Návštěvnost
Pravé štěstí - část čtvrtá
Pravé štěstí - část čtvrtá
Koukala jsem na tu zprávu, ale řekla jsem si proč ne. Je to tady všechno nezávazné a anonymní.
„Ahoj, Klára a jsem stejně sama jako ty.“
Psali jsme si celou noc. Byl velmi opatrný a podle toho co psal, velmi zklamaný ženám nevěřil snad ani nos mezi očima. Proto byl sám. Bydlel v nedaleké vesničce u Prahy, byl tam, čistý vzduch, klid a krásná příroda. Pracoval jako elektrikář.
Já jsem cítila, že se mu můžu svěřit a řekla jsem mu všechno a ulevilo se mi. Cítil se mnou, ale záviděl mi, že mám dítě, aspoň nejsem tak sama. Když jsem mu ale řekla jak se zachoval jeho pravý otec, v jeho slovech bylo cítit něhu. On by se takhle nezachoval. Svou lásku by držel za ruku a říkal jí pořád jak jí miluje, ale nikdy nedošel tak daleko, a já z těhle slov si vzpomněla na Bohdana. On měl čtyři vztahy, každý skončil špatně, vždycky mu žena odešla a ta poslední otěhotněla s jeho kamarádem a obviňovala jeho. Jenže když po ní chtěl testy DNA odmítla. Tím zanevřel na všechny ženy a uzavřel se do sebe. Tady, na internetu, ale hledá spíše spřízněnou duši.
Cítila jsem s ním a dohodli jsme se, že si zase napíšeme, začínala jsem mít zase ten krásný pocit, který mně zaléval štěstím. I když jsem ho vůbec neznala, byl mi velmi blízký.
Od toho dne jsme si psali každý den, moc toho nenamluvil, ale já jsem z něho tahala všechno po malých kousíčkách. Každý večer, jak Adam usnul, jsem utíkala k počítači a těšila se na naše večerní povídání. Neřekla jsem mu ale, jaké mám postavení a že nemusím tak jak on, počítat každou korunu.
Byly to už dva měsíce, co jsme si psali a já cítila že ho znám čím dát tím víc. Mohli jsme si povídat o čemkoliv, protože jsme oba věděli že z toho vztah nebude, dělila nás dálka přes celou republiku a ani jeden z nás se nechtěl vzdát toho místa, kde se narodil. On miloval Prahu a znal jí dokonale. Já zase tenhle špinavý, ale krásný kraj. Vyjasnili jsme si to už na začátku, ale některé naše rozhovory jiskřily, jak prskavky.
Bylo léto a já se chystala na prodloužený víkend do Luhačovic. Seděla jsem zase za počítačem a povídali si, když mi zazvonil telefon.
„Prosím“, řekla jsem, aniž bych se podívala, kdo to volá.
„Ahoj, krásko. Bylo mi už smutno“, byl to Robert.
Nic jsem neříkala, jen koukala před sebe na monitor, kde mi Dan psal, ale slyšela jsem Robertův hlas.
„Roberte“, dostala jsem pomalu ze sebe, skoro jsem na něj zapomněla, ale on se uměl připomenout.
„Slyším, že jsi opravdu ráda, že mně slyšíš“.
„Tos uhod“. Odsekla jsem, a koukala na monitor, v hlavě mi šrotovalo a já nevěděla co mu odepsat, tak jsem jen stručně napsala, že mám telefon.
„No tak, jsem ve městě a chci Vás vidět. Hodný strejda přijel“.
„To jsi milý, že sis vzpoměl, ale já zítra odjíždím“, chtěla jsem ho zastavit.
„A kde. Jestli to není tajemství?“
„To není tvoje starost, ještě něco?“
„No tak, co se rozčiluješ? Nic po tobě nechci, slibuju“.
Byl přesvědčivý. „Jedu do Luhačovic na víkend a chci si odpočinout, být sama“.
„Jo chápu, ale v pondělí přijdu, mám pro tebe překvapení“, v jeho hlase bylo vidět, že je dobře naladěný.
„Fajn“, přikývla jsem.
„Tak si hezky odpočiň a Adam jede s tebou?“
„To tě zajímat nemusí“.
„Ale mně to zajímá“, zvážněl.
„Je u babičky. Říkala jsem, že si chci odpočinout“.
„Tak jo, už se na nic neptám. Ahoj“.
„Ahoj“, zavěsila jsem. Co to může být za překvapení, snad to bude, že se oženil a konečně našel ženu svého života, ale nevěřila jsem tomu.
S Danem jsem si povídala další hodinu, která utekla jako voda, ostatně jako všechny dlouhé hodiny, co jsme si povídali. Popřál mi šťastnou cestu a já byla i trochu smutná že tam nepojede se mnou. Měla jsem stále větší a větší touhu se s ním setkat, ale měla jsem tady hodně povinností a už teď jsem si vyčítala, že na tři dny nechám Adama svojí mámě. I když ta ho milovala nade vše a věděla jsem že on mně postrádat nebude, měla jsem výčitky.
Víkend byl skvělý, odpočinula jsem si psychicky i fyzicky, na všechno a všechny jsem zapomněla, vyčistila si hlavu a vracela se nabitá energií a chutí do práce a rozhodla se že s Danem se setkám. Tři dny jsme si nepsali a chyběl mi. Měl sice své názory, které jsem neschvalovala, ale byl jiný, snad proto že je tak dlouho sám.
Když jsem přijela k domu byly tři odpoledne, bylo příjemně teplo, ale už z dálky jsem viděla postavu, která stála u dveří, když jsem zastavovala bylo mi jasné kdo to je, Robert.
Stál tam, v džínách a košili, jako obvykle dokonalý v každém detailu.
„No konečně, čekám tu celou věčnost“, spěchal mi otevřít dveře.
„A kdo ti za to může“, podívala jsem se na něj.
„Já sám, ale nemohl jsem se tě dočkat“, usmíval se.
„Tak když jsi tady, vem mi ten kufr“, řekla jsem a šla.
Poslechl a vyšel za mnou do bytu. „Hm, máš to tady…“, rozhlížel se kolem sebe „takové jak jsi ty. Krásné“.
„Díky“.
„Co kdybychom zašli na večeři?“
„Jsem unavená, a nemám hlad“.
„Ale no tak. Co ti udělá jedna večeře, nejsi zvědavá na to překvapení?“ chytil mně za ruku.
„Tak dobře“, přikývla jsem, aniž bych věděla, jak si tímhle zkomplikuju život.
Šli jsme do nedaleké picérie, měli tam skvělou pizzu a výborná italská vína. Objednal jednu láhev.
„Tak na co si připijeme?“ zvedl skleničku.
„Na lásku, ale tu mou“.
„Máš někoho?“, zarazil se.
„I kdyby…“ podívala jsem se na něj přímo.
„Nic, jenom…“
„Tak nazdraví“, ťukla jsem o jeho skleničku a napila se, bylo opravdu výborné.
„A teď já, když začínáme s těma překvápkama. Jsem už tu napořád, v Bruselu jsem skončil“.
Skoro mi zaskočilo.
„Prosím? A co budeš dělat?“ koukala jsem na něj.
„Povedu firmu. Táta je už unavený a hlavně dostanu tebe“, naklonil se přes stůl.
„Tak s tím si nebuď tak jistý“.
„No a taky jsem si uvědomil že můj syn potřebuje mužský vzor“.
„Na to zapomeň. Je Bohdana…“
„Ale no tak. Pořád mám schovaný ten test DNA, který mluví jasně. Nevím kdo ho tehdy chtěl“.
„Byla jsem blbá“.
„To jsme byli oba. Tak začneme od začátku. Na všechno zapomeneme“, pohladil mně po ruce, a já se na něj podívala. Byl mužnější než předtím, ale pro život nebyl to jsem věděla.
„To víno je skvělé“, řekla jsem a Robert mi přilil. Nevím čím to bylo,ale asi tím vínem a tou atmosférou, která tady byla. Povídali jsme si a já se i jeho vtipům smála a bylo mi dobře. Doprovodil mně k bytu a já cítila, jak jsem příjemně opojená.
„Díky za hezký večer, brunetko“, řekl mi přede dveřmi, když jsem je odemkla.
„Nakonec nebyl tak hrozný“, přikývla jsem.
Stáli jsme tam proti sobě a dívali si do očí. Přiblížil se a políbil mně, najednou jsem nemohla přestat. Toužila jsem po něm a on po mně. Vtlačil mně do bytu a začali jsme ze sebe strhávat šaty, toužili jsme po sobě jako by to bylo prvně. Vzal si mně na gauči, a když jsme potom leželi vedle sebe, já si začala uvědomovat, co se stalo. Víno vyprchalo a já už rozum neměla zatemnělý jeho oparem.
Posadila jsem se a zabalila do deky, která byla na zemi.
„Bylo to krásné“, usmíval se.
Seděla jsem a dívala na něj.
„Tobě se to nelíbilo?“
„Běž už“.
„Ale no tak. Před chvílí jsi byla jiného názoru“, posadil se.
„To bylo před chvílí, teď chci, abys šel“.
„Jak chceš, ale jsi pořád stejná tygřice. Nedivím se, že jsi Horákovi zblbla hlavu“, natahoval si kalhoty a usmíval se. Já se na něj dívala, a začínala jsem sama sebe nenávidět.
„Tak pa, zítra“, políbil mně a odešel.
Šla jsem do sprchy a pustila na sebe proud vody, snad abych smyla to, co jsem udělala. Stála jsem pod sprchou a brečela. Nevěděla proč, ale slzy se mi valily po tváři. Zabalila jsem se do ručníku a šla k počítači, přesně jak jsem tušila, Dan psal. Jak sem se měla a že jsem mu chyběla. A já ho tak zradila, ale zradila, jsme přátelé a to co je mezi náma jsme si ujasnili už na začátku, aspoň jsem si to myslela, ale každým dnem dnem jsem cítila, že toho muže chci poznat, ale chtěla jsem být k němu upřímná.
Celý týden jsem se nedostala k ničemu co byli udělalo radost, měla jsem spoustu práce a Robert, jako hodný strýček, chodil každý den. Ale já byla odtažitá, komunikovala jsem jen to co bylo potřebné a on mé ledové chování bral.
V pátek večer jsem konečně sedla k počítači, bylo tam nespočet jeho vzkazů, chyběla jsem mu a on mně, ale musela jsem mu říct, co se stalo. Chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela, když napsal.
„No konečně, co se děje, už se mnou nechceš mluvit?“
„Jo chci?“ byla jsem stručná.
„Co jsi dělala celý týden, to jsi měla tolik práce? Neměl jsem po večerech co dělat“.
„Já taky ne, ale stalo se něco, co mně hrozně mrzí a štve, ani nevíš jak“.
„Tak to řekni, uleví se ti a možná na něco příjdeme“.
Nadechla jsem se, tak buď všechno zničím nebo… „Skončila jsem s otcem svého dítěte tam kde jsem nechtěla“, napsala jsem to trochu obaleně.
„Nerozumím, kde?“
„Tam kde jdou spolu dva lidi. Jsem hnusná, že jo“
Chvíli nepsal, věděla jsem že ho to ranilo.
„Promiň ale dneska musím končit“, napsal krátce a odpojil se.
Seděla jsem tam a koukala do prázdna a cítila jak mně pálí oči.
„Mami?“ ozvalo se za mnou. Stál tam Adámek, v ruce svého medvěda. „Já se bojím“, špitnul. Vzala jsem ho do náručí a šla si s ním lehnout, a spolu jsme neklidně usli.
Dan se opět připojil až druhý den večer, ale nenapsal. Začala jsem tedy já.
„Zlobíš se na mně?“
„Budu k tobě upřímný, bolí to. Zase jsi mi potvrdila, jaké jste“.
„Ale nelhala jsem ti“.
„Myslel jsem že by mezi námi mohlo být víc než jenom tohle psaní, ale vidím že sis vybrala. Mně je jedno co kde děláš a ským, každý máme svůj život, ale příště mi to prosím nepiš.“
„Žádné příště nebude“.
„Neomlouvej se. Zůstane to, tak jak to je“.
„A co kdybych chtěla poznat Prahu? Potřebuju průvodce“, zkusila jsem.
„Tak si ho najmi, v Praze jich je dost“, byl hodně stručný.
„Ale já chci, takového co znám. Vždyť já se ztratím i na hlavním nádraží“.
„A taky ztrácíš ráda hlavu“.
Usmála jsem se, bylo to dobré znamení. „A proto už nikdy nebudu pít víno“.
„To jako že bychom se sešli?“
„Nevím, jestli sešli, ale že bys mi ukázal ty nejkrásnější místa“.
„A kdy by to bylo?“
Překvapil mně svým okamžitým souhlasem. „Já nevím za týden?“
„Dobře, musím si vzít volno a ty můžeš kdykoliv?“
Usmála jsem se, to byla další věc. Já mohla kdykoliv, neměla jsem žádnou pracovní dobu a kdybych chtěla ani jsem nemusela dělat to, co dělám, ale chtěla jsem. Bála jsem se jak zareaguje, až mu povím tohle.
„S tím si nedělej hlavu, tak souhlasíš?“
„Ano, ještě se domluvíme“.
Bylo mi krásně, snad to bude takové, jaké jsem si představovala.
Celý týden jsme si psali, ale v jeho slovech bylo vidět, že není tak otevřený jako kdysi, zase se uzavíral do sebe. Několikrát jsem se sama sebe ptala, mám tohle zapotřebí? Co když bude úplně jiný ve skutečnosti, než jaký je přes naše psaní? Co když bude nepříjemný a nebude tak milý a vstřícný? Ale co. Odjet můžu vždy.
Robert se dva dny nestavil, přebíral vedení firmy a to ho naštěstí zaměstnalo. Rozhodla jsem se, že pojedu vlakem, jet autem jsem nechtěla. Adama jsem opět dala babičce, ale neřekla jí proč jedu do Prahy, nechtěla jsem nic zakřiknout.
Odjíždět jsem měla v pátek brzo ráno abych byla v Praze v deset dopoledne, neměli jsme žádné poznávací znamení, prý ho poznám, je to takový chlap z vesnice.
Jenže, Robert ten si uměl všechno perfektně načasovat, ve čtvrtek večer přišel, s kyticí a tím svým drzým úsměvem.
„Ahoj krásko“, usmál se ve dveřích.
„Ahoj, promiň, ale nemám čas“, chtěla jsem ho zabrzdit, ale vtlačil se do dveří.
„Co zase děláš? Umíš ty odpočívat? Kde je Adam?“ rozhlížel se kolem.
„U mámy, jedu pryč. Tak pochop, že jdeš nevhod“.
„Ale no tak. Roztaj, už ledová královno, nehodí se to k tobě.“
„Ty mi nerozumíš. Já tě nechci, nechci mít s tebou nic společného. To co se stalo, byl omyl a už ho víckrát neudělám. Tak to pochop a ahoj“, ukázala jsem mu dveře.
