Já anděl 33

Anotace: Nejvyšší čas vyrazit. Připravte se na to, že ještě tenhle díl bude trochu slaďák. No možná trochu víc. Asi jsem měla krapet melancholickou, když jsem to psala :-D

Sbírka: Já anděl

„S trochou upřímnosti vůči nám oběma, Santin. Až skončí náš úkol, tak se rozejdeme po svých. Ať už to bude kamkoli.“
„To máš asi pravdu.“
„Já tě nechci mít rád. Nechci investovat svůj cit do někoho, s kým budu pár týdnů. Vždycky když dostanu úkol, dávám si pozor, abych si držel od těla osoby, jichž se to týká. A pak už je nikdy nevidím. S tebou to bude stejné. I když pravdou je, že anděla ženu jsem ještě nikdy jako úkol neměl.“
Usmál se. Přesto mě ten jeho úsměv tentokrát nezahřál. Bylo mi to líto. Doufala jsem, že když už jednou jsem na Zemi a člověkem, že poznám, co je lidská láska. Ta emoce, pro níž se píšou všechny pohádky a lidé jsou schopni pro ni i zemřít.
„Neodpověděl jsi mi.“ Upozornila jsem ho mírně, protože jsem postřehla, že přímou odpověď vlastně neřekl.
„Na co jsem ti neodpověděl?“
„Jestli se bojíš, že o mě přijdeš?“
„Na to jsem ti přeci odpověděl.“ Vypadal zmateně.
„To teda ne. Řekl jsi akorát, že mě nechceš mít rád.“
*Bože ta holka je chytrá.*
Začal se chovat jako zvíře chycené do lasa. Kroutil se na místě a oči mu švihaly po celé místnosti.
Přistoupila jsem k němu zase blíž a vzala jsem jeho bradu do dlaní. Trochu mě ty jeho vousy píchaly do rukou, ale to mi vůbec nevadilo. Vlastně to bylo docela příjemné. Nasměrovala jsem si jeho tvář přímo ke mně, aby nemohl uhnout.
„Řekni. Bojíš se, že o mě přijdeš?“
Byl ode mě pár centimetrů. Jen takový kousíček.
Ty jeho hnědé uhlíky plály a postřehla jsem, že se mu zrychlil tep. Jeho srdce tlouklo na poplach, když jsem se přiblížila. Silně a pravidelně.
Neodpovídal.
Šrotovalo mu to. Bylo přesně vidět, že zvažuje svoje šance. Když mi odpoví, tak ta jeho drsná slupka spadne na zem. Když ne, zachová si tvář drsňáka. A nebo pokrytce, přijde na to. Jak nazvat člověka, který není schopný být upřímný ani sám k sobě?
Dala jsem mu ruce zpátky pod tričko a vyjela nahoru po jeho zádech mezi lopatky. Začala jsem jemně masírovat. S uspokojením jsem si všimla toho, že ani na okamžik neucuknul. Zjevně mu to bylo nesmírně příjemné.
„Santin prosím. To co se mnou děláš je manipulace.“
Vrněl jako kotě. Roztával pod mými prsty a najednou nedokázal být nepříjemný.
*Kdepak, to není manipulace.*
„To je jenom troška pozitivní energie. Zahřeje tě na těle i na duši.“
A pak nastal konec světa. Nebo začátek světa. Nejsem si přesně jistá. Hromadný výbuch miliónů činných sopek po celém světě vyšvihl můj tlak do nevídaných výšin.
Jerome mě obejmul v pase, přitáhl si mě k sobě a s jemností, kterou jsem u něho nečekala, se dotknul mých úst. Nejprve úplně ostýchavě. Snad jako kdyby se bál, že uhnu nebo uteču. Ale já neměla v úmyslu ani jedno z toho.
Naše rty se dotýkaly jenom tak jakoby mimochodem. Bylo mi z toho najednou horko i zima zároveň. Všechno plálo a studilo. Svět zářil a topil se ve tmě. Mně se nedostávalo dechu.
Byl u mě. Hřál s intenzitou, která předčila Slunce. Držel mě v náručí pevně a přesto něžně, aby mi neublížil. A já se cítila v bezpečí tak jako nikdy předtím.
Pak mi vstoupil do života jediným pohybem jazyka, kterým se prodral mezi mými rty. Netušila jsem, že takhle se líbá. Jako anděl jsem taktně při intimních chvilkách svých svěřenců stála opodál. Neměla jsem ani nejmenší tušení, že něco může být tolik nádherné a intenzivní.
Divoce se dobýval do mých úst a já jsem mu statečně oplácela. Nedokázala jsem přestat a snad jsem ani nechtěla. Tolik pocitů a vjemu za ten kratičký okamžik, které nejdou slovy popsat.
Na malou chvíli jsme se stali jediným tělem. Tak blízko u sebe, že gravitace neměla nejmenší šanci. Myslím, že jsme se opravdu vznášeli kousek nad zemí. Já tedy rozhodně.
Tak zhruba než náš polibek pomalu s přesností jemu vlastní ukončil. Ještě jsem se natáhla a nechtěla ho pustit, ale zvedl hlavu a tam už jsem nedosáhla. Otevřela jsem zklamaně oči.
*Ještě.* Kéž by mě líbal navždy.
„Odpusť Santin. Nechal jsem se unést. Byla to chyba.“ Jeho hlas by svým chladem mohl s klidem konkurovat severnímu ledovému oceánu.
„Co konkrétně byla chyba?“
„Ten polibek.“ Řekl váhavě a kousnul se do spodního rtu. Tak rychlé gesto, které nedokázal zakrýt a já si jej neomylně všimla.
„Jsi si tím tak jist?“ zeptala jsem se trochu štiplavě, ale s úsměvem. Byla jsem naprosto klidná.
„Jist?“
„Už tě trochu znám, Jerome.“
Stoupla jsem si na špičky a dřív než by se stihnul bránit dala jsem mu jemnou lechtavou pusinku do koutku úst.
„Co to má znamenat?“
Pohladila jsem ho po tváři. Byl tak rozkošný, když byl zmatený.
„Jen tolik, že nejsi jediný, kdo nedokáže ignorovat emoce, když je cítí.“
Otočila jsem se od něj a vzala připravenou krosnu. Rozhlédla jsem se po místě, které bylo na krátký čas mým domovem a odhodlaně jsem se zahleděla na Jeroma, který stále ještě zpracovával poslední pocity. Těm chlapům to někdy prostě chvíli trvá.
„Půjdeme?“
Nadechla jsem se z hluboka. Kdo ví, co mě tam venku čeká. Tady jsem se cítila v bezpečí. Ovšem otázkou je, na jak dlouho by to bylo. Svůj úkol musím dokončit. Cítím, že je to mé poslání a než se mi to podaří, nebudu mít chvíli klidu. Tedy je nejvyšší čas vyrazit.