Cena lásky 10.

Anotace: Co k tomu napsat: prostě ... přihořívá :)) Děkuju, že to čtete a že se to (aspoň některým) i líbí ;)

V zahradě ještě ležel vlahý opar, jímž prosvítalo slunce. Byl to jeden z těch vzácných dní, kdy se tráva zdá zelenější a zpěv ptáků sladší, nebe jasnější a svět kolem laskavější. Cítila jsem to dokonce i já.

Maggie si spokojeně vykračovala po pěšině, šťastná, že její paní si konečně zas jednou našla čas na vyjížďku. Byla to milá klisna s velkýma očima a neuvěřitelnou snahou vyhovět. Byla na hony vzdálená koním, které jsem sedlávala doma, ale měla jsem ji ráda. Rolnička na krku, která cinkala s každým jejím krokem, ji nijak nevyváděla z míry. Přišlo mi, že je na ni svým způsobem i pyšná. Pyšná jsem byla i já na sebe, protože po mém boku byl William – a byl v sedle. Vždycky vypadal na koni dobře, a ani léta, ani ztráta zraku na tom mnoho nezměnily. Ne že by bylo snadné ho přesvědčit, aby na koně vysedl ...

„Stáje?“ zeptal se překvapeně, když ucítil ve vzduchu vůni koní. „Chceš jezdit? Dobře. My na tebe s Ronem počkáme.“
Už jsem to nedokázala vydržet a vyzradila chystané tajemství: „Přesně řečeno... čekat bude Ron. Protože jezdit jdeme my dva.“
William přimrzl na místě. Prudce ke mně otočil hlavu, jako by si chtěl prohlédnout blázna, který přišel s takovým nápadem.
„Asi tě zklamu, milá Sophie. Na koni jsem neseděl už řadu let. Vlastně, co jsem oslepl.“
„Proč?“ vyhrkla jsem zvědavě a ne zrovna taktně.
William ještě pořád dokázal odpovědět klidně: „Protože nevím, kam koně vést, a bohužel neznám koně, který by mi uměl číst myšlenky. A protože mám v sedle závrať. A...,“ tady mu konečně došla trpělivost, „k čertu, Sophie, to je tak těžké pochopit, že prostě nemůžu dělat všechny věci co dřív?!“
Ron po jeho boku tlumeně štěknul, aby dal novému pánovi najevo, že pomoc je po ruce.

Nedala jsem se zastrašit ani Williamovou zatrpklostí, ani Ronovým vyhrožováním.
„Řekni mi rovnou, že ti koně nechybí, a já o tom už nikdy nebudu mluvit.“
Bratranec se nadechl a rozhodil ruce v jakémsi bezmocném gestu, kterým přiznal svou porážku.
„A mám tě!“ musela jsem se zasmát, protože přesně v takový výsledek jsem doufala.

Když se pak William nechal vyhodit do sedla, vypadal, že v něm byl naposledy včera. Stačilo, aby ho Miles párkrát provedl kolem jízdárny, a jako by odhodil své poslední rozpaky. Jakmile jsem pak Maggie zavěsila kolem krku rolničku a poprvé se ozvalo jemné cinknutí, rozzářila se mu tvář úsměvem. Pokusil se sám dovést koně až ke mně, a když se mu to konečně podařilo, naklonil se v sedle.
„Ty jsi můj malý, sladký génius,“ zamumlal tiše, a ačkoli se mi to nejspíš zdálo, měla jsem pocit, že slyším za jeho hlasem slzy.

Objeli jsme krokem kus parku a pomalu se zase vrátili do stájí. Nejraději bych vyrazila někam dál a pobídla Maggie i do větší rychlosti, ale při první jízdě by z toho William nejspíš nebyl nadšený. A já kupodivu moc stála o to, aby měl na dnešní den jen ty nejhezčí vzpomínky...

Koně ještě ani nebyli v boxech, když se objevili sluhové s proutěnými koši.
„Říkala jsem si, že oběd venku by dnes mohl být příjemný ... tedy, pokud nejsi proti.,“ obrátila jsem se k Williamovi. Ani jsem nečekala na odpověď. „Milesi, nechcete se přidat k nám? A ostatní můžete zavolat taky, je tady toho dost.“
„To bych si nikdy ...,“ koktal podkoní a v rozpacích se ukláněl. Znovu jsem své pozvání zopakovala. „Hodlám dnes jíst rukama a házet kosti pod stůl, takže ostych stranou,“ dodala jsem.

