Junoon - 13. část

Anotace: Tak jsem opět zpátky, s dalším pokračováním, snad si ještě někdo pamatuje můj příběh...:)

Radost a naděje končí, když přestaneš snít a věřit…

Tabby probudil nepříjemný chlad. Pomaličku otevřela oči a s jejími ústy si na maličký okamžik pohrál spokojený úsměv, protože si právě uvědomila místo, kde se nacházela. Maličko se nadzvedla na loktech a podívala se vedle sebe na toho, kterého měla celou noc hlídat, ale místo toho tvrdě usnula, jako malé mimino. David dosud tvrdě spal a ze spánku se usmíval. Vlasy měl legračně rozčepýřené, potlačila touhu je urovnat, nechtěla jej vzbudit. Pochopila, proč je jí taková zima, přikrývku měl majetnicky přitaženou k hrudi. Opatrně se posunula blíž a zjihle si jej prohlížela. Jeho levé oko začalo nabírat neuvěřitelné zbarvení a při tom pohledu Tabby zlostně zaťala zuby, protože si vzpomněla na toho bídáka Teda. Stále více byla přesvědčená o tom, že své kumpány pozval právě on. Otřásla se při pomyšlení, že k nim dnes přijde na večeři, nicméně to byla skvělá příležitost si to s ním jednou pro vždy vyřídit. A přede všemi. Zaplašila zlostné myšlenky a tiše vyklouzla z postele. Zamířila rovnou ke koupelně, při včerejším rušném večeru se ani nestihla pořádně umýt. Po chvilce již blaženě vnímala proudy teplé vody, příjemně stékající po jejím štíhlém těle. Byla tolik zabrána do příjemných pocitů, že si ani nevšimla nepatrného pohybu u pootevřených dveří…

