Prodána ve 21.stoletím

Anotace: 12.kapitola

Ležela mu hlavou opřená o hrudník a poslouchala, jak klidně oddechuje.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Pohledla mu do tváře. Měl zavřené oči.
„Ty můžeš všechno, lásko.“
„Proč jsi byl doma takový?“
„Jaký takový?“
„Nevšímal jsis mě a úplně si mě ignoroval. Proč?“
„Bál jsem se, že ti ublížím a pak po tom co jsi spadla ze schodů, jsme se bál k tobě jenom přiblížit.“
„Aha!“ Sklonila hlavu zpět a zavřela oči.



Dny plynuly jako voda a Nikol byla šťastná jako malé dítě. V den odjezdu, když měla všechno sbaleno a jen čekali na letadlo do Madridu. Seděla u bazénu a zasněla se, bylo to tu tak krásné. Slunce vysoko svítilo a bylo teplo. Netěšila se domů, byla tam zima a síh, aspoň podle toho co četla na internetu. Ze zadu k ní přistoupil Michal a objal ji kolem ramen, políbil ji do vlasů.
„Copak, netěšíš se domů?“ Zaklonila hlavu a políbila ho na ústa.
„Ale jo těším, ale tady je tak krásně.“
„Pojď, musíme se rozloučit, letadlo tu bude za pět minut.“ Vzal ji za ruku a vedl ji na verandu. Před domem stál ten samý džíp, kterým sem dojeli a v něm všechny kufry. Na verandě stál Michalův otec. Vřele se rozloučili a nastoupili do auta. Nikol nastoupila do letadla a šla se převléct do něčeho teplejšího, v Madridu nebude asi moc teplo a doma zmrznu. Letadlo se zvedlo ze země a Nikol se udělalo špatně, sakra co to je? Tohle se mi nestává. Žaludek měla jak na vodě. Opřela si hlavu o opěradlo a dívala se z okna. Michal děla něco na notebooku, zavřela oči a snažila se usnout. Vzbudila ji otřes, jak letadlo přistálo na letišti v Madridu. Málem se při tom pozvracela.
„Nikol, je to dobře?“ Michal se na ni starostlivě podíval.
„Jo to bude dobré, asi jsem unavená. To bude zase ok, jen se musím vyspat.“
Vystoupili z letadla a šli do hlavní haly. Letadlo do Prahy mělo odlétat za dvacet minut. Odbavili zavazadla a ocitli se v první třídě. Pohodlně se usadili a Nikol okamžitě usnula. Vzbudila se jen jednou a to když ji vzbudil Michal, chrápal a celé kolo. Žduchla ho ramen a bylo ticho. Znovu usla.
„Nikol vstávej, už jsme v Praze.“ Promnula si oči. Venku byla tma. Letadlo již stálo a lidé vystupovali. Pomalu si stoupla a byla celá rozlámaná. Vyzvedli i zavazadla a našli auto v garáži. Cesta domů byla celkem příjemná, pustila rádio a dívala se na setmělou krajinu. Byla jedna hodina ráno a provoz nebyl zrovna moc velký. Všude byl sníh. Z nostalgie ji vytáhla melodie Michalova telefonu. Zapnul hlasitý mikrofon a z telefonu se ozvala Andrea.
„No to je taky dost že to vemeš, už jsi konečně dorazil z dovolené?“ Ozval se ostrý hlas z telefonu.
„Teď jsme právě na cestě z Prahy, co potřebuješ tak brzo ráno?“
„Už jses rozhodl, jestli půjdeš s tvou ženou na ten dobročinný maškarní ples?“ Při slovech žena se musela Nikol trpce usmát, nikdy neslyšela to slovo vyslovovat s takovou opovržeností.
„No já ještě nevím, co říkáš lásko, půjdeme?“ A podíval se na Nikol
„No já jdu určitě.“ Ozvalo se z telefonu.
„Jistě že půjdeme miláčku a vlepila mu na tvář mlaskavou pusu.“ Ať se zblázní žárlivostí husa jedna. A otočila se zpátky k oknu.
„Takže jsi slyšela, jdem, tak zatím ahoj.“ A zavěsil. Nikol se na něj podívala
„Lásko? Slyšela jsem dobře, na si myslela že je to na ni?“
„No víš, mi spolu kdysi chodili, a ona se s tím asi ještě moc nesmířila.“
„AHA!“ Tak teď už to chápu, to se mi nezdálo ona mě fakt neměla moc v lásce a teď už vím i proč. Opřela si hlavu o okýnko.