Souhra elementů : Kapitola 2. - Probuzení

Anotace: Ačkoliv je dívka zmítána nejrůznějšími pocity vůči tajemnému chlapci ze střední školy, které hluboce zraňují její duši, jak vlastně vypadá její každodenní život, když je ráno nucena se probudit do nového dne a nevědět, co ji toho dne čeká za překvapení?

Sbírka: Souhra elementů

Následující ráno probíhalo téměř totožně jako v každý jiný den,kdy jsem nucena vstát v brzkých hodinách k plnění svých studentských povinností a stihnout v přesně daný čas jednotlivé trasy ke škole. S ospalým zamručením jsem dlaní utišila pípající telefon,který byl položený hned vedle polštáře,a unaveně se převrátila na bok. Máma na druhé straně dvoulůžkové postele vydala podivný mlaskavý zvuk a podobným způsobem umlčela i druhý budík,umístěný na malém stolečku kousek od ní. Avšak ona se na rozdíl ode mě při tom ještě musela bolestivě natáhnout,jelikož by to vřískavé dotěrné pištění musela poslouchat dalších několik minut v kuse a to už by riskovala nejen své nervy,ale i ty,které patřily její jediné dceři.
Nepochybovala jsem,že mne zná natolik dobře,aby si takové podrážděné pohledy navíc rozmyslela a raději se přinutila pro své vlastní dobro k nějakému tomu rozhodnému pohybu.
Spokojeně jsem se zachumlala zpátky pod peřinu,jenž skýtala příjemné teplo a přítmí,a stočená do klubíčka jsem bezmocně zavřela oči. Věděla jsem,že nemá cenu se snažit o jakékoli donucení vzchopit se a vyskočit na nohy,protože k něčemu takovému jsem nenalézala dost sil a vzpírat se vlastnímu odporu je přeci jen poněkud nemožná věc. Alespoň u mě to tedy platilo.
Skutečnost na mne dolehla teprve ve chvíli,kdy mě z dosud příjemného spánku vytrhlo naštvané mumlání mámy,které nabývalo na čím dál ostřejších tónech a přinutilo má slepená oční víčka k pootevření do malých škvírek. ,,Zatraceně,tohle opravdu nemám zapotřebí!“
Rozběsněná postava ve stále rozmazaných tvarech křikla mým směrem něco naléhavého a s dupotem odkráčela do kuchyně. V mrtvolně pomalém tempu jsem ze sebe opatrně odhrnula peřinu s potiskem občasných květin v rudé a černé barvě na šedé tkanině a strnule se uchýlila do polohy sedu. Bez nejmenších starostí jsem lehkovážně přehodila nohy přes okraj postele a zlehka jimi dosedla na jemný bílý koberec,který svými elegantními lístky zdobil celou místnost. S vypětím veškeré energie,která se ve mně v tu chvíli nalézala,jsem se postavila do vzpřímené polohy,až se mi převalováním zmuchlaná noční košile narovnala zpátky do původního stavu. Světle zelená barva odhalila kompletní tvář žirafy,která byla živým zhmotněním dětské představy o ideální hudbě. Okolo baculatého těla žluté barvy s oranžovými puntíky se vznášelo několik barevných hvězd,které působily dojmem něčeho výstižného a oslavného. V tom je utvrzovala moderně vypadající kytara,kterou mělo zvíře přehozené přes rameno,a vlasový účes ve tvaru šíleného kohouta,jehož potrhlost doplňovaly dva schválně velké zuby přerostlé přes tlamu. K tomu se přikláněl i výrazný nápis pod kopyty žirafy : Rock star. Při tom pohledu jsem se musela pobaveně ušklíbnout,když jsem si vzpomněla,jak mi nové oblečení na spaní věnovala babička k Vánocům. Nepřipadalo mi to nijak trapné,ale na druhou stranu ani lhostejné. Vždyť mi to přeci jen darovala z lásky,jakožto ke své vnučce,a já byla za každý látkový přínos vděčná. Napadlo mě,že ji k tomu asi popudila ta provokativně temná čerň,která obsahovala polovinu mého šatníku a nechtěla se těch dřevěných polic pustit. Původní nejasný škleb se rozšířil do dlouhého úsměvu od ucha k uchu. Třeba začínám na své okolí působit poněkud nevhodně a příliš neviditelně. I když je ten veselý kus oděvu s potiskem praštěného stvoření určen pouze na dobu spánku,přesto ho na mně babička viděla ráda a byla sama se svým výběrem spokojená. Zároveň však zřejmě nechtěla koupit nic,co by bylo dosti nápadné a v čem bych se cítila nepohodlně. Babiččina rozvážnost a důkladná starost mne nikdy nepřestávala udivovat.