Usmál se a šel ke mně. Byl velmi blízko. „Ale líbil se ti ten omyl, to nepopřeš a já se tě nevzdám, to zase pochop ty“, vzal mně za bradu a dívali jsme si do očí.
„Co chceš?“ sykla jsem.
„Tebe a svýho syna“.
„Tak na to zapomeň. Si, myslíš že když se znáš s polovinou města a na ministerstvu že se tě leknu? To jsi na omylu“.
„Užij si to tam, kde jedeš. Já na tebe počkám“, pustil mně a odešel.
Stála jsem tam a cítila, jak mi pulzuje tep v hlavě. Věděla jsem, že musím odtud pryč.
Brzo ráno jsem vyšla na nádraží, včerejší incident jsem hodila za hlavu, měla jsem hlavu plnou mého setkání s Danem. Celou cestu jsem podřimovala a sledovala ubíhající krajinu. Cestu jsem si užívala, vždy když jsem jela, do Prahy bylo to pracovně, nikdy jenom tak a bylo pravdou, že jsem jí vůbec neznala. Ta jedna návštěva před lety s Robertem, byla už zapomenuta. Vlak neměl zpoždění a přijel přesně, se smíšenými pocity jsem vystoupila a rozhlížela jsem se kolem. Byla jsem nezvózní, chtělo se mi smát, byla jsem jako školačka na prvním rande. Náhle jsem ho zahlédla, stál tam. Byl jako na fotce, obyčejný chlap, vysoký v džínách, košili a džínové bundě s bradkou a stejně černými vlasy. Vypadal jako čert z pohádky, ale ten hodný. Stál tam s rukama v kapsách a stejně jako já se rozhlížel.
Nadechla jsem se a šla jeho směrem, zahlédl mně a usmál se.
„Ty jsi Klára?“ řekl trochu s ostychem.
„A ty Daniel. Tak jsme se našli“, taky jsem se usmála. I když jsem měla své oblíbené vysoké podpadky, byl pořád o hodně vyšší.
„Moc mně těší. Doufám, že nejsi zklamaná“, díval se na mě, jeho oči byly plné rozpaků.
„Zase se začínáš podceňovat? To jsme probírali už několikrát“, řekla jsem mu. I když jsem ho viděla poprvé, zdálo se mi, že jsem přijela za dávným známým.
„Já už jsem takový. Pojď, pomůžu ti“, vzal mi kufr a vyšli jsme. „Kde bydlíš?“ zeptal se mně, když jsem šli k jeho autu, měl starou Felicii a mně problesklo hlavou, jak by reagoval na mé BMV.
„V jednom malém penzionu“, řekla jsem mu adresu a vyjeli jsme.
„Jaká byla cesta?“
„Skvělá, vlakem jsem nejela, nepamatuju“.
„Zdržíš se tady celé čtyři dny?“ podíval se na mně, plachým pohledem.
„Záleží na mém průvodci“, usmála jsem se. Byl milý a svým způsobem i hezký. Vždycky se mi líbili starší muži, ale on na svůj věk starší vypadal, tak možná proto.
Zavezl mně k penzionu a počkal, až jsem se ubytovala, auto nechal na parkovišti. Stejně se tady vrátí, aby mně doprovodil.
Prošli jsme Pražský hrad, Staroměstské náměstí, Zlatou uličku a ke všemu měl skvělý výklad. Bylo vidět že se v historii vyzná. Byl vtipný a velmi příjemný a já se několikrát přistihla, že místo na památky se dívám na něj. Místo oběda jsem si dali vyhlášené klobásy a do penzionu jsme přišli až kolem osmé.
„Tak co, líbilo se ti to?“ zeptal se mně.
„Bylo to úžasné. Nemůžu se dočkat zítřka. Teda jestli jsem tě nějak nezklamala“.
„Budu tady ráno. Tak dobrou noc“, řekl s tím svým úsměvem, nasedl do auta a odjel.
Nepokoušel se o žádné důvěrnosti, nedal mi ani pusu a to mně na něm přitahovalo. Byl velmi opatrný a po posledním vztahu i nedůvěřivý a já chtěla tu jeho slupku rozbít. Věděla jsem, že do postele mně nevezme, bál se že ho zase nějaká oklame a toho se bál. Dala jsem se na velmi trnitou cestu, ale cítila jsem, že tenhle chlap za to stojí.
Druhý den, jsme prošli snad polovinu Prahy a z jeho historek a pověstí, které věděl snad na každé místečko, jsem byla vedle.
„Měl bys napsat knihu, určitě by se dobře prodávala“, řekla jsem mu, když jsme seděli v zahradní restauraci a pili pivo.
„Ale prosím tě, kdo by to kupoval“.
„Třeba já bych si jednu koupila“, dívala jsem se na něj, ale on očima utíkal pryč a jen se usmíval. „Nebuď tak zbytečně skromný? Máš velké znalosti, to má málokdo“.
„Baví mě to. Víš, chtěl jsem studovat historii, ale naši mi to zakázali, prý další roky co jim budu viset na krku. Tak jsem se vyučil elektrikářem, toho je potřeba vždycky“, povzdechl si.
„Nebuď tak skromný, řekni si, že máš na víc. Vykašli se na to, co bylo. Je to jako tvůj stín a ….“
„Ty nevíš čím jsem si prošel. Já byl vždycky ten nejhorší, za všechno jsem mohl já. Každá ženská mi utekla za jiným. Nevím, kde jsem udělal chybu, asi jsem byl na ně hodný, nebo špatný v posteli, nevím. A já nejsem takový, abych tohle všechno hodil za hlavu, a říkej mi tady co chceš já jsem sám sebou a tak to i zůstane“, podíval se poprvé na mně.
„Fajn, já ti to neberu. Ale potom buď si čím chceš, ale potom nebreč, když zůstaneš sám, když jsi tvrdohlavý neslevíš ze svých zvyklostí, tu chybu hledej spíše tam“, pořád jsem se na něj dívala. „Víš za tu dobu, co jsme si psali, jsem tě poznala. Starý mládenec, který se užírá z toho, že mu ženská nasadila parohy s kamarádem a proč asi, když jsi chtěl, aby dělala všechno podle tebe. Změň se a uvidíš, budeš mít ženských. Jsi hezký chlap, ale názory máš jako sedmdesátiletý dědek“, řekla jsem mu všechno, co jsem si myslela a začala se i bát, že teď odejde a všechno to skončí. Ale neudělal to, jen tam seděl a díval se na mně.
„Jsi přesně taková, jak jsem si myslel, že budeš. Vždy poslední slovo. Chudák tvůj syn, ty ho teda musíš pérovat“.
„Tatím ho rozmazluju, ale když bude jako jeho otec, tak si užije“, pokývala jsem hlavou.
„A jaký teda je, určitě dokonalejší než já“, zase ta jeho ponurá nálada.
„Je to šílený hajzl, který mi to teď dává jasně najevo. Ale nechci se o něm bavit. Půjdeme se ještě projít“, vstala jsem a vyšli jsme.
K penzionu jsme přišli pěšky, znal úzké uličky, kterými jsme tam došli.
„Zase další hezký den, i když až na ten náš rozhovor…“ zastavil se.
„Proč, to patřilo k tomu a mysli na to co jsem ti řekla“, dívala jsem se na něj, pokýval hlavou.
„Tak a teď něco navrhnu já. Zítra pojedeme na Karlštejn. Byla jsem tam jako malá holka a ty určitě znáš jeho historii líp než jeho kastelán“.
„No nevím, ale je to kouzelné místo. Jenže na zítřek hlásí příšerné teplo a v autě…“
„Nechej to na mně. Zítra přijeď a zaparkuj, jasné? Víš, že mám poslední slovo“, usmála jsem se.
„Tak fajn“, pokrčil rameny, „Hezky se vyspi, ať to zítra zvládnem“, zamával mi a odjel.
Musela jsem se usmát, byl to první mužský, který se o nic nepokoušel ani o pusu, byl opravdu tak stydlivý a slušňák nebo to opravdu s ženskýma neuměl? Nevěděla jsem, ale něco mně na něm přitahovalo a to čím dál tím víc.
Zašla jsem na recepci a na zítřek jsem objednala v půjčovně auto. BMV kabriolet, věděla jsem, že v takovém autě nikdy nejel a byl to jeho sen, tak proč mu neudělat radost, šla jsem na hodně tenký led.
Ráno byl stejně přesný jako minule, čekala jsem ho už venku.
„Tak jsem tady, jak se ti spalo?“, zeptal se zdvořile jako vždy.
„Skvěle, byla jsem tak utahaná, že ani neví, kdy jsem usla. Tak pojedeme?“
„Jo, ale čím?“
„Tímhle“, ukázala jsem na černý kabriolet BMV, v celé své kráse. Sedadla měl v krémové kůži a zářil.
„Ty ses zbláznila. Kolik to muselo stát!“ byl v šoku.
„O to se nestarej, kdo řídí?“ smála jsem se, byla jsem ráda že jsem ho tak dostala.
„Ty tohle umíš řídit? Víš jak je to rychlé?“ pořád stál na místě.
„Vím, tak pojedem“, sedla jsem za volant a nastartovala. Motor tiše naskočil a já vyjela. Dan seděl vedle. Já měla na tváři úsměv, chybělo mi takové auto. Co jsem měla Adama, jezdila jsem ve velkém bezpečném autě, ale sporťák mi chyběl, miloval jsem rychlou jízdu. To bylo jediné, zač jsem byla Robertovi vděčná, že mně naučil perfektně řídit.
Vyjeli jsme z Prahy a dali se na dálnici, nebyl tady velký provoz, bylo ještě brzo a já šlápla na plyn. Cítila jsem jak jsem spojená s tímhle autem a silnicí. Ani jsem to nevnímala a na tachometru bylo 180.
„Hele ty máš na pokuty?“ řekl jen tak mimochodem Dan.
„Nemám, ale v takovém autě to ani jinak nejde“, smála jsem se přejížděla z jednoho pruhu do druhého. Vlasy mi vlály a já cítila Danův pohled, bylo mi nádherně, teď jsem si připadala svá a přirozená. Před sjezdem z dálnice jsem zvolnila a už jsem jela přirozeně.
„Ty se teda nezdáš. Máš to v krvi“.
„Díky. Tohle miluju“, smála jsem se a pomalu projížděla malebnou krajinou, až se před námi objevil Karlštejn, celý ve své kráse. Zajela jsem ke kraji a zastavila.
„To je nádhera“, vydechla jsem.
„Je to nádhera“, řekl, aniž by se podíval k hradu.
Podívala jsem se na něj, seděl tady a nezpouštěl ze mě oči.
„Co jsem tlustá?“
Zasmál se, „Jo a šílená“, bylo to poprvé co se pokusil o vtip.
„Díky“, znovu jsme vyjeli.
Hrad byl nádherný, prohlídka úchvatná a po dvou hodinách chůze jsem byla unavená, ale z těch zdí tady na mně dýchala jakási zvláštní síla, toužila jsem ho políbit, chtěla jsem vidět jeho reakci.
Vyšli jsme na hradby, odkud byl nádherný výhled, stáli jsme tam mlčky. Dan se díval kdesi do dálky a já koukala na něj, asi to ucítil a otočil se ke mně. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a pomalu políbila, myslela jsem, že se odtáhne, ale neudělal to. Polibky mi začal vracet, stáli jsme tam nahoře a líbali se.
„Tak tohle jsem chtěl udělat už na tom nádraží“, řekl.
„A proč jsi to neudělal?“
„Co kdyby ses mi vysmála?“
„Tak teď jsem to udělala já a musím říct, že líbáš skvěle“, usmála jsem se, ještě jednou mně přitáhl a políbil mně.
„Víš včera jsem přemýšlel, o tom co jsi mi řekla a došel k názoru, že máš asi pravdu“, řekl tiše, nechtěl si přiznat, jak jsem ho prokoukla.
„Asi? Já jí mám, to mi věř!“
„Tak asi jo, ale jsem sám sebou a na tom nikdo nic nezmění“.
„Buď si kým chceš, ale až ti zase uteče ženská, tak nebreč“.
Zpátky jsme se vraceli večer, na zpáteční cestě jel on a bylo vidět, že si to užíval. Byl daleko víc, uvolněnější než ráno a když jsem ho pozvala, k sobě ještě na kávu neodmítl.
Posadili jsme se na balkón v pokoji, když nám přinesli kávu.
„Dnešek byl jiný, víš nějak jsem to cítil jinak“, podíval se na mně.
„To asi ten hrad, vládnou tam čáry a kouzla“, napila jsem se.
„Jsi jiná, než jaké ženy jsem poznal. Už tehdy když jsem tě viděl a té fotce, ale nedostupná, pro mě“.
„Proč?“
„Nevím, ale po dnešku to cítím jinak“, postavil se a šel ke mně. Dívala jsem se na tu jeho výšku a vstala taky. Nemluvili jsme nic, jen se na sebe dávali, tentokrát to byl on, kdo mně políbil a vzal do náručí. Měl sílu, a pomalu šel do pokoje.
Cítila jsem jak mi buší srdce, on byl jiný, obyčejný a přitom silný a odhodlaný.
„Dane, já nechci, aby sis o mně myslel, že jsem… že jdu s každým do postele“, řekla jsem pomalu. Věděla jsem jaký má na tohle názor.
„Já tě ale chci, víš ty nejsi jak ty ostatní“.
„Ale jsem strašně tvrdohlavá a mám vždy poslední slovo“, dívala jsem se do těch jeho uhrančivých očí a já zjišťovala, že pod tou svou slupkou je velmi hezký.
„To já taky“, přikývl a položil mně na postel.
„Takže teď ho máš ty?“ usmála jsem se.
„To si piš“, políbil mně a já mu polibky vracela, byl velmi něžný pomalu jsme odhalovali svá těla. Líbal mně na krk a já sténala rozkoší, bylo to něco, jiného, nežného, ne tak instinktivní jak s Robertem a já prožívala každou vteřinu s ním.
Ležela jsem v jeho náručí, krásně unavená a šťastná.
„Nelituješ toho?“ řekla jsem tiše.
„Jsem šťastný. Chci tě tu mít pořád“.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu ještě neřekla pravdu a teď je ten nejvyšší čas, uvědomila jsem si, že ho nechci ztratit a dřív nebo později by se to dozvěděl. On nenáviděl přetvářku a lež a já tohle dělala v obou bodech.
„Né tak rychle, po třech dnech?“ otočila jsem se k němu.
„Jak třech dnech. Známe se možná víc, kdybychom spolu chodili. V tom písmenkování se člověk otevře víc, než tak přímo“.
„No víš já…“ začala jsem pomalu.
„Copak? Víš jaký jsem, že jsem paličák co má své zásady i když možná divné, ale mám je. Víš že chci rodinu, lásku na celý život a si mně půjde těžko předělat, ale ty jsi už tu jednu zlomila, teď už vím že jsem hledal špatně a ta pravá byla hodně daleko“.
