„Je to tvoje dítě, a já jsem táta a tak to bude, navždy“, políbil mně a byl u mně, až jsem usla.
Autor evelinaa, 21.11.2010
Přečteno 211x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter