Souhra elementů : Kapitola 9. - Konečné porozumění

Anotace: Kapitola, která volně navazuje na tu předchozí, ale dějovými zvraty se již o něco liší a skrývá v sobě překvapivý průběh situace včetně samotného závěru.

Sbírka: Souhra elementů

,,Nemusíš se ničeho obávat, vím naprosto přesně, co tím myslíš. A omlouvám se za ten smích, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to tak nečekané.“
Naposledy se upřímně zasmál mému nepředpokládanému přístupu k věci a věnoval mi již o něco klidnější a vážnější úsměv. ,,Nikdy bych si nepomyslel, že dívka jako ty mi může být tolik podobná. Lidé by neměli hodnotit člověka podle jeho vzhledu, ale spíše by se měli zaměřovat na jeho duši.“
Nevěděla jsem jistě, zda tím naráží na něco konkrétního, čeho si mohl ve škole za tu dobu, co jsem na ni nastoupila, všimnout, ale raději jsem změnila téma. ,,Jak zní tvá další otázka?“
Poklidný výraz mu ve tváři zůstal i poté, co ještě před vyslovením svého druhého dotazu lžičkou nabral pytlík čaje, který byl již celý zvrásněný, a úhledně jej položil na okraj porcelánového talířku. ,,Máš doma nějakého domácího mazlíčka?“
Originalita jeho otázek mě nepřestávala pobavovat, tentokrát jsem se však snažila zachovat s co možná největší důstojností a přimět se k pouhému širokému úsměvu. Vynaložila jsem veškeré úsilí pro to, abych byla schopna vnímat jeho snahu a především ochotu mě lépe poznat, a ničím neslušným se ji nepodařit vytrhnout. Třeba si to Martin jen nechce připustit, ale někdy by ho můj přístup mohl i jistým způsobem urazit, i kdyby to chtěl v sobě potlačit a nahradit veselým smíchem. A já bych si za žádných okolností nepřála, abych Martinovi nějak znesvětila jeho důstojnost.
,,Ano, v naší domácnosti několik jistých zvířat bylo. Nade všemi sice stále převažuje nesmrtelná generace křečků, kterých jsme měli opravdu hodně, ale taky jsem jednu dobu chodila venčit našeho maltézského psa, dokud se mi však nevytrhl z ruky a navždy mi tak nezmizel ze života.“ Martinův pobavený úsměv mu díky rychlé změně mých slov, které nejdříve působily zábavně, ale poté zase o něco smutněji, lehce povadl v koutcích úst a namísto něj se na mě soucitně podíval. ,,Vím, jak se musíš cítit. Taky jsem měl kdysi psa, bylo to opravdu šlechetné plemeno, ale i přesto, že jsem se mu každým dnem věnoval a zahrnoval ho tím největším pohodlím, nestačilo to. Ti zloději, kteří mi ho před obchodem ukradli, nijak nepřihlíželi na můj vztah k němu.“
Teď jsem se na něj musela lítostně podívat zase já, protože mi vždy neskutečně ubližovalo, když jsem v televizi nebo z doslechu od ostatních lidí slyšela o tom, jak se zvířata ztrácejí a už je nikdy nikdo nenajde, jak jsou svými vlastními páníčky týrána nebo co všechno musejí prožívat, když jim někdo úmyslně působí bolest nebo je dokonce zabíjí. ,,Je to opravdu smutné, ale i taková dokáže být příroda.