Nebezpečné známosti 18. kapitola

Anotace: Tak je tu další osmnáctý díl a také poslední v tomto roce.Přes prázdniny nebudu mít vůbec čas psát, nebudu doma.Tento díl mi příjde, jak nějaká nerozvážná telenovela, nelíbí se mi, ale Vám třeba bude.Jinak Vám všem přeji Krásné Vánoce a Šťastný Nový rok!

Odtáhne se ode mne a koukne se mi do očí. Jeho ruka mě víská ve vlasech a já si ztěžka povzdychnu. „Jamesone, tohle nejde.“ Řeknu zcela vážně a už by mě zase políbil, aby mi to vyvrátil, ale já ho odstrčím dostatečně výhružně, aby toho nechal. „Proč myslíš, že to nejde?“ otáže a sundá si celou košili provokativně. Ježiš to s ním tolik hýbe ta sklenka whisky? „Uvědomuješ si, v jaké jsme situaci. Ty mě tu držíš, vyhrožuješ mi smrtí, sem tam jsi dobrák, jindy jsi na zabití a já se s tebou mám vyspat? Jsem snad nějaká coura?!“ ucedím a doufám, že to pochopí. Podívá se na mě z výšky, prohlédne si mě od paty až k hlavě a pak odejde, zřejmě uražený. Chlapy! Prostě ješitní idioti, to jsou! Pořádně mě naštve a tak se taky spakuji a jdu do pokoje rovnou spát, třeba tu zlost na něj zaspím.
Ráno uslyším zaťukání na dveře, tak se otočím ke dveřím zády a spím dál, teda pokouším se. „Vstávej, Růžo, jdeš na procházku, mám i vodítko!“ hrkne Siler mezi dveřmi. „Dej mi pokoj!“ syknu a špatná nálada se nevypařila. „Co je s tebou?“ optá se udiveně Siler a sedne si na moji postel. „Chci prostě spát, chápeš, nemám vůbec náladu na nějakou debilní procházku.“ Vyhrknu na něj. „No, no tak fajn. Jestli si to rozmyslíš, tak přijď, ale dlouho na tebe čekat fakt nebudu.“ Opáčí Siler trošku uraženě. Vlastně se mu ani nedivím. Odejde a já bych si nejraději vrazila facku. „Sakra!“ ucedím a vstanu. Zachovala jsem se jako naprostý idiot, vůči němu. Jsem nespravedlivá. Obléknu se a s rozcuchanými vlasy sejdu dolů. Už bych šla za ním do kuchyně, ale najednou jsem si teprve všimla, že máme návštěvu. Ne zrovna vítanou, pro mě. „Dobrý ráno, Amber.“ Pozdraví ten holohlavý slizoun, jak já ho nesnáším. „Co tady dělá?“ syknu na Jamesona, který tam sedí s ním. „Pan Kazowski si přišel pro pár rad, proč?“ otáže se nevinně Jamesone a zřejmě nechápe. „Vám to ale sluší, takhle po ránu.“ Rýpne si holohlavec. Mohla bych ho nazvat ještě mnoha hnusnými přezdívky, jak ho nesnáším. „Polibte si.“ Obořím se a jdu do kuchyně. Takovou odvahu bych ani neměla, ale jsem roztěkaná a se špatnou náladou. „Silere?“ oslovím ho a vidím ho, jak dělá něco u linky. Otočí se na mě. „Tak já teda pojedu.“ Utrousím a chtěla bych se mu i omluvit. „To jsem rád.“ Usměje se a zalije si hrnek kafe. „Promiň, zachovala jsem se hrozně, jen, prostě nemám moc dobrou náladu, a když mě takhle vzbudíš…“ obořím se a on mávne rukou. „Omluva přijata, nasnídej se a běž se obléknout.“ Řekne s mírným úsměvem. Uposlechnu ho a jdu se tedy nasnídat. Dám si chleba s nějakým sýrem a sedíme spolu v tichosti v kuchyni. Pak tam vejde Jameson a nalije si hrnek kafe z kávovaru. „Co tady chtěl ten chlap?