„Ale já ti neříkala zas takovou úplnou pravdu,“pořád jsem se na něj dívala.
Ležel a sledoval mně.
„Tak třeba nevíš kdo je otec mého dítěte“.
„No nějaký ubožák co se na tebe vykašlal. Pro mě je to nula, tohle chlap nikdy neudělá“.
„Jo je to ubožák, ale je to Robert Řehák“.
„Cože? Ten lobbista, co okrádá koho může a válí se za naše peníze v parlamentu?“
„Ten, ale už odešel. Teď vede otcovu firmu“.
„Jasně, nahrabáno má, tak má vystaráno. Ale to je snad tvoje minulost? Nebo ne?“
„Jo, já k němu už nic necítím, když tehdy ten úlet, ale to je minulost“, mluvila jsem pomalu a bála se na další jeho reakci.
„To nepřipomínej, bolí to, a když si pomyslím s kým“.
„Ale není to všechno. Víš v mém životě byl ještě jeden muž. Nechtěla jsem o něm mluvit, pořád to hrozně bolí a potom…“
„Jsi vdaná?“
„Né, nejsem“, pokusila jsem se o úsměv.
„Tak oč jde? Taky se na tebe vykašlal. Jsme na tom stejně nemáme štěstí na lásku.“
„Nevykašlal, zemřel. Je to složité, ale je jako Adamův otec. Robert o dítěti nechtěl slyšet a on byl u mě pořád, i když se Adam narodil, byl tak strašně hodný, myslela jsem si že je to napořád, ale zemřel, zabil se v letadle. No a on byl velmi bohatý a vlivný podnikatel no a já….“
„Jsi zazobaná panička co se chtěla pobavit s venkovským balíkem jako já. Skvělé, povedlo se ti to na jedničku. Mně hned bylo divné, že jsi dokonalá v každém směru, to oblečení, jak jsi nalíčená a dneska to auto. Já jsem takový blb“, vstal a začal se oblékat.
„Neblázni, nic takového v tom není. Tak jsem ti to řekla až teď. No co je na tom že mám peníze, ty nejsou všechno, jsem sama. Peníze mi to nenahradí“.
„Víš dobře, že nemám rád, když mi někdo lže a ty jsi lhala od začátku. Ubohá svobodná matka co musí pracovat, mně tě bylo i líto“.
„Nemusela bych pracovat, ale chci. Nejsem taková, jak si myslíš“, koukala jsem na něj.
„A jaká, lžeš. Tohle já nesnáším. Já ti řekl o sobě všechno, všechny svoje tajemství a touhy a co ty, ty ses skvěle bavila“.
„To není pravda, a to co říkáš, hodně bolí“.
Posadil se vedle mě na postel. „Já jsem se do tebe zamiloval, víš, jak to bolí mně?“
„Tak se na to vykašli. Našli jsme jeden druhého a to je nad všechny peníze světa“, políbila jsem ho, ale on mi polibek neopětoval.
„Proč jsi to tajila?“
„A ty by sis začal se zazobanou paničkou?“
„Ne, nechci, aby mně živila žena. Od toho jsem tady já“, vstal.
„Aha ty tvoje zásady. Kdybych byla, jak si myslíš, tak po dnešku se ztratím a už mně neuvidíš, ale já tě chci zase vidět, být s tebou“.
„A jak ti to mám věřit. Myslel jsem, že ty jsi jiná, ale nejsi. Každá dosáhnete toho svého. Každá ženská mně podváděla a lhala mi a ty jsi udělala úplně to samé.“
„Tak teď uděláš co? Zanevřeš na celý svět a budeš sedět v té tvé vesnici s tou tvojí tvrdou palicí a utápět se v pocitu, že každá ženská je mrcha, ale ty jsi bez chyby? Tak příště zase nebreč, jak jsi sám, a nikdo ti nerozumí. Tohle si děláš sám a žádná ženská v tvém životě za to nemůže!“ už jsem zvyšovala hlas.
„Nesuď, když o tom nic nevíš“.
„Tak tos přišel na tu správnou. Já že nevím, já zůstala sama s dítětem! A ty? Ty jenom s tím tvým uraženým egem!“
„Ty musíš mít vždycky poslední slovo“, stál tam a díval se na mně.
„To si piš!“
„Měj se a příště si najdi jiného průvodce“, vzal bundu a šel ke dveřím.
„A ty nějakou vesnickou nánu, co bude držet hubu a krok!“ křikla jsem za ním, ale to on už bouchl dveřmi.
Zůstala jsem sama v pokoji, natáhla na sebe tričko a vyšla na balkón. Nebylo mi smutno ani jsem nic necítila. Nevěděla jsem, zda ho miluju, jen mně k němu něco silně přitahovalo. Byla jasná noc a já byla dostatečně rozrušená na to, abych šla spát. Co si myslel že jsem nějaká husa, co bude dodržovat ta jeho šílená pravidla? Co jsem si myslela, že předělám pětatřicetiletého chlapa, který bydlel sám? Tak to by nedokázala ani matka Tereza. Možná by byl skvělý manžel a táta, ale já nebyla ta, která by ho poslouchala. Dělala jsem si vše po svém, a jak jsem uznala za vhodné.
Auto jsem nevrátila, nechtělo se mi jet domů znovu vlakem, jela jsem autem a nechala ho v jejich Ostravské pobočce. Cesta a jízda vůbec mi vyčistila hlavu. Jak jsem se ale blížila k domovu stále jsem zase začínala myslet na Roberta a ty jeho majetnické řeči.
Jela jsem si přímo pro Adama, bylo mi po něm smutno, potřebovala jsem cítit tu jeho malou dětskou náruč, která mně objímá s takovou láskou jakou nikdo jiný.
Telefon jsem měla vypnutý, nechtěla jsem aby mně někdo během cesty otravoval. Měla jsem tam několik zmeškaných hovorů, dva od Roberta. Ať si nemyslí že mu budu volat zpátky, jen ať si zavolá. S Adamem jsem se pomazlila, okoupala ho a uložila, ani jsem mu nedočetla pohádku a usnul, byl jako andílek. Spokojený že je opět se svou maminkou.
Šla jsem k počítači a jen tak se podívala, zda je Daniel online, nebyl. Nebyl už několik dní. Zazvonil zvonek u dveří, neochotně jsem vstala a šla tam. Byl to Robert.
„Ahoj, Klárko. Konečně myslel jsem, že se tě nedočkám“, cpal se do bytu.
„Co chceš, myslela jsem, že po našem posledním rozhovoru, jsi už pochopil…“
„A copak?“
„Že tady nejsi vítaný. Ani tady ani v mém životě“.
„Jaký byl výlet?“
„Skvělý. Ty mně neposloucháš?“
„Ale no tak. Spojuje nás toho hodně, nezapomínej na to?“ otočil se ke mně.
„Nezapomínám, ale nechci, abys tu byl“.
„Ty jsi ale tvrdohlavá. Přišel jsem ti jenom říct, že zítra je golf, takže se stavím dopoledne“, řekl to se samozřejmostí.
„A co s Adamem? Toho nechám samotného doma?“ myslela jsem že to ho zastaví.
„Co bys to byla za matku a ty jsi perfektní matka. Půjde s námi, je načase abych se ukázal se svou rodinou“, usmál se tím svým způsobem.
„Ty ses zbláznil. My nejsme žádná rodina“, nevěřila jsem svým uším.
„Ale notak…“přitáhl si mně k sobě.
„Roberte, já jsem unavená, abych se tady s tebou ještě hádala“, odtáhla jsem se od něj.
„Vidím, že dneska s tebou nic nebude. Tak zítra v deset. Čau“, políbil mně a odešel.
Vydechla jsem, tak a jsem zpátky, vítej realito. Takže Robert chce rodinu, tak fajn bude jí mít, teď mi už o nic nešlo. Daniel byl navždy pryč, byla to jenom taková malá epizoda v mém životě, o které jsem si myslela, že by mohla být něco víc. Ale ta jeho ješitnost a hrdost mu to zakazovala a na druhou stranu, mohla bych žít s takovým člověkem?
Dopoledne byl Robert přesný jako vždy, já byla nachystaná společně s Adamem, bylo krásně teplo, obloha byla bez mráčku.
Jak jsme dojížděli k hřišti všimla jsem si vozů všech televizí a fotografové už čekali na parkovišti, jako supi na svou oběť.
„Co je tohle?“ zpozorněla jsem.
„Jsem ti neřekl, že je tady premiér a primátor? Je to jejich turnaj“, řekl .
Byla jsem naštvaná, neměla jsem náladu se někde vystavovat a zítra být někde v novinách a televizi. Ale nic jiného mi nezbývalo, vzala jsem Adama a vykročili jsme vstříc davu. Naštěstí se novináři nedostali všude, takže hřiště bylo jen pro vyvolené. Ta pozornost ostatních mi byla až nepříjemná, jak všichni chtěli být milí a dělali ze sebe přátele, jen proto že věděli že Adam je Bohdanův syn a můj přítel je Robert. Překvapovalo mě, že na Bohdana ještě nezapomněli, měl opravdu vliv, a přesto to byl obyčejný člověk.
„Velmi ti to sluší, zítra budeš ve všech novinách“, pošeptal mi do ucha Robert.
Usmála jsem se.
Měl pravdu, ráno když jsem otevřela noviny, byly tam fotky, jak se vítám s premiérem a jak jsem s Adamem uprostřed greenu. Trochu mi to i lichotilo, jak jsem byla proti tomu, nakonec to bylo i trochu příjemné a taky jsem doufala, že si noviny koupí i Daniel, snad se v něm něco hne. Netušila jsem, že si je opravdu koupil a nemohl uvěřit, co vidí, to ho ještě více utvrdilo v tom že, ženské si jen hrajou a proto se opil. Já večer seděla u počítače a dívala se, zda se nepřipojil, nebyl tam.
Takhle to bylo celý měsíc, každý víkend potřeboval Robert někam doprovod, začínala jsem to nenávidět. Ty falešné úsměvy a falešné řeči. Čas od času se Robert o něco pokusil, ale vždycky jsem ho odbyla nechtěla jsem s ním nic mít. Několikrát jsem Danielovi napsala vzkaz, ale nikdy na něj neodepsal, a mně už začínalo být trapné se mu takhle vnucovat, proč tohle dělám, ptala jsem se sebe sama několikrát, ale nemohla jsem si pomoci, svým způsobem se mi po něm stýskalo. Byl rozvážný a tak klidný, a když jsem si to nechtěla připustit, připomínal mi Bohdana, ale přesto byl úplně jiný.
Byla sobota večer a já jako obvykle čekala na Roberta, měli jsme jít k jeho rodičům na večírek, otec měl narozeniny, kde jeho syn nesměl chybět. Byla to neformální záležitost, takže jsem si mohla vzít džíny a triko, cítila jsem se takhle lépe než v šatech, jako obvykle. Celý den bylo krásně, takže jsem byla s Adamem a kamarádkou u bazénu. Díky sluníčku jsem byla opálená. Pro jeho otce jsem měla láhev archivního vína, věděla jsem, že tímhle mu vždy udělám radost.
„Můžu vidět Adama?“ zeptal se Robert jen jak přišel.
„Není tady, je vedle u sousedů“.
„Neviděl jsem ho týden“.
„Bohužel, samotného ho tady nechat nemůžu, když musím za tvým otcem“, už jsem vycházela, ale zastavil mně.
„Ty jdeš za mým otcem? Jdeš přece kvůli mně“, chytil mně kolem pasu.
„Víš dobře, že nikde nechodím s tebou, že chci“.
„Neříkej, že to jen hraješ, líbí se ti to a vždycky se ti to líbilo i se mnou“, přitáhl si mně k sobě a přitiskl.
„Roberte, pusť mně, přijdeme pozdě“.
„Máme dost času, starý pán nás postrádat nebude, no tak“, vtlačoval mně do bytu.
„Nech mně“, začala jsem se bránit, až mi upadla láhev vína a rozbila se, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Robertovy ruce byly všude.
„No tak, nebuď taková, já jsem jenom chlap a jak se na tebe musím pořád jenom dívat je to na zbláznění. Proč mně tak provokuješ“, byli jsme už v předsíni a přitlačil mně ke skříni a já cítila jak mi strhává triko, které začínalo povolovat.
„Nech mně, já tě nenávidím, pusť mně!“ už jsem začínala křičet, když mi strhnul podprsenku a chytil za prsa.
„Necháš jí sakra!“ uslyšela jsem hlas a někdo Roberta odtrhl. Stála jsem tam s vyvalenýma očima, byl to Daniel. Vzal Roberta a vystrčil ho za dveře, „Vypadni a buď rád že jsi dneska vyvázl bez oděrky!“
„Co děláš, neser se, do čeho nemáš!“ nedal se Robert a chtěl Dana udeřit, ten se ale rozehnal a udeřil ho do nosu. Slyšela jsem, jen jak něco křuplo a Robert zavyl bolestí.
„Tys mi zlomil nos, to tě bude mrzet. A tebe taky“, podíval se na mně a vztekle odešel. I když se to možná nehodilo, chtělo se mi smát, konečně někdo si na něho dovolil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mně, já jsem pořád stála otřesená, jen jsem si přikrývala prsa.
„Jo, díky. Kde ses tu vzal? Jak jsi mně našel?“
„Pojď si sednout“, vzal mně kolem ramen a já ho vedla do obýváku. „Máš tu něco k pití?“ rozhlížel se.
„Jo tam nahoře“, ukázala jsem do kuchyně. Šel a každému nalil panáka. Vypila jsem ho a ulevilo se mi. Věděla jsem že Robert je frajer, ale že bude schopný i tohodle, to mně nenapadlo.
„Ještě jsi mi neřekl, proč jsi přijel?“ teď jsem se na něj podívala už klidněji, oblékla si nové tričko a posadila se vedle něj.
„Přijel jsem za tebou, přišel jsem na to, že jsem starý vůl a že musím opravdu z něčeho slevit“.
„Opravdu?“
„Víš, jak jsem tehdy od tebe odešel, byl jsem naštvaný. Myslel jsem si, další co mně jenom oblbla, venkovského balíka a potom když jsem tě viděl v novinách, s tím…. Bylo mi hrozně, tak jsem se opil a bylo mi ještě hůř“.
„Taky mi nebylo dvakrát dobře“, přikývla jsem.
„No a myslel jsem si že tě naštvu a najdu si tu obyčejnou ženskou, abych ti dokázal že takové ještě jsou a berou mně i s těma mýma pravidlama“.
„A našel?“
„Jo jedna se mi ozvala, ale nakonec z ní vylezlo, že je jehovistka a spíš mně tahala k nim“.
Musela jsem se zasmát.
„Čemu se směješ?“
„Ničemu, povídej“, potřásla jsem hlavou a chytila jsem ho za ruku.
„Tebe jsem měl ale v hlavě pořád a ještě ty tvoje vzkazy, copak na tebe šlo zapomenout?“
„Četl jsi je?“
„Tisíckrát, ale zařekl jsem se, že ti odpíšu. Kdybych ti napsal….“, chytil mně pevněji.