“ Naše oči se vzájemně střetly, jako kdybychom si v tu chvíli vyměnili společné pocity a bolesti nad ztrátou našich milovaných a věrných mazlíčků, které nám již nikdo nevrátí zpět a stejně tak z našich duší nevymaže jizvy, jež v nás lítost po celou tu dobu zanechala. Náhlý přísun emocí mne donutil sklopit zrak k prázdnému šálku, v němž bylo namísto horkého čaje jen rudě vytvořené kolečko. Připomněl mi mou vlastní duši, která byla stejně nenaplněná jako jeho dno, a snad z příliš silného zoufalství jsem se přinutila říct něco na odlehčení situace. ,,Ale stejně tak, jako naše milovaná zvířata odcházejí, ať už přirozeným způsobem nebo tak, že jim k tomu někdo dopomůže, přicházejí k nám zase nová. A i když mě někdy dokáže z našeho papouška rozbolet hlava, mám ho pořád ráda, protože vím, že jednoho dne bude muset taky umřít a právě proto si tu radost s ním musím co nejvíce užívat.“ Sevřela jsem prsty porcelánové okraje šálku a Martinova následující slova, která po chvíli opatrně vyřknul, mne příjemně zahřála u srdce. ,,Zní to až neuvěřitelně, jakou pravdu vlastně máš. V dětství jsem taky míval poměrně dost ptactva, hlavně teda andulek, a velice dobře vím, jak dobrými společníky jsou.“
Pomalu jsem k němu zvedla hlavu a ve stejnou chvíli jsme se na sebe zlehka usmáli. Bylo mi, jako kdybych nalezla dávno zapomenutého bratra, který byl přesným odrazem mé duše. Dech se mi nepatrně zúžil, když jsem si uvědomila, jak blízký by mi ten bratr ve skutečnosti byl.
Nastalou melancholii, v níž se promítaly naše vzájemné vzpomínky a myšlenky, narušil teprve příchod mladé barmanky, která tiše přistoupila k našemu stolu a zručně odebrala naše již prázdné šálky. Dokud nepromluvila, nepřestávala jsem se vpíjet do Martinových hlubokých očí, z nichž přímo vyzařovala útěcha a porozumění. ,,Budete si přát ještě něco?“
Na barmančin zvučný hlas Martin zprvu nijak nezareagoval. Jen upřeně pozoroval každou křivku mého obličeje, na němž se postupně začínaly utvářet ruměnce, a teprve po několika vteřinách zlehka kývnul hlavou. ,,Ano, dali bychom si místní vyhlášený dezert, prosím.“
I když už barmance Martin sdělil svůj požadavek, na něhož se sama zeptala, zjevně se nechystala jen tak rychle odejít. Koutkem oka jsem si povšimla, jak nervózně přešlápla na místě, než se mírně roztřeseným hlasem pustila do řeči. ,,Poslyšte, já vím, že mi do toho nic není a neměla jsem vás poslouchat, ale opravdu jste mě zaujal.“ Otočila se směrem k Martinovi, aby její slova nezůstala nepovšimnuta a mohla tak mít jistotu, že ji vnímá ten pravý, a koktavě dokončila svoji prosbu. ,,Ale chtěla bych vás požádat, jestli byste mi na sebe nemohl dát číslo. Třeba bychom se někdy mohli sejít a poznat se blíž.“ Poté zůstala stát v úzkostlivém očekávání na místě.
Mé líce se ještě více rozpálily, když jsem si uvědomila, co od Martina vlastně barmanka požaduje, a bez dechu jsem se na něj podívala, abych zjistila, jak na takovou vážnou věc bude reagovat. On však zůstal ledově klidný a nezdálo se, že by v něm barmančin zájem zanechal nějaký dojem, když jí chladným a bezvýrazným tónem odpovídal. ,,Přineste nám prosím ten dezert, ano?“
Jakmile to vyslovil, barmanka pochopila svůj značný neúspěch a marnou snahu, a na důkaz svého zklamání svěsila ramena dolů. Ještě před jejím konečným odchodem se na ni Martin mírně otočil, aby ho mohla zřetelně zaslechnout, ale očima přitom stále visel na mé napjaté tváři.