Obsah košů už zaplnil velký dubový stůl a štolbové váhavě přešlapovali kolem. Při pohledu na šťavnatá kuřata a pivo ale neotáleli dlouho. Usadila jsem Williama a sedla si hned vedle něj. Nevěděla jsem přesně, jak mu pomoci, a tak jsem udělala to první, co mě napadlo. Vzala jsem ho za ruku a dotýkala se spolu s ním věcí na stole.
„Tady je talíř s jídlem. Chleba je hned napravo vedle něj a sklenice s pivem tady. Sem jsem ti dala ubrousek. Příbor dnes odpadá, myslím, že to nikomu z přítomných vadit nebude.“

Chlapi zabručeli, zřejmě na souhlas, a když viděli, jak sama trhám maso rukama a dávám se do jídla, nedali se už pobízet. Za chvíli jim mastnota tekla po bradách stejně jako mně. Větřík mi cuchal vlasy, na stůl občas přilétlo stéblo sena, ale já se cítila úžasně. Aspoň na chvilku jsem tu vklouzla do střevíců svého dětství. Tehdy se mi zdály moc obyčejné a těsné. Dnes bylo všechno jinak. Vzdáleně jsem vnímala, že William s podkoním zapředli rozhovor o původech zdejších koní, štolbové přidali k dobru pár historek a já se přes sklenici piva usmívala na všechny kolem. Snažila jsem si zapamatovat každý detail, každý okamžik. Už jsem moc dobře věděla, že jen díky nim dokážu přežít všechno, co je přede mnou.

Domů jsme se vraceli mlčky. Padla na mě ospalost, hlavně díky pivu a spoustě jídla. Pokukovala jsem po měkkém trávníku u jezírka a rozhodla se, že jen co Williama doprovodím do jeho pokoje, vrátím se a natáhnu se jen tak do trávy. Ať si služebnictvo myslí, co chce.

„Možná by nebylo špatné zůstat ještě chvíli venku,“ odpověděl William nahlas na mé tajné myšlenky. Lekla jsem se, a ne málo, a tak spěchal mě uklidnit: „Pořád měníš tempo chůze, chvíli spěcháš, pak zase váháš a koukáš kamsi stranou ... Chápu tě, musí tu být nejspíš krásně.“
„Máš pravdu,“ přiznala jsem váhavě. „Je tady krásně. Hladina jezera je teď klidná a nebesky modrá. Kolem rostou duby a větve vrb visí až do vody jako nějaká opona. A napravo mezi lekníny se teď objevily labutě.“ Rozhlédla jsem se po té svěží a pokojné kráse kolem a zhluboka se nadechla jarního vzduchu. „Škoda, že to nemůžeš vidět ...,“ dodala jsem šeptem.
William se jemně dotkl mé paže. „ Uvidím to. Když mi řekneš, co vidíš ty.“

Sedala jsem si do měkké trávy na břehu jako ve snách. Najednou jsem měla pocit, že všechno kolem sebe vidím poprvé, a mluvila jsem a mluvila. Nikdy by mě nebylo napadlo, že se o jediném zákoutí zahrady dá říct tolik slov!

A pak mi slova došla.

„Mohla by sis rozpustit vlasy?“ To bylo jediné, co William řekl na mé povídání.
„Prosím?“ Myslela jsem, že špatně slyším.
Zopakoval svou prosbu. „Ten půvabný obrázek, který jsi právě teď vykreslila, si s sebou ponesu už napořád, ať půjdu kamkoli. A když na tenhle den budu vzpomínat, rád bych vzpomínal i na Sophii sedící u blankytně modrého jezera s rozpuštěnými vlasy a s úsměvem, jenž patří jen mně.“

Váhala jsem jen krátce. Vytáhla jsem z účesu hřebeny a vlásenky a prohrábla vlasy rukou, abych je uvolnila.
William se ke mně naklonil. „Smím?“ zeptal se a po chvilce hledání se dotkl jednoho pramene vlasů. Neřekla jsem nic a jen se dívala, jak ho lehounce promnul mezi prsty. Nasál vzduch a s malým pousmáním řekl: „Heřmánek ...“.
Bylo to dokonale nevinné, a přesto se mi při té poznámce sevřelo srdce. Po tolika týdnech, měsících a letech mě zase někdo vnímal, těšil se z mé blízkosti, z toho co říkám i jak to říkám, z toho co si myslím ...

Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že se William dotýká i mé tváře. Počínal si jemně, bylo to spíš jako závan větru. Polekaně jsem ucukla.
„Odpusť,“ zamumlal, „jen jsem zatoužil tě ještě jednou vidět ...“.
Hleděla jsem do klína a snažila se uvažovat rozumně. Marná snaha. Jediné, nač jsem byla schopná myslet, byly jeho něžné doteky... Měla jsem pocit, že začínám ztrácet půdu pod nohama, ale neudělal jsem nic, abych to změnila. Místo toho jsem uchopila Williamovu dlaň a vrátila ji na tvář.

Pokračoval v průzkumu mého obličeje a já to po chvíli už nevydržela.
„Co vidíš?“ zeptala jsem se zvědavě.
Spustil ruku dolů a usmál se. „Jsi pořád krásná, o tom není pochyb.“ Pak ale zvážněl. „Jen lituji té divné vrásky kolem úst. Tu tam mohla vrýt jen zatrpklost nebo smutek, a já doufal, že nic takového nikdy nepoznáš.“
Věděla jsem přesně, o čem William mluví, ale nebyla jsem ochotná o téhle kapitole svého života mluvit s nikým, dokonce ani s ním ne, i když právě on jako jediný by mi nejspíš porozuměl...

„A teď chci pro změnu vidět já tebe,“ prohlásila jsem proto vesele a sáhla na pásku. Prudce uhnul stranou, a i když odpověděl klidně, cítila jsem, že je napnutý jako struna.
„Myslím, že není oč stát. Rozhodně bych byl raději, kdyby sis mě pamatovala tak, jak jsi mě znávala dřív.“

„Ani náhodou,“ trvala jsem na svém umíněně. „Tys dostal příležitost vidět mé nedostatky a já chci stejnou šanci. Kromě toho,“ neodpustila jsem si malou zlomyslnost, „nikdy jsi nebyl žádný velký krasavec, takže o nic nejde.“

Nezasmál se mému škádlení.
„Jak chceš, Sophie,“ řekl a jedním pohybem pásku strhl. Obličej se mu vzápětí zkřivil bolestí a než jsem se stačila ovládnout, uklouzlo mi malé vyjeknutí. Hleděla jsem na tu tvář před sebou a oči se mi plnily slzami.

„Co vidíš?“ položil mi William prázdným hlasem stejnou otázku, jakou jsem já před chvílí položila jemu.

Co na to odpovědět? Proklínala jsem svou dětinskou zvědavost a věděla jsem, že na tuto tvář už nikdy nezapomenu. Pravé oko bylo zavřené a přes víčko se táhla rudá jizva sahající až na spánek. Kromě toho bylo kolem ní několik dalších ran, které společně vytvořily jakýsi bizarní vzor. Mne ale mnohem víc polekalo to druhé oko, světlounce modré a nehybně vytřeštěné kamsi za mě. Najednou jsem si totiž konečně vybavila, jaké bývaly Williamovy oči dřív - hnědé, hluboké a vlídné. To co jsem měla právě před sebou se lišilo až příliš...

Než jsem si stačila uvědomit, co dělám, popadla jsem ho za ruku, stiskla ji v dlaních a bázlivě políbila na konečky prstů
„Vidím Williama Cardigana, nic víc, nic míň,“ zašeptala jsem.
Opětoval můj stisk, a pak se s těžkým povzdechem odvrátil, aby si znovu převázal oči.

Labutě připlavaly skoro až na dosah, důstojné a elegantní, a já jim záviděla, jak lhostejné mohou být k trápení těch dvou lidských bytostí na břehu.