„Tak už bys nemohl přestat?“
„Nemoh. Tak jsem raději přijel, co kdybys taky neodepsala, zbláznil bych se“, díval se na mně a já koukala na tu jeho milou tvář.
„To je dobře, že jsi přijel, zachránil jsi mně“, pohladila jsem ho to té jeho vousaté tváři.
„Měl by ses oholit“, usmála jsem se.
„Tak tohle pravidlo měnit nebudu“.
„A které budeš?“
„Už nebudu za každou cenu trvat na svém, ty máš taky svůj názor a je někdy lepší než ten můj“.
„Hm…, a dál?“
„Budu se snažit nemít poslední slovo, bude to sice hodně těžké, ale pokusím se o to“.
„A dál?“
„Nebudu tak šetřit, měla jsi pravdu, člověk si má taky udělat radost, tak jsem už začal. Stojí před domem“.
„Né, ty sis koupil auto?“ nevěřila jsem a smála se.
„Jo, Mercedes, vždycky se mi líbil a jsem šťastný jako malý kluk“, přikývl.
„Takže jsem měla pravdu“.
„Měla“, přiblížil se ke mně a políbil.
„A v čem ještě?“
„Že jsem se utápěl ve svých pocitech. Tohle jsem možná potřeboval, to mi totiž žádná neřekla, tadši šla a našla si někoho jiného, jedině ty jsi mi to řekla do očí“.
„Takže jsem tě vysvobodila“, podívala jsem se mi do očí a vzala jeho tvář do dlaní.
„Asi jo, já tě miluju“, políbil mně znova a já nechtěla přestat, najednou jsem po něm tolik toužila, všechno bylo zapomenuto. Ta otřesná scéna s Robertem byla minulost, chtěla jsem toho muže, víc než koho jiného, najednou se zarazil.
„Jestli nechceš, já tě do ničeho nenutím, po tom…“ nedořekl.
„Chci tě, teď hned, s tebou se ničeho nebojím“, vstala jsem a zavedla ho do ložnice.
Milovali jsme se celou noc, bylo to tak nádherné a já cítila že tohle je ten princ, na kterého čekáme celý život a než ho najdeme tak se několikrát spálíme, já se spálila jen jednou, a věděla jsem, že tahle spálenina bude ještě bolet.
Ráno, mi připravil snídani, ale nepotřebovala jsem ji, stačilo mi, že je tady se mnou.
Seděli jsme v kuchyni a jedli, byla jsem domluvená s kamarádkou, že mi Adámka přivede až na oběd, takže jsme měli dostatek času.
„A co už nejsem bohatá panička?“ řekla jsem pomalu a čekala na jeho reakci.
„Nejsi, i když….. jak se tak dívám kolem“, usmál se.
„No tak, je to podle mého, tak se mi to líbí. Jenže já jsem pořád nezávislá, to ti už taky nevadí?“
„Nevím“, pokrčil rameny.
„Jak jsi mně vůbec našel? Nikdy jsem ti adresu nedala?“
„Zjistil jsem si, kde sis půjčila to auto, a tam mi to řekli“.
„Dobrý? Úplný detektiv“.
„A jak to bude dál? Můžu tu zůstat do úterka“, podíval se na mně a já věděla, že tohle bude daleko větší problém. Nechtěla jsem jít odtud a i když jsem mu to nikdy neřekla, ten jeho domek byl opravdu starý a tam bych bydlet nechtěla.
„Teď to řešit nebudeme, teď je teď a ty se musíš seznámit s někým moc důležitým“, usmála jsem se.
„Tak včera jsem se s otcem už seznámil“.
„To nemluv, Adam, neví kdo je jeho otec. A nechci, aby to věděl. Jeho otec je Bohdan a tak to zůstane“, zvážněla jsem.
„Fajn, ale koledoval si o to“.
„Jo, jenže Robert to takhle nenechá, to si piš“, pokývala jsem hlavou.
„No tak neboj, já tě ochráním“, vstal a zvedl mně. Měl opravdu sílu, bylo vidět že pracuje rukama.
„Už teď jsem úplně klidná“, objala jsem ho kolem krku.
„To vidím a….“
„Šíleně vzrušená, nevím co se to se mnou děje“, smála jsem se. Měla jsem na sobě jen tričko a najednou jsem ho nepoznávala, zvedl mně a vnikl do mě, nečekala jsem to a zasténala jsem. „Dane, já se zblázním“, zaklonila jsem hlavu.
„Já se už zbláznil“, políbil mně a mnou projela taková vlna vzrušení, že to nešlo zastavit. Poprvé jsem se milovala v kuchyni na stole, a bylo to něco nádherného, cítila jsem jak mně pevně drží a když byl na vrcholu cítila jsem, jak mi bije srdce ve spáncích a rozkoší vykřikla.
„Kde ses tohle naučil?“ dýchala jsem.
„Já umím ještě víc věcí“, začal mi laskat prsa a byli jsme stále spojeni a já náhle cítila že ta vlna rozkoše přijde ještě jednou.
„Dost, nebo už nevstanu a budeš mně muset všude nosit“, byla jsem zcela zničená.
„Tebe, takové pírko, odnesu tě kamkoliv“, usmál se.
„Tak pro začátek do koupelny a potom je tu třeba udělat pořádek, za chvíli musíme jít“.
„Rozkaz“, popadl mně a odnesl do sprchy. Pustila jsem na sebe proud vody a ještě stále jsem se chvěla, tohle byl ten nejlepší sex v mém životě, byla jsem šťastná. Vyšla jsem zabalená v ručníku, Dan, byl v kuchyni, všechno perfektně uklizené a narovnané v myčce.
„Hotovo“, otočil se ke mně.
„Úplná hospodyňka, asi si tě tady nechám“, postavila se na špičky a políbila ho, jeho ruce automaticky sundaly můj ručník.
„Rád zůstanu“, hladil mně po zádech.
„Ježiš, ty nemáš nikdy dost? Taky jsi mi lhal, že prý slušný a romantik z vesnice“.
„A né snad? Jenže jsem až moc dlouho žil jako v celibátu“.
„Tak teď si dáš pauzu, chci vidět to tvoje auto a musím pro Adama“.
„Jak je libo, ale večer…“ zašeptal mi do ucha.
„Večer, tady budeš mít dvě zvědavé, oči které tě ani na chvíli nespustí z dohledu, abys neublížil mamince“, upozornila jsem ho.
„Tak já ti garantuju, že ty dvě oči budou spát, ale maminka ne“, políbil mně.
Vyšli jsme před dům, kde stál jeho Mercedes, ale hned, jsem si všimla že je nějak nízko, když jsme přišli blíž zjistili jsme proč, všechny pneumatiky byly propíchané.
Stál tam a bylo vidět, že chce brečet.
„To je za ten nos“, řekla jsem tiše.
„Co je to za člověka? Zasloužil si, co měl, tak proč tohle“, bezmocně ukazoval. „Zatraceně, ten hajzl!“ křikl a kopl do prázdné pneumatiky.
„Klid, zavolám odtahovku a ráno máš auto v pořádku a ujišťuju tě, že tohle platí Robert“, chtěla jsem se usmát, ale nešlo mi to.
Auto odvezli, a bylo vidět, že Daniel je bez nálady.
„Tak pojedeme mým autem a potom chci vidět, jak utaháš toho uličníka, jak jsi slíbil. Vykašli se na to. Říkala jsem ti, že tohle platí Robert“.
„A jak to chceš udělat?“
„To nechej na mně“, ujistila jsem ho a nasedli jsme do mého auta a odjeli.
Adam si ho zamiloval, bylo vidět, že Daniel děti miluje a umí to s něma. Robert za ním chodil měsíce, ale bral ho jako strejdu co nosí dárky, nic víc a s Danielem, byli sotva pár hodin a byli to ti nejlepší kamarádi a Adam mu visel kolem krku.
Večer byl, tak unavený že jsme mu ani nestačila přečíst pohádku a usnul.
„Tak, jaký jsem? Co jsem slíbil, to jsem splnil“, usmíval se na gauči a naléval nám víno.
„Hm, všechna čest. Nepamatuju, kdy usnul tak brzo“, posadila jsem se vedle něj.
„Tak na co se napijem?“ podal mi skleničku.
„Na to ať ta svá rozhodnutí nevezmeš zpět, bylo by to škoda“.
„Neboj, myslím, že jsem konečně dostal rozum“.
„Někdy je dobré ustoupit ze svých hloupých pravidel“.
„Jo, ale nezměním to, že jsem obyčejný chlap z vesnice. Já ti nemůžu nabídnout peníze, bezstarostnost a to všechno dokola. Ať toho jednou nelituješ“.
„Já lituju jednoho, že jsem tě nepotkala dřív, ale potkala jsem toho mizeru Roberta. Sice díky němu jsem poznala Bohdana, a ten bude vždycky v kousku mého srdce, ale teď tam mám tebe“, vzala jsem ho za ruku.
„To je on že?“ ukázal na poličku, kde jsem měla jeho fotku.
Přikývla jsem.
„Původně jsem myslel, že je to tvůj otec, byl starý“, řekl.
„Možná, pro někoho, ale na věku nezáleží, on byl uvnitř velmi mladý a….“, oči mně zase začínaly pálit, raději jsem se od něj odvrátila.
„Fajn, už se neptám. Muselas ho mít hodně ráda“, objal mně.
„Ani nevíš jak. Nikdy by mně nenapadlo, že bych milovala o dvacet let staršího muže“, schoulila jsem se do jeho náruče.
„Máme to oba těžké. Já taky jednu miloval jako nikoho na světě, udělal bych pro ní všechno a ona spala s mým kamarádem, jednou šla na potrat a podruhé to chtěla hodit na mně, protože on byl ženatý. Já vůl bych jí to i sežral, ale nešlo mi dohromady, že otěhotněla v době, kdy jsem byl pryč. Tehdy jsem ztratil jí i toho kamaráda, ale byl to vůbec kamarád? Myslel jsem, že to bude můj konec, víš, co já se nabrečel?“
„Chlapi taky brečí?“
„To by ses divila, ale teď až snad nebudu“, políbil mně do vlasů.
Schoulila jsem se v jeho objetí ještě víc.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl tiše.
„Ptej se“.
„Chceš mít ještě děti?“
Posadila jsem se a podívala na něj.
„Co je to za otázku?“
„Jenom, že já dítě hrozně chci a ty už jedno máš.“
„Já nevím, tys mně zaskočil“, najednou jsem byla velmi nejistá.
„Tak když někoho milujeme, chceme s ním mít něco společného a já chci dítě“.
„To je těžké, teď se mně na to neptej, prosím“, podívala jsem se mu do očí. Opravdu mně zaskočil, já už nepočítala s tím, že bych měla mimino. Už jsem si nějak neuměla představit, to jaké je vstávat k němu, neprospat celou noc a to moje neustále omdlévání během těhotenství, děsilo mně to, ale přiznat jsem to nechtěla.
„Miluješ mně vůbec?“
Dívala jsem se na něj a nevěděla co odpovědět. „Mám tě ráda. Víš na mně je to všechno moc rychlé. S tebou se cítím nádherně“.
„Ale nemiluješ mně. Já se ti tady vyznávám, jak tě miluju, ale ty mně máš jenom ráda. Co ty jsi za ženskou“, pořádně se napil.
„Já to tak nemyslela. Jdeš na mně moc rychle. Ještě včera jsem myslela, že tě už neuvidím a teď jsi tady. Dane, já jsem šťastná, že jsi tady a možná jsem jiná“, upřeně jsem se na něj dívala.
„Jsi jiná, svým způsobem jsi obyčejná, i když obyčejná nejsi, jsi…“
„Zapomeň na to, že mám to, co mám. Tohle sem nepatří, sem patříme my.“
„Já nechci, aby sis mně vydržovala“.
„To nemám ani v úmyslu, já se totiž škubu moc těžko“, usmála jsem se.
„Tak jako já“, přitáhl mně k sobě.
„Jestli mně zradíš, budeš mně mít na svědomí“.
„Tohle si budu pamatovat“, políbila jsem ho. Milování s ním bylo to stejně krásné jako minule, a když jsem usínala v jeho náručí, uvědomila jsem si jako tehdy před lety s Bohdanem, že ho opravdu miluju.
Příští den ráno, přivezli Danovo auto i s fakturou, která byla podle dohody vypsaná na Roberta. Vzala jsem si jí, tohle jsem si chtěla vychutnat osobně.
Adama, jsem neposílala do školky, s Danem byl v těch nejlepších rukách. Šli spolu do parku a já vyrazila za Robertem, ještě předtím jsem zavolala Milanovi, ten mně ujistil, že Robert je už delší dobu u sebe, ale dnes nevypadá rozhodně nejlépe. Trochu mně to potěšilo, ale ještě předtím jsem se stavila za Milanem. Neviděla jsem ho rok, za tu dobu přibral a taky mu přibylo i něco šedin. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi spolu válčili, dnes jsme každý jinde a já dnes potřebovala jeho pomoc.
Vklouzla jsem k němu do kanceláře a zavřela za sebou dveře.
„Rád tě vidím, Kláro“, přivítal mně.
„Dlouho jsme se neviděli? Co tě sem přivádí, chceš na moje místo? Klidně ti ho přenechám, tys měla na Roberta lepší vliv“, pokusil se o vtip.
„Buď si kde jsi, já jsem spokojená s tím, co mám“, posadila jsem se.
„Slyšel jsem, máš pár klientů a jsi v pohodě“.
„Zas v takové ne, potřebuju od tebe pomoc“.
„Ty že nejsi v pohodě? Vdova po panu mocném“.
„Žádná vdova nejsem, to zaprvé a potom potřebuju tohle“, podala jsem mu seznam dokladů, Robertovy firmy.
„Si děláš srandu? Když na tohle příjde že jsem vzal, poletím“, vytřeštil oči.
„Vždyť jsi mi teď chtěl nechat svoje křeslo a i kdyby, vdova se o tebe postará“, usmála jsem se na něj a postavila se. „Uděláš to pro mě?“
„A nač to potřebuješ?“.
„Chci mít jednou pro vždy klid, ale je to jenom mezi náma. Jestli se Robert cokoliv dozví, tady ve městě už práci neseženeš“.
„To má být výhružka?“
„Ne, upozornění“.
„Neboj, on se tu dneska moc dlouho nezdrží, někdo mu moc pěkně zmaloval tu jeho fasádu“.
Usmála jsem se, „Jdi navštívit truchlícího a myslím, že z téhle návštěvy taky nebude dvakrát nadšený. My jsme domluvení, kdy mi to přineseš?“
„Tak když ho naštveš tak, že za chvíli půjde tak večer. Mám ti to přinést domů?“
„Ne, napiš mi a pak se potkáme v restauraci v parku“.
„Fajn, měj se“, rozloučil se.