,,A mimochodem – nevidíte snad, že jsem tu se svojí přítelkyní?“
Při těch důrazných slovech mi přestalo bít srdce, když jsem v jeho očích zahlédla zcela neskrývanou upřímnost a pochopila jsem, že by si něco takového nevymyslel. Také barmanka nemohla potlačit své překvapení a i když už byla na půli cesty k baru, dotčeně se po nás ohlédla. Těsně předtím, než dusivým krokem zašla za tlumeně osvětlený pult, vyslala Martinovým směrem pohrdlivý pohled a na mě se znechuceně zašklebila. Z jejího odporu nade mnou se mi zatočila hlava a dokud jsem jasně neuviděla, že zmizela z dohledu v nedalekém přítmí, nedokázala jsem se nadechnout. ,,Martine, tohle jsi kvůli mně dělat nemusel,“ řekla jsem, když mi byla dána příležitost, abych mohla beze strachu promluvit. Martin mě však umlčel jedním mávnutím ruky. ,,Nemusíš se za nic omlouvat. Povinnost barmanky přece není v tom, aby se zajímala o soukromí cizích lidí.“ Jeho ničím nenarušený pohled mne donutil se plaše usmát, kdyby snad můj výraz mohl vypadat tak, že si jeho důmyslného chvatu nevážím.
Za krátký okamžik před nás byly postaveny dva talíře, na nichž byly připraveny chutně vyhlížející zákusky. Měly tvar přesně vyříznutého čtverce, několik jejich pater bylo tvořeno tmavě hnědou čokoládou a také tenkou vrstvou krému, který byl na samém vrcholu pokrmu a pro zpestření chuti se na něm skvělo i několik čokoládových kuliček. Chuť na tuto doposud nepoznanou pochutinu mi nezkazil ani způsob, jakým nám byla donesena, i když jsem nevěděla, kdo nás v ten okamžik obsluhoval. Ale podle toho, jak byly talířky s mírným třísknutím položeny na stůl a vypovídaly tak o jisté náruživosti dané osoby, jsem soudila, že to s největší pravděpodobností byla barmanka, kterou Martin před chvílí nekompromisně odmítl. Neměla jsem však dost odvahy na to, abych si svoji domněnku ověřila.
Ani se mi nechtělo tu skvostnou laskominu ničit, ale na druhou stranu jsem ji taky nemohla nechat jen tak bez povšimnutí. Ať už tedy mé dojmy byly jakkoli rozporuplné, nemohla jsem odolat a musela jsem si kousek odkrojit malou vidličkou, která byla přiložena k zákusku. Jakmile jsem ten lákavý pokrm strčila do úst, oči se mi samou slastí přivřely do úzkých štěrbin a okamžitě jsem si musela vzít další část. Neskutečně pomalu jsem si vychutnávala ten prožitek a na jazyku jsem líně převalovala kus čokolády, která se postupně rozpouštěla a nutila mne k tomu, abych si jí vzala více než předtím. ,,Pověz mi, co dělají tví rodiče za povolání?“ řekl Martin mezi jednotlivými sousty a podle jeho spokojeného výrazu jsem odhadovala, že mu zachutnalo stejně dobře jako mně.