“ zeptám se ho. „Jak jsem říkal, začal psát svou první knihu a potřeboval prý poradit. Znám ho od vidění.“ „Aha.“ Syknu, štve mě, že si takového hajzla bere do domu. „Co proti němu máš?“ otáže se mě udiveně Jameson a usedne k nám ke stolu. „On mě unesl z domu.“ Oznámím mu takovou „novinku“. „On? To jako fakt?“ udiví se Jameson a začne se mračit. „Ne asi.“ Ucedím, vstanu od stolu a jdu se obléknout. Zabouchnu se v pokoji a přejdu ke skříni, ale opět se mi zase nikam nechce. Musím se překonat, nemyslet hned na všechno zlé a trošku se nad sebou zamyslet. Otevřou se dveře a vejde Jameson. „Promiň, ale já to fakt nevěděl.“ Omluví se mi a zavře za sebou dveře. „Dobrý.“ Ceknu jen a vyberu si červené tričko, s tmavými džíny. „Chci se převléknout, můžeš jít?“ opáčím na něj s nevrlým tónem v hlase. Pomalými kroky přejde ke mně a zastaví se pár centimetrů ode mě. Koukám jinam, protože jeho rentgenovat nechci. Zlehka mi šáhne na bradu a zvedne ji, abych se na něj podívala. „Nebuď tak zamračená, vůbec ti to nesluší.“ Řekne Jameson klidným tónem. „Štveš mě.“ Přiznám pravdu. „Já vím, Amber.“ Opáčí a přitáhne si mě, aby mě objal. To mě celkem překvapí, ale nebráním se. Když je to jenom toto, tak jsem ještě klidná. „Tak šup vyrážíme!“ vtrhne tam Siler. „Jasně!“ hrknu a odstrčím se od Jamesona. Popadnu to oblečení a jdu se nakonec převléknout do koupelny, kde se i namaluju.
„A kam pojedeme?“ zeptám se zvědavě, když procházíme dolní halou a vyjdeme ven na ulici. „To je překvapení.“ Řekne záhadně a klíčky dálkově odemkne auto. Když si všimnu toho auta, uchvátí mě. „Ty máš mustanga! Červeného?!“ vyhrknu nevěřícně a chodím kolem toho auta, jako kdyby to bylo, nevím co. „No jo, tak nasedni, než tě něco přejede.“ Řekne a já si nasednu na místo spolujezdce.
Náš výlet mě opravdu překvapí. Jeli jsme asi šest hodin do jedné z nejznámějších metropolí Floridy a to do Orlanda. Kolem čtvrté se dostaneme k obrovskému parkovišti. „Kde to jsme?“ zeptám se a vystoupím z auta. Když uvidím obrovský billboard, kterého jsem si předtím opravdu nevšimla. Jsem hodně, ale opravdu hodně mimo. „Děláš si srandu?“ utrousím překvapeně. Siler si sundá černé brýle a zubí se na mě. „No co, ještě řekni, že si sem nikdy nechtěla. Kdo by nechtěl do Disneylandu!“ vyhrkne a já tomu nemůžu uvěřit. „J-jo chtěla, jako malá, ale teď. Co tam budeme dělat?“ „Hele ať jsi malá, nebo je ti dvacet, stále bude v tobě to malé dítě, které se sem chtělo podívat. Já to tam chci taky vidět.“ Přesvědčí mě, chytne mě kolem ramen a jdeme směrem k pokladně.
Strávíme tam asi tři hodiny a musím přiznat, že to byly neuvěřitelné tři hodiny. Opravdu jsem se bavila. Vidět takových atrakcí co se Disnyeho týče, no bylo to neuvěřitelné. Zapomněla jsem na to co se děje. Zapomněla jsem na to, v jaké perné situaci to jsem. Zapomněla jsem i na své nejbližší, za což se i trochu stydím, ale aspoň mi tento výlet nadzvedl náladu.
