Společná pomsta 36

Anotace: Omlouvám se za dlouhou pauzu, ale fakt jsem nevěděla, co psát. Mimochodem, kdo si všimne změny:

Okoukla ingredience, co byly vystavené na jedné lavici a povzdechla si. Došla ke studni pro vodu a nalila ji do velkého kotle, co visel nad ohněm. Zjistila, že to nestačí a došla ke studni znovu. Podívala se na svůj odraz ve vodě a lekla se. Měla kruhy pod očima, oči zarudlé, celou tvář strhanou a zacuchané vlasy. Neměla ale čas dál přemýšlet nad svým zjevem, protože k ní přišel nějaký loupežník.
„Hele, nejsi tu od toho, abys postávala od studny. Máme hlad, takže běž uvařit, nebo něco zažiješ!“
Zoe se instinktivně přikrčila a když loupežník odešel, vyrazila i s vodou ke kotli. Uvařila jim, oni se najedli a v poklidu se rozvalili po nádvoří pevnosti a usínali. Před tím dali nádobí na jednu hromadu a ona pochopila- má to umýt. Pokrčila rameny a odevzdaně nádobí umyla. Dávala si pozor na svoje pohyby, protože cítila, že jí loupežníci sledují.
Domyla a doufala ve chvíli oddychu nebo něco k jídlu, žaludek se hlasitě ozýval. Nějaký loupežník jí přinesl kousek chleba a oznámil jí, že pokud se chce napít, má tam studnu. Zoe se ke studni posadila a hladově se do chleba zakousla. Ze studni si nabrala vodu do jedné misky a pomalu jedla. Znovu se jí spustily slzy kvůli Maxovi a ona se je marně pokoušela zahnat. Dojedla a chvilku ještě seděla. Pak k ní přišel náčelník a bezostyšně si ji prohlížel. Zoe se snažila co nejvíc zakrýt, ale on ji chytil za ruku a vytáhl na nohy. Snažila se nějak zakrýt a zároveň na sobě nedávat strach, který pociťovala. Doufala, že jí nic neprovede.
Náčelník si ji chvíli prohlížel a pak se s úšklebkem vrátil ke své bandě. Zoe nechal stát na místě a ona nevěděla, co má dělat. Znovu si tedy sedla ke studni a opřela se o studené kameny. Pražilo na ní sluníčko a ona si užívala kontrast mezi studenými kameny za zády a teplem zepředu od sluníčka. Cítila v zádech příjemné mravenčení, i když nevěděla, co to je. Chtěla tam jen tak sedět a na všechno zapomenout, na nic nemyslet. Jak nic nedělala, mohla poslouchat a slyšet, jak si loupežníci povídají.
„Sakra, ta holka je pěkná.“
„Ani se nedivím, že si jí ten kluk tak bránil.“
„No, ale neubránil, teď je naše.“
„Jako bojovat moc neuměl.“
„Nějakej slaboch.“
Jejich rozhovor Zoe znovu nastartoval vzpomínky na Maxe a to, jak byli rozděleni. Chvíli se zaobírala vzpomínkami a pak za ní přišel nějaký loupežník. Odvedl jí do její cely a odešel. Zoe se položila na zem a z očí jí znovu tekly slzy. Pak se v ní ale zvedla vlna vzteku. *Nemůžou takhle mluvit o Maxovi! Snažil se, co mohl, aby ji ochránil, a i když je přepadli nečekaně, dokázal se ubránit, Dokázal by to, kdyby mu tamten jeden nevlezl do zad!* Byla naštvaná a ze vzteku začala mlátit do zdí kolem sebe. Vždycky, když se její ruka dotkla kamenů, ucítila mravenčení, kterého si ale nevšímala.
Pak se prostě rozhodla, že proti zdi hodí kouzlo, aniž by si uvědomila, že sílu nemá. Kouzlo se ale i přesto stvořilo a docela silně udeřilo do zdi. Zoe na to chvilku zírala a pak se nechápavě posadila. Opřela se zády o stěnu a znovu to mravenčení ucítila. Když se od ní odklonila, necítila nic. Položila na stěnu ruku a cítila stejné mravenčení. Pochopila, že to není nic špatného a plně se o stěnu opřela. Přemýšlela, co by to mohlo být. Věděla, že už to někdy cítila, ale nemohla si vzpomenout, kde. Věděla, že to cítila i u studny, ale ještě někde. Nemohla si vzpomenout a z přemýšlení usnula.