S nadutými tvářemi jsem se na něj usmála a ještě s pusou plnou čokolády jsem zamumlala. ,,Moje máma pracuje jako laborantka v laboratorním ústavu, kde míchá různé chemikálie a vyrábí tak protilátky na některé viry. A můj táta je počítačový grafik, který pracuje většinu času doma a taky občas maluje kresby pro děti, ze kterých jsou potom třeba omalovánky nebo loga na školní aktovky.“ Martin nejdříve polknul sousto, které právě s chutí jedl, než se na mě překvapeně podíval a obdivně kývnul hlavou na stranu. ,,To mají opravdu dobré zaměstnání. A zjevně si dokázali i vzájemně porozumět. Na rozdíl od mých rodičů, kteří o takovém štěstí mluvit nemůžou,“ odkrojil si vidličkou další kousek zákusku a na chvíli se zamyslel, než podal mým zvědavým očím odpověď. ,,Matka dřív pracovala jako úspěšná podnikatelka, dokud jí však nezkrachoval jeden z výnosných podniků a neocitla se tak téměř na mizině. A otec odešel dřív, než jsem ho stačil poznat, ale z vyprávění matky vím, že byl ředitelem nějaké společnosti s elektrotechnikou.“ Na okamžik se odmlčel, aby si mohl vychutnat další porci čokolády, a poté se dal opět do řeči. ,,Oběma se zprvu dařilo, ale jejich vzájemná vytíženost nakonec vedla k tomu, že si otec začal se svojí mladou asistentkou a odešel od nás.“
Z jeho slov, která přímo čišela zoufalstvím a smutkem nad nikdy nepoznaným otcem, se mi sevřelo srdce a donutilo mě to, abych mu věnovala soucitný pohled. ,,Taky jsem neměla nejšťastnější dětství a proto vím, jak těžké je to vyrůstat bez jednoho z rodičů, obzvlášť když ti nějakým způsobem ublížil.“ S pochopením se na mě usmál, vzal si do úst další část dezertu a já ho po chvíli s novou chutí napodobila. Když jsem se při žvýkání úchvatně slastného zákusku ohlédla po ostatních stolech, zjistila jsem, že dřívější menšina lidí, která zde původně byla, už stačila odejít a my tu tak zůstali spolu s plápolajícími svíčkami sami. Nenadálé soukromí mi zlehka rozbušilo srdce a také se mi výrazně zhoršil krevní tlak poté, co mě přepadl zvláštní pocit, že i veškerý personál odtud záhadně zmizel. Vypadalo to, jako kdybych tu měla s Martinem zůstat sama úmyslně, a ať už to znělo jakkoli bláznivě, nemohla jsem se zbavit dojmu, že celé toto setkání již bylo předem stanoveno, dokonce i dříve, než jsem kdy Martina mohla vůbec poznat.
Lehce jsem potřásla hlavou, abych se té nesmyslné myšlenky zbavila, a když jsem opatrně odkládala vidličku na prázdný talíř tak, aby způsobila co nejméně hluku, pokoušela jsem se samu sebe přesvědčit, že se jedná o pouhou shodu náhod. Nic takového jako mocný zásah osudu, který svým neomezeným vlivem umožnil to, abych se o Martinovi vůbec někdy dozvěděla a díky své zamilovanosti se dostala až sem po jeho boku, přeci neexistuje. A už v žádném případě ne tak, aby jen kvůli naší schůzce bylo nuceno opustit tento podnik několik cizích lidí, mezi nimiž byli i ti, kterým to tu patřilo a měli tak plné právo tu zůstat, aby zajistili bezpečný provoz čajovny a obsluhování spokojených zákazníků. Myslím si, že to už by bylo skutečně zvrácené.
Nepřítomně jsem pozorovala zbytky čokoládového zákusku, které byly roztroušeny po talíři v podobě malých hnědých drobků, a kdyby Martin svoji vidličku s hlasitým cinknutím nepoložil na okraj talíře, zřejmě bych na ně zírala o něco déle, než by bylo zdrávo. ,,Musím říct, že až na tu obsluhu tu mají vážně vynikající dezerty. Cítíš to taky tak?“ S pousmáním nad jeho škodolibou poznámkou o zoufalé barmance jsem se na něj podívala a souhlasně kývla hlavou. ,,Nemůžu nic jiného než souhlasit. Byl to skutečně úžasný zážitek.