Nebezpečné známosti 12. kapitola

Anotace: Je tu další kapitola :) Jak dopadne Jamesonova oslava? Mmmmmmm :D Jo, jinak nevím zda přibude další díl zítra, uvidím dle času. Přeji hezké čtení ;)

Jak koukám do davu, všimnu si Rachel, jak se usmívá a míří ke mně, ještě s nějakým mužem. „Amber, musím ti někoho představit.“ Hlesne Rachel a já kouknu na celkem pohledného muže. „Tohle je George Harrison. A Georgi tohle je má sestřenice Amber.“ Zalže Rachel, jen aby nás seznámila. „Ten George Harrison, napsal jste pět knih Od soumraku do úplňku?“ vyhrknu překvapeně, protože právě on je můj oblíbený spisovatel. „Ah, ano, to budu zřejmě já.“ Pousměje se George a políbí mi ruku gentlemansky. „Velice mě těší.“ Řeknu s úsměvem, pozoruju a nemohu uvěřit, že právě on stojí přede mnou. „No já vás tu nechám a jdu se ještě věnovat dalším.“ Hrkne Rachel a zmizí. Tshe, mrcha, nechá mě tu s ním samotným a přitom jsem tak v šoku, že ani nevím, co mám říct. „Tak kdy bude další pokračování knížky hm?“ navážu konverzaci. Zasměje se a prohrábne si černé vlasy. „Jste další nedočkavec, že? Já ani nevím, teď mám co dělat s osobním životem a od psaní jsem si dal na chvilku pokoj.“ Přizná. „Aha, no já jenom doufám, že se dočkám brzy.“ Zalaškuji. „Nechám vám poslat první výtisk, co vy na to?“ „To by bylo skvělé.“ „No a odkud pocházíte?“ zeptá se mě. Přemýšlím, zda mám zalhat nebo ne. „Jsem z New Orleans.“ Odpovím popravdě. „Páni, tak to jo. Já pocházím s Anglie, už jste tam někdy byla?“ „Ehm ne, neměla jsem zatím moc možností k cestování.“ „Tak to musíte jet někdy se mnou, vezmeme Rachel a uděláme si malou dovolenou, co vy na to? Anglie a především Londýn stojí za to.“ Navrhne. „No uvidíme.“ Usoudím a pohledem hledám Rachel. „Máte přítele Amber?“ zeptá se opět, ale tato otázka mi přijde vlezlá. Vážně se na něj podívám. „Promiňte, osobní otázka, chápu.“ Utrousí a pakuje se pryč, nabalovat další. To jsem si teda nemyslela, že on je takový, ale aspoň píše dobré knihy. Odeberu se do kuchyně, podívat se, kde se zdržel Siler a v kuchyni ho nenajdu, u stolu sedí jen malá holčička ve fialových manšestrových šatičkách a jí malý zákusek. Pousměji se nad ní, protože je opravdu roztomilá. Přejdu k baru a vezmu si tam skleničku vína, který je tam též rozlévaný do skleniček ve tvaru kupolí. Přisednu si ke stolu k té holčičce a koukám na ni. „Co to papáš?“ zeptám se ji. „Dortík.“ Odpoví ztěžka s plnou pusou. „Tak to jo, je dobrý?“ zeptám se a ona kývne hlavou, že ano. „Hm, tak to si ho dám taky.“ Usoudím a přejdu k lince, kde je nandaná spousta jídla. Nandám si malý košíček naplněný krémem a ovocem a usednu zase k ní. „Jak se jmenuješ?“ „Lisa.“ Odpoví a nacpe si zbytek dortíku do pusy. V tichosti tam jíme a najednou přijde zřejmě její maminka. „Liso, hledala jsem tě, měla jsi říct, že máš hlad.“ Utrousí na holčičku a pak se podívá na mě. „Neotravovala vás nějak?“ „Co? Ne ne, byla naprosto hodná, jedly jsme spolu dort.“ Odpovím udiveně, nechápu, proč by mě měla otravovat. „Omlouvám se, jsem Samantha. Jsem jeho bývalá švagrová.“ Představí se a podá mi ruku. Opětuju jí pozdrav a uvědomím si, že je to sestra zesnulé Kate. „Aha, těší mě, jsem Amber.“ Představím se a lehce se usměji. „Prý jste sestřenice Rachel, říkala.“ „Ah ano, byla jsem nějakou dobu pryč a dlouho jsme se neviděli.“ „Bydlíte u ní?“ zeptá se mě a teď to je kámen úrazu. „Ehm ne, bydlím tady na chvíli u Jamesona.“ Odpovím a ona se zatváří, jak si zvláštně.