„Večer“, usmála jsem se na něj a měla velmi dobrý pocit, snad všechno vyjde podle mého plánu.
„Ahoj, Klára a jsem stejně sama jako ty.“
Psali jsme si celou noc. Byl velmi opatrný a podle toho co psal, velmi zklamaný ženám nevěřil snad ani nos mezi očima. Proto byl sám. Bydlel v nedaleké vesničce u Prahy, byl tam, čistý vzduch, klid a krásná příroda. Pracoval jako elektrikář.
Já jsem cítila, že se mu můžu svěřit a řekla jsem mu všechno a ulevilo se mi. Cítil se mnou, ale záviděl mi, že mám dítě, aspoň nejsem tak sama. Když jsem mu ale řekla jak se zachoval jeho pravý otec, v jeho slovech bylo cítit něhu. On by se takhle nezachoval. Svou lásku by držel za ruku a říkal jí pořád jak jí miluje, ale nikdy nedošel tak daleko, a já z těhle slov si vzpomněla na Bohdana. On měl čtyři vztahy, každý skončil špatně, vždycky mu žena odešla a ta poslední otěhotněla s jeho kamarádem a obviňovala jeho. Jenže když po ní chtěl testy DNA odmítla. Tím zanevřel na všechny ženy a uzavřel se do sebe. Tady, na internetu, ale hledá spíše spřízněnou duši.
Cítila jsem s ním a dohodli jsme se, že si zase napíšeme, začínala jsem mít zase ten krásný pocit, který mně zaléval štěstím. I když jsem ho vůbec neznala, byl mi velmi blízký.
Od toho dne jsme si psali každý den, moc toho nenamluvil, ale já jsem z něho tahala všechno po malých kousíčkách. Každý večer, jak Adam usnul, jsem utíkala k počítači a těšila se na naše večerní povídání. Neřekla jsem mu ale, jaké mám postavení a že nemusím tak jak on, počítat každou korunu.
Byly to už dva měsíce, co jsme si psali a já cítila že ho znám čím dát tím víc. Mohli jsme si povídat o čemkoliv, protože jsme oba věděli že z toho vztah nebude, dělila nás dálka přes celou republiku a ani jeden z nás se nechtěl vzdát toho místa, kde se narodil. On miloval Prahu a znal jí dokonale. Já zase tenhle špinavý, ale krásný kraj. Vyjasnili jsme si to už na začátku, ale některé naše rozhovory jiskřily, jak prskavky.
Bylo léto a já se chystala na prodloužený víkend do Luhačovic. Seděla jsem zase za počítačem a povídali si, když mi zazvonil telefon.
„Prosím“, řekla jsem, aniž bych se podívala, kdo to volá.
„Ahoj, krásko. Bylo mi už smutno“, byl to Robert.
Nic jsem neříkala, jen koukala před sebe na monitor, kde mi Dan psal, ale slyšela jsem Robertův hlas.
„Roberte“, dostala jsem pomalu ze sebe, skoro jsem na něj zapomněla, ale on se uměl připomenout.
„Slyším, že jsi opravdu ráda, že mně slyšíš“.
„Tos uhod“. Odsekla jsem, a koukala na monitor, v hlavě mi šrotovalo a já nevěděla co mu odepsat, tak jsem jen stručně napsala, že mám telefon.
„No tak, jsem ve městě a chci Vás vidět. Hodný strejda přijel“.
„To jsi milý, že sis vzpoměl, ale já zítra odjíždím“, chtěla jsem ho zastavit.
„A kde. Jestli to není tajemství?“
„To není tvoje starost, ještě něco?“
„No tak, co se rozčiluješ? Nic po tobě nechci, slibuju“.
Byl přesvědčivý. „Jedu do Luhačovic na víkend a chci si odpočinout, být sama“.
„Jo chápu, ale v pondělí přijdu, mám pro tebe překvapení“, v jeho hlase bylo vidět, že je dobře naladěný.
„Fajn“, přikývla jsem.
„Tak si hezky odpočiň a Adam jede s tebou?“
„To tě zajímat nemusí“.
„Ale mně to zajímá“, zvážněl.
„Je u babičky. Říkala jsem, že si chci odpočinout“.
„Tak jo, už se na nic neptám. Ahoj“.
„Ahoj“, zavěsila jsem. Co to může být za překvapení, snad to bude, že se oženil a konečně našel ženu svého života, ale nevěřila jsem tomu.
S Danem jsem si povídala další hodinu, která utekla jako voda, ostatně jako všechny dlouhé hodiny, co jsme si povídali. Popřál mi šťastnou cestu a já byla i trochu smutná že tam nepojede se mnou. Měla jsem stále větší a větší touhu se s ním setkat, ale měla jsem tady hodně povinností a už teď jsem si vyčítala, že na tři dny nechám Adama svojí mámě. I když ta ho milovala nade vše a věděla jsem že on mně postrádat nebude, měla jsem výčitky.
Víkend byl skvělý, odpočinula jsem si psychicky i fyzicky, na všechno a všechny jsem zapomněla, vyčistila si hlavu a vracela se nabitá energií a chutí do práce a rozhodla se že s Danem se setkám. Tři dny jsme si nepsali a chyběl mi. Měl sice své názory, které jsem neschvalovala, ale byl jiný, snad proto že je tak dlouho sám.
Když jsem přijela k domu byly tři odpoledne, bylo příjemně teplo, ale už z dálky jsem viděla postavu, která stála u dveří, když jsem zastavovala bylo mi jasné kdo to je, Robert.
Stál tam, v džínách a košili, jako obvykle dokonalý v každém detailu.
„No konečně, čekám tu celou věčnost“, spěchal mi otevřít dveře.
„A kdo ti za to může“, podívala jsem se na něj.
„Já sám, ale nemohl jsem se tě dočkat“, usmíval se.
„Tak když jsi tady, vem mi ten kufr“, řekla jsem a šla.
Poslechl a vyšel za mnou do bytu. „Hm, máš to tady…“, rozhlížel se kolem sebe „takové jak jsi ty. Krásné“.
„Díky“.
„Co kdybychom zašli na večeři?“
„Jsem unavená, a nemám hlad“.
„Ale no tak. Co ti udělá jedna večeře, nejsi zvědavá na to překvapení?“ chytil mně za ruku.
„Tak dobře“, přikývla jsem, aniž bych věděla, jak si tímhle zkomplikuju život.
Šli jsme do nedaleké picérie, měli tam skvělou pizzu a výborná italská vína. Objednal jednu láhev.
„Tak na co si připijeme?“ zvedl skleničku.
„Na lásku, ale tu mou“.
„Máš někoho?“, zarazil se.
„I kdyby…“ podívala jsem se na něj přímo.
„Nic, jenom…“
„Tak nazdraví“, ťukla jsem o jeho skleničku a napila se, bylo opravdu výborné.
„A teď já, když začínáme s těma překvápkama. Jsem už tu napořád, v Bruselu jsem skončil“.
Skoro mi zaskočilo.
„Prosím? A co budeš dělat?“ koukala jsem na něj.
„Povedu firmu. Táta je už unavený a hlavně dostanu tebe“, naklonil se přes stůl.
„Tak s tím si nebuď tak jistý“.
„No a taky jsem si uvědomil že můj syn potřebuje mužský vzor“.
„Na to zapomeň. Je Bohdana…“
„Ale no tak. Pořád mám schovaný ten test DNA, který mluví jasně. Nevím kdo ho tehdy chtěl“.
„Byla jsem blbá“.
„To jsme byli oba. Tak začneme od začátku. Na všechno zapomeneme“, pohladil mně po ruce, a já se na něj podívala. Byl mužnější než předtím, ale pro život nebyl to jsem věděla.
„To víno je skvělé“, řekla jsem a Robert mi přilil. Nevím čím to bylo,ale asi tím vínem a tou atmosférou, která tady byla. Povídali jsme si a já se i jeho vtipům smála a bylo mi dobře. Doprovodil mně k bytu a já cítila, jak jsem příjemně opojená.
„Díky za hezký večer, brunetko“, řekl mi přede dveřmi, když jsem je odemkla.
„Nakonec nebyl tak hrozný“, přikývla jsem.
Stáli jsme tam proti sobě a dívali si do očí. Přiblížil se a políbil mně, najednou jsem nemohla přestat. Toužila jsem po něm a on po mně. Vtlačil mně do bytu a začali jsme ze sebe strhávat šaty, toužili jsme po sobě jako by to bylo prvně. Vzal si mně na gauči, a když jsme potom leželi vedle sebe, já si začala uvědomovat, co se stalo. Víno vyprchalo a já už rozum neměla zatemnělý jeho oparem.
Posadila jsem se a zabalila do deky, která byla na zemi.
„Bylo to krásné“, usmíval se.
Seděla jsem a dívala na něj.
„Tobě se to nelíbilo?“
„Běž už“.
„Ale no tak. Před chvílí jsi byla jiného názoru“, posadil se.
„To bylo před chvílí, teď chci, abys šel“.
„Jak chceš, ale jsi pořád stejná tygřice. Nedivím se, že jsi Horákovi zblbla hlavu“, natahoval si kalhoty a usmíval se. Já se na něj dívala, a začínala jsem sama sebe nenávidět.
„Tak pa, zítra“, políbil mně a odešel.
Šla jsem do sprchy a pustila na sebe proud vody, snad abych smyla to, co jsem udělala. Stála jsem pod sprchou a brečela. Nevěděla proč, ale slzy se mi valily po tváři. Zabalila jsem se do ručníku a šla k počítači, přesně jak jsem tušila, Dan psal. Jak sem se měla a že jsem mu chyběla. A já ho tak zradila, ale zradila, jsme přátelé a to co je mezi náma jsme si ujasnili už na začátku, aspoň jsem si to myslela, ale každým dnem dnem jsem cítila, že toho muže chci poznat, ale chtěla jsem být k němu upřímná.
Celý týden jsem se nedostala k ničemu co byli udělalo radost, měla jsem spoustu práce a Robert, jako hodný strýček, chodil každý den. Ale já byla odtažitá, komunikovala jsem jen to co bylo potřebné a on mé ledové chování bral.
V pátek večer jsem konečně sedla k počítači, bylo tam nespočet jeho vzkazů, chyběla jsem mu a on mně, ale musela jsem mu říct, co se stalo. Chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela, když napsal.
„No konečně, co se děje, už se mnou nechceš mluvit?“
„Jo chci?“ byla jsem stručná.
„Co jsi dělala celý týden, to jsi měla tolik práce? Neměl jsem po večerech co dělat“.
„Já taky ne, ale stalo se něco, co mně hrozně mrzí a štve, ani nevíš jak“.
„Tak to řekni, uleví se ti a možná na něco příjdeme“.
Nadechla jsem se, tak buď všechno zničím nebo… „Skončila jsem s otcem svého dítěte tam kde jsem nechtěla“, napsala jsem to trochu obaleně.
„Nerozumím, kde?“
„Tam kde jdou spolu dva lidi. Jsem hnusná, že jo“
Chvíli nepsal, věděla jsem že ho to ranilo.
„Promiň ale dneska musím končit“, napsal krátce a odpojil se.
Seděla jsem tam a koukala do prázdna a cítila jak mně pálí oči.
„Mami?“ ozvalo se za mnou. Stál tam Adámek, v ruce svého medvěda. „Já se bojím“, špitnul. Vzala jsem ho do náručí a šla si s ním lehnout, a spolu jsme neklidně usli.
Dan se opět připojil až druhý den večer, ale nenapsal. Začala jsem tedy já.
„Zlobíš se na mně?“
„Budu k tobě upřímný, bolí to. Zase jsi mi potvrdila, jaké jste“.
„Ale nelhala jsem ti“.
„Myslel jsem že by mezi námi mohlo být víc než jenom tohle psaní, ale vidím že sis vybrala. Mně je jedno co kde děláš a ským, každý máme svůj život, ale příště mi to prosím nepiš.“
„Žádné příště nebude“.
„Neomlouvej se. Zůstane to, tak jak to je“.
„A co kdybych chtěla poznat Prahu? Potřebuju průvodce“, zkusila jsem.
„Tak si ho najmi, v Praze jich je dost“, byl hodně stručný.
„Ale já chci, takového co znám. Vždyť já se ztratím i na hlavním nádraží“.
„A taky ztrácíš ráda hlavu“.
Usmála jsem se, bylo to dobré znamení. „A proto už nikdy nebudu pít víno“.
„To jako že bychom se sešli?“
„Nevím, jestli sešli, ale že bys mi ukázal ty nejkrásnější místa“.
„A kdy by to bylo?“
Překvapil mně svým okamžitým souhlasem. „Já nevím za týden?“
„Dobře, musím si vzít volno a ty můžeš kdykoliv?“
Usmála jsem se, to byla další věc. Já mohla kdykoliv, neměla jsem žádnou pracovní dobu a kdybych chtěla ani jsem nemusela dělat to, co dělám, ale chtěla jsem. Bála jsem se jak zareaguje, až mu povím tohle.
„S tím si nedělej hlavu, tak souhlasíš?“
„Ano, ještě se domluvíme“.
Bylo mi krásně, snad to bude takové, jaké jsem si představovala.
Celý týden jsme si psali, ale v jeho slovech bylo vidět, že není tak otevřený jako kdysi, zase se uzavíral do sebe. Několikrát jsem se sama sebe ptala, mám tohle zapotřebí? Co když bude úplně jiný ve skutečnosti, než jaký je přes naše psaní? Co když bude nepříjemný a nebude tak milý a vstřícný? Ale co. Odjet můžu vždy.
Robert se dva dny nestavil, přebíral vedení firmy a to ho naštěstí zaměstnalo. Rozhodla jsem se, že pojedu vlakem, jet autem jsem nechtěla. Adama jsem opět dala babičce, ale neřekla jí proč jedu do Prahy, nechtěla jsem nic zakřiknout.
Odjíždět jsem měla v pátek brzo ráno abych byla v Praze v deset dopoledne, neměli jsme žádné poznávací znamení, prý ho poznám, je to takový chlap z vesnice.
Jenže, Robert ten si uměl všechno perfektně načasovat, ve čtvrtek večer přišel, s kyticí a tím svým drzým úsměvem.
„Ahoj krásko“, usmál se ve dveřích.
„Ahoj, promiň, ale nemám čas“, chtěla jsem ho zabrzdit, ale vtlačil se do dveří.
„Co zase děláš? Umíš ty odpočívat? Kde je Adam?“ rozhlížel se kolem.
„U mámy, jedu pryč. Tak pochop, že jdeš nevhod“.
„Ale no tak. Roztaj, už ledová královno, nehodí se to k tobě.“
„Ty mi nerozumíš. Já tě nechci, nechci mít s tebou nic společného. To co se stalo, byl omyl a už ho víckrát neudělám. Tak to pochop a ahoj“, ukázala jsem mu dveře.
Usmál se a šel ke mně. Byl velmi blízko. „Ale líbil se ti ten omyl, to nepopřeš a já se tě nevzdám, to zase pochop ty“, vzal mně za bradu a dívali jsme si do očí.
