Cena lásky 12.

Anotace: Minikapitola

Kočár sebou prudce škubnul a já se probudila. Podle nadávek, které se sypaly z kozlíku, jsem usoudila, že nějaký hlupák nám včas neuhnul cesty. Těžko říct, jestli zaslechl něco z toho, co si o něm myslel náš kočí. Šestispřeží se hnalo vpřed jako o život a mělo důvod. Bylo těsně před polednem a už za pár hodin jsem měla předstoupit před Jejich Veličenstva. Vzkaz, který mi brzy ráno předal spěšný posel z Londýna, byl stručný:

Má paní, královna projevila přání setkat se s Vámi zítra večer při koncertu v paláci. Buďte tu včas a buďte oslňující. M.

Nebylo o čem přemýšlet, a já ani nepřemýšlela. Pozvání od královny nepadají z nebe. Bylo nad slunce jasnější, že mého manžela naprosto nezajímají krásy hudby. Hlavním účelem mé cesty bude předvést mě přímo vybraným zájemcům tak, aby nekupovali zajíce v pytli. Když jsem dočetla ten vzkaz, lehla jsem si na postel a přála si umřít.

Ale jako každý vzpurný mladý kůň jsem se i já nakonec podvolila. Sbalená, v cestovních šatech a s pramalou chutí k odjezdu jsem se dostavila ke kočáru. Mary jako generál řídila ukládání zavazadel a košíků s občerstvením, já udělovala poslední pokyny správci a koně hrabali, celí dychtiví vydat se na cestu.

„Odjíždíte?“
Ach bože! Doufala jsem, že William po probděné noci spí, a já se dokážu díky tomu vyhnout loučení. Jenže ani to mi osud nedopřál. Modlila jsem se v duchu, abych měla pro tuhle chvíli dost síly.

„Ano, přišlo pozvání od královny, takže cesta je neodkladná,“ řekla jsem a teprve pak jsem se odvážila podívat za sebe, jak sluha pomáhá Williamovi ze schodů. „Omlouvám se, nestačila jsem vás informovat, bratranče, ale náš správce už dostal pokyny. Chovejte se tu i nadále jako doma, dům je vám k dispozici.“ Po malém zaváhání jsem tiše dodala: „Všechno zde je vám k dispozici. Kdykoli.“

Vztáhl ke mně ruku a já mu podala svou. Stiskl ji tak silně, že jsem málem vykřikla.
„Poněkud ... nečekaný odjezd,“ zamumlal a já jako ve snách zaregistrovala Mary, která mi přišla oznámit, že je vše připraveno. Nepřítomně jsem přikývla, ale stála jsem dál na místě, neschopná se pohnout. Snažila jsem si vtisknout do paměti každý rys Williamovy tváře, a i když on přede mnou stál slepý, cítila jsem jeho pohled každým kouskem těla.

„Děkuji za všechno,“ vyrazil ze sebe a dodal: „Šťastnou cestu.“
„Možná by to šlo líp, kdybyste madam pustil ruku,“ prohlásila netrpělivě Mary za mými zády.
Poslechl ji velmi pomalu a neochotně.
Vklouzla jsem do kočáru a usadila se. „Sbohem, pane Cardigane.“
Sklonil hlavu, ale už jsem neslyšela, co mi odpověděl. Kočí křikl na koně a vyrazili jsme k Londýnu.