Odtrhla jsem oči od obrázku a s posledním narovnáním několika zohnutých záhybů jsem spěšně zamířila ve stopách mámy do kuchyně. Teprve tam jsem si všimla,jaký ukazují na velkých hodinách černé ručičky čas. Vzdálenost nebyla zas až tak velká,takže se i pro mé rozostřené zorničky dokázala ukázat jasná a nekompromisní cifra. Pohyblivé ukazovátko větších rozměrů se neúnavně blížilo k první čárce od hlavní číslice dvanáct a jeho menší kopie varovně ukazovala mezi klenutou sedmičku a kulatou osmu. Pokud jsem se nemýlila,tramvaj mi vyjížděla ze zastávky těsně po půl osmé,a mohla jsem v jejím přímém spoji dorazit až ke škole. Nezdálo by se to tak náročné,pokud by ten nesnesitelný tikot nebyl tak rychlý a nenutil mě k panickému chování,jelikož požadavky,které na mne kladl,byly příliš těžké a já s nimi nestačila srovnat krok. Zatímco máma v předstíraném poklidu zapnula rádio,z něhož se od táhlých stěn odrazil nepřesný hlas moderátora,rychle jsem kolem ní proklouzla a sebrala pečlivě přehozenou hromádku oblečení z opěrky židle. Někdy bylo pro nás pro obě lepší si od sebe navzájem udržovat odstup,aby náhodou nemohlo dojít k nějaké nehodě nebo hádce v naprostém nedorozumění. V horečných situacích,jako byla právě ta dnešní,toto vhodné pravidlo platilo v dvojnásobně vyšší síle a nalézalo zde dobrého využití.
Vrátila jsem se zpět do ložnice,kde jsem ze sebe nechala sklouznout košilku,která se v nahrnutých kopcích sesunula k zemi,a místo ní zaujaly místo černé džíny a stejně zbarvené tričko s vyobrazením matných skvrn a zakroucených symbolů. Nejen,že temné odstíny působily věrohodně a neutrálně,ale také mohly být vnímané i v jakémsi stylu elegance. Druhé stanovisko pravděpodobně uklidňovalo babičku při výběru vhodného šatstva,protože všichni členové rodiny dobře věděli,jakého náročného a vybíravého člověka to vlastně mají za příbuzného. Nepochybovala jsem,že by mě v některých okamžicích jednoduše vygumovali nebo nechali zmizet. Neměla jsem jim to za zlé,sama nad sebou jsem někdy vznášela nepříznivé rozsudky a kousavé výčitky,ale to už povětšinou bylo na nějaké napravování chyb pozdě.
Uchopila jsem zelené pyžamo za cíp výstřihu a navzdory naléhavosti času jsem ho pomalu odnesla na záchod,za jehož dveřmi se nacházely dva věšáky určené pouze pro tento vymezený typ oděvů. S dotěrným skřípotem v pantech jsem svršek pověsila na malý hnědý výstupek,který byl vzhledem ke své velikosti nezvykle vysoko,a o něco tišeji za sebou zase zavřela. V našem skromném bytě nebylo žádným tajemstvím,že prostor v nábytku a poličkách trpěl nedostatkem volného místa,a tak se nové nebo získané věci musely ukládat tam,kam se ještě dalo něco uschovat. Vzpomněla jsem si na den,kdy mámu napadlo rozšířit poměrně úzkou knihovnu o jednu prodlouženou polici,která měla zajistit více prostoru pro knihy,ale nikdy se nic takového nestalo. Nezbývalo nic jiného než je dávat pod televizi,stojící na docela široké prosklené skříni,která skýtala obsáhlé skladiště časopisů a podobných prospektů.