„Co chceš?“ sykla jsem.
„Tebe a svýho syna“.
„Tak na to zapomeň. Si, myslíš že když se znáš s polovinou města a na ministerstvu že se tě leknu? To jsi na omylu“.
„Užij si to tam, kde jedeš. Já na tebe počkám“, pustil mně a odešel.
Stála jsem tam a cítila, jak mi pulzuje tep v hlavě. Věděla jsem, že musím odtud pryč.
Brzo ráno jsem vyšla na nádraží, včerejší incident jsem hodila za hlavu, měla jsem hlavu plnou mého setkání s Danem. Celou cestu jsem podřimovala a sledovala ubíhající krajinu. Cestu jsem si užívala, vždy když jsem jela, do Prahy bylo to pracovně, nikdy jenom tak a bylo pravdou, že jsem jí vůbec neznala. Ta jedna návštěva před lety s Robertem, byla už zapomenuta. Vlak neměl zpoždění a přijel přesně, se smíšenými pocity jsem vystoupila a rozhlížela jsem se kolem. Byla jsem nezvózní, chtělo se mi smát, byla jsem jako školačka na prvním rande. Náhle jsem ho zahlédla, stál tam. Byl jako na fotce, obyčejný chlap, vysoký v džínách, košili a džínové bundě s bradkou a stejně černými vlasy. Vypadal jako čert z pohádky, ale ten hodný. Stál tam s rukama v kapsách a stejně jako já se rozhlížel.
Nadechla jsem se a šla jeho směrem, zahlédl mně a usmál se.
„Ty jsi Klára?“ řekl trochu s ostychem.
„A ty Daniel. Tak jsme se našli“, taky jsem se usmála. I když jsem měla své oblíbené vysoké podpadky, byl pořád o hodně vyšší.
„Moc mně těší. Doufám, že nejsi zklamaná“, díval se na mě, jeho oči byly plné rozpaků.
„Zase se začínáš podceňovat? To jsme probírali už několikrát“, řekla jsem mu. I když jsem ho viděla poprvé, zdálo se mi, že jsem přijela za dávným známým.
„Já už jsem takový. Pojď, pomůžu ti“, vzal mi kufr a vyšli jsme. „Kde bydlíš?“ zeptal se mně, když jsem šli k jeho autu, měl starou Felicii a mně problesklo hlavou, jak by reagoval na mé BMV.
„V jednom malém penzionu“, řekla jsem mu adresu a vyjeli jsme.
„Jaká byla cesta?“
„Skvělá, vlakem jsem nejela, nepamatuju“.
„Zdržíš se tady celé čtyři dny?“ podíval se na mně, plachým pohledem.
„Záleží na mém průvodci“, usmála jsem se. Byl milý a svým způsobem i hezký. Vždycky se mi líbili starší muži, ale on na svůj věk starší vypadal, tak možná proto.
Zavezl mně k penzionu a počkal, až jsem se ubytovala, auto nechal na parkovišti. Stejně se tady vrátí, aby mně doprovodil.
Prošli jsme Pražský hrad, Staroměstské náměstí, Zlatou uličku a ke všemu měl skvělý výklad. Bylo vidět že se v historii vyzná. Byl vtipný a velmi příjemný a já se několikrát přistihla, že místo na památky se dívám na něj. Místo oběda jsem si dali vyhlášené klobásy a do penzionu jsme přišli až kolem osmé.
„Tak co, líbilo se ti to?“ zeptal se mně.
„Bylo to úžasné. Nemůžu se dočkat zítřka. Teda jestli jsem tě nějak nezklamala“.
„Budu tady ráno. Tak dobrou noc“, řekl s tím svým úsměvem, nasedl do auta a odjel.
Nepokoušel se o žádné důvěrnosti, nedal mi ani pusu a to mně na něm přitahovalo. Byl velmi opatrný a po posledním vztahu i nedůvěřivý a já chtěla tu jeho slupku rozbít. Věděla jsem, že do postele mně nevezme, bál se že ho zase nějaká oklame a toho se bál. Dala jsem se na velmi trnitou cestu, ale cítila jsem, že tenhle chlap za to stojí.
Druhý den, jsme prošli snad polovinu Prahy a z jeho historek a pověstí, které věděl snad na každé místečko, jsem byla vedle.
„Měl bys napsat knihu, určitě by se dobře prodávala“, řekla jsem mu, když jsme seděli v zahradní restauraci a pili pivo.
„Ale prosím tě, kdo by to kupoval“.
„Třeba já bych si jednu koupila“, dívala jsem se na něj, ale on očima utíkal pryč a jen se usmíval. „Nebuď tak zbytečně skromný? Máš velké znalosti, to má málokdo“.
„Baví mě to. Víš, chtěl jsem studovat historii, ale naši mi to zakázali, prý další roky co jim budu viset na krku. Tak jsem se vyučil elektrikářem, toho je potřeba vždycky“, povzdechl si.
„Nebuď tak skromný, řekni si, že máš na víc. Vykašli se na to, co bylo. Je to jako tvůj stín a ….“
„Ty nevíš čím jsem si prošel. Já byl vždycky ten nejhorší, za všechno jsem mohl já. Každá ženská mi utekla za jiným. Nevím, kde jsem udělal chybu, asi jsem byl na ně hodný, nebo špatný v posteli, nevím. A já nejsem takový, abych tohle všechno hodil za hlavu, a říkej mi tady co chceš já jsem sám sebou a tak to i zůstane“, podíval se poprvé na mně.
„Fajn, já ti to neberu. Ale potom buď si čím chceš, ale potom nebreč, když zůstaneš sám, když jsi tvrdohlavý neslevíš ze svých zvyklostí, tu chybu hledej spíše tam“, pořád jsem se na něj dívala. „Víš za tu dobu, co jsme si psali, jsem tě poznala. Starý mládenec, který se užírá z toho, že mu ženská nasadila parohy s kamarádem a proč asi, když jsi chtěl, aby dělala všechno podle tebe. Změň se a uvidíš, budeš mít ženských. Jsi hezký chlap, ale názory máš jako sedmdesátiletý dědek“, řekla jsem mu všechno, co jsem si myslela a začala se i bát, že teď odejde a všechno to skončí. Ale neudělal to, jen tam seděl a díval se na mně.
„Jsi přesně taková, jak jsem si myslel, že budeš. Vždy poslední slovo. Chudák tvůj syn, ty ho teda musíš pérovat“.
„Tatím ho rozmazluju, ale když bude jako jeho otec, tak si užije“, pokývala jsem hlavou.
„A jaký teda je, určitě dokonalejší než já“, zase ta jeho ponurá nálada.
„Je to šílený hajzl, který mi to teď dává jasně najevo. Ale nechci se o něm bavit. Půjdeme se ještě projít“, vstala jsem a vyšli jsme.
K penzionu jsme přišli pěšky, znal úzké uličky, kterými jsme tam došli.
„Zase další hezký den, i když až na ten náš rozhovor…“ zastavil se.
„Proč, to patřilo k tomu a mysli na to co jsem ti řekla“, dívala jsem se na něj, pokýval hlavou.
„Tak a teď něco navrhnu já. Zítra pojedeme na Karlštejn. Byla jsem tam jako malá holka a ty určitě znáš jeho historii líp než jeho kastelán“.
„No nevím, ale je to kouzelné místo. Jenže na zítřek hlásí příšerné teplo a v autě…“
„Nechej to na mně. Zítra přijeď a zaparkuj, jasné? Víš, že mám poslední slovo“, usmála jsem se.
„Tak fajn“, pokrčil rameny, „Hezky se vyspi, ať to zítra zvládnem“, zamával mi a odjel.
Musela jsem se usmát, byl to první mužský, který se o nic nepokoušel ani o pusu, byl opravdu tak stydlivý a slušňák nebo to opravdu s ženskýma neuměl? Nevěděla jsem, ale něco mně na něm přitahovalo a to čím dál tím víc.
Zašla jsem na recepci a na zítřek jsem objednala v půjčovně auto. BMV kabriolet, věděla jsem, že v takovém autě nikdy nejel a byl to jeho sen, tak proč mu neudělat radost, šla jsem na hodně tenký led.
Ráno byl stejně přesný jako minule, čekala jsem ho už venku.
„Tak jsem tady, jak se ti spalo?“, zeptal se zdvořile jako vždy.
„Skvěle, byla jsem tak utahaná, že ani neví, kdy jsem usla. Tak pojedeme?“
„Jo, ale čím?“
„Tímhle“, ukázala jsem na černý kabriolet BMV, v celé své kráse. Sedadla měl v krémové kůži a zářil.
„Ty ses zbláznila. Kolik to muselo stát!“ byl v šoku.
„O to se nestarej, kdo řídí?“ smála jsem se, byla jsem ráda že jsem ho tak dostala.
„Ty tohle umíš řídit? Víš jak je to rychlé?“ pořád stál na místě.
„Vím, tak pojedem“, sedla jsem za volant a nastartovala. Motor tiše naskočil a já vyjela. Dan seděl vedle. Já měla na tváři úsměv, chybělo mi takové auto. Co jsem měla Adama, jezdila jsem ve velkém bezpečném autě, ale sporťák mi chyběl, miloval jsem rychlou jízdu. To bylo jediné, zač jsem byla Robertovi vděčná, že mně naučil perfektně řídit.
Vyjeli jsme z Prahy a dali se na dálnici, nebyl tady velký provoz, bylo ještě brzo a já šlápla na plyn. Cítila jsem jak jsem spojená s tímhle autem a silnicí. Ani jsem to nevnímala a na tachometru bylo 180.
„Hele ty máš na pokuty?“ řekl jen tak mimochodem Dan.
„Nemám, ale v takovém autě to ani jinak nejde“, smála jsem se přejížděla z jednoho pruhu do druhého. Vlasy mi vlály a já cítila Danův pohled, bylo mi nádherně, teď jsem si připadala svá a přirozená. Před sjezdem z dálnice jsem zvolnila a už jsem jela přirozeně.
„Ty se teda nezdáš. Máš to v krvi“.
„Díky. Tohle miluju“, smála jsem se a pomalu projížděla malebnou krajinou, až se před námi objevil Karlštejn, celý ve své kráse. Zajela jsem ke kraji a zastavila.
„To je nádhera“, vydechla jsem.
„Je to nádhera“, řekl, aniž by se podíval k hradu.
Podívala jsem se na něj, seděl tady a nezpouštěl ze mě oči.
„Co jsem tlustá?“
Zasmál se, „Jo a šílená“, bylo to poprvé co se pokusil o vtip.
„Díky“, znovu jsme vyjeli.
Hrad byl nádherný, prohlídka úchvatná a po dvou hodinách chůze jsem byla unavená, ale z těch zdí tady na mně dýchala jakási zvláštní síla, toužila jsem ho políbit, chtěla jsem vidět jeho reakci.
Vyšli jsme na hradby, odkud byl nádherný výhled, stáli jsme tam mlčky. Dan se díval kdesi do dálky a já koukala na něj, asi to ucítil a otočil se ke mně. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a pomalu políbila, myslela jsem, že se odtáhne, ale neudělal to. Polibky mi začal vracet, stáli jsme tam nahoře a líbali se.
„Tak tohle jsem chtěl udělat už na tom nádraží“, řekl.
„A proč jsi to neudělal?“
„Co kdyby ses mi vysmála?“
„Tak teď jsem to udělala já a musím říct, že líbáš skvěle“, usmála jsem se, ještě jednou mně přitáhl a políbil mně.
„Víš včera jsem přemýšlel, o tom co jsi mi řekla a došel k názoru, že máš asi pravdu“, řekl tiše, nechtěl si přiznat, jak jsem ho prokoukla.
„Asi? Já jí mám, to mi věř!“
„Tak asi jo, ale jsem sám sebou a na tom nikdo nic nezmění“.
„Buď si kým chceš, ale až ti zase uteče ženská, tak nebreč“.
Zpátky jsme se vraceli večer, na zpáteční cestě jel on a bylo vidět, že si to užíval. Byl daleko víc, uvolněnější než ráno a když jsem ho pozvala, k sobě ještě na kávu neodmítl.
Posadili jsme se na balkón v pokoji, když nám přinesli kávu.
„Dnešek byl jiný, víš nějak jsem to cítil jinak“, podíval se na mně.
„To asi ten hrad, vládnou tam čáry a kouzla“, napila jsem se.
„Jsi jiná, než jaké ženy jsem poznal. Už tehdy když jsem tě viděl a té fotce, ale nedostupná, pro mě“.
„Proč?“
„Nevím, ale po dnešku to cítím jinak“, postavil se a šel ke mně. Dívala jsem se na tu jeho výšku a vstala taky. Nemluvili jsme nic, jen se na sebe dávali, tentokrát to byl on, kdo mně políbil a vzal do náručí. Měl sílu, a pomalu šel do pokoje.
Cítila jsem jak mi buší srdce, on byl jiný, obyčejný a přitom silný a odhodlaný.
„Dane, já nechci, aby sis o mně myslel, že jsem… že jdu s každým do postele“, řekla jsem pomalu. Věděla jsem jaký má na tohle názor.
„Já tě ale chci, víš ty nejsi jak ty ostatní“.
„Ale jsem strašně tvrdohlavá a mám vždy poslední slovo“, dívala jsem se do těch jeho uhrančivých očí a já zjišťovala, že pod tou svou slupkou je velmi hezký.
„To já taky“, přikývl a položil mně na postel.
„Takže teď ho máš ty?“ usmála jsem se.
„To si piš“, políbil mně a já mu polibky vracela, byl velmi něžný pomalu jsme odhalovali svá těla. Líbal mně na krk a já sténala rozkoší, bylo to něco, jiného, nežného, ne tak instinktivní jak s Robertem a já prožívala každou vteřinu s ním.
Ležela jsem v jeho náručí, krásně unavená a šťastná.
„Nelituješ toho?“ řekla jsem tiše.
„Jsem šťastný. Chci tě tu mít pořád“.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu ještě neřekla pravdu a teď je ten nejvyšší čas, uvědomila jsem si, že ho nechci ztratit a dřív nebo později by se to dozvěděl. On nenáviděl přetvářku a lež a já tohle dělala v obou bodech.
„Né tak rychle, po třech dnech?“ otočila jsem se k němu.
„Jak třech dnech. Známe se možná víc, kdybychom spolu chodili. V tom písmenkování se člověk otevře víc, než tak přímo“.
„No víš já…“ začala jsem pomalu.
„Copak? Víš jaký jsem, že jsem paličák co má své zásady i když možná divné, ale mám je. Víš že chci rodinu, lásku na celý život a si mně půjde těžko předělat, ale ty jsi už tu jednu zlomila, teď už vím že jsem hledal špatně a ta pravá byla hodně daleko“.
„Ale já ti neříkala zas takovou úplnou pravdu,“pořád jsem se na něj dívala.