David se zhluboka nadechl a zaťal ruce v pěst. Pohled, který se mu právě naskytl, mu sebral veškerý klid. Ze všech sil se snažil potlačit vzrušující vlnu, která nyní proběhla jeho tělem. Byla nádherná, lačně pohledem vychutnával možnost dívat se na ni. Pleť měla jemnou jako lístky magnólie, zvláštně kontrastující s vlasy černými jako havraní křídla. Byla úžasně štíhlá, nemohl odpoutat oči od jejích ňader, mezi nimiž stékaly proudy vody a její nohy plynule přecházely v něžně tvarované kotníky. Skoro si začal spílat, že něco takového má přenechat někomu jinému…své rozhodnutí ale nemínil změnit. K čertu s nemocemi! Snažil se uklidnit svůj zrychlený dech a raději se s povzdechem vrátil zpět do pokoje, svlékl si pomačkanou košili a zlostně jí mrštil o zem.
U stolu se zastavil a zamyšleně vzal do rukou starý svitek map. Vzpomněl si na podivnou světélkující zář, která jej v noci překvapila. O to více v něm vzplanulo nadšení odhalit tajemství toho podivného místa, ať jej to bude stát cokoliv. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přibližující se tichounké kroky a vzápětí sebou trhnul, když na svém rameni ucítil jemný dotek. Pootočil se a ustrnul v údivu. Tabby stále vedle něj, vlasy a tělo zabalené jen v ručníku. Ztěžka polknul a snažil se převést své myšlenky úplně jinam. Ale zdálo se že marně.
„Dobré ráno, jak je ti?“ Špitla Tabby a usmála se na něj. Její pomněnkové oči zazářily jako dvě hvězdy.
„Ehm…jo…už… líp…pokud se to tak dá říct…“ Vykoktal rozrušeně. Překvapeně zamrkala a oči jí sklouzly k jeho stolu.
„To je to tajemné místo, kam chceš jet?“
„Hm…přesně to. Nachází se v Nepálu, v podhůří Himalájí. Je opředené dávnou legendou, která mi nedá už dlouhý čas spát.“
„A co znamená to podivné slovo…junoon?“
„Abych řekl pravdu, sám nevím. V řeči té země to znamená posedlost. Nedokážu přesně určit jeho význam. Snad nějaké prokletí nebo něco na ten způsob…ale to jsou jen pradávné legendy…“
„Páni, to je velmi zajímavé. Ale není to pro tebe nebezpečné? Je to velmi dlouhá cesta a k tomu to, co jsi mi právě řekl… Promiň, ale něco o tobě vím…a…“ Nenechal ji domluvit.
„Buď v klidu, nebezpečné to je, ale určitě míň, než to co mě v mém životě čeká…když už teda o mně to něco víš…odjakživa jsem byl velký snílek, nic nebezpečného pro mne není nedosažitelné, stačí jen zavřít oči a sny se stanou skutečností…zkus někdy následovat své sny, je to úžasné, realita se na chvilku rozplyne jako obláček mlhy…mnohokrát jsem ve svých snech viděl nádherný, mohutně rostlý strom, aniž bych znal místo nebo zemi, ale podvědomě jsem cítil, že existuje... v jehož listí se zlatavě odrážely paprsky vycházejícího slunce...a na každém listě jako by byl zapsán jeden den mého života, v každém zašumění větru jako by se rozezněly tisíce šeptajících hlasů, jako lidských osudů. Ve stínu toho stromu vídám mlhavě nějakou sedící dívčí postavu. Hlavu má položenou na pokrčených kolenou, vlasy černé jako havraní křídla…její tvář jsem dosud neznal, ale nyní…“ a jemně položil prst na její ústa.
„To je krásné,“ zašeptala Tabby a navzdory svému sebeovládání cítila, že její dech nabírá tempo závodního vozu. Smyslně pootevřela ústa a zavřela oči. Najednou to přišlo. David cítil, že je zle. Veškeré sebeovládání bylo pryč. Když svými prsty jemně přejela po jeho nahé hrudi, prudce ji sevřel ve své náruči a pak hladově vyhledal její rty, kterých se nemohl nabažit. Chvilkami musel povolit, aby se vůbec mohli nadechnout. Ručník se jí svezl z hlavy a lehce se sesunul na zem. David jako omámený bloudil rukama po jejím těle, vychutnával každou sekundu, kdy se jí mohl dotýkat. Stačil jediný pohyb a mohl ji zbavit i druhého ručníku a…najednou ale přišlo vystřízlivění, protože si uvědomil svá předsevzetí.
Odtrhl se od ní, zprudka oddychujíc a zakryl si rukama tvář.
„Promiň…promiň…neovládl jsem se…“ Usmála se na něj a pohladila jej po tváři.
„Proč se mi omlouváš? Vždyť jsme to přece oba chtěli…tak jako včera v parku.“
„Jo, to máš pravdu…ale…tohle fakt nejde, nezlob se…“ Řekl zastřeným hlasem a poodstoupil ke stolu. Tabby zklamaně vydechla a špitla.
„Jasně, jak jinak. U mně dobrý, jsem na to zvyklá…tak jo, jdu se obléct. Je čas jít, táta bude mít starost…“ Odvětila zklamaně. Otočil se k ní a jemně ji pohladil po vlasech. Její pomněnkové oči se pod černým klenutým obočím podivně leskly. Připomínalo mu to pohled vyděšené srny.
„Prosím, Tabby, musíš přece pochopit, že…“ Zamračila se a o krok ustoupila.
„Tady není co chápat…promiň, ale já už fakt musím jít…“ odvětila chladně, hlas se jí při tom ale mírně zachvěl. Za chvilku opět zmizela za dveřmi koupelny. David zaťal zuby a zlostně praštil pěstí do stolu.
„Sakra…sakra!...všechno je přece úplně jinak!…“ procedil mezi zuby. Hořce si uvědomil, že dnes večer to budou jiné oči, které se na ni budou dívat a laskat její krásu.
Kostky ale již byly vrženy. Nebylo kam couvnout…