Nebezpečné známosti 17. kapitola

Anotace: Trošku delší díl je tu. :))) Doufám, že se Vám bude líbit. Přeji hezké čtení všem ;)

Jamesonova slova mě hodně zarážejí a nutí mě přemýšlet. Opravdu měl Siler něco s Kate? Podvedla by Jamesona po pěti letech, nebo se měli k sobě už déle? Nevím, ale celkem by mě to zajímalo. Nejen mě.

Zbytek večera, proběhl v klidu a já konečně poznala Jamesona i po té klidné stránce. Každý jsme se rozešli do svých pokojů a oddávali se svým zpropadeným myšlenkám a snům.
Když jsem si myslela, že se vyspím, aspoň do oběda, byla to chyba. Neustále jsem slyšela Rachel ječák, jak komanduje opět Jamesona, aby se dohrabal aspoň k jedné kapitole, své nové knížky. Zkoušela jsem si dávat polštář na hlavu, zahrabala jsem se pod peřinu, přesto jsem ji slyšela. Naštvaně jsem vstala a v noční košili jsem vyšla na chodbu, do pracovny Jamesona, kde byli oba dva. „Pane bože, nemůžete se trochu ztišit, já vedle spím.“ Syknu na ně vážně. „Eh, já nevěděla, že spíš. Myslela jsem, že jsi někde jinde, prostě že nespíš.“ Opáčí Rachel. „Super.“ Ucedím. „Víš co, udělám ti dobrou snídani a kafe a ty mi pomůžeš přinutit Jamesona, aby ještě dnes napsal aspoň jednu kapitolu. Dneska musí pracovat, protože zítra jde na večírek.“ „Večírek?“ „Jo! Je to ukončování podzimní sezóny, koná se to každý rok, a pokaždé tam jsou celkem slavné osobnosti. Nesmí tam samozřejmě chybět a ty mu budeš dělat doprovod, já totiž zítra nemám čas.“ Zavelí jasně Rachel a námitky neexistují.

Jak se řeklo, tak se i stalo. Další den, v podvečer, stojím před zrcadlem a dívám se na sebe. Tmavě fialová večerní róba. Připadám si jako velice důležitá osoba, která vyráží na večerní představení do opery. „No vidíš, já ti říkala, že si to na sebe vezme…“ hrkne Rachel mezi futry mého pokoje a vedle ní stojí Jameson s otrávenou tváří. Nechce se mu tam, mě popravdě také ne. „Proč sis musela domluvit rande zrovna na dnešek?“ utrousím na Rachel vyčítavě. „Já za to nemůžu, úplně jsem na dnešní večer zapomněla a domluvila si to, navíc nemusím tam být pokaždé. Pokaždé je to stejná nuda.“ Oboří se Rachel s vítězným úsměvem. „Takže jednoduše řečeno, mám trpět za tebe.“ Syknu. „Jo!“ řekne pobaveně Rachel a odejde. Jameson tam zůstane stát. „Mám si vzít kravatu nebo motýlka?“ zeptá se mě bezduše. „No myslím, že kravatu, je to hezčí a ne tak nóbl.“ Usoudím a zlehka se usměju. „Fajn, jinak za patnáct minut odcházíme, buď připravená.“ Opomene a též odejde. „No jo furt.“ Ceknu si pro sebe a ještě se chvíli upravuji a prohlížím, asi jako každá žena, dokud se na sebe dostatečně nenadívá. Nechám si vlasy rozpuštěné, stejně si s nimi nic moc neudělám, i když mám vlasy dlouhé po lopatky. Culík mi nesluší, nemluvě o drdolu. Má velká ušiska mi nesvědčí. Nazuju se do černých páskových bot na podpatku, opět nahlédnu do zrcadla, vezmu psaníčko a vyjdu z pokoje. Jameson si už obléká kabát a Rachel na něj co si mluví. Sejdu k nim a obléknu se do velmi pěkného černého kabátu, který mi sehnala Rachel, je i s velkou kapucí. Což se cení! „Na…“ hlesne a dá mi do ruky papírovou sto dolarovku. „Na to zapomeň.“ Ucedím. „To máš na pití a na šatnu.“ „Ne já to nechci Rachel…“ řeknu zcela vážně. „Vezmi si to a nech toho.“ Řekne s úsměvem. „Rachel, dala jsi mi toho až až, moc mě rozmazluješ, takže si to nech. Stejně pít nebudu a šatnu určitě zaplatí Jameson, že jo?“ obrátím se na něj. „Určitě.“ Opáčí a podívá se zase na Rachel. „Nic ji nedávej, zvu ji snad ne?“ dodá vážně a nazuje se do černých vyleštěných bot. „Dobrá, dobrá. Pak mi povyprávíš, jak bylo jasný.“ „Ano, Rachel!“ řeknu na povel a otevřu dveře na odchod. Co mi dojde až o trošku později je, že ty dveře nebyly vůbec zamknuté. Ani předtím. Takže, mi trochu Jameson věří a nezamyká, nebo je to chyba Rachel.