Ležel a sledoval mně.
„Tak třeba nevíš kdo je otec mého dítěte“.
„No nějaký ubožák co se na tebe vykašlal. Pro mě je to nula, tohle chlap nikdy neudělá“.
„Jo je to ubožák, ale je to Robert Řehák“.
„Cože? Ten lobbista, co okrádá koho může a válí se za naše peníze v parlamentu?“
„Ten, ale už odešel. Teď vede otcovu firmu“.
„Jasně, nahrabáno má, tak má vystaráno. Ale to je snad tvoje minulost? Nebo ne?“
„Jo, já k němu už nic necítím, když tehdy ten úlet, ale to je minulost“, mluvila jsem pomalu a bála se na další jeho reakci.
„To nepřipomínej, bolí to, a když si pomyslím s kým“.
„Ale není to všechno. Víš v mém životě byl ještě jeden muž. Nechtěla jsem o něm mluvit, pořád to hrozně bolí a potom…“
„Jsi vdaná?“
„Né, nejsem“, pokusila jsem se o úsměv.
„Tak oč jde? Taky se na tebe vykašlal. Jsme na tom stejně nemáme štěstí na lásku.“
„Nevykašlal, zemřel. Je to složité, ale je jako Adamův otec. Robert o dítěti nechtěl slyšet a on byl u mě pořád, i když se Adam narodil, byl tak strašně hodný, myslela jsem si že je to napořád, ale zemřel, zabil se v letadle. No a on byl velmi bohatý a vlivný podnikatel no a já….“
„Jsi zazobaná panička co se chtěla pobavit s venkovským balíkem jako já. Skvělé, povedlo se ti to na jedničku. Mně hned bylo divné, že jsi dokonalá v každém směru, to oblečení, jak jsi nalíčená a dneska to auto. Já jsem takový blb“, vstal a začal se oblékat.
„Neblázni, nic takového v tom není. Tak jsem ti to řekla až teď. No co je na tom že mám peníze, ty nejsou všechno, jsem sama. Peníze mi to nenahradí“.
„Víš dobře, že nemám rád, když mi někdo lže a ty jsi lhala od začátku. Ubohá svobodná matka co musí pracovat, mně tě bylo i líto“.
„Nemusela bych pracovat, ale chci. Nejsem taková, jak si myslíš“, koukala jsem na něj.
„A jaká, lžeš. Tohle já nesnáším. Já ti řekl o sobě všechno, všechny svoje tajemství a touhy a co ty, ty ses skvěle bavila“.
„To není pravda, a to co říkáš, hodně bolí“.
Posadil se vedle mě na postel. „Já jsem se do tebe zamiloval, víš, jak to bolí mně?“
„Tak se na to vykašli. Našli jsme jeden druhého a to je nad všechny peníze světa“, políbila jsem ho, ale on mi polibek neopětoval.
„Proč jsi to tajila?“
„A ty by sis začal se zazobanou paničkou?“
„Ne, nechci, aby mně živila žena. Od toho jsem tady já“, vstal.
„Aha ty tvoje zásady. Kdybych byla, jak si myslíš, tak po dnešku se ztratím a už mně neuvidíš, ale já tě chci zase vidět, být s tebou“.
„A jak ti to mám věřit. Myslel jsem, že ty jsi jiná, ale nejsi. Každá dosáhnete toho svého. Každá ženská mně podváděla a lhala mi a ty jsi udělala úplně to samé.“
„Tak teď uděláš co? Zanevřeš na celý svět a budeš sedět v té tvé vesnici s tou tvojí tvrdou palicí a utápět se v pocitu, že každá ženská je mrcha, ale ty jsi bez chyby? Tak příště zase nebreč, jak jsi sám, a nikdo ti nerozumí. Tohle si děláš sám a žádná ženská v tvém životě za to nemůže!“ už jsem zvyšovala hlas.
„Nesuď, když o tom nic nevíš“.
„Tak tos přišel na tu správnou. Já že nevím, já zůstala sama s dítětem! A ty? Ty jenom s tím tvým uraženým egem!“
„Ty musíš mít vždycky poslední slovo“, stál tam a díval se na mně.
„To si piš!“
„Měj se a příště si najdi jiného průvodce“, vzal bundu a šel ke dveřím.
„A ty nějakou vesnickou nánu, co bude držet hubu a krok!“ křikla jsem za ním, ale to on už bouchl dveřmi.
Zůstala jsem sama v pokoji, natáhla na sebe tričko a vyšla na balkón. Nebylo mi smutno ani jsem nic necítila. Nevěděla jsem, zda ho miluju, jen mně k němu něco silně přitahovalo. Byla jasná noc a já byla dostatečně rozrušená na to, abych šla spát. Co si myslel že jsem nějaká husa, co bude dodržovat ta jeho šílená pravidla? Co jsem si myslela, že předělám pětatřicetiletého chlapa, který bydlel sám? Tak to by nedokázala ani matka Tereza. Možná by byl skvělý manžel a táta, ale já nebyla ta, která by ho poslouchala. Dělala jsem si vše po svém, a jak jsem uznala za vhodné.
Auto jsem nevrátila, nechtělo se mi jet domů znovu vlakem, jela jsem autem a nechala ho v jejich Ostravské pobočce. Cesta a jízda vůbec mi vyčistila hlavu. Jak jsem se ale blížila k domovu stále jsem zase začínala myslet na Roberta a ty jeho majetnické řeči.
Jela jsem si přímo pro Adama, bylo mi po něm smutno, potřebovala jsem cítit tu jeho malou dětskou náruč, která mně objímá s takovou láskou jakou nikdo jiný.
Telefon jsem měla vypnutý, nechtěla jsem aby mně někdo během cesty otravoval. Měla jsem tam několik zmeškaných hovorů, dva od Roberta. Ať si nemyslí že mu budu volat zpátky, jen ať si zavolá. S Adamem jsem se pomazlila, okoupala ho a uložila, ani jsem mu nedočetla pohádku a usnul, byl jako andílek. Spokojený že je opět se svou maminkou.
Šla jsem k počítači a jen tak se podívala, zda je Daniel online, nebyl. Nebyl už několik dní. Zazvonil zvonek u dveří, neochotně jsem vstala a šla tam. Byl to Robert.
„Ahoj, Klárko. Konečně myslel jsem, že se tě nedočkám“, cpal se do bytu.
„Co chceš, myslela jsem, že po našem posledním rozhovoru, jsi už pochopil…“
„A copak?“
„Že tady nejsi vítaný. Ani tady ani v mém životě“.
„Jaký byl výlet?“
„Skvělý. Ty mně neposloucháš?“
„Ale no tak. Spojuje nás toho hodně, nezapomínej na to?“ otočil se ke mně.
„Nezapomínám, ale nechci, abys tu byl“.
„Ty jsi ale tvrdohlavá. Přišel jsem ti jenom říct, že zítra je golf, takže se stavím dopoledne“, řekl to se samozřejmostí.
„A co s Adamem? Toho nechám samotného doma?“ myslela jsem že to ho zastaví.
„Co bys to byla za matku a ty jsi perfektní matka. Půjde s námi, je načase abych se ukázal se svou rodinou“, usmál se tím svým způsobem.
„Ty ses zbláznil. My nejsme žádná rodina“, nevěřila jsem svým uším.
„Ale notak…“přitáhl si mně k sobě.
„Roberte, já jsem unavená, abych se tady s tebou ještě hádala“, odtáhla jsem se od něj.
„Vidím, že dneska s tebou nic nebude. Tak zítra v deset. Čau“, políbil mně a odešel.
Vydechla jsem, tak a jsem zpátky, vítej realito. Takže Robert chce rodinu, tak fajn bude jí mít, teď mi už o nic nešlo. Daniel byl navždy pryč, byla to jenom taková malá epizoda v mém životě, o které jsem si myslela, že by mohla být něco víc. Ale ta jeho ješitnost a hrdost mu to zakazovala a na druhou stranu, mohla bych žít s takovým člověkem?
Dopoledne byl Robert přesný jako vždy, já byla nachystaná společně s Adamem, bylo krásně teplo, obloha byla bez mráčku.
Jak jsme dojížděli k hřišti všimla jsem si vozů všech televizí a fotografové už čekali na parkovišti, jako supi na svou oběť.
„Co je tohle?“ zpozorněla jsem.
„Jsem ti neřekl, že je tady premiér a primátor? Je to jejich turnaj“, řekl .
Byla jsem naštvaná, neměla jsem náladu se někde vystavovat a zítra být někde v novinách a televizi. Ale nic jiného mi nezbývalo, vzala jsem Adama a vykročili jsme vstříc davu. Naštěstí se novináři nedostali všude, takže hřiště bylo jen pro vyvolené. Ta pozornost ostatních mi byla až nepříjemná, jak všichni chtěli být milí a dělali ze sebe přátele, jen proto že věděli že Adam je Bohdanův syn a můj přítel je Robert. Překvapovalo mě, že na Bohdana ještě nezapomněli, měl opravdu vliv, a přesto to byl obyčejný člověk.
„Velmi ti to sluší, zítra budeš ve všech novinách“, pošeptal mi do ucha Robert.
Usmála jsem se.
Měl pravdu, ráno když jsem otevřela noviny, byly tam fotky, jak se vítám s premiérem a jak jsem s Adamem uprostřed greenu. Trochu mi to i lichotilo, jak jsem byla proti tomu, nakonec to bylo i trochu příjemné a taky jsem doufala, že si noviny koupí i Daniel, snad se v něm něco hne. Netušila jsem, že si je opravdu koupil a nemohl uvěřit, co vidí, to ho ještě více utvrdilo v tom že, ženské si jen hrajou a proto se opil. Já večer seděla u počítače a dívala se, zda se nepřipojil, nebyl tam.
Takhle to bylo celý měsíc, každý víkend potřeboval Robert někam doprovod, začínala jsem to nenávidět. Ty falešné úsměvy a falešné řeči. Čas od času se Robert o něco pokusil, ale vždycky jsem ho odbyla nechtěla jsem s ním nic mít. Několikrát jsem Danielovi napsala vzkaz, ale nikdy na něj neodepsal, a mně už začínalo být trapné se mu takhle vnucovat, proč tohle dělám, ptala jsem se sebe sama několikrát, ale nemohla jsem si pomoci, svým způsobem se mi po něm stýskalo. Byl rozvážný a tak klidný, a když jsem si to nechtěla připustit, připomínal mi Bohdana, ale přesto byl úplně jiný.
Byla sobota večer a já jako obvykle čekala na Roberta, měli jsme jít k jeho rodičům na večírek, otec měl narozeniny, kde jeho syn nesměl chybět. Byla to neformální záležitost, takže jsem si mohla vzít džíny a triko, cítila jsem se takhle lépe než v šatech, jako obvykle. Celý den bylo krásně, takže jsem byla s Adamem a kamarádkou u bazénu. Díky sluníčku jsem byla opálená. Pro jeho otce jsem měla láhev archivního vína, věděla jsem, že tímhle mu vždy udělám radost.
„Můžu vidět Adama?“ zeptal se Robert jen jak přišel.
„Není tady, je vedle u sousedů“.
„Neviděl jsem ho týden“.
„Bohužel, samotného ho tady nechat nemůžu, když musím za tvým otcem“, už jsem vycházela, ale zastavil mně.
„Ty jdeš za mým otcem? Jdeš přece kvůli mně“, chytil mně kolem pasu.
„Víš dobře, že nikde nechodím s tebou, že chci“.
„Neříkej, že to jen hraješ, líbí se ti to a vždycky se ti to líbilo i se mnou“, přitáhl si mně k sobě a přitiskl.
„Roberte, pusť mně, přijdeme pozdě“.
„Máme dost času, starý pán nás postrádat nebude, no tak“, vtlačoval mně do bytu.
„Nech mně“, začala jsem se bránit, až mi upadla láhev vína a rozbila se, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Robertovy ruce byly všude.
„No tak, nebuď taková, já jsem jenom chlap a jak se na tebe musím pořád jenom dívat je to na zbláznění. Proč mně tak provokuješ“, byli jsme už v předsíni a přitlačil mně ke skříni a já cítila jak mi strhává triko, které začínalo povolovat.
„Nech mně, já tě nenávidím, pusť mně!“ už jsem začínala křičet, když mi strhnul podprsenku a chytil za prsa.
„Necháš jí sakra!“ uslyšela jsem hlas a někdo Roberta odtrhl. Stála jsem tam s vyvalenýma očima, byl to Daniel. Vzal Roberta a vystrčil ho za dveře, „Vypadni a buď rád že jsi dneska vyvázl bez oděrky!“
„Co děláš, neser se, do čeho nemáš!“ nedal se Robert a chtěl Dana udeřit, ten se ale rozehnal a udeřil ho do nosu. Slyšela jsem, jen jak něco křuplo a Robert zavyl bolestí.
„Tys mi zlomil nos, to tě bude mrzet. A tebe taky“, podíval se na mně a vztekle odešel. I když se to možná nehodilo, chtělo se mi smát, konečně někdo si na něho dovolil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mně, já jsem pořád stála otřesená, jen jsem si přikrývala prsa.
„Jo, díky. Kde ses tu vzal? Jak jsi mně našel?“
„Pojď si sednout“, vzal mně kolem ramen a já ho vedla do obýváku. „Máš tu něco k pití?“ rozhlížel se.
„Jo tam nahoře“, ukázala jsem do kuchyně. Šel a každému nalil panáka. Vypila jsem ho a ulevilo se mi. Věděla jsem že Robert je frajer, ale že bude schopný i tohodle, to mně nenapadlo.
„Ještě jsi mi neřekl, proč jsi přijel?“ teď jsem se na něj podívala už klidněji, oblékla si nové tričko a posadila se vedle něj.
„Přijel jsem za tebou, přišel jsem na to, že jsem starý vůl a že musím opravdu z něčeho slevit“.
„Opravdu?“
„Víš, jak jsem tehdy od tebe odešel, byl jsem naštvaný. Myslel jsem si, další co mně jenom oblbla, venkovského balíka a potom když jsem tě viděl v novinách, s tím…. Bylo mi hrozně, tak jsem se opil a bylo mi ještě hůř“.
„Taky mi nebylo dvakrát dobře“, přikývla jsem.
„No a myslel jsem si že tě naštvu a najdu si tu obyčejnou ženskou, abych ti dokázal že takové ještě jsou a berou mně i s těma mýma pravidlama“.
„A našel?“
„Jo jedna se mi ozvala, ale nakonec z ní vylezlo, že je jehovistka a spíš mně tahala k nim“.
Musela jsem se zasmát.
„Čemu se směješ?“
„Ničemu, povídej“, potřásla jsem hlavou a chytila jsem ho za ruku.
„Tebe jsem měl ale v hlavě pořád a ještě ty tvoje vzkazy, copak na tebe šlo zapomenout?“
„Četl jsi je?“
„Tisíckrát, ale zařekl jsem se, že ti odpíšu. Kdybych ti napsal….“, chytil mně pevněji.