“ Oplatil mi úsměv a když se jeho pohled zaměřil ke vchodovým dveřím do čajovny, bez rozmyslu jsem se musela podívat také. I skrz poměrně tlusté sklo dveří nebylo možné si nepovšimnout, jak se obloha za tu dobu, co jsme sem vešli, výrazně změnila. Dříve tak šedavý nebeský nádech a ostře bílá oblaka, která byla přízviskem brzkých sněhových srážek, se najednou změnila na inkoustově černou, na níž klidně pluly tenké cáry fialových mračen. Z toho jsem usuzovala, že už tu musíme být přinejmenším déle, než bych očekávala. ,,Už se stačilo setmít a to bych ani neřekl, že jsme tu tak dlouho. Připadá mi, že neuběhla ani hodina od toho, co jsme sem přišli, a ono to zřejmě bude mnohem víc času.“ Obrátil svoji pozornost zpátky ke mně a rty se mu zvlnily do jemného úsměvu. ,,Kdybych mohl, vrátil bych čas zpátky do doby, kdy jsme společně vcházeli těmi dveřmi dovnitř, abych mohl znovu prožít to, na co budu ještě dlouho vzpomínat.“
Nestačila jsem včas potlačit ze samého dojetí náhlé horko, které se mi nahrnulo do tváří, a tak jsem jen rozpačitě sklonila hlavu k nohám a téměř neslyšně pronesla. ,,To je od tebe opravdu milé.“
Plamen svíčky se nepatrně zachvěl, když mi z úst unikl překvapený výdech, jakmile jsem ucítila na své tváři lehké pohlazení Martinova prstu. ,,Gabriela…to je vážně krásné jméno. Jako by ho vymysleli sami andělé.“ S mírně rozevřenými rty jsem se na něj podívala a po chvíli ze sebe vypravila několik zaražených slov. ,,Odkud znáš moje jméno? Totiž, chci říct, že to vypadá hloupě, když se už přeci jenom trochu známe, ale nepamatuju se, že bych ti ho říkala.“
V očích se mu rozhostil poklidný výraz. ,,Někdy člověk ani nemusí znát jméno toho druhého. Prostě to vycítí v srdci.“ Zlehka jsem se usmála, ale i když mě jeho slova upřímně potěšila, stejně jsem věděla, že se to odněkud dozvědět musel. Podobně jako já, když jsem na jeho jméno přišla zcela náhodně a poté si o něm zjistila více informací, také on musel udělat něco pro to, aby získal to, co potřeboval. Už je to téměř rok, co jsem na školní besídce těsně před Vánocemi zaslechla jméno Petra Křesťana, který tehdy vyhrál druhé místo v grafické soutěži a jmenovali ho před všemi zúčastněnými. Ze zvědavosti jsem poté doma na počítači zadala jeho jméno do internetového portálu Facebook a úspěšně nalezla jeho profil, o jehož pravosti jsem se přesvědčila díky fotografii, která odpovídala Petrovu vzhledu. Pocítila jsem zvláštní zachvění, které mi dávalo malou naději, že bych mohla najít toho, o koho se už tak dlouho zajímám, právě přes Petra, se kterým je můj milovaný zřejmě blízký přítel. Trvalo mi sice poměrně dost času, než jsem mezi jeho ohromným množstvím přátel našla ten pravý profil, ale nakonec se mi to přeci jenom podařilo, i když jsem v to příliš nedoufala. Při pohledu na vysokou postavu chlapce, který měl tmavě hnědé vlasy a tak mimořádně temný pohled, jsem nepochybovala, že je to on. A i se skutečností, že jeho profil nebyl samostatný, ale společný s jednou dívkou, která stála po jeho boku až podezřele blízko a zlehka ho objímala kolem pasu, se mé city k němu nijak nezměnily. Byla jsem tak hluboce zamilovaná, že mi ta neznámá dívka nedělala žádné větší starosti, a především jsem nemohla uvěřit tomu, že konečně znám jeho jméno. Stále cítím to příjemné brnění, kdykoli si vzpomenu na to, jak se mi zastavilo srdce, když jsem tu fotku spatřila, a jaké štěstí jsem v tu chvíli pocítila. Možná si Martin podobně jako já, jen pravděpodobně snadnějším způsobem, mohl zjistit mé jméno, které snad někdy zvolala na chodbě některá z mých spolužaček, a stejně lehce by dokázal zjistit i třídu, do níž jsem tak často vcházela a měl tak spoustu příležitostí se to dozvědět. Poté stačilo už jen nahlédnout do rozvrhu tříd v prvním patře školy a najít ten správný termín, abychom skončili s vyučováním stejně a mohl tak převzít situaci do svých rukou. Všechno měl zřejmě již dopředu naplánované a myšlenka, že o setkání se mnou přemýšlel už dávno předtím, mi příjemně rozbušila srdce.