Nasedneme do předem zavolaného taxíku a jedeme asi patnáct minut přes město. Přes kolony a dlouhé křižovatky se dostaneme až k velké budově. Pískovcové sloupy, klenby a celá budova je do antické architektury, kterou mám osobně ráda. Vejdeme dovnitř a všude kolem nás jsou lidé. Dojdeme ke kraji, kde je postarší paní oblečená do šedého kostýmku. „Dáme jí kabáty.“ Řekne mi Jameson a sundá si kabát. Paní se na nás usměje a my ji dáme kabáty. Jameson ji ještě dá pár dolarů, jako honosné spropitné a jdeme dovnitř dění. „Chytni se mě…“ utrousí Jameson, dívá se na mě a nabízí rámě. Nejistě se ho rukou zaháknu a jdeme dál. „Aaaah Jamesone, zdravím!“ vyhrkne žena, s blonďatým přelivem, nežádoucími vrásky a norkovým kožichem kolem krku. „Petty, ahoj.“ Pozdraví ji Jameson a usměje se, aby se neřeklo. I když je to vynucený úsměv, sluší mu. Nakloní se k ní, ona si stoupne na špičky a vlepí si pusu z obou stran tváří. „Jak se daří? A kdo je tato mladá dívčina, tvá dcera? Sekretářka?“ začne ihned vyzvídat. Je to přesně ten typ ženy, kterých je na světě nejvíce. Drbny, vyděračky, zbohatlé na kožichách a špercích. „To je má přítelkyně, Petty.“ Odpoví ji Jameson a mě celkem dosti překvapí jeho odpovědí. „Ah, tak tvá přítelkyně, a jak se jmenujete, slečno?“ „Jsem Amber, těší mě.“ Řeknu mile. „Mě taky, taky. No a už si tu viděl Christine, dnes ji to velmi sluší.“ Odběhne k jinému tématu. „Ne neviděl.“ Odpoví jednoduše Jameson a viditelně ho to ani nezajímá. „Někde tam určitě bude, tak se zatím mějte…mladiství!“ hrkne a jde si po svých. Baba jedna! „Budu hádat, to byla drahá matička Christine?!“ tipnu si a také, že trefa do černého se sto body navrch. „Jo, to byla a doufám, že tu na ni už nenarazím.“ Sykne Jameson a rozejdeme se pomalu dál. „Co si dát něco k pití?“ navrhne mi. „Proč jsi ji vůbec řekl, že jsem tvá přítelkyně?“ zeptám se zvědavě. „Co jsem ji měl říct? To je má zajatkyně? Je mi dlužná, proto u mě slouží?“ ucedí jízlivě. „Nebuď hnedka nepříjemný.“ „Nejsem nepříjemný, jen ti říkám, co jsem ji nemohl říci.“ Osočí se. „Takže si teď udělal ze mě právoplatnou přítelkyni, Jamesona, miláčka všech dívčích a ženských srdcí.“ „Stěžuj si ještě.“ Řekne pobaveně a dojdeme k dlouhému, bíle prostřenému stolu s mnoha jídly a předem nalitým šampaňským. Uchopím skleničku a jahoda vyplave na povrch. „Nemám ráda jahody.“ Utrousím znechuceně. „To vydržíš, nebudeš ji přece vytahovat ven, přede všemi.“ „Proč ne?“ „Protože si ve společnosti, má drahá.“ Sykne ironicky a jdeme zase do davu. Několikrát se Jameson s někým pozdraví, chvíli si povídáme, jen tak stojíme a já jsem prostě jako kůl v plotě. Nebo jako páté kolo u vozu. Prostě jsem tam za idiota! Ale vždy mě pobaví výrazy lidí, kterým Jameson oznámí, že jsem jeho přítelkyně. „Zdravím krásko v róbě.“ Hrkne za mnou Siler a vynoří se z čista jasna. „Aaah ahoj.“ Pozdravím ho s úsměvem. „Sluší ti to.“ Pochválí mě. „Děkuju.“ „Čau Silere.“ Pozdraví ihned Jameson. „Proč se ho držíš?“ šeptne na mě pobaveně Siler. „Protože mu hraju přítelkyni.“ Odpovím mu šeptem. „Aha.“ Odpoví důležitě, ale začne se culit. „Ehm, Jamesone. Můžu si vypůjčit „tvou“ přítelkyni, stejně ji tu zanedbáváš. Rád bych si s ní zatancoval.“ Zeptá se ho ironicky Siler. „Jo, můžeš.“ Odpoví suše a dál se zabývá nějakému staříkovi, který mu něco záživně vypráví. „Ty tančíš?“ zeptám se Silera překvapeně. „Ne, ale zkusit to můžu.