„Tak už bys nemohl přestat?“
„Nemoh. Tak jsem raději přijel, co kdybys taky neodepsala, zbláznil bych se“, díval se na mně a já koukala na tu jeho milou tvář.
„To je dobře, že jsi přijel, zachránil jsi mně“, pohladila jsem ho to té jeho vousaté tváři.
„Měl by ses oholit“, usmála jsem se.
„Tak tohle pravidlo měnit nebudu“.
„A které budeš?“
„Už nebudu za každou cenu trvat na svém, ty máš taky svůj názor a je někdy lepší než ten můj“.
„Hm…, a dál?“
„Budu se snažit nemít poslední slovo, bude to sice hodně těžké, ale pokusím se o to“.
„A dál?“
„Nebudu tak šetřit, měla jsi pravdu, člověk si má taky udělat radost, tak jsem už začal. Stojí před domem“.
„Né, ty sis koupil auto?“ nevěřila jsem a smála se.
„Jo, Mercedes, vždycky se mi líbil a jsem šťastný jako malý kluk“, přikývl.
„Takže jsem měla pravdu“.
„Měla“, přiblížil se ke mně a políbil.
„A v čem ještě?“
„Že jsem se utápěl ve svých pocitech. Tohle jsem možná potřeboval, to mi totiž žádná neřekla, tadši šla a našla si někoho jiného, jedině ty jsi mi to řekla do očí“.
„Takže jsem tě vysvobodila“, podívala jsem se mi do očí a vzala jeho tvář do dlaní.
„Asi jo, já tě miluju“, políbil mně znova a já nechtěla přestat, najednou jsem po něm tolik toužila, všechno bylo zapomenuto. Ta otřesná scéna s Robertem byla minulost, chtěla jsem toho muže, víc než koho jiného, najednou se zarazil.
„Jestli nechceš, já tě do ničeho nenutím, po tom…“ nedořekl.
„Chci tě, teď hned, s tebou se ničeho nebojím“, vstala jsem a zavedla ho do ložnice.
Milovali jsme se celou noc, bylo to tak nádherné a já cítila že tohle je ten princ, na kterého čekáme celý život a než ho najdeme tak se několikrát spálíme, já se spálila jen jednou, a věděla jsem, že tahle spálenina bude ještě bolet.
Ráno, mi připravil snídani, ale nepotřebovala jsem ji, stačilo mi, že je tady se mnou.
Seděli jsme v kuchyni a jedli, byla jsem domluvená s kamarádkou, že mi Adámka přivede až na oběd, takže jsme měli dostatek času.
„A co už nejsem bohatá panička?“ řekla jsem pomalu a čekala na jeho reakci.
„Nejsi, i když….. jak se tak dívám kolem“, usmál se.
„No tak, je to podle mého, tak se mi to líbí. Jenže já jsem pořád nezávislá, to ti už taky nevadí?“
„Nevím“, pokrčil rameny.
„Jak jsi mně vůbec našel? Nikdy jsem ti adresu nedala?“
„Zjistil jsem si, kde sis půjčila to auto, a tam mi to řekli“.
„Dobrý? Úplný detektiv“.
„A jak to bude dál? Můžu tu zůstat do úterka“, podíval se na mně a já věděla, že tohle bude daleko větší problém. Nechtěla jsem jít odtud a i když jsem mu to nikdy neřekla, ten jeho domek byl opravdu starý a tam bych bydlet nechtěla.
„Teď to řešit nebudeme, teď je teď a ty se musíš seznámit s někým moc důležitým“, usmála jsem se.
„Tak včera jsem se s otcem už seznámil“.
„To nemluv, Adam, neví kdo je jeho otec. A nechci, aby to věděl. Jeho otec je Bohdan a tak to zůstane“, zvážněla jsem.
„Fajn, ale koledoval si o to“.
„Jo, jenže Robert to takhle nenechá, to si piš“, pokývala jsem hlavou.
„No tak neboj, já tě ochráním“, vstal a zvedl mně. Měl opravdu sílu, bylo vidět že pracuje rukama.
„Už teď jsem úplně klidná“, objala jsem ho kolem krku.
„To vidím a….“
„Šíleně vzrušená, nevím co se to se mnou děje“, smála jsem se. Měla jsem na sobě jen tričko a najednou jsem ho nepoznávala, zvedl mně a vnikl do mě, nečekala jsem to a zasténala jsem. „Dane, já se zblázním“, zaklonila jsem hlavu.
„Já se už zbláznil“, políbil mně a mnou projela taková vlna vzrušení, že to nešlo zastavit. Poprvé jsem se milovala v kuchyni na stole, a bylo to něco nádherného, cítila jsem jak mně pevně drží a když byl na vrcholu cítila jsem, jak mi bije srdce ve spáncích a rozkoší vykřikla.
„Kde ses tohle naučil?“ dýchala jsem.
„Já umím ještě víc věcí“, začal mi laskat prsa a byli jsme stále spojeni a já náhle cítila že ta vlna rozkoše přijde ještě jednou.
„Dost, nebo už nevstanu a budeš mně muset všude nosit“, byla jsem zcela zničená.
„Tebe, takové pírko, odnesu tě kamkoliv“, usmál se.
„Tak pro začátek do koupelny a potom je tu třeba udělat pořádek, za chvíli musíme jít“.
„Rozkaz“, popadl mně a odnesl do sprchy. Pustila jsem na sebe proud vody a ještě stále jsem se chvěla, tohle byl ten nejlepší sex v mém životě, byla jsem šťastná. Vyšla jsem zabalená v ručníku, Dan, byl v kuchyni, všechno perfektně uklizené a narovnané v myčce.
„Hotovo“, otočil se ke mně.
„Úplná hospodyňka, asi si tě tady nechám“, postavila se na špičky a políbila ho, jeho ruce automaticky sundaly můj ručník.
„Rád zůstanu“, hladil mně po zádech.
„Ježiš, ty nemáš nikdy dost? Taky jsi mi lhal, že prý slušný a romantik z vesnice“.
„A né snad? Jenže jsem až moc dlouho žil jako v celibátu“.
„Tak teď si dáš pauzu, chci vidět to tvoje auto a musím pro Adama“.
„Jak je libo, ale večer…“ zašeptal mi do ucha.
„Večer, tady budeš mít dvě zvědavé, oči které tě ani na chvíli nespustí z dohledu, abys neublížil mamince“, upozornila jsem ho.
„Tak já ti garantuju, že ty dvě oči budou spát, ale maminka ne“, políbil mně.
Vyšli jsme před dům, kde stál jeho Mercedes, ale hned, jsem si všimla že je nějak nízko, když jsme přišli blíž zjistili jsme proč, všechny pneumatiky byly propíchané.
Stál tam a bylo vidět, že chce brečet.
„To je za ten nos“, řekla jsem tiše.
„Co je to za člověka? Zasloužil si, co měl, tak proč tohle“, bezmocně ukazoval. „Zatraceně, ten hajzl!“ křikl a kopl do prázdné pneumatiky.
„Klid, zavolám odtahovku a ráno máš auto v pořádku a ujišťuju tě, že tohle platí Robert“, chtěla jsem se usmát, ale nešlo mi to.
Auto odvezli, a bylo vidět, že Daniel je bez nálady.
„Tak pojedeme mým autem a potom chci vidět, jak utaháš toho uličníka, jak jsi slíbil. Vykašli se na to. Říkala jsem ti, že tohle platí Robert“.
„A jak to chceš udělat?“
„To nechej na mně“, ujistila jsem ho a nasedli jsme do mého auta a odjeli.
Adam si ho zamiloval, bylo vidět, že Daniel děti miluje a umí to s něma. Robert za ním chodil měsíce, ale bral ho jako strejdu co nosí dárky, nic víc a s Danielem, byli sotva pár hodin a byli to ti nejlepší kamarádi a Adam mu visel kolem krku.
Večer byl, tak unavený že jsme mu ani nestačila přečíst pohádku a usnul.
„Tak, jaký jsem? Co jsem slíbil, to jsem splnil“, usmíval se na gauči a naléval nám víno.
„Hm, všechna čest. Nepamatuju, kdy usnul tak brzo“, posadila jsem se vedle něj.
„Tak na co se napijem?“ podal mi skleničku.
„Na to ať ta svá rozhodnutí nevezmeš zpět, bylo by to škoda“.
„Neboj, myslím, že jsem konečně dostal rozum“.
„Někdy je dobré ustoupit ze svých hloupých pravidel“.
„Jo, ale nezměním to, že jsem obyčejný chlap z vesnice. Já ti nemůžu nabídnout peníze, bezstarostnost a to všechno dokola. Ať toho jednou nelituješ“.
„Já lituju jednoho, že jsem tě nepotkala dřív, ale potkala jsem toho mizeru Roberta. Sice díky němu jsem poznala Bohdana, a ten bude vždycky v kousku mého srdce, ale teď tam mám tebe“, vzala jsem ho za ruku.
„To je on že?“ ukázal na poličku, kde jsem měla jeho fotku.
Přikývla jsem.
„Původně jsem myslel, že je to tvůj otec, byl starý“, řekl.
„Možná, pro někoho, ale na věku nezáleží, on byl uvnitř velmi mladý a….“, oči mně zase začínaly pálit, raději jsem se od něj odvrátila.
„Fajn, už se neptám. Muselas ho mít hodně ráda“, objal mně.
„Ani nevíš jak. Nikdy by mně nenapadlo, že bych milovala o dvacet let staršího muže“, schoulila jsem se do jeho náruče.
„Máme to oba těžké. Já taky jednu miloval jako nikoho na světě, udělal bych pro ní všechno a ona spala s mým kamarádem, jednou šla na potrat a podruhé to chtěla hodit na mně, protože on byl ženatý. Já vůl bych jí to i sežral, ale nešlo mi dohromady, že otěhotněla v době, kdy jsem byl pryč. Tehdy jsem ztratil jí i toho kamaráda, ale byl to vůbec kamarád? Myslel jsem, že to bude můj konec, víš, co já se nabrečel?“
„Chlapi taky brečí?“
„To by ses divila, ale teď až snad nebudu“, políbil mně do vlasů.
Schoulila jsem se v jeho objetí ještě víc.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl tiše.
„Ptej se“.
„Chceš mít ještě děti?“
Posadila jsem se a podívala na něj.
„Co je to za otázku?“
„Jenom, že já dítě hrozně chci a ty už jedno máš.“
„Já nevím, tys mně zaskočil“, najednou jsem byla velmi nejistá.
„Tak když někoho milujeme, chceme s ním mít něco společného a já chci dítě“.
„To je těžké, teď se mně na to neptej, prosím“, podívala jsem se mu do očí. Opravdu mně zaskočil, já už nepočítala s tím, že bych měla mimino. Už jsem si nějak neuměla představit, to jaké je vstávat k němu, neprospat celou noc a to moje neustále omdlévání během těhotenství, děsilo mně to, ale přiznat jsem to nechtěla.
„Miluješ mně vůbec?“
Dívala jsem se na něj a nevěděla co odpovědět. „Mám tě ráda. Víš na mně je to všechno moc rychlé. S tebou se cítím nádherně“.
„Ale nemiluješ mně. Já se ti tady vyznávám, jak tě miluju, ale ty mně máš jenom ráda. Co ty jsi za ženskou“, pořádně se napil.
„Já to tak nemyslela. Jdeš na mně moc rychle. Ještě včera jsem myslela, že tě už neuvidím a teď jsi tady. Dane, já jsem šťastná, že jsi tady a možná jsem jiná“, upřeně jsem se na něj dívala.
„Jsi jiná, svým způsobem jsi obyčejná, i když obyčejná nejsi, jsi…“
„Zapomeň na to, že mám to, co mám. Tohle sem nepatří, sem patříme my.“
„Já nechci, aby sis mně vydržovala“.
„To nemám ani v úmyslu, já se totiž škubu moc těžko“, usmála jsem se.
„Tak jako já“, přitáhl mně k sobě.
„Jestli mně zradíš, budeš mně mít na svědomí“.
„Tohle si budu pamatovat“, políbila jsem ho. Milování s ním bylo to stejně krásné jako minule, a když jsem usínala v jeho náručí, uvědomila jsem si jako tehdy před lety s Bohdanem, že ho opravdu miluju.
Příští den ráno, přivezli Danovo auto i s fakturou, která byla podle dohody vypsaná na Roberta. Vzala jsem si jí, tohle jsem si chtěla vychutnat osobně.
Adama, jsem neposílala do školky, s Danem byl v těch nejlepších rukách. Šli spolu do parku a já vyrazila za Robertem, ještě předtím jsem zavolala Milanovi, ten mně ujistil, že Robert je už delší dobu u sebe, ale dnes nevypadá rozhodně nejlépe. Trochu mně to potěšilo, ale ještě předtím jsem se stavila za Milanem. Neviděla jsem ho rok, za tu dobu přibral a taky mu přibylo i něco šedin. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi spolu válčili, dnes jsme každý jinde a já dnes potřebovala jeho pomoc.
Vklouzla jsem k němu do kanceláře a zavřela za sebou dveře.
„Rád tě vidím, Kláro“, přivítal mně.
„Dlouho jsme se neviděli? Co tě sem přivádí, chceš na moje místo? Klidně ti ho přenechám, tys měla na Roberta lepší vliv“, pokusil se o vtip.
„Buď si kde jsi, já jsem spokojená s tím, co mám“, posadila jsem se.
„Slyšel jsem, máš pár klientů a jsi v pohodě“.
„Zas v takové ne, potřebuju od tebe pomoc“.
„Ty že nejsi v pohodě? Vdova po panu mocném“.
„Žádná vdova nejsem, to zaprvé a potom potřebuju tohle“, podala jsem mu seznam dokladů, Robertovy firmy.
„Si děláš srandu? Když na tohle příjde že jsem vzal, poletím“, vytřeštil oči.
„Vždyť jsi mi teď chtěl nechat svoje křeslo a i kdyby, vdova se o tebe postará“, usmála jsem se na něj a postavila se. „Uděláš to pro mě?“
„A nač to potřebuješ?“.
„Chci mít jednou pro vždy klid, ale je to jenom mezi náma. Jestli se Robert cokoliv dozví, tady ve městě už práci neseženeš“.
„To má být výhružka?“
„Ne, upozornění“.
„Neboj, on se tu dneska moc dlouho nezdrží, někdo mu moc pěkně zmaloval tu jeho fasádu“.
Usmála jsem se, „Jdi navštívit truchlícího a myslím, že z téhle návštěvy taky nebude dvakrát nadšený. My jsme domluvení, kdy mi to přineseš?“
„Tak když ho naštveš tak, že za chvíli půjde tak večer. Mám ti to přinést domů?“
„Ne, napiš mi a pak se potkáme v restauraci v parku“.
„Fajn, měj se“, rozloučil se.
„Večer“, usmála jsem se na něj a měla velmi dobrý pocit, snad všechno vyjde podle mého plánu.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.