Nyní, když jsem nad tím jen tak mimoděk přemýšlela, jsem v sobě postřehla lehké obavy z toho, zda se Martin s tou dívkou z jejich společné fotografie stále schází a jaký vztah k ní vlastně má. Jsou to jen neobyčejně blízcí přátelé, rodinní příbuzní nebo je snad pouto mezi nimi mnohem vážnější, než bych si hodlala připustit? Donutila jsem se na to přestat myslet, teď na to nebyla zrovna vhodná chvíle, a já bych si opravdu nepřála, abych si tuto neobyčejnou chvíli nějak zkazila černými myšlenkami. Můžu o tom přemýšlet kdykoli později, ale za momentálních okolností by to bylo ode mě opravdu hrubé. Když jsem po chvíli pocítila, jak se mi začíná mysl postupně uvolňovat od těžkých starostí a obav, znatelně se mi ulevilo.
,,Víš, už dlouho jsem chtěl udělat jednu věc, ale nikdy k tomu nebyl ten vhodný čas,“ mírně se ke mně naklonil a obličej mu ozářil svit mihotavého plamene. Upřeně jsem pozorovala stíny na jeho tváři, které mu díky zlatavé záři svíčky poskakovaly po bledé pleti, a jeho hluboký pohled mě připravil o poslední zbytky dechu. Nehnutě jsem se vpíjela do Martinových temných očí a můj pohled se od něj neodvrátil ani tehdy, když mi vzal bradu jemně mezi palec a ukazováček, a přitáhl si mě blíž k sobě. Rty se zastavil jen několik milimetrů od mého ucha, do něhož tichým hlasem zašeptal. ,,Na tuhle chvíli jsem čekal už dlouho.“ Mírně jsem potřásla hlavou, jak mě jeho dech lehce zašimral na ušním lalůčku, a aniž bych k tomu měla nějaký důvod, zlehka jsem ho rukama objala kolem krku. Vycítila jsem, že ho to trochu překvapilo, a když jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem to vlastně udělala, chystala jsem se od něj odtáhnout zpátky. Zastavil mě však Martinův naléhavý hlas, který se mi ozval přímo u ucha. ,,Ne, prosím, zůstaň tak ještě chvíli.“
Položila jsem tedy dlaně zpátky na jeho ramena a rozpačitě zjistila, že se prsty dotýkám jeho výrazně se rýsujících svalů. Chvíli jsme tak u sebe zůstali, až mi z té náhlé blízkosti připadalo, že slyším hlasitě bít své vlastní srdce a přepadly mě obavy, že by to Martin mohl zaslechnout. I kdyby to však měla být pravda, nic bych proti tomu nezmohla, protože jsem měla celé tělo ztuhlé a nedovedla bych pohnout ani prstem na noze, natož se potom pokoušet zklidnit svůj zrychlený tep. Proto jsem v naprosté bezmocnosti jen tiše poslouchala, jak Martin klidně oddechuje vedle mé tváře, a mohla jen doufat, že údery mého srdce nebudou tak hlasité, aby prozradily mé ochromující rozpaky. Najednou se jeho dech utišil úplně a než jsem nad tím mohla jakkoli zauvažovat, pevně mi rukama sevřel ramena a pomalu se ode mě odtahoval, až se svými rty zastavil těsně u těch mých. ,,Slibuju ti, že na tohle nikdy nedokážeš zapomenout,“ řekl tiše a já s očekávanou touhou mírně přivřela oči, než se naše rty konečně spojily v horkém objetí. Vlny nepopsatelného blaha se mi rozlily po celém těle, až jsem měla dojem, že mi samou zamilovaností pukne srdce. Martin se zpočátku dotýkal mých rtů jemně a opatrně, jako kdyby mě chtěl navést tou správnou cestou, ale poté se již ona vzájemná horkost výrazně prohloubila. Snad z příliš silného