“ Odpoví a zavede mě na parket mezi ostatní tanečníky. Chytnu se ho a musím se smát, jak se snaží. Tančíme pomalu, jako ostatní a já koukám po ostatních. Nejsem schopna mu koukat do očí, to opravdu ne. „Co děláš zítra?“ zeptá se mě po chvíli ticha mezi námi. „Nooo myslím, že zítra půjdu do školy, pak na rande a pak do kina, jo a večer se musím učit.“ Odpovím ironicky. „Hm, takže na mě čas nemáš že?“ „Mmm myslím, že ne.“ „Jaká škoda, já tě chtěl vytáhnout na výlet.“ „A kam?“ vyzvídám. „Kam by si chtěla?“ „Kamkoliv?“ „Jen ne domů.“ Řekne a mě to celkem dost zklame. „Chtěla bych aspoň vědět, jak se má Aaron.“ Řeknu sklesle. „Tvůj přítel?“ „Ne, můj bratr.“ „Aha.“ „Zajímalo by mě, jestli vůbec ví co se děje. Jestli se o mě stará, jestli je v pořádku. Štve mě to, že mě nikdo nehledá a zároveň jsem ráda, že mám takového „únosce“.“ „To máš pravdu Amber, mohla jsi dopadnout o mnoho hůř.“ Usoudí Siler a tančíme dál. Ubudou asi další tři hodiny a já necítím nohy. Po zbytek večera jsem strávil s Jamesonem, protože se Siler někam vypařil. „Eleno?“ hlesne kdo si za mnou a šáhne mi na rameno. Otočím se a přede mnou stojí jakýsi muž. „Eh, pardón, já jsem si vás s někým spletl.“ Utrousí muž a prohlíží si mě, vidí zjevení či co. „Nic se neděje.“ Odpovím mu. „Vy, neznáte náhodou Elenu Thomasovou?“ zeptá se mě muž a jeho otázka je velkým překvapením. „Ano, znám. Je to má matka.“ Odpovím mu a zajímalo by mě, kdo to je. „Ah a je tady někde?“ zeptá se ještě nadšeně. Ta otázka mě trošku zabolí. „Ne není. Bohužel, moje máma zemřela před rokem.“ Oznámím mu a zřejmě ho to velice zasáhlo. „Amber? Nepůjdeme už?“ otáže se mě z druhé strany Jameson. „Jo ráda.“ Odpovím s úsměvem, a když se otočím, ten muž je na odchodu. Nechám ho být a odejdu s Jamesonem. „Tak jak se ti to dneska líbilo, má drahá polovičko?“ rýpne si opět Jameson. „Jsi nějaký ironický dneska.“ „No jo, ta whisky dělá své.“ „Jsi opilý?“ „Ne, jen v dobré náladě.“ Odpoví mi klidně a vyjdeme ven. Stopneme si taxi a jedeme domů. Ihned jak otevřeme dveře bytu, servu si ty boty z mých nebohých nohou. „Bože, blbý podpatky!“ utrousím bolestí a ještě do jedné z té boty kopnu. „Myslím, že půjdu rovnou spát.“ Dodám ještě směrem na Jamesona. „Jo já taky.“ Uzná za vhodné a odebereme se oba dva do svých pokojů. Vysvléknu se z těch šatů a obléknu si noční košili, ve formě volného trička. Zajdu si do koupelny, odlíčit se a vyčistit si zuby. Avšak když vejdu do koupelny, je tam Jameson a svléká se ze saka. „Ah, promiň, počkám.“ Omluvím se. „Ne dobrý, vždyť se jen svlékám z toho blbého saka.“ Opáčí a já tedy vejdu. Odlíčím se a cítím se ihned líp. Ta tuna make-upu a řasenky, nesnáším dobře. „Jsem tak unavený.“ Utrousí Jameson a mrskne kravatou o prádelní koš. „Mně povídej.“ Syknu a vyčistím si zuby. „Jenže já jsem unavený i psychicky. Připadám si, jak nevím co. Totálně prázdný, ubohý spisovatel, který nedělá nic jiného, než píše, píše a píše.“ „Taky za to máš, tolik ocenění.“ Odůvodním. „Není cena nad láskou.“ Sykne a povolí si bílou košili. „Proč teda nemáš žádnou ženu?“ zeptám se zvědavě a pročešu si vlasy. „Nevím a teď je mi to jedno, potřebuju nabít.“ „Nabít?“ udivím se a najednou ucítím jeho ruce okolo mého pasu. „Jsem muž a ty žena. Každý máme své potřeby.“ Utrousí a začínám si myslet, že z něj mluví ten alkohol. „Jamesone, nech toho.“ Syknu a otočím se, abych ho odstrčila, jenže to docílím jen polibku. Nepolíbí mě drsně jako předtím, ani nezjemní. Tento polibek je elektrizující, nabití vášní a hýří erotikou.