V koupelně jsem byla nucená si kromě spěšného opláchnutí obličeje upravit do nějakých slušných tvarů vlasy krátkého střihu,které se mi kupily po stranách do nehezkých kudrn a odmítaly změnit směr svého působení. Vzala jsem z leskle kovové sklenice na prosklené poličce jeden z tenkých hřebenů a přejížděla jím po tmavě hnědých pramenech,které se po chvíli konečně rozhodly alespoň trochu narovnávat. Jako malá jsem je měla okolo hlavy v ohromné vatě jemných peří,avšak postupem času se,stejně jako v dětství mámě,měnily do úhlednějších podob.
Došla jsem si do pokoje pro pýchu všech mých sponek a různorodých miniaturních doplňků, tedy úchvatné rozkvetlé růže, která mi zlepšovala celkový vzhled mých vlasů, do ruky zahákla za násadku na nos brýle a stoupla si před velké zrcadlo v předsíni. Zadívala jsem se do očí mého protějšího dvojníka a pomalu nechala svůj obličej přibližovat ke sklu,které kopírovalo obraz stísněného prostoru. Černé zorničky se mi se zkracující se vzdáleností rozšiřovaly v široký oblázek,kolem něhož se rozprostíralo široké spektrum hnědých odstínů smíšené s matnou zelení.
Několikrát jsem ospale zamrkala a teprve potom si zasunula na nos špičkou prstu tenké brýle,jejichž gumové zobáčky zapadly do vytlačených dírek u horní kůstky. Zatímco jsem obkreslovala pohledem hranaté tvary dioptrického plastu,vybavila se mi ordinace s matným zápachem čpavku a dezinfekce,do které jsme s mámou před šesti lety vstoupily. Netušily jsme,jaký závažný problém nám ta nečekaná návštěva přinese.
Ten den bylo příjemně teplo,oslnivé slunce zářilo na modrém nebi a vysílalo k vyprahlé zemi své hřejivé paprsky. Poskakující děvčátko s batůžkem na zádech vesele klopýtalo po betonové cestě,která se mírně svažovala z kopce a v jednom krátkém úseku vedla v uzavřeném tunelu z oprýskané šedi. Když dorazilo až ke vstupním dveřím,které své pacienty vítaly nehezky vyhlížející bílou,tváře mělo rozesmáté širokým úsměvem a netrpělivým máváním ruky pobízelo maminku,aby přidala do kroku a ony mohly společně jít za paní doktorkou.
Tehdy nemělo to zdánlivě šťastné dítě ani ponětí,co taková pravidelná lékařská prohlídka obnáší a jaká rizika se přitom mohou za uplynulý čas vyskytnout.
Zjistili,že mám potíže se zrakem,kdy jsem zvětšená písmenka na nasvícené tabuli viděla mírně rozmazaně a to mi bránilo rozpoznat jednotlivé tahy a zákruty,po kterých sestřička přejížděla dřevěnou hůlkou a čekala na správnou odpověď. Dětská mysl něco podobného odmítala připustit,a tak se ze všech sil snažila hádat názvy,jež by mohly sedět na nejasné tvary obrázků jen několik metrů od ní. I přes inteligentní záměr poměrně malého dítěte se postarší žena v přísně stáhnutém obličeji zatvářila pochybovačně a poctivě oznámila matce přijatelnou vadu. Zdálo se mi,jako kdyby se zrcadlová plocha proměnila v bránu času a umožnila mi pohlédnout přímo doprostřed děje,přesně v okamžiku mámina překvapeného pohledu,který na mne spočinul,s jasně viditelným otazníkem uprostřed čoček. ,,Ty budeš mít brýle?!“
S mrzutým poloúsměvem jsem si shrnula pramen ofiny do jednoho celku a upevnila ho bělostnou sponou. S mírným zpožděním jsem zasedla do tvrdé kuchyňské židle a nezaujatě pozorovala kouřící se hrnek horkého mléka přede mnou. Tikající přístroj na zdi kousek ode mne mi ukazoval rizikové hranice doby,po kterou jsem již musela být na cestě,abych spolehlivě stíhala odjezd dopravního prostředku poháněného elektřinou.