třasu, který mnou neovladatelně prostupoval, jsem Martinovi zaryla prsty jedné ruky do ramene a tou druhou mu lehce vjela do vlasů. Odpovědí na moji odvážnou reakci mi bylo něžné pohlazení, když mi Martin pomalu přejel rukou po zádech a způsobil tak, že mi přes všechny obratle přeběhlo vzrušené mravenčení. Mezi polibky, které získávaly na stále větší intenzitě a naléhavosti, jsem se odvážila mírně pootevřít oči a srdce se mi překvapeně zastavilo, když jsem se střetla s Martinovým hlubokým pohledem. Postupně se svými rty odtrhl od těch mých, avšak velice něžným a citlivým způsobem, aby mohl těsně u mé tváře pronést to, o čem jsem předpokládala, že bude mít důležitý význam. ,,Ještě nikdy jsem nepotkal takového člověka jako jsi ty. A pokud by se ti snad něco mělo někdy stát, už bych nedokázal žít normálním životem. Nechci tě ztratit. Ne teď, když jsem tě konečně našel.“
Vřele jsem se na něj usmála a spokojeně přivřela víčka, když jsem se o něj opřela čelem, které bylo snad příliš horké. ,,Já děkuji tobě, že jsem tě vůbec mohla potkat a prožívat s tebou to, co jsem ještě nikdy nezažila, i když jsi o tom ani nevěděl.“
Pocítila jsem nepatrný závan chladného vzduchu, jak Martinovi z nozder unikl tichý výdech, a se skloněnou hlavou jsem zůstala i v okamžiku, kdy lehce nadzdvihl bradu a vroucně mne políbil na rozpálené čelo. ,,Vždy jsem věděl o tvých pocitech. Provázely mě každým dnem, ale až teď si uvědomuju, jakou sílu vlastně mají.“ Líce mi samým potěšením zčervenaly a srdce se mi příjemně rozbušilo, když Martin zlehka sklonil hlavu, aby se mohl jemně otřít o mou tvář.
Během celého dnešního dne - od pochmurného rána, kdy mi Martin poprvé naznačil své úmysly, až po odpolední shledání v čajovně - jsem jasně cítila, že se něco zásadního stane a když se zítra probudím do nového dne, zdaleka to nebude to obyčejné všední ráno, na které jsem byla doposud zvyklá. Bude to něco, co navždy změní můj život a určitým způsobem jej rozzáří nadějným světlem. Když se Martinovy rty s novou nedočkavostí a touhou něžně přitiskly na ty mé, pochopila jsem, že má myšlenka byla správná.

Aniž by si toho jeden z nás vůbec všiml, po celou dobu nás tiše pozoroval temný stín. Patřil menší postavě, která se krčila v samém koutu čajovny a proto ji díky hluboké temnotě nebylo možné spatřit. Věděla o každém slovu, které jsme já nebo Martin pronesli, a pečlivě o nich v duchu přemítala. Pozorovala naše grimasy ve tvářích, jež se měnily podle toho, o čem jsme si zrovna povídali, a přemýšlela o jednotlivých reakcích, které v nás ten druhý probudil. Do srdce se jí zarýval náš společný smích a rozpačité úsměvy, jež v neznámém pozorovateli vyvolaly vlnu vzteku. V době, kdy se konverzace u našeho stolu začínala postupně rozvíjet, se temný stín podrážděně zachvěl, jakmile si uvědomil, jaké štěstí a radost mezi námi vládne. Když už se chystal pobouřeně zvednout od stolu a nenápadně se vytratit, donutil ho setrvat na místě náhlý nápad.
Se škodolibým úsměvem si užíval okamžik, kdy mě Martin pomalu políbil na rty, a v hlavě se mu začínal rodit předem promyšlený plán, kterému se úspěch rozhodně nemohl vyhnout.