Kolem osmé večer se procházíme nočním centrem Orlanda. Všude jsou už vánoční výzdoby, výlohy plné různých dárků, samí stromek, ozdobené palmy, ale sníh tu není. Je začátek prosince, ale Vánoce se pomalu, ale jistě blíží. „Co si dát zmrzlinu?“ hrkne Siler a nalepí se na stánek se zmrzlinou, kde mají pravou italskou zmrzlinu. „Mmm jo, klidně.“ Usoudím. „Jakou chceš?“ „Jím všechno kromě čokoládové a jahodové, něco mi vezmi.“ Odpovím s úsměvem a rozhlížím se okolo. Líbí se mi tady, mohla bych tu i dokonce žít, jak je to tu pěkné. Najednou přes velkou ulici uvidím velkou budovu a u ní nápis autobusové nádraží. Blikne mi v hlavě, že tohle by mohla být další „záchrana“ mého života. Podívám se na Silera, který je u stánku a je zaobírán výběrem zmrzliny. Šance, že by mi teď jelo něco blízkého domů, je opravdu nulová, ale kdybych utekla, schovala se někam a setřásla Silera, mohla bych si to zjistit, zda něco jede. Jenže na oplátku nemám peníze, ale za ten pokus to stojí, můžu si i zavolat z telefonní budky. Srdce mi buší a v hlavě se mi houpe nerozvážnost a rozhodnutí. Nevím, zda to mám udělat, jenže moudrost, udělá pár kroků do zadu a rozeběhne se po ulici dál. Siler se zrovna otočí se zmrzlinou v ruce a, jak uvidí moji postavu, jak utíká. Zahodí zmrzlinu a rozeběhne se za mnou. „Amber! Zastav!“ křičí na mě asi o patnáct metrů za mnou. Proplétám se mezi hordou lidí, sem tam zakopnu, ale seberu se a utíkám. Co mi síly stačí. Věřím v to, že mě nechytí, že mu uteču. I když se on i Jameson chovali ke mně vlídně a hodně, chci domů, musím utéct. „Tak stůj kurva!“ křičí Siler a zřejmě je naštvaný. Snad mě i dobíhá. Otočím se, abych se podívala, ale to je chyba, v té rychlosti zakopnu, nevyberu to a natáhnu se celá na chodníku. Siler mě těžkými a rychlými kroky doběhne, čapne za límec a dotáhne do vedlejší černé uličky. Trochu drsněji se mnou praští o zeď a rozdýchává ten běh. „Jsi úplně blbá nebo co, sakra!“ seřve mě. Spustí se mi slzy, další promarněná šance. „O co se to neustále snažíš? Myslíš, že tam někdo o tebe stojí. Teta, která tě nedokáže ubránit, nebo oplzlý hnusný strýc, který je totální kretén. Nebo bratr Aaron, který se po tobě ani neshání? Ani prosím tě neví, že jsi pryč. Netuší vůbec nic! Můžeš být do prdele ráda, že jsi u nás, u mého bratra. Vždyť máš všechno, zázemí, peníze, přátelé! Proč od toho utíkáš ke špatnému, hm?“ vyhrkne celý jeho proslov na mě. „J-jak to víš? Jak to víš, u koho jsem bydlela?!“ zeptám se zalykaná slzami. Siler mě pustí a ztěžka si oddychne. „Zjišťoval jsem si o tobě informace, vím o tobě všechno.“ „A-ale kdyby Aaron věděl, co se se mnou děje, pomohl by mi.“ Opáčím. „Jo možná jo, ale neví to. Odjel do New Yorku, něco studovat.“ „Cože?!“ zakvílím a spustí se mi další slzy. „Museli mu něco nakukat, pokud že jsi někam jela, nebo že jsi mrtvá, nevím, ale myslím, že by ses k nim neměla vracet.“ Usoudí Siler a utře mi jednu velkou slzu z tváře. „A co mám podle tebe dělat?“ utrousím. „Zůstaň s námi v Atlantě, můžeš začít žít nový život. Chodit studovat na nějakou školu, najít si práci, najít si nové přátelé. Jsi volná. Zní to strašně naivně, vím, ale řekni mi, napadá tě snad něco lepšího?“ „Myslíš, že bych mohla zavolat Aaronovi? Říct mu aspoň, že jsem v pořádku?“ „Uvidíme, ale teď se musíš rozhodnout Amber.“ Řekne, jakoby s prosbou. Podívám se na něj. Jeho výraz je zvadlý a smutný.