,,Dobré ráno,“ zamumlala jsem směrem k mámě,když se otočila,aby mi podala talíř s kouskem bábovky. Něco nesrozumitelného se jí vydralo z úst,ale i přes složitost navázaných slov jsem dokázala rozpoznat jasně rozlícený podtón,který se usazoval na každém vydaném zvuku jako těžko zbavitelný lišejník. Opatrně jsem poděkovala za podanou snídani a s chutí se zakousla do měkkého moučníku,jehož drobné úlomky jsem pocítila v koutcích úst.
Za plastovými okny kuchyně se zračila přízračná temnota,přestože už bylo ráno v poměrně pozdních hodinách. V matných světelných zářích,které vycházely z protějších pokojů sousední budovy,se vykreslovaly stíny holých větví jediného stromu na okraji pustého dvora,jimiž v občasných poryvech pokyvoval vítr. Chmurný podzim s sebou přinášel chladné větrné proudění nadcházející zimy a melancholicky poletující listí,jež připomínalo nekončící strasti a útrapy lidských duší.
Hřbetem ruky jsem si otřela mléčné fousy okolo úst a ztěžka vstala. Cítila jsem,jako kdyby mi krev v žilách výrazně zhoustla a přeměnila se na balvany,které jsem neměla tu sílu unést. Věnovala jsem mámě,stojící u kostkované linky a naslouchající hlasu moderátora,vděčný pohled a v předsíni u šatní skříně jsem na sebe rychle navlékla dlouhý zelený kabát. Sahal mi až po kolena a spolehlivě tak chránil před dotěrnými pařáty ledového vzduchu,které si našly cestu i v té nejzazší skulině látky. Ozývalo se tiché šustění a trhané skřípění zipu,kterým jsem si těsnou vrstvu ovinula kolem sebe a přitáhla si ji v pevném sevření až po krk.
Vytáhla jsem si vlasy zpod sepnutého límce a došla si pro nízké kozačky,které stály na novinovém papíru na linoleové podlaze,aby se na ni zbytečně nezanesla nečistota z venku.
Volnou rukou jsem zatáhla za studenou kovovou kliku a položila boty na modrý zaneřáděný kobereček před vstupem. Pro větší stabilitu jsem se opřela o uvolněná dvířka s elektrickým rozvodem, která tvořila součást poměrně úzké chodby, ale přesto se mi několikrát rozviklaly nohy a málem jsem stačila upadnout. Naštěstí jsem si včas udržela původní pozici a bez větších komplikací si nazula teplou koženou obuv.
Máma už stála připravená za rohem dveří, aby mi podala batoh a pomohla mi si ho nasadit přímo na záda. Úsměvně jsem ji nazývala v příznivých chvilkách mým jistým osobním podavačem, jelikož plnila jakousi podřadnou funkci a občas jsem toto sousloví využívala jako dobrou záminku pro pobavení se. S přáním všeho dobrého do celého dne jsme se rozloučily a mé klusavé kroky již hlasitě dopadaly na jednotlivé schody vedoucí do prvního patra.
Ve chvíli, kdy jsem otevírala hlavní dveře domu a tvář mi ovanul chladný vánek, jsem si pomyslela, že štěstí budu rozhodně potřebovat a na zoufalost svého přání jsem zhluboka do plic vdechla čerstvý vzduch, který mi zaduněl krkem jako čerstvě rozdrcené kousky ledu.
V dáli na obloze se tlumené sluneční paprsky rozplývaly do pestré oranžové a mísily se s olověnou šedí, jenž mohla být předzvěstí blízkého sychravého deště či dokonce ponuré bouře. Zajisté zanedlouho nastane úzkostný mráz a netečný beton pokryje bledá námraza, která vše živé ve svém bezprostředním okolí pokryje ledovým polibkem smrti a na dlouhou dobu nedá procitnout žádnému náznaku života.