„Aha, Liso pojď, jdeme za strejdou Jamesonem, popovídáme si s ním.“ Změní najednou přístup Samantha a odvede malou pryč, jen aby nebyla se mnou, nebo mám špatný dojem? Najednou se u mě zase objeví Siler. „Kde jsi byla, hledal jsem tě.“ Utrousí a postaví přede mně skleničku šampaňského. „Mám tu víno, nebudu to pít.“ Hlesnu a odšoupnu tu skleničku pryč. „Jaký pak je dortíček?“ hlesne a uždibne si kousek z mého. „Hey, nerejpej mi v tom a vezmi si svůj.“ Obořím se a přisunu si talířek k sobě. „Aby ses nezbláznila…“ ucedí a jde si pro svůj. „Tvůj jediný dárek pro Jamesona jsem já?“ zeptám se zvědavě. „Ne, přinesl jsem mu ještě jeho oblíbené víno, potrpí si na kvalitě chlastu, i když nijak extra nepije.“ Zodpoví mou otázku. Najednou přijde celkem dost lidí do kuchyně, aby si nabrali různé dobroty a najedli se. Mezi tím davem si všimnu jednoho člověka, kterého si pamatuju. Holohlavý, černé brýle, kravata, slizký na pohled. On byl ten večer mezi těmi muži, co mě unesl. Zastrašeně na něj koukám a zřejmě si toho všimne Siler. „Co je?“ utrousí. „Ten, ten chlap v těch brýlích co se baví s tou blondýnou, on mě spolu s dalšími muži unesl z domova.“ Odpovím a pozoruju ho. Pozoruju, každý jeho pohyb. „No já tohohle chlapa neznám, ale vypadá to na pěkného hajzla, ani nevím, odkud zná mého bráchu.“ Oboří se Siler a rozhlíží se po Jamesonovi. „Nesmí mě vidět.“ Syknu a už bych se zvedla na odchod, jenže to už je najednou u nás. „Zdravím, ty jsi Siler, že Jamesonův bratr.“ Řekne mile, až to k němu nesedí. „Jo to jsem, a?“ „Konečně tě poznávám, jsem dlouholetý přítel Jamesona a nikdy jsem neměl možnost tě poznat, neustále o tobě mluví.“ Řekne a já se odvracím na druhou stranu, jakoby bych tam nebyla. „Těší mě.“ Hlesne Siler a tak trochu nejistě si s ním podá ruku. Avšak mě polije velmi chladný pot, když mi šáhne na rameno. „No a tady s Amber se už známe, co?“ ucedí a ušklíbne se. „Nešahej na mě.“ Syknu varovně, dělá se mi z něj fakt blbě. „Copak, nenávidíš mě hm?“ „Dej si pohov chlape.“ Řekne vážně Siler a postaví se, aby mu byl rovný. On pustí mé rameno a se širokým úsměvem odchází. Spadne mi kámen ze srdce a položím si hlavu na stůl. „Nic si z něj nedělej, je to jen manipulátorský kretén.“ Uklidní mě Siler. „Proč to děláš?“ zeptám se narovinu, protože mě zaráží jeho chování. „Co dělám?“ otáže se udiveně Siler. „Tvoje chování. Bráníš mě, normálně se mnou mluvíš, žádné narážky a podobně. Máš snad něco v plánu nebo tak, hm?!“ „Ne nemám nic v plánu. Vím, že jsem to předevčírem přehnal, a to dost, taky to chci vynahradit. Jsem náladový blbec, který špatně jedná. Promiň.“ Vyhrkne na mě a pak odejde. Urazil se nebo co? Zbytek večera si ještě popovídám s Rachel, ale ta pak odejde s ostatními. Řekla bych, že odešli už úplně všichni. Když vejdu do obýváku, uvidím Jamesona, jak leží na sedačce. Je mu snad špatně? „Je ti blbě?“ zeptám se ho a přejdu k němu. Otevře oči a podívá se na mě. „Ne, jen odpočívám, jsem celkem unavený, je půl druhý ráno.“ Odpoví klidně. „Jo to je.“ Hlesnu a sundám si ty lodičky, protože nohy už nezvládají. „Bavila ses?“ zeptá se tiše. „Šlo to, byla jsem už na lepší párty.“ Uznám s úsměvem, třeba prolomím ledy. „Měla by ses smát častěji, sluší ti to.“ Usoudí a kouká na mě. „Za to ty ses dneska nesmál vůbec, měl si narozeniny a mě přišlo, že sis to vůbec neužil.“ „Bavil jsem se.“ Odpoví stroze. „A co dárky?“ „Samí blbosti.“ Odpoví a já si uvědomila, že jsem mu ani nepopřála. Vstanu a jdu rychlými kroky do kuchyně. Čapnu tam ten nejhezčí dortík a malou svíčku, která byla spolu s dalšími svíčky zapíchnutá do velkého dortu, který je už snědený. Svíčku zapíchnu do dortíku a přejdu do obýváku. Vezmu sirky, které jsou nad krbem a zapálím ji. „Tady máš.“ Řeknu a postavím dortík před něj na konferenční stolek. Chvíli na to kouká, pak se zvedne, postaví se a odejde. Proč to nesfoukl? Co jsem zase udělala?